Příspěvky uživatele

Starý muž ihned zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Nenechal bych vás, abyste se utopila. Konec konců… jakým způsobem myslíte, že jste se dostala ven z vody?“ trochu nadzvedl obočí a pousmál se, nicméně jak si na tuhle otázku odpoví, to už bylo jen na ní. Poustevník se pomalu připravoval k odchodu. Ještě předtím ale měl na srdci pár věcí.
„Víte, kdo byla ta holčička? Říkala vám, že je smutná. Že jí ignorujete. Zkuste se nad tím trochu zamyslet, strach by neměl ovládat naší mysl,“ navrhl, ovšem tohle bylo taky čistě na ní. On tu byl jen proto, aby jí trochu zvýšil schopnosti. Nic víc pro ní udělat nemohl, ačkoli se vlastně celkem snažil. Pomalu se vydal kamsi směrem od města a ještě se naposledy otočil.
„Ah, abych nezapomněl… od dnešního dne s vodou dokážete komunikovat zase o něco víc,“ zazubil se, natáhl si kapuci na hlavu a pokračoval ve své cestě. Ovšem… ještě než vůbec mohl někam dojít, rozplynul se. Jako kdyby nikdy neexisoval.

Poustevník pozoroval dívku před sebou a pousmál se. „Omlouvám se, Freyo,“ začal opatrně a bezděky se rozhlédl po okolí, když přišla řeč na psa – kdyby prozradil, že to byl on, nejspíše by se na něj mohla zlobit ještě více. „Pes i dívka už jsou v bezpečí,“ ujistil jí a znovu se pousmál.
„Musel jsem si vás vyzkoušet, protože… já rád daruji ostatním to, co potřebují, ovšem jen, pokud si to zaslouží,“ vysvětlil co nejjednodušeji. Jak nejlépe by jí mohl osvětlit tuhle situaci, aniž by se na něj nenaštvala, nebo si nemyslela, že je to jen starý blázen? Nebyl si tím úplně jistý.
„Víte vy vůbec, jak blízko máte ve skutečnosti k vodnímu živlu?“ nahodil pro začátek. Nemohl se zdržovat dlouho a vědlě, že jeho čas zde s Freyou se krátí, nemohl jí tedy vše vysvětlit do detailů a ani se s ní vybavovat moc dlouho - to by stejně nedělalo dobrotu. Ale základ by asi vědět měla.

Freya samozřejmě nemohla tušit, že jakmile malá holčička skončila pod vodní hladinou, tak zmizela. Doslova splynula s vodopádem. A proč? Protože ta holčička sama byla voda. Byla tedy hloupost, aby se mohla utopit, či aby jí vůbec mohla voda nějakým způsobem ublížit. Když Freya skončila do vody a měla před sebou jen temnotu, poustevník moc dobře věděl, jak moc velký strach musela překonat. Změnil svou podobu ze psa zpátky na tu pravou, lidskou, a zůstal jen stát u břehu, jako kdyby věděl přesně do puntíku, co se teď stane.
Frey měla nejspíše nějakou dobu pod vodou dost nahnáno, protože se nic nedělo a ta holčička nikde, jako by se po ní slehla zem. Nicméně po chvíli začala hladina jakýmsi záhadným způsobem klesat, až do okamžiku, kdy se mohla s klidem postavit na dno a mohla se nadechnout. Ovšem hned po jejím nadechnutí se vše vracelo do normálu, takže se musela rychle vyškrábat na břeh.
„Zdravím tě, drahá Freyo,“ pronesl poustevník spokojeně a… trochu pobaveně. Ano, potrápil jí, ale pochopitelně jen v zájmu vyššího dobra!

"Aha." Holčička se zatvářila trochu zkroušeně potom, co jí Freya řekla. Přišlo jí to ošklivé, málem jí z toho zase ukápla slza, snažila se ale být silná – utřela si oči a nešťastně se podívala na vodu. Zdálo se, že má v plánu se vrátit na bezpečnou souš, jenže než se jeden stihl nadát, ozvalo se žblunknutí a dívenka skončila pod vodní hladinou. Zda jí ujela noha, nebo do vody záměrně skočila, bylo otázkou, každopádně uběhl už nějaký čas a ona se pořád nevynořila. Pes, který po celou dobu stál po jejím boku, začal zběsile štěkat u břehu. Chvíli na vodu, potom na Freyu, a pak zase na vodu…

Jak se dalo očekávat, přišla várka otázek směrující k dívence, ale ona na ně neodpovídala. Nějak… se jí do toho nechtělo. Promnula si ručičkou očka, která už měla z toho samého pláče celá napuchlá a zrudlá. Nicméně, ačkoli se vážně moc snažila dát Freye najevo, že by měla skočit do vody, tak se nezdálo… že by o to zrovna stála. Dívce to opět dost ublížilo a opět popotáhla, na což její pes, trý stál opodál, zaregoval jen letmým zakňučením, kterým jako kdyby říkal „neplač!“
Když další nával smutku dívenku přešel, upřela svoje jasně modré oči zase na Freyu. Tentokrát už o něco déle. „Ale…“ začala trochu nejistě. „Co ti provedla, že se jí tak bojíš?“ zeptala se v očích jí poskakovaly otazníčky. Nespočet otazníčků. Samozřejmě, že mluvila o vodě – celou dobu o ní mluvila, jenže ne jen jako o tekutině, ale o něčem… co je živé. Co vnímá a má duši, což bylo při nejmenším zvláštní.

Jako kdyby ta holčička – nebo spíše její iluze, ani nevnímala příchod Freyi. Jen upírala svá ubrečená očka na vodní hladinu, jako kdyby čekala, že se z ní zanedlouho něco vynoří. Na okamžik se na ní sice otočila, šlo na ní ovšem vidět, že je z neznámé akorát trochu nervózní a stejně… střed jejího zájmu byla stejně jenom vodní hladina. Když se holčička na pár vteřin podívala Freye do očí, naskytl se jí vskutku zajímaví pohled – dívenka měla oči zářivě modré. Modřejší, než mají malá batolata. Modřejší, než nebe bez mraků, modřejší než je samotné modrá. Jako kdyby se v jejích očích odrážel samotný vodní element. Moc dlouho však její oči zkoumat nemohla, jelikož vmžiku jí pohled sjel zase zpátky na ten jeden bod.
„Bojí se,“ zafňukala holčička a ukázala svým malým prstíkem na vodu. „Je tam dole. Bojí se!“ Najednou byla v jejím hlase čistá zoufalost. „Protože jí ignoruješ. Nerozumíš jí,“ zašeptala potichu, jako kdyby si to řekla spíše sama pro sebe. „Čeká na tebe,“ pronesla potom, opět trochu hlasitěji. Při těchto slovech opět kladla důraz na hladinu, na kterou ukazovala prstem. Chtěla snad, aby se Freya potopila? Bylo na dně něco? Nebo někdo? O co tady vlastně šlo?

Samozřejmě, že poustevník dlouho neotálel. Neuplynula moc dlouhá doba od jeho poslední „zkoušky,“ a už si plánovat další. Tentokrát mu padla do oka Freya – připadala mu jako zajímavá a nadějná osoba, proto na vlastní oči vidět její reakci. Vytvořil kousek od vodopádu jednoduché klamstvo – iluzi malé holčičky. On sám na sebe vzal podobu psa, který seděl vedle ní a hlídal jí – jeho role se tedy zdála být nedůležité, kdo mohl vědět, že to on je ten klíčový aspekt?
Brekot malé dívenky, která pozorovala vodní hladinu byl silně nakažlivý, jeden měl pocit, že se za chvíli taky rozbrečí, když něco takového slyšel. Opatrně popošla na jeden kamenný výčnělek a tam si dřepla, po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. O Frey neměla dívka potuchy, nebo to tak zatím aspoň vypadalo.

Poustevník sledoval reakci Claire bedlivě a vlastně ihned potom, co přiběhla k Jimovi (respektive k iluzi Jima) se zastavil a jen na ní klidně upíral svůj tygří zrak. Poslala ho pryč i přes riziko, které jí hrozilo, čehož chtěl poustevník dosáhnout. Nehodlal obdarovat někoho, kdo je sobecký a staví své osobní potřeby výhradně jen na první místo. A riskovat život za svého domácího mazlíčka přeci jen nebylo něco, co by se vidělo každý den. Obzvlášť ne na místě, jakým byl Shadowhill. Poustevník věděl, že je zde mnoho zkažených a zlých duší, o to víc ho Claire potěšila.
Ačkoli byl stále v podobě tygra, přestal vrčet a pouštět hrůzu. Jen v klidu seděl a pod packami se mu objevilo několik blyštivých věcí, které tam zcela jistě předtím nebyly. Vlastně už mohl s klidným svědomím odejít. Byl rád, že se mu po delší době poštěstilo narazit na člověka, kterého mohl obdarovat (a možná ho i trochu potrápit, no). Zvedl se a kráčel si to přes most zase pryč, odkud přišel, jako by se nechumelilo. Jediný důkaz jeho přítomnosti bylo několik diamantů, které měly jistě velkou cenu a které po sobě zanechal. Ještě, než došel na druhou stranu mostu, se rozplynul. Co tohle vlastně bylo? Sen? Realita? O tom mohla Claire jen přemýšlet.

Zatím, co byl tygr nepatrně přikrčený a přetrvával v útočném postoji, Claire se schovala do klubka a nedívala se na něj. Byla to přirozená reakce nutná k přežití, ovšem tohohle přesně poustevník dosáhnout nechtěl. Rozhodl se tedy, že to zkusí jinak. Obešel Claire dokola a přitom vytvořil kdesi za nimi iluzi Jima – Claiřiného psa. Chtěl v ní probudit potřebu ochrany, dokopat jí k nějaké akci, vidět, co v ní je… chtěl si prostě hrát. A v tento okamžik ho nic jiného nenapadlo. Iluze vypadala realisticky, nemohla tedy poznat, že to není skutečný Jim. Poustevník, přestrojený v tygra, se za ním v tu ránu vydal pomalými kroky, jako kdyby si najednou rozmyslel, že si dá k obědu psa, a ne jeho majitele. Přitom se otočil na dívku s jistou výzvou v očích, jako kdyby říkal: „Zastav mě.“

Poustevník bloudil ve stínech přestrojený v kůži tygra – šelma sama o sobě poměrně obrovská, nicméně pro lepší efekt byl ještě větší, než běžný tygr. O Claire poustevník věděl chvíli předtím, než přišla na tohle místo a rozhodl se to tentokrát vzít pěkně z gruntu. Zastavil na druhé straně mostu a zabodl své smaragdové oči přímo na Claire. Pokoušel její strach. Chtěl vědět, zda si od něj něco zaslouží, či jestli má ve svém hledání pokračovat dál. Udělal krok vpřed a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení, které nejspíše měl znamenat výzvu. Díky své velikosti a nenadálého objevení se budil dojem přízraku, ale byla to realita. Opět se o krok přiblížil a zaujal polohu, jaká byla charakteristická pro přípravu na výpad. Bylo ale otázkou, zda se polevník skutečně na něco chystá, či snad si jen hraje s jejím strachem.

Poustevník cítil přítomnost mnoha lidí a tak se rozhodl přijít právě na tohle místo. Někteří zde mu byli sympatičtí více, někteří méně. Každopádně se rozhodl trochu pobavit, a aby to mělo šťávu, změnil svou podobu opět na trochu mladší. Ovšem ne moc, chtěl působit starším a slabším dojmem. Posadil se na zem a nechal do vzduchu vzplanout jeden obrovský plamen ohně, aby dal vědět o svojí přítomnosti. Tento plamen, co na chvíli prozářil oblohu za několik vteřin zase zmizel, a on jenom čekal, zda někoho přiláká.

//Pokud by někdo z vás stál o hru s poustevníkem, přijďte za ním. Nebude to dlouhá hra, ale něco vám z toho kápne.

Jakmile položila Jade přívěsek na hrob, nářek za pár vteřin zeslábl, až utichl úplně. Přímo skrz Jade pak prolétla silueta ženy, která byla docela jistě Jonsonova zesnulá manželka. Nejspíše to nebylo moc příjemné, ale podívala se Jade do očí a děkovně se pousmála. Poté se rozplynula nad hrobem a vpadalo to, že je všechno konečně tak, jak má být. Poustevník to celé sledoval a pousmál se.
„Výborně!“ pochválil Jade a konečně se zvedl (trochu neohrabaně, ale měl na to věk) ze schodů. Byl spokojený, že se jim povedlo zachránit aspoň dvě trpící duše, ačkoli jich byl hřbitov plný a jejich příběhy byly mnohdy i horší.
„Jistě na sobě pocítíš změnu, po této menší službě. Sama poznáš, že tvoje magie nepatrě zesílí,“ prozradil jí a pak jemně sklonil hlavu na rozloučenou, než se rozešel pryč a rozplynul se.

Jade si vedla dobře, což taky mohla poznat díky tomu, že přívěsek se v nekonečné temnotě hřbitova začal lesknout a jemně zářit, aby ho mohla bez problémů najít. Byl jen pár metrů od ní, zapadaný hlínou a dost poničený věkem, ale byl to on, to bylo podstatné.
„Nyní už jen stačí… ho položit na hrob. Hlavně se nesmíš bát. Mrtví ti neublíží,“ ujistil jí poustevník a povzbudivě se usmál. Poté se postavil, jelikož věděl, že už se jejich spolupráce pomalu chýlí ke konci. Ovšem Jade musela zachovat klid a nebát se, což jistě nebude problém. Věřil tomu.
//Trochu jsem to celé urychlila, abys tady nestrávila mládí. :D

Mladičký upírek pomalu zmizel a stařec se nad jeho chováním musel trochu pobaveně usmát. Jelikož už ho z toho stání začínalo bolet celé tělo, posadil se na polorozpadlé schody a poslouchal odpovědi Jade. Zhodnotil, že tohle by mohlo pro seznámení se situací stačit. Vlastně od ní ani neočekával vyřešení tohohle problému, spíše jen chtěl, aby se nad ním sama zamyslela, což taky udělala. Nemohl jí jen tak říct, co má udělat, ne zadarmo.
„Dobře, Jade. Tak ať to máme rychle za sebou. Někdy tady se nachází přívěšek. Patřil Jonsonovo ženě a pokud ho najdeš, sama uvidíš, co se stane potom. Jistě chápeš, v čem je problém. Hřbitov je poměrně rozsáhlý, ale když se budeš soustředit, sám si tě ten předmět zavolá,“ vysvětlil a sám byl zvědav, jak si Jade se svým nelehkým úkolem poradí.
(http://img.flercdn.net/i3/products/5/4/2/235245/2/1/2/7377212/ipwfpfjdhoksva.jpg)

Bylo přirozené, že Jade chtěla odpovědi na otázky. A těch bylo tolik, že se sám poustevník divil, že nakonec přišla jenom s jednou. Jedno prostinkou otázečkou, ale on se i tak pouze pousmál. Nač se zabývat otázkami, které je akorát zdržovaly od práce? Mávl nad tím rukou.
„Vím toho hodně. Víc, než si vůbec myslíš,“ odpověděl jednoduše, ne úplně přesně, ale musela se holt smířit s tím, že on doslovně nikdy neodpovídá. Tedy většinou.
Za to Jade přišla se zajímavou odpovědí. A měla částečně pravdu. Stařec spokojeně kývl a rozhlédl se po hřbitově. „Lidé by si vzít život sami neměli. To je možná důvod, proč ho zastihl takto krutý osud a to je možná také jeho nedořešená věc,“ začal nenápadně přibližovat situaci. „Ale co jeho žena, kde myslíš, že ona je? A jak bychom jí mohli najít, či dokonce dostát zpátky k němu?“ zeptal se znovu.