Příspěvky uživatele

Klučina stál jako opařený. Jen věc? Nahradit? Asi už slyšel dost. Nevěřícně zavrtěl nad tím člověkem, co se sám považoval za monstrum, hlavou. Zdálo se, že tak nějak rezignoval, a než by si to jeden vůbec uvědomil, tak chlapec začal mizet – až zmizel docela. Spolu s ním odešel i poustevník, v čem byl tedy háček? Špatně, špatně Mikeli.
Mikel zde zůstal sám. Sám přilepený ke slizu, z kterého byla tvořená koule – dříve obdařena magickou mocí. Zdálo se ale, že všechny ostatní podivnosti už jsou pryč, teď se musel jen dostat z té podivné tekutiny, aby mohl odejít.

Klučina byl z jeho slov zmatený víc a víc. Kecl si do svého slizu a civěl na něj, snažíc se to všechno pochopit. Bylo to na jeho dětský mozek asi trochu moc složité. Když se zeptal, kdo je poustevník, chlapec si jen zakryl pusu rukou a zavrtěl hlavou na znamení, že tohle říkat nechce.
„Alkoholického spojení?“ zopakoval po něm chlapec trochu jinak a šlo na něm vidět, že je z toho trochu mimo. „Ublížila na duši?“ zopakoval i druhou část a tentokrát trochu víc vyděšeně. Jeho koule přece nikomu nikdy neubližovala. Najednou se ale naštval, když Mikel podrážděně odseknul svými posledními slovy. Jeho oči ztmavly a barva, kterou nabral a díky které vypadal docela živě, najednou zmizela. Opět byl bílý jako stěna, postavil se a vztekle dupl do země, jako typické, uvztekané dítě.
„Já chci svojí kouli zpátky!“ zakřičel tvrdohlavě, přičemž se sliz začal smršťovat a vracet se do své původní podoby, jen co se ale kluk uklidnil, opět se přestal hýbat.

Hm… zajímavá teorie, ale chlapec s ní nějak nesouhlasil. Nepřišlo mu to tak. „Nemyslím si, že je to to samé. Monstrum může být člověk klidně i mnohem větší, než vlkodlak. To si myslím já,“ prohlásil chlapec, zcela spokojený svým názorem a kývnul si přitom důležitě hlavou nad sebou samým, jako kdyby to sám sobě odsouhlasil.
Najednou se chlapec zasmál. „Ale ne, Mikeli! To vůbec nebyla náhoda, vybral si tě poustevník, jenom tě zkouší,“ napráskal svého pána bez ostychu a potom se trochu zarazil, jestli to vlastně vůbec měl říkat. Ale co, stalo se. „Koule ti ale neubližovala, proč si tedy ublížil ty jí?“ Jeho výraz se najednou trochu rozesmutnil. „Musíš s tím něco udělat,“ zakňoural, aniž by mu odpověděl na jeho poslední otázku. Možná jí ignoroval schválně.

Chlapec trochu překvapeně zamrkal a svoje poněkud velká kukadla upíral přímo na Mikela. „A ty jsi monstrum, Mikeli?“ Těžko říct, odkud zná jeho jméno, možná bylo lepší se ani neptat. Přeci jen, celá tahle situace byla hodně zvláštní. „Já myslel, že jsi vlkodlak,“ dodal potom trochu zmateně a nakonec se zářivě pousmál, protože prostě proto. Mikel mu připadal až moc smutný.
Potěšilo ho, že jeho nabídku odmítl. Ovšem nedávalo mu to úplně smysl. Nebyla sebevražda to samé, co smrt? Tedy, nebyl výsledek úplně stejný? Vážně byl z něj trochu zmatený.
„Víš, že tohle…“ poukázal na tekutinu, která byla pod nimi. „Pro nás bylo dost důležité? Neměl bys házet šišky po koulích, o kterých nic nevíš,“ poučil ho trochu naštvaně, možná něčekal, že to Mikel nějak spraví, rázem se ale opět pousmál a rozhlédl se po lese. „Žít musí být tak krásné! Já bych tedy smrt nechtěl,“ zamrmlal si chlapec spíše sám pro sebe.

Poustevník jakožto divák, který ovšem všechno řídil a sledoval, si všiml, že Mikel má opravdu nahnáno, proto svoje kouzlo nepatrně zmírnil a většina postav, které poskakovaly kolem Mikela a děsily ho tak, pomalu začaly mizet. Ovšem chlapec, který na něj promluvil, ten tu byl stále. Dokonce se začal trochu vybarvovat, nebyl už úplně bílý.
„A co je podle tebe na smrti lepší?“ zeptal se a podíval se do země, jako kdyby mu tenhle názor sám o sobě připadal hrozně smutný. „Chceš jít se mnou?“ zeptal se potom na další otázku a podíval se Mikelovi do očí. Jistě mu došlo, co tím chlapec myslí. Otázkou bylo, zda jenom zkoušel jeho přesvědčení, nebo zda by ho skutečně sebou vzal.

Bílá koule si v klidu žila svým životem, nepatrně se zvětšovala, hlasy v ní byly hlasitější a už se nezdála být tak neškodná jako předtím. V okamžiku, kdy po ní hodil Mikel šišku, se však něco rapidně změnilo – nejen, že se poškodila její struktura, ale zdálo se, že „něco“ co v ní žije, se hodně naštvalo. Křik byl nyní slyšet o dost znatelněji, sem tam se ozval mužský hlas, který ať říkal cokoliv, nic pěkného to určitě nebylo. Z koule začala kapat voda na místě, kam dopadla šiška. Na onom místě se začala tak nějak „trhat“ až po pár vteřinách se roztrhla úplně a podivná, slizká tekutina se vylila všude kolem. Bylo až podivuhodné, kolik se toho do ní vešlo. Bohužel se rozprostřela i kolem Mikela. Byla lepkavá a táhla se, zmizet z jejího dosahu nebylo možné. A aby toho nebylo málo, tak se kolem něj začaly míhat jakési siluety lidí všech věkových kategorií. Až potom se na něj jeden malý kluk podíval. Byl bílý, jako duch. Stál přímo před ním a probodával ho pohledem.
„Ty bys chtěl umřít?“ zeptal se zvědavě a trochu nechápavě. Natočil přitom hlavu do strany.

//Bar

Koule si dávala záležet na tom, aby Mikelovi nezmizela z dohledu a letěla tedy poměrně pomalu. Když byla skoro u lesa, pak teprve trochu zrychlila, jako kdyby jí samotný les nějakým způsobem přitahoval. Zastavila se teprve, když byla poměrně hluboko v lese, kde se o několik centimetrů zvětšila. Teprve v ten okamžik šlo z jejího nitra slyšet slabé šeptání. Neznámé hlasy a neznámá slova, kterým nešlo rozumět, sem tam dokonce i dětský smích, nebo pláč. Bylo to celé zvláštní, atmosféra se měnila, dokonce i záře na kouli se zmenšovala, tudíž již šlo vidět, že se na ní něco hýbe. Ovšem co přesně to bylo, to zatím poznat nešlo.
Otázkou bylo, co udělá Mikel. Mohl totiž svým jednáním zcela změnit co, co se stane. Dotkne se jí? Nechá jí být? Pokusí se odejít? Něco po ní hodí? Co by vlastně bylo nejlepší?

Byla to už nějaké doba, co Mikel u baru seděl sám. Lidé přicházeli a zase odcházeli, bylo jich zde pochopitelně nespočet, ovšem poustevník se zaměřil opět jen na jednoho člověka, který mu přišel zajímavý – tedy, nebyl to tak úplně člověk, ale to zde už bylo naprosto přirozené. Kde poustevník byl? Odkud ho pozoroval? Toť otázka, nicméně se před Mikelem objevila malá, levitující koule bílé barvy, která jasně zářila a blyštila se. Nicméně, ostatní jí nevěnovali moc velkou pozornost, tak se mohlo Mikelovi zdát, že je šílený a má halucinace! No, to bylo docela dost možné, ale taky to mohlo mít zcela jiný důvod.
Koule se pomalu zvětšovala a zvětšovala, až jeden její zářivý paprsek trefil Mikela do oka a ten na chvíli oslepl. Ovšem, jen co zase viděl, začala ta koule mizet pryč z baru, směrem do lesa. Těžko říct, co to bylo za magii, nicméně Mikel měl nyní silný instinkt na kouli dávat pozor, proto se musel rozejít za ní a následovat jí, aby se jí nic nestalo.

//Les (PS: I love you.)

Nebylo to přeci jen nic těžkého, takže jak se dalo čekat, Darryl splnil úkol na jedničku. Poustevník měl sice v plánu ho potrápit ještě daleko víc, nicméně měl dojem, že už mu narušil jeho stereotyp až dost. Spokojeně se pousmál nad jeho odpovědí a podíval se mu do očí.
„Jednoduché, že? Někdy nás ovládá strach zcela zbytečně…“ konstatoval jen tak mimochodem a trochu si povzdechl. Jeho šaty se postupně začínaly měnit do původní podoby, jako když přišel za Darrylem do kuchyně. Taky jeho tvář se trochu změnila, zestárla ještě o několik let, až před ním seděl stařec ve své pravé, nefalšované podobě.
„Jistě se ještě uvidíme, Darryle. Už to ale nepůjde tak snadno,“ trochu tajemně se mu zalesklo v očích, když se postavil a lusknutím prstu čas opět pustil, takže všechno bylo, jako dřív. Pak už jen kývl mladíkovi na rozloučenou, než se pomalu rozplynul, jako kdyby to všechno byl jen hodně zvláštní sen…

//Ohledně času: Bylo by lepší, kdybychom se navzájem ignorovali, protože takhle by to nedávalo moc smysl - jelikož předpokládám, že Casey hraje tak, že je vše normální. :) Tak dejme tomu, že to bylo v jiném časovém horizontu, no.

Poustevník se jen nepatrně pousmál nad dalšími otázkami, ale nic na ně neřekl. Pouze nepatrně zavrtěl hlavou. "Kdo se moc ptá, moc se dozví," ukončil tím jeho vyptávání a pouze čekal, co si Darryl vybere. Zvolil si moudře, ačkoli o tom možná neměl ani tušení, protože tenhle úkol bude hodně rychle za ním, což by se o tom druhém říct nedalo.
"Mysl... tak dobrá, soustřeďte se. Ať je to rychle za námi," povzbudil ho a vytáhl z kabátu kus papíru, po kterém jen nepatrně přejel dlaní a objevil se na něm text. Těžko říct, zda byla hádanka zcela náhodná, či jí poustevník vybral vědomě. Každopádně posunul text k Darrylovi a nechal ho přemýšlet.
"Kořeny má skryté v zemi,
vypíná se nad jedlemi,
stoupá pořád výš a výš,
ale růst ji nevidíš."
Podal mu také propisku, která se mu objevila v ruce. Následně se jen opřel o židli a znovu se letmo pousmál. "Napište dolů vaší odpověď. Uvidíme, zda se trefíte, či nikoliv," řekl klidně a doufal, že se Darryl trefí. Pro jeho vlastní dobro, jelikož tyhle papírky s texty... uměly být taky dost nepříjemné a škodolibé, pokud se k tomu byla záminka. To ale raději Darrylovi neřekl, ještě by ho, chudáka, vystrašil úplně.

Poustevník byl zvyklý, že mu lidé pokládají takovéhle otázky, či otázky podobné. Proto ho nijak nepřekvapila Darrylova zvědavost, nad kterou se musel trochu pousmát. "Proč vy?" zopakoval po něm, jako kdyby sám přemýšlel, jak nejvhodněji na otázku odpovědět. "Vybírám si podle vlastní intuice a toho, kdo mi zrovna zkříží cestu. Když mi člověk přijde něčím zajímavý, tak si ho vyberu. A tak je to i s vámi," vysvětlil jednoduše a celkem stručně, protože neměl moc času se tu s ním vybavovat. Nikdy se přeci jen nezdržoval moc dlouho.
Jakmile si Darryl vybral mysl, poustevník přikývl.
Samozřejmě mladík před ním pochopil, že to nebude jen tak. Nebyl hloupý, to stařec moc dobře věděl. Tentokrát se rozhodl dát na výběr.
"Zeptejte se sám sebe. Chcete potrápit svou mysl, nebo svoje tělo?" O poustevníkovi bylo všeobecně známo, že často mluví nejasně a s oklikou. Na to si bude muset Darryl zvyknout, aspoň na dalších pár minut určitě.

Nebyl si jistý zda svým jednáním Darylla nějak urazil, vlastně nad tím ani moc nepřemýšlel. Mezitím, co zastavil čas, se spokojeně rozhlédl po celé místnosti a pak se věnoval už výhradně jen svému společníkovi. Konečně totiž začal spolupracovat, což se staříkovi líbilo.
Pousmál se a zadíval se Darrylovi do očí.
"Víte, chci vám nabídnout určitý posun vpřed ve vašich schopnostech. Máte určitou magickou moc, poznám to, ale mužů jí ještě trochu podpořit," pousmál se stareček a trochu si protáhl ruce. Na okamžik se mu v dlani objevil plamínek ohně, který se po stupně změnil na květinu. Nakonec v dlani zůstalo jen pár kapek vody.
"Výběr je má vás, v čem byste chtěl být silnější?" Darrylovi mohlo být už teď jasné, že to nebude jen tak, ale prozatím byla poustevníkova otázka jednoduchá.

//psáno z mobilu, omlouvám se za chyby

Poustevníkovi se moc nezamlouval přístup, jakým s ním Darryl jednal. Jistě, vytrhl ho možná z práce, ale copak poustevník vypadal jako někdo, jehož žádost by se vyplatilo odmítnout?
Jakmile se Darryl vydal, k odchodu, přímo před ním se objevil tygr – respektive pouze iluze, kterou nikdo jiný neviděl – něco jako odveta za to neuctivé chování, s jakým jednal do teď Darryl s poustevníkem. „Nemám na vás celý svůj život mladíku. A že je, a ještě bude vskutku dlouhý,“ pronesl sice trpělivým hlasem, ovšem na tváři se mi objevil lehký úšklebek. Pokynul mu rukou, aby se opět posadil na své místo.
„Jen si trochu popovídáme, a pak zase můžete jít,“ ujistil Darryla mezitím, co se tygr rozplynul a spolu s ním se skutečně zastavil čas.

Jak se dalo čekat, tak ho Darryl ihned doprovodil ven z kuchyně, kde ostatně taky poustevník nebyl vůbec být. Ale když jeho tak moc bavilo tohle chování. Mile rád zamotával lidem hlavy a občas dělal naschvály, i když nebyl v žádném případě zlý. Posadil se k jednomu ze stolů a najednou byl oblečený zcela jinak – jeho nevhodný hábit s kapucí se změnil v elegantní oblek a fousy také byly o poznání kratší. Pousmál se na Darryla mezitím, co si udělal pohodlí a přikývl.
„Posadíte se ke mně? Rád bych si s vámi promluvil…“ hlesl skoro neslyšně, položil ruce na stůl a jeho výraz o něco zvážněl. Vypadalo to trochu jako na pracovním pohovoru, a přitom ani o nic nešlo. Nejspíše jen stařík hrál další ze svých her.

Jak se poustevník dostal do kuchyně, aniž by ho někdo spatřil, bylo záhadou. Nicméně celá jeho existence byla sama o sobě dost záhadná, zvláštní… nezvyklá. Oplýval magickou mocí, kterou si nikdo nedokázal ani představit, takže dostat se n takovém místo pro něj musela být víceméně hračka. Další osoba, kterou si pro tentokrát vybral, byl Darryl. Tak se uvidí, zda si poustevníkovu pozornost zaslouží.
„Zdravím vás, mládenče,“ pravil k němu, přičemž se postavil tak, aby nikomu pokud možno nepřekážel – bylo to trochu nepraktické místo pro setkání, ale nic jiného mu nezbývalo. Nedělal si moc hlavu s tím, že je v místnosti, která je normálně lidem nepřístupná. Upíral zrak na Darryla a pousmál se. „Uvaříte něco pro staříka, jako jsem já? Něco… opravdu dobrého?“