Příspěvky uživatele

A zase ty zbytečné omluvy o které nestál. Nic jí na to neřekl. Přešel to bez povšimnutí. Raději upil ze své sklenice protože slova byla zbytečná. Nevěděla nic o tom co prožil. Nemělo tudíž cenu jí vysvětlovat proč se toho nemůže zbavit. Pak musel znovu obočí posunout až k výšinám. „Ty si myslíš, že někoho zabít je statečné?“ Měl chuť ji dát výchovnou lekci či něco podobného, ale přešel to jen nevěřícným zakroucením hlavy. Sice mu nevadilo zabíjet, ale hrdinu to z něj nedělalo. Ale jaký je vlastně rozdíl mezi zločincem a hrdinou? Dělá z vás hrdinu pomsta někoho koho jste milovali? Či vražda, aby jste někoho zachránili? Možná... Ale pořád je to vražda. Ale pokud si myslela, že jí vidí jako slabošku, která se bojí zabíjet, byla na omylu. Opravdu ho neznala. Sice byl temný skrz na skrz, ale nikdy by od ní nežádal, aby zabíjela pro radost. V jednu chvíli skončil ve vodě vedle ní. Měsíc ji ozařoval mokrou tvář. Vypadala jako siréna, která ho vábila na ostrov kde ho čekal velmi rychlí spád. Ano, takhle se vedle ní cítil. V pasti. „Ale je“ řekl s malým ušklíbnutím. Nechal ji ať mu obtočí nohy kolem dokola a chytí se ho za krk. Byl dobrý a silný plavec, bylo lehké je oba udržet nad hladinou. Navíc byl od mala námořníkem, ve vodě byl jako doma. Škoda jen, že necítil tu známou vůni oceánu. Chybělo mu to. Jen tak se plavit po nekončící hladině. Daleko od všech a všeho. Užívat si sluneční paprsky, kterého příjemně hřály na jeho zlatavé kůži. Vítr, který mu pročesával jemně zvlněné vlasy. Houpaní lodi, které bylo uklidňující skoro jako hra na klavír. Co by teď dal za to být na takovém opuštěném ostrově, sám s Bluem. Zaposlouchal se do jejího vyprávění a pocítil menší souznění. Hudba a tanec se k sobě hodily jako dva puclíky. Co by byl tanec bez hudby? Nic, jen pouhé máchání tělem. Rosie se od něj dvěma tempy vzdálila. Killian začal plavat kolem ní jako žralok připravený zaútočit. „Hmm, od první noty mám pocit jako bych se poprvé nadechl. Slyším hudbu v hlavě i v srdci. Pouhá fyzická přítomnost klavíru v mých rukou mě unáší někam daleko na vlnách tónů, které se z něj linou. Cítím čistou, zasněnou radost... Je to jen setkání skladatelova srdce s mým“ řekl poněkud zasněně. Pak se zamračil. „Hlavně nikomu neříkej, že jsem tohle vypustil z pusy. Taková sentimentalita...“ Zakřenil se na ni, aby věděla, že to myslel v žertu. Názory ostatních měl u prdele. „Čeho se bojíš nejvíc na světě?“ Zeptal se vážně a snížil vzdálenost mezi nimi.

Všiml si její husí kůže. Bylo zřejmé, že jí nahání strach. Což bylo jen dobře, ale ani to ji nedonutilo přestat mu pokládat takové otázky a držet se od něj co nejdál. „Možná kdyby byly opravdu jako třípatrová budova“ prohodil s vtipem. Právě naopak, on tuhle situaci zlehčovat chtěl. Nechtěl být vážný a už vůbec se nechtěl bavit o těhle nepříjemných věcech. Tímhle mu vyrazila dech. Zamračil se na ni. To jako vážně? „To si opravdu tak naivní nebo to má být pokus o vtip?“ Zeptal se jí chladně. Naprostý nesmysl si něco takového myslet. Tak lehké to opravdu nebylo. Jeho noční děsy jen tak neodejdou když si vylije srdíčko u nějaké malé holky či u někoho jiného. „Nejspíš by sis měla takovéhle životní lekce nechat od cesty“ řekl příkře. Nepotřeboval, aby ho tu poučovala o věcech o kterých neměla ani páru. Myslela si snad, že se o to nepokoušel? Že proto nic neudělal? Myslela si snad, že se chce každý večer budit s pocitem hrůzy a ledovým potem? Jak má něco nechat jít když to prostě nejde? Možná by si měla sundat ty růžové brýle, které tak ráda nosí. Svět není peříčko. Byla ještě mladá, aby věděla, co s vámi taková věc dokáže udělat. Pak na ni nechápavě pozvedl obočí. „Asi tě zklamu?“ Zeptal se nevěřícně. „Ty si myslíš, že bych chtěl, abys někoho zabila?“ Zdá se, že v něm přeci jen viděla to nejhorší. Zřejmě to bylo jen dobře. Aspoň se mohl vrátit ke své temnotě, nic už ho od ní rozptylovat nebude. Sledoval jak se postavila k zábradlí lodi. Pozoroval jak ji v lehkém vánku poletovaly její zlatavé vlasy. Byla krásná a to ho iritovalo. Rosie se k němu otočila s jiskřičkami v očích. Ještě než stačil pochytit, co měla za lubem, už si přetahovala tričko přes hlavu a skočila do vody. Killian vystartoval jako dravá kočka, ale byla rychlejší. Tahle dívka se mu musela snad zdát. Zřejmě si chtěla zlomit vaz či něco dalšího. Ale přistála v hlubinách vody jako nic. Naklonil se přes zábradlí a počkal si až vyplave napovrch. „Ráda mi způsobuješ infarkt?“ Dodal se smíchem a začal si sundávat tričko, které odhodil někam na palubu. Jeho hruď se zaleskla v měsíčním světle. Ladným pohybem vyskočil a přistál na zábradlí, svaly na těle se mu pohybovaly v dokonalé souhře. Stál tam jako socha vytesaná v kameni. Jedním mrštným pohybem skočil do vody. Jeho svalnaté tělo prorazilo noční hladinu a začal plaval pár metrů hlouběji, nebýt upírem, vyrazila by mu husí kůže. Voda byla ledová. Pár tempy se ocitl u ni. „Jelikož si mi položila otázku teď jsem na řadě já...“ Zakřenil se na ni. Vlny s jeho tělem jemně houpaly až se Killian otíral o její hebké tělo. „Co se ti honí hlavou, když tančíš?“

„Taky, že to byl sarkasmus“ pobaveně se na Rosie ušklíbl. Žádná otevřená kniha nebyl. Víc se k němu hodilo slovo tajemný. Killian ukazoval jen to co chtěl. A to co vyplulo napovrch omylem, to zahrál do autu a dělal, že nic. Ale Rosie nepřestávala šťourat nos do věcí do kterých jí nic nebylo. Jeho noční děsy byly tabu a ona mermomocí chtěla vědět víc. Jakým způsobem by ji mohl umlčet? Hozením přes palubu či zakroucení krkem? Bohužel, ani jedno by jí neudělal. To už mu došlo dávno. Frustrovaně vydechl. Byla opravdu tvrdohlavý mezek. Proč se raději nezeptá na oblíbenou barvu? Nebo podobné debilní otázky. Ale ne, ona se musí ptát na něco, na co jí bude pořád odpovídat polopravdou. Killian si tedy zašel pro pití, které ho příjemně hřálo v hrdle. Pro Rosie měl samozřejmě také. Neváhal a položil jí svou otázku. Její reakce byla očividná. Zprvu zamračení pak přišly na řadu neprolité slzy. Jen se jí třpytily v očích, jako hvězdy na noční obloze. Tenhle stav dodával jejím očím určité morbidní kouzlo. Proměnily se do barvy zmrzlého jezera co odráží slunce. Opravdu se v nich ztrácel jako v žádných jiných. Možná, kdyby se mu v minulosti nestaly jisté věci, byl by zcela jiný, nepoznamenaný. A možná pak by si ji zasloužil. Její odpověď si vyslechl bez přerušení. Napil se ze své sklenice a čekal jaká otázka ho čeká tentokrát. Rosie opět nezklamala. Tentokrát se zamračil on. Znovu. „Bože Rosie...“ Proklínal ji ve své hlavě a hlavně proklínal sebe, že na takovou stupidní hru přistoupil. Jeho rysy ztvrdly, jeho tvář byla jednou velkou, chladnou maskou, která nepropouštěla žádné emoce. Dokázal je totiž vypnout. Jen tak, jako kdyby jste zmáčkli čudlík. „O nechutných pavoucích velikosti třípatrové budovy“ protočil na ni o či. Snad si nemyslela, že by jí řekl něco tak důvěrného, něco tak osobního. Hodil do sebe celý obsah skleničky a frustrovaně si prohrábl vlasy až si je mírně pocuchal. „Chci, abychom k sobě byli upřímní“ řekne a zadívá se jí hluboce do očí. „Jen nevím jestli dokážu být...“ Odmlčí se. „Někdy věci lidí skrývají, protože se bojí... Že když je budou sdílet s ostatními... všechno se tím zkazí“ řekl prostě. Není to, že by se bál, spíš si svoje soukromé věci chtěl nechat pro sebe. To je to tak špatné? Mít tajemství? Navíc, ani by je chtít vědět neměla. „Jsou to věci z minulosti“ to je jediná valná odpověď, které se kdy dočká. „Zabila bys je? Kdyby si měla tu možnost povraždit vrahy tvé rodiny, udělala by jsi to?“ Zkoumavě na ni pohlédne. Všechny jeho smysly jsou teď plně obrácené na ní. Chce vidět všechno. Jestli se i pod tou milou tvářičkou schovává něco zvráceného, něco temného jako pod tou jeho.

Killian si všiml, že se při zmínce o tom, že hraje také, otcovi rozzářily oči. Možná snad pýchou? Že i jeho syn miluje stejnou věc jako on? Konec konců, aspoň nějaká další věc co je spojovala, ovšem kromě krve. Nakonec to bral pozitivně. „Třeba se ode mě ještě něco přiučíš“, zasmál se. V provokování se Killian cítil nejlépe. Bylo to něco co znal dokonale. Richard ho odměnil poněkud zajímavou nabídkou, která se zkrátka neodmítá. Byl naprosto překvapen. Jeho otec mu chce koupit auto? Za to vše jak se choval? Killian to nechápal. Vskutku, nové auto opravdu potřeboval, od otce si ho stále půjčovat nechtěl. Měl však v plánu, že si ho pořídí sám. Věděl, že jeho peníze patří tak trochu i jemu, ale měl prostě takový odpor. Jeho dědictví bylo obrovské, on však nijak zvlášť o ty peníze nestál. Nakonec rozhodla chlapecká touha. „Taková nabídka mě opravdu láká, ale buď si jist, že až se můj podnik rozjede, zaplatím ti to“. Nechtěl být otci něco dlužen, i když mu to nabídl. Killian bude mít lepší pocit když to auto bude opravdu jeho, za jeho opravdové peníze, které si za nedlouho vydělá. Ladným pohybem vstal z křesla a řekl otci, ať ho na chvíli omluví, potřeboval se konečně osprchovat. Vyběhl schody, začal ze sebe shazovat oblečení. Nakráčel si to do koupelny a pustil horoucí vodu. Nechal ať ho smáčí celého. Killianovi se na tváři objevil radostný úsměv, začal se těšit. Připadal si jako malý kluk, který k narozeninám dostane přesně to co si přál. Rychle se umyl a oblékl. Seběhl dolů, poslední čtyři schody seskočil. Zastavil se u otce. „Tak můžeme“, řekl normálním tónem, ale šlo na něm vidět jak se těšil.

Huso... „Přistěhoval jsem se teprve nedávno, takže žádné ještě není“, ušklíbl se na Torrie. Né, že by mu to nevadilo, ale jiná alternativa zatím neexistovala, měl plán a ten zahrnoval společné bydlení s jeho otcem, ale nemínil jí to vysvětlovat, nezajímalo ho co si myslí. „Hmmm“, svůdně zabručel, „o jaký trest by se jednalo?“ Pak na Torrie protočil oči, „teď si to uhodla, třesu se strachy“, řekl ironicky. Jestli ho mínila pokoušet, bude na to muset jít jinak. Když odešel pro pití, slyšel každé jejich slovo. Ta hloupoučká zrzečka nevěděla, že je upír a nedávala si pozor na pusu. Musel se usmát, když si myslela, že by ho dokázala rozhodit nebo mu svými slovy ublížit, ona totiž ani za mák nevěděla čeho všeho je Killian schopný. Nakonec se přítomné dámy rozhodly, že může začít. Killian pokrčil rameny a zatočil s lahví, která se pomalu začala zastavovat. Charlotte. Pro začátek chtěl začít zlehka. Tohle nebude taková legrace, kterou si užil se Sofií v baru, na takové úkoly tyhle holky neměly. „Tak, milá Charlotte, co bych ti tak dal za úkol?“ Zvířecky se na ni usmál. „Chci, aby si tady Torrie, udělala lap dance“. Natáhl se pro své vylepšené pití a dal si pořádný lok. Whisky s krví byla fantastická kombinace, chutnalo to tak exoticky. Chvíli si tu lahodnou tekutinu nechal převalovat v ústech a pak polkl. Opřel se o křeslo, které měl za zády a upřeně sledoval Charlotte jestli do toho půjde a když ne... no zkrátka jedna ze dvou věcí co má na sobě bude ležet na podlaze.

Své pochoutky si nevybíral podle síly či pohlaví, když měl hlad zakousl se do všeho, ovšem kromě nemytých lidí a starců, jejich krev byla zašlá a nechutnala tak dobře. Zkrátka nejraději měl mladé dívky, přesně jak byla Casey. Na jeho silácké řeči neměl náladu a proto odvětil, „že ne? Podle všeho ses teď nazval malou holkou“ Killian se na něj vrhl. Chytil ho za kostkovanou košili a mrštil sním o strom. V mžiku byl u něj a začal mu sázet pár dobře mířených ran. Stařík byl silný, o tom žádná, ale Killian byl jak utržený z řetězu, popustil uzdu své temnoty. Přímo se v tom vyžíval. Stařík mu také uštědřil nespočet ran, byl to dobrý bojovník, kdyby mu nevzal jeho večeři, možná by se ho i zeptal na jeho techniku. Killian uvítal bolest. Bylo osvobozující cítit něco jiného než prázdnotu. Nechal se několikrát praštit i když se mohl bez problému vykrýt, ovšem chtěl aby ho zmlátil. Po Archieově smrti, se takto nechal Killian zbít několikrát, chtěl se zbavit zármutku a byl také přesvědčený, že si to zaslouží, kvůli jeho bezmoci pomoct svému nejlepšímu příteli. Killianova dobře mířená pěst směřovala k Sebastianovému nosu, pod nárazem ucítil křupnutí kosti. To ho ještě víc rozzuřilo. Využil momentu překvapení a podkopl soupeři nohy. Stařík se řítil k zemi, vypadalo to jako by se jeho hlava narazila na kámen, ale v tom zmatku si nebyl jistý.

Nedbal na žádné její prosby ani naříkání, pil dál. Killian byl nenasytný, její chuť byla tak výjimečná, chtěl víc a víc. Její vůně ho opíjela. Mladé dívky měly tu nejlepší krev, takovou nepoznamenanou. Začala se v něm probouzet temnota. Rozhodoval se jestli ji zabít nebo ne. Řekl si, že by jí byla škoda, když už teď ví kde bydlí mohl by si k ní dojít pro další dávku, než odjede pryč. Taková přenosná restaurace. Když už chtěl přestat a zmizet, někdo ho od ní odtrhl. Tohle neměl rád, když na něj někdo sahal a vyrušil ho uprostřed hodů. Podíval se na toho narušitele a div nevybuchl smíchy. Nějaký tatík si hraje na hrdinu, kámo tebe bych zvládl i poslepu... Vycení zuby „to bylo velmi drzé mě takto odtrhnout od mojí večeře“. Jestli si chtěl dotyčný hrát či se pobít o kořist, bude jen rád. Takové rozptýlení by uvítal. „Rád bych si dojedl svou večeři když dovolíš, nerad bych ti ublížil staříku“ zasmál se „takže ji pěkně pust a pošli ji zpátky ke mě“.