Příspěvky uživatele

Její soustředění zabralo, jelikož když otevřela oči, tak v dáli spatřila cosi lesklého. Předtím by si něčeho tak lesklého určitě všimla, proto si byla jistá, že to byl ten přívěšek, který měla najít. Krátce se podívala na Poustevníka a vítězoslavně se usmála. Byla ze svého úspěchu velmi nadšená. Otočila se zpátky a rychlým, avšak zároveň opatrným krokem se rozešla směrem ke zářícímu předmětu. Naštěstí od ní moc daleko nebyl, takže jí zabralo jen malou chvíli, než k němu došla. Když se tak stalo, tak daný přívěšek sebrala a prohlédla si ho. Byl nádherný, o tom nebylo pochyb. Přívěšek pevně stiskla ve své pravé ruce a rozešla se zpátky k Poustevníkovi.
,,Když to říkáte," pousmála se na něj a zahleděla se na hrob ze kterého vycházel pláč a nářek od toho muže. Byla moc ráda, že mu pomůže, i když se trochu obávala, že to nebude fungovat. Avšak stále uvnitř sebe měla velkou naději. Dřepla si před hrob, přičemž v ruce stále pevně svírala přívěšek. ,,Doufám, že Vám to pomůže," pronesla směrem k Jonsonovi a přívěšek položila na jeho hrob. Poté už jen čekala, co se stane dál..

Pozorovala stařečka, jak usedá na polorozpadlé schody, přičemž ho se zamyšlenou tváří poslouchala. Toho mrtvého muže, který nedošel klidu jí bylo strašně líto, proto nad tím pořád přemýšlela a snažila se najít způsob, jak to celé vyřešit. Ovšem ten stařeček už to pravděpodobně věděl. Proč to neřekl hned? To ale nevadí, aspoň Jade zase po dlouhé době poctivě přemýšlela. ,,Dobrá, pokusím se ho najít," přikývla a odtrhla od něj pohled. Otočila se čelem k hřbitovu a rozhlédla se kolem sebe, načež si hlasitě povzdychla. Ano, byl opravdu velmi rozsáhlý, takže pokud ten přívěšek najde, tak bude mít velké štěstí. Nejdříve zkusila to, co jí ten stařeček poradil. Soustředit se na daný předmět. Proto zavřela oči a vymazala si všechny myšlenky, které se jí momentálně honily v hlavě. Soustředila se pouze na ten předmět. Teď už jen stačilo počkat, jestli se jí to podaří nebo bude muset jít udělat tu těžší variantu.

Ví toho hodně, více než si ona myslí? To nebyla zrovna odpověď, kterou Jade očekávala. Čekala něco více.. konkrétnějšího. Bohužel se tímhle asi teď nemohla zabývat, když zde s tím stařečkem řešila určitý problém s.. no.. mrtvolou. Bylo by divné, kdyby to vyslovila nahlas. Byla i ona mrtvola? Divné, že o tom začala uvažovat až teď, když už byla upírkou přes 10 let. A stále ji toho tolik čekalo.. Celá nekonečnost před ní..
,,To tedy rozhodně neměli.. Ano, pravděpodobně jeho sebevražda může za to, že zůstal sám," pokývala hlavou a nervózně se zakousla do spodního rtu. ,,Jeho žena? Tak to bude určitě na lepším místě, už jen kvůli tomu, že zemřela z příčiny vážné nemoci," řekla zamyšleně a pohlédla zpátky na hrob. ,,A kde? To opravdu netuším," pokrčila rameny a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Když se podívala na místo, kde ještě před malou chvíli stála s Gideonem, tak zjistila, že už tam nikdo není. Zřejmě na ni nehodlal čekat, ale ona sama nevěděla, že se to tu tak protáhne. Vlastně.. to místo chtěla jen prozkoumat a zjistit, kdo ji volá. Ovšem, když jí někdo požádá o pomoc, tak nedokáže odmítnout.

Když stařík opět začal mluvit, tak se na něho podívala a pozorně ho poslouchala. Přes jeho hlas občas zaslechla pláč od toho mrtvého muže, který nesl jméno Jonson Barrington. Jeho posmrtný příběh byl poněkud smutný. A to si Jade myslela, že mrtví už mají všechno zlé za sebou a teď už jen odpočívají. Nu, jak se zdá, tak se mýlila.
Stařec jí opět oslovil, tentokrát i s určitou prosbou. ,,Počkat, počkat.. odkud vůbec znáte mé jméno?" zeptala se s jistou zvědavostí v hlase a nadzvedla obočí. Tuhle otázku si zkrátka nemohla odpustit, jelikož ji strašně moc zajímala. Celkově jí zajímalo, kdo ten podivný stařeček vlastně je. Bůh ví, co všechno dokáže.. Každopádně teď to vypustila z hlavy, byl tu přeci Jonson, který potřeboval pomoci.. ,,Pokud není se svou ženou, tak hádám, že zde má něco nevyřešeného.. Něco, co potřebuje vyřešit, aby mohl dostat klidu," řekla zamyšleně směrem ke stařečkovi, avšak pohled upírala na hrob toho muže.

Konečně si mohla onu osobu pořádně prohlédnout, když k ní došla. Byl to jakýsi starý muž, bála se odhadnout jeho věk, no rozhodně už byl starý. Vypadal chudě, ale jak Jade sama moc dobře věděla, tak vzhled často klamal. Nedivila by se, kdyby tomu bylo tak i pro tentokrát.
,,Také Vás zdravím," kývla hlavou na znamení pozdravu a přátelsky se na něj pousmála. Když jí požádal o pomoc, tak bez jakéhokoliv váhání přikývla. Ona ráda lidem pomáhala. ,,Samozřejmě, moc ráda," usmála se a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Zamyšleně ho pozorovala, jak se dotýká jednoho z hrobů. Když se spustil hlasitý nářek z toho hrobu, tak přimhouřila oči a zmateně se podívala na stařečka. Co to mělo znamenat? Pohledem sjela zpátky na hrob a prohlédla si ho. Jméno Jonson Barrington ji bohužel nic neříkalo.

Zničehonic se k ní donesl chraplavý hlas, který zněl, jakoby patřil starému muži. Lhala by, kdyby řekla, že jí to nevyděsilo. A to byla milovníkem hororů a měla strašidelné věci moc ráda. Ale tohle.. I přesto jí ten hlas zaujal natolik, že se musela porozhlédnout okolo sebe. Bylo to jen letmé rozhlédnutí, proto onoho starce nezahlédla. Pohledem se tedy vrátila zpátky k Gideonovi s tím, že už se tím hlasem nebude zabývat. Ovšem po chvíli se to ozvalo znovu. Tentokrát se slovy 'Najdi mě.' Jade byla vždycky strašně moc zvědavá, to by nebyla ona, kdyby se alespoň nepokusila o to, daného člověka, který k ní promlouval najít. Jeho slova už ji tedy přiměla k tomu, aby se kolem sebe rozhlédla pořádně. A také pečlivěji, než předtím. Tentokrát přece jen něco zahlédla. Ve tmě byla jakási silueta. ,,Omluv mě Gideone," zamumlala směrem k Gideonovi a pomalým krokem se rozešla k siluetě ve tmě od které pravděpodobně vycházel ten hlas. Byla zvědavá, kdo se tam ukrývá. Už jen ten fakt, že dané stvoření znalo její jméno, byl zajímavý..

Z toho tvora, který stál před ní byla zmatená. Nechápala, jak mu nemohla chutnat lidská krev. Ona sama by si takový život nedokázala představit. Bez lidské krve.. To samé platilo i o horké čokoládě. Možná by měla najít trochu porozumění, zkusit se vžít do toho, jaké by to asi bylo, kdyby ji někdo proměnil v jejich 11-ti letech. Už jen ta představa ji přišla děsivá. Zřejmě by nepřežila ani jeden den. Ten kluk měl štěstí, že měl jakéhosi ochránce, jak se před malou chvíli zmínil. ,,Každý má na to jiný názor," mrkla na něho a pramínek jejích blonďatých vlasů, který ji spadl do obličeje, si uhladila za ucho.
Na jeho jméno kývla hlavou. ,,Tak to mě asi těší," řekla trochu s váhavostí, přičemž se šklebila. Nebylo to tak, že by ji netěšilo ho poznat, právě naopak. Jí to těšilo, jen Gideon vypadal, že mu je její přítomnost nepříjemná. Už jen z toho důvodu, jak k ní byl natočen bokem. ,,Kde vlastně bydlíš, Gideone?" zeptala se ho s jistou zvědavostí, přičemž nadzvedla obočí. Nedokázala odhadnout, kde by si někdo jako on sehnal bydlení. Možná hotel? Nebo nějaká chaloupka v lese?

Mírně se zamračila, když se k ní natočil bokem. Neměla ráda konverzace, kdy k sobě lidé nestáli čelem. Bylo to divné, mluvit k danému člověku a při tom se rozhlížet kolem sebe nebo se dívat na jeho odvrácenou tvář. Možná se tak cítil slabý, když stál čelem k ní. Raději to nijak nekomentovala, stačilo, že byla vidět jistá nespokojenost v její tváři. Ale tak alespoň si k ní opět nestoupl zády. To by jí naštvalo mnohem více.
,,Proč ne?" zeptala se, přičemž přimhouřila oči. Jí teda lidská krev chutnala. Ze sáčků to sice nebylo úplně ono, ale tak alespoň měla dobrý pocit z toho, že při uspokojování svého hladu nikoho nezabila. Zvířecí krev měla jednou a nedalo by se přímo říct, že by ji chutnala. Každý upír to měl zkrátka jinak. ,,To je škoda," ušklíbla se a založila se ruce na hrudi. Vcelku jí překvapilo, když se zeptal na její jméno. Tedy spíše ji překvapilo, že ho to vůbec zajímalo. Nebo to snad chtěl vědět z jiného důvodu? ,,Jade," odpověděla mu a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. ,,Ty?" zeptala se ho na oplátku a naklonila hlavu mírně do strany.

Napáchal už spoustu zvěrstev? Nedokázala si pod tím představit přímo konkrétní věc, ale vypadalo to, že ten kluk není tak nevinný, jak se zdá. Vzhled klame, u něho to platilo rozhodně. To jak se usmál poté, co to řekl bylo strašidelné.. Ale aby jí nahnal hrůzu, tak by se musel ještě dost snažit. ,,To se tedy máš čím chlubit," odfrkla si a zavrtěla nad tím hlavou.
,,Dobrá, dobrá, tak promiň.." protočila nad tím panenky a pomalu vstala. Musela se na něho sice dívat seshora dolů, ale co.. Třeba si už nebude tolik dovolovat. ,,Nikoli, zmínila jsem to jen tak," řekla s nevinným výrazem, který jasně říkal, že na něho nijak nenarážela. Což byla pravda.
Sice odmítnutí čekala, ale že až takové rázné? Doufala, že nad tím alespoň popřemýšlí, promyslí si to.. ale ne. Byl zkrátka pevně rozhodnutý, jaká škoda. Už se těšila, že udělá dobrý skutek. ,,Hmm, jsi tvrdohlavej, mohl jsi dostat i pytlík dobré krve z nemocnice," mrkla na něj a uculila se. Nijak se netajila tím, že doma měla zásoby krve. ,,Ale jak chceš, nutit tě nebudu," ušklíbla se a prohrábla si své vlasy, přičemž se rozhlédla po hřbitově. Sice jí mrzelo, že se o tomhle zajímavém stvoření nedozví více, ale tak co se dalo dělat.. Vypadalo to, že on si nechce nechat pomoci.

To, co řekl o děckách ji vcelku zarazilo. Svým způsobem tím vlastně narážel i sám na sebe. Byl taky děcko, i když už několik let staré děcko. Na tom ale nesešlo. ,,Tím pádem jsi i ty nejhorší stvoření?" pozvedla své pravé obočí a se zájmem ho pozorovala. Vážně velmi zajímavé stvoření.. Byl vůbec na světě někdo koho měl rád? Co třeba jeho rodiče? Ne, na ty se ho rozhodně ptát nebude. Sama moc dobře věděla, jak choulostivé téma to je.
Všimla si toho, jak mu najednou zmizel úsměv ze tváře. Asi byl nerad s někým v bližším kontaktu. No snad mu moc nenarušila osobní prostor. Nad tím, co řekl se musela zasmát. Nechtěla, ale ono to nešlo. ,,Není to jídlo, ale pití.. Navíc.. nechápu, co jsi za stvoření pokud odmítneš horkou čokoládu.. měl jsi ji vůbec někdy? Já bych bez ní nemohla žít, víš.." řekla se šibalským úsměvem. Bylo divné, když se k němu takhle chovala, když byl určitě starší než ona. Ale stále přeci musel mít myšlení malého kluka.. ,,Navíc.. lidské jídlo je fajn. Sice není tak dobré jako když jsem bývala člověkem, ale třeba taková horká čokoláda je dobrým tlumičem nervozity," řekla, když stále před ním dřepěla. Chtěla se mu dívat přímo do tváře. Když totiž stála, tak byla mnohem vyšší než on a tak se musela dívat dolů. Takhle se mu dívala přímo do očí a on se alespoň nemusel cítit ohroženě, jelikož byla ve stejné výšce jako on. ,,Mohl by jsi tu moji nabídku alespoň zvážit," dodala ještě po chvíli.

Cukla sebou, když zakřičel skoro na celý hřbitov. Tohle od něho opravdu nečekala. Vypadal tak nevinně a dokázal ze sebe dostat něco takového. ,,Neházej všechny lidí do stejné kupky sena.. Všichni nejsou stejní," řekla klidným hlasem. Nehodlala křičet na celý hřbitov jako on. Neměla to zapotřebí. Vypadalo to, že měl mnohem horší minulost než ona. A to si myslela, že už nic horšího být nemůže. Očividně se spletla. Nesnášel lidi, šlo to poznat už jen z jeho slov, o tom nebylo pochyb.
Zmateně ho pozorovala, když se k ní otočil zády. Chtělo se mu snad brečet ale nechtěl, aby to viděla? Nebo možná se jen potřeboval uklidnit.. Možností tu vlastně bylo spoustu.
,,Děcka? Proč?" zeptala se hned na další otázku a pomalu k němu přešla. Když byla zhruba krok od něho, tak se zastavila. ,,Mě také bili, no spíše tedy psychicky šikanovali.. Ale všichni takoví nejsou, existují i ti hodní," řekla opatrně a pomalu. Utěšování ji nikdy moc nešlo, obzvláště né u malých dětí. Alespoň se ale o to mohla pokusit. Samozřejmě měla taky vztek na pár lidí, ale ve svém životě potkala i milé lidi. Na ty moc ráda vzpomíná.
,,Ochránce? A ten je teď kde?" zeptala se milým hlasem a postavila se před něho. Špatně se s ním mluvilo, když byl otočený zády. Dřepla si před něho a dívala se mu upřeně do očí. ,,Pokud chceš, tak můžeme jít ke mně, kde ti uvařím horkou čokoládu a klidně i povím o svojí nenávisti ke některým jednotlivcům lidské rasy," nabídla mu, přičemž se přátelsky usmála. Sice věděla, že jí odmítne, vypadal nepřístupně, ale za zkoušku nic nedala. Připadal ji ztracený a to by nebyla ona, kdyby nenabídla trochu pomoci. Obzvláště někomu tak mladému.. Navíc ji i zajímala jeho minulost.. Třeba se trochu víc rozpovídá, když mu řekne něco málo i o sobě. Už jen podle těch málo informací, co jí řekl to vypadalo, že měli podobné dětství.

Slova, které si údajně zašeptal jen sám pro sebe díky svému upířímu sluchu slyšela. Kupodivu ona jako upír nezažila špatné chvíle, spíše jako člověk. To bylo nejhorší období jejího života. To jak jí její matka opovrhovala a nejevila o ní moc zájmu. Jak jí ve škole většina jejich spolužáků šikanovala.. Kdežto, když se stala upírem.. To jí teprve začal život. Až tedy na smrt jejího stvořitele Steva. Na to ale nechtěla teď myslet. Byla ráda, že není člověkem. Když byla upírem, tak se cítila silnější.. A také neohroženě. ,,Ani lidé přeci nedostávají lítost.. obzvláště ne od některých z nás," zavrtěla nad tím hlavou a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. ,,V podstatě jsme na tom všichni stejně, pořád řešíme jen nějaké problémy," ušklíbla se a založila si ruce do kapes.
S neutrálním výrazem pozorovala, jak zběsile kopal do jednoho z náhrobků. Naštvala ho snad? Nebo to bylo kvůli něčemu jinému? Možná, že se mu stalo něco hnusného v minulosti a on to v sobě pořád dusí. Když po ní hodil naštvaným pohledem, tak přimhouřila oči. Teď už jistě věděla, že byl naštvanej, ale né na ni. ,,Kdo do tebe kopal?" zeptala se s nechápavým výrazem ve tváři. Možná bylo nevhodné se ho na to ptát, mohlo to v něm vyvolat vzpomínky, ale i tak ji zajímalo.. Které monstrum by kopalo do tak malého dítěte? Tohle ona nikdy nepochopila a zřejmě ani nepochopí. Je to choulostivá duše, která by nedokázala někomu jen tak ublížit. A to na ní ani to upírství nezměnilo.
Jeho další slova ji celkem překvapila. Nejdříve ji připadal tak sebejistý.. ,,Nejsi slabý.. Pokud by jsi byl, tak by jsi tu už dávno mezi nimi ležel," řekla s pohledem upřeným na něj. Celkově ho vlastně i obdivovala. Byl tak mladý a i přesto se zdálo, že se o sebe dokázal dobře postarat. Každý by tohle určitě nedokázal, možná ani ona ne.

Na její omluvu nic neřekl, jen mlčel. Proto bylo těžké si z toho něco odvodit. Přijal ji nebo byl stále naštvaný? Z výrazu jeho tváře to taky nedokázala vyčíst. A tak jen musela doufat, že se ho nějak zvlášť nedotklo a on její omluvu přijal.
,,To máš pravdu, teoreticky jsme mrtví.. Ale né tak mrtví, jako tihle.." ukázala na jednotlivé hroby kolem sebe, přičemž se rozhlédla. Poté pohled upřela zpátky na něj. ,,Takže ano, rozhodně si taky zasloužíme lítost," kývla hlavou na znamení souhlasu. Jenže upíři se alespoň nemuseli ničeho bát, teda zrovna Jade se rozhodně ničeho ani nikoho nebála. Proč by taky měla.. To lidi říct nemohli, tedy alespoň ti, kteří věděli o nadpřirozenu. Proto byli rozhodně větší chudáci. Už jen z toho důvodu, že pro některé upíry sloužili jako potrava. Zde, v Shadowhillu, to ovšem nebylo možné, díky zákazu. Jade to bylo vlastně jedno, jí stačily pytlíky s krví z nemocnice, odkud si každý měsíc kradla zásoby. Bylo to rozhodně lepší než jít třeba do lesa a tam zabít nevinné zvíře. To by asi udělala jen kdyby to bylo opravdu nutné a pro její přežití nezbytné.
Koukala na něho, jak kopl do hrobu a zavrtěla nad tím hlavou. Proč to vůbec dělal? Vždyť z toho nic neměl.. Nebo že by menší potěšení? ,,Proč chceš vůbec do něčeho kopat? Vždyť žít můžeš i bez kopání," mírně se nad tím zamračila. ,,Já třeba do ničeho nekopu a jsem spokojená," dodala ještě, načež obličej zkřivila do úšklebku. ,,Do upírů si klidně kopej, ale raději do těch slabších," mrkla na něj, přičemž se lišácky usmála. Kdyby do ní nějakej takovej malej ňouma kopl, tak by ho asi kopla nazpátek, jen mnohem více než on ji. Přeci by si to nenechala líbit..

Měl pravdu. Ta poznámka od ní byla hnusná. Možná, že kdyby si vždy dobře promyslela věc, kterou chce říct, tak by to dopadlo lépe. Povzdychla si a na chvíli sklopila pohled. ,,Dobrá tedy.. omlouvám se, nechtěla jsem se ti vysmívat nebo něco podobného. Musí to být strašné, být takhle mladý napořád a slýchat od ostatních upírů posměšky," řekla s omluvným výrazem. Nepatřila přeci mezi ty zlé. No a rozhodně si nechtěla znepřátelit tohohle mlaďoučkého upíra.
,,Fajn, tak nemusíš," pokrčila nad tím rameny. Rozhodně z něho nehodlala tahat informace, když to on sám nechtěl. Pokud by jí o sobě něco chtěl říct, tak by to řekl sám od sebe.
Nad jeho dalšími slovy se musela uchechtnout. ,,Život mě naučil litovat živé, místo těch mrtvých," ušklíbla se nad tím a zadívala se na jeden hrob před sebou. Mrtví už přeci jen měli svůj klid. Ale živí? Ti museli čelit každodenním problémům, které nikdy neustanou. ,,Není to sice hezké kopat do těch hrobů, ale dobrá, nebudu se tě snažit napravit.." povzdychla si. Přišlo jí to vzhledem k mrtvým hnusné, ale tenhle kluk nevypadal, že by ho to nějak zajímalo. Tak nač ho poučovat, když by to stejně bylo pravděpodobně k ničemu?

,,Já se nad nikoho nepovyšuji. Jen mi přišlo divné, že byl někdo přeměněn v tak mladém věku. Proto jsem si nemohla odpustit malý vtípek," vysvětlila a nevinně pokrčila rameny. Nikdy neměla žádné zlé úmysly, i když to tak občas mohlo vypadat. ,,Se hned neurážej," nakrčila nad tím nos a pozorně si ho prohlédla. Vcelku by jí zajímalo, jak se mu jako mladému upírovi žilo. Avšak nechtěla ho zase rozčílit. Vypadalo to, že se na něho musí pomalu a opatrně.
Když na ni vycenil zuby po její otázce o věku, tak se měla chuť zasmát. Místo toho, aby to vypadalo děsivě jí to spíše přišlo roztomilé. Naštěstí si udržela svou kamennou tvář. Myslel si snad, že jí tímhle zastraší? ,,Tak neříkej, pokud nechceš, nebudu tě nutit," ušklíbla se na něho. Ale to, co řekl... to jí vcelku vrtalo hlavou. Kdyby ve škole dávala větší pozor, tak by asi hned věděla ten rok, kdy se narodil. Bohužel, většinu času ve škole prospala. Teď se jí to vymstilo, nah.
,,Takže jedenáct? Hmm, zajímavé," zhodnotila nahlas a pokývala hlavou. ,,A co vůbec děláš zrovna na hřbitově? Vysmíváš se mrtvým?" zeptala se ho se zamyšleným výrazem a hlavu naklonila mírně na stranu.