Příspěvky uživatele

Zrzka zpozorněla a zaujatě se na muže vedle sebe podívala, načež jej letmo sjela pohledem a přeměřila si jej. Zkáza? Ale jděte. pronesla si pro sebe v hlavě, ale nadále zaujatě hleděla na muže, neboť jeho další slova byla velmi zajímavá. Nezabránila ani tomu, aby se usmála a jemně zavrtěla hlavou. "Ale jděte!" zlehka mávla do vzduchu rukou, aby dala najevo, že mu právě tohle moc nevěří.
"Hm, zlého říkáte? Tomu se mi nechce věřit," zavrtí nesouhlasně hlavou a pousměje se. "Přeci nevěříte na strašidla. Něco se tu jistě děje, ale žádná zkáza to nebude, tohle město už bylo ve větších patáliích," zazubí se, jen tak letmo si vzpomene na její poslední úplněk, který nedopadl zrovna svatě, ale to tu přeci nebude rozebírat s člověkem.
Stiskne muži proti sobě ruku a usměje se. "Ráda Tě poznávám, Coline! A vylekal? Mě? Haha, prosím tebe, víc bych věřila, že bych vylekala já tebe, než naopak." zasměje se, bezstarostná jako vždy, navíc ji přišel tenhle mladík docela zajímavý už jen tím netradičním vystupováním. "Takže... Takhle tajemně se seznamuješ s každým?" zeptá se, aby rozvedla řeč a se zájmem na něj pohlédne.

Žít stranou mimo ruch města a mimo oči lidí začínalo lézt zrzce pomalu, ale jistě na mozek. Šílela z nudy a možná právě proto vyrazila do míst, která navštěvovala jen nerada a spíše zřídka kdy. Dveře se s lehkým zavrzáním pantů otevřeli a její pohled padl na dvojici přítomných, čekala zde více lidí, ale už když procházela městem si všimla, že jsou ulice takřka liduprázdné. Krátce zavzpomínala na doby, kdy v tomto baru pracoval Peter, kde je tomu prostořekému člověku konec, věděli jen všichni podsvědští... Zamířila k baru, ve tváři přátelský úsměv a zvědavá zelená očka si prohlížela barmanku i s jejím, prozatím jediným, zákazníkem.
Zrzka se automaticky usadila vedle může, jež cosi čmáral do bloku a zazubila se. Potřebovala obnovit svůj sociální života komunikovat takés někým jiným, než byl Chundeláč. "Zdravíčko! Snad nevadí že jsem se sem tak přifařila, je tu jaksi liduprázdno, že?" bez zaváhání začne nenucený rozhovor s mužem, kterého snad nevyděsí její zbrklé jednání. "Kdyby to vadilo, nebo na někoho čekáte klidně se posunu... A vás rovnou poprosím Morgena s colou," jednoduchá objednávka, která brzy smíchaná ve whiskovce spočne přímo před zrzkou. Komunikace ji nečinila problém nikdy, ani tentokrát ne a tak se ihned dala do zvědavého vyslíchání. "Vy tu asi nějakou dobu budete, že? Netušíte, co se tu stalo? Byla jsem nějakou dobu mimo město a pořádně to tu ani nepoznávám, jaký je tu najednou klid..." zašveholila, zajímalo ji co se ve městě stalo a tento muž by ji to mohl říci. Kde jsou všichni vlkodlaci? A všichni upíři? Jako by se spousta lidí jen tak propadla do země. "Um, no jo, žvaním a ani se ne představím! Jsem Freya!" napřáhne k muži ruku a pokud tak učiníi on, ruku mu náležitě stiskne, žádné letmé stisknutí.

Poprosím číslo 60. :)

Domča by si mohl vzít znovu smečku.

Přítomnost někoho dalšího ji byla známa nějakou chvíli předtím, než si ji muž vůbec všiml. Smysl vlkodlaka, nedílná součást jejího života, fungoval doslova jako alarm blížil-li se někdo další. Zůstávala však naprosto klidná, věděla že se jedná o člověka a předem věděla, že v nedávné době musel dělat něco s jídlem. Zbožňovala jídlo a tak i kdyby na sebe vylil tubu s extra parfémovaným mýdlem, tohohle pachu by se zaručeně nezbavil.
Očima byla stále přikovaná k horizontu, líbil se ji ten pohled a vedela, že jakmile bude zapadat slunce bude ten pohled ještě mnohonásobně lepší než doposud. "Zdravíčko," veselím tónem pozdraví neznamého, zlehka přitom natočí hlavu aby muže zaznamenala přinejmenším periferně. Na tváři Freye hrál úsměv, který dával jasně najevo, jak přátelská tahle bytost je. "Spíše uklidňující," zhodnotí nakonec nad jeho slovy, když se jako pes s natočeno hlavou ke straně zadívá znovu do dálky. Aby nevypadala jako nezvychovanec, vyskočí na nohy a s pozitivní energií k němu napřáhne packu "Freya Mavor," představení s úsměvem tomu mladému člověku jistě vyjasní, že tenhle vlk štěká, ale nekouše. I když..? "Přišel sis sem zlepšit náladu?" zeptá se, aby navázala nějakou konverzaci, když už má nového, jídlem vonícího kámoše.

<< Zahraničí.

Vkročila na louku jistým krokem, tady to znala, žila tu nějakou dobu zpátky a právě tohle místo si pamatovala nejlépe, bylo to totiž první místo, které zde v Shadowhillu navštívila. Vysoká tráva se otírala o její kolena a luční kvítí, které pomalu uvadalo bylo téměř všude. Zhluboka nabrala dech do plic, tady byla doma. Známé prostředí jí vykouzlilo úsměv na doposud zamyšlené tváři, vědomí že je na místě, které pokládala za domov a kde dlouhé měsíce nebyla, jí činilo šťastnější protože právě sem, do tohoto města neodvratně patřila.
Porozhlédla se kolem sebe, přičemž její sluch zaznamenával zvuky v okolí i na několik desítek metrů. Vůně některých, doposud neodkvetlých květin ji lechtala v nose. Tak dlouho jsem tu nebyla. Co všechno se tu asi změnilo? pomyslela si, než se usadila do tureckého sedu pod jeden ze stromů aby mohla sledovat vzdálený horizont.