Příspěvky uživatele

Jeho slova ji poněkud nemile překvapila. Většina lidí okolo ní z ní vždy měla respekt a nedovolovali si na ní. Ale on? Byl troufalý, to se mu muselo nechat. Jen sama Erin nevěděla, jestli se jí to líbilo nebo naopak nelíbilo. ,,Co prosím?!" zamračila se a automaticky vstala - ostatně jako tomu tak bylo vždy, když si někdo dovoloval nebo byl na ní nepříjemný. Když seděla, tak se cítila... ohroženě. Jenže hned jakmile došlápla na svou poraněnou nohu, tak jí do ní zasáhl proud bolesti. ,,Sakra!" křikla a obličej zkřivila bolestně do úšklebku. I když se jí to moc nelíbilo, tak si zpátky sedla a nohu natáhla před sebe. Jaká to nepříjemná situace.. Doufala, že alespoň ten chlap od ní odejde a nechá jí tu samotnou. O nic se nikomu neprosila.
Už to vypadalo, že opravdu půjde pryč. Ale ne.. Zřejmě si její slova nenechal líbit, což ji překvapilo. Většina lidí její nadávky ignorovali, nechtěli se hádat.. Za to ona hádky přímo milovala.. Ale teď? Teď snad poprvé ve svém životě se hádat nechtěla. Mohla za to ta bolest, která ji projížděla celým tělem. ,,Plno lidí neví, co by beze mě dělalo.. Jsem ráda, že k té většině můžu přičíst dalšího," řekla směrem k němu s klidným výrazem. Kéž by tak v klidu byla i uvnitř sebe. Moc dobře věděla, že jeho slova myslel ironicky, jen ze sebe schválně udělala blbou a dělala, že z jeho slov žádnou ironii nezaregistrovala. ,,Já a plést se?" ukázala na sebe ukazováčkem a nahraně se zasmála. ,,Téměř nemožné. Každého by bolel střep v noze, jedině že by jste měl skvělé regenerační schopnosti," řekla zamyšleně a krátce na něj pohlédla. Vlastně tím tam trochu narážela na nadpřirozeno, proto byla zvědavá, jak na to zareaguje. Alespoň to vysmívání ji v téhle chvíli přinášelo jakousi radost. A byla by i pokračovala, kdyby ji najednou do všech končetin nezasáhly křeče. Jakoby nestačila ta bolest nohy se kterou měla bůh ví co.. Pro tentokrát ji úsměv ze tváře na nějakou chvíli zmizel. Už se nedokázala tvářit tak klidně jako doposud, jakoby jí nic nebylo.. Nejdříve svou bolest dala najevo tak, že zařvala tak hlasitě, že možná vystrašila okolní zvěř. Tedy zcela určitě. Byla to až moc přehnaná reakce na to, že nevěděla, co se to s jejím tělem najednou děje. Ta křeč totiž přišla zničehonic. ,,Asi se potřebuji dostat do nemocnice," zamumlala si spíše sama pro sebe svíjící se v bolestech. Teď už rozhodně neměla náladu na jakoukoliv hádku. Chtěla jít okamžitě domů, nejlépe k sobě do postele. A jak to tak vypadalo, tak bude muset nechat pomoct od tohohle drzouna. Bohužel. Jiná možnost zde asi nebyla. Jen si ještě v hlavě musela pořádně promyslet, jak ho vůbec požádá, když ho předtím odmítla. Ovšem když zvedla pohled, aby se na něho podívala, tak zjistila, že na tom také není zrovna nejlépe. Co se tu k sakru dělo? Když se porozhlédla kolem sebe, tak nikoho neviděla, byli tu stále jen oni dva. Divná to situace..

Celou tu dobu měla pohled zabodnutý v zemi a přemýšlela nad tím, jak to teď udělá. Moc možností se jí nenabízelo a vzhledem k její povaze vlastně všechny vyřadila. Mohla přeci požádat o pomoc klidně kolemjdoucí, ale na něco takového jako je 'volání o pomoc' ona nikdy nebyla. Navíc... už přeci byla v horších situacích, ne? A dostala se z nich? Dostala. Tenhle fakt ji kupodivu uklidňoval a posiloval její sebevědomí. To zvládneš.. projelo jí v hlavě a ona se nad tím usmála.
Jenže v tom se tichou krajinou ozval jakýsi mužský, hluboký hlas. Bylo jasné, že ty slova mířil na ni, na koho taky jiného, že? Nikdo jiný tu poraněný nebyl.. Vlastně tu kromě nich dvou nebyl vůbec nikdo. Zvedla pohled a upřela jej na muže, kterého ještě před malou chvíli pozorovala. Jenže ten už teď neseděl na druhém břehu naproti ní, ten si to k ní rovnou mířil. Na jeho otázku 'jestli ji něco není' nijak neodpověděla. Cožpak to nebylo zjevné? Zkřivila obličej do otráveného úšklebku a narovnala se. Jak se k ní ten muž blížil, tak si ho zkoumavě prohlížela. Upíra uměla bezpečně poznat a tohle jako upír rozhodně nevypadal. Vlkodlaka nikdy neviděla, jen se o nich učila, takže je s jistotou poznat nedokázala. Ovšem tohle vypadal jako normální člověk. Snad se nemýlila. Asi by nedala, kdyby dneska potkala další nadpřirozenou bytost. Všimla si i toho, jak byl bosý.. Tomu by se asi normálně zasmála, ale teď jí do smíchu vůbec nebylo. Jediné na co myslela bylo to, že už chce být doma ve své pohodlné posteli nebo popřípadě ve sprše, kde na ni dopadají kapky horké vody. Skvělá to představa, avšak pro ni teď těžko dosažitelná..
Zanedlouho už se onen muž ocitl u ní. Nechápala proč, ale jaksi jí jeho přítomnost znervózňovala. ,,Ne, mám vše plně pod kontrolou," odvětila mu se zavrčením a mírně se zamračila. Nechtěla vypadat slabě, i když tomu tak momentálně bylo. To si ovšem nehodlala přiznat. ,,Místo nabízení pomoci někomu neznámému by jste si měl raději jít koupit nový boty," řekla s posměšným tónem hlasu a pohledem sjela na jeho bosé nohy. Ráda si z lidí utahovala, tak tomu bude vždy. I když musela ocenit, že jí ten muž vůbec pomoc nabídl. Takových lidí už na světě moc nebylo. To jí ale i přesto nezměnilo názor na to, aby si od něj nechala pomoci. ,,Kdyby jste totiž šlápl třeba na střep, tak by jste byl vy ten, co by potřeboval pomoct," dodala s úšklebkem, avšak pohled už na něj neupírala. Měla ho totiž zabodlej na své poraněné noze. Moc se jí nelíbilo, že na ni stále hleděl. Bylo to nepříjemné a uvnitř jí to dohánělo k šílenství. Zatímco navenek to nedávala znát.. Tedy zatím.

<<Les

Z lesa se dobelhala až k jezeru. Vůbec netušila, kde se to právě nachází, což bylo vtipné vzhledem k tomu, jak bylo tohle město malé. Alespoň měla dobrou výmluvu - byla tu přeci nová a tak bylo jasné, že se tu hned úplně nevyzná. Jen byla jaksi zmatená z toho, co se právě stalo. Přišla do Shadowhillu za účelem žít normální život, bez jakéhokoliv nadpřirozena. A hned při první procházce potkala upíra.. Oni jsou zkrátka všude, ty bestie jedny! Kéž by všichni chcípli.. Svět by byl hned o něco hezčí.
Rozhlédla se kolem sebe až pohledem zakotvila na rozlehlém jezeru před sebou. Zřejmě by se tímto pohledem kochala další půl hodiny, ale jelikož ji strašně bolela noha a celkově i celé její tělo z toho pádu v lese, tak se na nic jiného, než na tu bolest, soustředit nedovedla. Kulhavým krokem došla k jedné z laviček a opatrně se na ni posadila. Natáhla poraněnou nohu před sebe a s neutrálním pohledem na ni koukala. Neměla to zlomené, to by totiž nemohla chodit, ale i přesto jí to strašně moc bolelo. Musela vypadat strašně. Byla rozcuchaná a špinavá, místy měla na svém těle i odřeniny a nějakou tu krev. O potrhaném oblečení raději nemluvě..
Teprve až po chvíli si všimla, že zde u jezera není sama. Na druhém břehu jezera se nacházel jakýsi muž, který sem zřejmě přišel relaxovat nebo snad přemýšlet? Úmyslů, proč jít zrovna sem, mohl mít hodně. A že by to Erin zajímalo, by se tedy říci nedalo. Chvíli ho pozorovala a uvažovala nad tím, jestli ho požádat o pomoc.. Jenže, jak by potom vypadala? Určitě jako někdo, kdo se o sebe nedokáže sám postarat. Možná by i působila jako nějaká zoufalka. Nebo dokonce jako nešika! A ona samozřejmě nebylo ani jedno z toho. Tahle možnost tedy nepřicházelo v úvahu. Nebude nikoho žádat o pomoc, vystačí si sama. ,,Vážně skvělý, Erin," zamumlala si pod nosem a s povzdychnutím se opřela o opěradlo lavičky. Možná jen postačí, když si trochu odpočine a trochu se tu zorientuje. Stále věřila v to, že cestu zpátky do jejího nového bytu najde. Přece to město není tak úplně velké, ne? Navíc ona v krizových situacích nikdy nepanikařila. Vždy si zachovala chladnou hlavu a zůstala nad věcí. Takhle tomu muselo být i tentokrát. Prsty pravé ruky si prohrábla své rozcuchané vlasy a zkusila hned několikrát za sebou pokrčit a natáhnout svou poraněnou pravou nohu. Musela u toho zatnout tuby, jinak by ze sebe vydávala divné zvuky, které by naznačovaly, že jí něco bolí. A ona to přeci nechtěla dávat najevo.. ,,Že já blbá si doma nechala ten mobil!" zanadávala si potichu a nohu nechala raději nataženou před sebou, přičemž pohled upřela do země. Prostě jen odpočívej..

Jůůů, to vypadá moc dobře! :)
Hlásím se^^

Po nějaké té chvíli bloudění po lese si přiznala, že se ztratila. A navíc si i doma zapomněla svůj mobilní telefon. Stejně by tu asi neměla signál. Ale i tak.. komu by zavolala? Vždyť tu nikoho nezná. A její přátelé bydleli kilometry daleko odsud. Takže se musela spoléhat jen sama na sebe a cestu z lesa najít sama. Přeci nemohl být zas tak velký..
Při chůzi ji z úst vyletělo několik sprostých nadávek, které se rozléhaly po lese. Až po chvíli sklapla, jelikož už jí dochází síly i na to, aby mluvila. Proto raději mlčela a kulhavým krokem šla dál. Už se těšila až se dostane k sobě do bytu, který teď nazývá svým domovem a tam si dá horkou sprchu. Už teď na sobě cítila ty teplé kapky vody, které jí smývají z těla veškeré nečistoty, které získala kvůli pádu. Divné, jak jí tak obyčejná, každodenní věc přijde v krizové situaci tak moc vzácná.
V Jednu chvíli se zastavila u jednoho ze stromů, jelikož v dálce před sebou zaslechla jakýsi zvuk. ,,Blbá zvířata," zamumlala si sama pro sebe a pokračovala v chůzi. Jenže jak se tak blížila k tomu místu, tak ucítila divný pach. Celkově jí to tu moc nesedělo, připadalo jí to zvláštní. Až nakonec došla k místu, kde seděl jakýsi chlap se srnou v náručí. Jenže.. to nebyl jen tak obyčejný chlap. Potrhané oblečení, místy od krve, bosý, držící v náručí umírají laň. Upír.. proletělo jí hlavou při pohledu na toho muže. Normální člověk by se dal po takovém pohledu asi na útěk, ale Erin ne. Ta tam stála a s jasně nenávistným výrazem ve tváři se mračila na upíra. Věděla, že je v koncích, už jen proto, že tu byl ten upír na lovu a ona nemohla běžet. Navíc tu ani neměla svůj luk nebo kapesní nožík. Taky že nečekala, že budou i v tomhle městě upíři. Tak proč by si to brala.. Jenže oni byli zřejmě všude.
Nic nedělala, čekala, co udělá ten upír, podle toho také chtěla zareagovat. Nehodlala se nechat zabít touhle zrůdou, to rozhodně ne. Nehodlala dopadnout jako její otec. Neukazuj jim strach, to oni mají rádi - slova, která ji často opakoval. Proto ani tentokrát neukázala svůj strach a snažila se zachovat svoji chladnou tvář. Až po chvíli si uvědomila, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, jen tak tu čekat, co ten upír udělá. A tak se rozběhla pryč. Poraněná noha ji strašně bolela, ale to teď ignorovala, hlavně kvůli tomu, že jí šlo možná o život. Sice už neutíkala tak rychle, jako předtím, ale zřejmě to bylo dostačující k tomu, aby mu utekla neznámo kam.

>>Jezero

Nadále běžela po lesní cestičce, nehodlala zastavovat, ještě přeci nebyla tak zpocená a unavená. Když chtěla, tak toho uběhla opravdu hodně, jenže pravda byla taková, že teď se jí nechtělo vůbec. Proto její pomalejší tempo běhu spíše vypadala jako chůze. Jenže ona se po lese nepřišla procházet. Přišla si sem zaběhat. Proto své tempo opět zrychlila, i když se jí tedy moc nechtělo. Běžela rychle, to byl asi ten důvod, proč v jednu chvíli zakopla o trčící kořen jednoho ze stromů a drsně spadla na zem. Nebo to snad bylo kvůli tomu, že nedávala dostatečný pozor? To jí teď bylo jedno. Pád to byl opravdu drsný, proto nebylo divu, že jí hned poté začalo bolet celé tělo. Na těle měla několik menších odřenin, naštěstí ale nic moc vážného. Opatrně se zvedla ze země a začala se oprašovat. Všimla si, že se jí kvůli pádu potrhali její legíny, přesněji u kolen na které dopadla. Dokonce jí z jednoho kolena teklo trochu krve, což trochu štípalo, ale nebylo to nic s čím by si nedokázala poradit. ,,To mám ale dneska štěstí," zamumlala si sama pro sebe a zavrtěla nad tím hlavou. Narovnala se a zkusila udělat jeden krok vpřed. Podařilo se jí to, ale pravá noha ji trošku zabolela, když na ni došlápla. Dneska už si asi nezaběhá. Proto se otočila a rozešla se zpátky směrem domů. Tedy doufala, že jde tím správným směrem. Vzhledem k jejímu dnešnímu 'štěstí' by se ani nedivila, kdyby tu zabloudila.

V Shadowhillu byla teprve krátce. Přestěhovala se sem nedávno za účelem začít zde nový a hlavně lepší život. Nestála o to lovit ty odporné zrůdy a vystavovat kvůli tomu svůj život nebezpečí. Tohle totiž nebyl její osud.
První dny v tomhle městě se ubytovávala ve svém novém bytě. Moc z něj nevylízala - chtěla se tam zabydlet a hlavně zvyknout si na samostatný život. Lhala by, kdyby řekla, že se jí nestýká po její rodině, která je od ní momentálně kilometry daleko. Hodně nad nimi přemýšlela, hlavně tedy nad jejím mladším bratrem Oliverem. Jediný člověk u kterého nemyslela jen sama na sebe. Jaká škoda, že ho nemohla vzít sebou. Už určitě procházel výcvikem, stejným jako před několika lety ona..
Jednoho krásného dne, zrovna když se Erin dívala z okna ven, se rozhodla, že si půjde zaběhat a zároveň se trochu porozhlédnout po městě. Běh byla její oblíbená činnost při které si vždy skvěle pročistila hlavu. Navíc už jí nebavilo být zavřená ve svém malém a skromném bytečku. Lákalo jí to tu poznat. Proto si na sebe oblékla své černé legíny společně s bílým, sportovním tílkem a vyrazila ven.
Venku bylo překvapivě teplo, i když bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Nevadí, není přece z cukru. Před domem si ještě v rychlosti stáhla své vlasy do úhledného culíku a rozběhla se neznámo kam.
Běžela různými ulicemi, kolem několika podniků až se nakonec ocitla na kraji lesa, kde se také zastavila. ,,Hmm, proč ne," zamumlala si pod nosem a opět se rozběhla, tentokrát do vnitra lesa. Běželo se jí skvěle, vypadalo to totiž, že kromě zvířat a jí tu nikdo jiný není. Nasála do plic čerstvý vzduch a trochu zmírnila tempo svého běhu. Avšak běžet nepřestávala.