Příspěvky uživatele

Už to vypadalo, že to bude skvělý den strávený v parku, jenže poté se to celé zvrtlo..
Začalo to tím, že k ní přiběhlo jakýsi štěně a začalo ji nechutně očmuchávat. Naštěstí pro toho psa, zvířata ji nevadila zas tak moc, proto ho jednoduše ignorovala a nechala ho, aby si jí očuchal. Však stejně za chvíli od ní vypadne, tak proč to řešit.. Jenže zničehonic se před ní objevila jakási holka, která si to štěně vzala do náruče. Skvělé, její samota byla právě narušena touhle hnědovláskou, která si ani nedokáže uhlídat svého psa. Naštěstí pro ni, Erin nepoznala, že je upírkou.. setkala se s upírem jen jednou za svůj život, jinak o nich jen četla, proto je stále nedokázala bezpečně poznat. To samé platilo i u vlkodlaků. ,,Radši si ho nebo ji příště lépe hlídejte," zavrčela směrem k ní, přičemž se zamračila. Chtěla jí tím naznačit, že někdo jiný by mohl tak malé stvoření od sebe klidně odkopnout a nebýt tak shovívavý jako ona. Věnovala jí jen jeden dlouhý, přísný pohled, načež se opět zahleděla na jezero před sebou. Co dalšího by jí taky měla říct, že? Zrovna ona, ta která viděla jen sama sebe a nejevila absolutně žádný zájem o ostatní lidi na téhle planetě.

Po několika dnech strávených doma alias ve svém útulném bytečku, který zde nedávno koupila se opět rozhodla vyjít ven. Noha z předešlé vycházky do lesa, kdy zakopla o trčící kořen v lese, ji stále bolela. Naštěstí to nebylo tak strašné jako v den jejího pádu. A tak si zase v pohodě mohla někam vyrazit - jít se porozhlédnout po městě a objevovat nová místa. Venku to vypadalo, že bude každou chvíli pršet, ovšem i přesto, že bylo zataženo, tak bylo teplo. Proto si na sebe oblékla spíše letní oblečení, takže pokud začne pršet, tak má smůlu.. ( https://scontent.cdninstagram.com/t51.2885-15/e35/c0.55.480.480/13422933_1745778165665846_551031816_n.jpg?ig_cache_key=MTI2ODAzMzM1MzM0MjEyOTIwOQ%3D%3D.2.c ) Když se tedy pořádně doupravila, tak vyrazila ze svého bytu rovnou ven.
Venku bylo hodně dusno, až se jí z toho dělalo špatně, jenže touha po prohlídce města byla silnější než návrat zpátky domů. Nasála čerstvý vzduch do plic a šla rovnou za nosem. Její kroky ji zavedly až do místního parku, který už jen při vstupu vypadal vážně nádherně. Tak proč si ho neprojít, že? Založila si ruce do kapes své riflové bundy a pomalu se rozešla po písečné cestičce. Vnímala tu krásu přírody kolem sebe a kochala se ní. Lidi, kteří kolem ní procházeli úplně ignorovala, nechtěla si přeci kazit náladu.. Došla až k jezeru, které mělo uprostřed fontánku. Opět se jí naskytl skvělý pohled, už teď tohle místo obdivovala a určitě si ho plánuje zapsat mezi svá oblíbená místa ve městě. Sedla si na lavičku, která se nacházela naproti jezeru a přehodila si nohu přes nohu. Pohodlně se opřela o opěradlo lavičky a s úsměvem na tváři pozorovala jezero před sebou. Musela vypadat jako nějaký andělíček, ale bohužel.. její vzhled jen všechny okolo klamal.

Naštěstí nechal to téma být, za což byla opravdu velmi ráda. No rozhodně mu za to neděkovala. Sice byla slušně vychovaná a znala základy Etikety, jak už určitě sám stihl postřehnout, ale poděkování? To jí nic neříkalo. Tedy né, že by ji její rodiče patřičně nevychovali, to jen ona lidem nerada děkovala. Chválení a děkování podporovalo lidem jejich sebevědomí, což rozhodně nehodlala podporovat. Ona tu přeci byla největší královnou, což jí do hlavy vtloukal její otec již od jejího narození. Kdyby jí teď viděl, tak by byl určitě moc pyšný. Jaká škoda, že ho zabila ta nechutná bestie nesoucí označení upír. Ble. Tak velkou nechutnost k nadpřirozenu, jakou měla ona, zřejmě neměl na tomto světě nikdo.
,,Hlouposti? O jakých hloupostech to mluvíš? Vždyť vedeme normální konverzaci," vyštěkla na něho s nepříjemným tónem hlasu a podrážděným obličejem. Ona nikdy nevedla normální konverzaci, proto ty svoje hádky už brala jako naprosto běžné. Sama nevěděla proč tomu tak je.. no a vlastně jí to bylo i jedno. Vedla spokojený život.. Nepotřebovala mít mezi sebou někoho, bohatě si vystačila sama.
A zase tu byl po její prosbě ten jeho spokojený výraz za který by mu nejraději vyškrábala oči z důlků. A že toho byla opravdu schopná.. Uvnitř ní to vřelo jako v sopce, která se právě chystá vybuchnout. Jo, takhle nějak by teď popsala své momentální pocit. Jenže vybuchnout nemohla, už s ním musela vydržet jen malinkatou chvíli, to přeci zvládne.. ,,Odvedl jsi mě jen domů, za takový skutek si zasloužíš tak lízátko," řekla s pobaveným tónem hlasu a koutky úst ji cukly do širokého úsměvu. A poté se opět dali do kroku. Byl to vážně skvělý pocit, když před sebou viděla svůj dům. Jak moc ji celý ten den chyběl..
Celou jejich cestu už jen mlčela, jelikož nevěděla, co dalšího říct. Aby si totiž zase nemyslel, že o něj jeví zájem, to tedy rozhodně ne.. Když už konečně došli k jejímu domu, tak s úšklebkem kývla na jeho slova a opatrně se od něho odlepila. Ach, volnost.. Konečně. ,,Mě taky ne," odvětila mu a dětinsky na něj vyplázla jazyk. Kulhavým krokem zamířila ke vchodovým dveřím a ty otevřela. Beze slova vešla dovnitř a ještě naposledy se na něj zadívala. Jak už bylo řečeno, děkování ji nic neříkalo, proto za sebou jednoduše zabouchla dveře a pomalu se rozešla do svého bytu..

Bylo celkem na nic, že její lež nesežral. Nejdříve si myslela, že za to mohl její výraz obličeje, ovšem poté si uvědomila, že za to mohla její předchozí slova, když řekla 'že by jí to mělo být jedno'. Toho se on samozřejmě chytil a teď byla ona ta poražená. Sakra, jak ona tohle nesnášela. Nasála do plic čerstvý vzduch, načež ztěžka vydechla. Byl tu vůbec nějaký způsob, jak se z toho vykecat? Protože jí momentálně žádný nenapadal. Ale za to mohla určitě ta bolest v noze, která jaksi stále nehodlala přestat. ,,Nevěř si zas tak moc," odpověděla mu po chvíli přemýšlení nad ideální odpovědí. Snad alespoň tahle slova postačí k tomu, aby momentální rozebírané téma nechal být.
,,Ale, ale.. snad ti mé věčné kecání nevadí," řekla s pobaveným úšklebkem ve tváři, když viděla, jak si opět něco zabručel pod vousy. To jí asi neměl naznačovat, jelikož teď už po zbytek jejich namáhavé cesty rozhodně nesklapne. A to jen kvůli tomu, aby ho ještě více naštvala. Chtěla totiž vidět, kde je jeho hranice přechodu zuřivosti. Přeci vůči tomu nemohl být zas tak imunní. To zkrátka nešlo.
Když konečně došli k hotelu, tak se rozhlédla kolem sebe a snažila se zorientovat. Tentokrát se jí to podařilo, jelikož tohle prostředí už znala. Spokojeně se usmála a ukazováčkem ukázala na velký dům, který se nacházel nedaleko od nich. Bydlela totiž v domě, kde se nacházely pouze čtyři byty. Nepříliš velká komunita, to bylo něco pro ni. ,,Támhle," odpověděla mu a navlhčila si své rty. Už chtěla opět vyrazit vpřed, ale v tom ji položil velmi těžkou otázku. Ano nebo ne. Co když to nezvládne? To by si zase musela nechat pomoct od někoho jiného, což by znamenalo další ztrapnění před dalším obyvatelem Shadowhillu. Ne, to nemohla riskovat. Jen ať ten svůj dobrý skutek dotáhne dokonce. ,,Noo.. já myslím, že.." stejně jako předtím u jezera se opět zasekla uprostřed věty. Bylo zkrátka velmi obtížné ho o něco prosit. Zrovna jeho.. Nasadila na tváři svůj nevinný a zároveň prosebný výraz, kterým se na něho podívala. ... že, by bylo lepší, kdyby jsi mě doprovodil až k bytu," dokončila svoji větu a falešně se na něj usmála, ovšem zvenku se ten úsměv mohl zdát i jako upřímný. Děsně jí to štvalo, že ho o to musela žádat, ale bohužel ji momentálně nic jiného nezbývalo. Krizová situace si vyžaduje krizová rozhodnutí.
,,Ooo, tak se hned tak kvůli tomu nenafukuj," nakrčila nad tím nosík, načež se ušklíbla. Zamračila se, když na její otázku odpověděl další otázkou, která ji přiměla sklapnout. To se taky podařilo jen málokomu, jen tak mimochodem.. I tak jí to celé přišlo velmi divné. Co v tom lese dělal tak důležitého, že si tam omylem zapomněl boty? Na mysl se jí přihnaly myšlenky na nadpřirozeno, ale ne.. k němu jí to zkrátka nesedělo. On nebyl upírem, to už by z ní dávno vysál život, to přeci bylo jejich účelem.. Ale co vlkodlak? Ne.. To, že jsi dneska potkala upíra neznamená, že tu teď všichni budou buď upíři nebo vlkodlaci. uklidňovala se v mysli. Vlastně ani nechápala, proč ji zrovna tohle přišlo na mysl. Za to mohl určitě ten upír, kterého potkala dnes ráno v lese. Neřád jeden!

Samozřejmě si všimla toho, jak si po jejích 'milých' slovech začal něco brblat. Snažila se pochytit alespoň nějaká slova, ale bohužel.. její sluch na to nebyl dostačující. To ji postavilo do nepříjemné situace, jelikož ona takové to 'brblání pod nosem' nesnášela. Obzvláště, když se některá slova mohla týkat jí. V tomhle případě tomu tak určitě bylo. Proto se její obličej opět proměnil v zamračený, avšak tentokrát se nemračila přímo na něho, ale na zem. Kdyby se totiž zamračila na něho, tak by měl radost. I když alespoň to, že byl na ni on, i když jen trochu, naštvaný ji přivádělo k lepší náladě, proto se její zamračený výraz začal pomalu vracet do neutrálního. Ostatně zrovna takhle se tvářila skoro dnešní celý den.
,,Jasně, že mi to je jedno. To je teda otázka," odvětila mu a protočila panenky. Sice mu zalhala, ale tak co? Nechtěla mu udělat radost tím, že by mu řekla, že jí to není jedno. Naštěstí ji lhaní šlo vskutku dobře, takže pokud nebyl talentem na odhalování lží, tak tu lež nemohl odhalit. I když musela uznat, že její předešlá slova mohla vyznít tak, že jí na tom opravdu záleží. Chm, tak teď jen musela doufat, že jí na její lež opravdu skočil a tím pádem to nebudou nadále rozebírat. Pozitivní bylo, že už se nijak nezmínil o její chytrosti, zřejmě to jednoduše přehlédl a mlčel o tom. Takže zase jasný souhlas. Hah. Nad jeho dalšími slovy se musela zasmát, ovšem jen krátce, jelikož si uvědomila, že to vlastně tak úplně vtipné nebylo. Nemělo by jí to spíše urazit? I když, co špatného bylo na neustálém mluvení? Měl být rád, že udržuje jejich konverzaci, i když zřejmě ne přímo tak, jak by si on představoval. To ale jí bylo jedno. Ráda mluvila, obzvláště při hádkách. ,,Ne, nikdy," odpověděla mu se zazubením. Chtěla mu totiž ukázat, že jí to vůbec neurazilo, ba naopak, velmi potěšilo. Samotná z toho měla velmi smíšené pocity.
Trochu ji zmátl ten jeho povzdech nad tím, když nevěděla kolik je hodin. Zasáhla mu snad do jeho osobních plánů? No jo, možná měl něco naplánovaného, ale nejdříve musel odvést domů ji, protože přeci byla dost vážně poraněná. Zřejmě každý normální člověk by si to vyčítal, ale Erin? Té to bylo fuk. Její sobeckost zkrátka zvítězila nad vším.
,,Ne," odpověděla mu jednoduše na jeho otázku a svraštila obočí. ,,Jen jsem si myslela, že by to mohl být dobrý důvod pro to, proč na sobě právě nemáš boty," dodala na vysvětlenou, aby si nemyslel, že je fakt hloupá. Jeho následná odpověď ji vcelku zarazila. V lese? Co k sakru dělal v lese? A jak si tam mohl zapomenout boty? prolétlo ji hlavou hned několik otázek, ale bohužel ani na jednu z nich nedokázala odpovědět. ,,Co jsi dělal v lese, že jsi si je tam zapomněl?" zeptala se váhavě a nakrčila starostlivě čelo. Bůh ví, jaký měl zrovna on úchylky..

Ten jeho vražedný pohled ji opět vykouzlil úsměv na tváři. Jak málo ji stačí k radosti.. Obzvláště u něho. ,,Vlastně nejsi zas tak špatnej, umíš mi vykouzlit úsměv na tváři, když se naštveš," opět se na něho uculila jako nějaký andílek a olízla si své rty. Vlastně to mohlo působit tak trochu jako lichotka, jelikož ona moc často lidem neříká, že 'nejsou zas tak špatní'. Všemi zkrátka opovrhuje. ,,Což jen tak nikdo neumí," dodala ještě po chvíli a spokojeně se usmála. Měl rozhodně velkou výdrž, co se tedy týkalo jejich narážek. Mohl ji tu totiž nechat už při její první narážce na něho, ale neudělal to. Bylo divné, jak moc vůči tomu byl imunní.
,,No tak kdyby se ti v nejbližší době stalo něco hrozného, tak alespoň víš proč," řekla s pyšně nadzvednutou hlavou a pohledem opět upřeným před sebou. Vážně doufala v to, že se mu stane něco hrozného. Někdy bylo až obdivuhodné, jak moc škodolibá byla. Při dalších jeho slovech musela uznat, že měl pravdu. Neřekl to přímo, ale ona měla pocit, že jí to jasně naznačoval. A když někdo pochyboval o její inteligenci, tak byla hoodně naštvaná. ,,Skvělý, tím pádem je problém vyřešen. Jsem chytrá a vlastně by mi mělo být úplně jedno, co si o mně ty myslíš," zavrčela a protočila nad tím panenky. Chtěla, aby jí to bylo jedno, ale jaksi to nešlo. U něho zkrátka ne. Jen škoda, že jí neodpověděl na její sázku. Ona se moc ráda sázela s lidmi. Bavilo ji totiž sledovat jejich výrazy, když danou sázku vyhrála. A když prohrála? No.. tak to už potom bylo horší. ,,Hmm, dobrá, když si to tak moc bojíš přiznat," krátce se nad tím uchechtla a podívala se na něj. Teprve až teď si ho začala pořádně prohlížet zblízka. Na jeho vzhled ji hned napadlo několik dalších urážek, ale nahlas je neřekla, jelikož se bála, že by si potom i on dělal srandu z jejího vzhledu. Proto se nad svými urážkami jen usmála a sklopila pohled. Už byli ve městě, proto nechtěla, aby jí moc lidí vidělo do tváře. Byla tu přeci jen nová a tak by na místní obyvatelé moc nezapůsobila, kdyby ji hned viděli tak moc ušmudlanou. Teprve až po chvíli zvedla hlavu a letmo se porozhlédla kolem sebe. Konečně se už před nimi nacházel hotel, který byl už jen malinkatý kousek od jejího nového bytu.
Její urážku ji opět oplatil ostrými slovy. Naštěstí ji nenaštvali natolik, aby ho propalovala pohledem. Proto pouze kývla hlavou a opět zabodla pohled do země. Ať už jsem doma.. Ztěžka polkla a pomalým krokem se s ním sunula dál. Když se jí zeptal na to, kolik je hodin, tak pouze zavrtěla hlavou, aby mu naznačila, že neví. Neměla u sebe ani mobil a ani své hodinky, které tedy spíše nosila jako módní doplněk než-li za účelem zjištění času. Tak to ale přeci dělala spoustu lidí.. ,,Jaktože vlastně nemáš boty? To tě to snad tak moc rajcuje, když chodíš bez nich?" zeptala se ho po chvíli trapného ticha, které se mezi nimi rozhostilo. Zeptala se hlavně jednak kvůli tomu, aby přítomné ticho 'zabila' a také kvůli tomu, že jí to trošičku zajímalo. Takže z jejího hlasu možná mohl jít slyšet menší zájem.

Jeho povzdechnutí, pravděpodobně nad jejími slovy, pro ni znamenalo vítězství. Buď k tomu neměl, co říct a jak všichni moc dobře víme, tak mlčení znamená souhlas nebo tu taky byla možnost, že s ní souhlasil, jen to nedokázal potvrdit nahlas. To pro něho muselo být velmi těžké.. Což Erin samozřejmě udělalo velkou radost. Bylo vtipné, jak se jejich skóre o tom kdo má a nemá pravdu každou chvíli měnilo. Holt to pro ní byl velmi silný soupeř, co se tedy týkalo hádek.
Začala se škodolibě smát, když viděla jeho výraz v ten moment, kdy mu připomněla etiketu. Opět byl další bodík na její straně a ona si to náramně užívala. Její smích býval hodně nakažlivý, ale prý hezký. Tedy tak to tvrdila její chůva. Škoda, že se moc nesmála, ovšem když už, tak pouze ze škodolibých důvodů. ,,Měl by jste vidět ten Váš výraz! Opravdu nádherný pohled," řekla přerývaně mezitím, co se smála. Bohužel ji po malé chvilce ten smích přešel, jelikož špatně došlápla na svou raněnou nohu. To teda byla bolest! Smích nahradilo hlasité syknutí smíchané s povzdychnutím. Zrovna když se tak náramně bavila.. ,,Fajn, tak už mi tykejte, ono to je jedno," mávla nad tím svou volnou rukou, kterou až do teď měla stáhlou podél svého těla. Stejně to bylo naposledy, co se vidí. Tedy.. spíše naposledy, co spolu mluví, jelikož kdyby ho potkala jen tak na ulici, tak by si ho sice možná všimla, ale rozhodně by ho nepozdravila. Takže ano, na tom tykání už vůbec nezáleželo.
Samozřejmě, že její slova ohledně toho, že si její zranitelnost užívá, potvrdil. To bylo očekávané, proto ji to nijak nepřekvapilo a nezměnilo její kamennou tvář. ,,Tím pádem doufám, že Vám to karma vrátí ve velkém," řekla mu s přehnaně milým tónem hlasu a pobaveným úšklebkem. Na každého se dostane, jaká škoda, že zrovna jeho neuvidí trpět. Samotná představa toho ji alespoň na malý moment vytvořila na tváři lišácký úsměv. Jo, představa to byla opravdu krásná.
,,Dobrá, tak když jste tolik přesvědčený o tom, že jsem blbec, tak mi to dokažte. Klidně se i můžeme vsadit, jen si buďte jistý, že to mám vyhrané, protože samu sebe znám já nejlépe," nakrčila nos a svou volnou levou rukou si prohrábla rozcuchané vlasy. Ach ano, málem zapomněla na svůj momentální vzhled. Aspoň se jí i za tohle nevysmíval. ,,I tak máme skóre vcelku vyrovnané, i když já mám stále pocit, že Vás štvu více než vy mě," uchechtla se a na krátko na něj obrátila svůj pohled. Byla zvědavá, jestli její názor vyvrátí nebo nikoliv.
S vážným výrazem ve tváři kývla hlavou a ztěžka vydechla. Musela to vydržet, už jen kvůli tomu, aby od něho neschytala další posměšek. ,,Skvělé," odpověděla a porozhlédla se kolem sebe, načež pohled zabodla na něj. ,,Ne, jen už nechci mít ve své přítomnosti Vás.. teda, tebe, odvětila mu, teď už i s tykáním.

Docela ji překvapilo, když uznal ten fakt, že je starej. Avšak jeho věk si stále tipnout nedokázala. Přece nemohl být zas tak úplně starý.. Možná něco okolo třiceti let? No tedy určitě se ho na to nehodlala ptát, ještě by si myslel, že o něj jeví zájem. Jaká škoda, že neuznal i jeho tupost, to by ji totiž jistým způsobem velmi uspokojilo. ,,Já jsem taky mladá, ale v té naivitě se pletete, takže hádám, že jsme si to teď vyrovnali," krátce se na něj podívala a mrkla na něho, přičemž se ještě nevinně uculila. Mohla tak působit jako andělíček, ovšem každý, kdo ji alespoň trochu znal věděl, že zrovna u ní vzhled velmi klamal.
,,První? Jaká to čest," pronesla ironicky a obličej zkřivila do úšklebku. Dál už tohle téma nerozebírala, jelikož sama moc dobře věděla, že ona retardem rozhodně není. Všimla si toho, jak jí v tomhle oznámení začal tykat, čehož rozhodně hodlala využít. Samozřejmě že ve svůj prospěch, jak taky jinak.. ,,Takže nejen, že jste tupý, ale dokonce i neslušný! Cožpak nevíte, že tykaní, podle pravidel etikety, mám v naší situaci nabízet já?" opět k němu na chvíli obrátila pohled a vítězoslavně se nad tím usmála. Na tohle ji nijak utřít nemohl, jelikož měla pravdu. V takovéhle situaci se totiž totálně vyrušil fakt, že on byl starší a ona ta mladší. Tu totiž hrálo nejdůležitější roli pohlaví. Kdo by byl řekl, že zrovna ona bude tak skvěle znát etiketu? I když pravda byla taková, že ji 'občas' porušovala. Další z věcí, které zrovna on vědět nemusel. Další věc, která ji překvapila byl jeho spokojený úsměv po jejím velmi pevném stisknutí. Ho to snad nebolelo? ,,Vy si asi hodně užíváte to, že jsem zraněná, co?" procedila skrze zuby a na zlomek sekundy se zadívala na jeho tvář. A že jste jediný, který mi momentálně může pomoci. Samozřejmě, že si to užíval, na to ani nemusel odpovídat. Už jen z jeho výrazu to bylo dosti jasné.
Jeho další výrok samozřejmě pochopila, přeci nebyla blbá, tak jak on si myslel. ,,Bláznovství se s tím ale nedá srovnávat. Blázen je bláznem, aniž by si to on sám uvědomoval," odpověděla mu s pohledem upřeným do dálky a pobaveným úšklebkem ve tváři. Sice nebyla zas tak úplně chytrá, ale rozhodně se neřadila mezi ty hloupé. ,,Ze stejného důvodu jako všechny ostatní věci během dnešní konverzace - chcete mě naštvat," odfrkla si a navlhčila si své vyschlé rty. ,,Mimochodem.. jak dlouho ještě půjdeme?" zeptala se možná až moc zoufale. Už nemohla, ovšem tento fakt nechtěla přiznávat nahlas, tím by ho akorát zase potěšila. Byla bojovnice, tohle přece musí zvládnout!

Po jeho slovech o tom, jak je mladá a naivní se na něho krátce podívala a zamračila se. Jak si vůbec mohl dovolit o ní říct, že je naivní? To tedy rozhodně nebyla! ,,A vy jste zase starej a tupej," řekla mu na oplátku a spokojeně se usmála. Musela se pochválit za to, jak skvěle mu vrátila jeho urážku. Alespoň si to pro příště rozmyslí! Rozhlédla se kolem sebe a snažila se zorientovat v tom, kde se zrovna nachází. Bohužel její orientační smysly, ačkoliv by to sama rozhodně nepřiznala, byly příšerné. To také byl důvod toho, proč se v tak malém městečku ztratila. To byl tedy nápad, vydávat se hned první týden pobytu zde do lesa...
No to si snad dělá srandu! Opět jí svými slovy dostal, ale ona pro něho tentokrát měla dobrou odpověď. ,,Na podporu retardů? Vždyť podporu retardů nemůže vést samotný retard, to nejde prostě," řekla s vážným výrazem, avšak uvnitř sebe se mu vysmívala. Rozhodně si zasloužila další pochvalu. Ačkoliv by si to sama rozhodně nepřiznala, tak to s ním nebylo zas tak úplně špatné. Byl imunní vůči jejím narážkám a navíc s ním vedla dosti dlouhou konverzaci a on se stále nenaštval i přesto, že už ho urazila nespočetkrát. Za to jeho následná slova ji celkem dostala. Na to už odpověď neměla. Nechtěla, aby jí tu nechal, i když by to možná k sobě do bytu zvládla. Jenže takhle to bylo pohodlnější, navíc ji i bavilo se s ním stále hádat. Proto raději nic neřekla, pouze zesílila svůj stisk, aby mu naznačila, že se ho jen tak nepustí. A pokud ho její stisk bolel, tak jí to bylo jedno.
Opět po něm hodila svým vražedným pohledem, když řekl, že by se o její inteligenci dalo polemizovat. Bylo k neuvěření, jak často ji urážel v jednu jedinou chvili. A to se znali sotva půl hodiny. ,,Žádné polemizování, prostě nejsem blbá a tečka," odpověděla mu se zavrčením, přičemž koukala na cestu před sebou. Všimla si toho, jak se na ni v jednu chvíli podíval, bůh ví za jaký účelem, ovšem ona to samé neudělala. O oční kontakt s ním zkrátka neměla zájem. Proto se na něho podívala jen tak po očku a poté zpátky před sebe. ,,Myslel jste to snad vážně?" zeptala se, přičemž svraštila své husté obočí. ,,Neznáte mě tak dobře, aby jste tohle mohl tvrdit," dodala s úšklebkem na tváři. To, že v podstatě před chvíli udělala to samé ona jemu úplně přehlížela. Viděla totiž chyby jen na ostatních, nikdy né na sobě.

Podívala se na něho pohledem typu 'to snad nemyslíš vážně' hned poté, jak se jí zeptal jestli si to opravdu myslí. Samozřejmě, že si to myslela, jinak by to neříkala, nebylo to snad jasné? Byla skvělá, ve všech směrech - taky si to každé ráno připomínala v zrcadle. Tohle jí naučil její otec, který ji již od jejího raného dětství tloukal do hlavy, že nízké sebevědomí není správné. Člověk je potom ve všech situacích velmi slabý a nedokáže se bránit okolnímu světu. Samotné se jí to potvrdilo, když začala o pár let později chodit do školy. ,,Jasně, že si to myslím. Divím se, že vy sám jste si toho nevšiml," řekla s pohledem upírajícím před sebou a nakrčila čelo. Však on to pozná sám, jak je skvělá. Určitě. Přeci není zas tak hloupý. ,,To nemáte ani zdaleka pravdu. Na světě jsem už potkala plno lidí a ani jeden z nich nebyl tak dokonalý jako já," zavrčela nevrlým tónem a zavrtěla hlavou. Jak o ní mohl vůbec pochybovat? Nemohla za to, že byla tak dokonalá a on byl blbec bez bot. Ach ano, svět byl holt nespravedlivý. K ní moc ne, tedy takhle tomu bylo až dodnes. Dneska si všechno odpykala. ,,Co by mohlo být lepšího? No přeci pomoci více zraněným jedincům. Páni, myslela jsem, že jste chytřejší," uchechtla se a opět nad tím zavrtěla hlavou. I když musela uznat, že bylo divné utahovat si z někoho, kdo jí pomáhal v nesnázích. Jenže bez svých urážlivých poznámek nebyla sama sebou. Navíc se tahle urážka mohla bráti jako lichotka. Proč nad tím tolik přemýšlela? Mělo jí to být fuk. Všimla si jeho pohledu hned po jejích slovech o dobrých skutcích. Naštvalo ho to, i když to vypadalo, že jen trochu - to ovšem nevadilo, její cíl to splnilo.
Celá se rozzářila, když řekl, že hotel dokáže najít. To byla ta nejlepší zpráva tohoto dne! Už teď si sama sebe představovala, jak leží u sebe doma v horké vodě ve vaně a relaxuje. Teď už alespoň měla jistotu, že se domů opravdu dostane, už žádné další váhání. ,,To je skvělý!" prohlásila s úsměvem na tváři. Ano, opravdu se usmívala, tentokrát upřímně, jelikož byla šťastná. Ovšem ten jí ze tváře po chvíli zmizel, jelikož si uvědomila, že je stále v jeho společnosti. Odkašlala si a pozorovala jeho neklidnou tvář. Zřejmě ho ty křeče také znepokojily, stejně jako ji. Jenže on aspoň toho nebyl obětí. ,,Jo, nejsem blbá přece," odpověděla na jeho radu ohledně zavolání sanitky při návratu křečí. Samozřejmě u toho nechybělo ani její slavné protočení panenek, díky kterým vždy naznačovala stupiditu jedinců se kterými v daný moment hovořila. Bohužel těmito slovy porušila jejich vážnou chvíli při které na sebe poprvé v jejich konverzaci mluvili s vážností, aniž by si ze sebe utahovali. Při jeho další poznámce po něm hodí vražedným pohledem. ,,Ano, to bylo vážně vtipné," řekla s jasnou ironií v hlase a ušklíbla se. Nevěděla, co jiného by mohla odpovědět, protože pravda byla taková, že ji to nandal. To si ale uvnitř sebe nehodlala přiznat. ,,Ano, můžeme," odpověděla a opatrně vykročila opět vpřed, přičemž se ho stále pevně držela.

Opravdu se její mírné urážce zasmál? Byl to snad ironický smích nebo se jí pouze zdálo, že tam tu menší ironii slyší? Teď to jaksi nedokázala poznat. Alespoň na její slova nic nenamítal a jak se tak říkává, tak mlčení většinou znamená souhlas. V tomhle případě to tak brala.
Na jeho následná slova pouze kývla hlavou. Nic víc k tomu neřekla, už tak oba dva dali jasně najevo, že jim tohle není zrovna dvakrát příjemné. Teď už se jen modlila, aby tohle všechno, co nejdříve skončilo. Sice byla ráda, že ji po jejím pevném stisku ruky o něco víc podepřel, aby se ji šlo lépe, ale ona se kvůli tomu cítila ještě více neschopně. Protočila nad tím panenky a povzdychla si. Dal opatrně našlapovala a snažila se s ním držet rychlostní tempo, což se jí zatím stále dařilo. Teď alespoň mohla děkovat svým rodičům za výcvik, který měla od svých 12-ti let.
Co je nejhoršího na tom, když někoho pomlouváte za jeho zády? No přeci to, když Vás dotyčný člověk uslyší. A to se právě teď stalo ji. Ajaj. Sice vůbec nechápala, jak to bylo možné vzhledem k tomu, že to řekla opravdu potichu, ale zkrátka tomu tak bylo. Příště bude raději mluvit tišeji nebo si to nechá pro sebe, tak jak jí ten muž doporučil. Ovšem ona sama věděla, že se to nikdy nestane. Vždy své myšlenky musela říct nahlas, cítila se poté mnohem lépe. Byla to pro ni jakási úleva. ,,Já jsem skvělý člověk, jen vy jste jaksi narušený, že to nevidíte," zavrčela a mírně se zamračila. Pohled při tom stále upírala před sebe, chtěla se totiž vyhnout očnímu kontaktu s ním. ,,No dobře, možná to je dobrý skutek, ale né zas tak velký, jak si vy myslíte," svraštila obočí a letmo se rozhlédla kolem sebe. ,,Nebo je to možná tím, že jste nikdy žádný dobrý skutek neudělal, proto Vám to příjde tak velké," řekla zamyšleně to, co jí právě proběhlo hlavou a nevinně se nad tím usmála. Ona sama nikdy nic dobrého neudělala, zajímala se jen o své pohodlí a tím to končilo. To on ovšem nemusel vědět.
Měla chuť vybuchnout vzteky, když zjistila, že ani on neví, kde tu je nemocnice, jelikož je ve městě taky nový. A to si myslela, že už nic horšího být nemůže. Hah. ,,To je teda fakt skvělý," zamumlala si naštvaně pod nosem a také se zastavila. ,,Víte alespoň kde je hotel? Mám kousek od něho byt, takže postačí, když se dostanu tam," podívala se na něho a nadzvedla tázavě obočí. Snad alespoň tohle věděl. ,,Ta noha není zas až takový problém, zlomenou ji určitě nemám, což je hlavní.. Ale, je mi podezřelá ta náhlá křeč, která mě zničehonic chytla do všech končetin. Bojím se, že to příjde zas, protože to tedy moc příjemné nebylo," ztěžka polkla, když si na tu ukrutnou bolest vzpomněla a obličej zkřivila do úšklebku. ,,Nejsem zdravotník, takže vůbec nemůžu posoudit, co se mi děje," pokrčila rameny a krátce se na něho zadívala. Bylo divné chovat se před někým tak moc vážně, ale aniž by to sama chtěla přiznat, tak se opravdu bála o to, co se to s jejím tělem před malou chvíli dělo.

Když se jí zeptal, kdo tedy podle ní je, tak se na něho překvapeně zadívala. Nepřipadal jí jako někdo, komu záleželo na jejím názoru. Chtěl snad zase urazit? Jelikož vypadalo to, že si o to koledoval. ,,Drzoun, který si nenechá nic líbit," odpověděla mu jednoduše, přičemž na něho s lišáckým úsměvem mrkla. Více mu říct nehodlala, možná mu to řekne, až jí dovede do nemocnice, to už se nebude cítit tak ohroženě. Nebude totiž uprostřed přírody s tímhle tupcem. Kolik že přezdívek už pro něho vlastně měla? Asi by se hodně naštval, kdyby ho jednou ze svých přezdívek oslovila. A že jich měla v hlavě momentálně opravdu hodně..
Zaregistrovala jeho boční pohled, když ho pozorovala, ovšem přímo se na ní asi nedokázal podívat. Že by se jí bál? Nebo možná jen neměl rád oční kontakt. Možností tu bylo spoustu. Po chvíli se na ni opravdu podíval, přímo do očí, kvůli čemuž trochu znervózněla. Sama nevěděla proč. ,,Ne, tohle mi bohatě stačí," ušklíbla se na něho a pohled od něj raději odvrátila. Nechtěla s ním držet oční kontakt, ta malá chvíle ji na to bohatě stačila. Opatrně vyšlápla směrem vpřed, přičemž se ho pravou rukou pevně držela. Snažila se na svou pravou nohu moc nedošlapovat, aby jí tak moc nebolela. Naštěstí už ty křeče v končetinách pomalu ustávaly, takže zbývala 'jen' ta bolest v její pravé noze. A také ji lehce štípali odřeniny, ale to oproti tomu, co si teď prožila, bylo nic. Ani jí moc nevadilo, že ten muž nešel zrovna pomalu. Čím rychleji půjdou, tím dříve bude v nemocnici.
,,To radši být sama než s někým jako vy," zamumlala si pod nosem tak, aby to on neslyšel. Nejraději by to řekla nahlas, ale nynější situace ji to nedovolovala. Jaká škoda. Při pokrčení jeho ramen, které bylo zřejmě součástí jeho odpovědi se lehce nadzvedla do vzduchu. Tedy na malou chvíli, poté už zase stála a šla s jeho pomocí dál. Moc dobře slyšela to, co si zabručel pod vousy. Musela se nad tím ušklíbnout a dokonce i tiše uchechtnout. Samozřejmě si i nemohla dovolit vynechat jednu ze svých drzých a provokativních poznámek. ,,Myslím, že se budete muset snažit více," zamumlala a navlhčila si své vyschlé rty.
Zarazila se, když řekl, že 'doufá, že ví, kde tu je nemocnice'. No to si snad dělal srandu! Vždyť tu je sotva pár dní, jak by to tak asi měla vědět? ,,Jsem tu nová, takže ne, opravdu nevím, kde je nemocnice," zavrčela na něho nepříjemným tónem hlasu a svraštila obočí. To si teda vybrala skvělého zachránce..

,,Dá se říct, že těch pět minut mi na to stačilo," odsekla drze a protočila nad tím panenky. Pravda, neznala ho a po jejich krátké konverzaci ani o to neměla zájem. Byl jí povahově podobný, což nebylo zrovna nejlepší. Vlastně to nebylo vůbec dobré. Snad ho tedy vidí poprvé a také naposled. Postačí, když jí odvede do nemocnice a poté si každý půjde svou vlastní cestou. A poté si Erin může vesele urážet další loosery, kteří na ni nebudou tak drzí jako tenhle..
Jeho pevný stisk její jemné ručky ji krapet zabolel, ale nedávala nic najevo. Navíc.. bolest od trochu silnějšího stisku ruky se nevyrovnala bolesti končetin, kterou právě pociťovala. Na jeho 'jde se' pouze kývla hlavou. Nechala ho - i když nutné podotknout, že velmi nerada - přehodit její ruku přes jeho rameno, přičemž měla pohled stále zabodnutý v zemi. Až při jeho otázce hlavu zvedla a pohled nasměřovala na něj. Bylo divné být u něho tak moc.. blízko. Neměla moc ráda cizí doteky. ,,Nemyslím si, že by jste byl až tak silnej, aby jste si mohl dovolit mě nést," řekla s vážnou tváří. Ano, byla si vědoma toho, že byl jediný, kdo jí tu mohl momentálně pomoct, ale takovou větu si ani při této nepříjemné situaci nedokázala odpustit. Byla si totiž jistá, že by jí unesl, byla lehká. Ovšem kdyby tohle řekla nahlas, tak by to znělo moc suše. Takhle to byla mnohem větší zábava, vlastně by se ani nedivila kdyby jí teď pustil a odešel pryč. To by byla vlastně v koncích.
Když začal povídat o jakési 'přátelské radě', tak se něho podívala s otráveným pohledem a nakrčila nad tím nos. Žádala ho snad o přátelskou radu? Ne. Tak proč jí to vykládá, když jí to ale vůbec nezajímá? Jenže, měl pravdu, že tu byl její jediná pomoc. ,,No dobrá," řekla s protočením panenek a zavrtěním hlavou. Měla chuť si do něho zase nějak rýpnout, napadalo jí toho spoustu, co by mohla říct, ale jen by si tím zase uškodila. Proto raději neříkala nic a jen mlčela. Doufala, že nečekal nic za to, že jí pomůže, protože ona nebyla lidem zvyklá děkovat. Za co taky, že? Akorát ji jen většina lidstva život znepříjemňovala.

S účelem posměšnosti se uchechtla nad jeho slovy. Čemu by se jako ona měla divit? Měla to snad být výhružka? Těžko říct, od něho totiž zatím nevěděla, co očekávat. ,,To si teda nemyslím," odsekla mu jednoduše s ledabylým pokrčením ramen. Bylo jí jedno, že byl starší než ona, ona se drze chovala ke každému. Věk v tom vlastně nehrál vůbec žádnou roli. Ona uměla být i hodná, jen si to daný člověk musel zasloužit.. No a taky přetrpět její náladovost. To pro někoho bývala velká výzva. ,,Povahově jste," odvětila mu, přičemž se ušklíbla. Uvědomila si, že si předtím dosti protiřečila, ale za to mohla ta bolest. Vždy za to něco mohlo, ale nikdy za nic nemohla Erin. Ve všem byla nevinně. Snad to tedy alespoň zakecala tímhle.
,,Plýtvat? No to snad nemyslíte vážně? Jáá.." zasekne se v půlce věty, jelikož ji zase vjede křeč do končetin. Zatne zuby a ztěžka vydechne. Kéž by ta bolest alespoň na malou chvíli zmizela.. Ale néé, jí zřejmě dneska bylo určeno trpět. No aspoň se mohla uklidňovat tím, že horší už to být nemohlo. Tedy.. snad. Raději polkla větu, kterou chtěla říct a soustředila se na toho podivína před sebou, který teď byl jediný, kdo ji mohl pomoci. Vůbec se jí nelíbil ten výraz, kterým se na ni díval. Tvářil se vítězoslavně, protože ho požádala o pomoc.. Skvělý, dala mu to, co chtěl. Pozorovala ho, jak se k ní přibližuje až pohledem sjela k jeho natažené ruce. Podívala se mu zpátky do tváře a kývla hlavou. ,,Ano," odvětila, i když se pokoušela o to říct to mileji. Bohužel to nevyšlo. Nebyla zvyklá být na někoho milá. Jenže teď musela, aby jí pomohl.. Pomalu a opatrně ho chytla za jeho ruku a začala se zvedat. Stále jí všemi končetinami projížděla velká bolest, ale postavit se naštěstí dokázala. Přenesla váhu raději na levou nohu, kterou neměla tak moc poraněnou jako tu pravou. Volnou rukou si prohrábla své rozcuchané vlasy a pohled zabodla do země. Tohle pro ni byla velmi trapná chvíle. Cítila se tak moc zranitelná, což nesnášela. Rozhodně se to už nesmí opakovat, nikdy víc! Příště si sebou vezme jak svůj mobilní telefon, tak i svůj kapesní nožík, pro případ, že by potkala další zrůdu - stejně jako tomu bylo dneska ráno v lese. Tam už si asi nepůjde zaběhat hodně dlouho..

Po jeho otázce, jestli snad něčemu nerozuměla na něho zavrčela. Naštvalo jí hlavně to s jak klidným výrazem to řekl. Jakoby o nic nešlo.. Co si to jako dovoloval? Na ni si přeci nikdo nemohl dovolit! Obzvláště né tenhle neandrtálec! Kdo chodil v dnešní době bez bot? Asi se zasekl v době kamenné.. Sjela ho od hlavy až k patě přísným pohledem, načež hlavu zvedla povýšeně nahoru, aby mu naznačila, že to ona je tu něco víc, i když je zrovna zraněná. Pohled přesunula zpátky na jezero a pozorovala malé, kolébající se vlnky na něm. Bylo to rozhodně lepší než se dívat na něho.. Stačilo jen pár minut a už ho nesnášela.. A to ho ani neznala. Jak málo k tomu stačilo..
,,To by jste se divil!" procedila skrze zuby směrem k němu, avšak pohled nechala zabodnutý na jezeře před sebou. Sice lhala, ale to on nemusel přeci vědět.. jen by to povýšilo jeho sebevědomí, což rozhodně nechtěla. Akorát by to jeho drzost k ní zvýšilo. ,,Existuje plno lidí, stejných jako vy.. Všichni jsou stejní," nakrčila nad tím nos a s určitou nechutností se na něho krátce podívala. ,,Až tedy na ty boty.. Nikdy jsem nepotkala blázna bez bot," uchechtla se a protočila nad tím panenky.
Kývla hlavou, když přiznal to, že by ho střep v noze bolel. Alespoň to přiznal.. Už několikrát ve svém krátkém životě potkala umachrované borečky, kteří byli dokonalí a dokázali snést každou bolest. Bylo vtipné potom pozorovat, jak se po kopanci do rozkroku od Erin svíjeli v bolestech. Aspoň si mohli pro příště rozmyslet, čím se můžou chlubit a čím zase ne.
Všimla si toho záblesku v očích, když mluvila o regeneračních schopnostech. Že by o nadpřirozenu přeci jen věděl? Nebo si jen představoval to, jak on sám má regenerační schopnosti a díky tomu tedy ten záblesk v očích? To ví jen on sám, Erin to zas tak nezajímalo na tolik, aby se ho na to zeptala.
A poté už následovala jen bolest. Ty křeče nechtěli ustát, stále ji všechno strašně moc bolelo. Vlastně by mohla říct, že to byla asi ta nejhorší bolest v jejím životě. ,,Nejste tady snad vy ten chytrej?" zavrčela k němu s obličejem zkřiveným do bolestného úšklebku. A bylo to tady.. Zřejmě teď přišla na řadu její žádost o pomoc. Bylo to pro ni nepříjemné být odkázána na někoho jiného než sama na sebe, ale v téhle situaci ji holt nezbývalo nic jiného. ,,Dobrá, beru to zpět..potřebuji.." ztěžka polkla a těkala pohledem kolem sebe. Bylo pro ni vážně moc obtížné požádat někoho o pomoc, dělala to poprvé a doufala, že i naposledy. ,,..potřebuji od Vás pomoct," vydechla a koukla se na něho s prosebným výrazem. Snad alespoň ten zabere, jelikož kouzelné slovíčko 'prosím' se jí moc vyslovovat nechce. Takovou radost mu přeci neudělá, ne?