Příspěvky uživatele

Nad jeho slovy se musela zasmát. Měla pocit, že jsou povahově stejní, což se jí nesmírně zamlouvalo. ,,Tak to je celkem dobrý způsob trestu.." zhodnotila s pokýváním hlavy. ,,Mě by otec pravděpodobně pochválil, kdyby zjistil, že jsem šla sama do lesa.." dodala se zamyšleným výrazem ve tváři a koutky úst ji cukly do úsměvu při vzpomínce na jejího otce. Kdyby nad tím takhle přemýšlela dál, tak by se jí pravděpodobně začalo stýskat po celé její rodině, obzvláště tedy po Oliverovi, proto svou veškerou pozornost přesměřovala zpátky na Gideona.
,,No tak vidíš.." zamumlala si pod nosem a znovu si ho prohlédla. Díval se kamsi do koruny stromu a tak to nemohl vidět. Teprve až když obrátil pozornost zpátky na ni s tím prohlížením přestala.
Kdž si všechny své šípy schovala zpátky do toulce, tak se plánovala vrátit zpátky na místo a znovu střílet. Jenže Gideon její plány jaksi pokazil. Nad jeho otázkou se zamračila a sjela ho přísným pohledem. ,,Ne," odpověděla mu bez jakéhokoliv rozmyšlení a pevně sevřela v ruce luk. Věděla, že ten malej klučina rozhodně není silnější než ona, ale i přesto ho raději pevně sevřela. ,,Takovým malým dětem do rukou zbraně nepatří," procedila skrze zuby a svraštila obočí. Navíc to byla její milovaná zbraň, kterou by nepůjčila nikomu. Natož tak cizímu dítěti. Hah.

Naklonila hlavu mírně na stranu, když jí odpověděl pouhým 'jak se to vezme'. To nebyla zrovna přesná odpověď, což se jí líbilo. Zřejmě nebyl zas tak hloupý, jak si původně myslela, hned po jeho okamžitém vyřknutí jména. To jí vedlo k myšlence, že by si také mohla vymyslet falešné jméno, kterým by se lidem vždy představovala. Stejně zatím v Shadowhillu nikomu své pravé jméno neřekla, takže by jí možná nikdo neprokouknul. Někteří lidé, nebo i nelidé, jsou tak moc hloupí.. ,,A když se nevrátíš?" zeptala se s úšklebkem ve tváři a byla vcelku zvědavá na to, jak ji zrovna na tuhle otázku odpoví. Možná teď mohla působit trochu zákeřně, ale to jí nevadilo. Vlastně nebylo tak špatné nahánět dětem strach.. Potom už alespoň nebudou chodit do lesa sami. I když tenhle kluk nevypadal, že by se něčeho bál, což jí fascinovala. Taky taková bývala.. tedy až do té doby, kdy potkala tu nechutnou nestvůru.
,,V téhle době nevěřím nikomu.. Ani jedenáctiletému klukovi," prohlédla si ho a nakrčila nad tím nos. Bylo jasné, že by ji někdo tak maličký jako byl on nic neudělal. Ale i přesto.. Jistota je zkrátka jistota.
,,Hmm, tvým rodičům jsi asi fuk, ale to mi je koneckonců jedno.." ledabyle nad tím pokrčila rameny a mávla nad tím rukou. Sice jí to tak úplně jedno nebylo, ale alespoň se tak mohla tvářit. Jen doufala, že se tenhle kluk domů vrátí v pořádku.. Pokud ne, tak by si to pravděpodobně do konce života vyčítala. ,,No jo, dobře, už nebudu klást žádné otázky.." protočila nad tím panenky a přešla k terči ze kterého vytrhala všechny šípy. Ty si následně schovala zpátky do toulce.

Vážně teď míříš na malé dítě?! Za to může ten blbej upír! Nebýt něho, tak nejsem pořád tak paranoidní.. V hlavě se jí momentálně honilo tolik myšlenek, že její výraz vypadal vskutku zmateně. Ovšem svůj luk neskláněla, alespoň prozatím.. ,,Doufám, že jsi mi právě řekl falešné jméno, jelikož není moc moudré říkat jen tak někomu na potkání své pravé," přimhouřila oči a sjela ho přísným pohledem. ,,Neměl by ses tu potulovat sám, Gideone, lesy jsou pro malé děti nebezpečné.." dodala ještě a porozhlédla se kolem sebe. Byla to sice sobecká nána, ale rozhodně nechtěla, aby se stal tenhle kluk například svačinkou pro upíra. Samozřejmě nepoznala, že Gideon je sám upírem, stále na to nebyla tak úplně dobrá, aby od sebe jednotlivé rasy dokázala rozeznat.
Na jeho slova jen kývla hlavou a pomalu začala sklánět svůj luk, až ho nakonec uvolnila úplně. To ovšem neznamenalo, že se uvolnila i ona, ba naopak, byla napjatá tak jak nikdy předtím.. ,,Byla to jen taková menší pojistka.." vysvětlila na svoji obranu a ztěžka vydechla. Možná, že kdyby se před ní Gideon jen tak zničehonic neobjevil, tak by na něho nemusela ani mířit. Udělala to jen z čistého reflexu. Podívala se na šíp, který k ní hodil a pobaveně se nad tím uchechtla. Sebrala ho ze země a dala zpátky do svého toulce za ostatními šípy.
,,A to jim nevadí, že se jejich dítě potuluje v lese? Navíc za takového počasí.." zavrtěla nad tím hlavou a podívala se směrem k obloze. Musela při tom přivřít víčka, protože jí nebylo moc příjemné, když se jí kapky dostávaly do očí. Vlastně ani nechápala, proč se o to tak stará, vždyť by jí to celé mělo být jedno.. Jenže nebylo. Podívala se zpátky na něj a nakrčila nos. ,,A také myslím, že za chvíli začne bouřka.." oznámila mu, snad aby mu naznačila, že by se měl vrátit domů.

Dál střílela, přičemž pomystychtivě hleděla na kmen stromu před sebou. Těšila se na svou pomstu, ale zároveň se jí i obávala. Co když to nezvládne? Co když selže a on jí zabije? To v tu chvíli třeba žádná záchrana nepříjde. Předtím měla velké štěstí.. Asi by si takhle střílela nadále, kdyby se najednou nestalo něco neočekávaného. Před ní dopadl jakýsi malý kluk, kterému mohlo být něco okolo 10-ti let a jeden z jejich šípů vytrhl ze stromu. Erin udělala to, co by udělal asi každý v její kůži. Možná to bylo ze strachu, ale možná i z čistého reflexu na něj namířila šípem, který pevně svírala v tětivě luku. Vážně nechápala, kde se tu tento malý kluk vzal, ještě k tomu v takovém strašlivém dešti, ale nehodlala nic riskovat. I malé děti něco jako on bývali nebezpečné. ,,A ty jsi kdo?" zavrčela na něj a zamračila se. Ruce se jí malinko klepaly nervozitou, což šlo hodne poznat vzhledem k tomu, že v ruce pevně svírala ruk a v té druhé tětivu se šípem. Nechtěla ukazovat svou nervozitu, ale rozhodně taky nehodlala odhodit svou jedinou zbraň. Někdo by si pomyslel, že je blázen, když tak míří šípem na malý děti, ale vzhledem k tomu, co si už všechno prožila, tak opravdu nic nehodlala riskovat. ,,A kde máš rodiče?" zeptala se po chvíli na další otázku, opět se zavrčením, přičemž z něj nespouštěla oči.

Byl tu jeden z dalších dnů, kdy se Erin rozhodla jít trénovat svou lukostřelbu. No a kde jinde by ji trénovala, než v jejím oblíbeném lese. Bylo to jediné místo, kam v poslední době chodívala. Těžko říci jestli to bylo kvůli tomu, že nechtěla mít žádnou společnost nebo kvůli tomu, že se bála, že znovu potká toho upíra. Jo, klidně mohl být v lese, ale to u sebe přeci měla svoji zbraň, kterou uměla skvěle ovládat. A rozhodně se jí nebála použít na tak nechutné stvoření jako byl upír. Ovšem stále ji hlavou vrtal vlkodlak, který ji ze spárů upíra vysvobodil. Ono to celé nešlo dostat jen tak z hlavy.. Avšak pozitivní bylo to, že už nemívala tak často noční můry. Měla i klidné noci, kdy se mohla konečně pořádně vyspat.
Venku pršelo a vypadalo to, že za chvíli začne bouřka. Ale ani tyhle okolnosti ji neodradily od toho jít ven. Stála někde uprostřed lesa a zuřivě střílela luku. Na sobě měla svou typickou černou soupravu - černé legíny, černé tričko a černou mikinu s kapucí, kterou měla na hlavě. Cítila se díky tomu neohroženě. Když totiž jdete v dešti do lesa a uvidíte postavu celou v černém, jak střílí z luku, tak se jí zajisté leknete. Tedy... pokud nejste něco víc než člověk a nebo máte pro strach uděláno. Na terči, který měla přidělaný k tlustému kmenu stromu, si představovala Trevisovu tvář. Tak moc se těšila na to, až se pomstí.. Byl to její momentální cíl. No a hned potom si plánuje zjistit, kdo byl ten vlkodlak, který ji zachránil. Sama nechápala, proč to chtěla vědět, ale tak trochu doufala v to, že to bude někdo známý. Tady v Shadowhillu by se jí totiž nějaká známost rozhodně hodila.

Její pohled ji poněkud naháněl hrůzu, ale na sobě to znát nedala. Nehodlala ukázat někomu takovému, že se bojí. To by pro tu blondýnu poté znamenalo vítězství, ne? Narovnala se a pyšně nadzvedla bradu, přičemž to celé doladila pobaveným úšklebkem ve tváři. ,,No a i přesto bude vyšší než to Tvoje," odsekla jí a falešně se usmála. Bylo vlastně vcelku vtipné, jak se tu navzájem obviňovaly a přitom o sobě vůbec nic nevěděly. Erin nebyla hloupá, naopak byla vskutku inteligentním člověkem. Jen občas dělala dětinské věci jako například právě kanadské žertíky. ,,Nebo co mi uděláš? Nic horšího než to tvoje hysterické ječení už být nemůže," naklonila hlavu mírně do strany, přičemž ji sjela přísným pohledem. Byla si vědoma toho, že jí svými řečmi provokovala ještě více, ale z ní to slova sama vypadávala. Nedalo se to zastavit, bylo tomu už tak odjakživa. I přesto, že jí Aina probodávala pohledem, tak ona se stále pobaveně šklebila. Co jiného taky měla dělat, že? ,,A ty si dávej pozor, aby jsi zase nepřišla k úrazu," kývla hlavou k jejím vchodovým dveřím a krátce se nad tím zasmála. Poté už jen pozorovala, jak zapadla zpátky do svého domečku, přičemž se neubránila vítězoslavnému úsměvu. Tak to byl, hádám, úspěch. Nasála do plic čerstvý vzduch a pomalu se rozešla zpátky k sobě domů.

Po jejím soucitném výrazu si už myslela, že jako vždy vyhrála a její nevinná tvářička ji k tomu napomohla, jenže po chvíli zjistila, že se dosti zmýlila. Blondýnka nevypadala, že by jí to sežrala. Naopak měla pocit, že jí kvůli tomu rozčílila akorát tak více. Vzchop se.. Nejsi přece ufňukánek, který si nechá všechno líbit! Zaťala pěsti a rty srovnala do jedné linky. Vstala a podívala se té blondýnce do očí. ,,Nekřič tak nahlas, snižuješ tu každému IQ, obzvláště tedy mně.." protočila nad tím panenky a v hlavě si neustále přehrávala svá slova. Stále se bála, ovšem slova jejího táty ji dokázala postavit na nohy a nenechat na sebe řvát jakousi blondýnu. ,,Měla by jsi spíše křičet sama na sebe.. Jak jsi mohla dopustit, aby si z tebe někdo vůbec vystřelil? Navíc.. tím, že tu na mě křičíš mi dáváš jasně najevo, že se mi to povedlo skvěle," vítězoslavně se usmála a hrdě vypnula hruď. Možná ji právě tyhle slova naserou ještě více, ale to bylo Erin u zadnice. Co jí tak mohla udělat? Řvát na ni ještě více? No a co.. Na to přeci byla zvyklá už od raného dětství.

Skoro ani nedýchala z toho, jak se bála, že jí ta blondýnka odhalí. Sice jí viděla jen na zlomek sekundy, ale i přesto si všimla toho, že má skvělou postavu a to mohlo naznačovat jedině to, že má skvělou kondici. Jenže i Erin byla rychlá a měla dobrou vytrvalost. To ale neznamenalo, že to riskne. No tak alespoň měla další věc, kterou musí trénovat a výrazně se v ní zlepšit..
Její další slova si možná zavrčela v tichosti, ovšem byla u ní tak blízko, že je slyšela dost zřetelně. Přejel jí po nich mráz po zádech. Bylo děsivé, že věděla, že se tu stále někdo skrývá. Vždyť to byl jen hloupý kanadský žertík.. Kdyby mohla, tak by si teď hlasitě povzdychla. Bohužel, nýnější situace ji to teď nedovolovala. No a než se vůbec nadála, tak jí ta blondýna opravdu objevila. Zatvářila se zmateně, jelikož vůbec nevěděla, co říct. Naštěstí nezačala panikařit, takže si v hlavě hned nachystala plán. ,,Oni... utekli.." vykoktala ze sebe a nasadila strašně smutný výraz, který se jí kupodivu zatím dařil. ,,Kdybych.. to..neudělala...tak... by...mě..zmlátili.." dodala ještě, aby ze sebe udělala ještě větší chudinku a sklopila svůj posmutnělý výraz. Doufala, že jí to ta blondýnka sežere, protože jinou lež už by věrohodněji udělat nedokázala. Už tak jí dalo velmi zabrat nasadit tento posmutnělý výraz.

Pečlivě byla schovaná za keřem a pozorovala vchodové dveře. Neustále se nad tím musela hihňat, když si představila, jaké to asi bude, když dotyčný vyleze ven. Vzpomínala tak na staré časy, když tohle dělávala se svými kamarády skoro každý den. Až jednou je chytili a ona měla doživotně domácí vězení. No jo, její rodiče na ni byli hodně přísní, ale ona se i přesto tak úplně nepolepšila. Kéž by tu tak byli její přátelé.. Určitě by jí za její senzační plán obdivovali.
Po nějaké té chvíli konečně někdo otevřel dveře a pravděpodobně se chystal vyběhnout ven. No a jak už Erin věděla, tak dotyčnému v cestě stála poněkud silná překážka. Neubránila se smíchu, když se blondýnka začala hlasitě vztekat a nadávat. Tohle na tom všem bylo vlastně nejlepší. Avšak její další slova zněla poněkud nebezpečně, proto se raději více přitiskla ke keři a dala si ruku před pusu. Jen doufala, že nenarazila na nějákého blázna, to by jí tak scházelo.. Cítila, že je ta blondýnka hodně blízko, což jí poněkud znepokojilo a ona ztěžka polkla. Od té doby, co byla pokousána upírem se její strach ze všeho zhoršil. Nikdy se ničeho nebála - tedy kromě hmyzu, bohužel trpěla entomofobií - ale teď? Teď jí dokázalo vyděsit skoro všechno. Jak tam tak tiše seděla, tak přemítala nad tím, co by bylo nejlepší jako plán úniku. Utéct totiž nemohla, na to byla ta blondýna až moc blízko ní. Takže jediné,co jí zbývalo bylo čekání.. Buď jí najde nebo zaleze zpátky domů a Erin zmizí stejně tak rychle, jak se tu objevila.

Po dlouhé době to venku konečně vypadalo jako léto. Sluníčko hezky hřálo a tím dovádělo Erin doslova k šílenství. A to ani nevyšla ven... Byla zavřená ve svém malém bytečku a přemýšlela nad různými věcmi. Její nálada nebyla zrovna úsměvná, proto se po dlouhém rozmýšlení odhodlala jít ven, avšak tentokrát s jasným cílem. Už dlouho neprovedla nějakou lumpárnu a jelikož jí to děsně moc scházelo, tak se rozhodla to dnešní den napravit. Všechno už měla do detailu vymyšlené, teď jen zbývalo jít koupit všechno potřebné a najít si vhodnou oběť. Oblékla si na sebe černé kraťase s vysokým pasem a k tomu bílé tílko, které si do kraťas zastrčila. Samozřejmě nemohly chybět ani její sluneční brýle, které si na sebe byla schopná vzít i když zrovna pršelo. Po zkontrolování se v zrcadle tedy konečně vyrazila ven.
Nejprve zamířila do obchodu, kde si koupila průhlednou folii na potraviny - a to bylo vlastně vše, co k uskutečnění svého plánu potřebovala. Hned poté zamířila do obytné části města, kde vedle sebe bylo hned několik domků. Jenže ani jeden z nich se jí úplně nezamlouval. Všechny byly až moc blízko u sebe, takže hrozilo, že se mohlo něco pokazit. Teprve až právě poslední dům, který shodou okolní patřil Aině, se jí zalíbil natolik, že se rozhodla provést svůj plán právě tady. Měl pro to skvělé podmínky, ovšem teď ještě musela doufat, že někdo bude doma. Pomalu a hlavně opatrně přešla ke dveřím, kde pečlivě natáhla průhlednou folii. Chvíli ji to trvalo a lhala by, kdyby řekla, že nebyla nervózní. Když bylo hotovo, tak si svoji práci prohlédla a spokojeně se nad tím usmála. V duchu se musela hned několikrát pochválit. Přešla ke zvonku na který několikrát po sobě zazvonila, načež se rozběhla schovat za nejbližší keř odkud plánovala pozorovat reakci její dnešní oběti na její menší kanadský žertík.

Když ji poděkoval za dovolení, tak se otočila a propálila ho pohledem. Bylo jí jasné, jak to myslí, rozhodně to nebylo upřímné poděkování, to by přeci poznal každý blbštajn. ,,Nemáte zač," odvětila mu s protočením panenek a otočila se zpátky směrem ke kmenu stromu. Její slova samozřejmě taky nebyla upřímná, ovšem to mohl Maxwell poznat už jen z tónu jejího hlasu, kterým mu odpověděla. Jednoduše ho ignoruj a nenech se ním nijak rozptylovat. Už byla odhodlaná se těmito slovy držet, ale hned na to opět promluvil. Tentokrát měl narážku na její střelbu z luku, což jí rozčílilo. ,,Jenom co?" vyštěkla na něj, přičemž se k němu opět otočila čelem. Nerada k někomu mluvila bez toho aniž by se mu dívala do očí. Další neslušná věc. Nadzvedla obočí a čekala, jakou výtku k její střelbě bude mít, ovšem ten muž nevypadal, že by se jí chystal odpovědět. Místo toho se díval někam nad sebe.. Chtěl se snad vyhnout jejímu rozzlobenému pohledu? Možná. Odložila luk na zem a založila si ruce na prsou. ,,Pokud máte v plánu mě tu kritizovat, tak Vám rovnou říkám, že Váš názor je mi úplně ukradenej." zavrtěla nad tím hlavou a s hlasitým povzdechnutím si prohrábla své nazrzlé vlasy. A o vaši společnost nestojím už vůbec. Projelo jí hlavou, avšak nahlas už tyhle slova neřekla.

Všimla si jeho upřeného pohledu, kterým na ní visel. Nebylo to zrovna příjemné, ale co proti tomu mohla dělat? Sakra, ty základy slušného chování! Ačkoliv by to málokdo řekl, tak byla velmi slušně vychována, takže jí Etiketa nebyla vůbec cizí. Jo, byla na své okolí většinu času nepříjemná, ale to neznamenalo, že se neuměla chovat, právě proto na jeho civění nic neřekla. Pouze si viditelně povzdychla, čímž mu mohla něco naznačit. Pokud to pochopil nebo naopak ne, to záleželo na jeho pozorovacích schopnostech, kterými na ni jen tak mimochodem zatím zapůsobil, jelikož poznal, že má strach. Ačkoliv v nynější situaci by to na ni poznal každý trouba, takže by se nedal úplně nazvat vyjímečným. ,,Já bych z takového faktu tedy moc nadšená nebyla," zamručela a přimhouřila oči. Vážně nedokázala pochopit, proč se usmíval nad tím, že nemá zrovna nejlepší reflexy. To jí by tahle informace výrazně zneklidnila. Poté už si neměli co říct, ale on tam i dál přesto seděl. Musela nad tím zavrtět hlavou. Tohle ji nemohlo zdržovat od jejího důležitého trénování. ,,Fajn, tak si tu klidně seďte," zamumlala si pod nosem sama pro sebe, ovšem bylo možné, že to Maxwell zaslechl. Otočila se tedy k němu zády, zpátky čelem k terči a sevřela v pravé ruce luk. Rychlým pohybem vytáhla z toulce šíp, natáhla ho do tětivy a ve zlomku sekundy zaměřila svůj cíl, jímž byl momentálně terč upěvněný na stromu a vystřelila. Šíp skončil kousek od středu terče, což nebyl zrovna nejhorší výkon, avšak stále nebyl nejlepší.

Když ji dal za pravdu, tak kývla hlavou a opět ho sjela pohledem. Proč tu tedy nadále zůstává? Chtěla pokračovat v trénování, ale to jaksi nešlo, když tu stále byl. Jenže odehnat ho by bylo velmi neslušné, proto to zkrátka musela nějakou tu chvíli strpět. Přátelští lidé byli holt někdy velmi otravní. Nad jeho dalšími slovy pouze pokrčila rameny. Vážně netušila, proč si myslela, že se ji vysmíval, jednoduše ji ta slova tak zněla. ,,Tak to asi nemáte zrovna nejlepší reflexy," zkřivila obličej do úšklebku a zavrtěla nad tím hlavou. Pozorovala ho s mírným strachem v očích, jak sejal svou sekeru z ramene a následně ji položil na zem. Bylo strašné, jak moc lidem nedůvěřovala. Už jen při takovém pohybu byla ve střehu a připravená se bránit, kdyby náhodou zamýšlel udělat něco s tou sekerou. Proto si výrazně oddychla, když jí pouze položil na zem a nadále se ní nezabýval. Vycítil snad její strach? Proto sekeru položil, aby se ho nebála? To to bylo na ní tak moc vidět? Ovšem byla pravda, že teď byla mnohem uvolněnější, předtím ji ta sekera dost znervózňovala. Pozorovala ho, jak si sedá do mechu a nad jeho dalšími slovy nakrčila nos. ,,No tak to máte štěstí, že tu jsem sama," protočila panenky a letmo se porozhlédla kolem sebe. Teď už jí přišlo bezpečné mu tuto informaci sdělit, jelikož sekera byla v bezpečné vzdálenosti a on seděl, takže kdyby se o něco pokusil, tak by ho pravděpodobně zvládla.

Už jen jeho menší ustoupení, i když jen o pouhý krůček, ji dodalo na statečnosti. Vypadalo to, že z ní má respekt. Upírem tedy rozhodně nebyl, jelikož kdyby byl, tak by mu stačil jediný rychlý pohyb, aby se ocitl za ní a šíp by ho tak minul. Ještě že tak. Další setkání s upírem by ji totiž dosti vyděsilo. Ovšem neměla v plánu na něho jen tak bezdůvodně střílet, jen jí děsně vylekal, proto tak přehnaná reakce.. Jejímu pohledu ani neunikla jeho sekera, kterou si právě poupravil. Lhala by, kdyby řekla, že se v tu chvílí nebála toho, že jí po ní chce hodit. Nemohla vědět, čeho mohl být schopný, neznala ho.. Z cizinců se sekerou šel vždy strach, avšak tady u toho to vypadalo, že ji u sebe měl pouze za účelem práce v lese. Nad jeho slovy o tom, že by na něho mohla přestat mířít se musela ušklíbnout. Líbilo se jí, že se bál, avšak zárověň ji děsilo to, co se z ní stává. Právě tu míří na nevinného člověka, který pravděpodobně nemá v úmyslu ji vůbec ublížit! Sakra, co se to s tebou děje, Erin?! ,,No, pokud slyšíte, jak někdo střílí z luku, tak by jste se měl spíše držet dál," mrkla na něho a navlhčila si své vyschlé rty. Chtěla tím naznačit, že to vůbec není její chyba, což vlastně vůbec nebyla. Nevěděla, že zrovna někdo prochází kolem. ,,Nemám v plánu Vás střelit," ušklíbla se a hned na to už luk měla skloněný. Již žádné nebezpečí z něj necítila, proto si luk přehodila přes rameno a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. ,,Spíše než vtip to znělo jako by jste se mi vysmíval," procedila skrze zuby a mírně se na něj zamračila. Věděla o sobě, že z luku střílí dobře, proto neměla moc ráda, když o tom někdo vtipkoval. Obzvláště někdo, kdo jí nezná. Moc se jí nelíbilo, když se jí zeptal, jestli je tu sama. Proč se o to zajímal? Chtěl jí snad ublížit? To totiž byla první myšlenka, která ji při jeho otázce napadla. ,,Proč Vás to zajímá?" zeptala se s nedůvěřivým pohledem a svraštěním jejího hustého obočí. Nehodlala mu přeci odpovědět hned na rovinu, nevěřila by ani tomu nejnevinnějšímu člověku na světě. U ní bylo holt velmi těžké získat si její důvěru.

Při střelbě z luku se vždy dokázala skvěle uvolnit a v podstatě i zapomenout na veškeré své problémy. Samozřejmě se stalo, že se s pár šípy netrefila, avšak to mohla svést na to, že už dlouho tuto činnost netrénovala. Jak už to bylo dlouho? Ne, momentálně se jí to nechtělo rozhodně počítat, každopádně věděla, že netrénovala od smrti svého otce, jelikož toho dne si slíbila, že ty nechutné bestie lovit nehodlá. Ledaže by jí šlo o život. A teď jí o život rozhodně šlo. Ještě že si svůj věrný luk s sebou vzala, jinak by byla úplně bezbranná! Byla do svého střílení tak zabraná, že nepostřehla, že se k ní připlížil jakýsi muž. Možná nebyl zrovna nejlepší nápad se k ní takhle potichu připlížet, jelikož hned jakmile za sebou zaslechla jeho hlas, tak se i s lukem otočila směrem k němu. Měl štěstí, že nevystřelila z toho, jak se lekla. Sjela ho přísným pohledem a mířila na něj se svým lukem. ,,Je tu snad někdo jiný, kdo střílí z luku?" zavrčela nevrlým tónem a neustále si ho prohlížela. Nevypadal jako někdo, kdo by jí chtěl ublížit, avšak i přesto luk stále neskláněla dolů. Na tomhle světě už nevěří nikomu, kromě své rodiny, samozřejmě. Pohledem na malou chvíli zakotvila na jeho tváři, kde byla trocha krve. Naklonila hlavu mírně na stranu a podívala se na její šíp, který svíral v ruce. ,,Trefila jsem Vás?" zeptala se avšak tentokrát už né tak nepřijemným tónem hlasu. Právě naopak. Tentokrát na ni šla vidět jistá starost, která je u ní velmi nevídaná. Nechtěla nikomu ublížit, obzvláště ne nikomu nevinnému. I když co mohla vědět.. Třeba i tenhle muž měl něco společného s nadpřirozenem. Uměli to skvěle zakrývat, proto bylo velmi těžké je rozeznat od normálních lidí. Nad jeho dalšími slovy se musela uchechtnout. Jo, rozhodně by měla lépe mířit, to mu musela dát za pravdu. Postupně z ní veškerý strach vyprchával, proto luk nakonec sklonila a sundala si svou kapuci. ,,Mířím skvěle, to bylo jen malé selhání, který mívá skoro každý výborný střelec," odvětila mu s následným mrknutím oka. I přesto že měla poněkud snížené sebevědomí, tak na sobě nechtěla dát znát žádnou slabost.