Příspěvky uživatele

ERIN
15% do magie
10% proměnit na kamínky
10% využiji na Vánoce

JADE
25% do magie VODA
20% do magie ELEKTŘINA
10% do zvláštní schopnosti LASER
20% využiji na Vánoce

THOMAS
4% do magie

Nad jeho slovy se musela zasmát, tentokrát to však nebyl nafalšovaný smích, nýbrž upřímný. V jistém slova smyslu i posměšek, který značil, že s jeho slovy tak úplně nesouhlasí, a dokonce, že s nimi jistým způsobem pohrdá. Co jiného se od ní také dalo čekat, že ano.. ,,Bez urážky, ale nepřipadáte mi jako seriózní člověk," řekla upřímně, tak jak to mívala ve zvyku a a dlouze si ho celého prohlédla, v ten den už rovnou po několikáté. Samozřejmě tím svým kritickým pohledem, jako by na něm hledala chybu, které by se po té mohla vysmívat. Jenže zrovna na jeho vzhledu to vypadalo, že se žádná chyba nenajde. Tedy alespoň z této vzdálenosti. Ačkoliv by to rozhodně nepřiznala nahlas, tak byl vcelku pohledný.. Sice né úplně její typ, ale k zahození taky úplně nebyl. Ovšem to je řeč o jeho vzhledu, oproti tomu jeho povaha je.. no, řekněme podobná té její, takže je jasné, že se jí zrovna dvakrát nezamlouvá. I když.. mně je vlastně jedno jestli se urazíte nebo ne," dodala ještě ke svým předešlým slovům, načež nad tím ledabyle pokrčila rameny, aby naznačila, jak moc jí to je jedno. ,,Kdo ke svým slovům dává ha-ha na konec? To je snad vrchol té největší trapnosti!" protočila panenky a povzdychla si, skoro jako by litovala každého jedince, který v dnešní době stále něco tak ubohého používá. ,,To mi ani nikdo říkat nemusel, já vím, že něco takového není pro mě.. Jen jsem říkala, jak by to mohlo být," řekla s tou nejvíce nevinnou tváři, kterou na svém obličeji dokázala vykouzlit, přičemž se uculila. Takové věci skutečně nebyli moc pro ni, vlastně většinu lidí, kteří něco podobného používali dosti odsuzovala, jelikož většinou měli pravdu a to se jí nelíbilo. Komu by se také líbilo, kdyby prokouknul celou vaši povahu, že? A proč se to celé snažila tak překrýt? To bylo vlastně úplně jednoduché. Chtěla ho dostat do takového stavu, kdy bude váhat, jestli na ni nebyl ze začátku hned tak hnusnej přeci jen zbytečně. Bohužel se jí to jaksi nepovedlo, měla zvolit lepší slova, za což si v duchu dosti nadávala. Při konverzaci s ním by si měla hodně dobře promýšlet, co řekne, jelikož u něho ozvláště platilo to, že se chytne každého jejího slova, jen za účelem, aby to poté mohl použít proti ní. Jak ona takové typy lidi nesnášela.. A přitom si ani neuvědomovala, že je jednou z nich. To už byla ale věc druhá.. Ona totiž vždy viděla chyby jen na ostatních, nikoli na sobě. Byla přeci tou dokonalou holčičkou za kterou ji měl její zesnulý otec. Kolikrát se sama sebe ptala jestli by na ní byl hrdý, kdyby viděl, jak se k ostatním chová. Někdy o tom trochu pochybovala, ovšem nakonec zhodnotila, že by se na ní rozhodně nezlobil, jelikož celý její život ji vedl k tomu, aby nikomu nevěřila. Jen sama sobě. A tím se také řídila, možná trochu více přehnaně, ale dodržela to. Musela si držet odstup od lidí, musela je od sebe odhánět, pak totiž nemohla být nikým oblbnuta. Jelikož kdyby se jí někdo dostal pod kůži, tak by to pro ni bylo špatně. Nemluvě o tom, že by měla další slabost, kterou by měla potřebu chránit. Ne. Na něco takového ji stačila její rodina. A v podstatě i Claire, kterou už zná poměrně dlouho a náhodou ji tady v Shadowhillu potkala. Chtěla snad další potíže? Odpověď se jí v hlavě objevila okamžitě. Nechtěla. Ačkoliv se to mohlo zdát dost divné, vlastně dokonce prapodivné, tak na jeho další slova neznala odpověď. Tedy spíše nevěděla, jak na ně vůbec odpovědět. Měl totiž pravdu. Proč mu tu cpala něco takového, když bylo zřejmé, že ho to zajímat nebude? Jenže.. těmi slovy ho měla takzvaně 'usadit', někam hodně hluboko, kde na její slova nebude znát žádnou odpověď. Jenže tohle se bohužel podařilo jemu a jí to děsně štvalo. Ne.. Jí to přímo vytáčelo. Nakonec však jen nasadila klidnou tvář a falešný úsměv. ,,Dobře," špitla tiše, takže bylo možné, že se její jednoslovná odpověď ke Connorovi ani nedostala. To jí však bylo jedno, důležité bylo, že ze sebe vůbec něco dostala a dokázala mít při tom tak klidnou tvář. Vlastně se sama sebe musela ptát, jak bylo možné, že stále nevybouchla? Řekněme, že k tomu neměla moc daleko. Už i to, že vůbec dýchal, ji dohánělo k jistému šílenství.
Bylo strašné, jak se svým chováním neandrtálcovi podobal. Možná, že byl ještě horší, dokonce až tak, že na neandrtálce vzpomínala jen v tom dobrým. Ach ano.. a zase se jí myšlenky chtěly zatoulat k té chvíli, která jejímu tělu dělala vážně divné věci a tak Erin přímo rozčilovalo, že nedokázala zjistit, proč tomu tak je. Teď tomu však nehodlala věnovat pozornost, ne, teď vážně ne. Musela se soustředit jen na muže, který ji propaloval svými modrými oči a očividně si velmi užíval každou chvíli, kdy ji mohl shodit svými 'sladkými slůvky'. Odsuzoval ji a přitom byl úplně stejný jako ona. Jak typické. ,,Člověk si musí být sám sebou jistý," vyhrkla okamžitě poté, co svá slova dořekl. Samozřejmě, že si byla sama sebou jistá, každý by měl být. ,,Jinak je pro něj svět velmi nebezpečným místem," řekla s vážnou tváří, aby si třeba nemyslel, že si dělá srandu nebo tak. Jednak tu byli ty nechutné nestvůry, upíři a vlkodlaci, ty samozřejmě měla také trochu na mysli, ale v podstatě myslela lidi obecně, jako v jednom celku. Pokud si totiž člověk nebyl jistý sám sebou, tak nemohl dosáhnout toho, čeho chtěl. Bylo tu totiž hned několik lidí, kteří mu chtěli jeho úspěch pokazit a tak byli schopni udělat cokoliv, aby jej nezískal. A pokud si člověk nevěřil, tak opravdu neuspěl. Takhle Erin svá slova myslela, ovšem Connor si pod tím mohl představit cokoliv. A že by jí to nějak zvláště zajímalo? Samozřejmě, že ne. Poté jako by přišlo náhlé lusknutí prstů a ona měla pocit, že jí opět dostal. A taky, že jo. ,,No.." začala váhavě absolutně netušíc, jak nadále pokračovat. Zaťala ruce v pěst a rty srovnala do rovné linky. ,,Nikdo si ho nezaslouží, protože každý ve svém životě udělal něco, co nebylo zrovna správné," procedila skrze zuby, úplně zuřící nad tím, že ji opět dostal do situace, kdy nevěděla, co dalšího říct. ,,A já nejsem naivní," zkřivila obličej do úšklebku a hned několikrát za sebou zavrtěla hlavou, aby naznačila svůj nesouhlas. Nebo snad byla opravdu tak naivní, jak každý tvrdil? Nedokázala si to v hlavě pořádně srovnat. Myšlenky ji jako by začaly různě pobíhat neuspořádaně v hlavě a ona měla pocit, že začíná zmatkovat. Co když měl ve všem, co o ní řekl, pravdu?! Co když byla opravdu příšerná? Nikdy o sobě nepochybuj. Tak zněla slova jejího otce. Ne. Nebyla strašná, byla skvělá. Jak o tom mohla vůbec pochybovat? ,,Ne, zvládnu to.. Raději budu tady v suchu, než abych zmokla," řekla s jistotou v hlase a pyšně nadzvedla hlavu do vzduchu. Hodlala počkat než se to tam venku trochu zklidní, teprve až poté byla odhodlaná odejít. Už ji dokonce z něho začínala bolet hlava, a to bylo co říct, když ji někdo takhle dokázal unavit. Nad jeho dalšími slovy protočila panenky. Měla by proti němu šanci, kdyby se na něj vrhla s tím, že je odhodlaná ho zabít? Další záminka, proč na sobě více pracovat. Ať ho potom můžu kopnout do toho jeho ksichtu.. Nad takovou myšlenkou se musela usmát, vážně nádherná představa. ,,Asi jste to ještě nezaregistroval.. no nevadí.. ale my dva už v hádce dávno jsme.. a myslím, že to je zatím celkem vyrovnané," zhodnotila se zamyšlenou tváří. ,,Ovšem je jen otázkou času, kdy já budu mit navrch," dodala, aby si jen tak nemyslel, že jí snad může být roven. To nemohl nikdo. ,,Takže se těch poznámek laskavě zdržte," protočila panenky pro tentokrát ona a povzdychla si.
Byla celkem překvapená, když s ní v jistých jejích slovech souhlasil. Vzhledem k jejich předešlé konverzaci to byla velká novinka. No alespoň se přesvědčila, že i on s ní dokáže v něčem souhlasit a nehledá úplně ve všem chyby. Nebo zkrátka už na tohle neměl dobrý argument, což se mu ani nedivila. Proto jen kývla uznale hlavou, snad aby mu i naznačila, že je vděčná za to, že proti tomu nic neměl a jednoduše s ní souhlasil. Žádné další kecy, kéž by to tak bylo pořád.
Bylo to sice jen pár sekund, avšak nemohla si nevšimnout toho, jak ho na chvíli vyvedla z víry. Jaká škoda, že to netrvalo mnohem déle, to by si to totiž poté mohla vychutnat mnohem lépe. Avšak i tak jí to jistým způsobem zvýšilo už tak její vysoké ego. Totiž urazit někoho tak odolného jako byl on.. Jo, tak to už byl velký úspěch. Okolo prstu si začala natáčet pramínek svých nazrzlých vlasů, přičemž ji na tváři pohrával spokojený úsměv. Ten jí však po jeho dalších, dosti ironických slovech, zmizel. Jako by se mávlo kouzelnou hůlkou, která ji úsměv ze tváře odebrala na dobro. ,,Neřekla jsem, že vás život je perfektní.. Jen jsem se zeptala.." řekla upřímně a nevinně nad tím pokrčila rameny. Tentokrát v tom byla opravdu nevinně, nechtěla ho urazit či něco podobného, zkrátka se zeptala na to, co jí zajímalo. ,,Ne, mám svého štěstí nadbytek.. Vlastně mě už začín štvát, že nemám žádné problémy," pronesla s jistou dávkou ironie tentokrát ona a protočila otráveně panenky. Jasně, každý měl problémy, ale.. když by se nad tím hluboce zamyslela a představila by si život bez jakýhkoliv problému, tak by to byla nuda. Žila by si nudný život, kdy by nemusela nic řešit. To se jí upřímně moc nelíbilo, takže každý svůj problém brala jako určitou výzvu. To už však byla věc názoru. Když se jí zeptal na oplátku, co tu dělá ona, tak se uchechtla a pokrčila rameny. ,,Nevím, prostě jsem šla rovnou za nosem, který mě zavedl až sem.." zalhala s úšklebkem ve tváři. Samozřejmě, že mu nemohla říct pravdu. Totiž fakt, že už byl její otec mrtev dusila v sobě, brala to jako její další slabinu, kterou by jí mohl kdokoliv zasáhnout.
Jak ona ho nesnášela.. Jak si zprvu myslela, opravdu byl ten typ lidí, kteří dokáží odhadnout vaši povahu. A on teď na to kápnul. Úplně přímo. A Erin netušila, co dělat, jak se tvářit, jaký zaujmout postoj, co dělat s rukama?! Protože měl pravdu a ji to zaskočilo. Kdo by to taky čekal, že ano? Lidé vás poznají jedině tehdy, kdy to chcete sama.. Samozřejmě, že tomu tak bylo. Kdyby s někým chtěla mít hodně dobrý vztah, tak by se chovala úplně jinak.. Nebo snad ne? Sama si to teď v hlavě nedokázala uspořádat. Nepotkala ještě nikoho, kdo by jí stál za to, aby hned při prvním setkání na něj byla milá. Zasloužil si to vůbec někdo? Existoval někdo takový? Zmateně zamrkala víčkami za nimiž se její oči začaly proměňovat do skleněné barvy. Lépe řečeno, začaly se jí do nich valit slzy. Ty však nehodlala pustit ven, ne to ne, nehodlala brečet. Jen jí bylo líto, že to dokázal prokouknout tak snadno. Co udělala špatně? Nebo snad on byl takový génius? Ona přeci nikdy nechybovala! ,,Jo.. a co? Je lepší, když Vás nikdo nezná, když k sobě nikoho nepustíte, potom se nemusíte bát, že by Vám někdo ublížil," zamumlala tak rychle, že ji některé slova ani nemusela být rozumět. O to taky šlo. Ovšem důležité pro ni bylo to, aby tyto slova konečně řekla nahlas. ,,Máte pravdu," přikývla a odvrátila od něj pohled, hledíc neznámo kam. Tentokrát už ho nechala přitom, že má bezkonkurenčně pravdu a ona k tomu nemá žádné námitky. Stejně už nebyla schopná toho moc říct. Měla pocit, že se celá třese, ovšem příčinou třesu mohlo být v těchto podmínkách docela dost možností.
,,Většinou ano.." to už zase řekla s pohledem upřeným na něm, s nebojácným pohledem, který jasně říkal, že se nedá jen tak zlomit. A přitom to bylo tak daleko od pravdy, až jí to samotnou píchalo u jejího ledového srdíčka. Ovšem u srdíčka ji velmi zahřálo, když nakonec přiznal, že je chodící nádhera. Ať už to myslel ironicky, či naopak - čemu tedy moc šance nedávala - tak ji potěšilo, že to řekl. ,,Ano, teď už spokojená jsem," kývla hlavou a navlhčila si své vyschlé rty. ,,I když tedy.. takhle lichotit by jste mi mohl častěji," uculila se na něj, přičemž na tváři vykouzlila šibalský úsměv, který většinou v jejím případě neznačil nic dobrého.
Poznal, že dostala strach, samozřejmě, musel by být slepý, aby si toho nevšiml. I když strach vycházel i z nepravidelného rytmu jejího srdce, či ztěžklému dechu. ,,Na to snad odpovím jen to, že Vás neznám, nevím, co jste zač a tak nevím, co od Vás můžu očekávat.. Mohl by jste být klidně jedna z těch nadpřirozených nestvůr, které tu pobíhají," zavrčela na něj a zamračila se. Zase se v ní probudil ten nekontrolovatelný vztek, díky němuž ani nevěděla, že mu právě řekla o nadpřirozenu o kterém on ani nemusel tušit. Poté si však uvědomila, že to je stejně jedno.. Pokud o nadpřirozenu, které zúžovalo tohle město nevěděl, mohl ji považovat za blázna nebo si z toho taky mohl vyvodit jistý vtip. Možností bylo spoustu. Naklonila hlavu mírně na stranu, když řekl, že není zas tak příšerná, jak by si mohla myslet. ,,Nejsem?" nadzvedla obočí, aby se ujistila, že to opravdu myslí vážně. No poté se začala smát, jelikož ji celá tahle situace přišla jednoduše absurdní. ,,To nemůžete myslet vážně," zavrtěla s pobaveným výrazem hlavou a zakousla se do o rtu. Ne, tak moc prokouklou ji neměl, aby něco takového mohl tvrdit. Ona byla ta chladná Erin, která byla STRAŠNÁ, nebyla zde možnost, že by ji někdo mohl odměkčnit. Tedy.. neměla by být. ,,Nesnáším ticho, takže ho vždy vyplním svým hlasem," vysvětlila mu s ztěžkým vydechnutím, které jasně značilo to, že už jí to tu pomalu přestává bavit. Ještě aby ne.. Drží se tu s ním už poměrně dlouhou dobu.
Po jeho dalších ironických slovech následovalo opětovné protočení panenek. Nijak to však nekomentovala, měl prostě rád ironii a rád ji vytahoval na vzduch, co víc k tomu říct?! Byla opřená o zeď a upřeně jej pozorovala, skoro jej vlastně svým pohledem probodávala čekajíc až z něj tedy něco vypadne. Jestli tedy vůbec. ,,Jo, moc mě to nezajímá, ale nic lepšího mě nenapadlo," ledabyle nad tím pokrčila rameny a obličej zkřivila do nepatrného úšklebku. Nad jeho odpovědí následně kývla hlavou, přičemž se na chvíli zamyslela. To však netrvalo dlouho, jelikož se jí na oplátku, sice né moc hezky, zeptal i on. ,,Nějaký čas už to také bude.. Řekněme, že tu nejsem úplným nováčkem," odpověděla mu s neutrálním výrazem a odlepila se od zdi. Nakoukla ven, aby zjistila situaci a spokojeně se usmála, když zjistila, že počasí se už viditelně začíná zlepšovat. Sice stále pršelo, ovšem bouřka už se zdá pominula. ,,Výborně.." zašeptala a pohledem se vrátila zpátky k němu. ,,Vážně moc ráda bych tu s Vámi zůstala nadále, ale bohužel.. čekají mě jisté povinnosti," řekla směrem k němu, samozřejmě s dávkou další ironie, přičemž se falešně usmála. Dokonce to i mohlo vypadat tak, že jí to vážně mrzí. On však určitě věděl, že to tak není. Oba byli rádi, že už nemusí pobývat ve společnosti toho druhého. Roztáhla svůj černý deštník a věnovala mu ještě dlouhý, pronikavý pohled. Poté se jen lišácky usmála a s deštníkem svírajíc pevně v pravé ruce si to odkráčela z hrobky, a celkově ze hřbitova pryč. Bez rozloučení, dokonce i bez toho blbého mávnutí rukou.

>>Domov

Bylo opravdu málo lidí se kterými si takzvaně 'padla do noty', byly to vyjímky, u kterých jednoduše věděla, že se jim dá důvěřovat a hlavně tedy - nevypadaly nijak nebezpečně. A to pro ní bylo, dá se říci, nejdůležitější. Nač zbytečně riskovat, když si je člověk jistý lidmi, které má ve svém blízkém okruhu? A nemusí jich být mnoho, k opravdovému štěstí jich stačilo málo. Dobrá, na tom sice Erin musela ještě dosti zapracovat, jelikož tu v Shadowhillu tu zatím měla jen Claire, ale to už byl pouhý detail, který nemusel být vyřknut nahlas. Mohla to totiž být něco jako rajská hudba pro uši tady tohohle.. muže? Lhala by, kdyby řekla, že ji ten jeho pohled nijak neznervózňoval. Nebo řekněme nijak nevyváděl z míry.. Právě naopak. Čím déle na ni upíral svůj zrak, tím nervoznější byla. Ale že by to dala na sobě znát? Pff, jasně že ne. Tedy alespoň prozatím. Zatím to naštěstí nedošlo do takové fáze, že by mu musela ukazovat, jak moc nervózní z něho je. Teprve až od ní na chvíli odvrátil zrak, tak ztěžka tou úlevou vydechla. I přesto.. kdyby to jakousi náhodou zachytil, tak by to v podstatě mohla svést na cokoliv. U ní se fantazii holt meze nekladou. Když však k ní zrak zase vrátil, tak nasadila ten svůj pomstychtivý výraz, který si na své tváři udržovala většinu času. ,,Oh, opravdu hezká připomínka, dokonce bych si s ní i z části dovolila souhlasit, ale.." uchechtla se a schválně nechala svá slova viset ve vzduchu. Napětí přeci bylo taky důležité, že? Při svém nic neříkaní se zároveň zahleděla na jakýsi neviditelný bod před sebou a mohlo to vypadat, že nad pokračováním své načaté věty velmi usilovně přemýšlení. To však nebyla pravda, moc dobře věděla, co dalšího říct. Po pár sekundách na něj upřela zpátky své hnědé oči. ,,.. co kdybych si já, s těmi mými slovy, dělala srandu? Však víte.. na této ubohé planetě je plno trapných vtipálků," nakrčila nad tím nos, načež nad tím vším protočila i panenky. ,,Ale vy, jste to i přesto vzal ihned vážně," dodala a přimhouřila podezíravě oči. Mohlo to už vypadat, že se svoji obhajobou, nebo jak to většina nazývala 'otravováním' přestala, ale ne.. Ona se teprve rozjížděla. ,,Víte.. neměl by jste lidi hned tak soudit, někteří mají temnou minulost, někteří se zkrátka lidí bojí a někteří lidi jednoduše nesnáší," pokrčila nad tím ledabyle rameny, jako by to bylo něco úplně prostého. ,,A prosím, hlavně si hned nemyslete, že mluvím o sobě.." odfrkla si, načež si hlasitě povzdychla. Už jen při vzpomínce na lidi, kteří se jí snažili domlouvat, aby byla lepším člověkem a další trapné věci, které se v její hlavě přeměnili na Bla, bla, bla ; se jí chtělo zvracet.
Naklonila hlavu mírně do strany, když se tentokrát on 'trochu' více rozpovídal. Měl dobré argumenty, to se mu muselo nechat. Kolikrát mu chtělo skočit do řeči, aby jeho slova vyvrátila, ale neudělala to. Protože když už se nadechovala, aby to řekla, tak on pokračoval. A i když byla asi tím největším sobcem, které kdy lidstvo mohlo spatřit, tak přeci jen nějaké vychování v sobě stále měla. V tomhle případě, se bralo za slušné vychování to, když mu neskákala do řeči. A to nakonec ani neudělala. Hezky ho nechala domluvit, i když pravda.. při některých jeho slovech se na něho měla chuť vrhnout a vyškrábat mu oči. Místo toho však jen tiše zavrčela, aby mu ihned naznačila svůj jasný nesouhlas. A pak přišel ten krásný okamžik, kdy domluvil a mohla začít ona. ,,Většina lidí si dobrý přístup nezaslouží, a pokud se mnou v tomhle tom případě nebudete souhlasit, tak buď lžete sám sobě nebo jste tak moc naivní až to bolí," ušklíbla se na něj, načež se spokojeně usmála, jelikož moc dobře si byla vědoma toho, že má v tomhle pravdu. Tenhle názor ji snad ani nikdo vzít nemůže, ať už použije kolik argumentů.. ,,A to si jako myslíte, že já tu jsem s Vámi spokojená?!" zavrčela na něj nevrle, přičemž se zamračila. Vypadala snad spokojeně? Vždyť jí to možná štvalo i více než jeho. Nesnášela, když s někým vyloženě musela být. V nějaké společnosti přeci jen mohla odejít, ale teď? Teď tu s ním musela hnít, protože venku bylo příšerné počasí. A do toho se jí tedy rozhodně jíti nechtělo. ,,No.. mám pro Vás novinku.. já miluji hádky s lidmi, obzvláště s tak tupými, jako jste vy," pokrčila nad tím rameny a možná až moc přemile se na něj usmála. Nafalšovaně, samozřejmě, upřímně to v tomto případě ani nešlo, a to už se mohla snažit sebevíce. Sva slova ani tak nemyslela vážně, jelikož si byla vědoma toho, že člověk stojící naproti ní měl inteligenci poměrně vysokou. Ale ona lidem nikdy nelichotila, jen je zhazovala, nechtěla jim přeci zvyšovat jejich sebevědomí.. To by akorát uškodila sama sobě. ,,Takže vy mi na hádku vyhovujete, nemusím nikam chodit.." mrkla na něj, načež se zazubila. Celkem se divila, že tu s ní takhle stále setrvavál, většina lidí už by totiž zmizela. Ach ano.. ti slabí jedinci. Uvidí se, co všechno ještě vydrží...
Nebylo to tak, že by jí emoce druhých lidí nezajímali. Tedy.. z části to byla pravda, to ano. Jenže někteří lidé si mysleli, že jsou jediní, kteří prožívají nějakou bolest. Přitom samozřejmě nebyli. Každý měl ve svém životě plno problémů a určitě si již zažil nějakou tu bolest, která ho přiměla k slzám. I ona si toho zažila vcelku dost, jen si vždycky spíše pobrečela v soukromí, než aby to dávala najevo okolnímu světu a každý tak mohl vidět, jak slabá je. Ona totiž slzy považovala za znak slabosti, čímž se vlastně i sama řídila, když viděla někoho brečet. Pomsta.. ta byla skvělou příložitostí, jak se z toho zármutku dostat. ,,Ne.. to tedy nemůžeme," zamumlala a zavrtěla hlavou. Jak se mohl někdo jako ona bránit proti někomu tak mocnému jako byli upíři nebo vlkodlaci? I ty zbraně byli k ničemu - jak už sama stačila zjistit. ,,Ale můžeme se o to alespoň pokusit," pyšně nadzvedla hlavu do vzduchu a koutky úst ji zacukaly do úsměvu. Stále byla odhodlaná se tomu upírovi u kterého měla posloužit jako jeho svačinka, pomstít. Jen musela najít něco silnějšího než byli její šípy, případně nože. Jenže u koho mohla hledat pomoc? Nikde tu nebyl podnik se sloganem 'Chcete se zbavit upírů jednou pro vždy? Tak to jste na správném místě!' Ovšem, jak sama tu již nahlas vyřkla - může se alespoň pokusit o to něco najít. Něco proti nim přeci muselo existovat, nemohli být tak nepřemožitelní, jak o sobě tvrdili. Nikdo nebyl. Při tom svém usilovném přemýšlení o pomstě od něj odvrátila pohled, ovšem když opět promluvil, tak se k němu pohledem vrátila zpátky. ,,Takže Vám nezemřel nikdo, kdo by stál za to, aby jste jej oplakával?" nadzvedla zvědavě obočí, přičemž jej upřeně pozorovala. Samozřejmě jí to mohlo být jedno, stejně jako spousta jiných věcí, ale bůh ví proč, jí to momentálně jedno nebylo. Tento muž se totiž začal jevit jako čím dál tím zajímavější, a těch už v této době bylo opravdu málo. ,,Proč tu tedy jste?" položila mu hned na to další otázku při které naklonila hlavu mírně do strany. Z jejího výrazu bylo znát, že jí tahle informace opravdu dosti zajímá. Avšak neočekávala, že by jí řekl pravdu, proto pozorně pozorovala každý jeho pohyb, jakýkoliv náznak emoce v jeho tváři.. Aby alespoň z toho mohla něco málo usoudit.
Zkřivila obličej do úšklebku po jeho dalších slovech, která ji pravděpodobně... měla urazit? Možná, ale ona si z tohoto nikdy nic moc nedělala. Konec konců.. na tohle už byla zvyklá od dětství, kdy ji ostatní její vrstevníci shazovali. Ona však nad tím vždy jen mávla rukou, stejně jako teď. ,,No jasně, bojíte se mě poznat více... nedivím se Vám, taky bych se bála," ledabyle nad tím pokrčila rameny, načež se uculila. S povzdechnutím si prohrábla své nazrzlé vlasy a porozhlédla se kolem sebe. Svému okolí po celou tu dobu nevěnovala moc pozornosti, proto až teď si uvědomila, jak tohle místo je vlastně odporné. Proč zalezla zrovna sem? A jaktože tu ještě vůbec byla? Jasně, ten déšť venku. Avšak otázkou bylo, jestli ji tohle všechno stálo za to. Nebylo lepší jít do té bouřky a klidně se i nechat trefit tím proradným bleskem? Ne, to by jí byla přeci škoda. Navíc už ve své minulosti vydržela i mnohem horší, tohle oproti tomu byla úplná maličkost. Jak už bylo řečeno, nic s i z urážek od ostatních nedělala, ale když šlo o její postavu na které si tak zakládala.. Tak to už byla jiná. Proto nebylo divu, že se tak vztekla, když v podstatě její postavu urazil. Naštěstí se stihla včas ukldinit a neudělala něco, čeho by později mohla litovat. Zaťala ruce v pěst a zavrčela na něj několik nadávek. A to bylo vše k její vzteklosti. ,,Pravda, mám na sobě oblečení a tak toho není nic moc vidět," řekla po následném uklidnění a spokojeně vydechla, jelikož svými slovy uklidnila i svou milovanou dušičku. Mohl ji urazit jakkoliv, ale na její postavu zkrátka sahat nenechá. Obzvláště když na ní tolik dře. Schválně si ještě poupravila svůj béžový svetřík, načež pohodila svými vlasy.
Jeho další, dá se říci, gesto ji poněkud znepokojilo. Zprvu se totiž po její urážce tvářil jako by ji chtěl zabít. A něco takového ji vážně děsilo, jelikož u sebe neměla žádnou ze svých zbraní a tak se proti někomu takovému nemohla bránit. Její strach se odrážel v její tváři, která už nepůsobila tak posměšně, spíše vážně, očekávajíc to nejhorší. Jenže on potom udělal něco neočekávaného.. jednoduše se uchechtl. Jako by tohle všechno byl jeden velkej vtip. A očividně i byl, jelikož její urážku nevzal tak vážně, jak si původně myslela. Takže se jí teď v podstatě vysmál a ona ho kvůli tomu nesnášela zase o něco víc. Svraštila obočí a nevěřícně nad tím zavrtěla hlavou. ,,Ne, je to jednoduše zmírněná nadávka," vysvětlila s ledabylým pokrčením ramen a nervózně se zakousla do rtu. Zlobila se na sebe za to, že mu takhle naletěla. Byla snad tak blbá, že to přehlédla?
Protočila panenky nad jeho připomínkou. Kdyby nemyslela, asi už by byla dávno mrtvá. Tahle rada tedy nebyla zrovna správná. ,,Kdybych nepřemýšlela, tak bych na Vás nemohla vymyslet další urážky.. a to by podle mě byla velká škoda, nemyslíte?" opět roztáhla rty do falešného úsměvu, přičemž na něj pořád koukala. Teď už jí ten oční kontakt ani tak moc nevadil, jako by si na něj za tu krátkou chvíli zvykla. Když začal mluvit o tom, že pro ni muselo být těžké přiznat pravdu, tak tázavě nadzvedla obočí, snad aby se ujistila, jestli svá slova myslí opravdu vážně. ,,Můžu být jakákkoliv, ale když člověk má pravdu, tak to dokážu uznat," přiznala s neutrálním výrazem ve tváři. ,,Tedy, pokud zrovna nejste můj největší nepřítel, tomu bych totiž pravdu nikdy uznat nemohla," dodala ještě s krátkým uchechtnutím. K jejímu hlavnímu nepřítelovi měl ještě hodně daleko, zas tak dobrý v těch nadávkách přeci jen nebyl. ,,Tak přeci někomu neřeknu, že mu to sluší, když si to nemyslím," obhájila svou upřímnost s nevinnou tváří, jako by to nebylo vůbec nic špatného. Pro ni to vlastně nic špatného ani nebylo, upřímnost už brala jako životní nezbytnost.
Když se jí zeptal jestli má lepší nápad, tak pouze porkčila rameny. Pravda, v tomhle ji žádný nápad bohužel momentálně nenapadal, maximálně ho štvát tak, dokud on sám neodejde. Jenže něco takového nahlas říci nemohla, že ano.. Její tiché pobrukování ho pravděpodobně taky vytáčelo, jelikož požadoval to, aby navrhla nějaké téma, které tu mohli mezitím, co se bouřka venku pořádně vyřádí, prodiskutovat. Se zamyšleným výrazem přešla k jedné ze stěn o kterou se opřela, přičemž svůj černý deštník opřela o zeď hned vedle sebe. Založila si ruce na prsou a pohled opět zakotvila na něm. ,,Nějaké téma? Chm.." odfrkla si a zatěkala pohledem po zemi. O čem by se zrovna s ním mohla asi tak bavit?! ,,Jak dlouho pobýváte v tomhle městě?" nadhodila nakonec, avšak že by jí to nějak moc zajímalo, to se tedy říci nedalo.

Nad jeho slovy pokrčila rameny, ovšem ne proto, že by nevěděla, co mu na to odpovědět, ale spíše proto, protože si svou odpověď ještě pečlivě rozmýšlela. Připadalo jí, že jí byl povahově podobný, alespoň trochu určitě. A jak sama moc dobře věděla, tak takoví lidé se většinou chytají každého slova, jen aby na vás našli sebemenší chybu. Mohla se taky samozřejmě plést, jelikož ho neznala na tolik, aby to dokázala tvrdit s určitou jistotou. Byl to pouhý odhad, které v jejím případě bývali většinou správné. ,,Možná podle vašich slov?" nadzvedla obočí, načež si ho velmi pomalu celého prohlédla. Většinu lidí to prý znervózňovalo, obzvláště takové ty stydlivky, na což on ani tak nevypadal, ale tak co mohla vědět.. Třeba ho pouhé prohlédnutí dokáže pěkně rozčílit. ,,Řekla jsem sotva pár slov, vlastně i v mém případě mírných.. a vy už jste to bral tak, že Vás vaše fantazie nesnáší - pokud bych tedy tím pouhým výplodem vaší fantazie opravdu byla," vysvětlila ve stručnosti význam svých předešlých slov, načež se ušklíbla. Brala to jako jakýsi začátek nové hádky, ty ona přeci jen zbožňovala, proto nebylo divu, že je i ráda vyvolávala. I když pravda.. někdy to už bylo opravdu únavné. A někdy přímo k popukání. Snad to v téhle situaci bude ta druhá možnost. Ty únavné hádky... Nebylo jich sice moc, ale právě v takových situacích se sama sebe ptala, proč je vlastně tak nepříjemná. Poté ji trvalo hodně dlouho uvědomit si, že ta její nepříjemnost ji v podstatě chrání. Slouží něco jako její brnění, doslova neprůstřelné. Takže v podstatě to odpuzování lidí od sebe brala jako dobrou věc. Nikdo jí nemohl ublížit a proto si měla žít spokojeně. Jenže nežila.. A ona blbá si myslela, že to je jen kvůli smrti jeho otce. Do té doby totiž byla velice spokojená. Zavrtěla hlavou a pustila všechny ty myšlenky k vodě. Teď rozhodně nebyla vhodná chvíle přemýšlet nad něčím tak stupidním. Teď se tu totiž bavila.. s ním. Znovu na něj upřela pohled, přičemž přenesla váhu z jedné nohy na druhou, což mohla působit tak, jako by momentálně byla strašně nervózní, což tedy rozhodně nebyla pravda. Dělávala to už tak ze zvyku, hlavně proto, protože nevěděla, jestli má zrovna správné držení těla a tohle bylo něco, co ji jako by udržovalo v určité rovnováze. ,,Správně, byla jsem tu první," přitakala k jeho slovům a kývla hlavou. Tentokrát se tvářila nanejvýš spokojeně, protože byla ráda, že to byl schopen přiznat. Každý by něčeho takového rozhodně schopný nebyl, někdo by si dokonce dokázal vymyslet nějakou výmluvu ve smyslu toho, že tu byl už předtím, jen šel ven si natrhat kytičky a poté se zase vrátil. Ano, i takhle trapní lidí existovali a Erin je z celého svého srdce upřímně nesnášela. Po jeho následujících slovech po něm hodí vražedným slovem, kterým mu chce jasně naznačit, ať už něco takového znovu neříká. ,,Co je na tom tak špatného, když chce člověk trochu soukromí?" rozhodila rukama a nadzvedla tázavě obočí. Avšak jeho odpověď jí ani moc nezajímala, v podstatě si na to odpověděla úplně sama. Jasně, že na tom není nic špatného.. ,,Lidé chodí na hřbitov někoho oplakávat a tak je jasné, že chtějí smutnit sami," řekla hned několik sekund po své otázce, načež se nad tím ušklíbla. Ne, že by chtěla zrovna ona tady na hřbitově brečet, ale někdo to tak třeba měl, že ano.. ,,Tedy, v případě pokud chtějí být středem pozornosti, tak řvou jako o život," znechuceně nad tím protočila panenky a zavrtěla hlavou. Ano, i s takovými případy se už setkala. Sama bývala moc ráda středem pozornosti, ovšem tímto způsobem by toho rozhodně nikdy nechtěla docílit.
Pozorně pozorovala výraz v jeho tváři, když si ji prohlížel. Ve tváři se přeci nejlépe odráželi momentální emoce jedince, ne? Nebo to snad platilo o celkovém postoji těla? Někdo byl dokonce takový mistr, že to celé dokázal skvělé zakrýt nebo dokonce i zahrát na falešné emoce. U něho to však určit nedokázala a možná ani raději nechtěla. Ona věděla svoje, milovala celé svoje já a na tom jediném ji záleželo. Názory ostatních šly holt úplně stranou. I když pravda.. některé urážky - třeba že není ženou - se jí dokázaly dosti dotknout. Ale to byly opravdu pouhé vyjímky. ,,Dobrý čich na lidi?" pozvedla své pravé obočí, načež se tomu celému posměšně uchechtla. Ano, vysmívala se mu. ,,V tom Vám nevěřím.. Nemůžete odhadnout lidi hned z prvního dojmu," zavrtěla nevěřícně hlavou, přičemž si svůj deštník přehodila z jedné ruky do té druhé. Možná její slova mohl považovat za bláznivé, nebo hloupé, nebo zkrátka za cokoli negativního významu, ona si tím byla jistá. Musela to přeci vědět, když sama moc dobře věděla, jaká skutečně je a jak se naopak chová před lidmi. A to bylo dobře, to je jasné, jen nesnášela právě tyhle kecy o tom, jak někdo umí skvěle odhadnout lidi. ,,Náhodou.." vztyčila ukazováček, načež ním ukázala na sebe. ,,Tenhle výhled Vám může zpříjemnit pobyt zde," uculila se na něj, přičemž se lišácky usmála. Komu by pohled na mě neznepříjemnil den?! A zase z ní mluvil ten její překypující egoismus, kterého měla na rozdávání. Jaká škoda, že se nikdy nedělila. ,,Ne, vždycky ne," nahodila vážný výraz, přičemž pohledem stále visela na něm. Chtěla svým slovům dodat jakousi vážnost, i když to vážně ale vůbec nemyslela. Byla taková na každého, kromě své rodiny, samozřejmě, na ty by nikdy v životě nemohla být nepříjemná. Dokonce by za ně byla schopná položit i život. ,,Jen na takové blbštajny jako jste třeba vy," zazubila se na něj, čímž odhalila své bílé zoubky a nevinně nad tím pokrčila rameny, naznačujíc, že nemůže za to, že je tak zlá. Byla si moc dobře vědoma toho, že ho její slova rozčílí - a to dost - a upřímně už se nemohla dočkat, až uvidí, jak vybouchne.
Když se odpichl od stěny, tak udělala krok vzad, i když už tak od něj byla poměrně daleko. Ale tak.. jistota je jistota, že ano.. Nevěděla, čeho byl schopný a podle stavby těla.. No, ačkoliv by si to Erin velmi nerada přiznala, tak byl zřejmě silnější než ona. Nalezena mrtvola v hrobce, pachatel neznámý. Tuhle myšlenku však musela zahnat.. Na této planetě snad nebyl každý člověk vrahem, ne? Tedy.. toť otázka jestli on tím člověkem vůbec byl. Avšak vypadalo to, že ano, jelikož v případě kdyby byl například upírem, tak už by se kvůli její provokaci do ní dávno zakousl a v případě vlkodlaka.. no, rozhodně by se na ni již taky vrhl. Tedy leda, že by měl dobrou výdrž, takové lidi ona dokázala dosti ocenit. ,,V tom s Vámi souhlasím.. byla by mě velká škoda," pokývala hned několikrát za sebou hlavou, aby naznačila svůj souhlas. Bylo jí sice jasné, že to nemyslel vážně, ale tak mohla si hrát alespoň a blbou a naivní a vážně tomu uvěřit. Když se opět jeho zrak střetl s tím jejím, tak snad i měla pocit, že jí tělem projela vlna ledu. Skoro jako by ji zamrazilo jen z toho, jak se na ní podíval. Zvláštní. Přitom z něj žádný respekt neměla. ,,No já si myslím, že vy za chvíli odejdete," mrkla na něj, načež se falešně usmála, ovšem takovým tím roztomilým způsobem, aby působila jako ti andělíčci ke kterým byla často její tvář přirovnávána. ,,A dokonce dobrovolně," krátce se nad tou představou zasmála. Nedivila by se, kdyby to bylo daleko od pravdy. Vůči ní byl imunní opravdu málokdo a tenhle.. Hm.. ten zatím moc imunně nevypadal. ,,Dobrá, tento názor Vám uznávám.. Někdy se lhát přeci jen trochu hodí," uznala nakonec a mávla nad tím rukou. ,,I když já preferuji tu upřímnost, ale toho už jste si určitě všiml," zkřivila obličej do úšklebku, načež začala tak různě chodit po hrobce ve které se právě nacházeli. Byla jí trochu zima, moc to počasí neodhadla a tak doufala, že jí toto pomalé chození alespoň trochu zahřeje.
Nad jeho dalšími slovy opět otráveně protočila panenky. Stejně jako mu lezla její slova krkem, tak ji rozčilovala ta jeho. Alespoň to bylo vzájemné. ,,Takže tu nebudeme mluvit? Prostě budeme čekat až ten déšť ustane v úplně tichosti?" krátce se na něj podívala, přičemž zavrtěla hlavou, aby mu ukázala, že tohle rozhodně nemá v plánu. ,,To bych nebyla já," ztěžka vydechla, načež si začala broukat jakousi neznámou melodii, která se jí bůh ví proč právě objevila v hlavě. Možnost, že by ho tímhle mohla podráždit ještě víc, ji vlastně ani nenapadla. Naopak to brala jako zmírnění. Už to přeci nebylo to otravné mumlání, no ne?

MIKE

Když jí oznámil, že je právník, či co, tak se pobaveně ušklíbla. Ano, opravdu mu to nevěřila. Jak někdo takový mohl být právníkem? Nebo spíše.. kdo by si někoho takového vůbec jako právníka najal? ,,Tohle by jsi ale prostě pochopit nedokázal," otráveně nad tím protočila panenky, jako by ji už nebylo to celé opakovat znovu a znovu. Rozhodně mu to tady nehodlala vykládat, ještě aby jo, když to byl její geniální plán, jak přelstit muže, když už její slovní nadávky na to nestačí. Jo.. u žen to už bylo horší. To už nic takového udělat nemohla. Naštěstí však ženy byly v tomhle 'ty slabší' nebo také 'méně odolnější' - proto nikdy ani nemusela hledat způsob, jak nad nimi nějakým jiným způsobem zvítětit. Alespoň prozatím. ,,I kdyby jsi chtěl.. tak bych ti to neřekla," nevinně nad tím pokrčila rameny, přičemž se lišácky usmála.
Když se omluvil a následně oznámil, že už 'bohužel' bude muset jít, tak se vítězoslavně usmála, načež kývla hlavou na znamení, že to chápe. Další slabý jedinec.. Poté se však zatvářila tak, jako by jí to strašně moc mrzelo, což ale (překvapivě) nebyla vůbec pravda. To už dokonce i ona sám mohl posoudit, i když jí znal jen malou chvíli. Samozřejmě zaznamenala jeho sarkasmus, ale rozhodla se to neřešit.. Proč by vlastně taky měla? Na jeho slova mu nic neřekla, pouze mu na rozloučenou zamávala, skoro jako by to byli nejlepší přátelé, kteří však spolu nemohou strávit více času. Jak komické. Chvíli ho pozorovala, jak se od ní vzdaluje, no poté nad celou situací jednoduše jen pokrčila rameny a vydala se tedy zkoumat celkově celé sídlo.

//To tedy! :D

Pohled měla upřený stále před sebou, na tom hnusném počasí, ovšem když znovu promluvil, tak jí to přimělo obrátit své chladné oči zpátky k němu. Bylo těžké se rozhodnout na koho z nich dvou byl lepší pohled. Na déšt a probleskávající se oblohu nebo na toho muže, který vypadal, že z její společnosti taky není zrovna dvakrát nadšený? Pokud si však myslel, že ji to přiměje odejít z jejího momentálního úkrytu, tedy z této hrobky, tak se obrovsky mýlil. Natrefil totiž na osobu, k jeho neštěstí, která se svých věcí nehodlala jen tak vzdát. Tedy.. ne, že by tato hrobka byla její, ale našla si ji přeci první. A jak že se to říkává? Kdo dřív příjde, ten dřív mele? Jo, takhle nějak. V tomhle případě mohla toto přísloví pro svůj prospěch použít, no zatím to však vytahovat nehodlala. Najde se určitě vhodnější chvíle, kdy to bude moci použít. ,,Páni.. zatím jsem tedy nepotkala člověka, který mě tak strašně hned ze začátku soudil," svraštila své tmavé obočí, přičemž hlavu naklonila mírně do strany. Vždyť toho zatím moc neřekla.. Nebo natrefila na méně odolného člověka, co se tedy týkalo jejich nadávek. Pravda byla taková, že v poslední době už dlouho nepotkala někoho, koho by jen tak pouhými slovy rozčílila. Proto nebylo divu, že ji to momentálně o dost zlepšilo náladu a tím pádem i vyčarovalo spokojený úsměv na tváři. ,,To tak děláte pořád? Odsuzujete člověka z jeho prvních slov? Navíc.." odfkrla si a natočila se k němu čelem, hezky celým svým tělem, přičemž si jednu ruku založila v bok. V druhé totiž stále svírala svůj černý deštník. ,,..nemyslím si, že je na mě špatný výhled," hrdě vypnula hruď, přičemž se ještě sladce (samozřejmě však nafalšovaně) usmála. V tomhle případě byla ráda za to, že má tak skvěle sebevědomí. Možná si toho o sobě myslela více než měla, hlavně tedy co se týkalo povahy, no o jejím vzhledu se však nedalo pochybovat. Obzvláště co se týkalo její postavy na které pracovala už.. no, hodně dlouho.
Jeho další slova ji přiměla obličej zkřivit do otráveného úšklebku. K té mrtvole jsem už několikrát neměla moc daleko.. Ovšem to on nevěděl a ona to ani zmiňovat nahlas nehodlala. Pokousal ji upír a nebýt toho vlkodlaka, u kterého stále bylo záhadou, kdo to vlastně byl, tak by už teď byla mrtvá. Byla by jen další obětí jednoho z mnoha upírů žijící na této zkažené planetě. Nebo ten vlkodlak s dvouma hlavami se kterým musela bojovat, aby zachránila tu černovlasou, slepou ženu z dřevěné chaloupky umístěné uprostřed lesa. Tam jí šlo taky dosti o život. Naštěstí však neselhalo její skvělé střílení z luku a míření na vybraný cíl. ,,Chm.. to k vaší smůle nejsem," pokrčila nad tím rameny a zatvářila se, jako by ji to bylo strašně líto. Přitom byl opak pravdou, to však u ní nebylo žádným překvapením.
Po jeho slovech o upřímnosti na které prý vůbec nezáleželo, se musela zamračit. Ona si na upřímnosti hodně zakládala, za to lhaní moc nepodporovala. Tedy.. jen případě pokud se jednalo o menší lest.. to už jí lhaní bylo milejší než ta upřímnost. Tuto informaci však opět zatajila, jelikož to byla právě ta informace, kterou by o sobě dosti prozradila. ,,Podle čeho soudíte, že na ni nezáleží?" zeptala se ho se zájmem v hlase se zvědavým pohledem očekávajíc jeho odpověď. ,,Podle mě je upřímnost jedna z nejdůležitějších věci v životě," dodala k tomu svůj názor, přičemž ztěžka vydechla, skoro jako by to, být neustále upřímná ji strašně unavovalo. Svými slovy si však byla dosti jistá. Bylo snad lepší, když člověk celý svůj život jen lhal? Pokud tento názor zastával, tak pro ni byl ztraceným případem.
Když začal komentovat to její mumlání, tak se opět zamračila, což však tentokrát vidět nemohl, jelikož byla otočená čelem ven. A možná to i bylo dobře, protože se tvářila dosti otráveně. Třeba by se ta otrávenost přenesla i na něj.. a to už by v takové kombinaci bylo v této hrobce k nevydržení.,,Možná Vás to překvapí, ale já mám taky sluch, takže svoje brblání taky slyším," protočila panenky a pod nosem si ještě rychle zamumlal nějakou nadávku mířenou na jeho osobu. ,,Jen na to nejsem tak háklivá jako vy.." dodala ještě k tomu, přičemž nad tím nakrčila nos. ..nebo nějaká křehounká, slabounká dívenka," zamumlala si ještě jako dodatek ve své větě pod nosem a samolibě se nad tím usmála. Sice si to zamumlala pro sebe, ale bylo dosti možné, že to on mohl zaslechnout. Možná by to bylo i tak dobře.. nesnášela totiž slabé lidi, kteří byli rozčílení jen z takových maličkostí.

To je za Erin.. xD

Jak tam tak stála a pozorovala kapky deště dopadající na tvrdou zem, hledíc na ty nic neříkající náhrobky, přepadla ji jakási depresivní náladu, která už ji - k jejímu štěstí - nepřepadla hodně dlouho. Jenže teď, když si představovala, jak je její otec pohřben někde pod zemí a označen něčím tak.. obyčejným, tak jí bylo do breku. Jenže Erin se jen při takové myšlence nerozbrečela, na tohle už byla taky tak nějak... řekněme vytrénovaná. Nikdy příliš neukazovala své emoce na veřejnosti a to ani tehdy, když byla úplně sama - přesně jako teď. A ačkoliv se něčemu takovému, jako byly vzpomínky na dětství velmi bránila, tak teď už jí tomu zabránit nešlo. Pamatovala si, jak ležela ve své dětské postýlce a na kraji seděl její otec držíc v ruce pohádkovou knížku. Jenže to prý byla jen lest na její maminku. Ve skutečnosti ji totiž vyprávěl příběhy o dětech noci a prokletých lidech, kteří se dokáží při úplňku proměnit na mohutné zvíře. Erin vždy hltala každé jeho slovo, ovšem z velké části to bylo hlavně kvůli tomu, že svého otce moc často nevídala a tak pro ni byla hodně vzácná chvíle, když jí přišel navštivit a dát něco jako pusu na dobrou noc. V paměti se ji zablesklo a tentokrát se tam objevil moment, kdy díky zchlazení vody ve sklenici objevila svoji vrozenou magii. Tenkrát se na ni otec díval tak pyšně.. Chtěla, aby se na ni tímto způsobem díval pořád, proto dělala všechno proto, aby ten pyšný pohled viděla znovu a znovu.. Poté přišel ten moment, kdy dovršila svých 12-ti let a začal jí trénink. V té době na sobě dost dřela. Nebyla jako ostatní holky v jejím věku.. žádné holčičí věci ji vůbec nezajímali. Roky se táhly dál a z ní se postupně začala stávat žena, poměrně zdatná, nutno říci. Zatímco její vrstevníci chodili na párty, řešili své milostné vztahy, opíjeli se, atd. ona byla v lese a trénovala. Protože nic jiného ji nezajímalo. Další záblesk. Opět viděla pyšnou tvář svého otce, když prospěla ve zkoušce zdatnosti. Prý byla připravená. Samozřejmě, že byla. A to byla ta chvíle, kdy začal její bláznivý život s tím, že věděla o nadpřirozenu. NIkdy ničeho v životě nelitovala, ale nebyl to právě tento moment, který ji dovedl až.. sem? Stála ve hrobce schovávajíc se před možná i neškodnou bouří a přemýšlela nad jednotlivými kousky svého života. Co se to s ní dělo?! Zavrtěla hlavou a zahnala všechny vzpomínky do.. no prostě pryč. Narovnala se a nasála čerstvý vzduch do plic.
V tom však do hrobky vstoupil někdo další.. Černovlasý muž, který prvně ani nevěděl, že už v hrobce někdo je. Měla chuť mu říct něco jako Obsazeno, ovšem takový nápad nakonec ohodnitila jako dětinský. A ona už dítětem nebyla. Vyrostla. No i přesto si alespoň odkašlala, aby na sebe přilákala nějakou tu jeho pozornost. Nakonec si ji přece jen všiml a dokonce se ani nebál toho na ni vůbec promluvit. ,,Ne, hádáte špatně, jsem jen výjev vaší fantazie, aby jste se tu necítil tak sám," podívala se na něj s vážnou tváři, přičemž nad tím pokrčila rameny. Ani krátce poté se tomu nezasmála, dokonce ani koutky úst ji nezacukaly do úsměvu nebo jiného útvaru, které byly schopny její ústa nějakým způsobem vytvořit. Né, že by jí byla jeho přítomnost nějak zvlášt nepříjemná, ale přeci jen to bylo lepší, když tu byla úplně sama. Jenže co mohla udělat? Vyhnat ho? Neměla žádné správné argumenty, které mohla použít pro to, aby jej odtud vyhnala. A tak to prostě musela.. přečkat. Musela přeci vydržet i horší věci než bylo tohle. Alespoň od něho bylo pozorné, když se jí zeptal, jestli jí tu nebude vadit. ,,Budete.. ale co s tím můžu udělat?" ušklíbla se na něj, načež pohled přesměřovala zpátky před sebe. Bylo jí jedno, jak moc nepříjemná byla, prostě mu nějakým způsobem chtěla dát najevo, že jí není vůbec příjemné, když je tu s ní. Navíc.. proč by měla lhát? Lhát se přeci nemá, ne? A ona byla vždy maximálně upřímná, ať už se to někomu líbilo nebo ne. ,,Bože.. jak já nesnáším tohle počasí.." procedila skrze zuby a hlasitě si nad tím povzdychla. ,,Kdyby aspoň sprchlo jednou za pár dní.. ale né, ono musí pršet pořád!" mumlala si naštvaně pod nosem, přičemž pohledem nervózně těkala kolem sebe.

MIKE

,,Slyšel jsi dobře," odvětila mu a pyšně nadzvedla hlavu vzhůru, aby mu již teď ukázala svou nadřazenost. Musela přeci respekt vzbudit hned na začátku, no ne? Hlavně jí šlo o to, aby si nikoho moc nepřipouštěla k tělu a nejlépe, aby toho o sobě moc neprozradila. Už jen totiž z menší informace, která může být zrpvu pokládána za absolutně neškodnou, může proti vám nepřítel skvěle použít. A když se to tak vzalo.. tak Erin měla nepřátelé všude.. tedy skoro všude. Dali se spíše spočítat její přátelé a nejbližší, než-li nepřátelé, kteří ji měli chuť zabít nebo minimálně alespoň ať už fyzicky nebo psychicky ublížit. Naštěstí ji bylo velmi těžké zlomit - a ano, opravdu to šlo, jen nikdo nevěděl a vlastně ani neměl vědět, jak toho docílit. A právě na to musela být Erin opatrná. Tenhle kluk možná vypadal neškodně, ale bůh ví, co všechno se v něm skrývalo. I ona přeci vypadala jako nějaké neviňátko, vlastně se dokonce vzhledem mohla přiřadit k andělíčkům, ale sotva promluvila, tak už všechna nevinnost zmizela. Většina lidí jí říkávalo, že by bylo lepší, kdyby nemluvila vůbec, ale že by si to někdy nějak zvláště vzala k srdci? To se tedy řici nedá.
Vypadalo to, že ho svými totálně odrovnala. Tedy něco takového se momentálně odráželo v jeho výrazu. Spokojeně se nad tím usmála, jelikož měla moc ráda, když lidi nebo i nelidi, dostávala do takových situací. A přitom tyhle slova ještě nebyly nic, dokázala přeci říkat i mnohem horší věci.. Však k tomu se určitě ještě dostane, pokud to tady ten klučina s ní nějakou tu chvíli vydrží. Uvidí se, jak bude odolný vůči jejím slovům. Málokdo totiž byl. A přitom ona sama nikdy nepřišla na to, proč má tak strašnou potřebu od sebe lidi neustále odhánět, když v jejím životě měla několik chvilek, kdy se cítila strašně sama. Obzvláště tady v Shadowhillu, kde neměla svou milovanou rodinu.
Nadzvedla obočí, kdy zpozorovala, jak pomalu něco provádí s rukami, snad za účelem z toho udělat nějaké gesto nebo tak něco. Právě proto má pohled chvíli upřený na jeho rukou, poté se však vrátí zpátky k jeho obličeji a naváže oční kontakt u kterého moc lidí nevydrží. I ona sama s tím má občas problémy. No uvidíme jak si povede tento zajímavý objev. Avšak jeho další otázka ji velmi překvapila, což šlo viditelné znát na jejím momentálním výrazu. Svraštila obočí a přemýšlela, jestli mu říct pravdu nebo raději zalhat. Nakonec však zhodnotila, že v tomhle případě pravda nijak neuškodí, ale naopak.. spíše celé situaci prospěje. ,,Samozřejmě, že se někdo takový našel.." odfrkla a prohrábla si své nazrzlé vlasy. Samozřejmě, že se jí v mysli objevil neandrtálec, který jí snad jako jediný na téhle planetě dokázal pořádně urazit. Když si vzpomněla nad jejich první setkání, tak to byla jednu urážka za druhou. Bůh ví, proč se teď kvůli tomu tak culila. A když si vzpomněla na ty jeho rty, které byly tak.. Ne! Přestaň! napomenula se uvnitř hlavy a zavrtěla hlavou, aby všechny myšlenky zahnala někam do kouta - hlavně tedy někam, kde budou zavřené jako v nějakém vězení a již nikdy se jí neobjeví v mysli. Tak to totiž bylo správně. ,,Ale ten.. právě on byl ten, kdo ze všech dopadl asi tak nejhůře.. Když to shrnu, tak to co jsem mu provedla je asi největší noční můra všech chlapů," zlověstně se nad tím ušklíbla, přičemž se letmo rozhlédla kolem sebe, aby zkontrolovala kolik zhruba lidí zde přibylo.

<<Asi domov

Byl to jeden z dalších deštivých dnů, kdy se Erin rozhodla zůstat celý den doma. Mohla sice dělat, jak strašně jí to vadilo, no opak byl pravdou. Byla ráda, že díky dešti se může vymluvit na to, že nikam nemůže jít, protože jinak by vypadala jako zmoklá slepice. Pravda.. mohla si vzít deštník, ale to by ho zprvu musela někde u sebe doma najít. Ovšem na to dnes byla moc líná. Proto celý den zůstala doma - ležící v posteli a koukajíc na nějaké stupidní programy, které právě běžely v televizi. Pravděpodobně by tak zůstala až někdy do noci, načež by už z nudy šla spát, ale v jeden okamžik si vzpomněla na něco, co jí donutilo vylézt alespoň na pár minut ven. A sice.. dneska to byl přesně jeden rok, co jí zemřel její největší vzor - tedy její otec, kterého zabila ta nepřirozená, krvežíznivá nestvůra. Nebylo divu, že se v ní najednou nashromáždilo tolik hněvu, že měla chuť všechno rozbít nebo nejlépe si na někom vybít svou zlost. Jenže to teď nemohla. Tenhle den měl být památný, měla svého otce uctít. A proto se rozhodla, že zajde na hřbitov, alespoň jen tak symbolicky - navíc vzhledem k tomu, že se nedostavila ani na otcův pohřeb by tohle byl jakýsi projev úcty mířený k jeho osobě. Při pohledu z okna však k její smůle zjistila, že venku stále prší a tak se bude muset přehrabovat ve svých věcech za účelem najít svůj černý deštník, který ji jistě ochrání před těmi zlověstnými kapkami deště. Hledání ji zabralo zhruba půl hodiny, což bylo vlastně méně než čekala. No nakonec byla velmi ráda, že to zvládla tak rychle, jelikož čím dřív mohla z domu vyrazit, tím dřív se mohla vrátit. V rychlosti tedy na sebe hodila nějaké to čisté oblečení, obula si boty, popadla svůj opět nalezený deštník a vyrazila do deštivého odpoledne.
Samotná cesta na hřbitov ji zas tak moc dlouho netrvala. A i když se zdálo, že je venku zima - logicky kvůli tomu dešti, že ano - tak jí bylo v jejím béžovém svetříku a hnědých leginách vskutku příjemně. Jen tedy litovala toho, že si dneska zapomněla vzít své sluneční brýle, jelikož obzvláště dneska by se jí velmi hodily. No.. co už. Vracet se pro ně rozhodně nehodlala, na to už byla od svého bytu příliš daleko. Když tedy po nějaké té době konečně došla na zdejší hřbitov, tak se zastavila u velké černé brány, která značila vstup na hřbitov a nervózně kousajíc se do rtu se porozhlédla kolem sebe. Vypadalo to, že tu nikdo nebyl, což ji skvěle hrálo do karet. Který blázen by taky za deště chodil na hřbitov, že? Nad její myšlenkou ji zacukaly koutky úst do úsměvu. Ztěža vydechla a konečně tedy vstoupila na pozemek hřbitovu.
Bylo tu celkem dost náhrobků, tedy rozhodně více než vůbec čekala. V Shadowhillu přeci moc obyvatel nežilo, tak je jasné, že by každý čekal poměrně méně náhrobků, že ano.. Chvíli se mezi náhrobky tak různě proplétala, četla si vytesaná jména, přičemž se neustále šklebila. Byl tu klid, náramný a pro ni ideální. Jenže tento klid přerušilo náhle zahřmění a problesknutí celé oblohy nad ní. Ale ne.. proč zrovna teď?! Mírně se zamračila a povzdychla si, načež se letmo porozhlédla kolem sebe, aby si našla nějaké místečko, kde by mohla bouři přečkat. Přeci jen.. být venku v bouři na tak otevřením území.. To moc bezpečné nebylo. Nakonec jako nejlepší místo pro chvilkou úschovu vybrala jakousi hrobku, která byla kousek od ní. S protočením panenek a možná i krapet znechuceným výrazem se vydala k ní, samozřejmě i zrychlila v kroku, což už nebylo zas tak jednoduché vzhledem k tomu, že na sobě měla boty na podpatku. To byl zase nápad! Brát si do deště tyhle boty! Zanadávala si v duchu a sama nad sebou zavrtěla hlavou.
Nakonec se do hrobky dostala celá a dokonce i poměrně suchá, což byl zázrak. Sklopila deštník dolů a trochu s ním zatřepala, aby z něj odstranila přebytečnou vodu. Poté jej postavila před sebe a krapet se od něj opřela, přičemž pohledem hypnotizovala jakýsi neviditelný bod před sebou. Teď už musela jen čekat a zároveň doufat, že bouře, která se zdála býti čím dál tím blíže, brzy přejde a ona se tak bude moci vrátit zpátky domů.

MIKE

To si snad myslí, že jsem úplně blbá nebo co?! Založila si ruce na prsou a tázavě nadzvedla obočí, čímž se ho ptala, jestli svá slova myslí vážně. Bylo jí jasné, že to nemyslel vážně, i když nějaké naivní dítě mu to uvěřit mohlo. A tím tedy ona rozhodně nebyla.. Ehm. ,,Chápu.. snažíš se projevit zájem a získat si tak moji přízeň," zavrtěla nad tím hlavou, načež si tiše povzdychla, což mohlo působit tak, jako by jej strašně litovala. ,,Nejsem tak hloupá za jakou mě očividně máš," procedila skrze zuby a zamračila se na něj. Vzhledově vypadal, že je zhruba ve stejném věku jako ona, takže se nebála toho mu ihned tykat. Kdyby tu mluvila s nějakým stařečkem, tak by její hovorová mluva vypadala samozřejmě úplně jinak. Ovšem drzosti u jejích vrstevníků se vůbec nebála. ,,Jinak.. pokud se vážně tak zajímáš, tak mojí superschopností je umět vytočit lidi natolik, že mají chuť me zabít," pronesla směrem k němu šeptem, jako by to bylo to největší tajemství, které v sobě skrývala, načež se tiše uchechtla. Doufala, že ho to vytočí natolik, že se vzdá a odejde od ní. To totiž znamenalo vítězství. Tedy ne že by na to nebyla zvyklá, ale holt u některých lidí si to vítězství musela dosti vybojovat. ,,Ale tak.. zatím žiju," dodala ještě s pobaveným výrazem ve tváři a nevinně nad tím porkčila rameny.

Zamračila se na něj, načež nakrčila nos. Pokud ji chtěl vyprovokovat, tak se mu to rozhodně podařilo. Jenže u takových lidí bylo lepší udržet tu zlost v sobě - sama přeci věděla, že když někoho urazila nebo nějakým způsobem vyprovokavala, tak nejlepší reakcí pro ní bylo, když se ten druhý dost naštval. Radost pohledět.. Proto nasadila falešný úsměv a roztomile zamrkala svými dlouhými řasami. ,,Oh.. vážně? A podle čeho soudíš?" překvapeně pozvedla své pravé obočí a naklonila hlavu mírně do strany. Do detailu si pamatovala svůj momentální vzhled - ještě aby ne, když se tak dlouho předváděla před zrcadlem - no rozhodně ji tedy nepřipadalo, že by vypadala jako někdo místní. Dalo se vůbec něco takového definovat? Vždyť všichni tu byli slavnostně oblečeni.. Nedalo se poznat, kdo to tu má na starost a kdo je naopak pouze hostem. Pro ujištění se, se raději ještě rozhlédla kolem sebe, aby si své mínění potvrdila. Poté však znovu promluvil, a tak pohled upřela opět na něm. Tentokrát se už však neusmívala, tvářila se neutrálně. ,,Já lidem pomáhám.." ukázala na sebe ukazováčkem, načež opět otráveně protočila panenky. ,,Jen v jiném slova smyslu.. Něco jako najít bar... Pff!" odfrkla si a ledabyle nad tím mávla rukou. ,,To přece dokáže každý.." ušklíbla se na něj a ještě na efekt rozmáchla rukama kolem sebe. Zřejmě ji nepochopí, jelikož tu momentálně narážela na boj s nadpřirozenem, ale tak to ničemu neuškodilo. Bude jen dobře, když bude zmatený.. Ona přeci bývala moc ráda tajemná.. Možná proto si neustále nadávala za to, že pár informací ji uniklo, když byla s neadrtálcem. Moc přesně nevěděla, kolik mu toho řekla, ale na pár útržků si pamatovala. Ačkoliv by si to nerada přiznala, tak se v pár momentech před ním dosti ztrapnila.

Hlavu vzhůru a nasadit úsměv! Nějak takhle by asi zněly slova její matky poté, co by se dozvěděla, že se její drahá Erin chystá na nějakou společenskou akci. Pravda.. na moc jich nechodila, což samozřejmě mělo i své odůvodnění. Měla totiž pocit, že na takové akce chodí plno stupidních lidí, kteří si snad zkouší sami sobě něco dokázat. Jenže tohle bylo jiné.. Tohle byla akce u které měla pocit, že se jí otvírá brána pro novou příležitost. Pomsta... To bylo to, oč tu běželo.
Bylo ráno a Erin si prohlížela svůj vzhled ve svém velkém zrcadle. Už byla připravená, takže se stačilo jen pokochat tou krásou a vyrazit. Už chápu, proč mi ten blbštajn tak naletěl.. Jsem prostě boží. Usmála se na svůj odraz v zrcadle, přičemž ještě upravila poslední nedokonalosti, které se ji na její image nezdáli. Dneska měla skvělou náladu. Vlastně.. od té noci strávené v nočním klubu s neadrtálcem, měla dobrou náladu pořád. Stále před sebou viděla ten jeho zmatený výraz, když ho tak skvěle přelstila. Cítila v sobě pocit vítězství, což možná právě byla příčina její dobré nálady. Snad jí to tedy dlouho vydrží. Když tedy nakonec zhodnotila, že je její vzhled dostačující, tak popadla svoji černou kabelku ve které měla všechny nezbytné věci a vyrazila.
Musela si zavolat taxík, jelikož netušila, jestli na té akci bude pít nebo naopak nikoliv. Přeci jen.. když si vzpomněla na to ráno po té divoké noci.. Grr. Snad jen víno by si mohla dát. A tak jí k domu, kde bylo sídlo spolku dovezl taxík. Musela uznat, že dům vypadal vskutku dobře. Sama by jednou něco takového chtěla - to by však musela vyhrát loterii nebo zdědit opravdu dost pěnez. Což asi v nejbližší době nehrozilo. Po výstupu z taxíka si uhladila své černé šaty, načež se rozešla do samotného vnitra domu, přičemž ještě hmatem zkontrolovala, jestli ji na krku visí přívěšek, který byl pro tuto akci nutný.
Ztěžka vydechla, když spatřila, kolik lidí už tu hned tak zezačátku bylo. Neměla ráda, když byla v až tak velké společnosti. To se však dalo přežít.. Na světě byli mnohem horší věci, no ne? Už se chtěla rozejít nějakým směrem, aby dům detailněji prozkoumala, v tom ji však zabránil jakýsi hnědovlasý kluk, který se ptal po baru. A její reakce? Obvyklé protočení panenek, samozřejmě. ,,Vypadám na to, že bych to snad věděla?" odsekla mu nevrle, přičemž ho sjela přísným pohledem. Mohla sice jít dál.. ale tohle.. tohle vypadalo na zábavu. Rozhodně tedy na mnohem větší než zkoumání domu.

,,To možná ano, ale né všichni to mysleli vážně," zkřivila obličej do úšklebku a zavrtěla nad tím hlavou. Věřila tomu, že její otec pro ni chtěl jen to nejlepší. Moc dobře si byl vědom toho, že tenhle svět není pro žádného člověka bezpečný, a to kvůli těm krvežíznivým bestiím. A tak udělal tu nejlepší věc, kterou mohl pro svou milovanou dcerušku udělat. Naučil ji, jak se bránit. ,,Můj otec to myslel vážně," dodala po chvíli a koutky úst ji zacukaly do úsměvu. Moc často se neusmívala, proto bylo velmi vzácné, když se na její tváří objevil jen pouhý náznak úsměvu. Samozřejmě je tu řeč o upřímném úsměvu, falešný úsměv jinak rozdávala skoro pořád.
Když řekl, že se příště vynasnaží, tak pouze kývla hlavou. Poté začal házet někam do výše klacky a šišky nad čímž Erin protočila panenky. Děti.. Stoupla si na své původní místo ze kterého předtím střílela a opět se pustila do trénování. Najednou však ze stromu spadl jakýsi batoh. Zarazila se nad tím a přimhouřila oči. ,,Chytré mít ho na stromě," prohodila jen tak a ušklíbla se nad tím.
,,Dobrá.. Měj se.. nebo taky neměj.. To je fuk, jen jsem chtěla být zdvořilá," povzdychla si a chvíli pozorovala, jak odchází. Vážně doufala, že se mu po cestě nic nestane. Když jí zmizel z dohledu, tak nadále trénovala. Strávila v lese ještě nějakou tu chvíli, až se nakonec vydala zpátky domů.

Neřekla by přímo, že její otec byl magorem, spíše jen byl posedlý lovením těch nechutných nestvůr ke kterým měla celá její rodina takový odpor. Takže když šla jeho milovaná dceruška do lesa trénovat svou lukostřelbu, tak byl nesmírně potěšen. Nikdy se o ní nebál, tedy možná ano, jen jí to nikdy nepověděl. ,,Můj otec pro mě chtěl jen to nejlepší," odpověděla nakonec s úšklebkem ve tváři a raději tohle téma už nechala být. Vážně se nechtěla bavit o svém otci a jeho otec ji taky vůbec nezajímal. Tak nač o tom nadále mluvit..
Jeho reakce byla vcelku překvapivá. Možná mu šlo o to jí vyděsit, no to se mu bohužel nepodařilo. Právě naopak. Erin se začala hlasitě smát tak jako nikdy předtím. Chvíli ji trvalo než se úplně uklidnila a když se tak stalo, tak opět promluvila. ,,Na tom, být děsivý, musíš ještě trochu zapracovat.." mrkla na něj, přičemž ji ve tváři stále pohrával pobavený úšklebek.