Příspěvky uživatele

Erin na něj taky neměla zrovna nejrůžovější názor. Už od samého začátku, kdy ho potkala krátce po svém příjezdu do města ji vadilo, jak ji svými slovy dokázal stáhnout až na samé dno. Dokonce se mu i nejednou podařilo ji umlčet, což se vážně moc často nestávalo a podařilo se to jen málokomu. Možná proto k němu cítila takovou.. nenávist? No.. tak se to vlastně ani nazvat nedalo. Měla k němu poněkud zvláštní vztah, i když co se týkalo jejího vnitřního já, tak to by nejraději zůstalo u té nenávisti. Jenže pak tu byla ta věc s tím, že milovala hádky. A tak i logicky byla ráda, když se s ní do hádky vůbec někdo pustil. A to už mohla být hádka i o té největší blbosti na světě. Jí by se to i tak líbilo. A on toho byl schopný. Věděla to i přesto, že ho ještě pořádně nepoznala. Tedy.. možná jí toho trošku prozradil tenkrát v nočním klubu, jenže ona si to nepamatovala, jelikož už měla upito trochu více alkoholu. Avšak pamatovala si pár útržků z onoho večera. Třeba to, jak si před ním hrála na slušnou, aby mu dokázala, že její povaha je svým způsobem vlastně velmi zajímavá a že kdyby byla slušňačkou, tak by s ní u toho baru již dávno neseděl. Nebo jak se společně něčemu zasmáli. To byl velmi vzácný moment, který se už sice nikdy nezopakuje, ovšem ona ho měla uložený v paměti. A odtud jen tak nezmizí, i když by se o to pokusila. Jenže nic takového neměla v plánu. Ze závěru samotné noci si toho taky moc nepamatovala, no a vlastně by byla úplně nejradši, kdyby si nepamatovala nic. Jenže jako předchozí útržek, tak i tohle měla velmi dobře uložené v paměti. Dokonce si i vzpomněla, jak se tenkrát cítila, jenže to všechno dala za vinnu tomu prokletému alkoholu. Byla totiž zcela přesvědčena o tom, že bez alkoholu by se takhle necítila. Neshledávala by jeho doteky za příjemné, no a rozhodně by netoužila po opětovné blízkosti jeho rtů. I když nad tím párkrát přemýšlela, jenže to si zase odůvodnila tím, že to byla její první skutečná... pusa. Ne, ani si nechtěla připouštět, že se s ním skutečně líbala. Vždyť to je absurdní! Nejhlavnější však bylo, aby na to nemyslela teď. Protože momentální situace s ním byla poněkud.. komplikovaná. ,,Ale ta zbraň tam byla, já ji viděla!" trvala si na svém a nervózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Nebýt toho jeho zmateného výrazu, tak by si snad myslela, že má halucinace či co. Jenže ono to vypadalo tak, že to viděl taky... což bylo ještě víc matoucí. A ona nevěděla, čemu věřit. Snad poprvé, co měla své trvalé bydliště zde ve městě nevěděla, co dělat. Měla by mu jeho slova věřit? Vždyť kdyby ji chtěl zabít, tak by to už udělal dávno, no ne?! Teď byl sice nasranej kvůli tomu, co mu udělala, ale tak.. kvůli tomu se hned nemuselo zabíjet. Vždyť to byla jen dětinská blbost z její strany a on to moc dobře věděl. Jeho následná otázka ohledně toho, jak by jí to tedy měl dokázat ji snad znervózněla ještě více, což vedlo k opětovnému zakousnutí do rtu a usilovnému přemýšlení. Jenže nakonec nedošla k žádnému rozumnému závěru. Jen k otázce, kterou mu i v následující chvíli položila. Doufala totiž, že z jeho odpovědi vyčte jestli mluví pravdu či nikoliv. Byla u něj přeci jen již dostatečně blízko, aby mu viděla dobře do tváře. ,,Odpověz mi na tohle... Chceš mě zabít za to, co jsem ti provedla?" zeptala se ho s vážným výrazem a upřeně jej pozorovala. Oči prý byly oknem do duše a ona na to teď spoléhala víc než kdy předtím. Ztěžka dýchala, jelikož se obávala jeho odpovědi. Chtěla to vůbec vědět? Kdyby tak někdo slyšel, nebo i klidně viděl jejich situaci, tak by Erin určitě pokládal za blázna. Jelikož Immča naproti ní byl absolutně bezbrannej a ona se ho ještě ptala, jestli ji chce zabít.. Bylo štěstí, že tu byli jen oni dva, protože jinak by to pro ni asi moc dobře neskončilo. ,,Není to blbost, na světě je plno lhářů," zavrčela na něj s přesvědčeným výrazem ve tváři. Byla o svých slovech stoprocentně přesvědčená, jelikož ona sama byla lhářkou... a zrovna on to věděl. Dokázala lidi přesvědčit o čemkoliv, načež si vychutnat jejich zmatené výrazy poté, kdy zjistí, že jim lhala. Vlastně si takové situace užívala, ale tohle?! Tady ji šlo přeci o život! Naštěstí byl on ten rozumný a udělal to, oč ho žádala. Úlevně si vydechla, jelikož se trošku obávala toho, že bude dělat problémy. Možná, že by se i spokojeně usmála, kdyby nešlo o tak nepříjemnou situaci, protože přimět ho, aby zvedl ruce nad hlavu.. páni, to bylo něco. Obzvláště u něho.. ,,Chtěl bys, co?" ani ona si neodpustila jednu ze svých drzých poznámek s pohrdavým úšklebkem ve tváři, a to i přesto že věděla, že by to celou situace mohlo ještě zhoršit. Nedůvěřivě si ho prohlížela, přičemž usilovně přemýšlela nad tím, kam by tu zbraň mohl dát.. Jenže žádné logické vysvětlení ji nenapadalo. ,,Otoč se," pokynula mu hlavou, přičemž na něj nepřestávala mířit nožem. Potřebovala si ho ještě prohlédnout zezadu, protože tam přeci jen taky mohl něco skrývat.. Musela si být jistá tím, že u sebe opravdu nic nemá, protože teprve až poté mohla svoji zbraň, kterou ho ohrožovala, sklopit.

Bylo vlastně vskutku zajímavé, jak ona oproti němu byla klidná. Jasně - neměla se na něho za co zlobit, jenže kolikrát si už představovala jaké by to asi bylo, kdyby ho přeci jen potkala čirou náhodou znovu. No a takhle to rozhodně nevypadalo. Ve svých představách bývala velmi neklidná, možná i krapet stydlivá co se týkalo vůči němu. Zkrátka - úplný opak pravé Erin. Proto jí překvapilo, nutno podotknout že příjemně, že po celou dobu byla v jeho přítomnosti sama sebou. Ta kritická, protivná, pyšná a naivní Erin. Tedy pomineme-li ten nezdařený začátek, kdy byla jednoduše zaskočená. Ano, přesně takhle si to v té své hlavince odůvodnila. Upřímně se trochu bála jeho reakce na její omluvu, kterou se snažila nějak hezky zformulovat. Vypadal zaraženě, což brala jako dobré znamení. Alespoň pro začátek. Mohl nad ní pouze mávnout rukou a prostě odejít. To už by ho asi Erin opravdu nechala jít, jelikož se nikdy nikomu nehodlala doprošovat. A navíc aby někomu vnutila svou omluvu? Ne, to fakt ne. Vlastně ani nevěděla, jak by se svou omluvou v následující chvíli pokračovala, proto možná bylo dobře, že se stala ta věc se zbraní. Tedy... na jednu stránku to rozhodně dobře nebylo, jelikož Erin už kvůli tomu začínala mít pocit, že se jí v tomto městě snaží zabít úplně každý. Ovšem alespoň to přerušilo její omluvu, která pro ni byla velmi složitá na vyslovení. Zhrozený a překvapený výraz v její tváři byl jasným důkazem toho, že byla zmatená. Naštěstí stihla zaregovat včas - ostatně tak, jak by měla pokaždé. Bylo štěstí, že si ani dneska doma nezapomněla alespoň drobnou zbraň, která měla však sloužit jen pro její vnitřní klid, vážně nepočítala, že jí tu použíje. Obzvláště ne na něho. Nechtěla mu ublížit, vážně nechtěla, měla totiž za to, že je obyčejný smrtelník jako ona, který ovšem ví o nadpřirozenu. Vážně by jí ani nenapadlo, že by mohl být vlkodlakem. A jak bylo všeobecně známo, tak Erin byla spíše pro zabíjení těch nadpřirozených bestií - hlavně tedy upírů, jelikož u vlkodlaků zatím žádnou zlou skutečnost neměla, právě naopak. Obyčejné smrtelníky se naopak snažila chránit, stejně jako to dělal její otec. Dokazovalo to to, jak tenkrát zachránila podivnou černovlasou ženu v opuštěné chaloupce v lese, kterou napadlo nějaké divné stvoření podobné vlkodlakovi. Jenže vlkodlak to nebyl. Vlastně z celé té údalosti měla prapodivný pocit. Jako by ani nebyla skutečná.. Proto její nožík spíše sloužil jen jako... výstraha? Ano, tak by se to dalo nazvat. Erin totiž jaksi nenapadlo, že by za tím mohla být něco jako magie. V tom zmatku totiž myslela na jedinou věc a sice na svou obranu - a navíc neznala ostatní druhy magie, pouze tu svou - tedy magii ledu. ,,Oh, vážně? Vytahovat na mě hned zbraň? To je teda hrdinství," zavrčela na něj a semkla rty pevně k sobě. Možná už o trochu klidněji vypadal, co se týkalo výrazu v jeho tváři, ovšem jí to na to, aby sklopila svou zbraň, nestačilo. I přesto, že už zbraň v jeho ruce neviděla, tak na něj stále svým nožem mířila. Mohl tu to na ní celé hrát, to ona konec konců znala nejlépe, že ano.. Upřeně ho pozorovala, jak se otáčí tváří pryč od ní, tedy někam za sebe. Zprvu jí nedošlo, proč to udělal, no nakonec si uvědomila, že si toho ochlazení, které měla na svědomí ona, všiml. Asi si myslel, že to vychází z nějakého okna či otevřených dveří, nebo co. No tady to nebylo možné. Ono bylo vlastně úplně jednoduché mu dokázat, že ovládá jednu ze základních magii. Stačil by jeden pohyb rukou a jen trochu větší soustředení. Ale to ona neměla v plánu, tedy pouze v tom případě, že se on o nic dalšího nepokusí. V následující chvíli, tedy hned poté, co otočil pozornost zpátky na ni, si ji prohlédl, což pravděpodobně znamenalo to, že jí z ochlazení vzduchu podezříval. To ale ona nemohla vědět, nečetla mu myšlenky, že ano... Mohl vědět o nadpřirozenu, ale třeba vůbec nemusel vědět o existenci magie. To bylo však něco, co jí nezajímalo. ,,Já se uklidním teprve tehdy, až si budu jistá, že ty nemáš nic v úmyslu," řekla s kamennou tváří a mírně na něj přimhouřila oči. Nehodlala mu jen tak polevit. Bylo na ni jasně vidět, že mu nevěří ani slovo, což u ni nebylo nic překvapujícího, jelikož ona nedůvěřovala v podstatě nikomu. Tedy až na pár vyjímek.. zase. ,,Tohle by mohl říct úplně každý!" svraštila obočí a trochu k němu popošla blíže, aby mu ukázala, že se nebojí. I když to pravda ani tak nebyla. Zatěkala pohledem k jeho ruce ve kterou viděla ještě před malou chvíli černou zbraň, načež pohled vrátila zpátky k jeho očím. ,,Dej ruce nad hlavu.. A raději udělej to, co říkám. Já tě totiž zabít nechci, ale pokud to bude nutné, tak s tím nemám problém," promluvila k něj tentokrát už klidnějším hlasem a podívala se na špičku jejího nože, která se již dotýkala jeho hrudi - tak moc už totiž byla blízko. Také už raději přestala s tím ochlazováním vzduchu, jelikož už i jí začínala být tak trochu zima. Podívala se mu zpět do tváře a s neutrálním výrazem čekala, jestli udělá to, oč ho žádá.

Byl na ni naštvaný - a to ještě bylo velmi slabé slovo, jak tak usoudila z jeho tváře - a tak od něho čekala v podstatě cokoliv. Nadávky, vražedné pohledy, ironické poznámky a tak podobně. Ono, když už Erin uznala, že má absolutní právo být na ni naštvaný, tak to byla vážná věc. Věc, kterou přehnala - ačkoliv si k tomu jako vždy snažila najít co nejvíce argumentů, aby vysvětlila, proč udělala to, co udělala. Hlavní roli v tom sice hrála zákeřnost a hlavně tedy touha po výhře, která u něho byla kupodivu mnohem větší než u ostatních. Proto byla v té chvíli nezastavitelná. I když.. skoro tedy. V tu noc tu byly jisté okolnosti, které se jí snažily zabránit v provedení jejího plánu. A sice on samotný. Do dnes nedokázala přijít na to, proč jí jeho doteky byly příjemné stejně tak jako jeho rty od kterých se nedokázala odtrhnout. A přeci tomu nakonec bůh ví jak odolala. Jenže to on nevěděl a s největší pravděpodobností se to ani nedozví. Možná proto ji jeho slova tak moc dostala. Možná proto se za ním rozběhla jako největší nána, která chce poprosit o tak stupidní věc jako bylo odpuštění a to i přesto, že věděla, že to bude marné. Ale alespoň už poté mohla mít čisté svědomí a zbytečně nad tím nepřemýšlet. Rychlým krokem si to tedy mířila k němu s tím, že ho dožene až nakonec úplně zastaví. Ovšem to nemusela dělat, jelikož několik sekund poté, co na něho skoro zařvala ať počká, se otočil. A netvářil se zrovna tak, že by byl nadšen z toho, že s ní povede další rozhovor. Nesnášela se za to, že si neustále v hlavě musela připomínat fakt, že na to má právo. Zpomalila tedy až nakonec u něj zastavila. Nebyla u něho úplně blízko, raději si držela odstup, jelikož stále nevěděla čeho je schopen. Úlevně vydechla, že se jí podařilo ho zastavit a upřela na něj své oči. A tak tedy spustila, i když zprvu vůbec nevěděla, jak začít. ,,Podívej... vím, že se na mě zlobíš a taky si myslím, že na to máš plné právo a upřímně mně něco jako omluvy vůbec nejdou, ale.." celou dobu se mu při svých slovech dívala do očí - i když to bylo vážně obtížné - proto se zarazila, když zničehonic sklopil hlavu ke své ruce. A tak bylo nanejvýš jasné, že Erin přimělo zrak sklopit taky. No kdyby jen tak věděla, co v následují chvíli uvidí... Vážně nechápala, jak se mu najednou mohla objevit zbraň v ruce, no co už vůbec nechápala bylo to, že tam v další chvíli zase nebyla. Co to k sakru.. Zamračila se nad tím, když si uvědomila, že jí chce ublížit a že je.. v nebezpečí. Proto v následujích několika sekundách vytasila svou zbraň - přesněji nůž, který měla v tajné kapse u své bundy. Vždycky u sebe něco měla, ovšem tentokrát se dostatečně nevyzbrojila, protože vážně netušila, že jí v autoopravně - či co to bylo za místo - bude čekat nějaké nebezpečí. Rovnou na něj ním namířila, přičemž o krok ustoupila. Věděla, že je strašně naivní na něho mířit právě tímto - vzhledem k tomu, že on měl u sebe údajně zbraň, kterou si stále nedokázala vysvětlit. Přimhouřila oči a pečlivě ho pozorovala, připravena se kdykoliv bránit. ,,Uklidni se bože.. Přišla jsem se jen omluvit, ty blbštajne," procedila skrze zuby a s jejími slovy přišlo následné ochlazení vzduchu, kterým mu chtěla naznačit, že právě tento nůž není jedinou zbraní, kterou u sebe má. Svoji magii už dokázala ovládat téměř perfektně a rozhodně se jí nebála použít. Těkala pohledem mezi jeho tváří a rukou ve které ještě před chvíli držel černou zbraň. ,,Kde máš tu zbraň? Proč tam v jednu chvíli byla a potom zase ne?!" vyštěkla na něj dosti podráždeně a svraštila obočí. Všimla si, že jeho výraz se také změnil, ale co když to byla jen přetvářka? V dnešním světě nemohla věřit ničemu a nikomu. Obzvláště mu ne.

Ehm.. tak já se jako při každé akci zapojím.. :D Zní to zajímavě :-)

Měla by před ním všechny své emoce potlačit, nejlépe tedy hned. To by snad měla dokázat mít před ním po celou tu dobu kamennou tvář, no ne? Už předtím to na něho dokázala zahrát. I když.. pravda byla taková, že některé věci na něho hrát ani nemusela. Jenže to si nedokázala přiznat, ostatně stejně jako spoustu dalších věcí, což z ní dělalo takovou nádheru, kterou nikdo nemá rád. Tedy.. skoro nikdo. Bylo opravdu jen málo lidí, které si k sobě pustila a když nad tím jednoho krásného večera přemýšlela, tak došla k závěru, že ten drzý kluk, kterého tenkrát potkala v hrobce, měl pravdu. Měl pravdu v tom, že si k sobě nikoho nepustí, i kdyby se o to ten druhý sebevíc pokoušel. Pustí si k sobě někoho jen tehdy, pokud ona sama chce. Hlavně tedy pokud se jí zalíbí, že ano.. Po svém upřímném smíchu tedy nasadila kamennou tvář se kterou jen tak nehodlala polevit. Nesmím. Ne před ním. No samozřejmě, že jeho následné opovrhující uchechtnutí mohla čekat. Strašně moc chtěla protočit panenky či nakrčit nos nebo prostě udělat také jedno ze svých opovrhujících výrazů plné čisté nenávisti. No dobrá, možná né úplně čisté, ale to už byl vedlejší detail. Ale neudělala nic z toho. Ani nemrkla, prostě na něho tupě zírala, jako by neměla žádné emoce - k čemuž vlastně ani neměla moc daleko.
Poté následovala pro ni snad nejdelší chvíle v jejím, prozatím krátkém, životě. Měla chuť na něho vykřiknout něco v tom smyslu, ať si s tím přemýšlení pohne či něco podobného. Avšak na druhou stranu ji zas tolik nepřekvapilo, že neodpověděl ihned. Asi nebyl ve svém oboru zrovna dobrý, byl to přeci neandrtálec, že.. Mohla by si jít taky stěžovat jeho nadřízenému, protože nevěřila, že by zrovna jemu tohle celé patřilo. Vždyť už jen z jeho stylu oblečení, který jen tak mimochodem velmi kritizovala, to vypadalo, že on moc bohatý nebude. Bylo jí vlastně jedno jestli se mýlila nebo ne, názor by na něho nezměnila. Nebyla přeci zlatokopkou, pff.. Navíc měla za to, že boháči byli vždy takoví ti staří, hnusní dědkové. K něčemu takovému on měl trochu daleko. Ale tohle vážně nechtěla v té své hlavince rozpytvávat. Bylo to až moc náročné a cítila se při tom vážně divně. Naštěstí následovalo zodpovězení její otázky a on se od ní vzdálil, což vedlo k tomu, že si ona nastoupila do auta a vyjela směrem ke garážovým vratům. Jo, byla sice velmi pomalá, to by i dokázala přiznat nahlas, ovšem opět by k tomu měla nespočet argumentů o tom, že řídí bezpečně - tedy tak, jak by se řídit mělo. Jeho udivující výraz naneštěstí zaznamenala a i přesto, že si chtěla udržet kamennou tvář (ačkoliv ono to už předtím bylo neúspěšné), tak to nevydržela a probodla ho pohledem. Nesnášela, když jí někdo kecal do řízení auta a obzvláště nesnášela ty muže, které nadávaly na ŽENY za volantem. Vždyť sami byli trapní s tím, jak se pokoušeli vařit.
Po jejím vztyčeným prostředníčku, zrovna když tedy projíděla vnitřními prostorami, na ni nepřátelsky přimhouřil oči, což ji na tváři vykouzlilo spokojený úsměv. Stejně jako vždycky, když se na ni naštval nebo se mu na tváři objevil jen malý náznak vzteku. Vlastně si ani sama nedokázala odpověď na tu jednoduchou otázku - Proč jí to tolik těšilo. Ho to ovšem těšilo také, takže by se tím neměla vlastně vůbec zabývat. Ubližovali si, ale oboum to bylo jedno. Proč něco tak jednoduchého musela pokazit svou nenasytností po vítězství? Ale ne, teď se tím nehodlala zabývat. Nejradši by všechny myšlenky spojené s ním hodila do zatracení nebo zkrátka někam odkud se už nedostanou ven. Ztěžka vydechla a dojela tedy na určené místo, načež vystoupila ze svého auta. Opřela se o něj a upřeně na něj hleděla. Vážně nečekala, že ho svými slovy tak dostane, no rozhodně nečekala, že se jí dostane takové odpovědi. Už se nadechovala, že řekne nějaký argument se kterým ho vyvede z omylu, jenže on s mluvením očividně neskončil. Jenže při jeho dalších slovech to bylo horší. Mnohem horší. Dokonce pocítila i malinkaté pichnutí u srdíčka. Au? Na tohle už bohužel nevěděla, co říct a než vůbec stačila něco vymyslet, tak on se rozešel pryč. Pryč od ní. ,,Počkej!" dostala ze sebe poměrně hlasitě a rychlým krokem obešla své auto, načež si to zamířila za ním. Nevěděla jestli jí poslechne a zastaví se, takže si to musela pojistit tím, že půjde tam, kam on. Jenže co mu řekne? Proč k sakru za ním leze? No jasně.. její svědomí, které ji snad do hlavy nasadila Claire. Ale dokáže se mu omluvit? Dokáže se mu celou tu dobu dívat do očí, aby viděl, jak moc vážně to myslí? To nevěděla. Ale mohla se o to alespoň pokusit a to se taky počítá.

Zas tak moc z něj odrovnaná nebyla, aby se její pyšná povaha úplně vytratila. Její chvilka zaražení, která se údajně tady panu Neandrtálcovi velmi líbila, vznikla jen z chvilkového překvapení. Jela si sem jen opravit auto, vážně ani nepomyslela na to, že by tu mohl pracovat zrovna on. Mohlo jí taky napadnout se ho na to tenkrát v nočním klubu zeptat, aby věděla, jakým místům se vyvarovat. I když... možná ten blbý osud chtěl, aby to tak bylo. Možná jí dával šanci se mu omluvit. Ale k čertu s osudem! Nic takového pro ni přeci neexistovalo. Byly to jen výmysly, které si ti tupí lidé bůh ví proč vymysleli. Možná chtěli falešnou naději? Možná doufali, že přeci jen existuje něco, co je pozoruje z povzdálí a dává jim životní lekce? Pffff! A pak, že ona byla naivní. Povýšeně tedy pozvedla hlavu a čekala, co jí na její slova odpoví. Tohle jí vážně bavilo - dohadovat se s někým. Člověk by si myslel, že jí to jednoho dne omrzí a ona už konečně začne žít normální život. No tím dnem rozhodně nebyl dnešek. A ona moc dobře věděla, že následující dny taky nebudou. Měla samu sebe ráda a pokud jí ostatní nehodlali brát takovou, jaká je, tak k čertu s nimi. Oni jí za to nestáli. Jenže on, tady neandrtálec, byl jiný. Nebyla si jistá jestli ho za tu jeho sprostost nesnášet nebo naopak zbožňovat. A jeho slova ji v tom jen utvrdila. Možná čekal, že jí to naštve, nebo že se tu možná začne vztekat a propalovat ho pohledem. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Ona se tomu totiž zasmála, a ne, nebyl to ten nafalšovaný smích, který ona většinou používala, ono to přišlo jednoduše samo. Prostě nečekala, že z něho vypadne něco takového. Ovšem její smích dlouho netrval, protože hned jakmile si uvědomila, co tu vlastně dělá si odkašlala a zase nasadila ten svůj namyšlený výraz, který už dost lidí nesnášelo. Jejímu zraku už od prvního pohledu ani neuniklo to, jak byl zarostlej. No až teď, když od ní měl odvrácený pohled a ona měla příležitost si ho trochu prohlédnout bez toho aniž by si toho on sám všiml, začala přemýšlet nad tím jestli za tohle nemůže ona. Co když kvůli ní ztratil úplně chuť do života?! Co když z toho měl deprese? Ne, takový on určitě nebyl. Přeci si to nemohl vzít tak moc k srdci. Nebo snad ano? Grr, tohle na ni bylo až příliš úvahy. A za všechno mohla Claire, která ji tuhle myšlenku vecpala do hlavy. Ona by na to totiž jinak nikdy sama nepřišla. A tak se tedy dostala k tomu pohledu do země, kdy se mezi nimi i zároveň rozhostilo ticho. Což bylo asi.. dobře? Hned poté, co mu oznámila jaká kontrolka jí to v tomto autě vlastně svítí, tak si založila ruce do kapes své bundy a pozorovala ho s tím, že čekala, co s jejím autem tedy provede. Jenže on na ní jen hleděl a buď celou situaci schválně natahoval nebo jen přemýšlel, co že to vlastně má provést. Ona by tedy spíše volila tu druhou možnost, protože by se vsadila o cokoliv, že mu její společnost taky nebyla zrovna příjemná. A tak proč by jejich společně trávený čas natahoval? Ztěžka dýchala a nervózně se zakousla do spodního rtu. Tentokrát to však nebylo ani tak úmyslné, spíše to bylo jen ze zvyku. Nadzvedla obočí, aby jeho odpověď alespoň trochu popohnala, přičemž už se i připravovala, že uhne pohledem, jelikož to celé bylo k nevydržení. Ovšem to už se on rozhodl promluvit. S vážným výrazem přikývla na jeho slova a čekala jestli už tedy konečně řekne, co to vlastně s jejím autem je. Jenže toho se opět nedočkala, protože on jí oznámil, že to bude muset vzít dovnitř. Co jsem komu provedla?? Protočila nad tím panenky, když si uvědomila, že tu bude muset strávit mnohem více času než původně chtěla. Nastoupila tedy zpátky do svého vozidla, který se barvou odrážel od její duše, nastartovala a opatrně popojela směrem vpřed. Nejradši by ho zajela, ale to už by se mu musela omlouvat dvakrát a to se jí vážně nechtělo. Velmi pomalu a s nejvyšší opatrností vjela do vnitřních prostorů a dávala si pozor, aby nepoškrábala svoje milované auto. Chudák Immča, ten snad musel čekat celou věčnost, protože v tomhle byla vážně pomalá. Ostatně ona excelovala v jiných věcech.
Následně se tedy rozjela, nutno říct že opět velmi pomalu, hezky rovně, protože jinam ani jet nemohla. Sice se plně soustředila na své řízení, jenže on ji děsně štval tím, jak z ní dělal blbou a ukazoval jí, kam má jet. Jako by tu bylo milión odboček a on byl 'děsně' ochotnej ji pomoci. Proto se na něj zamračila a samozřejmě i nechyběl vztyčený prostředníček, který mu jasně naznačoval ať jde do... někam. Ovšem pak už se věnovala pouze a jen svému řízení, načež zastavila na určeném místě. Vypnula motor a na pokyn jeho kývnutí vystoupila z auta. Pohodila svými nazrzlými vlasy a věnovala mu pohled plný nenávisti. ,,Skvělý.." prohodila ironicky a založila si ruce na prsou. ,,Proč se do toho nevrhneš rovnou ty? Jsi snad nervózní z mé přítomnosti?" naklonila hlavu mírně na stranu a sjela ho pohledem. No ona má sice co říkat, ale tyhle slova si nedokázala odpustit. Jak mohl sám vědět, ráda si do někoho rýpla. Obzvláště do něho... to byl teprve pravý požitek.

Erin moc dobře věděla, že ho nasrala (koho by to taky nenasralo, že) a raději si ani nechtěla představovat, co všechno se mu teď honí hlavou, no on si o to řekl sám. V podstatě tím i začal. Nedokázala mu snad hlavně tímhle, že je opravdu žena? Odkopnout někoho zrovna v té nejnapínavější části - to chtělo talent. I přesto však Erin tolikrát přemýšlela o tom, jak by to dopadlo, kdyby se neodtáhla. Bylo by snad tohle setkání ještě trapnější, kdyby se to tenkrát odehrálo podle jeho scénáře? Pro ni tedy určitě. Nevěděla jak to má on, ale byla si jistá tím, že v tom ohledu má mnohem víc zkušeností než ona. To měl v podstatě v jejím věku každý. Ale teď zpátky k této prapodivné situaci u které měla pocit, že v ní má prsty karma. Samozřejmě si všimla toho, jak měl neustále založené ruce na hrudi, ovšem nedokázala si odvodit proč. Možná to měl kvůli tomu, aby zvládl ovládnout své ruce, protože ona věřila tomu, že jí chce ublížit. Jen byl prostě skvělej v ovládání se a ona mu za to v duchu děkovala. A to je myšleno naprosto vážně. Také jejímu pohledu neuniklo, jak netrpělivě pozvedl obočí při té její krizové chvilce, kdy se nedokázala vymáčknout. Jenže ono to fakt nešlo, když byla v takovém šoku. Vlastně se z něj ještě do teď vzpamatovávala a snažila se přijít na to jestli je tohle celé jen zlý sen nebo opravdová skutečnost. Nad jeho následnými slovy musela protočit panenky - to už byla typická Erin, tak jak ji každý znal. ,,Né, vážně?" schválně nasadila překvapený výraz a svraštila obočí. Po chvíli se však ušklíbla a zavrtěla nad tím hlavou. ,,Nejsem blbá," procedila skrze zuby a probodla ho pohledem. Byla si jistá tím, ne, ona byla pímo přesvědčena, že k tomu bude mít nějakou poznámku, no už teď si řekla, že jí bude ignorovat. To by totiž taky mohla vytáhnout něco z jejich minulého setkání a to by se mu rozhodně nelíbilo. No a její omluva by potom taky neměla moc smysl, takže stejně jako on, i ona se musela ovládat. Mohl z něj vyzařovat klidně i ten největší chlad, a věřte, že ona to cítila, ovšem i přesto si byla jistá tím, že by to celé dokázala udělat znovu. Samozřejmě by na to nešla stejně, to by jí zase prokoukl. Ale zvládla by to, věděla to. Jenže stálo jí to za to? Dívala se do země a silně uvažovala nad tím jestli s tím autem nakonec nezajede třeba do vedlejšího města, aby se z této situace mohla vyvléct. To by byla konec konců skvělá možnost pro oba, ale tak.. když už tu byla, tak to hodlala dotáhnout do konce. Zvedla pohled zpátky k jeho očím, když se jí zeptal, co za kontrolku jí to vlastně bliká. ,,No.." vykoktala trochu zmateně a pozornost obrátila ke svému autu. Otevřela dveře u řidiče a nahlédla dovnitř, aby se ujistila, že si to pamatovala správně. Sama pro sebe si kývla hlavou a zpátky se narovnala, načež dveře zpátky zavřela. Pozornost obrátila zpátky na něj, a tentokrát ji držet oční kontakt dělal vážně problém. ,,Červený trojúhelník s vykřičníkem uprostřed. Vážně se mě neptej, co to znamená, ostatně proto jsem tady," řekla mu jednoduše, načež přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Šlo na ni vidět, že by se momentálně nacházela kdekoliv, a to opravdu kdekoliv, jen né tady. A tak se z malého problému, stal velký problém. To jich snad měla málo?!

Erin letošní Vánoce nijak moc neslavila. Jako malá je přímo milovala, ale teď? Teď jí to už přišla jako blbost. Možná by si ani nevšimla, že je období Vánoc, kdyby na to všude nepoukazovaly. To jí někdy přišlo tak otravný, že měla chuť vyškrábat oči všem, kteří to mají na svědomí. Vlastně ani nečekala, že by dostala nějaké vánoční dárky, přeci jen ona se věnovala jen jedinému cílu a tak ani nebyl čas nad tím přemýšlet. Jenže nakonec jich přeci jen pár dostala. A bohužel... jeden z nich si na do smrti bude pamatovat. On to vypadal jako normální, nevinný dáreček, který ji hned po otevření potěší. Jenže skutečnost byla úplně jiná. Totiž v té krabici byli švábi. Možná si někdo pomyslí, že to nemůže být přeci zas tak strašný. Jenže pokud má někdo entomofobii, tak to strašný je. Takže její reakce? Začala pištět jak zběsilá a máchat kolem sebe všemožně rukama. Jasně, většinou si snažila zachovat chladnou hlavu a nepanikařit, ale cožpak to v této situaci šlo?! Rychle krabici zpátky zavřela a běžela ze svého bytu pryč. Prostě tam tu krabici.. nechala. Blbost, vážně obrovská blbost, jenže to byly prostě záchvaty Erin. Věděl, že entomofobie byla její velkou slabinou, o to víc ji vyděsilo, že o ní někdo ve městě ví. Nechtěla ukazovat svoje slabiny, cítila se potom slabě. A ona se takhle cítit nechtěla!
Mezitím, co tedy u autosalonu čekala až se někdo uráčí přijít, se rozhlížela kolem sebe a přemýšlela nad tím, jakému boháčovi to tu vlastně patří. Vážně nechápala, jak se dokázala dohrabat k takové myšlence, ale ono by asi nebylo úplně špatné být zlatokopkou. Mít se dobře až do konce svého života, to přeci znělo dobře, ne?? Musela se nad tím uchechtnout, načež sama nad sebou zavrtěla hlavou, protože jednoduše věděla, že ona by taková nikdy nemohla být. Tedy né že by věřila na pravou lásku či něco podobného, no něco jako zlatokopky se jí vážně hnusily. Už chtěla znovu zatroubit, protože jí to čekání připadalo jako věčnost (což taky vlastně způsobilo to, proč přemýšlela nad takovou blbostí jako byly zlatokopky), jenže v tu ránu už to bylo zbytečně, protože se někdo objevil ve dveřích. Narovnala se a pokusila se zaostřit na danou osobu. Zprvu ani nepomyslela na to, že by to mohl být někdo známej, tedy někdo, koho už tady v Shadowhillu potkala. No rozhodně nečekala, že tu potká.. ho. Ono vlastně vcelku trvalo než ho rozpoznala, protože byl vzhledově krapánek jinej. Ovšem jak se k ní pomalu přibližoval, tak to začalo být jasné. Měl delší vlasy, což vlastně Erin jen utvrdilo v tom, že je to neandrtálec.. přesně tak, jak si myslela. No a jaká byla její prvotní myšlenka? Dej mu to sežrat, nahoď ten svůj povýšený úsměv, aby věděl, že ty jsi ta, která vyhrála. A byla by to i udělala, jenže v tu chvíli se jí v hlavě objevila slova od Claire, která si kupodivu vzala ke svému ledovému srdíčku. Jenže stálo jí opravdu za to, aby se mu omluvila? Vážně netušila, proč z jeho přítomnosti najednou tak znervózněla, každopádně čím blíž se k ní blížil, tím víc byla nervóznější z toho, co jí řekne. Nebo taky udělá. Mohl se jí přeci jen pomstít za to, co mu tenkrát provedla. A ona už teď věděla, že to nebylo nic hezkého, takže by si to i zasloužila. Alespoň by se mu potom nemusela omlouvat, čímž se i před ním v určitém slova smyslu ponížit. V podstatě od něj očekávala cokoliv, no rozhodně si ani ve snu nedokázala představit, že se bude tvářit klidně. Nu dobrá, sice se jeho výraz poté změnil v otrávený, avšak i tak měla pocit, že působí naprosto klidně a dělá, že to je obyčejná zákaznice, která sem přišla jen kvůli svému autu. Překvapeně hledíc na něho pootevřela pusu, aby mu vysvětlila, proč tu je, no bohužel ze sebe nevydala ani hlásku. K sakru seber se ty pitomá náno! Odkašlala si a pyšně nadzvedla hlavu. ,,Bliká mi kontrolka v autě a já netuším proč," shrnula to do jedné věty a o krok od něj odstoupila, načež hlavou kývla ke svému autu. Avšak do tváře se mu již nepodívala. Místo toho hleděla do země a přemýšlela nad celou touhle trapnou situací. Uváděl ji do rozpaků, to už jí bylo více než jasné, no ona ho za to nesnášela ještě víc, ačkoliv si tedy myslela, že víc už to ani nejde.

Erin už dávno poznala, že být člověkem v tomhle městě plném upírů - a možná i vlkodlaků - není vůbec jednoduché. Avšak aby jí to odradilo od bydlení zde? Ne. Právě naopak. Chtěla ty nestvůry lépe poznat, poznat jejich největší slabiny. Poznat, proč se jimi tak urputně zabývali celý život její rodiče. Poznat, proč jejímu tátovi stálo za to kvůli tomu zemřít. To byla otázka, kterou si kladla každý večer těsně předtím než propadla do hlubokého spánku. A tak v podstatě vánoční svátky trávila tak, že četla nejrůznější knížky o těchto podivných bestií. Pár jich ji poslala i její máma, dokonce to pojala jako dárek na Vánoce, což Erin vůbec nevadilo. Ovšem nic nového z jejího čtení nevyšlo. Pořád se opakovalo to samé dokola. A tak Erin přišla na ten nápad zdržet se v tomhle městě déle než původně chtěla. Jednoho upíra už se jí přemoct povedlo (sice si tím udělala dost velkého nepřítele, ale to už pro ni bylo vedlejší), což jí přesvědčilo o tom, že nadpřirození není tak neporazitelné, jak se říkává. Kousanec, který jí udělal tenkrát v posilovně její krk 'zdobil' stále. Bohužel. Ona ho však pokaždé úspěšně zakryla buď šátkem nebo šálou - to tedy v případě pokud byla velká zima. To byly ty větší problémy nad kterými každodenně přemýšlela. No potom tu byly ty menší, která se naštěstí daly vyřešit velmi snadno. Jeden z těch menších problému se rozhodla vyřešit právě dneska. Venku bylo hnusně, no to ji i přesto neodradilo od toho, aby zajela se svým autem do místního autosalonu, kde doufala, že nějakým způsobem vyřeši její blikající kontrolku. Absolutně nechápala, co se s jejím autem dělo. A tak si to odpoledne, něco kolem páté hodiny, frčela do již zminěnovaného autosalonu. Co vám budu povídat, Erin byla v řízení vozidla vážně děsná a tak její cesta nevypadala zrovna růžově. No nakonec do autosalonu dorazila bez jakéhokoliv úrazu či byť jen malého odření jejího auta. Vystoupila z auta a poupravila si svůj dnešní outfit , který ji nezahřál tak dobře, jak si původně myslela. Založila si ruce na prsou a zamyšleně se podívala na budovu před sebou. Nevěděla, co a jak a tak udělala jedinou věc, která ji v této situaci napadla. Nastoupila zpátky do auta a na pár sekund hlasitě zatroubila. Díky tomu doufala, že se uráčí někdo přijít a podívat se na její vozidlo. Po zatroubení tedy zase vylezla z auta, načež si založila ruce na prsou a netrpělivě čekala.

,,No protože jsem nevěděla jestli je vhodný k mojí postavě.. A kolem nebyl nikdo, kdo by mi s tím mohl poradit," povzdychla si nad tím a mírně se zamračila, když si vzpomněla na to, jak jí ho dokonce dlouhou dobu nutila prodavačka. Pořád ji cpala, jak moc jí to sluší a další takový sladký řečičky. Jenže Erin ji nevěřila. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé - byla hnusná jak zadnice od její babičky a zadruhé - tričko bylo docela dost drahé a tak jí ho chtěla za každou cenu prodat. I za cenu toho, že by jí měla lhát. Neříkám, že to tak opravdu bylo. Jen Erin je prostě Erin. Ta za vším něcí hledá. Možná je někdy až moc paranoidní, ale ono se nedá ničemu divit, když je dnešní doba taková, jaká je. Když jí poděkuje za její pochválení, tak jen kývne hlavou, přičemž ji koutky úst cuknou do úsměvu. V přítomnosti Claire to jinak ani nešlo. Nešlo se zkrátka mračit, když se ona pořád usmívala. ,,To si myslíš ty. Já jsem toho názoru, že jsi v černé úžasná," mrkla na ni, načež se krátce zasmála. ,,Tedy, tobě konec konců sluší vše.. Ale černá je prostě nejlepší," pokrčila nad tím rameny a přehodila si nohu přes nohu. ,,Vážně? No já nevím.. nepřipadá mi to přesvědčivý.. Ale něco málo pravdy na tom možná i bude," kývla hlavou a pousmála se na ni. A tak brala téma barvy oblečení za ukončené. Následně Claire zkoušela hádat, proč má Erin tak proměnlivou náladu. První možnost byla možná, a to docela dost, druhá ani tak ne a třetí? Pff! No tak ta už vůbec. Erin sama moc dobře věděla, že těhotná být nemůže. Nikdy neměla vážný vztah, ovšem ani si nikoho nebrala do postele na jednu noc. Takže to bylo jasné. Proto nebylo divu, když se nad jejími slovy začala tak hlasitě hihňat, přičemž vrtěla hlavou. ,,Ne, to fakt ne.." řekla poté, co se alespoň trochu uklidnila. Sama sebe si jako matku nedokázala představit. Možná by s tím neměla ani trpělivost. Problém byl v tom, že ona nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. Dokonce ani nad tím, že by s někým mohla mít vážnější vztah. Tedy.. není to tak, že by nechtěla, spíše se toho bála. A to celkem dost. Jenže s něčím takovým se nikomu nikdy nesvěřila. A ani to neměla v plánu. Moc dobře věděla, co by ji každý řekl.
Poté tedy začalo to téma ohledně kluků, no tedy.. v případě Erin, ohledně mužů. ,,Nejsem ješitná.. A ne, nezatáhla.. Nemohla bych s někým spát jen jednu noc a potom dělat jako by se nic nestalo," pronesla spíše šeptem, tak aby ji nikdo neslyšel, přičemž se mírně zamračila. Jenže poté Claire udělala něco, co vážně nečekala. Začala ji takzvaně 'promlouvat do duše'. A to se jí vážně hodně nelíbilo. Jenže byla to Claire. A ta měla vždycky pravdu. A ačkoliv by to Erin opravdu nerada přiznala nahlas, tak tomu bylo i tentokrát. Mírně se nad jejími slovy zamračila a se zamyšleným výrazem se opřela o opěradlo židle, přičemž se nervózně kousala do rtu. ,,Vlastně jsem ho znala.. Potkala jsem ho pár dní poté, co jsem přijela do Shadowhillu. Bylo to u jezera, takže pár metrů od města. Měla jsem něco s kotníkem, radši se neptej, co se mi stalo a nedokázala jsem na něj došlápnout.. A on mi pomohl se dostat domů," poslední slova ztěžka vydechla, přičemž hleděla na neviditelný bod před sebou. ,,Jenže celou cestu to bylo tak, že jsme se hádali.. v podstatě jen o tom, kdo je lepší a proč.. no přeci víš, jak ráda se hádám," nevinně nad tím pokrčila rameny, načež se tiše uchechtla, ovšem pohled měla stále zabodnutý někde před sebou. ,,A takhle to bylo i v tom baru! Jenže tam mi řekl, že nejsem žena a to mě fakt naštvalo! Co jiného jsem měla dělat?" konečně se na ní po dlouhé době podívala, přičemž rozmáchla rukama. ,,Ale máš pravdu, Claire.." povzdychla si a nakrčila nad tím nos, jelikož tahle pravda se jí fakt příčila. Jenže kdyby tohle někdo udělal jí.. tak by asi taky zrovna nebyla nadšená. Vlastně by toho druhého měla chuť zabít, heh. ,,I když.. nemám na něj kontakt, takže se mu vlastně omluvit nemůžu," nevinně nad tím pokrčila rameny a udělala výraz jako by jí to strašně moc mrzelo. Dobrá, možná pár menších výčitek měla, ale zatím si stále tak úplně neuvědomovala vážnost škody, kterou udělala. To pravděpodobně nastane v ten moment, kdy bude sama a bude nad tím hoooodně přemýšlet. Ale teď? Ne, teď ne. Když se jí následně Claire zeptala jestli se jí líbil, tak udělala něco na způsob zaraženého výrazu. To byla otázka na kterou ani ona sama neznala odpověď. Ačkoliv by si to sama nahlas tak úplně nepřiznala, tak se jí líbilo, jak jí svými slovy dokázal jako jeden z mála zkrotit. Jo a taky dobře líbal. A vzhledově taky nebyl úplně špatnej. Ovšem i přes všechny tyhle pozitiva, která si vyjmenovala v hlavě - sama se divila, že nad něčím takovým vůbec uvažuje - nakonec zavrtěla hlavou. ,,Myslím, že to je jedno, protože tohle by i tak nikam nevedlo," odkašlala si a rozhlédla se po sále, a to hlavně proto, aby se vyhnula jejímu pohledu. Vždycky se strašně bránila veškerým vztahům, bála se totiž někomu věřit. Člověk totiž dokázal strašně snad zradit. Proto taky kolem sebe měla vybudovanou tak pevnou zeď, kterou dokázal zbourat jen málokdo. Následně se téma naštěstí stočilo k tomu, co by to Erin vlastně mohla dělat za práci. Líbil se jí její nápad se spisovatelkou. Hlavně tedy s tím kritizováním. Nebylo by špatné vydávat články ve kterých by kritizovala to, co se jí například na dnešním světě nelíbí. ,,To je dobrej nápad," uznale pokývala hlavou a vděčně se na Claire usmála. ,,Díky za tip, nad tou spiovatelkou popřemýšlím, ale rybářka? Ne, to je to poslední, čím bych chtěla být," zasmála se a pobaveně nad tím zavrtěla hlavou.
Poté začala Claire vyprávět o tom, co je nového u ní. Erin už tak nějak tušila, že to bude dlouhé povídání, jelikož se už dlouho neviděli a navíc.. Claire měla vždy zajimavější život než ona. A tak se zavrtěla na své židličce, přičemž se opřela o opěradlo a upřela na ni své čokoládové oči. Zprvu se usmívala od ucha k uchu, jelikož Claire ji oznámila, že ona i její sestra Casey se mají skvěle - což byla jen tak mimochodem pro ni vážně potěšující informace. Jenže poté Claire zvážněla a začala vyprávět o jejím tátovi. Erin přikyvovala, jelikož si pamatovala, co o něm Claire říkala, když byli ještě na střední. Ovšem co bylo nejvíce překvapující bylo to, že je tady v Shadowhillu. Nad tím Erin musela nadzvednout překvapeně obočí až snad do nebeských výšin. Ovšem to nebylo na tom to nejvíc překvapující. Ono se ukázalo, že je vlkodlakem, nad čímž už Erin překvapeně pootevřela pusu. Pravda, nesnášela ty nadpřirozené bestie, ale přeci jen.. Upíry nesnášla mnohem, MNOHEM více než vlkodlaky. Ti se jí nezdáli tak moc krvežíznivý. Vzhledem k událostem, které se jí staly tady v Shadowhillu se není čemu divit. Zatím nepotkala vlkodlaka, který by jí chtěl ropárat hrdlo. Za to upírů už několik. No a další její slova taky nejsou zas tak moc úsměvná. ,,To je mi líto, Claire," natáhla k ní ruku a konejšivě jí pohladila po rameni. Dál ji naslouchala, přičemž chápavě pokyvovala hlavou, aby jí naznačila, že chápe všechny její myšlenkové pochody. Avšak nad její řečnickou otázkou musela svraštit obočí. Byla pravda, že když měl člověk s vlkodlakem děti, tak ty byly autoaticky vlkodlaci. Ale to už by se přeci už u Claire i Casey objevilo dávno, takže celá tahle situace byla opravdu zvláštní. ,,A víš kdy se stal vlkodlakem?" zeptala se váhavě, přičemž přimhouřila oči.
Poté se však Claire rozpovídala o jiné věci. A sice o tom, že je její přítel, tedy Cedrik také vlkodlakem. Erin Claire velmi obdivovala, jelikož kdyby zjistila, že její otec i přítel jsou vlkodlaci, tak by asi na místě omdlela. Jenže u Claire to vypadalo, že zůstala silná. ,,Páni, to musel být asi hodně velký šok.." vydechla opět překvapeně, přičemž si začala mnou spocené ruce. Byla trpělivá a nechala Claire se vyzpovídat o všem, co se stalo. Na všechny otázky ji přikyvovala, slovně však nesouhlasila, jelikož jí nechtěla přerušovat v jejím dlouhém monologu. Její sestry Casey ji bylo líto. Muselo být hrozné, když se stala obětí něčeho tak odporného. Ještě k tomu upíra. Vážně to byly všechno svině. Existoval vůbec nějaký hodný? ,,Myslím, že by sis neměla nic vyčítat.. každý by udělal v tvém případě to samé," povzbudivě se na ni usmála a nechala ji tedy nadále pokračovat. Přišla další část, tentokrát však s tím, že se jí Claire svěřila s - něco jako - krizí? Ano, asi takhle by se to dalo nazvat. I když byla Erin mrška, tak s ní soucítila. Nikdy nic takového naštěstí nezažila, ale dokázala se do ní vcítit. Ona by taky pro svého mladšího sourozence - tedy Olivera - udělala první poslední. Jen aby se měl dobře. ,,Chápu tě.. a neboj, nesoudím tě za to," řekla upřímně a pousmála se na ni. ,,Jo, měla by jsi to nechat za sebou, minulost by tě jen brzdila," mávla nad tím rukou a zazubila se.
,,No.. neměl, ale já letos chci být sama," pokrčila rameny a navlhčila si své rty. Nad dárkem pro Cedrica ani nemusela přemýšlet tak dlouho, hned jí totiž napadlo něco ďábelského. ,,Má nejradši tebe a tak je to myslím jasné," řekla se zákeřným výrazem a hned na to tedy svou myšlenku rozvinula, aby Claire věděla, co má na mysli. ,,Kup si nějaké sexy prádélko a překvap ho," nevinně se uculila a laškovně na ni mrkla. ,,Můžu ti pomoct s výběrem," zasmála se a schválně si ještě tak na efekt pomalu olízla horní ret.

KARAOKE

Erin byla moc ráda, když Claire souhlasila s tím, že s ní půjde na karaoke. Už dlouho se ničím takovým nebavila. A po dlouhé době to byla opravdu příjemná změna. Nechala Claire ať jim vybere písničku, kterou budou zpívat. Jí to vlastně v konečném důsledku bylo jedno, protože věděla, že Claire vybere něco bombového. A taky se tak stalo. Vzala si do ruky mikrofon a čekala až to celé začne. První sloky se ujala Claire za což byla Erin vlastně i vděčná, jelikož byla na pódiu trochu nervózní. Musela se zasmát tomu, co Claire všechno dělala na pódiu, sama by se tak moc asi odvázat nedokázala. Poté však přišla řada na ni. A tak si odzpívala celou svou sloku (Snad nevadí, když to sem nedámxD), přičemž si tak různě přešlapovala z místa na místo a volnou rukou si neustále prohrabovala vlasy. Také přivírala očka, jelikož celý ten text neskutečně prožívala. Jenže poté začala třetí sloka a Claire začala zničehonic tancovat. To bylo něco co Erin vážně nečekala. No i přesto se k ní přidala, i když stejně jako zpěvačka, ani tanečnice nebyla úplně skvělá. Vlastně jí to nešlo vůbec, ale nechtěla v tom Claire nechat samotnou. O chvíli později na ní Claire sykla něco o tom, že ona má závorky a tak přestala a zahleděla se na obrazovku s textem. A hned pochopila co má dělat. Doplňovala Claire v jejím zpívání, přičemž se neustále musela smát. Na konci si celá nadšená oddychne, přičemž se pobaveně podívá na Claire, která klečí na zemi. S pobaveným vrtěním hlavy přejde k ní a natáhne k ní volnou ruku, aby jí pomohla vstát.

Následně se se smíchem vrátili zpátky na svá místa. Jenže aniž by stihli probrat další věci, tak už organizátoři ohlásili, že je konec. ,,Oh, to je ale škoda," nakrčila nad tím nos a porozhlédla se kolem sebe. ,,Tak aspoň můžeme pomoct pouklízet, ne?" pohled zakotvila zpátky na Claire, přiččemž tázavě nadzvedla obočí, což znamenalo, že se ptala jestl isouhlasí s jejím návrhem.

MAGIE JED

1 diamant, 12 smaragdů, 11 safírů, 30 perel

(Hmmm, tak já už si ten Jed vyhlížela dlouho, soo xD)

MAGIE JED
5 smaragdů, 5 safírů a 15 perel! :D

Claire byla nadšená a stejně tak i Erin. Ta se totiž usmívala od ucha k uchu díky čemuž se jí na tváři objevily ďolíčky, které tam moc často nebyly. Většinou se totiž usmívala buď falešně a nebo taky vůbec. Oddychla si, když Claire řekla, že přišla teprve před chvílí a tak moc dlouho nečekala. ,,Dobrá.." kývla hlavou a odložila si kabelku na stůl před sebou, přičemž už samozřejmě seděla a pokračovala v rozepínání svého kabátu. Ty knoflíky ji někdy děsně rozčilovaly. Byly malé a tak se hůře rozepínaly. Nakonec to však - docela i rychle - zvládla a tak si konečně mohla sundat svůj béžový kabát. Uculila se na Claire, když jí pochválila její dnešní outfit. Přeci jen.. chválu ona slyšela moc ráda. ,,Díky.. A ano, chápu, taky že jsem dlouho přemýšlela jestli si ho koupit," ušklíbla se, když si vzpomněla, jak zoufalá situace to tenkrát byla. No, nakonec byla ráda, že si ho koupila, jelikož se jí vážně líbilo. Ovšem i Claire byla oblečená skvěle. Ji s jejím stylem nikdy nemusela kritizovat, protože ona byla v tomhle ohledu jednoduše dokonalá. Věděla, co s čím sladit a tak vypadala jako chodící bohyně na Zemi. Proto to byla taky její kamarádka, že.. ,,Taky vypadáš nádherně.. Černá se k tobě hodí," mrkla na ni, přičemž ji na tváři pohrával uličnický úsměv. Hned na to se jí Claire zeptala na několik otázek za sebou a ona se musela opět usmát, jelikož byla ráda, že se o její život vůbec někdo zajímá. Jo, není na to zvyklá a ano, může si za to sama. Když to však celé zhodnotí, tak usoudí, že je to jen a jen dobře. Čím méně toho ostatní ví, tím lépe. A tak se tedy pustila do dlouhého monologu. ,,No.. mám se dobře, i když má nálada se poslední dobou strašně moc mění a já nechápu proč," přimhouřila nad svými slovy oči a na chvíli se zamyslela jestli bylo správné to Claire říkat. Poté však nad tím zavrtěla hlavou, jako by sama sobě říkala, že proč nad něčím takovým vůbec uvažuje. ,,Jinak u mě nového není asi nic... Tedy.. když se ptáš na ty kluky, tak před několika dny jsem svedla jednoho muže v baru, poté jsem s ním šla k sobě domů, kde jsem ho nakonec odkopla!" nad tou vzpomínkou se musela ďábelsky zasmát, jelikož jí to připadalo jako fakt dobrý plán. A že by pomyslela na to, jak moc mu to ublížilo? Ne, to nehrozilo. ,,A předtím než něco namítneš, tak musím dodat, že jsem to udělala kvůli tomu, že mi řekl, že prý nejsem žena.." mírně se nad tím zamračila a ztěžka vydechla. ,,Zasloužil si to," zamumlala nakonec s protočením panenek a myšlenky na něj raději opět zahnala někam do kouta. ,,A práce? Pff, tu mi ani nepřipomínej. Nesnáším to tam, nejraději bych pracovala někde sama, mimo dosah lidí, kteří by mě nemohli otravovat svou přítomností," procedila podráždeně skrze zuby a zavrtěla nad tím hlavou. ,,Většina si pořád na něco stěžuje a většinou to jsou úplné blbosti," dodala ještě, avšak pouze si to zamumlala pod nosem, jelikož nechtěla svými problémy zatěžovat Claire. ,,A co ty? Něco nového?" zeptala se jí se zájmem v hlase a zvědavě nadzvedla obočí. Erin možná byla dost sobecká, ale pokud se jednalo o novinky její kamarádky, tak tomu tak naštěstí nebylo. Protože jí to vážně zajímalo, což šlo jasně poznat z její tváře. Když jí Claire následně nabídla, že může strávit Vánoce s nimi, tak zavrtěla hlavou. Nechtěla se k někomu vnucovat a navíc.. tyhle Vánoce bude chtít strávit raději sama. Zavolá mámě a svému mladšímu bratrovi, což jí bude jako společnost v ten den naprosto stačit. ,,Jsi hodná Claire, ale v ten den bych spíše chtěla být sama," řekla směrem k ní opatrně, přičemž nevinně pokrčila rameny. Doufala, že se to Claire nějak nedotkne.. Nechtěla totiž aby si myslela, že by s ní nechtěla strávit Vánoce.. nebo třeba že by nechtěla poznat jejího přítele. To chtěla, a moc, jen jí to nepřišlo moc vhodné. Když před ní Claire následně postavila dárkovou krabici, tak se musela zasmát, jelikož jí to dost potěšilo. ,,Taky tu pro tebe něco mám," uculila se a vytáhla z kabelky béžovou dárkovou taštičku s různými přírodními motivy, která obsahovala hned několik věcí. První z nich byly rovnou dva original beauty blendery nebo-li houbičky na make-up. Jeden byl v růžové barvě a ten druhý v barvě modré. Dále se rozhodla koupit černou řasenku, která však ve svém balení obsahovala ještě jednu další - a sice bílou. Ta však sloužila na prodloužení řas. Samotná Erin ji ještě nevyzkoušela, avšak slyšela na ní velmi pozitivní ohlasy a tak doufala, že se Claire bude líbit. Další věcí byl pleťový krém nesoucí název Magical Moringa. No a nakonec hned několik malých mýdel s různými vánočními motivy (když tedy byly ty Vánoce, že), které voněly po citrusech. ,,Snad to všechno dobře použiješ.. A to, co jsi řekla mě platí i pro tebe! Rozbalit až na Štědrý den!" zasmála se tomu a taštičku více přisunula k Claire na znamení ať si jí vezme, přičemž sama popadla dárkovou krabici od Claire. ,,Ta krabička je nádherná, kde jsi ji sehnala?" zeptala se jí zájmem, ovšem s pohledem upřeným na krabici. Poté však už Claire pečlivě poslouchala, jelikož ta se jí svěřila se svým problémem o tom, že neví, co dát Cedovi k Vánocům. ,,Hmm.. prvně mi musíš říct, co má nejvíce rád.." řekla zamyšleně, přičemž už si ve své hlavě začala třidit všechny nápady, které ji napadly. ,,Určitě spolu něco vymyslíme!" řekla s úsměvem na tváři, načež se rozhlédla po místnosti. Všimla si, že se tu koná karaoke, což jí samozřejmě velmi zaujalo. ,,Hele! Claire! Půjdeme na karaoke!" vykřikla natěšeně, přičemž už začala vstávat ze své židličky. Doufala, že s ní Claire půjde, protože by se vážně nechtěla jít ztrapnit na to pódium sama.

Byla to už celkem dlouhá doba od toho momentu, kdy zjistila, že tu v Shadowhillu bydlí její bývalá kamarádka Claire. Měla ji na střední moc ráda, patřila totiž mezi ty lidi u kterých jste zkrátka věděli, že vám nemohou nic udělat. To však neznamenalo, že ji hned začala věřit, to tedy ne, trvalo to dokonce dva roky než si k ní vybudovala úplnou důvěru. Teď už však patřila mezi lidi, kteří ji dokázali vykouzlit úsměv na tváři už jen při samotném pohledu na ně. Možná právě proto měla v tento den, již od rána, skvělou náladu. Byla totiž domluvená s Claire, že se sejdou a ona tak přeci jen nebude mít pocit, že je na tomto světě úplně sama. Tedy.. spíše v tomhle městě. Hned jakmile přišla z práce domů, tak se převlékla do pohodlného oblečení, které se jí zrovna dostalo pod ruku, obula si boty, oblékla si svůj béžový kabát, popadla všechny nezbytné věci do ruky a vyrazila ven. Cesta ji naštěstí moc dlouho netrvala, venku bylo strašně počasí a ona se modlila, aby co nejdříve dorazila na místo, kde měla s Claire sraz. Bylo to na jedné akci, věnované speciálně tradici Mikuláše. Ona osobně zrovna takové akce zrovna moc nemusela, ale s Claire se už vážně dlouhou dobu neviděla a tak se rozhodla přeci jen jít. Když tedy dorazila na domluvené místo, tak ještě před samotným vstupem si zkontrolovala jestli má zakrytý krk, kde měla kousanec od té bestie. Nechtěla s tím Claire trápit, navíc si s tím dokázala poradit sama. Nebyla přeci dítě. Vypadalo to v pořádku a tak se tedy rozhodla vstoupit dovnitř. Moc lidí tu nebylo, což jí ale vůbec nevadilo. Čím méně, tím lépe. Rozhlédla se po sále a s přimhouřenými očkami hledala Claire. Chvíli ji to trvalo, no nakonec ji přeci jen uviděla. Upravila si vlasy a pomalým krokem se vydala za ní. Šla by rychleji, ale jelikož měla boty na podpatku, tak to moc nešlo. Navíc by tím i zvýšila riziko toho, že by upadla a tak si udělala trapas před celou touhle společností. Au, to by bylo nepříjemné. ,,Ahoj Claire!" zvolala radostně s upřímným úsměvem a objala ji. ,,Doufám, že nečekáš dlouho.." ušklíbla se a posadila se na místo hned vedle ní, přičemž si začala rozepínat pomocí knoflíků svůj kabát.

SÍLA: 4%
RYCHLOST: 5%
VYTRVALOST: 4%
OBRATNOST: 7%