Příspěvky uživatele

Vážně by jí nedělalo žádný problém tu knihu do řeky hodit, neměla k ní žádný citový vztah, stejně jako k ostatním knížkám a ona doufala, že to tady ten kluk věděl. No vypadalo to, že ne, protože v jednu chvíli už byla rozhodnutá tam tu knihu opravdu hodit. Naštěstí si to nakonec pár slovy zachránil a tak zůstala jeho kniha na pevnině. A ona mu jí i ochotně vrátila. No kampak se jen ztratila ta zlá Erin.. ,,To protože mě neznáš," odvětila mu jen na jeho slova o tom, že jí nevěří a protočila nad tím panenky, načež už tohle nechala. Vlastně ho celého už nechala být. ,,Na tebe nemám.." neodpustila si ještě jednu ze svých poznámek, načež na něj mrkla. Když se od ní vydal pryč, tak se i ona otočila a vydala se opačným směrem. Musela se uchechtnout nad jeho následnými slovy, který ji ještě věnoval na rozloučenou. Ovšem ona mu za to věnovala jen zdvihnutý prostředníček, a to bylo vše. Poté už si to kldině vykračovala dál, ignorující všechny kolem sebe.

Jí vždy šlo hlavně o to, aby se lidé kolem ní cítili méněcenně. Sama pořádně nevěděla, proč to dělala, každopádně jí to přinášelo dobrý pocit. Cítila se potom jako někdo víc než byli oni. Jako by byla lepší než ostatní. A to jí za to stálo, tedy to si alespoň v sobě namlouvala. Přidala si k tomu i jisté 'výhody', že tak tímhle způsobem od sebe bude všechny odhánět a nikdo jí kromě její rodiny nebude mít rád. A ona tak nebude mít žádnou slabinu kvůli které by se musela trápit. Jenže někdy tomu prostě nešlo zabránit, a tak se stalo, že si pár přátel, kteří ji dokázali tolerovat, přeci jen našla. Jenže o to tu tak teď úplně nešlo. Začínala pomalu litovat toho, že se na to, jak se správně omluvit, zeptala právě jeho. Z jeho slov to znělo tak moc jednoduše, jako by s vyřknutím těch slov neměl být žádný problém. Ale ona s tím vždy měla problém. A u Neadrtálce? Omluvit se někomu s kým závodíte o to, kdo je lepší je prostě těžké. Jenže to tady Kyle prostě nemohl pochopit, protože s největší pravděpodobností patřil ke slušňáčkům, kteří kolem sebe rozdávali jen a pouze lásku. Ble. Tázavě nadzvedla obočí, když jí řekl, že tu knihu nakonec do řeky bude muset přeci jen hodit, protože si trval na své odpovědi. Jenže tohle nemohl být jediný způsob. To má k němu prostě a jednoduše přijít a omluvit se?! Ne, to nebyla ona. Něco takového ze sebe nedokáže dostat, i kdyby moc chtěla. ,,Fajn.." ledabyle nad tím pokrčila rameny, protože ji bylo konec konců jedno, jak ta jeho pitomá knížka nakonec skončí. A už se jí i doopravdy chystala pustit, jenže on znovu promluvil. A konečně měla jeho slova nějaký ten smysl nad kterým se Erin musela na chvíli zamyslet. Zatěkala pohledem mezi ním a knížkou. Nakonec knížku tedy zaklapla a rozešla se zpátky k němu, samozřejmě s neporušenou knihou. ,,To zní sice moc hezky, ale až se omluvím, tak už mi bude zase jedno," řekla zcela přesvědčená svými slovy mezitím, co si to mířila zpátky k němu. Bylo jí už jedno, že mluví o sobě a o něm, stejně to ten blbštajn věděl. Samozřejmě nevěděla, jak to bude vypadat poté až (nebo spíše jestli) se mu omluví, každopádně doufala, že myšlenky na jeho osobu opustí její hlavu navždy. Když k němu došla, tak k němu natáhla ruku s jeho knihou. ,,Myslím, že ti něco spadlo," řekla s nic neříkajícím výrazem a klidně vyčkávala až si od ní knihu převezmu. Tentokrát neměla žádné zlé úmyslu, prostě mu chtěla tu knihu předat a odejít. A zase se utápět ve svých blbých myšlenkách.

Slova od té ženy ji velmi zaujala. Prý důvodem jejich návštěvy bylo to, že zde vyčenichali jiné rasy než ty lidské. Pokud byli stejně jako ona proti nim, tak by je Erin v podstatě mohla považovat za spojence. Ovšem pokud byli s nimi? Tím pádem tu měla dalšího nepřítele, kterého je nutné zničit. Aniž by si to Erin uvědomovala, tak do té ženy stále 'propuštěla' chlad - přeci jen svou magii stále neměla úplně pod kontrolou, i když o to dosti usilovala. S jistou zvědavostí si ji prohlížela a přemýšlela nad tím, co tu tak tahle podivná stvoření můžou chtít. Určitě sem nepřijeli jen na přátelskou návštěvu, to bylo jasné. Najednou se s ženou začalo něco dít. Erin z toho zprvu byla velmi zmatená, jelikož nechápala, co se děje. Avšak po chvíli pochopila, že tu bolest ženě způsobuje právě ona... A ona taky způsobí její smrt, která rozhodně není příjemná. Jak pro ni, tak ani pro ně. Překvapeně pootevřela pusu, absolutně netušíc, jak se jí něco takového mohlo povést a vyděšeně hleděla na zbytky, které po ženě zůstaly. Ne, to ne! To jsem nemohla udělat já.. Tohle vážně nechtěla udělat, nechtěla nikomu ublížit, i když to nevypadalo, že by ta žena měla s jejím městem dobré úmysly. Ale co když přeci jen měla? Pak Erin zabila někoho úplně nevinného, což znamenalo, že udělala něco, čemu měla celý svůj život zabraňovat. A Immča tomu zrovna taky dvakrát nepomohl, když jí začal nadávat. Svraštila obočí a podívala se jeho směrem. Nebyla by to ta pravá Erin, kdyby si pro všechno nenašla nějaký 'rozumný' argument, kterým by si své chyby dokázala odůvodnit. ,,Stejně by ti nic neřekla! A pokud jsi od ní čekal kladné odpovědi, tak musíš být ještě větší blbec než jsem si myslela.. Nevím, jestli sis toho všiml, ale právě ona se podílela na smrti plno lidí zde, kvůli jejich očividné 'havárce' " při slově havárka udělala ve vzduchu uvozovky, aby bylo jasné, že tomu ani za nic nevěří. Zároveň se svými argumenty snažila přesvědčit i sama sebe. Že to, co udělala bylo vlastně nakonec správné. Přimhouřila oči, když svými následujícími slovy narážel na to, co jí už nějaký ten pátek svíralo svědomí. ,,Ne, já si své problémy umím vyřešit, ale problémy ostatních, které si svou naivitou zajistily samy.. jo, ty mi jsou fuk.." procedila skrze zuby a ztěžka polkla. Nehodlala se tu s ním nadále dohadovat, akorát ji to brzdilo v tom, aby zjistila, co se tady děje. Proto oboum věnovala zamračený pohled, i když tady chudák Darryl za nic nemohl, a vydala se od nich pryč. Chtěla prohledat okolí, najít něco užitečného - nebo se o to alespoň pokusit. Snažila se držet co nejdále od těch trosek, hledala spíše několik málo metrů od nich.

Byl to jen zlý sen? Celé se mi to zdálo? Tak přesně tohle byla úplně první myšlenka, která ji prolétla hlavou hned poté, co se probudila. Nebo spíš - co jí Darryl probudil. Zprvu sebou dost cukla, jelikož se nad ní skláněl úplně cizí muž, který jí pravděpodobně probral. Párkrát zamrkala víčkami a pootevřela pusu, jako by chtěla něco říct. Ovšem nic ze sebe nevydala, protože na slova nebyl čas. Naštěstí ji netrvalo moc dlouho než se znovu zorientovala v jaké situaci se to vlastně nachází. Divná hořící věc, muž který ji záhadným způsobem uspal, chaos.. Pomalu se postavila zpátky na nohy a chytla se za hlavu, jelikož ji po tom tvrdém pádu bolela. Au? Mírně zavrtěla hlavou a rozešla se za Darrylem, který v náručí nesl tu dívku, které se snažila pomoci. Když jí položil na zem, tak se jí opatrně znovu zeptala, co se stalo. A ona ji to protentokrát řekla. Ale upřímně.. Erin by byla radši, kdyby to vůbec nevěděla. Zatvářila se poněkud zmateně a když si záchránaři převzali dívku do svých rukou, tak se znovu postavila. Mírně se zamračila na Darryla, tedy spíše na jeho ruku, která přistála na jejím rameni. Proč měl dneska každý potřebu se jí dotýkat?! ,,Já nevím, vůbec nechápu, co se tu děje.." řekla skoro až zoufale a pokrčila nad tím rameny. Obvykle tedy lidem poroučela, co mají dělat, ale teď? Teď ztratila řeč. Založila si ruce na prsou a nervózně si začala kousat do svého spodního rtu. V tom však zaslechla známý hlas. Pro ni tady v Shadowhillu až moc známý. Sice ho viděla ještě před tím než upadla do spánku, ale myslela si, že to byl jen čirý výmysl její mysli. Ale ne.. on tu vážně byl. Srdce se jí z neznámých důvodů rozbušilo jak o závod. Opět pootevřela pusu, že něco řekne, jenže zase z ní nic nevyšlo. Stáhla rty do rovné linky a pozorovala jej, stejně jako on ji. Nic neříkal, ale to ani nemusel, protože ona poznala, že se na ní stále zlobí. A ona pořád nevěla, co s tím. Skoro ji to přeneslo do světa myšlenek ve kterých se sama někdy utápěla, naštěstí ji však probrali záchránaři, kteří trvali na tom, že si do péče převezmou jakousi ženu, která byla u Immči. Z neznámých a nevysvětlitelných důvodů byl Immča proti, asi k tomu měl vážně dobrý důvod a ona se k jeho protestu mohla přidat. Ale nic takového neudělala, protože netušila o co se jedná. Ženu si tedy nakonec odvezli a ona měla chuť se jednoho z nich zeptat, co se tu stalo. Jenže k tomu jaksi nedostala příležitost, jelikož záchranáři nesoucí tu ženu zničehonic upadli na zem a ona se dala na útěk. Samozřejmě, že se chtěla okamžitě vrhnout na ní, jelikož měla podezření, že se těm záchranářům stalo to samé, co jí. Ale promluvil k ní Neandrtálec a tak na chvíli pozornost obrátila k němu. ,,Sch- co?!" zeptala se ho nechápavě a svraštila obočí. Nechápala, co to slovo znamená, avšak měla pocit, že už ho někdy dříve slyšela. Nakonec nad tím pouze zavrtěla hlavou a vydala se hned za Darrylem, jelikož ten se k té podivné ženě rozběhl jako první. A samozřejmě se dožadoval otázek, který tu momentálně zajímaly všechny tři. Jenže někdo ji k odpovědím musel přinutit, že ano.. Proto byla ráda, když se toho ujal Immča. No ona tam rozhodně nehodlala jen tak nečinně stát. Všimla že ta žena je poraněná, což tady Erin tak trochu nahrávalo do karet. Položila ruku na jedno její zranění a díky své magii přiměla její vodu a krev v těle zmrznout. ,,Já být tebou tak ho poslechnu a mluvím," procedila směrem k ní skrze zuby a propalovala ji pohledem.

Musela by být vážně dosti slepá, aby přehlédla to, že i on k ní byl dosti ironickej. Ale že by jí to nějak drásalo srdce? Ne, to se tak úplně říci nedalo. Většinu času na něj pouze pohrdavě pohlížela nebo se na něj znechuceně šklebila. Ničeho lepšího se od ní bohužel nedočkal. V jednu chvíli už to vypadalo, že její výzvu s tím nakopnutím přijal, ovšem ona se ani přesto nepohla. Nebála se ho. Nebyla tak slabá, jak vypadala, takže věřila, že kdyby došlo na něco jako fyzické násilí, tak by se byla schopná ubránit. Teda.. snad. Když se tedy vše hodilo do 'klidu', tak začala vyprávět situaci, kterou si má představit. Dobrá, sice zacházela do nepodstatných detailů, ovšem na to se stále dalo dobře vymluvit. Přeci jen ji šlo o to, aby nepoznal, že se jedná o situaci, která se doopravdy stala a ona s ní potřebuje poradit. Jenže se prostě nedokáže zeptat jako normální člověk, protože jí to nejde. Stejně jako omlouvání se.. Pokud od ní někdo omluvu přímo nevyžaduje, tak se jí velmi těžce vyslovuje nahlas. A to byl možná ten problém, proč se tenkrát Neadrtálcovi neomluvila. Bála se a odmítala hledět na jeho vítězoslavný pohled. Protože to ona nad ním měla vítězit, né on nad ní! Po svém dovyprávění si ztěžka oddychla a hypnotizovala ho pohledem očekávajíc, co jí na to odpoví. Ovšem jeho následná slova nebyla taková, jaká si představovala. Doufala, že její omlouvání se nebude obsahovat žádné dožadování či podobné věci. Jenže.. ono to asi jinak nešlo. ,,Dejme tomu, že.." schválně udělala, že přemýšlí, aby to nebylo zas až tak průhledné, přičemž prsty pravé ruky bubnovala o zábradlí mostu. ,,Že tě to prostě baví. A u ní obzvláště.." odpověděla mu po chvíli 'přemýšlení'. Mírně se zamračila, když jí dal jasně najevo, že prokouknul to, že to není vymyšlené. Blbštajn jeden šprťáckej! ,,To ses s tou situací nevypořádal zrovna nejlépe.. Zkus to ještě jednou a snaž se mnohem více nebo.." lišácky se usmála a zamávala jeho milovanou knížkou přímo nad řekou. Už stačí ji jen pustit, jen jedno uvolnění.. No zaleží to samozřejmě jen na něm.

Bylo vážně těžké nehodit tu knihu do řeky ihned, obzvláště když věděla, že mu na ni záleží. Samozřejmě si byla vědoma toho, že by riskovala jeho naštvání se, ovšem nešlo ji hlavně o tohle? Moc ráda lidi provokovala a ještě zábavnější bylo, když jí to oni vraceli se stejně velkou vervou. I když.. u pár jedinců to bylo nepříjemné, to už je však jiné téma, kterým se ona nechce zabývat. Ne teď, když se tak skvěle baví. Neubránila se opětovnému protočení panenek, když jí řekl název knížky, která ji byla úplně jedno. Chtěl z ní udělat hloupou, to jí bylo jasné, protože tohle ONI vždycky dělali. Opravovali vás a dělali z vás ty nejhloupější lidi na téhle planetě. Jenže Erin nebyla hloupá. Ano, měla svoje mínusy, bylo jich plno, jelikož byly obzvláště vnější a tak je viděli všichni, ale rozhodně nebyla hloupá. Jenže o tomhle se tu nehodlala hádat s tímhle.. klukem. Stačilo, že to věděla ona. ,,Díky," pronesla s jasně ironickým tónem hlasu a ušklíbla se. Nečekala, že k ní bude tak vzdorný, on na to ani moc nevypadal, takže ji překvapil. A příjemně samozřejmě. Přeci jen na těch introvertech si vždy jen vybíjela zlost, nijak se nebránili a to ji poměrně vyhovovalo. Ovšem ti, kteří se s ní dokázali hádat do haleluja.. ti prostě byli k nezaplacení. Hypnotizovala jej pohledem a trpělivě čekala, co z něj vyleze. Už si i myslela, že přejde za ní, když přešel k zábradlí mostu, avšak dál se neodhodlal. Nad tím se nezapomněla pobaveně ušklíbnout, protože.. ono se tomu jednoduše nešlo nesmát. ,,Ano, ty si budeš představovat.." odpověděla mu s doprovodným kývnutím hlavy a lišácky se usmála. Nad jeho dalšími slovy se musela zasmát. Vyhrožoval ji, ale přitom nebyl schopen vstoupit ani na ten blbý most. Měla by se snad takového člověka obávat? ,,Do toho.." řekla s pobaveným výrazem ve tváři a ledabyle nad tím pokrčila rameny, aby mu naznačila, že jí to je fuk. ,,A radím ti ať dobře volíš svá slova, jinak tvá knížka nemusí dopadnout dobře," řekla tentokrát s vážnou tváří, aby zdůraznila vážnost svých slov, načež se tedy pustila do menšího vyprávění. ,,Představ si, že jsi v nočním klubu.. Jsi škodolibý kluk, který moc rád lidi okolo sebe provokuje, ať už to je v podstatě kdokoliv.. Jsi opilý, v podstatě ani nemáš pojem o čase, totiž jediné co tě zajímá je bavit se.. A to pořádně.. Najednou tam však potkáš holku, kterou jsi potkal již dávno předtím u jezera a která se s tebou moc ráda hádá.. A začneš si s ní povídat.. Nebo lépe řečeno hádat.. A potom tě napadne skvělej nápad.. Flirtuješ s ní, nenápadně ji svádíš a ona.. jelikož je taky opilá.. ti všechno žere. Nabídneš jí, že půjdete k tobě domů a ona okamžitě souhlasí. Jenže před dveřmi tvého bytu ji odkopneš a zabouchneš ji dveře přímo pod nosem.." po celou dobu svého dlouhého monologu se s neutrálním výrazem dívala do knížky, přičemž ní listovala. Ovšem poté, co dořekla vše potřebné obrátila svou pozornost zpět na něj. ,,Takže má otázka zní.. jak se jí omluvíš, když jsi udělal tak strašnou věc?" nadzvedla obočí a zaklapla knihu, přičemž s ní zamávala ve vzduchu, aby si uvědomil, co je v sázce. Stačí jen jedno protivné slovo a ona je schopna tu knihu do řeky opravdu hodit. Avšak bylo pravdou, že by se jí od něj nějaká ta rada hodila. Přeci jen se v tomhle určitě orientoval lépe než ona, to v podstatě každý, jen jí bylo jaksi proti srsti se někoho zeptat přímo. A tak bylo lepší to tak nějak zaobalit do nějaké hry nejlépe s neznámým člověkem. Takže celá tahle situace se jí v podstatě velmi hodila. Teď jen doufat, že ji nepošle... někam.

Vypadal poněkud překvapeně, což bylo z její strany poměrně očekávající. Přeci jen ji neznal, ona neznala jeho.. Ovšem jí to narozdíl od něho bylo úplně fuk. Ráda provokovala lidi okolo sebe a bylo jí úplně jedno, kdo to byl. Hlavní bylo, že se ona bavila. Vypadalo to, že jejím slovům o výzkumu tak úplně nevěřil. Tedy alespoň to tak usoudila z jeho uchechtnutí. Ale že by jí to nějak vadilo? Ne, bylo jí to jedno. Stejně jako všechny ostatní věci, co se kolem tohoto kluka točily. S nadzvednutým obočím ho pozorovala, jak se marně rozhlížel kolem sebe, přičemž se lišácky usmívala. Nikde nebylo nic poblíž, aby si tu svou ubohou knížku podal. Což tady Erin jen a jen nahrávalo do karet. Tedy ne že by měla něco proti knížkám, i ona si někdy ráda četla, ovšem to jen ty fantasy knížky nejlépe ve kterých se neobjevovala žádná slaďárna. Nad tím vždy krčila nos. Avšak neměla ke knížkám takový ten přehnaný vztah, že by o ně každodenně pečovala. Ji třeba ani nedělalo problém s nimi hodit o zem. Nebo vytrhat z nich stránky. Nebo je popsat. Zkrátka k nim neměla žádný cit, bylo jí fuk, jak dopadnou. Vždyt to byly jen knížky. Obyčejná, neživá věc. Pro ni nic zvlášního. Proto tedy s potulným úsměvem přešla ke knížce, která přistála ve středu mostu a vzala ji do rukou. Už jen z jeho reakce pochopila, že je pro něj velmi vzácná. Samozřejmě ji napadlo to, co ho - a sice hodit ji do vody. Jenže to by bylo moc rychlá, tudíž pro ni moc velká nuda. Proč si to trochu neužít?? A v tom ji v hlavě něco napadlo. Když tu narazila na kluka, tak toho mohla přeci jen nějak využít a u toho se i pobavit. Vypadal sice, že ho to nějak nevyvedlo z míry, ale to jí bylo koneckonců fuk. Určitě mu to nebylo úplně jedno, a to jí stačilo. ,,Vtipné," utrousila jen k jeho slovům s kamennou tváří a otočila se čelem k zábradlí od mostu. Opřela si o zábradlí lokty a otevřela jeho knížku - skoro jako by z ní plánovala číst, avšak její úmysl byl poměrně jasný. Jeho slova o tom, že by mu to snad mohla podat úplně ignorovala, místo toho spustila svůj monolog. ,,Zahrajeme si hru.. Hlavní výhrou bude tady ta tvá divná knížka," v duchu si přečetla její název a pouze nad tím protočila panenky. Určitě to byla nějaká blbost. ,,Platí?" pohled upřela zpět na něj a nadzvedla obočí. ,,Hra se jmenuje - 'Představ si kdyby..'" ani nečekala na jeho odpověd a rovnou už mu hru představovala, jelikož si byla jistá, že na tu její hru přistoupí. Tedy alespoň v to doufala. ,,Je to vážně skvělá hra, proto by byla škoda, kdyby sis ji se mnou nezahrál.." zvedla jeden koutek úst výše a naklonila hlavu mírně na stranu ptajíc se, jestli do toho jde nebo ne.

Všude kolem ní panoval chaos. Zdraví lidé se snažili pomáhat těm zraněným a zranění neustále naříkali. Viděla snad Erin někdy horší pohromu než byla tahle? Ono ani tak nešlo, jak moc velká pohroma to byla, ale spíše o to, že se nevědělo, proč se to stalo. Tedy lépe řečeno - kdo za tímhle vším stál. Jenže teď nebyl čas, aby se po tom pátralo, teď šlo hlavně o to, aby dostali co nejvíce zraněných do bezpečí. Zrovna Erin si vyhlídla jednu mladou dívku, která měla něco s nohou. Ta totiž vypadala, že je schopná ji něco říci. Přeci jen.. ostatní už vypadali, že toho moc nevydrží a budou rádi, když se vůbec dostanou do bezpečí, natož aby tak ještě mluvili.. Toho muže u stromu ze začátku úspěšně ignorovala, jelikož se jí jeho otázka zdála poněkud zbytečná. To snad sám nemohl vytušit, jak by zde mohl být napomocný?! Každá lidská zdravá ruka byla pro tento chaos prospěšná. A to už jakkoliv. Zvedla tedy tu dívku ze země a rozešla se s ní pryč od té podivné, hořící věci. Mezitím se jí zeptala, co se tu stalo, ovšem než jí ta dívka vůbec stačila odpovědět, tak k nim přiskočil jakýsi muž a ona hned po jeho prvotních slovech poznala, že to je ten od stromu. Zamračila se na něj, protože je vyrušil a ona chtěla, aby odprejsknul. Byla si totiž téměř jistá tím, že tohle zvládne sama. No další problém nastal, když jí ten muž dal ruku okolo ramen, což jí dost vytočilo. Mohl být jak moc pohledný chtěl, jí i přesto od něho ten dotek vadil. ,,Hele! Jak se opovažujete na mě sahat?!" zavrčela na něj nevrle. Kdyby tu nepomáhála té dívce, tak by ho od sebe odstrčila, jenže takhle k tomu jaksi neměla šanci. Ani nepomyslela na to, že by ji chtěl nějak pomoct či něco podobného. Hned za tím viděla něco špatného. To byla celá ona. Ovšem teď se nezmýlila. Protože v následující chvíli, právě tehdy, kdy spolu navázali oční kontakt, se jí začala chtít děsně spát. ,,Co to.." zamumlala si pod nosem a přivírala oči. Už ani tak nevnímala svět kolem sebe, vnímala jen jeho točící se oči kvůli kterým tak rychle propadala do spánku. ,,Přestaňte.." zašeptala, ovšem hned na to již začala padat na zem, kvůli tomu jak byla slabá.. Jednoduše řečeno - už nebyla schopna stát pevně na zemi. Těžce dopadla na zem a porozovala dění před sebou. Snažila se zůstat vzhůru, bojovala s tím. Jenže její víčka postupně čím dál tím více těžkla. Poslední, co viděla byl on. Zase on. Jako by ji pronásledoval na každém kroku, který udělala. Ovšem také to mohla být jen halucinace z toho, jak už z něj byla zblblá. ,,Neandrtálče?" zamumlala ještě z posledních sil až nakonec propadla do hlubokého spánku, který mohl trvat bůh ví jak dlouho. Její tělo tam bezvládně leželo - jako by byla jen další mrtvolou, tedy obětí této akce.

Samozřejmě i ona měla strach z některých věcí, no nejvíce to byl právě ten strach z hmyzu. Avšak aby se bála vstoupit na pevný most, kde je velmi malá pravděpodobnost, že by se vám mohlo něco stát? Dobrá, možná někdy přemýšlela nad tím - právě když přecházela po nějakém mostě - že by se mohlo stát, že by pod ní třeba ruplo jedno z prken a ona by spadla do vody pod sebou. Jenže takovou pravděpodobnost shledávala za velmi nízkou a tak si s tím nikdy nedělala moc hlavu. Pro ni to tedy byla úplná blbost.. No to se asi nikdy sama sebe nezeptala, proč se bojí právě neškodného hmyzu. Jenže to by byla zase odbočka někam, kam ona nehodlá směřovat.
Snažila se do svého šťouchnutí dát co nejvíce síly, nejspíše proto, aby se jí její plán povedl, tak jak ona chtěla. Ani nepomyslela na to, že by se ten kluk mohl snad nějak závažně zranit, což byl vlastně její největší problém. Nikdy nepřemýšlela nad následky. Ani tenkrát. S lišáckým úsměvem jej pozorovala, jak padá, přičemž od něj o krok ustoupila. Změřila si ho pohledem a mírně přimhouřila oči. Vážně na sobě měl tu trapnou bundu, kterou teď nosí úplně každý? Oh bože, další módní oběť.. Musela nad tím protočit panenky, jelikož takoví lidé ji děsně vytáčeli. Také si nemohla nevšimnout knížky, která mu vypadla z jeho sevření. Nerd? Možná.. Ušklíbla se, načež ji jeden koutek úst vyletěl vzhůru, zatímco ten druhý zůstal ve své původní pozici. Mohla za to právě jeho nadávka, kterou ze sebe hned po možná trochu tvrdém dopadu na zábradlí dostal. Vlastně měl štěstí, že dopadl takhle, mohlo to být i horší. Když se na ni ohlédl, tak mu svou pravou rukou zamávala, snad jako by to byli přátelé, kteří se tu náhodně potkali na mostě. Po jeho následné otázce však ruku stáhla zpátky k tělu, načež si ji založila zpátky do své kapsy od kabátu. ,,Ne, jen si dělám takový výzkum o reflexech," řekla první lež, která ji napadla v hlavě, načež se vydala velmi pomalou chůzí k jeho knížce, která se válela přímo na mostě. Asi se mu pro ní moc nechtělo, což pro ní bylo vlastně.. výhodné. Ach ano.. už dlouho si z někoho nedělala srandu. Neškodnou.. kvůli které nebude mít žádné výčitky svědomí. Snad. Když kolem něj procházela, tak na něho ještě schválně provokativně mrkla, načež svou pozornost přesunula jen na jediný předmět před sebou. A sice na jeho knihu. Tu vzápětí zvedla, tedy hned jakmile se dostala k místu, kde ležela, což bylo zhruba ve středu mostu. ,,Chmm.. čteš rád?" optala se ho bez jakéhokoliv zájmu, načež si ji začala pečlivě prohlížet.

Posledních pár dnů pro ni nebyly zrovna nejrůžovější. Měla problémy v práci kvůli tomu, že často vyjížděla jen tak bezdůvodně po hostech a tak jí vyhrožovali tím, že ji vyhodí a navíc v sobě měla neustále výčitky kvůli němu. Snažila se toho zbavit - neustále a neúnavně. Jenže to bylo úplně marné, prostě ho nedokázala vytěsnit hlavy ať už se snažila sebevíc. Možná, že kdyby se mu tenkrát v tom pitomém autosalonu přeci jen omluvila, tak by tohle měla za sebou. Kdo ví, jestli ho ještě někdy vůbec uvidí. Totiž.. kdyby ho třeba potkala na ulici, tak by ho asi těžko zastavila, protože taková ona jednoduše nebyla. Už tak pro ni bylo jejich předešlé setkaní poněkud divné, a to právě kvůli té zbrani, která se mu ze záhadných důvodů zničehonic objevila v ruce. A hned zmizela! Lhala by, kdyby řekla, že nepátrala po tom, co to mohlo být. Bohužel se však k žádnému pořádnému závěru nedostala.
Bylo zrovna pozdní odpoledne, když seděla ve svém béžovém křesílku a v hlavě ji nekontrolovatelně vířilo hned několik myšlenek. A zase to nešlo zastavit. Vytáčelo jí to, vážně moc.. A tak se rozhodla, že si na chvíli zajde ven. Ať své myšlenky alespoň na chvíli soustředí zase na něco jiného. A tak si oblékla své upnuté černé džíny, lehký bílý svetřík a nakonec svůj béžový kabát, který si prozatím nechala rozepnutý. Nasadila si elegantní černé botky na podpaku a vyšla do ulic. Samozřejmě si ještě do kapsy stihla dát i ty nezbytné věci jako byl mobil, klíče a peněženka.
Ruce se měla po celou tu dobu v kapsách, přičemž pohled měla upřený do země a tak nebylo divu, že po cestě vrazila hned do několik kolemjdoucích. Ovšem nedávala vinu sobě, nýbrž jim. Jak taky jinak, že ano.. Její kroky ji zavedly až k nějakému odlehlému místu odřízlého od města, což ji vlastně vyhovovalo. Začalo se poměrně dost ochlazovat a tak byl čas na to, aby si konečně zapla knoflíky u svého kabátu, což ji přimělo k chvilkovému zastavení se a porozhlédnutí po okolí. Nikde nikdo. Její prsty klouzaly po jednotlivýh knoflíčcích až nakonec skončily u límce, který si upravila dle svých potřeb. Založila si ruce zpátky do kapes, přičemž čerstvý vzduch nasála pořádně do plic a opět se dala do chůze. Nakonec došla až k jakémusi mostu, kde stál... člověk. Tedy doufala, že to je jen obyčejný člověk, protože další setkání s nadpřirozenem by už asi nedala. Ať už to byl kdokoliv, tak to vypadalo, že se bojí vstoupit na ten most. Nad tím se Erin musela uchechtnout, protože.. jak někdo může mít strach z mostů?! Ona sice neměla s její entomofobií co říkat, ovšem to už byla věc další, kterou nikdo nemusel vědět, že ano. Tiše tedy přicupitala k té dané osobě a jemně do ní štouchla, aby se odvážila k nějakému tomu pohybu. Ona holt byla zákeřná a ráda lidi děsila. No ještě lepší pro ni bylo to, když je mohla stáhnout až ke samému dnu.

Na stím postavy s pláštěm :D Z jejího pohledu Darryla v podstatě ani nevidí, když je za tím stromem :-) Omlouvám se, že jsem to v postu neobjasnila:/

Po zaslechnutí hlasitého výbuchu sebou Erin mírně trhla. Zrovna si to mířila z práce rovnou domů, kde se už velmi těšila na to, jak si odpočine. Zhruba v půli cesty se však zastavila a se svraštěným obočím se otočila směrem, odkud výbuch zaslechla. Mohla pokračovat v cestě domů, a ona i chtěla pokračovat, jenže poté tu byla ta větší část jejího já, která byla zvědavá. A ta také rozhodla, kam budou její následující kroky směřovat.
Na místo kupodivu nedorazila úplně ihned, avšak snažila se jít co nejrychleji a to se alespoň za snahu počítá, no ne? Jenže byla zmatená z celého.. tohoto. Musela se pořádně porozhlédnout kolem sebe, aby se dostatečně dobře zorientovala. Byli zde zranění a bohužel i mrtví lidé, což ji ihned přimělo k tomu, aby vytáhla z kapsy svého béžového kabátu mobilní telefon a zavolala pomoc. Jenže sotva ho výtahla, tak ho hned dávala zpátky, jelikož si prohlédla tu obrovskou věc, která za všechno tohle mohla. A jí hned na první pohled bylo jasné, že to není nic normálního. Nikdy nic takového neviděla, dokonce ani z těch povídaček, co jí otec vyprávěl o ničem takovém neslyšela. Ovšem tímhle se rozhodla zabývat později. Teď by měla pravděpodobně začít pomáhat zraněným, i když to vypadalo, že se o většinu již někdo postaral. A tak se pomalu rozešla blíže k té podivné věci. Oči ji začaly poměrně dost pálit a tak nimi musela mžourat. Také si stačila všimnout toho, že se jí něco lepí na boty. Bylo to něco zeleného a nevypadalo to zrovna bezpečně.. Jenže všechno hezky po pořádku. U jednoho ze stromů si všimla jakési postavy, která tam jen tak postávala. Musela se nad tím zamračit, jelikož aby někdo takovou pohromu pouze pozoroval a nijak nepomohl?! Vždyť toho snad nebyla schopná ani ona! ,,Hej! Vy blbštajne! Ano vy u toho stromu! Nestůjte tam jen tak nečině a pojďte alespoň trochu pomoct!" křikla na něj a pravděpodobně by i se svým pobízením pokračovala, jenže si kousek od sebe všimla mladé dívky, které by tipla zhruba 14 let. Byla poněkud těžce zraněná, tedy alespoň to tak vypadalo, když se nemohla postavit. A tak nechala tu osobu u stromu být a vrhla se směrem k té dívce. ,,Ukaž.. pomůžu ti.." řekla směrem k ní s tváří, která nejevila žádné emoce a obmotala si její ruku okolo krku. Pomalu ji pomohla vstát ze země a mířila s ní co nejdál od ohně. ,,Co se tady stalo?" zeptala se jí po cestě k nějakému bezpečnému místu s velmi klidným hlasem, i když uvnitř sebe tak úplně klidná nebyla. Bála se toho, co se může v další chvíli stát, protože ta divná, hořící věc rozhodně nevěstila nic dobrého. Samozřejmě ji napadlo, že by mohla použít svou vrozenou magii, jenže tihle lidé pravděpodobně nic o nadpřirozenu nevěděli a ona chtěla (pro jejich dobro), aby to tak i zůstalo.

Bylo jí jasné, že mohla utéci - a sice hned poté, co v jeho ruce spatřila tu pistoli. Jenže taková ona nebyla. Nebyla zbabělec, který hned před vším utíkal. Rozhodla se svým problémům čelit z očí do očí a to ať už byly sebevíc hrozné či nepříjemné. Jako třeba tohle. Jak by asi před ním vypadala kdyby utekla?! Nejdříve se mu naparovala, jak je nejepší a poté by udělala tohle... Vysmál by se jí. Tedy.. on se jí vysmíval už teď, ovšem kdyby udělala tohle, tak by to bylo oprávněné, což by pro ni bylo mnohem horší. Ačkoliv to uznávala velmi nerada, tak s ním musela souhlasit. Tedy.. s tím, co řekl o tom, že si nikdy nemůže být jistá tím jestli ji říká pravdu nebo naopak lže. Proto kývla hlavou na znamení, že tomu rozumí a poslouchala, co dalšího měl na srdci. Možná by mu i opět dala za pravdu - tedy alespoň uvnitř sebe, nahlas nikoliv - ovšem jeho poslední slova ji poněkud pobavila. Lidé ji vždycky podceňovali, protože vypadala jako párátko, které v ruce neudrží ani ten blbej nůž. Jenže mýlili se. Ona toho dokázala udělat mnohem víc než by si byť jen dokázali představit. ,,Asi nechápeš v jak kritické situaci se to nacházíš.. To já tady držím zbraň a můžu na tebe kdykoliv zaútočit, nikoliv ty.." pozvedla jedno obočí vzhůru a sjela ho pohledem. Sice byl asi - tedy asi určitě - mnohem silnější než ona, jenže ona taky nebyla úplně slabá. Navíc tu byl další velmi důležitý kousek její povahy, kdy si velmi věřila. A to i v tomhle. I když by oproti ní stál ten nejsvalnatější muž na světě, tak by si řekla, že by přeci jen malou šanci mít mohla. ,,Takže být tebou, tak si tak moc nevěřím," dodala ještě po chvíli a tak jak to měla ve zvyku, tak na něj dětinsky vyplázla jazyk - skoro jako by doufala, že ho to úplně odrovná a on už na to nebude mít co říct. Nad jeho dalším projevem, tentokrát už více naléhavějším, se musela krátce zasmát. No nebyl to ten upřímný smích, který už měl to 'štěstí' zaslechnout, nýbrž ten pohrdavý. Sice z něj měla tak trochu respekt, ovšem nehodlala mu to dávat najevo. Musela vypadat sebejistě a neohroženě. ,,Tohle mě má vyděsit a přimět, abych ho sklopila?! Myslela jsem, že máš navíc," nejprve byla až přehnaně klidná, no poslední slova už procedila skrze zuby. Bylo to možná provokativní, troufalé a možná i hloupé.. Ale konec konců - taková ona přeci byla.
Musela protočit panenky z toho, jak byl netrpělivý. Očividně vážně nechápal, že na všechno musí jít opatrně. A s opatrností přichází i snížená rychlost, která již u ní byla naprosto běžná. ,,Sklapni!" vyjela tentokrát i ona se zvýšeným hlasem a probodla ho vražedným pohledem. Poté už tedy začala s obcházením jeho samotné, přičemž kontrolovala snad každý bod jeho těla, kde by mohl mít zbraň schovanou. Slyšela, jak si něco zamumlal, ovšem nevěděla, co za slovo to vůbec bylo. No hádala, že to byla nějaká nadávka na ni či něco podobného, jelikož se očividně snažil to pronést velmi potichu - tak, aby to bylo dostupné jen jeho uším. Bylo zbytečné se ho vůbec ptát, co to mělo znamenat, jelikož věděla, že by jí to neřekl. Když se vrátila zpátky na své původní místo a založila si ruce na prsou, tak pozorovala, jak dával své ruce do původní polohy. Ono vlastně nebylo vůbec špatné mít ho takhle pod kontrolou. Totiž zrovna u něj to byla velká výhra, když byla ona ta, která nad ním měla nadvládu. ,,Jak už jsem řekla.. Nechtěla jsem tě zabít, byl to jen určitý druh.." zarazila se, přičemž svraštila obočí. ,,.. opatření," dokončila nakonec s úlevným výdechem, načež si ruce založila do kapes své bundy. Byla ráda, že to dopadlo takhle, jelikož v sobě stále měla chuť do života a tím pádem by ráda na tomto světě ještě pobyla. Nadzvedla obočí, když i on řekl, že by rád věděl, co to mělo znamenat. To to vážně neví nebo pokračuje stále v té jeho hře? Ale nic na to neřekla, už v té hře nehodlala nadále pokračovat. Vlastně měla chuť se otočit a odejít zpátky ke svému autu s tím, že tam opravdu počká na někoho jiného než byl on. Jenže nic takového neudělala, protože ji stihl vytrhnout z myšlenek se svými... bizarními slovy. Ona vlastně jen věděla o základních magií - tedy oheň, voda, vzduch, země a led. Jenže něco takového nezapadalo ani do jedné z této kategorií. Navíc si nebyla jistá tím, že by někdo jako Neandrtálec dokázal vůbec ovládat nějakou magii. A proto se tomu zasmála. Né kvůli tomu, že by mu nevěřila, ale protože to u něj nebylo možné. ,,Ty aby jsi ovládal magii? Ale prosímtě.." s pobaveným výrazem nad tím zavrtěla hlavou a nakrčila nos. ,,To je teda blbost.." zamumlala si sama pro sebe pod nosem, protože takové informaci nehodlala uvěřit. Dokonce ani nepostřehla ten fakt, že tady Neandrtálec o magií ví. No ona si to později uvědomí - třeba až nad tím vším bude přemýšlet doma.
A tak byla jejich konverzace u konce. Na svou omluvu, kvůli které k němu vlastně běžela, úplně zapomněla. Nebylo se čemu divit, když se zničehonic ocitla v takovém zmatku. Pozorovala ho a čekala jestli z něj něco vypadne nebo to ona bude muset říct, že už tedy půjde. Už si i myslela že tomu tak bude, jenže on nakonec přeci jen promluvil. A nevyslovil zrovna slova ve která doufala. Nebo i nedoufala, kdo ví. No jasně, ta omluva.. Že já s tím začínala.. Povzdychla si nad tím a už už otvírala pusu, aby se mu tedy nějakým tím způsobem mohla omluvit. Jenže v tom se kousek od nich ozval hluk. A ona - stejně jako on - obrátila svůj pozornost směrem k tomu hluku. Ne, nehodlám se ztrapnit.. ne tady a teď.. Ztěžka polkla a podívala se zpátky na něj. ,,Vlastně už musím jít," ohrnula spodní ret a nasadila hraný, smutný výraz. Poté se však lišácky usmála. Když to totiž nakonec zhodnotila, tak to bude o něco zajímavější, když Neadrtálec po ní tu omluvu bude chtít sám od sebe. ,,Víš kde mě najít.." s těmihle slovy už začala couvat směrem zpátky ke svémi milovanému autu, načež ještě před otočením se na něj stačila mrknout. Jen bůh ví, jestli svá slova myslela vážně či nikoliv. Možná ji zase bude hryzat svědomí z toho, že se mu neomluvila, ale co.. Pokusila se o to. A pokud ho ještě někdy uvidí, tak se o to možná pokusí znovu. Vrátila se tedy zpět ke svému autu, kde čekala až se někdo konečně uráčí podívat se na to, co je špatně a případně jej i spravit.

Vážně bylo štěstí, že poblíž nich nikdo nebyl. Protože Erin mu tu právě ohrožovala jeho zdraví a to by se.. hm.. nemělo. A jak by asi vypadala, kdyby svoje míření nožem vysvětlila tím, že to je pouhá sebeobrana, jelikož v jeho ruce viděla černou zbraň, která zničehonic zmizela? Možná by ji i kvůli tomu zavřeli do blázince, protože by jim její obhajoba zněla jako nějaká fantasymagorie. No a tady neandrtálec by ji určitě nedal za pravdu, na to jí až moc nenáviděl a ona to věděla. Samozřejmě si svůj risk uvědomovala, ovšem stejně tak si i uvědomovala v jakém může být nebezpečí. Nebo taky nemusí. Jenže Erin byla taková, že ničemu nevěřila a hned ve všem viděla jen to nejhorší, proto ji ani nenapadlo pomyslet na to, že za to, co se tu právě odehrálo, chudák Immanuel nemůže. Navíc.. pokud by se daly dohromady všechny okolnosti, tak by i sedělo to, že se jí chce pomstít. I když on tvrdil opak, a to právě zodpovězením jejich otázek u kterých se tak moc rozčílila. Kdo by taky nebyl rozčílený?! Musela by být velmi hloupá - což ona vážně nebyla - aby svou zbraň okamžitě sklopila. Ne. Musela si být jistá. A stejně tak si byla jistá i tím, že by podobným způsobem reagoval úplně každý inteligentní člověk. Jenže on to nechápal, protože inteligentní nebyl. Jak očividné a jasné. Dobrá.. možná reagovala trochu přehnaněji, ale tak.. za to mohla konec konců její tvrdá výchova, jejíž podstatou bylo nevěřit nikomu neznámému. ,,Jak mám vědět, že mluvíš pravdu?" zeptala se už možná trochu zoufale, protože jí celá tahle situace nesmírně vytáčela a ona už chtěla jít domů. Živá. Co by udělal táta? Kéž by tak znala odpověď na tuhle jednoduchou, no i přesto velmi složitou otázku. Měla pocit, že jí její otec zdaleka nenaučil vše, jen malinkou část, která by se dala považovat za základy díky kterým přežila útoky upíra. Jenže jí to nestačilo. Chtěla víc. Mnohem víc. Když na něj neustále upírala své hnědé oči, tak si stačila všimnout toho, že i on už je poněkud z této situace neklidný. Obzvláště když je on ten ohrožovaný. Velmi úspěšně ignoroval její povytáhlé obočí, které značilo jasnou otázku po které se dožadovalo odpovědi. Jenže on ji odpověď neposkytl a tak se opět mohla jen domnívat. Pátral snad po tom jestli tu není někdo další, aby mohl zavolat o pomoc? Nebo snad plánoval kam utéct? Možností bylo opět spousta a ona se bohužel nedozví, která byla ta správná. Tedy pokud v následující chvíli Neandrtálec něco neudělá, že ano.. To by jí to potom docvaklo, proč se kolem sebe rozhlédl. Na její úlevný oddych jen kývl hlavou, což bylo na jednu stranu dobře, no na tu druhou jí to vadilo, jelikož nechtěla, aby mezi nimi bylo ticho a oni mezi sebou komunikovali svými pohrdavými úšklebky či právě tím kývaním hlavou. Něco takového ji taky někdy mohlo dohnat k určitému druhu šílenství.
Nad jeho následným podivením se, že právě on jí to dělá těžší, musela protočit panenky. To nechápal to riziko ve kterém se momentálně nacházela? Očividně ne. No a ten smích tomu taky moc nedodával. Akorát ji to zneklidnilo, protože si uvědomila, že tu asi s tím vyhrožováním vypadá poněkud vtipně. Jenže pokud někdo žil ve světe jako ona, tedy ve světě upírů a vlkodlaků, tak byl ve střehu na každém svém kroku. ,,Nemůžu ho jen tak sklopit bez ujištění se, že tu zbraň u sebe opravdu nemáš!" štěkla po něm se svraštěným obočí a ztěžka si oddychla. Následně si ho tedy hezky v klidu obešla s tím, že když stála přesně za ním, tak se na pár sekund zastavila a celého si ho prohlédla. Nic.. Větší část jejího já si oddychla, ovšem ta úplně malinkatá část uvnitř z ní byla zklamaná, jelikož to značilo jediné - musí uznat, že měl pravdu a o té zbraňi ji nelhal. Pomalu tedy svou zbraň sklopila, načež ji schovala zpátky na své místo v její bundě. Obešla si a vrátila se zpátky na své původní místo, načež si založila ruce na prsou. ,,Fajn," řekla už poměrně klidným hlasem a opět ho celého sjela pohledem. ,,I tak bych ale docela ráda dostala vysvětlení toho, co to mělo znamenat," nadzvedla obočí očekavíjící, že jí snad to vysvětlení opravdu poskytne. Stále totiž nedokázala pochopit to, že on byl úplně stejně zmatený jako ona.

Nehodlala už nad tím více přemýšlet. Kdyby se daly zablokovat myšlenky, tak by to bez váhání udělala. A nejlépe na celý život. Stejně tak by si i nejradši zmrazila své srdce, aby nemusela cítit jak bolest, tak ani lásku. Ta totiž způsobovala největší bolest, i když to Erin nikdy nestačila pocítit na vlastní kůži. V podstatě po tom ani netoužila, jelikož jí stačilo vidět na ostatních, jak kvůli tomu trpí. Nebylo jednoduché tomu odolávat, to tedy rozhodně ne, obzvláště tehdy, kdy potkala někoho, kdo se jí velmi zamlouval. Stále se však držela a odolávala. Stejně byla už od začátku toho názoru, že nic jako láska neexistuje. Pouze touha po daném jedinci. Viděla to na sobě a viděla to i na ostatních. A viděla to i na něm. Nemyslet, necítit.. Nakonec nad tím mohla přemýšlet doma, že ano.. Ne tady a ne teď. On se nikdy nesmí dozvědět o tom, že by o něj přemýšlela jinak. To by jí totiž dovedlo až ke samému dnu, ke kterému se ona rozhodně nesmí snížit. Nikdy.. Kdo by to byl kdy řekl, že ji právě tady Neandrtálec tak poplete hlavu. A kdo by to byl kdy řekl, že na něho jednoho dne bude mířít nožem, kterým plánovala zabít ty obludy. Chvíli to i vypadalo, že jí na její slova nemá co říct. No nakonec ze sebe přeci jen něco dostal. A nebyla to zrovna slova, která by ji potěšila. Čekala totiž, že jí to vysvětlí, protože ona byla vážně dost zmatená. ,,Né, vážně?!" zahrála podivení se stejně jako tenkrát venku, načež protočila panenky. ,,To bych bez tebe vážně nevěděla.." zamumlala si pod nosem, ovšem Immča to mohl zaslechnout, pokud měl zrovna nastražené uši. Měla pocit, že se z celé téhle situace snad zblázní. Pokud by byť jen na moment náhledl do její hlavy, tak by neviděl nic jiného než chaos. Chaos, který si nedokázala uspořádat a to ji strašně sralo. Měla se na tu omluvu vykašlat a vůbec za ním nelézt. Ne.. ona ho hlavně neměla nikdy potkat. Neměla ho žádat o pomoc, i když by to znamenalo, že by na tom místě mohla umřít. Jeho tichá slova nepřeslechla a kupodivu se nad nimi musela pozastavit. Jakto že jí necítil?! Vždyť to nebylo možné.. ,,Hraješ tu na mě nějakou šaškárnu, že jo?! To má být jako odplata nebo co? Udělat ze mě blázna?" zeptala se ho hned na několik otázek, i když by se tedy spíše daly považovat za řečnické, jelikož si na ně odpověděla zcela sama. Bylo to přeci jasné.. Uměl nějaké ty triky, jak schovávat věci a tak chtěl, aby si o sobě myslela, že je blázen. No muselo se mu uznat, že byl výbornej herec. Ale ona nechtěla, aby mu to prošlo.. Ne.. Nehodlala tomu věřit. Zarazilo jí, když od ní odtrhl pohled a začal se rozhlížet po místnosti. Zaprvé - nepochopila, proč to udělal a zadruhé - kdyby mohla, tak by teď měla skvělou příležitost ho zabít. Jen jeden pohyb.. a bylo by po něm. Tedy takhle si to alespoň myslela. Žila stále v domnění, že je obyčejný smrtelník jako ona. Když obrátil pozornost zpět na ni, tak nadzvedla obočí na znamení toho, že co to vlastně mělo znamenat. Čekala na odpověď na její otázku velmi netrpělivě. Už na něho chtěla vyštěknout ať si s tím odpovídáním pospíší i přesto, že to netrvalo víc jak 10 sekund. Naštěstí si poté mohla úlevně oddychnout, což na ni šlo viditelně poznat. Vypadalo to, že to myslí upřímně a... ona tomu i chtěla věřit, že ji nechce zabít. Ale jak poté mohl tedy vysvětlit tu zbraň.. V hlavě ji kolovalo až moc otázek a bohužel věděla, že jich většina nebude zodpovězených a tak nad nimi bude dumat dalších několik dní. Jako by už nestačila, že se momentálně zabývala tím kousancem na krku, který však naštěstí měla zakrytý šátkem a tak to nebylo zpřístupněné žádným očím. I když věděla, že by se s tím měla někomu svěřit. Zrovna u něj věděla, že o nadpřirozenu ví, z nočního klubu si pamatovala, jak mu vyprávěla o tom zlém upírovi, který ji pokousal a hodném vlkodlakovi, který ji odnesl domů. Jenže pomohl by jí? Nah. Určitě ne. To se ho ani nemusela ptát, aby sama znala odpověď. ,,Dobrá," odpověděla jen s neřikajícím výrazem. I ona totiž dokázala skrýt své emoce. Někdy to tedy úplně nešlo, ale teď.. teď to zvládala skvěle. Ovšem v hloubi duše doufala, že mluví pravdu, protože vědět o dalším člověku, který s vámi chce udělat nehezké věci.. to už by i dokonce na ni bylo příliš. Stačil ji ten hnusný upír u kterého doufala, že už jej nikdy nepotká. Dvě setkání ji stačila.. A z obou unikla jen díky štěstí. Možná by už další nepřežila, kdo ví.. Poté přišly na řadu ty jejich poznámky, které ji upřímně moooc chyběly. Čekala, že jí na to její nějakým způsobem odpoví, protože.. ono by jí celkem zajímalo jestli by skutečně chtěl. U něho totiž nebylo jasné, jestli za ten jeho minulý chtíč mohl alkohol či to bylo ním samotným. Věděla o sobě, že je hezká, byla to přeci jen nekonečně egoistka, která se každou chvíli chválila a rovněž vyžadovala chválení i z jejího nejbližšího okolí. A tak mu ten jeho úšklebek pouze opětovala, přičemž nevinně pokrčila rameny, jako by mu snad chtěla naznačit, že je jeho smůla, že jí neodpověděl. Nelíbilo se jí, když její vybídnutí odmítl. To totiž pak znamenalo jediné - a sice to, že se v Erin probudilo jakési podezření na to, že má něco za zády. Přimhouřila oči a nakrčila nasúpeně nos. ,,Proč mi to děláš těžší?!" zavrtěla nad tím hlavou, načež si povzdychla. Opatrně udělala krok do strany a hezky pomalu si ho obešla, aby jeho záda mohla zkontrolovat. Její kroky byly malé, velmi obezřetné a ona měla pohled neustále zabodnutým na něm. Skoro jako by čekala, že v následující chvíli udělá nějaký prudký pohyb a s ní bude.. konec.