Příspěvky uživatele

Houpala nohama a její duši začínala pomalu plnit opět ona dobrá nálada a pozitivní energie, kterou ztratila při tom dnešním nepříjemném pohovoru. Takových situací ještě bude, ale vzhledem ke své povaze se obává, že brzy to nedopadne pro osobu, která ji naštve, moc dobře. No, to se uvidí. Momentálně sledovala krásnou přírodu, nechala v uších znít hukot vody a zpěv ptáků. Vše se zdálo být krásné. Ovšem když se pak přiblížila Alawa, která si následně gecla na zadek hned vedle a pohled upřela kamsi za sebe, zpozorněla a podívala se stejným směrem. To už na ni zavolal i nějaký muž, který ji upozorňoval, že by neměla sedět tak blízko, jelikož to je prý nebezpečné. Povytáhla jedno obočí a široce se usmála. "Co je na tom nebezpečného? Jen se kochám." Poví mu bezstarostně a přitom pokrčí rameny. Musela zvýšit hlas, jelikož on stál poměrně daleko. Proč nešel blíž? Že by se opravdu bál? Čeho? "Nechceš jít blíž? Nerada si s někým povídám na dálku." Ano, jen ji upozornil a už je to povídání. Pro ni ano. Hleděla na něj s úsměvem a čekala, co jí odpoví. Jestli se neodváží jít blíž, tak ona půjde za ním. Muž se zdál být v pohodě, byl sympatický a dle všeho pouze člověk, žádný vlkodlak nebo upír. A že ona ráda poznává nové lidi!

Dneska to nebyla zase tak usměvavá rusovláska, jak ji všichni můžou znát. Její nálada se pohybovala na o trochu nižších stupních než jindy. Důvod je jednoduchý, lidé. Vždycky se někde najde nějaký protiva, který člověku prostě dokáže zkazit náladu, i kdyby byl sebevíc šťastný. A právě to se stalo dnes jí. Byla si domlouvat brigádu, aby si vydělala nějaké kačky navíc, ale velice milá paní ji kvůli těm pitomým tetováním, které jsou tak moc viditelné a jen stěží jsou zakrýt, do práce nevezme, že by prý odrazovala zákazníky. Pche, to sotva. Spíš pokud se ona postaví za kasu, tak každý, kdo se do obchodu odváží vstoupit, uteče. Ženská jedna ochotná...
Proto, když se vrátila domů a hodila tašku na postel, neměla chuť sedět doma, a tak sebrala vodítko, pískla na Alawu, která zvědavě koukala, co že se to s její paničkou děje a proč má po dlouhé době opět pokaženou náladu, a vyrazily obě ven. Dlouhá procházka prospěje oběma. Alawa vybije svoji energii a ona si vyčistí hlavu. Bloudily a bloudily, prošly všechna možná i nemožná místa, až narazily na vodopád. Upřímně, na tomto místě ještě nikdy nebyla a hned se jí tu zalíbilo. Zvědavě si prohlížela všechno, co tu viděla a Alawa z toho byla taky očividně úplně nadšená. Měla tu však plno pachů, které bylo třeba prozkoumat, proto ji nechala na volno, ať si začmuchá, jelikož nepředpokládala, že by se zde mohl ještě někdo nacházet. A pokud jo, tak Alawa stejně nic neudělá. Užasle se rozhlížela kolem, až se dostala na kraj, odkud měla nádherný výhled na vodopád. Nevěděla, že je nebezpečné chodit tak blízko, byla tu poprvé, ale upřímně, ani to by jí nezabránilo v tom si na to místo prostě sednout, shodit nohy z okraje a koukat. Dlaněmi se opřela o zem a ve tváři se jí postupně začínal objevovat spokojený úsměv.... jóó, tak tohle potřebovala. Sem bude chodit častěji!

"Já taková nejsem. Nikdy jsem nebyla a ani nebudu." Pověděla a zahleděla se kamsi do dálky, za Milana. Neměla chuť tu dál rozebírat to, k čemu ji vychovávala celá její rodina. Opravdu ne. A navíc už byl pomalu čas, aby šla domů. Učení sice počká, ale čas ubíhá velice rychlým tempem. Milan zmínil cachtání se v jezírku, čemuž se musela od srdce zasmát. "Ano a jistě to někdy uskutečním. Spolu s Tebou, to si piš!" Vyzývavě se na něj uculila. "Výtvarné zaměření, hlavně to výtvarné." Odpověděla mu na otázku a usmála se. Už by opravdu měla jít, a tak se začala loučit. "No, tak já už půjdu. Mám toho ještě hodně, hrozně moc školy, takže čím dřív začnu, tím to bude lepší." Pověděla a pokrčila rameny. Bylo to náročné, ovšem ji tohle bavilo. "Určitě se ještě někdy uvidíme a rozmysli si to koupání, měj se, Milane!" Mávla mu, uculila se a poté se rychlými kroky vydala po cestě ven z parku a hned poté zamířila domů.

// >> Domů

Byla ráda, když to Milan nechal být. Nerada by mu vysvětlovala, proč se o tom bavit nechce a nedejbože mu o tom nakonec vyprávěla. Když už se mu povedlo z ní dostat pravdu, tak tohle by už určitě nedokázala. V tomhle je pevná jako skála. Přišla otázka, proč přišla do Shadowhillu. Ano, on o lovcích věděl, jakby taky ne, vždyť na sebe upozorňuje už jen těmi runami v podobě tetování. Jak já je nenávidím... Zle se zahleděla na předloktí, kde se jedna z těch "okras" tyčila. Výborné.
"Ne za účelem lovit." Ujistila ho a mírně se usmála. Nechápe, jak někdo může takhle lovit další bytosti. Vždyť jsou spíše... úchvatní, jedineční! Jenže její rodina to viděla jinak... viděla je jako hrozbu a vidí stále... je smutné, že jí nikdo nevěří, že lovit nechce. Že se jí to příčí a nikdy by takové zvěrstvo nemohla udělat.
Souhlasně přikývla na jeho další slova. "Ano, to máš pravdu. Ale nemůžeme všechno vidět jen tak černě... to by jsme pak nemohli normálně žít! A vždyť život je krásný! Stačí hledat radost i v těch nejmenších maličkostech." Uculila se na Milana jako sluníčko a pramínek zrzavých vlasů si zastrčila za ucho. "Jéé, tak to mi nic moc neříká." Zazubí se na jeho odpověď ohledně práce. "Ale jistě to musí být zajímavé!" Pozvedne palec nahoru. "Já stále studuju. Vysokou uměleckou." Poví s úsměvem. Je opravdu spokojená, že na takovou školu může chodit, je to paráda! Když jí Milan sdělí, že pochází z Česka, překvapeně zamrká. "Opravdu? Tak to je skvělé!" Jí udělá radost opravdu cokoli, i tohle. Z Česka by tu fakt asi nikoho nečekala, ale všechno je možné.

Přikývla na Milanova slova a pousmála se. "Opravdu ne." Utvrdila svá slova a pozorovala ho. Ovšem, když přišla řeč na tetování a runy, uvnitř ní to pěkně hrklo a chudina byla v koncích. Navenek se ještě tvářila stále jako předtím, ale vevnitř to bylo horší. Píchl do citlivého místa, do nepříjemné věci. Mírně si odkašlala a odvrátila pohled. Ano, její výraz se rázem změnil a ona se musela několikrát zhluboka nadechnout. Ta tetování jí budou činit problémy už do konce života.
"To je dlouhý příběh..." Odpověděla, když se na něj konečně odvážila podívat a mírně se u toho uculila. Nemá cenu už dál předstírat, navíc už ji to přestalo bavit. Z minuty na minutu. "... vlkodlaku." Dodala ještě a vážně na Milana pohlédla. "Vím o vás... prokoukl jsi mě a na ty runy se opravdu neptej, prosím." Nechtěla o tom mluvit, a proto to také řekla. Aby věděl, že se v tom nemá šťourat. Pak už se ale zase usmívala.
Jakmile se Milan zmínil o věku, rozesmála se. "Ale ještě toho máš hodně před sebou." Zazubila se. Ano, vlkodlaci žijí dlouho, ale ne věčně.
"Užívám, užívám," přitakala mu a s úsměvem na něj stále hleděla. Cítila z něj, že je to dobrý muž, což se u některých jedinců říci nedalo.
Přikývla. "Ano, to je skvělé, ale pořád jsi mi neřekl, co za práci děláš." Zachechtala se a nad stejnou otázkou se zamyslela. "Všechno možné... nesnáším nudu, takže dokážu dělat opravdu cokoliv. Čím bláznivější, tím lepší... a mám psa, fenku, Československého vlčáka... znáš to plemeno?" Zeptala se se zájmem a culila se.

Vypadalo to, že Milan její předstírání nevědomosti o nadpřirozených bytostech věří, takže se v duchu akorát vítězoslavně usmála a nadšeně poskočila. Hehe, to ji tak baví! "Což o to, představit si to dovedu, ale... že by něco takového existovalo doopravdy?" Odmlčela se, poklepala si ukazováčkem o spodní ret a zavrtěla hlavou s tichým zamručením. "Néé, to fakt není možné." Dodala rozhodnutě a uculila se. Hotový andílek, kterým ona také je, avšak teď si z Milana pěkně utahovala. Muhaha!
"No přesně, teď není správný čas na onemocnění. I když mě se teda nemoci vyhýbají," zarazila se a pro jistotu si lehce zaklepala na zuby, aby něco nezakřikla, "ale přesně. Ve škole by taky nebyli rádi, kdybych byla dlouhodobě nepřítomná." Zazubila se na vysokého muže a zkoumavě si ho ještě jednou prohlédla. Když pak odpověděl na otázku ohledně věku, plácla se dlaní do čela. "No seš hotovej stařík... ba ne, v nejlepších letech!" Pousmála se. "Já jsem oproti Tobě teda ještě kuře... 20." Mávla nad svým věkem rukou a sáhla do kapsy pro mobilní telefon, aby zjistila, kolik je hodin. Jakmile se ujistila v čase, zase chytrou věcičku, kterou by někdy nejradši rozmlátila o zeď, schovala a zazubila se. Tak dlouho si spolu ještě nepovídají, takže fajn. "Nóó... aaa... co mi o sobě ještě povíš, dědulo?" Rýpla si pobaveně. "Co rád děláš ve volném čase, kde vlastně pracuješ, a tak.. povídej, povídej!" Vybídne ho možná až trochu moc horlivě, ale jinak to zkrátka neumí. Nezapomíná se na něj široce usmívat. Takové sluníčko.

"No to si piš, že nenarazíš." Souhlasně na Milanova slova přikývla a do toho se nezapomněla ani pořádně zazubit. Zvědavě si ho prohlížela, jak asi zareaguje na ta slova o větší síle, schopnostech a v neposlední řadě na to, jak zmínila obyčejného člověka. Ráda si hraje, což je asi hodně vidět. No buď ji už prokoukl nebo mu to vůbec nedošlo, anebo na to přijde později! Kdo ví.
Jakmile pak ale zmínil vlkodlaky a upíry a to, jak by onen boj byl přímo epický, v duchu zaklela. Nemohl na to přijít! Sice si před chvílí myslela něco jiného, ale to je úplně fuk! To ještě nějak zaobalí. "Upír nebo vlkodlak? Ti přece neexistují..." Pověděla polohlasně, s nechápavým výrazem a koukala na něj jako pět na šest. Samozřejmě to jen hrála. Hleděla na Milana jakože neví, o čem to mluví a proč tu vytahuje tyhle nadpřirozené a přeci neexistující, bytosti! Tohle mi už zbaštíš. Pomyslela si v duchu a kdyby tu teď nedělala úplně vyjevenou jako malé dítě, usmála by se.
Pak se na něj však velice šibalsky uculila a naklonila hlavu do strany, přičemž si ruce složila na hrudi (taštička samozřejmě nečinila žádný problém). "To je moje věc. Mám mnoho způsobů, to se neboj." Ujistila ho a stále se tvářila velice ďábelsky. "No ale koupání necháme na někdy jindy, jelikož nechci riskovat onemocnění... nemůžu si to dovolit." Pokrčila rameny a porozhlédla se kolem. "A kolik Ti je?" Zeptala se najednou na nečekanou otázku. Zkoumavě si ho znovu prohlédla. Věděla, že vlkodlaci se dožívají mnoha let, několik set let je samozřejmostí, ale nesmrtelní nejsou. To jen upíři. Mile se usmívala a tvářila se jako hotový andílek.

Vesele se na Milana culila a na slova, která ze sebe vydal, akorát horlivě přikývla. "To by bylo ale velice milé zjištění, opravdu! Alespoň já bych byla moc ráda!" Přizná se smíchem. "Roztrhnout jak hady..." Zopakovala po něm a udělala velice zamyšlený výraz. "Když se nad tím tak popřemýšlí, tak to nedává absolutně žádnou logiku... hada přece jen tak neroztrhneš, pokud nemáš nějaký větší schopnosti a sílu... a navíc bych ráda viděla, jak obyčejný člověk trhá anakondu, například." Chovala se jak dítě. Do všeho rýpala a rozebírala i tu největší hloupost. Ale to je prostě ona. A schválně řekla obyčejný člověk, aby si pohrála s Milanem. Nebude mu totiž říkat, že ví, co je zač a že ví o existenci nadpřirozených bytostí. No co, nemusí mu to hned říkat a trocha hraní nikdy nikomu neuškodilo.
Zvědavě na něj koukala, co řekne na návrh o koupání se v jezírku. "Tohle z ní ale docela srabsky, zrovna od Teb-..." zarazila se... už skoro prozradila, že to ví! "Jo, zrovna od Tebe... takovej velkej chlap a bojí se menšího vykoupání v jezírku... já Tě tam dokopu, to se neboj a to, že jsme se poznali teprve před malou chvílí mi v tom vůbec nebrání. Klidně na mě pak můžeš zavolat policii, za obtěžování, obhájím se dobrou náladou!" Dost slabý argument, ale co... sranda musí být! Se smíchem na Milana hleděla a vyčkávala, jak zareaguje na tohle. Jednoduché to s ní není.

Jakmile Milan poví to správné slovo, které tak dlouho hledala, horlivě přikývne a nezapomene ani zvednout palec vzhůru. "Jóó, přesně to jsem myslela!" Zazubí se na něj a je ráda, že ji tak hezky doplnil, protože kdyby ne... asi by nad tím dumala ještě pěknou chvíli.
"A jakej!" Udělá na něj vyjevený výraz a doplní to připlácnutím dlaní na tváře. Opravdu, jak malé dítě. Ale coo. Kdo je aspoň trochu blázen, tak ode mě neuteče! Pomyslela si a musela se nad tím pousmát.
Při oné otázce se musela opravdu krotit a hlídat, aby se zase nezačala řehtat. "Vím... mám taky jednoho hafana... ne teda, že bych šlapala do jejích dárečků, ale při venčení se mi to už několikrát stalo. Některým pejskařům bych... udělala opravdu něco ošklivého, ale to tu před Tebou říkat nebudu. Musel by sis o mě myslet pak jen to špatné!" Široce se na něj usměje. Zajímavé, že většina si vybírá ono prostřední jméno, ale jen někdo vybírá zkratky ze jména prvního... no jí to je stejně jedno.
Nad slovy Milana pouze mávne rukou, jakože to je úplně zbytečné řešit. A v jejím případě to tak opravdu je. "Jestli je uzpůsobené k cachtání? Co je mi po tom? Čisté to bude určitě, tím si jsem víc než jen jistá a čumilové mě vůůbec nezajímají! Chci se schladit, ať se dívají... i když nevím, na co by koukali." Zamyšleně se po Milanovi podívala a zasmála se. "A napadá mě taková otázka... šel bys do toho se mnou?"

S úsměvem na něj hledí a pouze přikývne na ta slova, že by se také smál. "No to bych se divila, kdyby ne. To by ten člověk musel být opravdový.... hm, jak to jen říct slušně?" Poklepe si ukazováčkem po bradě, ale na nic kloudného nepřijde, a tak nad tím akorát mávne rukou a nechá to raději být.
Když jí složil tak okatou lichotku, na okamžik sklopila pohled, široce se uculila a poté k němu vzhlédla. "To byste neměl, protože ty pěkně slečny se vám pak akorát vysmějí, že jste šlápl do něčeho nehezkého." Zasměje se znovu, ale jen krátce.
"Vážně? Vždyť jsem se taaaaak ošklivě smála." Opět přijde smích, který už trvá o něco déle, ale nakonec na něj zůstane akorát koukat s nemizícím úsměvem. "Ale ano, samozřejmě mi vás je líto!" Upozorní velice vážně.
Stiskne jeho, značně větší a silnější, ruku v té své a přikývne. "Dobrá, Milane, těší mě a pokud nebude vadit, mohli bychom si rovnou tykat, co? Zdá se mi to takové lepší... když už jsme tu na sebe tak narazili." Navrhne s úculem a poté si několikrát prohrábne dlouhé, zrzavé kadeře. Milan se zdál být jako opravdový pohodář, což je jen a jen dobře! Takové lidi má nejraději. "Dneska je nádherně, co?" Prohodí, když se rozhlédne kolem. "Nádherně a pěkně teplo, že mám chuť skočit do toho rybníčku!" Prstem ukáže na rybníček a zasměje se.

Chlámala se opravdu ještě dlouho a klidně by v tom i pokračovala, kdyby nezaslechla právě toho chlapíka, který na ni začal mluvit. Rozhodně mu odpoví, jen se musí uklidnit, takže se k němu natočila bokem a začala onen dlouhý, upřímný smích rozdýchávat, až se nakonec zklidnila a mohla se na něj opět podívat. Jenže když tak učinila, zase ho viděla v situaci, kdy nadává s nohou v té nadílce. Ne, dobrý, už se mu nemůže smát, ještě by se urazil. Pokud se tak ovšem už nestalo.
"Omlouvám se, ale ono to jinak nešlo." Pobaveně na něj mrkne a udělá pár kroků blíž, aby na sebe nemuseli tak křičet. "Krásně jste se rozčiloval... ale na druhou stranu vás musím i politovat, někteří pejskaři jsou opravdu nezodpovědní." Nasadí na okamžik velice vážný výraz a také mírně přikývne. "No ale aspoň jste se poučil, že se máte dívat na cestu a kam vůbec šlapete." Zazubí se na něj a ještě jednou si ho prohlédne. Opět poznala, že nemluví jen s "obyčejným" člověkem, ale s vlkodlakem. Také jí neunikl ani jeho zaujatý pohled na tetování, která bohužel opět nedokázala skrýt. Bylo až moc teplo na to, aby si brala nějakou mikinu nebo dokonce bundu. Proto obyčejné bílé tričko s potiskem a krátkými rukávy prozrazovalo víc než by mělo. Tetování na rukou šla tak krásně vidět a byla nepřehlédnutelná, stejně jako to na krku, ale to jen z části, jelikož měla vlasy rozpuštěné.
"Ale když už jsem se vám tak nehezky smála, nebo jak jste říkal vy, vysmívala, možná by bylo záhodno se vám představit..." Uculí se. "Abyste věděl, na jakého chuligána si příště dát pozor." Zasmála se a napřáhla k němu pravačku. "Dorothea Lorrie Jackson, říkejte mi jak chcete." Široce se usměje a očekává, že i on se jí představí. Kdyby ne, bylo by to možná trapné, ale z toho by si opravdu těžkou hlavu nedělala.

Spokojeně a s dobrou náladou vešla do parku s tím, že se ještě hezky projde a až pak zamíří domů. Bylo totiž opravdu nádherně. Tak proč si to počasí neužít. V jedné ruce svírala nákupní taštičku, ve které si nesla nové barvy a několik štětců, protože ty co měla doteď, už docházeli. Nebo spíš, už tam nic nebylo. Spotřeba je velice rychlá. Do kroku si broukala ještě nějakou veselou písničku, která jí utkvěla v paměti a přitom se rozhlížela kolem. Lidí bylo venku opravdu mnoho, jak by taky ne. Kolem dováděli děti, dospělí si spolu povídali, posedávajíc na lavičce. Napadlo ji, že by si sem mohla někdy zajít s plátnem a něco namalovat. Určitě by vznikl krásný obraz, protože park je sám o sobě úchvatný. No jo, má radost z každé maličkosti.
Vše bylo úžasné až do chvíle, než nedaleko své maličkosti zaslechla nějaké nadávky a křik. Zastavila a zvědavě se podívala tím směrem, ze kterého ony zvuky šli. Byl to hlas nějakého muže a jeho tón byl opravdu hluboký, rozčílený. Spatřila asi 20 metrů od sebe právě toho, kdo tu tak pěkně nadával. Vysoký dlouhovlasý muž s vousy šlápl do nepěkného překvapení od nějakého hafana. Udělala ještě asi dva kroky vpřed, ale když se na něj tak dívala, jak se rozčiluje a pak si jde chudák očistit botu do trávníku, nedokázala zadržet smích, který se uvnitř jejího nitra hromadil. Takže hned na to se začala tak moc hlasitě smát, že si jí jistě musel všimnout, protože kdyby ne, asi by musel být hluchý. Jenže se nedokázala ovládnou, prostě to šlo ven samo. I když to pro chlapíka nebyla asi zrovna příjemná situace, ona se moooc dobře bavila. A taky to dávala najevo.

Rozesměje se, protože on ji zjevně nepochopil. "Svoje vlasy zbožňuji, ale myslela jsem to tak, že mi to kazí ten andělský dojem. Andělíčci mají většinou vlasy bílé, stříbrné nebo alespoň blonďaté." Vysvětlí, jak to vlastně myslela, ale na tom nejspíš ani tak moc nesejde.
"Tak dobrá, budu vám věřit a ještě jednou moc děkuji za takovou chválu." Skloní hlavu a pak se na něj se zazubením podívá. Takových pochval a lichotek, které od něj dostala za tak krátkou chvíli, to se opravdu nestává každý den. Ale těší ji to.
Jakmile se James zeptá, na co právě myslí, což tak nějak očekávala, zapře se lokty o stůl a pozorně se na něj zahledí, pohled mu zabodne do očí a mírně se ušklíbne. "No, ať se snažím, jak se snažím, nejde to... chtělo by to čas, trpělivost a absolutní klid, kterého se mi tady moc nedostane." Rozhodí lehce rukama a zasměje se tomu. Musela to přece nějak zaobalit, jistěže neumí číst myšlenky. A kdyby někdy tuhle možnost dostala, asi by na 99% odmítla, proč se někomu hrabat v hlavě? To už by člověk neměl vůbec žádné soukromí.
"Mám ráda dobrodružství." Osvětlí s širokým úsměvem. Bude dělat cokoliv jen aby se nenudila. Dokáže si najít jakoukoliv činnost opravdu kdykoli a kdekoli. Klidně by začala tancovat v letadle, kdyby na to přišlo. Byla by toho schopná.
Hledí na Jamese a přitom upíjí Latté, které stále mizí a mizí, až nakonec zmizí úplně a už ve sklenici nezůstalo vůbec nic. Znak toho, že už by měla jít. Už teď přetahuje a je tu déle než původně chtěla. "Ano, to bude jistě zajímavé a těším se na to." Mrkne na něj pravým očkem a uculí se. Když jí nakonec neprozradí nic dalšího o své osobě, pouze pokrčí rameny a rozhodne se to nijak dál neřešit, jen přidá poslední poznámku. Jistě, budu se chvět nedočkavostí, až vás zase potkám a vy mi prozradíte něco dalšího o své maličkosti." Zazubí se a zakroutí hlavou. Tak holt příště. Sáhla po tašce, kterou si vložila do klína, otevřela ji a vyhrabala peněženku, aby mohla zaplatit. To už tam přišla slečna z obsluhy, takže jí podala patřičný obnos a peněženku opět uschovala. Ovšem James jí ještě postrčí papírek s číslem. Když pak přišel a galantně ji políbil na hřbet ruky, s úsměvem na něj hledí. "Ano, i mě, Jamesi. Tak se zatím mějte. Rozloučí se s mužem, načež vstane, tašku si přehodí přes rameno, papírek vezme a sevře jej v dlani. Musí se pouze usmívat, ba i zubit, nad tím, jak si popovídali. Poznala zase někoho nového, skvělé! Teď už se ale musí vrátit domů a opět padnout do učení, takže čím dřív vyjde, tím dříve to bude mít hotové. Proto se vydala ven z cukrárny a pak zamířila přímo domů.

// >> Domov

"Ano, jsem anděl. Přátelé mi tak často říkají, jen ty zrzavé vlasy ten andělský dojem trochu kazí." Zazubí se a vezme mezi dva prsty menší pramínek svých vlasů, se kterým si následně začne pohrávat. Dostane se jí odpovědi, čím že je tak originální. "Aha. Jste opravdu asi první, kdo mi chválí oči." Přizná mu a myslí to vážně. Nepamatuje si, že by si někdo, konkrétněji tedy muži, všímali očí. Takže ji to opravdu těší. Tedy, jediný, kdo ji chválil celou a oči taktéž, byl starší bráška, ovšem teď nemyslí rodinu, ale lidi, které potkává. Takže ano, v tomto ohledu je James opravdu první.
Lišácky se na něj uculí. "A co vy víte, jestli nemám nějaké zvláštní schopnosti a nevidím vám až do duše? Třeba právě teď čtu vaše myšlenky..." Řekne se smíchem, ale popravdě, kdyby uměla číst myšlenky a pročítala si ty jeho, už by tady nejspíš dávno neseděla. "A to je nejlepší, říct, co si myslíte než to zbytečně okecávat." Souhlasně přikývne a pozvedne palec jeho směrem. To se jí líbí, že je upřímný. Ona taky, ale tak trochu jinak, no.
"Nemám se čeho bát." Zavrtí hlavou na jeho slova. Překonala už spoustu věcí, takže se jen tak něčeho nezalekne. James si nejspíše myslí, že nemá o nadpřirozenu ani páru, ale pokud tomu tak opravdu je, tak se pěkně mýlí. Kdyby jen věděl, že ona už dávno ví, co je zač. Že to není jen obyčejný smrtelník jako ona. Větě o baličích se pouze dlouze a možná až moc hlasitě, zasměje, protože se po nich několik zákazníků, včetně obsluhy, podívalo a kroutilo hlavou. No cóó, smích prodlužuje život a i když je to "jen" člověk, s takovou porcí každodenního smíchu a zábavy bude nesmrtelná a všechny ty upíry a vlkodlaky tady přežije. A pokud si chce James hrát na baliče? Klidně může, s ní to nic neudělá. Jak na něj tak hledí a upíjí ze svého Latté, přemýšlí, co se mu asi honí v hlavě, na co právě myslí. Z jeho výrazu jde jen stěží vyčíst, o čem přemýšlí. Ale popravdě by ji to hodně zajímalo. Za chvíli stejně půjdu, mám toho moc. Pomyslela si a na tyto myšlenky si nepatrně přikývla.
Pak se k ní ovšem donesou další slova, která ji přímo vybízí k dalšímu setkání. Tedy pokud bude chtít, samozřejmě. Zamyšleně se podívá z okna ven a prsty poklepe o stůl, přičemž se rozmýšlí, co mu na to odpoví. Má ráda společnost a čím víc známých má, tím lépe! "Jistě, klidně se stanu vaším průvodcem. I když to tady taky ještě úplně dokonale neznám." Odpoví mu s širokým úsměvem a prohlédne si ho. "Je to tady ale moc hezké." Dodá a oči na chvíli odtrhne od Jamese, aby se podívala kolem. Bylo tu poměrně dost lidí, žádný stůl nebyl volný. "A co, povíte mi o sobě ještě něco zajímavého? Určitě tam něco máte..." Vybídne ho se zazubením a vyčkává se zvědavostí v očích.

Pokrčí nad tím, co říkal o prodavačce rameny a zlehka se pousměje. "To sice ano, ale nemůžeme vědět, jak se k té práci dostala. Třeba neměla na vybranou." Poví a zakroutí hlavou. Na tohle téma by se sice dalo debatovat velice dlouho, ovšem ona nechtěla řešit prodavačku, která na ni byla krapet protivná, protože si dlouho vybírala. Co se stalo, stalo se, nemá cenu to dál rozebírat a proto se k tomuto tématu už nehodlala dále vracet.
"Říkejte mi, jak jen chcete, nevadí mi nic. Tedy, skoro nic." Upřesní a ve tváři jí opět hraje jeden velký úsměv. Přátelé jí říkají všelijak, nechává výběr na nich, má ráda obě jména, která jí rodiče dali. Rodiče... Zatřepala hlavou, aby myšlenky na minulost zahnala a kupodivu se jí to povedlo. Proč si kazit náladu a dobrý den s dobrou společností. Když James pronese, že je moc hodná, zazubí se, pustí na chvíli lžičku a dlaně si připlácne na tváře. "Jsem ten největší andílek, kterého jste kdy měl možnost potkat." Andělsky se na něj usměje a hned potom se sama sobě začne smát. Dobrá nálada, to je potřeba! Pak už se ale opět chopí lžičky a pokračuje v konzumování výborného dortíku. Pod stolem si hodí nohu přes nohu a po chvilce už je dortík fuč. To byla rychlost. Ale sladké jí dodalo ztracenou energii a sílu do dalšího učení, takže je jen ráda, že se sem rozhodla jít. Navíc potkala někoho nového, takže zvládla dvě pozitivní věci za krátkou chvíli, to už je co říct! Připadalo jí, jakoby se s lichotkami dnes roztrhl pytel, protože James k ní vyslal další. "A čím jsem prosimvás originální?" Optá se ho pobaveně, to by ji opravdu zajímalo. Je to ztřeštěné kvítko, které se směje opravdu všemu a je ukecaná než kdejaký jiný člověk, to je zase pravda... takových lidí asi moc není. A možná to je právě ta originalita! Ano, Lorrie, jsi géénius! Pochválila sama sebe a zazubila se.
S pozvednutým obočím na něj zůstane hledět. "Ano, to, že by mě někdo chválil... a proč bych to měla brát zle? Každá žena je ráda, když ji někdo pochválí." Ujistí ho s úsměvem. Alespoň to byla její domněnka. Ji to sice těšilo a byla za to ráda, ovšem nic víc. "A pokud jste tak uchvácený z mých očí, tak si dávejte bacha... můžu vás s nimi očarovat." Šibalsky na něj mrkne a dodá k tomu výrazu ještě úšklebek. Pár vteřin na něj koukala a chtěla se zvednout, že odnese talířek spořádaně obsluze, aby si nemuseli dělat takovou práci, ovšem než tak stačila učinit, jedna slečna přišla a optala se, zda si ještě něco nedají. "Tak jedno latté, prosím." Objedná si u slečny, která přikývne a odkráčí pryč. Ano, káva je dobrá volba, pokud nechce při učení usnout. Když se James zmíní o těch tetováních, na okamžik zkoprněla a pohled na okamžik upřela někam za něj. Přemýšlela, co mu na to odpovědět, nechtěla se o tom bavit. "Nevím, jestli zajímavý příběh, ale... ale je mnoho jiných a lepších věcí, o kterých bychom se mohli bavit." Odpoví mu a mírně se pousměje, oči stále nechává zabořené do stěny za ním. "Nestojí to za řeč." Utvrdí svá slova a teprve po nich se probere z menšího transu, usměje se a přikývne. Možná se James chtěl začít vyptávat, kdo ví, nemůže vědět, co chce udělat, ale zrovna v tu samou chvíli, kdy mu věnovala úsměv, přišla slečna s její objednávkou a položila před ni na stůl latté ve vysoké sklenici. "Děkuji." Pohlédla na slečnu mile a ta s přikývnutím odklusala zase pryč, obsluhovat další zákazníky.
"Jestli vám jde o to, abych se začala červenat, tak to vás asi zklamu." Poví už zase vesele na jeho další lichotku. "Ale ano, tajemné to tu je, to vám mohu jen potvrdit. Jsem tu sice jen pár týdnů, ale i za takovou dobu jsem tu už narazila na spoustu tajemností." Poví s úsměvem a pak vezme do rukou sáček cukru, který jedním pohybem roztrhne a vsype obsah do sklenice. Lžičkou zlehka zamíchá, pak prsty sklenici obejme a trošku upije toho vynikajícího latté!