Příspěvky uživatele

35% - vyměnit za kamínky
13% - do trezoru

Síla: 3%
Rychlost: 6%
Vytrvalost: 5%
Obratnost: 6%

Rozzářenýma očima pozorovala muže oproti své maličkosti, o jehož skrytém druhém já prozatím nevěděla. Ale ono to nebude mít dlouhého trvání a brzy zjistí, kdo proti ní vlastně stojí. Přeci jen, byla na to trénována již od útlého věku i přes svůj vlastní protest. Neměla šanci zabránit výcviku v lovce, jímž se nakonec nikdy nestala. Nemohla jen tak zabíjet živé bytosti, které dýchaly stejný vzduch jako ona sama. Nedokázala pochopit ten mysl, hledala v tom nějakou logiku, ovšem nikdy se ničeho nedopátrala. I přes to, že jí rodiče jasně říkali, proč to dělají, nevěřila žádnému slovu, které ji mělo přesvědčit. Prostě to nemohla dělat dobrovolně a s čistým svědomím. Nikdy by nikoho nedokázala jen tak, pro nic a ještě ke všemu pro radost, připravit o život.
Koukala na něj tak zaujatě - kdo ví proč, že ani nepostřehla jeho prst, jenž se přiblížil do opravdu těsné blízkosti k její tváři. Až po tom doteku sebou mírně cukla a pootevřela ústa. Ovšem v okamžiku, kdy její momentální společnost promluvila a do ovzduší vyslala onu otázku, krátce se zachechtala. "Někdy až příliš skutečná." Zareagovala ihned na ten dotaz s širokým úsměvem. Znovu pozvedla kelímek k ústům a nechala zahřát další, pořádný doušek horké čokolády, v krku. Bylo to opravdu něco neuvěřitelně příjemného. A dobrého! Jakmile však muž oproti znovu promluvil, hlavu na stranu po jeho slově naklonila ještě víc a maličko přitom nakrčila obočí. "Kokršpaněl? Kde?" Přestala mu na moment věnovat pozornost a hlavou otočila doleva, doprava a pak se k němu otočila zády, ovšem nikde žádného hafana tohohle plemene neviděla. Na patě se přetočila zpět jeho směrem s pobaveným smíchem. "Zas? Co jsi udělal zas? Spletl si plemeno psa?" Maličko si rýpla, ale to by přeci nebyla ona.

Prohlížela si krásy zdejšího náměstí a vymýšlela přitom, kam dál by své kroky zavedla, když v tom se stalo pro ni něco zcela nečekaného. Kdosi do její maličkosti vrazil ramenem tak, že to rozhodně nemohlo zůstat bez odezvy. Sic to nebyl až tak úplně silný náraz, tak to s ní přeci jen něco udělalo. Lehce zavrávorala a co víc, i přesto, že v kelímku byl jen otvor na upíjení, se jí i tak povedlo vylít trochu čokolády na zem, po které se momentálně procházela. Taková škoda! Zhrzeně očima sklouzla k té spoušti, kterou měla pod nohama, že úplně vypustila z hlavy skutečnost, že by ten někdo, kdo tohle celé způsobil, mohl být ještě v její blízkosti. Čokoládo moje! Nééé. Zaúpěla v duchu a na okamžik opravdu vypadala, že začne brečet, ale celé to bylo myšleno jen z jedné velikánské legrace.
Až, když jí k uším dolehla ta slova omluvy, jedním prudkým pohybem se obrátila čelem vzad a stanula tváří v tváří mladému muži, který měl tohle celé na svědomí. Roztáhla rty do širokého, milého úsměvu a volnou rukou si připlácla kulicha více na hlavu. "Za nic se neomlouvejte, byl to jen malý karambol. I když, té čokolády mi je fakt líto... no ale co, stát se to může, takže cajk!" Zahlásila zvesela a naklonila hlavu lehce na stranu.

<< Odněkud...

Zima přichází... bylo to tak očividné. Teplota výrazně klesala k bodu mrazu, sem tam i níž a oblíbené teplo zmizelo v neznámých končinách. Ne, že by měla se zimou nějaký problém, ona má ráda každé roční období. Jen to zvyknutí si chce vždycky nějaký čas. Ale to by nebyla Dorotka, kdyby neměla radost i z jedné jediné sněhové vločky, kterou spatří poletovat za oknem. Ano, tuhle možnost už letos vážně měla, jenže k její smůle, žádné pořádné sněhové nadílky se ještě nedočkala. Ale ono to přijde! Tím si je více než jistá, protože pokud ne... tak si ten sníh do Shadowhillu přiveze sama. Jedno jak, jedno čím, ale stejně ho sem dostane... protože zima bez té sněhové, hezky studící, peřiny, no co by to bylo? Pff... a představa Vánoc na blátě? No to néé! Nebo si pořídím sněhové dělo a hned to půjde líp... dobře, dobře, už by to chtělo brzdu, protože se zase rozjela a myšlenkové pochody posunula na úplně jiný level. Holt dnes ji ovládala extra veselá a bláznivá nálada.
Kráčela ulicí od kavárny, kde si zakoupila horkou čokoládu v kelímku směrem k náměstí, měla volný den, a tak se rozhodla toho plně využít a dnes, výjimečně bez své psí kamarádky, sama sebe pořádně provětrat a vyvenčit. Ještě by to chtělo najít něco, při čem by vybila onu přebytečnou energii, ale ono se dost možná objeví něco později. Pomalými kroky se dostala až ke kraji tohoto nádherného místa, zvesela se culila na kolemjdoucí a nezapomínala upíjet toho vynikajícího nápoje, který svírala v pravé ručce. Nechtěla, aby jí ta čokoláda vychladla, protože jaký by pak měl smysl název "horká čokoláda"? Asi moc velký ne.

Stála tam jako opařená pěkně dlouhou chvíli. Nedokázala tomu uvěřit. Co? Proč? Jak? Štípněte mě někdo. Co se stalo, že tu před ní její starší bratr, kterého už tak strašně dlouhou dobu neviděla, stojí? Určitě to nebude jen tak. Nezvládla to však k ničemu přiřadit, protože přeci jen se spolu zase až tak nebavili. Neudržovali mezi sebou nějaký pravidelný kontakt, protože jsou oba dva zcela odlišní. Úplně jiné bytosti, které se svými povahami naprosto liší od toho druhého. Navíc ona ani nevěděla, jestli by to bylo vhodné... po tom, jak odešla. Ano, několikrát si zavolali nebo napsali, ale přeci jen to bylo o hodně méně než s matkou. Na rozdíl od ní, Connor uznával to, co jejich rodina dělala. Bral to jako přímé poslání a neviděl v zabíjení nadpřirozených tvorů sebemenší problém. A to byl právě ten sakra velký rozdíl. Zatímco jí samotné se tohle všechno hnusilo, Connorovi to nevadilo. Avšak i přes všechno tohle to byl její bratr. Její krev a měla ho ráda. Vždy ji chránil, i přes tu velkou odlišnost mezi nimi. Nevztáhl na ni ruku a hádka mezi nimi byla opravdová vzácnost. Všechno to možná bylo kvůli výchově, kvůli jejich stylu život, kvůli tomu, co dělali a pro co, jak s oblibou říkal jejich otec, se narodili.
Hleděla nevěřícně do tváře svému sourozenci, který se zničehonic prostě objevil u dveří jejího bytu. V hlavě ji neustále vrtala jedna otázka. Proč?
Probrala se z dočasného transu a zatřepala hlavou. Alawa si nedůvěřivě prohlížela vetřelce, který stál před její paničkou. Uši lehce zvrácené dozadu a pronikavý pohled, který na neznámého upírala. Mohlo to vypadat hrozivě, ale není všechno tak zlé, jak se na první pohled zdá. Nepřestávala na Connora vyjeveně civět, taky k tomu měla patřičný a pořádný důvod. Po té větě, kterou vypustil z úst musí, chtě nechtě, zakroutit hlavou. Hned na to se jí však ústa rozevřou do širokého, radostného úsměvu, který přebije všechno to překvapení a nechápání z předešlých chvílí. Poslechne si ještě jeho další slova, ale nevěnuje jim nijak zvlášť velkou pozornost. "Já Tě..." Ani nedokončí větu, kterou chtěla původně říct. Místo toho udělá krok vpřed a skočí, ano, přímo skočí, Connorovi do náruče. Pevně ho obejme kolem krku a přitiskne se k němu co nejvíce to jde. "Co tady děláš? Proč jsi přijel?" Vychrlí na něj otázky, nepřestávajíc ho objímat mezi dveřmi. Bylo jí vlastně úplně jedno, že jemu to může být nepříjemné. Že na ně může začít koukat plno zvědavých očí, to ji vůbec nezajímalo. Hlavní pro ni bylo obejmout svého staršího bratříčka, kterého už takovou dobu neviděla. Vlastně byla ráda, že ho vidí. Tak moc ráda, že své objetí ještě zesílila, nemyslíc na fakt, že by se mu mohlo špatně dýchat.

I přesto, že byli letní prázdniny a tím pádem i pro ni skončila škola, tak to v žádném případě neznamenalo, že by se na ni nějak vykašlala. Právě naopak. Jelikož měla více času vlastně úplně na všechno, tak nejméně polovinu věnovala kreslení a vylepšování svých malířských dovedností. I ve škole jí samotné řekli, že má ještě co zlepšovat, a přesně proto využívala volno k tomu, aby odstranila nedostatky a vyšperkovala to, co vyšperkovat ještě šlo. Koneckonců, učit se bude neustále, tak jako tak. Navíc venku bylo takové horko, že se nedalo dělat vůbec nic, proto byl domov jediné vhodné a bezpečné místo, kde se dalo skrýt před zabijáckým, ostře zářícím sluníčkem, jehož paprsky dokázaly sežehnout všechno, co se jim postavilo do cesty. Bylo opravdové horko a co víc, jedna velice dobrá kamarádka si u ní objednala obraz, který jí měla předat už před týdnem, čili tak trochu meškala a to ona opravdu nemá v lásce! Naštěstí byla Hayley trpělivá, takže dokázala počkat. Ještěže.
Na hodinách se obě ručičky ještě ani nesetkaly ve dvanácté hodině a už tak bylo nesnesitelné horko. Proto byla ráda, že se rozhodla dnes nikam nevyrážet. A byla si víc než jistá tím, že Alawa je stejného názoru jako ona. Ještě ke všemu to je pes a má kožich, takže co nejdelší pobyt ve stínu je nejlepší. A k tomu všemu ji snad poprvé vidí jako líného hafana, kterému se nic nechce dělat. No jo, teplo dělá divy a i takovým chlupatým koulím, které jsou jindy plné energie, se to nevyhne. Alawa odpočívala a ona v klidu mohla pracovat na díle pro kamarádku.
Byla oděná do obyčejné bílé pracovní košile, jejíž rukávy měla vyhrnuté až nad lokty a obyčejných červených šortek, které stejně jako košili, využívala hlavně při kreslení. Košile už totiž nebyla tak úplně bílá, jako když si ji na sebe oblékla poprvé. Střídalo se na ní plno barev a to se jí právě tak moc líbilo. No jo, umělec. Vlasy měla stažené do drdolu, z něhož se stejně několik neposedných pramínků zrzavých vlasů uvolnilo a poletovalo jí tak kolem hlavy sem a tam. Před sebou měla stojan, na němž bylo položené veliké plátno, kde se už začínalo rýsovat to, co měla u sebe jako předlohu. Nebylo tedy nic jednoduché nakreslit zamilovaný pár při západu slunce v obklopení krásné krajiny, ale to jí vůbec nevadilo. Ráda se pouštěla do různých, nových experimentů, při kterých se může cokoliv naučit. Čím víc toho bude umět, tím líp. Místností se linula hudba z notebooku, která měla položený na konferenčním stolku. Lépe se jí tak pracovalo.
Nečekala žádnou návštěvu, ani balíček nebo něco podobného, proto ji překvapilo zazvonění, které se jí doneslo k uším. Odložila štětec společně s paletou a pohlédla na Alawu, která zvědavě zvedla hlavu a našpicovala uši. S mírným pokrčením ramen se vydala ke vchodovým dveřím, aby zjistila, kdo to vlastně je a proč zvoní. Alawa, jen co udělala první krok, byla okamžitě na všech čtyřech a následovala ji až do předsíně. Jen výjimečně se dívala kukátkem ven před tím, než otevřela dveře, a jelikož dnešek nebyl nijak výjimečný - to si alespoň doteď myslela, nepodívala se. Sáhla po klice a jedním pohybem otevřela dveře s přívětivým úsměvem ve tváři. Jen co však pohlédla na dotyčného, který stál na druhé straně dveří, ztuhla a brada jí spadla. "Connore?!"

Nakonec bouře netrvala tak dlouho, jak se v prvotních chvílích zdálo. Jak rychle přišla, tak rychle také odešla. Což bylo jedině dobře, jelikož kdyby zůstali pod stromem déle, asi by to moc dobře nedopadlo. Uff, a teď domů! Pomyslela si a pohlédla na Alawu, která seděla vedle s čumákem pozvednutým lehce do výšky a cosi čenichala. Obrátila pohled na Darryla a mírně se usmála. I když byli schovaní pod stromem, tak se k nim ten déšť dostal a tak trochu zmokli. Liják to byl sice krátký, za to ale pořádný. "Tak jo, myslím, že je načase jít domů a uvařit si velký hrnek čaje, nechci onemocnět." Pověděla a vstala. Mokré vlasy si odendala z obličeje a nepřestávala se usmívat. I když zmokla, tak se jí v duši neustále držel onen optimismus, kterým je známá. "Ráda jsem Tě poznala, Darryle." Uculila se a zlehka pokývala hlavou, přičemž jí hned na to po těle vyskákala husí kůže. Fajn, už je třeba jít. "Určitě se ještě uvidíme, tohle město není zase tak velké. Tak utíkej domů, do tepla a za suchým oblečením, ahoj!" Mávla mu, Alawu vzala na vodítko a společně se svou psí parťačkou se rychlými kroky vydala zpět k městu a domů.

// >> Domov

Když jí Darryl vysvětlil, o co jde u rybaření, velice uznale pokývala hlavou na souhlas. "Však to já přeci vím. Pouze jsem to špatně vysvětlila." Řekla sebejistým hlasem, ale moc dlouho jí to nevydrželo a po několika vteřinách se začala smát. "No uznávám, já nikdy na rybách nebyla... tak proto to asi nedokážu tak... popsat, jako Ty." Uculila se jako andílek a na jeho poznámku o čtení pouze mávla rukou. "Náhodou... víš, jak je čtení super? Pravda, neděláš u toho nic moc, jenom sedíš nebo ležíš, ale když se dokážeš pořádně vžít do děje... je to zážitek. A někdy i blázen, jako já, potřebuje trochu klidnější činnost než pořád někde lítat." Osvětlila mu poměrně rozsáhle a samozřejmě s neustávajícím úculem. Po nazvání, že je romantička, se ušklíbla. "Možná." Pokrčila rameny a větu nechala zčásti nezodpovězenou. Pozorování hvězd má své kouzlo.
Jakmile se octli pod stromem a oblohu začala řezat jeden blesk za druhým s doprovodný hřměním, se nejistě ošila a pohlédla na Darryla. "Já nevím." Řekla nerozhodně a rozhlédla se kolem sebe. Déšť zesílil a ať chtějí nebo ne, budou se jím muset prodrat až do úkrytu, který ještě nemají vymyšlený. Nakonec přeci jen něco ve své zrzavé kebuli vymyslela. Jestli bude Darryl souhlasit nebo ne, to už je jen na něm. "Tak jo. Budeš mít tu čest poznat můj byt. Uvařím Ti čaj nebo něco jiného na zahřátí, jelikož než se ke mně domů dostaneme, budeme pěkně promočení. Navíc u sebe nemám žádné peníze, takže kavárna nebo tak moc reálný nápad není." Zasmála se. Rozhodně by nechtěla, aby za ni něco platil. "Tak co, jak jsi se rozhodl? Doufám, že už víš, tady dlouho být nemůžeme." Pověděla spěšně, bouřka se začínala pěkně rozjíždět a už tak dost riskují.

S pokrčením ramen se zasměje. On asi neví o nadpřirozených bytostech... a ona nebude ten, kdo mu o nich řekne, pokud se k tomu tématu nějak, někdy přímo nedostanou. "Přímo nevím, ale někteří jsou tady pěkně divní. A neochotní." Zamrmlala. Narážela na tu ženskou, která jí nemohla prostě vyjít vstříc a byla na ni tak protivná. "Ale to je na každým, jak si tu zvykne." Dodá ještě s úsměvem. Potom, co se jí Darryl zeptá, proč si to nenechá odstranit, když nemá dobré vzpomínky, pouze zakroutí hlavou... kdyby si je nechala odstranit, nejspíše by to pro ni nedopadlo moc dobře. Ach ta rodina. "Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá." Odpoví mu s mírným úsměvem. A určitě to něco stojí, tolik peněz zase nemá a kdyby se o tom zmínila matce? Okamžitě by se jí dostalo negativní odpovědi a i přes to, že už ji otec nezajímá, i on by se do toho vložil... ne, tohle nemá žádné řešení. Darryl jí pak začal povídat o tom, co rád dělá. Mlčky ho poslouchá se zájmem, který je na ní jasně viditelný. A taky, že ji to zajímá! "Tak to by mě asi nebavilo sedět několik hodin u vody a čekat, zda zabere nebo ne." Zachechtá se. To by jí dlouho nevydrželo. "Ale jo, jsi v přírodě, to je jediné plus." Zazubí se na něj, samozřejmě mu ten koníček nebude nijak hanit, každý má to své, co ho baví. "Já musím pořád něco dělat. Ale baví mě čtení a sportování. Zejména řádění na kolečkových bruslích." Odpoví pobaveně. "Nebo si jdu prostě jen večer lehnout někam, kde je úplná tma a pozoruju hvězdy... je to úžasné." Dodá s širokým úsměvem a když se potom její rozpálené pokožky dotkla první studená dešťová kapka, mírně sebou cukla, jelikož to nečekala. Zanedlouho zahřmělo a kapání zesílilo. Odebrala se společně s Darrylem pod strom. Při otázce, zda jí není zima zavrtěla hlavou, "v pohodě." Usmála se a zahleděla se na oblohu, kterou se rázem na to prohnal blesk. "Bude bouřka... a my jsme pod stromem, to je nápad." Plácla se s úsměvem do čela. "Měli bychom se jít někam schovat, tohle není bezpečné." Řekla ještě a hvízdla na Alawu, která byla v mžiku u nich. Byla si vědoma Darrylovi alergie, ale chviličku to určitě vydrží, než se rozhodnou, kam zajít. Případně by Alawu odvedla domů, tedy, pokud s ní bude chtít Darryl trávit ještě nějaký čas.

Když jí odpověděl na otázku, jak dlouho zde již přebývá, pouze s úsměvem pokývala hlavou na souhlas a prohrábla si své zrzavé vlasy, které na slunci chytali světlý odstín. "Jóó, tak to určitě nejsi sám. Tady je potřeba si zvykat trochu déle než v jiných městech." Plácla jen tak do vzduchu s širokým úsměvem ve tváři a pohledem zkontrolovala Alawu, která našla nějakou díru, zjevně od myší, a tak v nich začala čmuchat a hrabat. Bylo ticho ani ne minutu a už ji začínalo otravovat. Nemá ráda ticho! A tak, když se už nadechovala, že něco řekne, se ozval Darryl s otázkou, která jejím uším zrovna nelahodila. "Je to z minulosti a... nerada se o tom bavím. Nemám na tohle hezké vzpomínky." Odpověděla krapet rozsáhleji než původně chtěla, ale co. Zakroutila nad tím hlavou. Mohla by se ho zeptat, jestli ví o nadpřirozených bytostech, ale možná o ničem neví a akorát by ho tím zaskočila, takže raději... bude o tomhle mlčet. "A... co rád děláš, Darryle?" Zeptala se zvídavě a s úculem.

"Jistě, takže alergie... to chápu, rozumím." Přikývne soucitně a stále s úsměvem. Nijak to neřeší a prostě si před ním sedne do měkké, krásné trávy na svůj velevážený zadek, nohy zkroutí do tureckého sedu a zaujatě Darryla pozoruje. "Joo, tak to jo a je tu přímo nádherně! I když teda... docela hezky... to je taky vystihující, no... no chápeš mě." Rozesmála se a raději to odmávla rukou, jinak by se do toho mohli zamotat. Jakmile se zeptal, jak dlouho zde žije, pousměje se a prstem si poklepe na bradu. "Asiiii... měsíc? Plus, mínus." Odpoví a hned mu položí tu stejnou otázku. "A Ty? Určitě dýl než já, to se klidně vsadím." Zachechtala se a strčila si pramen vlasů za ucho, přičemž z Darryla nespouštěla oči. Byla si už úplně jistá tím, že je to člověk, za tu dobu to už zvládne krásně rozpoznat. Natáhla nohy, rukama se zapřela o zem a užívala si krásného počasí na krásném místě a s jistě milou a dobrou společností.

I Dorotka se hlásí do akce! Bude to jízda! :D

Rozhodl, že jí bude říkat Dor, tak s tím problém nemá. Proto pouze zvedla palec nahoru a s úsměvem přikývla. "Těší mě Darryle." Pověděla přátelsky a nespouštěla z něj pohled. "Může Ti sklouznout, ale taky nemusí... no ale tak dobře, asi je pravda, že být až tak blízko kraje je maličko nebezpečné." Zdůraznila slovo maličko a uculila se. V něčem měl přece jen pravdu, ale stejně, ona má svoji hlavu. "Dobře, dobře, je to Tvoje rozhodnutí, já je respektuji a nebudu Ti do něj kecat." Pověděla mile a tímto debatu na tohle téma uzavřela. Všimla si, jak zvedl ruce, když si ho Alawa očichávala. "Neboj, ona Ti nic neudělá. Lepšího psa jsi v životě neviděl." Mrkla s úsměvem. Ale pokud má třeba alergii nebo se psů bojí, tak je to pochopitelné. Alawa ho nechá být, pokud si s ní nebude chtít hrát nebo by čirou náhodou nechtěl něco zlého provést paničce. Ale Darryl se nezdál, že by to byl nějaký násilník. "Aaa... chodíš sem často? Já tu jsem například poprvé a nechápu, jak jsem to místo mohla přejít... je tu nádherně!" Doslova se rozplynula, což bylo znát také na jejím výrazu.

Jakmile byla upozorněna, že by jí mohla náhodnou podklouznout noha, tak s lehkým povzdychnutím nohy položila na pevnou zem, aby ho ujistila, že už se to rozhodně nestane. Stále se však nepřestávala usmívat. Už jen dle hlasu se jí ten muž zdál být milý a přátelský, což je přesně ten typ, který má tak moc ráda, kamarádští lidé jsou nejlepší! A jestli jsou stejně šáhlí jako ona, jedině dobře. "No to sice jo, ale když seš tomu blíž..." Odvětila a už se tomu musela pobaveně zachechtat. Dostalo se jí negativní odpovědi ohledně toho, jestli by nešel blíž on. Prý ne. No tak, když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Nedělá jí to problém, když jde o seznamování a nové tváře. "Jasně, už jdu!" Houkla, několika pohyby se postavila zpátky na nohy, lehce hvízdla na Alawu, aby ji upozornila, že má jít taky a vydala se za ním. Šla energickým krokem, pozitivní nálada už z ní zase sršela. Když ho konečně spatřila, úsměv se jí ještě rozšířil. "Tak už na sebe nebudeme křičet. Jsem Dorothea Lorrie Jackson, ale říkej mi jak chceš." Napřáhla k němu pravačku, potřásla si s jeho rukou a pak ji stáhla a svěsila podél těla. "Pověz mi... co je tu tak zvláštního, nebezpečného, že nechceš jít blíž. Přece, i kdyby ses přiblížil jen o několik metrů, neublížilo by Ti to..." Vychrlila na něj zvědavě svůj dotaz a na okamžik se ohlédla po Al, která si k muži nejprve několikrát čichla a poté se rozeběhla zase ňufat kolem.