Příspěvky uživatele

// Ano. Bohužel končí.

Rozesláno, Dorothea L. Jackson

Když se jí dostalo odpovědi ohledně Calebova očekávání, zhluboka a především velice pomalu, vypustila veškerý vzduch z plic. Přemýšlela nad tím, co by mu asi tak mohla říct, jelikož ji nenapadalo vůbec, ale vůbec nic. V hlavě prázdno a krom velice rychle narůstající nervozity nebylo nic, s čím by dokázala pracovat. Bylo to zvláštní a ona rozhodně nečekala, že po tak krátké době se o to Caleb pokusí znovu. Neměla z něj strach, ale zkrátka a dobře potřebovala čas, kdy si utřídí myšlenky v hlavě a především se vzpamatuje z toho všeho, co se vrátilo jako bumerang. Uklidni se, prostě se jenom uklidni... promlouvala sama k sobě v duchu, snažíc se ukočírovat emoce, jež nad ní začínaly přebírat vládu.
V moment, kdy se však jejich rty střetly znovu, srdce vynechalo několik úderů. Zůstala zcepeněle stát a poté, co ji Caleb upozornil, že kdykoli přestane, svoji ruku vymanila z jeho jemného sevření a co nejrychleji od něj odstoupila, čímž přerušila i polibek, ve kterém by Caleb dozajista ještě rád setrval. Ona však nemohla. Nešlo to. Nechtěla a rozhodně neměla v plánu se k něčemu vyloženě nutit. Myšlenky na Dylana byly čím dál silnější a spolu s tím i úzkostlivý pocit, který až doposud zvládala potlačit.
"Mys-myslím, že bys už... už bys měl jít, Calebe." Zakoktala a ustoupila o krok vzad. "Děkuju ti za tu malbu, za ten doprovod a hlavně za pomoc..." špitla, propalujíc ho pohledem. "Teď už ale prosím běž." Zamumlala a udělala několik rychlých kroků ke dveřím. Nechtěla, aby to vypadalo, jakože ho vyloženě vyhání, či nechce být v jeho přítomnosti, jenže nemohla zabránit tomu, co nad ní začínalo přebírat vládu. Nedokázala zapomenout na minulost a bohužel pro ni, staré rány se začínaly pomalu, ale jistě, probouzet opět k životu. Nemohl za to však Caleb. To ona sama se s tím nikdy nebude schopna vyrovnat, ani po letech.

"Samozřejmě jsem to s tím přemalováním nemyslela vážně." Pověděla, aby ho ujistila, že něco takového by jen s těžkým srdcem odstraňovala. A už vůbec by k něčemu takovému nepřistoupila dobrovolně. "Je to moc krásné a já ti moc děkuju za takhle elegantní zkrášlení mojí ložnice." Dodala ještě, protože bez poděkování by ho rozhodně odejít nenechala. Navíc v tomhle případě bylo opravdu za co děkovat.
Jakmile zmínil její dobrý vkus, pokrčila rameny. Bylo však pravdou, že tenhle byt se jí zalíbil ze všech nejvíce a to rovnou na jeden jediný pohled, když jej spatřila v nabídce. Naprosto a dokonale jí vyhovoval, a proto nebyl důvod k tomu ho nevzít. "Taky ti někdy něco vytvořím... s tím počítej." Pousmála se a pozorně sledovala jeho počínání. Když ji upozornil na to, že už by měl jít vzhledem k pozdním večerním hodinám, přikývla, až jí pár zrzavých pramínků spadlo do obličeje. S lehkým fouknutím je odstranila ze své tváře a ještě si je zastrčila za ucho. "Jo, je pozdě a naše plány se poněkud hodně změnily." Začala se zamyšlením... "ale o mě se bát nemusíš, dokážu se o sebe postarat." Doplnila svoji předchozí větu s vážnou tváří. Nebyla žádné křehké děvčátko, které by se bálo vyjít za tmy ven, či se se strachem utíkalo schovat do bezpečí, jen co se někde v keři cosi šustne. Koneckonců ji její rodina vedla k takovým věcem, o kterých se málokomu jen mohlo zdát. Prožila si toho hodně a její výcvik byl dosti tvrdý na to, aby zvládla přejít přes potemnělý Shadowhill beze strachu.
Chtěla vyrazit vpřed, aby Caleba vyprovodila, jenže stačil jeden malinkatý moment, který zase všechno změnil. Když ucítila kolem svého zápěstí ten jemný stisk a následně se ocitla v Calebově těsné blízkosti, nasucho polkla. Neměla obavy z kousnutí, či jiných nebezpečí, které pro mnohé lidi a hlavně lovce upíři představovali. Spíše nevěděla, co čekat a vzhledem k tomu, co se stalo u jezera a jaké pocity jí to přivodilo, na něj zůstala jen s napětím hledět. V hrudním koši se odehrával bicí koncert a tep stoupal... do háje. Po tom jasném dotazu jí po těle vyskákala husí kůže a atmosféra zhoustla až příliš rychle. "Já..." odmlčela se a hleděla do jeho tmavých očí. "Nevím, co ode mě očekáváš." Vysoukala ze sebe po pár okamžicích nepříjemného ticha váhavě. Pravdou bylo, že se na další polibek zrovna dvakrát necítila, protože spleť všech pocitů byla neúprosná a ona se nejprve potřebovala vyznat sama v sobě, než aby tu prováděla činy, po kterých Caleb možná toužil.

Když se na ni Caleb obrátil s pro ni poněkud překvapivou odpovědí o vykroucení se z konverzace a tom, že zrovna tohle nikomu příliš nepomáhá, v rychlosti zamrkala a pár okamžiků ho jen tak sledovala pronikavým pohledem, přemýšlejíc nad reakcí. Ovšem pokud na ni opravdu čekal, tak se stejně nedočkal, jelikož nenašla žádná vhodná slova, kterými by mu byla schopná oponovat. Bohužel pro ni, na tohle jaksi odpověď neznala, tudíž se pro teď rozhodla mlčet a nijak více se nevyjadřovala. Někdy je útěk lepší. Blesklo jí hlavou, ale nad touto myšlenkou se nijak zvláště nepozastavovala. Nechtěla a obavy z toho, jaké by mělo tohle hluboké dumání následky, byly mnohem větší než zájem o to zkoumat vlastní emoce.
Úsměvu však nezabránila, když se Caleb zmínil o rukách umělce, které dokáže rozpoznat. Ovšem tenhle milý obličejík byl vystřídán téměř okamžitě vážným a poměrně zamyšleným výrazem, když zmínil její nevinnost a čistou duši. Pohlédla do jeho tváře značně nechápavě a zakroutila hlavou. "Ani v nejmenším nejsem nevinná, Calebe." Řekla a už jen tón jejího hlasu jasně vypovídal o tom, že z tohohle si legraci nedělá a ani dělat nehodlá. Možná působila dětinsky a svým chováním k tomu měla opravdu hodně blízko, stejně jako občasnou až příliš andělskou tvářičkou, ale ani za nic by se nenazývala čistou a nevinnou. Kdybys věděl všechno, nikdy bys tohle nevypustil z pusy. Tahle myšlenka ji donutila svraštit obočí a sklopit pohled k zemi. Pár momentů propalovala svýma jantarovýma očima podlahu, na níž stáli a vnímala tlukot srdce, jež bilo v rychlejším tempu. Takto by tam stála ještě další a delší chvíli, jenže z dumání nad vším, co tížilo její duši a mysl, ji probral právě Caleb, který už se odebíral do ložnice s jasným záměrem. Vážně jooo? Oči se jí v tu samou chvíli rozzářily, protože Caleb svá slova očividně myslel vážně. Se zvědavostí ho následovala do místnosti, v níž se oddávala spánku a snům bez jakýchkoliv hranic, pozorně sledujíc jeho počínání. "Přinejhorším to přetřu," vypadlo z ní tak rychle, že tato slova nezvládla nijak ukočírovat. Provokativní podtón byl však více než jasný. Stále ji však překvapovalo, s jakou vervou a odhodláním se Caleb vrhal do každého svého nápadu, který se rozhodl uskutečnit. Zajímalo jí, s čím přijde a co vykouzlí na jedné ze stěn, ale jelikož se potřebovala převléknout a udělat ze sebe zase (ne)normálního človíčka, posbírala si akorát veškeré věci, které potřebovala a s letmým úsměvem nechala svého kamaráda pracovat.
Za tu dobu, co Caleb maloval v jejím pokoji, stihla hodit rychlou sprchu a také se konečně převlékla do čistého a především suchého oblečení. Dostala do sebe dokonce i nějaké ty živiny a tekutiny, stejně jako přichystala Alawě její příděl. Fenka se po své krapet pozdní večeři zase rozvalila na pohodlném gauči a ignorovala okolní svět, neboť únava na ní byla znát. Její zběsilý úprk ji dozajista hodně vyčerpal a sama si prožila své. Proto ji nechala odpočívat a místo toho se vydala zpět za Calebem, aby zjistila, jak na tom je, protože jeho práce se protáhla a mezník dvou hodin byl již dávno překročen. Navíc ona sama začínala pociťovat únavu... bylo poměrně pozdě, proto se nebylo čemu divit.
"Jo, já vím, ale v poho-," tak, tak stačila zabrzdit, aby se s ním nesrazila téměř na prahu dveří. S hlubokým výdechem od něj odstoupila a namísto dalších řečí se kolem něj protáhla a zvědavě vstoupila do své ložnice, zkoumajíc stěnu, která nesla známky Calebova umu a nadání. "Páááni... to je... to je nádhera..." brada samovolně spadla o pár centimetrů níž a údiv převzal vládu nad celým tělem a chováním. "Opravdu... máš talent a teď to tady vypadá..." odtrhla oči od krásné malby a rozhlédla se po pokoji, načež pohledem zůstala viset na Calebovi. "... líp." Rty roztáhla do širokého úsměvu a pak se očima vrátila zpět té kráse.

Nějak ani nepomýšlela na to, že by se Calebovi mohlo dělat zle z výtahů. Ona sama se touhle vymožeností moderní doby proháněla každý den několikrát a proto jaksi opomenula možnost, že ne každý nemá tyhle malé, sem tam až stísněné prostory, příliš v oblibě. Sice uměla používat i shody, ale vzhledem k tomu, v jakém patře bydlela, tak právě výtah byl tou lepší volbou pro rychlejší dopravu domů. Tedy, pokud nebyl zrovna rozbitý nějakým šikovným človíčkem, či neprobíhala údržba. "Promiň, jaksi mi nedošlo, že bys mohl mít... teda... spíš, že bys nemusel mít z výtahů dobrý pocit." Vysoukala ze sebe poněkud zmateně a věnovala svému upířímu příteli omluvný pohled, jenž mluvil za vše. Zkrátka a dobře se poučila a pro příště bude volit právě schody, po kterých se pěkně projdou. I když, co to šlapání do výšky udělá upírovi... to spíše ona za ním bude funět jako parní lokomotiva. Aspoň se zasmějem. Tahle myšlenka jí sama o sobě vykouzlila úsměv na tváři, což bylo v tuto chvíli jen a jen dobře.
Ještě než však stačila přistoupit ke kuchyňské lince, Caleb se s odpovědí přemístil blíže k její maličkosti, znovu pozorně zkoumajíc, zda je již v pořádku po té poněkud zvláštní a neobvyklé léčebné metodě, kterou na ní praktikoval. "Ehh..." Hlesla potichu a věnovala mu jeden ze svých pohledů, ze kterého šlo jasně vyčíst zmatení a znovu přicházející nervozita. Tu až doposud zvládala potlačit a úspěšně nevnímat, ale... bohužel. "Myslím, že ne a pokud jo, tak se to zahojí." Odpověděla poněkud zbrkle a udělala půlkrok vzad, jelikož Calebova přítomnost s ní zase slušně mávala. Bohužel ty pocity stále nedokázala nijak rozeznat a namísto jejich zkoumání chtěla, aby co nejrychleji zmizely. "Jsem v pohodě, vážně." Řekla ještě, aby ho ujistila, že to, co se stalo, nebyla katastrofa, ale pouze nešťastná shoda okolností. Nic, z čeho by se za pár dní nedostala. Jo, to si můžeš nalhávat dál. Ozvalo se podvědomí, které až doposud mlčelo. Pravdou bylo, že fyzicky na tom bude zase v naprostém pořádku hodně brzy, ovšem co se týče té duševní, pocitové stránky... tak to už je horší.
"Jo, však já vím... tvoji stravu tady nevedu." Pokrčila rameny a s mírným úculem se přikrčila, když jí začal cuchat vlasy jako malému děvčátku. Tím ovšem bývala hodně často a vůbec si s tím nelámala hlavu. Nyní se však chovala až příliš jako dospělá osoba, která velice uvažovala nad svými city, pocity a myšlenkami, jejichž smršť nedávala její mysli pokoj. "Moji stěnu? Proč?
" Optala se hned poté s překvapeným výrazem, naklánějíc nechápavě hlavu ke straně. "Chceš mi na ni snad něco namalovat?" Doplnila ještě svůj předchozí dotaz a propalovala Caleba zvědavým pohledem. "To bych totiž mohla udělat taky... pokud ses dobře rozhlédl, všude tu jsou známky po tom, že se taky věnuju tomu samému, co ty." Mrkla na něj a roztáhla rty do širšího úsměvu.

<< od Jezera

Pomalou, nikterak spěšnou chůzí kráčela po boku Caleba vpřed, míříc si to přímo k sobě domů, kde hodlala strávit nějakou chvilku ještě předtím, než byt znovu opustí a tentokrát navštíví ten Calebův. Navíc bylo třeba ponechat na bezpečném místě i Alawu, jelikož jí její upíří přítel naznačil, že nebude zrovna dvakrát nejlepší, když by tahala svoji čtyřnohou kamarádku k němu. A ona už nehodlala nic riskovat, ne v nejbližších dnech, po tak šokující a nepříjemné události, jež je potkala u jezera.
Už nemělo cenu se hnát, ne když se dostali zpět do civilizace, kde by se nějaká nadpřirozená událost jen velice těžce vysvětlovala. Sice byl právě Shadowhill městem nadpřirozena, ovšem stále se zachovávala jistá hranice, kterou nesměl nikdo překročit. Každý, kdo měl co dočinění s magií a bytostmi, jež se k ní pojily, musel mlčet, protože někteří lidé zkrátka nedokázali pochopit, že to, co znají pouze z knížek a filmů, může být i skutečné. Možná ještě skutečnější, než si sami dokáží představit.
"Tak jo," šeptla, když se konečně dostavili před bytový komplex, v němž se nacházelo i její soukromí a zároveň místo, v němž se cítila pohodlně a mohla si dopřát klid, který byl v jistých situacích vyžadován až extrémně. Jako třeba právě teď, ovšem v tuto chvíli zde byl rozdíl v tom, že jí dělal společnost Caleb. Zalovila v tašce, kterou měla s sebou u jezera a vytáhla menší štos klíčů, hledajíc ten správný. Když se konečně povedlo a ona mohla několika rychlými pohyby odemknout vstupní dveře, učinila tak. Zlehka pokynula hlavou a převzala od Caleba vodítko, na němž vedl po celou dobu Alawu, přičemž se mírnou silou opřela do dveří a vešla dovnitř. Letmo se ohlédla přes rameno, aby zkontrolovala, zda ji Caleb následuje a pak už zamířila k výtahu, který jedním stisknutím tlačítka přivolala.
Jakmile se dostali až do patra, ve kterém měla byt, vystoupila a prošla chodbou, zastavujíc až přede dveřmi, které vedli do jejího domova. Dalším klíčkem odemkla dveře a ještě předtím, než otevřela, se sklonila a odepnula fenku z vodítka, která se hned po otevření dveří protáhla dovnitř a běžela na své místo. S letmým úsměvem věnovala Calebovi jeden pohled a vpustila ho dovnitř, načež sama vstoupila a zavřela. "Hodím na sebe něco čistšího a hlavně suchého, jo? Chvilku mi to bude trvat, tak snad ti to nevadí." Pověděla a odložila vodítko, zula se a zamířila do nitra svého bytu, konkrétně do kuchyně. "Dáš si něco? Třeba k pití?" Nabídla mu jako správný hostitel a místo jedné sklenice vytáhla rovnou dvě, protože sama potřebovala nějaké ty tekutiny. Nedalo by se říci, že nervozita z ní vymizela po tom nepříjemném zážitku, ovšem právě ta nehezká událost ji utlumila natolik, že zvládla jednat s takovým klidem. Avšak ani to nebylo zárukou toho, že se brzy tyhle pocity nedostaví znovu. Vlastně se obávala toho, co přijde, až opustí byt a bude s Calebe trávit další chvíli, tentokrát už úplně o samotě, bez své čtyřnohé kamarádky. Nerozuměla všem těm pocitům a to bylo nejhorší.

Stále nechápala, co se to dělo. Nejprve záhadná postava, která byla sama o sobě zvláštní už jen svým vzhledem a absolutně podivuhodným chováním a hned na to přírodní katastrofa v podobě obrovské, ba až šílené bouřky. Alawa udělala něco, s čím se ještě nikdy nesetkala, ne u ní, a dozajista za tím stála právě ta tajemná bytost. Vůbec nepochybovala o nadpřirozených schopnostech, které musel onen "dotyčný" využít k tomu, aby jim takhle znepříjemnil den. Nacházeli se přeci v Shadowhillu, zde byla kouzla a magie na denním pořádku, tomu už stačila za svůj život a pobyt zde přivyknout.
Ovšem vůbec jí nedošlo, že už může zničehonic zase ovládat své tělo a pustit tak vodítko, které až doposud svírala v křeči, neschopna ničeho. Její čtyřnohá kamarádka utíkala jako splašená stále dál, ignorují všechno ve svém okolí. Panebože... úpěla v duchu a nebránila ani tichému naříkání, jež jí vycházelo z úst. Bolest, která se přihnala spolu s odřeninami si dokonale prosazovala svou a nedovolovala jí momentálně myslet na nic jiného. Ovšem pak už stačil jen zlomek vteřiny, aby se objevil Caleb, který fenku přinutil zastavit a ji tak konečně zbavil toho bolestivého utrpení. Okamžitě pustila vodítko, jelikož věděla, že samotná Alawa byla pod vlivem neznámého kouzla a teď už rozhodně nikam neuteče.
"Co to... co to bylo?" Vyhrkla, když se s Calebovou pomocí alespoň posadila a ztěžka vydechla. Lehké, či hlubší oděrky a odřeniny měla snad po celém těle, kde to jen šlo a sem tam byla zranění i mnohem ošklivější než se na první pohled mohlo zdát. Sedřená kůže už sama o sobě dosti bolela a i přesto, že se snažila být silná a bojovat s nepříjemným pulzováním, v očích se jí objevilo pár slz, kterým zabránit nedokázala. "Do háje... bolí to, dost to bolí." Hlesla a věnovala jeden pohled svému upířímu příteli, jenž ji prohlížel. V tuto chvíli neřešila něco jako osobní prostor, který si až do poslední chvilky střežila kvůli novému a zvláštnímu citovému rozpoložení. Nyní převládala bolest způsobená čímsi... čímsi neznámým. Zhluboka dýchala, nabírajíc dech a čekala, s čím Caleb přijde. Když se však poté zničehonic kousl do zápěstí, pozorně sledovala jeho počínání. "Poč-," ani neměla možnost něco namítnout, když pocítila železitou pachuť na svých rtech a posléze krev byla nucena převálet i na jazyku. Za ta léta, co přečetla mnoho knih, spisů a dalších listin o nadpřirozených bytostech moc dobře věděla, co tenhle čin znamená a jaké budou jeho účinky. V moment, kdy sama pocítila, že se ty lehčí rány již téměř zahojily a u těch horších se proces teprve spustil, pohledem se vrátila zpět k upírovi. "Děkuju," zmohla se pouze na tiché poděkování, protože vysvětlování něčeho, jakože už o těchto fíglech ví nemělo vůbec žádný smysl. Ne teď. Proto se po chvíli zírání do Calebovi tváře obrátila na Alawu, kontrolujíc její stav. Fenka stála opodál a čekala, co bude. Hlídala svoji paničku a její chování bylo takové, jako před tím vším zmatkem. Kruci, zhluboka nabrala vzduch do plic a sebrala všechny síly, aby se postavila na nohy. Bylo načase odejít, to moc dobře věděla, proto doufala, že Caleb myslí na to samé. "Radši zmizíme..." špitla a natáhla se po vodítku, které pevně sevřela v dlani.

<< Náměstí

Zvesela kráčela po boku Caleba, jehož ruku v půli cesty pustila, aby měl nějakou tu volnost a sama určovala tempo. Nebylo nic divného na tom, že její chůze byla rychlá, sršela z ní energie na všechny strany a nebýt zimy, která nepříjemně zalézala pod oblečení a barvila jí tváře do ruda, její schopnost dovádět jako dítě by se projevila v celé kráse. Sice tak úplně nesouhlasila s tím, co její nově nalezený kamarád pronesl o umrznutí její maličkosti, avšak nebrala to nijak extra vážně. Spíše si z toho dělala legraci. Jako z úplně všeho. "Pff, já, že bych umrzla?! To mě ještě málo znáš! Ale jako jo, je to nepříjemný... máš jediný štěstí, že mám chuť na něco sladkýho, jinak bych Tě na ten led dotáhla rovnou!" Zavyhrožovala a na malý moment mu věnovala velice vážný pohled, ovšem moc dlouho jí nevydržel. Takhle tvářit se uměla jen, když byla opravdu naštvaná, či neměla chuť se zrovna smát. Ale to v tuto chvíli rozhodně nehrozilo.
Jakmile docupitali k jejich cíli, ještě o něco zrychlila, div sebou nesekla na namrzlém chodníku. "Uííí!" Vyjekla se smíchem, zamávala rukama, čímž nabrala jakž takž rovnováhu a velice (ne)šikovně se doklouzala až skoro ke dveřím. Tedy, bylo to k nim ještě pár kroků, ale dejme tomu, že jako největší šikulka a frajerka zároveň dobruslila až před vchod. S úsměvem počkala na Caleba a když ji došel, poplácala se po rameni. "Nesekla jsem sebou o zem, jaká jsem?" Povytáhla obočí a lehce se u toho šklebila. Nechtěla však už na nic čekat, proto zamířila co nejrychleji dovnitř, spoléhajíc na to, že on je těsně v jejím závěsu, proto mu ani nepodržela dveře. Tak snad chudák Caleb nedostane jednu do nosu. Ale to určitě néé. Mile pozdravila, porozhlédla se kolem a když zmerčila volný stůl, okamžitě k němu zamířila. Za chůze sundala z hlavy kulicha a stáhla si z krku i šálu, načež se vysvlékla i z bundy a vše hezky přehodila přes opěradlo židle, načež ji lehce odsunula a gecla na ni. Očima zakotvila na Calebovi, sledujíc, jak také sedá a musela se stále usmívat. Ručky začínaly pomalu rozmrzat, ale stejně to chtělo něco teplého na zahřátí a jako bonus nějakou dobrotu. "Už víš, co si dáš?" Povytáhla jedno obočí a zeširoka se na něj zazubila. Přisunula se blíže ke stolu a pohledem sklouzla na moment ke svému modro-bílému svetru s norským vzorem. Byli tam sobíci a ona ten svetr přímo zbožňovala! Jednou rukou si poupravila rozcuch, který čepice vykouzlila a nechala si vlasy spadnout přes rameno, ale stejně měl Caleb šanci zahlédnout jedno z výrazných tetování na levé straně jejího krku, i když jej částečně halily zrzavé kadeře. Zvědavě sáhla po nabídce a s chutí začínala vybírat, co by si asi tak mohla objednat, přičemž ani nepostřehla, že už k nim přiklusala paní z obsluhy.

Zdá se, že ta úplně nevychytala své nadšení ze zjištění, že tady tráví svůj volný čas s další nadpřirozenou bytostí, konkrétně upírem. Ale copak tomu mohla zabránit? Ona je přímo obdivovala, byla nadšená, když poznala dalšího nového kamaráda a pokud ten kamarád byl upír nebo vlkodlak, nadšení bylo ještě dvakrát tak větší, neboť právě tito jedinci, které se její rodina snažila za každou cenu vymýtit, ji udivovali už jen tím, že dýchali a potulovali se mezi obyčejnými smrtelníky. Měla prostě radost z maličkostí a nikdy by se nepokusila upírům, ani vlkodlakům ublížit. Nevytáhla by zbraň za účelem je připravit o život, nikdy.
Jakmile Caleb poznamenal, že on nekouše, obočí vystřelilo automaticky do výšky. Hodila po něm překvapený pohled, protože tak nějak nečekala, že by si mohl něčeho všimnout. Asi bude muset být více opatrná. V jistých věcech určitě, protože stále nemohla vědět, jak se její společník zachová, až zjistí, že je potomkem nelítostných lovců. Zabijáků. Uvidíme, uvidíme.
S pokrčením ramen se na něj lišácky uculila, i přesto, že ty vzpomínky na minulost nebyly zrovna hezké, tak se rozhodla to teď nijak více neřešit. Přeci jen, nachází se ve výborném a veselém rozpoložení, tak proč si kazit náladu tím, co bylo a už se to nezmění. "Fakt nekoušeš, jo? Já bych si tak jistá nebyla." Odpověděla mu s provokativním úšklebkem a nezapomněla zase několikrát poskočit na místě ve snaze zahřát své zkřehlé tělíčko. Ani kopa energie a dobré nálady jí nepomáhaly zahnat mráz. Hmm, jaká škoda!
S přikývnutím přijala jeho omluvu, protože to opravdu nebylo nic, čemu by se nedalo věřit. Zahrál to opravdu dobře a jelikož ona byla starostlivá a každému by chtěla pomáhat, tak tohle bylo zrovna něco, čemu bezhlavě uvěřila a nezamýšlela se nad možnou hrou. "Dobrýý, hlavně, že se Ti vážně nic nestalo." Vydechla a pomalu se uklidnila, s nemizejícím úculem.
Pár chvilek čekala, než se Caleb vyjádří k jejímu návrhu, jenž se nezdál být vůbec špatný, protože bruslení v zimě je přece senzační! A zajít si na to veeliké jezero tady kousek za městem, to je přece super nápad. Nebo ne? Ona se po ledě ráda klouzala s někým, jelikož to je pak větší legrace než sebou švihat o zmrzlou plochu sama. Jenomže její nový kamarád se zdál být proti jejím nápadům, neboť ji chytil a obrátil směrem k městu, čímž jasně naznačil, že on bruslit nechce a ani nebude. Pff, no já Tě stejně někdy vytáhnu! To si piš! Ďábelsky se zazubila a nechala ho, ať si říká to své. "Dobře, dobře, dobře, tak si půjdeme dát něco dobrého na zub! Mám chuť na horkou čokoládu a je mi jedno, že jsem dneska už jednu měla. A taky něco sladkýho bych si dala... jdem do cukrárny!" Zavelela, letmo pohlédla na Caleba a chňapla ho za ruku. Nijak neotálela a spolu s ním se rozešla rychlými kroky vpřed. Moc se těšila, ovšem to si Caleb neuvědomoval jednu věc... dá si cukr a energie ještě stoupne. Ha, to bude ještě sranda.

// >> Cukrárna

Absolutně vůbec jí netížilo, že Caleb její chování nemusí zrovna dvakrát chápat. Ostatně, mnoho lidí, které již potkala, zkrátka nedokázali přijmout fakt, že je tak trochu jiná. Ovšem v dobrém slova smyslu. Veselá, vysmátá kopa, jež dělá sem tam šílené věci, nad kterými zůstává rozum stát. Ovšem jeho následující otázka maličko překvapila i ji samotnou. Přestala se chechtat jako pominutý blázen, který si zaslouží jednosměrnou jízdenku do blázince a nahodila zvědavý výraz, přičemž nakrčila obočí a nadechla se, aby mohla mluvit. "Ty se ještě ptáš?" Zareagovala na otázku otázkou, jelikož opravdu nedokázala pochopit, jak se jí může zeptat na něco... takového! Ale tak Doro, pochop, že ne každej je takovej blázen jako Ty! Odpověděla sama sobě v duchu a mírně se nad tichým hláskem ve své hlavě pousmála. Jo, to je dost možná vysvětlení, které stačí. Tedy, jak komu. Raději se přestala zabývat těmito teoriemi ve své vlastní zrzavé hlavince a všechnu pozornost vrátila zpět do reality, ke své nynější společnosti.
Když spatřila jeho odfrknutí, které bylo očividně mířeno na její ohrazení, že mluví, jak kdyby mu bylo minimálně přes 70, zazubila se od ucha k uchu a znovu několikrát zahopsala na místě. "Ale co když přeci jen stařík jsi?" Zvedla několikrát po sobě v rychlém tempu pravé obočí a přitom mu věnovala škádlivý úšklebek. Nebylo by to vlastně nic divného, protože nadpřirozené bytosti, dříve narozené nadpřirozené bytosti, mají logicky vysoký věk, i když jejich zevnějšek vypadá mladě a nijak se na nich jejich stáří neprojevuje. A Ty nebudeš obyčejnej člověk... Tahle myšlenka ji přiměla k dalšímu úšklebku. Ona není hloupá, prošla si několikaletým, intenzivním výcvikem a tímpádem dokázala za nějakou chvíli strávenou v přítomnosti někoho, kdo není člověk, poznat, s kým má tu čest. Chtělo to jen čas, aby si všimla i sebemenších detailů, o kterých dotyčný dost možná ani neví. A jelikož její rodina se zajímala jen a pouze o lov těchto tvorů, bylo jasné, že prioritní pro ně bylo rozeznat je od normálních smrtelníků. UPÍR! Očka se jí najednou rozzářila neuvěřitelným způsobem, protože už to byla poměrně dlouhá doba, co se s nějakým, po krvi toužícím jedinci, potkala. Ihned se však hodila do klidu, aby Caleb neměl žádnou šanci něco poznat. Přeci jen... určitě si myslí, že ona nemá o nadpřirozenu žádné ponětí. Dost možná to je právě kvůli tomu, že je navlečená od hlavy až k patě a nejsou tak vidět ta tetování, která hodně věcí prozrazují sama. Aniž by něco řekla.
Ovšem v momentě, kdy se Caleb zničehonic zakymácel a chvíli to vypadalo, že i spadne, její obličej nabral bledou barvu a v očích se odrazilo jisté zděšení z nastalé situace. "Ježiši, seš v pohodě?" Přiskočila k němu ve snaze jej podepřít a zajistit tak, aby neupadl. Jenže stačila jen chvilka, aby poznala, že to je jen pouhopouhá legrace. "Pfff, tak teď si mě dostal! Měla jsem za to, že jsem tak dobrá, že to s Tebou kvůli mě šlehne a Ty to na mě jenom hraješ." Začala se smát spolu s ním a o krok od něj odstoupila, vnímajíc zimu, která se čím dál více dostávala pod oblečení. Brrr!
Na jeho další návrh, který k ní vyslal, horlivě přikývla a roztáhla rty do širokého úsměvu, který sice nikdy nemizel, ale stále ho šlo ještě rozšířit. A to ona uměla dokonale. "Joooo, můžemee! Anebo je tu ještě jedna varianta... půjdeme něco dělat a tím pádem se zahřejeme pohybem. Já bych se koulovala... jenomže tady není sníh... achjo." Smutně fňukla. Opravdu ji mrzelo, že v Shadowhillu ještě není sníh, ale ono se to jistě brzy napraví. Musí nějak domluvit počasí. "Hmm... bruslíš?" Vypadlo z ní po krátkém zamyšlení, když tak uvažovala nad tím, co by mohli dělat. A klouzání se po ledě jí nepřišlo jako zrovna špatný nápad!

Počítejte s Dorotkou. :D

V moment, kdy ji její společník upozornil na to slovíčko, které se její maličkosti však nezdálo nějak dvojsmyslné, povytáhla obočí a zatvářila se opravdu velice překvapeně. "Má drahá? Tak Ty se toho nebojíš... můj drahý společníku." Sladce se usmála a přitom rychle přešlápla z jedné nohy na druhou a zase zpět. Ono totiž nebylo zrovna dvakrát velké teplo a stát takhle na místě a nijak více se nepohybovat, jo, to se do člověka ten mráz opře dvakrát tak rychleji. Dlouze vydechla a očima na momentík sklouzla ke svému kelímku, který stále svírala pevně ve své pravé ručce. S úsměvem jej pozvedla ke svým polozmrzlým rtům a hodila do sebe několika doušky ten zbytek čokolády, co na dně ještě zbýval. "Ehrm, nevidím v tom oslovení nijak zvlášť velký problém, prooootooožeee.... kdybych se měla pozastavovat nad vším, co vypustím z pusy, tak to bych potom nemohla říkat už vůbec nic." Mrkla na něj a přitom mu dala očima jasný signál, že má pár vteřin vydržet. Rychle odběhla k nejbližšímu odpadkovému koši a nepotřebný kelímek vhodila do jeho nitra. Ihned na to se vrátila zpět ke své nynější společnosti a párkrát zahopsala na místě, aby své tělo alespoň trochu zahřála.
Když zaslechla z jeho úst to oslovení děvenko, nevydržela a ihned se začala chechtat. "Tak... tak to zní jak kdybys byl už pěkně starej! Děvenko mi neříkej... néé... to fakt né!" Vykodrcala ze sebe v tom záchvatu smíchu, který dostala z jednoho pouhého slova, které zas až tak vtipné nebylo. Jenomže jí, jakožto rozenému smíškovi a bláznovi, se zdá vtipné lecco. A když se to spojí s její vynikající náladou, která ji právě plně ovládala, dokázala se smát doopravdy čemukoliv. Ovšem byla natolik vychovaná, že se po chvíli pomalu utichajícího smíchu nakonec plně uklidnila a oni mohli zase (ne)normálně konverzovat.
Stále však čekala na to, až jí prozradí své velectěné jméno! Dosud tak neučinil a ji to už začínalo poměrně lézt krkem. Baví se s někým a ani neví, jak ho má oslovovat. A když mu "společník" přijde jako mnohovýznamové a kdo ví, co si pod tím i představuje, chtěla znát jeho křestní jméno. Alespoň to! Notáááák! Pobízela ho v duchu a celé to podtrhoval její nedočkavý výraz, přičemž narůžovělé tvářičky a stejně tak i špička nosu tomu dodávali tu pravou třešničku. A pak! Pak to přišlo... SLÁVA! S chichotáním sledovala, jak smeká svůj imaginární klobouk a hned na to se jí konečně představuje. S širokým úsměvem a přitom nabere vzduch do plic k další řeči. "Tak konečně ses k tomu rozhoupal... ahoj Calebe!" Pozdravila ho s pobaveným úsměvem a přitom mu ještě zamávala. Kdo ví proč, prostě se jí chtělo.
Při jeho reakci na její zmínku o psech, se musela začít smát. Znovu a zase. A tentokrát pořádně. "Jóóóó, přesně takhle se vidím. Jak oddaně čekám na to, až... třeba... třeba Ty... přijdeš domů a... dáš mi granulky a vezmeš mě na pro-procházku." Dostala ze sebe pracně v záchvatu smíchu, který nepřestával. Nešlo to. Ta představa byla až moc živá díky její velice bujné fantazii. Prostě se před ním smála jako pominutá a nevypadalo to, že by se měla brzy uklidnit. Spíš naopak.

"Možná teď ještě můj sluha nejsi, ale kdo ví, co se stane za pár okamžiků.... můj drahý společníku." Mrkla na něj a nezapomněla to celé podtrhnout lišáckým úšklebkem. Joo, co se jí honí v té vynalézavé hlavince, to ví jen ona sama. I když představa, že mi někdo uklízí byt a vaří jídlo... hmm... to by nebylo vůbec špatné! Ale no tak, Doro, nebuď taková! Krátce se zachechtala nad svými rozjařenými myšlenkami a raději zase začala věnovat plnou pozornost mladému muži před sebou.
Sledovala jeho obličej, který se nějak měnil pod náporem emocí, které jím očividně zrovna lomcovaly. Naklonila hlavu opět zlehka do strany a přitom velice šikovně upila zase trochu ze svého kelímku s, teď již chladnou, čokoládou. A nepolila se!
Ovšem, když si pak potřásla s jeho rukou, očekávala, že se jí, pro ni zatím stále neznámý, také představí. Proto nechápavě zamrkala a maličko zavrtěla hlavou, jakože co to je za vychování! Ale nijak jí to na náladě neubralo. "Oh, to oslovení "lady" se mi velice líbí, ale stále jsi mi... můj milý sluho, neprozradil své velectěné jméno!" Upozornila ho a schválně použila oslovení sluho, aby jej trošku popudila. Chce také vědět, jak se jmenuje!
Nespouštěla z něj i tak pohled, avšak v duchu už přemýšlela nad tím, co vyvede, aby se pořádně pobavila. Nejvíce ze všeho ji lákala ta kašna uprostřed náměstí... navíc oni stáli jen nedaleko od ní! S tím by se dalo pracovat. S úšklebkem k němu opět pohlédla. "Jo, to by bylo super, mohl bys a já jakože zavrtím ocasem, i když žádný nemám!" Zazubila se od ucha k uchu a vůbec si neuvědomila, jak dvojsmyslná ta její věta byla.

Z hrdla se jí vydral pobavený smích hned po těch slovech, který její nynější společník stojící oproti vypustil z úst. "Věř mi, u Tebe určitě něco takového nehrozí. Tedy, zatím." Mrkla na něj lišácky a znovu upila z kelímku s již pomalu chladnoucí horkou čokoládou. "Tedy, myslela jsem to tak, že pokud se mnou budeš trávit delší chvíli, tak se dost možná začnou lidé dívat i na Tebe a přemýšle o Tvém duševním zdraví, i když jsi jen můj společník..." odmlčela se, přendala kelímek do levé ruky a napřáhla k němu značně zmrzlou ručku, protože si, jakožto velice chytrý človíček, nevzala rukavice, které by ji před zimou ochránily. "Jsem Dorothea. Dorothea Lorrie Jackson, ráda se bavím a jsem tak trochu šílená. To Tě jen tak upozorňuju, hehe." Představila se zvesela. Musela mu přeci říci, s kým má tu čest. Obzvlášť dnes, kdy by se klidně byla schopná jít vykoupat do té kašny, která se nacházela uprostřed tohohle velice pěkného náměstí. Potřásla si s jeho rukou a pak ji opět stáhla, uchopila kelímek a levačku schovala do kapsy u zimní bundy, protože mráz začínal zalézat za nehty a díky jeho nevídané síle přestávala pomalu cítit konečky prstů.
Hleděla na něj s opravdu velikým zájmem, který se ještě zvětšil, když se jeho výraz měnil pod náporem smíchu, jež ho začal ovládat zřejmě ve chvíli, kdy se začala točit dokolečka ve snaze najít onoho kokršpaněla. "Co? Já vypadám jako kokršpaněl?" Očima sklouzla ke špičkám svých bot a pomalu se prohlédla, aby jakože zjistila, kde se na jejím těle nachází podobnost se psem. Ovšem, když nic neobjevila, pokrčila rameny a znovu ho obdařila širokým úculem. "Haf, haf." Štěkla a hned na to se musela začít smát. "Dobře... a teď vážně... jako pes zatím nevypadám, ale možná bych doma ve skříni nějaký kostým na Halloween vyhrabala." Pověděla. "Ale zatím radši zůstanu člověkem, navíc už doma jednoho hafana mám, být ještě jedním z nich, to nevím, jestli bych zvládla a ona by s tím dozajista nesouhlasila." Ujistila ho se smíchem. Vychrlila toho na něj spoustu, že to dost možná nemusel stačit pobírat a chápat, ovšem to už nebyla její starost. Sama ho přeci upozornila na svoji živou a bláznivou povahu.