Příspěvky uživatele

<<< Kavárna

Po cestě do parku jsme si toho ani moc neřekli. Nebo bych měl spíš říct - nic důležitého. Když jsem kráčel s Lyrou v tichu, cítil jsem se úplně uvolněný a nebyl jsem ve stresu. Přesně takhle bych se chtěl cítit pořád, ale nejde to...
V tomto parku jsem byl poprvé, ale bylo to tady nádherné. Sem se určitě budu často vracet. Na její poznámku jsem se jen usmál. Je hezké navštívit místo, které vypadá takto. Ten čerstvý vzduch, ta atmosféra, je to tady opravdu úžasné. Její vtípek mě moc nepobavil. "Haha." Řekl jsem sarkasticky. "Nepřeměním se, ani kdyby mi za to dali miliardu. Kdyby to šlo, neměním se ani o úplňku." Řekl jsem o něco víc vážně. Nadechl jsem se a vydechl, můj obličej zase zdobil mírný úsměv. "Ti jsi asi hodně zvědavá, že jo?" Zazubil jsem se, ale zapátral jsem v paměti. "Nic zajímavýho, jen jsem svojí magií nadobro umlčel hlídače v léčebně." Mávl jsem nad tím rukou, jako by to nic nebylo. "Ale teď vážně, byla to nehoda. Ve špatný čas na špatném místě. Chtěl jsem tiše utéct, ale objevili mě. Moje magie se asi rozhodla, že by bylo skvělé se konečně ukázat." Tohle by jí mohlo stačit. Upřímně se mi o minulosti nechce vůbec mluvit. Sotva jí znám, tak proč bych jí měl říkat všechno? Už jen to, co se stalo v kavárně mi dokázalo, že bych si měl dávat opravdu bacha na to, co říkám. "Prosím, dál to nerozváděj. Nechci, aby to dopadlo jako v kavárně." Poprosil jsem jí. Zahlédl jsem vysoký strom, tak jsem se k němu vydal. "Tak tohle jsem dlouho nedělal." Zasmál jsem se jen tak pro sebe a začal jsem šplhat na strom. Párkrát mi ujela ruka, nebo noha. Když jsem se dostal na nějakou pevnější větev, podíval jsem se dolů na Lyru. Bylo to asi jen tři metry nad zemí. "Tak jdeš, nebo ne?" Chtěl jsem jí trochu vyprovokovat. Opřel jsem se o kmen a sledoval jsem, co dělá Lyra.

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si s někým třeba mohl promluvit. Ale i kdybych se rozhodl jít na nějakou terapii, opravdu bych to mohl říct? Kdo ví, jestli by mi vůbec uvěřili. Kdybych měl štěstí na vlkodlaka, nebo na upíra, bylo by to v pořádku, ale jen někteří lidé vědí o nadpřirozenu. Takže se dá říct, že bych musel mít opravdu štěstí. Na její slova jsem se jen usmál. Nevěřil jsem tomu, ale nechtěl jsem to dál rozvádět. Ovšem její další slova jsem opravdu nečekal. "Nikdy jsem to nezkoušel..." Zamumlal jsem se přemýšlel, jestli by to byl opravdu dobrý nápad. Třeba nejsou všichni vlkodlaci stejní...
"Počkej! Takhle jsem to nemyslel!" Teď jsem se cítil opravdu špatně, jako bych řekl něco, co jsem opravdu neměl. "Já bych opravdu nic zkusit ani nemohl." Řekl jsem spíš jen tak pro sebe. Stejně to byla pravda. S mými problémy bych opravdu nic nezvládl. Nasadil jsem si bundu a následoval jsem Lyru. "Co takhle do parku?" Usmál jsem se a otevřel jsem jí dveře, pak jsem jí následoval ven.

>>> Park

Tohle jsem nechtěl. Tohle jsem rozhodně nechtěl. Tohle se prostě stát nemělo! Měl jsem si dávat větší pozor... Kdybych se s ní tak nezapovídal, nic z toho by se nestalo. Ale sedím tady, naprosto zhroucený a Lyru jsem možná i vystrašil. Ztuhl jsem, když řekla, že jsem nic neudělal. Prášek začal fungovat a já jsem se začal cítit klidněji. Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se jí do očí. "V-vážně?" Nechápal jsem to. Prostě jsem to nechápal. Ona si myslí, že nejsem divný? "Ty si myslíš, že jsem někdo, s kým se chce trávit čas?" Trochu mi cukaly koutky rtů. "Vždycky přede mnou jen všichni utekli..." Sklopil jsem hlavu a chvíli přemýšlel. Opět jsem jí zvedl a prohrábl jsem si vlasy. "Omlouvám se za ten záchvat... To téma přineslo hodně špatných vzpomínek. Přineslo to vzpomínky, na které bych nejraději zapomněl." Omluvil jsem se jí a pak jsem se mírně usmál. "Nechtěla by jsi někam jít?" Trochu jsem zrudl, nedošlo mi, co jsem vlastně řekl. "Pokud nemáš čas, je to v pořádku..." Cítil jsem se uvolněný, ale i tak tam stále byl stres. "Mohli by jsme jít třeba na louku, nebo do parku... Nebo kdyby jsi chtěla, můj dům je na konci města u lesa." Navrhoval jsem jí nějaké možnosti.

1. Jméno mazlíčka:
Breezy
2. Pohlaví:
Fena
3. Datum narození:
1.2.2019
4. Rasa:
Saarlosův vlčák
5. Životopis:
Breezy ještě není tak stará fenka. Fenka, které jsou teprve dva měsíce nemá zas tak bohatou historii, jak by jste si možná mysleli. Narodila se jiné fence svého druhu už v útulku. Ale i za ty měsíce jí dokázali dobře vycvičit.
6. Povaha:
Breezy je velmi hravá a milá fenka. Je ráda za každou společnost a nedá se říct, že by neměla někoho ráda. Je ovšem odhodlaná ochránit svého pána, ať se děje cokoliv. Je poslušná a dobře vycvičená. Pořád má ale hravou povahu, takže často potřebuje pozornost. Jak už bylo řečeno předtím, je hodně ochranářská, když jde o nebezpečí. Jinak je to pozitivní a hodná fenka, která si ráda hraje.
7. Zajímavosti:
Její srst je neuvěřitelně jemná
8. Vlastnosti:
Síla: 5/10
Rychlost: 5/10
Vytrvalost: 5/10
Obratnost: 5/10
9.Vzhled
http://www.saarloos.websnadno.cz/fotogalerie/12/velke/saarloos_bily_5.jpg

Musel jsem se zasmát s ní. Smích dokáže být velmi nakažlivý. "No, aspoň v tom nejsem sám." Usmál jsem se. "Já své pravé rodiče nikdy nepoznal." Řekl jsem jednoduše, ale soucítil jsem s ní. Někdy bych rád potkal své pravé rodiče, rád bych někdy věděl, odkud vlastně pocházím, ale to už se nikdy nedozvím... Look v rebélii? No, to jsem sice neměl, ale dokážu si to představit. "Myslím si, že každý měl takový bod rebélie... U sebe si to asi nepamatuju, nebo je to tím, že jsem byl vždycky někde zavřený." Není to zrovna veselé téma, ale musel jsem se trochu zasmát. Nemocnice byl asi nejlepší úsek z mého života, nebylo to takové utrpení. Prohlédl jsem si její dlaň se čtyřlístkem. Musel jsem se usmát. "Tvé tetování má aspoň veselý konec." U Lyry jsem se nějak moc rozmluvil, ale nevím proč... Proč zrovna u ní? Mohl to být kdokoliv jiný, ale já jsem to prostě udělal jen u ní. To jsem opravdu tak naivní, že mě neopustí?
"Chci se tam vydat hned, jak to půjde." Nadšeně jsem vyslovil mojí myšlenku. "Bylo by nejlepší, kdyby byly útulky prázdné, ale jak jsi řekla, to je asi jen přání." Mírně jsem pokrčil rameny. A pak přišel problém... Podělal jsem to. Sakra proč jsem to jen udělal? Neměl jsem to říkat, prostě jsem to neměl říkat... Začal jsem se hroutit víc, než jsem čekal. Teď jsem se třásl jako list ve větru. "P-Prom-miň Ly-r-r-o..." Vykoktal jsem a snažil jsem se dýchat, ale cítil jsem se, jako bych měl v krku knedlík. Nešlo to. Z očí mi šly slzy a nepřestávalo to. "Neměl jsem to říkat, neměl jsem to říkat." Rychle jsem se začal hrabat v kapsách své černé kožené bundy, dokud jsem nenašel, co jsem potřeboval. Vytáhl jsem si krabičku plnou prášků a jeden jsem spolkl. Tohle jsem už dlouho nemusel dělat, ale člověk musí být na panický záchvat připravený vždycky...

Já tu zůstávám :). 32

Se zájmem a se zvědavostí jsem jí pečlivě poslouchal. Vždycky je dobré, dozvědět se něco víc o ostatních druzích. Člověk nikdy neví, kdy by se mu to mohlo hodit. Byl jsem rád, že jí to nijak nevadilo. "Tak to je dobře. Aspoň jsi spokojená s tím, kdo...jsi." Já sám jsem nebyl spokojený. Nenávidím ten fakt, že jsem vlkodlak. Možná se s tím někdy smířím, ale spíš o tom dost pochybuji. Přišla řada na tetování. "No, dá se to tak říct." Spokojeně jsem se usmál a pak jsem opět poslouchal její vyprávění. To mě docela překvapilo, člověk by si měl být jistý tím, co chce. Tak proč si to nerozmyslet? Pak se za to zbytečně utrácejí peníze. "Proč sis to nechala odstranit? Většinou, když si člověk něco takového nechá udělat, musí si být jistý, že to opravdu chce." Zeptal jsem se trochu nejistě. Vždyť jí tím můžu i naštvat, kdo ví...
Konverzace o zvířatech mi dost zvedla náladu. Sice dá někdy práci, než se o to člověk správně postará, ale je super, když máte nějakého mazlíčka. Je to dobré pro lidi, kteří jsou spíše samotáři. Protože takhle aspoň nebudou úplně sami. "Tak to je dobře... Jenom nevím, jaké plemeno bych si měl vybrat. Je tolik skvělých druhů..." Na chvíli jsem se zamyslel. "Ale rozhodně chci nějakýho velkýho psa. Třeba i kočku." Když se mluvilo o zvířatech, byl jsem jako dítě... Když už je řeč o dětech... "Dalo by se říct, že nemám rád, když jsou zvířata zavřená v útulku. Svým způsobem jsem to sám zažil. Do sedmi let jsem vyl v dětském domově, je to jako útulek pro lidi. S nadějí čekáš, než si tě někdo vybere a doufáš, že ta rodiná bude skvělá a milá..." Rozmluvil jsem se trochu víc, než jsem chtěl a začaly mi nabíhat slzy, které jsem si otřel hřbetem ruky. Trochu na mě bylo vidět to rozrušení, i jak jsem se začal mírně třást. "Upřímně, než si mě vzali, nikdy by mě nenapadlo, že by někdo mohl být tak krutý..." Můj hlas vyšel ven jen jako šepot.

Díky mé zvědavosti jsem ukončil téma o vlkodlacích. Zaujatě jsem poslouchal, jak to tedy mají s tou krví. "Je pravda, že jste vlastně mrtví?" Zeptal jsem se na další otázku. Aspoň budu něco vědět. Je zajímavé zjistit si něco i o jiném druhu. Musel jsem se pochválit, když se i Lyra zasmála nad mým vtípkem. Někdy si říkám, že dělám docela dobrou práci v rozesmívání ostatních. "Tak musíme vymyslet i nějaký hladový vtípek na upíry." Navrhl jsem s úsměvem. "Díky... A vlastně jo. Mám ještě jednu na zádech." Podrbal jsem se na ruce. "Ta na ruce je z Itálie. Na zádech mám křídla, jestli si pamatuju dobře, tu jsem si nechal udělat v Německu." Vyprávěl jsem o mých tetování. Někdy mám i hezké vzpomínky. "Co ty?" Zajímalo mě, jestli má nějaké i ona. Konečně přišla i obsluha.
"Děkuji." Poděkoval jsem a také jsem se pustil do jídla. "Dobrou chuť." Popřál jsem jí také. Sem budu muset chodit častěji, medovník tu mají vynikající. Když jsem dojedl, napil jsem se MilkShaku. "Už nějakou dobu přemýšlím, že si pořídím aspoň jednoho psa, ať nejsem pořád tak sám." Sdílel jsem svůj plán a prohrábl jsem si vlasy.

Se vší upřímností jsem to nechtěl dál rozvádět. Není a to říkám znovu, NENÍ to téma, u kterého jsem v klidu. Vždyť už byl důkaz jen ten můj poloviční záchvat. Ale musím přiznat, potěšilo mě, že to nechala plavat a neopustila mě, jako všichni ostatní. Jenom jsem přikývl a něco mě napadlo. "Jak to vlastně máte s krví? Musíte jí pít pravidelně?" Otázal jsem se zvědavě.
"Nedělám!" Zazubil jsem se vesele a byl jsem překvapený, že je stejně nadšená, jako já. Už jsem chtěl říct, že zaplatím, ale to už běžela k pultu. Tak jsem jen čekal. Když se přiřítila zpátky, jen jsem s úsměvem zavrtěl hlavou. Přiznávám, sám se někdy chovám jak dítě, ale tohle je opravdu něco. "Jasně! Mám hlad, jako vlk!" Po chvilce mi došel můj geniální vtípek a začal jsem se strašně smát. Když jsem se uklidnil, zahlédl jsem obsluhu. Vyhrnul jsem si rukávy své bílé košile a odhalil jsem květinové tetování.

Stydlivě jsem na to kývl. Každý na mě byl jen zlý. I v té léčebně. Tahle místa vám mají pomoct, né to ještě zhoršit! Byl jsem mírně naštvaný, že můj stav ještě zhoršily, ale nemůžu s tím nic dělat. Už jsem se s tím docela vypořádal. "To teda je... Konečně můžu s někým normálně mluvit." Zazubil jsem se a musel jsem se opět mítně zasmát, když se mračila na kelímek. Lyra je opravdu zajímavá upírka, ale mě to nevadí. Důvod mé nenávisti k vlkodlakům? Dalo by se říct, že jsem celý zbledl. Vzpomínky na všechny ty dny a hlavně na tu osudovou noc se mi začaly rvát do hlavy. "J-jo." Odpověděl jsem a zase jsem se pokusil uklidnit. Třikrát za den? Tak dneska mám na to fakt smůlu. Konverzace šla dál a já jsem byl zase v klidu. Ale ty vzpomínky jsem měl stále zaseklé v mysli. "Člověk nikdy neví." Pokrčil jsem rameny a sám jsem se podíval na svůj hrnek. Prázdný. Teď už jsem ten vtip pochopil a upřímně jsem se zasmál. "Upíří vtipy jsou teda něco, to musím uznat." Prohrábl jsem si vlasy a překvapil mě její oblíbený zákusek. "Děláš si srandu?" Na tváři se mi objevil široký úsměv. "Já taky!" Sice jsem ho dlouho neměl, ale nikdy bych ho neodmítl.

Musel jsem se upřímně zasmát její reakci. Málem totiž vyprskla svoje pití. Já jsem prostě zajímavý člověk. Vždycky dokážu něčím překvapit. "Jo. To teda jo." Usmál jsem se a pak jsem jen poslouchal. Můj úsměv zmizel. "Tak to je pak složitý..." Opět jsem se usmál a dodal jsem svůj názor. "Ale myslím si, že když se chce, všechno jde. Navíc, příjdeš mi docela v pohodě. Jsi vlastní první hodná bytost, kterou jsem potkal." Možná bylo poznat, že to je spíš smutný úsměv, ale i tak jsem byl rád, že už nejsem tak sám. "To věřím..." Dlouze jsem vydechl a byl jsem opět ponořený v minulosti. Krátká historie o ShadowHillu mi přišla docela zajímavá. "No, radši bych byl mezi upíry než..." Roztřeseně jsem vydechl. "než mezi vlkodlaky." Ať se snažím, jak se snažím, na tu minulost prostě nezapomenu. "Třeba se tu něco stalo, třeba to má nějaký důvod..." Tvářil jsem se zamyšleně. Ta představa o svačince mě docela pobavila. "Hele, když už o tom mluvíš... Co si objednat dezert?" Rukama jsem si podepřel hlavu a zazubil jsem se.

Mírně jsem se usmál a kývl hlavou, když mi potvrdila, že je neškodná. Tady jde hlavně asi o to, že jsem ten její vtípek moc nepochopil, kvůli tomu, že ani nevím, co by mohla být. Zvládáš to zatím docela dobře. Upřímně, z téhle konverzace mám dobrý pocit. Myslím si, že ona je opravdu neškodná a je dokonce i velmi přátelská. Zase jsem se cítil trochu napjatý, když se ke mě začala naklánět. Upíři? Ok, asi mi toho hodně uteklo. Chvíli jsem přemýšlel, ale nebyl jsem si jistý, co na to mám říct. "Upřímně, já jsem ani nevěděl, že existuje jiný druh, než vlkodlaci, nebo lidi. A to s tím kousnutím... To si taky nejsem zrovna jistý." Po tomhle bude zřejmě překvapená. "Ani se neptej, dlouhý příběh." Jen jsem nad tím mávl rukou. "ShadowHill jsem našel náhodou. Cestoval jsem po světě, ale chtěl jsem se konečně někde usadit." Přišla řada na moje jméno. Nad tou zkráceninou jsem se musel usmát. "Jo. To zní dobře." Cítil jsem štěstí. Ona je konečně po té době můj první kamarád.

Možná jsem z toho všechno až moc paranoidní a měl bych se někomu konečně otevřít. Třeba budu mít konečně štěstí. Stále mi vrtalo hlavou, co může být. Zároveň se cítím velmi hloupě, protože mi připadá, že bych to měl vědět. "No... Jak se to vezme..." Zamumlal jsem na její poznámku a její další slova mě dost překvapila. "Proč by ses mě měla bát?" Otázal jsem se nechápavě a to je snad pooprvé, co jsem se na ní klidně podíval. Ona tady určitě žije. To vypadám tak nebezpečně? "No, já tu ani nejsem tak dlouho. Nedávno jsem se nastěhoval. Co myslíš tím vymřením?" Hravě jsem také udělal uvozovky a trochu jsem se zazubil. Že bych se začal bavit? Konečně se cítím klidně. "Lyra? Dobře. Já jsem..." Zarazil jsem se. Někdy se lituju i za svoje vlastní jméno. Trochu jsem stydlivě zčervenal. "Constantine." Poznal jsem i lidi, kteří mě neměli rádi jen kvůli jménu.

Někdy by mě fakt zajímalo, jak někdo jako já, mohl najít práci. A to že mi to dalo docela práci! Za tu práci jsem byl ale rád. Rád se starám o ta zvířata, jen mě mrzí, že jsou pořád takto zavřené... Jednou si seženu nějaké zvíře, tím si jsem jistý! Z myšlenek mě vytrhl hlas té dívky. Moje hlava rychle vystřelila nahoru a zíral jsem jí do očí. "Ahoj?" Nebyl jsem si jistý, co bych měl říct, takže teď možná zním jako hlupák. Ale nikdy jsem neměl nikoho blízkého, takže ani nebyla možnost, jak se naučit dělat přátele. Někoho takového? Vždyť... ona není vlkodlak. Nebo je jiný druh vlkodlaka? Sakra, taky bych si mohl něco zjistit... I když... Lidé o tom asi moc vědět nebudou. Když se zeptala na místo u stolu, jenom jsem se podíval stydlivě do svého hrnku. "Ehm... Nikoho nečekám, klidně se posaď." Dopil jsem zbytek té čokolády a jenom jsem tam seděl. Nevěděl jsem, jak reagovat před někým, kdo se mě pro změnu nesnaží zmlátit.

Nevypadalo to, že by si mě tady někdo všiml, takže jsem si jen spokojeně oddechl. Snažil jsem se nesoustředit na všechny ty zvuky a bušení srdcí... Proč musím být vlkodlak? Proč zrovna já? Nesnáším to. Kdybych mohl být člověk, hned bych toho využil, ale byl bych doopravdy šťastný? Hlavou mi probíhala hromada myšlenek a já jsem popíjel svojí čokoládu.
Do nosu mě udeřil pach, který jsem nikdy předtím necítil. Nebyl ani od vlkodlaka, ale ani od člověka, tak co je to za stvoření? Opatrně jsem našel zdroj toho pachu a překvapilo mě, že to byla malá blondýnka. No, ta nevypadá tak nebezpečně... Pomyslel jsem si, ale hned mi došlo, že to nesmím podceňovat. Znovu jsem pohlédl na stůl a napil jsem se. Začal jsem si to tady opět prohlížet a můj pohled se opět zastavil na té blondýnce. Dívala se na mě a usmívala se. Cítil jsem se, jako by se celý svět zastavil. Proč na mě zírá? Co jsem udělal? Co po mě může chtít? V hlavě jsem měl najednou zmatek. Moje oči se rozšířily a já jsem raději odvrátil zrak a pohlédl jsem na stůl. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. No tak! Klid... Jen dýchej... Dělal jsem dlouhé výdechy a nádechy. Musím se udržet v klidu. Prohrábl jsem si vlasy a naposled jsem se dlouze nadechnul. Někdy si říkám, že mám fakt štěstí, že se dokážu uklidnit.