Příspěvky uživatele

Dívka v nadpřirozeno věřila. Pokývla jsem hlavou. Čekala jsem, že se o tom rozmluví trochu více, ale nestalo se tak. Proto můj pokus o nové téma umřel. Smutné. Sedla jsem si tak, že jsme si rukama objala kolena. Bradu jsem si položila na kolena a dívala se do země. Najednou se od dívky ozvala stejná otázka, kterou jsem jí před chvílí pokládala. Na minutku jsem se zamyslela. „Možná ano. Nevím. Nikdy jsem například upíra neviděla,“ řekla jsem popravdě. Nemusela jsem říkat, že jsem nikdy neviděla vlkodlaka, protože by to byla lež. Lhát jsem sice uměla, ale nebyl důvod to říkat. „Ty jo?“ zeptala jsem se a na chvilku k ní otočila hlavu, abych se na ní podívala. Nakonec jsem otočila hlavu zpátky a dívala se před sebe.
Opět se ozve její energický hlas a já se k ní otočím. Představila se mi jako Lena. Docela se to k ní hodilo. Přijala jsem její ruku a potřásla si s ní. Hned jsem zjistila, že její tep je hrozně pomalý. „Já jsem Ciarah,“ představila jsem se na oplátku a odtáhla ruku. Znovu jsem si objala kolena, ale hlavu jsem už nechala nahoře, abych nevypadala jak vystrašené klubíčko. Neuměla jsem si představit, že bych se někomu nepředstavila nazpět. Byla jsem vychovaná velmi dobře. Za to jsem rodičům opravdu vděčila.

Už se mi opravdu nechtělo mluvit o mobilech. Vždy jsem se cítila, jako bych byla nějaký technik, který ví všechno. Což nebyla pravda. Ano, chytrá jsem byla, ale nepotřebovala jsem to nikde ventilovat. Jenže oproti této dívce jsem byla Einstein v 21. století. Dívala jsem se před sebe a přitom jsem slyšela, jak šplouchá voda. Já jsem moc nechtěla do té vody šahat. Byla jsem vůči lidem docela nedůvěřivá, takže se v té kašně mohlo nacházet něco, co by nebylo zrovna zdravé. Já, jako vlkodlak, jsem měla o trochu větší imunitu, než normální člověk. Ale onemocnět jsem mohla. Jenže v těch chvílích jsem se cítila opravdu v nebezpečí a zranitelně. Ne, že bych si zakládala na dominanci a neporazitelnosti, ale nikdo se necítil dobře, když ho úplně každý mohl dorazit.
Když už jsem v myšlenkách byla u nadpřirozena, tak jsem se zeptala mé společnice, zda na to věří. Já sama sebe brala jako člověka, který má možnost se stát někým jiným. Takže to nadpřirozené nebylo. Nadpřirození byli upíři, magie, a tak dále. U magií jsem věděla, že existují. Prý bych taky měla jednu mít. Jenže nikdy jsem na ní nepřišla. „Sí,“ odpověděla jsem otázku o upřesnění mé otázky. Byla jsem si jistá, že něco mezi nebem a zemí existuje. Nikdy jsem se však nad tím tak moc nezamýšlela. A nepotřebovala to ventilovat. Proto jsem jen potvrdila upíry a vlkodlaky. Nemuselo se zacházet do přesného seznamu.

Konverzace mezi námi už trochu pokulhávala. Já mlčela, protože jsem neměla co říct. A dívka mlčela, protože vstřebávala vše, co se nového dozvěděla. Dívala jsem se na oblohu. Někdy jsem si přála, abych uměla lítat. Bylo by to opravdu zajímavé. Ale i jako vlk jsem byla svobodná. Zavrtěla jsem nad těmito myšlenkami hlavou. Nesměla jsem to řešit. Musela jsem se mířit s tím, že žiju i poloviční lidský život. I když sama. Lehký vánek se do mě opřel. Byl to však příjemný vítr v celkem horké noci. Měla jsem sice léto ráda, ale jakmile bylo teplo i v noci, tak už jsem moc spokojená nebyla. Podívala jsem se směrem ke kavárně, ve které byla tma. Vlastně skoro všude byla tma. Jen některé podniky měli rozsvíceno. Nechtěla bych pracovat non-stop, pomyslela jsem si a poškrábala se na ruce. Komáři mě měli velmi rádi.
Dívka mi řekla, že tam, kde žila, neměli žádné mobily. Okamžitě jsem si představila nějaký tábor odpadlíků hluboko v lese. Bez možnosti elektřiny a signálu. Možná nějaké malé provizorní domečky. Jakmile ale řekla, že neměli nic, tak i ty domečky z mé představy zmizely. „Aha,“ řekla jsem trochu zaraženě, ale dál jsem se na nic neptala. Mohlo jí to být nepříjemné, tak jsem na chvíli zmlkla. Rozhostilo se ticho mezi námi. Přemýšlela jsem nad nadpřirozenem. Existovali jen vlkodlaci? Nebo tu byli i jiné rasy? To byly otázky, nad kterými jsem přemýšlela každý den. „Věříš v nadpřirozeno?“ zeptala jsem se. Nebyla to nijak osobní otázka. Vlastně se na to lidi ptali pořád. A já rozhodně neměla v plánu jí říkat, že jsem vlkodlak. To bylo mé tajemství.

Koukala jsem pořád před sebe a opřela se o ruce, které jsem si dala za sebe. Natáhla jsem si nohy a povzdechla si, jako by to byla největší práce, kterou jsem dneska udělala. Mluvili jsme o fotkách a o galerii v mobilu. Byla jsem už trochu unavená z této konverzace, ale aspoň to bylo něco jiného. Zeptala se mě, jestli musím ty fotky vyvolávat, nebo to tam zůstane. „Zůstanou tam,“ odpověděla jsem a podívala se na ní. Měla na obličeji zamyšlený výraz. Zřejmě se pokoušela pochopit a pobrat všechny novinky, které se právě dozvěděla. Prohlídla jsem se dívku. Všimla jsem si, že je taková bledší, než by normální člověk byl. Asi to souvisí s tou nemocí, odvodila jsem si v mysli a zase od ní odtrhla zrak, aby to nebylo tak divné.
Muselo to být těžké, že nevěděla nic o modernu. Řekla jsem to nahlas a čekala, jestli mi k tomu něco neřekne. Ujistila mě, že to zjistí. Přikývla jsem a nevěděla, co na to jiného říct. Ještě dodala to, že tu není dlouho. Asi jen týden nebo dva. Mírně jsem nadzvedla obočí. Přišlo mi to trochu zvláštní. „To nikde jinde neměli mobily tohoto století?“ zeptala jsem se. Pokud byla i někde jinde, tak musela moderní techniku poznat. Musela. Byla totiž na každém rohu.

Test, jak bude dívka reagovat na fotoaparát, vyšel přesně tak, jak jsem předpokládala. Hýbala se a sledovala, jak se obraz táhne s ní. Bylo to o pár setin opožděné, takže si mohla být jistá, že to není zrcadlo. Zmáčkla jsem to červeno-černé tlačítko a vyfotila jí. Tu fotku stejně můžu kdykoliv smazat. Společnice se na to podívala a dokonce se i pobaveně zatvářila. Zeptala se, jestli ty součástky jsou neviditelné, nebo opravdu tak malé. „Malé. Dnešní vědci jsou opravdu vynalézaví,“ pověděla jsem, možná i trochu obdivně. V některých případech bylo fajn, že technika šla dopředu. Ale někdy zase to potřebovalo zpomalit. Neuměla jsem si představit, jak daleko svět bude za deset let, když už teď to funguje tisíci kilometrovou rychlostí. Podívala jsem se kolem a všimla si, že je tu opravdu už málo lidí. Obloha se úplně zatáhla a šlo dokonce vidět i pár hvězd. Přes světla lamp však nešli vidět úplně všechny hvězdy.
Mobil jsem zhasla, zamknula a položila si ho vedle sebe. Vypadalo to totiž, že děvče už je spokojené a unavené ze všeho, co dneska poznala. Nijak jsem na to nereagovala a byla prostě ticho. Trocha mlčení nikdy nikoho nezabila. Společnice po chvíli řekla, že neví, jak přesně se věci mění. „To musí být těžké,“ řekla jsem, ale pořád se nezmiňovala o tom, že možná vím o té její nemoci. Chtěla jsem si to nechat pro sebe, abych jí neurazila. Takový lidé velmi těžko snášejí pravdu, proto jsem mlčela. Čekala jsem, zda mi to neřekne sama. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak nebylo zase až tak špatné si s někým povídat. Aspoň mě to odpoutalo od myšlenek na věci, které by nikdy nemuseli být.

Natáhla jsem ruku s mobilem blíže k dívce. Čekala jsem, jestli to zkusí, nebo se bude bát. Zkusila to, ale klepla někam, kde se vlastně nic nestalo. Už jsem se chtěla odtáhnout, ale ona to zkusila znovu a najela na galerii. Byla jsem si jistá, že se jí o tom bude i zdát. Zeptala se mě, jak jsem tam všechny ty fotky dostala. Najela jsem proto na fotoaparát a navolila přední kameru. Nejdřív jsem to ale natočila tak, aby to zabíralo jen dívku. Ani ne za vteřinu se mohla prohlížet, i když světlo tu moc dobré nebylo. „Vyfotila jsem to,“ pověděla jsem a doufala, že aspoň tohle bude znát. Sice jsem věděla, že v minulosti byli jiné fotoaparáty, ale nemuselo to být tak šokující, jako sluchátka a barevný displej. Ani mi nevadilo, že najela na mou galerii. Nebyla jsem typ holek, které by tam měli nahé fotky, nebo fotky, které by nemusel nikdo vidět. Takže dívčina tam mohla vidět pouze fotky přírody, nebo zvířat, anebo i fotky, na kterých jsem já sama.
Odpověděla jsem záporně na otázku, zda je to magie. Nebyla jsem si ani jistá, jestli taková magie existuje. Ale já jí rozhodně neměla. S technikou jsem to sice uměla, ale nebyla jsem expert. Mobil mi vlastně byl jen na poslouchání písniček, zavolání si pomoci od policie, hasičů nebo záchranky. A taky jako foťák. To bylo všechno. Také jsem jí řekla, co se vlastně stalo s tím telefonem, který ona sama myslela. Viděla jsem je jen na obrázcích na googlu, ale hned jsem tušila, jaký model myslí. I pevnou linku jsem znala. Patřila jsem holt ještě do té generace, která znala i video s kazetami. Pověděla mi, že netušila, jak moc je tato doba jiná. „Příroda se ale nezměnila. Jen lidi a technologie,“ řekla jsem na to svůj názor. U této společnice jsem se už moc nebála, abych řekla něco špatně. Teď už jsem si i mohla dovolit říct něco, co jsem si myslela. Byla totiž nemocná, takže bych si moc její vztek nebrala. Mohl to být třeba vedlejší účinek léků, které brala.

Odemkla jsem mobil pomocí dotyku a najela na kontakty. Mezitím se dívka vyděsila a pořád opakovala jedno slovo. Přitom máchala blízko mého telefonu a napodobovala pohyb, který jsem předtím udělala, abych na tom telefonu vůbec mohla pracovat. Natáhla jsem mírně zařízení k dívce, aby si to popřípadě mohla zkusit. „Je to dotykové,“ vysvětlila jsem. To jsem možná mohla říct na úplném začátku, aby se takhle nevyděsila. Bylo mi jí celkem líto. Bylo však zajímavé, že chodí takhle venku sama a nikdo s ní není. Co by chudák malá dělala, kdyby narazila na eskalátor? Zeptala jsem se a přemýšlela, jestli by tu někde neměli být její rodiče. Sice nebyla nebezpečná vůči svému okolí, ale možná byla nebezpečná sama sobě. Nechtěla jsem si ani představovat, jaké scénáře by se mohli odehrát. Každopádně představa této dívky na eskalátoru byla velice vtipná. Můj výraz byl ale stále uvolněný a nevyjadřovat žádné velké emoce.
Ze sluchátka se ozval automat. Má společnice se nahnula blíže a poslouchala to. Nemohla tomu uvěřit. A já zase nemohla uvěřit tomu, že někomu ve 21. století vysvětluji, co je to mobil a sluchátka. Ptala se mě, zda to není magie. „Není,“ zavrtěla jsem hlavou. O magiích jsem věděla, ale já sama jsem žádnou neměla. Nebo jsem aspoň o tom nevěděla. A byla jsem si jistá, že pokud by byla magie telefonů, tak jí mají všichni v tomto století. Zeptala jsem se, jestli by mi nemohla popsat ten telefon, který zná jen ona. Popsala mi ho jako větší, hranatější, malá obrazovka a tlačítka. Strašně mi to připomnělo popis telefonu, který byl v 19. a 20. století. „To musel být zajímavý telefon. Bohužel věda a technika světa jsou už napřed a stalo se z něj tohle,“ zase jsem zatřásla rukou, kterou jsem držela ten moderní zázrak.

Po nějaké době, co tu spolu sedíme, jsem si už tak trochu zvykla na její nezvyklý pach. Sice jsem nepoznala, jestli je vlkodlak, nebo normální člověk, ale mohla jsem se bez toho obejít. Přeci jenom to nebylo tak důležité. Nikomu jsem na první potkání neříkala, co jsem já zač. Takže jsem to nemusela ani vědět o ní. Došlo mi však, že je tahle dívka zřejmě nemocná. Musela trpět nějakou poruchou, kdy neznala moderní techniku a žila v jiné době. Nedělala jsem si z ní legraci. Zřejmě to pro ní bylo hrozně těžké. Zajímalo by mě, jestli má někdy i světlé chvilky, kdy o modernu ví, pomyslela jsem si a znovu si jí prohlédla. Na první pohled nevypadala nemocně. Avšak mohlo se to odrážet pouze na její duševní stránce. Což muselo být ještě horší. Neuměla jsem si představit, že bych byla někým jiným. Slitovala jsem se a rozhodla se jí ukázat novinky z moderního světa. Ukázala jsem jí mobil. Nechtěla tomu věřit, tak jsem jí to potvrdila. Zeptala se mě na nějakou otázku, které jsem nerozuměla. Radši jsem to přešla pouhým mávnutím ruky. Asi nerozuměla španělštině.
Rozsvítila jsem mobil. Rozzářila se má tapeta, na které byla duha. Takže nás osvítila oranžová, žlutá, modrá, zelená a další ostré barvy. Mobil jsem zhasla a podívala se na dívku vedle mě. Vypadala skoro až vyděšeně z toho, že opravdu fungoval. Ptala se mě, jak zařídím, abych s tím telefonovala. „Velmi jednoduše,“ řekla jsem a znovu rozsvítila telefon, odemkla ho a najela na kontakty. Bylo smutné, že jich moc nebylo. Měla jsem tam však i svoje číslo, kdybych ho náhodou zapomněla. Proto jsem ho vytočila, aby viděla, že to opravdu funguje. Ze sluchátka se ozvalo, že účastník je nedostupný. Típla jsem to a zase mobil zhasla. Tvrdila mi, že mobil zná. Jenže jiný. „Popíšeš mi ho?“ zeptala jsem se opatrně. Holčina vypadala opravdu unaveně z toho, co všechno právě poznala. Dala jsem si sluchátka do kapsy a poté si otáčela mobil v ruce, abych se nějak zaměstnala.

Neudržela jsem se. Prostě to bylo na můj citlivý čich až moc. Ten parfém byl jednoduše až moc silný. Kýchla jsem si a okamžitě se mi ulevilo. Možná to bylo i tím, že si ta dívka kousek odsedla. Zřejmě jí došlo, že to je z ní. Mě to došlo hned, jakmile jsem si jí ‚očichala‘. Vždyť na sebe musela vylít hektolitry toho humusu! Vyděsila jsem se v mysli. Tohle už nikdo neudělal hodně dlouho. Věděla jsem, že v jednom období minulosti lidstva existovalo to, že se lidé nekoupali, ale voněli se tolik, že to přebilo pach potu a nečistot, které měli na sobě. Už jsem si bohužel nepamatovala, kdy to bylo. Bylo to ale tak nechutné, že mě to v hlavě strašilo pořád. Já osobně jsem se sprchovala každý den. Sice to nebylo dobré pro mou kůži, ale nechtěla jsem opakovat minulost. Jenže tahle dívčina si v tom možná libovala. Doufala jsem, že to tak nebude. Že to byla pouze nehoda s rozbitím lahvičky právě s tímto parfémem. Je možné, že v malém množství voní lépe. Teď to však byla katastrofa.
Vysvětlila jsem jí ve zkratce, co to sluchátka jsou. Nechápala jsem, jak může v tomto století existovat, aniž by věděla, co jsou to sluchátka. Byl to opravdu dobrý vynález, jelikož jsem se takhle mohla odpojit od života a být ve svém vlastním světě. To bylo ale až na druhém místě. Na prvním byla přeměna na vlka. Svojí vlčí podobu jsem měla hodně ráda. Nic mě netížilo, když jsem běhala na všech čtyřech packách. Vrátila jsem se do současnosti a poslechla si, jak dívka zkouší, jak zní slovo ‚sluchátka‘ v jejím podání. Ukázala jsem jí mobil. Byla jsem si jistá, že tohle už znát bude. Její výraz, když se podívala na placatou věc, byl k nezaplacení. Její oči byly vykulené jak dva golfové míčky. „Sí,“ potvrdila jsem, že je to opravdu mobil. Najednou se její tón změnil a tvrdila mi, že to stoprocentně nemůže fungovat. Zmáčkla jsem proto tlačítko vypínání a mobil se rozsvítil. „Funguje,“ pokrčila jsem rameny, naprosto nezúčastněně. Pro mě bylo tohle naprosto normální. Ale pro tu dívku to bylo asi objev dne. Možná staletí. „Ty neznáš mobil?“ zeptala jsem se, doufajíc, že jí tímto nenaštvu.

Zašklebím se nad její vůní. Mohla jsem ještě překousnout to oblečení. Vypadala, jako by byla z nějaké jiné doby. Je to vůbec možné? Třeba je to také vlkodlak. My se přeci dožíváme docela vysokého věku, pomyslela jsem si. Pokusila jsem se díky pachu zjistit, jestli je opravdu stejná rasa, jako jsem já. Moje čichové buňky asi právě odumřeli. Neudržela jsem se. To lechtání v mém čichovém ústrojí bylo až moc silné. Kýchla jsem si a otřásla se. V některých případech jsem se opravdu chovala jako vlk. Podívala jsem se na dívku, zdali si toho všimla. Cítila jsem se dosti trapně při takových situacích. Jediné štěstí bylo, že jsem neočichávala zadní části člověka. Ještě jsem se poškrábala na nose a vytáhla si sluchátka z uší. Slyšela jsem poslední kus otázky, jestli si má odsednout. Nejdříve jsem pokrčila rameny. Nakonec jsem si řekla, že nebudu nepříjemná, tak jsem prostě zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, co na to jiného říct. Jakmile jsem jí pozdravila, tak se tvářila tak divně. Nemělo cenu se omlouvat za jiný jazyk. Hodně lidí nepochopilo, proč se španělská dívka odstěhovala ze své rodné země právě do Ameriky. Nepotřebovala jsem to nikomu vysvětlovat.
Smotala jsem si sluchátka v dlaních, protože jsem netušila, co jiného říct, nebo udělat. Nebyla jsem ten typ, co by se okamžitě představoval a říkat svá nejhlubší tajemství. Spíše jsem čekala, jestli něco neřekne má, ne zrovna chtěná, společnice. Ze sluchátek stále hrála hudba, kterou jsem nevědomky poslouchala, i když byla taková tlumená. Ozval se dívčí hlas. Její otázka mě mírně zaskočila. Ptala se totiž, co je to za předmět a poukazovala přitom na má sluchátka. Podívala jsem se znovu na ní a prohlédla si šaty, které měla na sobě. Byly pěkné, ale naprosto mimo téhle době. Podívala jsem se na své oblečení. Krátké kraťasy, tričko nad pupík, rozpuštěné vlasy. Na to, že jsem byla tichá a outsider společnosti, jsem vypadala vyzývavě. Asi taky nejsem normální, napadlo mě. Vypnula jsem hudbu, která stále hrála. „To jsou sluchátka,“ řekla jsem, jakoby to mělo všechno vysvětlovat. „Můžeš to připojit na mobil, nebo podobná zařízení,“ pověděla jsem ještě, aby se neřeklo. Při slově ‚mobil‘ jsem zatřásla rukou, ve které byl mobilní telefon, který se jen tak-tak vešel do mé dlaně. Dlouho jsem si na takovou velikost zvykala, ale už jsem si nemohla představit mít menší telefon, než je třeba pět palců.

Stále jsem seděla u kašny a dívala se, jak světlo ustupuje a nastává večer. Všechny lampy na náměstí se rozsvítily jasnou oranžovou barvou. Musela jsem zamrkat, protože zrovna na jednu jsem se podívala, když se rozsvítila. To nebylo nic dobrého pro mé oči, které si zvykaly na tmu. Dav lidí trochu prořídl, obchody se začali uzavírat na noc. A já tu pořád seděla, sama, se sluchátky v uších. Mám smutný život? Zeptala jsem se své mysli. Neměla jsem však důvod se ptát. Byla jsem spokojená s tím, že jsem sama. Neměla jsem ráda, když kolem mě byla veliká společnost, která upírala pozornost pouze na mě. Milovala jsem samotu. Mohla jsem tak pozorovat lidi a odhadovat, jakou povahu vlastně mají. Třeba támhle ta dívčina, která byla oblečená v šatech. Měla na tváři úsměv. Zřejmě z toho důvodu, že vedle ní šel kluk, asi ve stejném věku jako dívka vedle něj. Drželi se za ruce. Horlivě si o něčem povídali. Děvče vypadalo, že bude vtipná, protože kluk se smál na celé kolo. Povzdechla jsem si a zaposlouchala se do hudby.
Najednou jsem v zorném poli uviděla nějaký pohyb, ale snažila jsem se to ignorovat. Avšak ten pohyb se mi zdál až moc velký pro normálně oděného člověka. Natočila jsem mírně hlavu a uviděla něco, co jsem v téhle době ještě nezažila. Holka, která byla asi metr ode mě, si držela velikou sukni. Sedla si jako pravá dáma. Usmívala se a podle pohybu jejích rtů jsem odhadla, že mě pozdravila. Nasála jsem vzduch do nosu a musela jsem se trochu zašklebit, protože se tu vznášel odér parfému. Velmi silný odér. Sundala jsem si sluchátka z uší a znovu si dívku prohlídla. „Hola,“ řekla jsem španělsky. Byla jsem tak zmatená a rozhozená z jejího úsměvu, že jsem zapomněla, že jsem v Americe. Proč se tváří, jakoby právě vyhrála milion v loterii? Proběhlo mi myslí. Pořád se usmívala, i když se trochu zvláštně dívala na moje sluchátka. Taky jsem se na ně podívala a vypnula si hudbu, která z nich křičela. Přišlo mi nevychované, abych poslouchala písničky, když se mnou chce někdo hovořit. Už byl jen malý detail to, že já chtěla být sama.

←Kavárna

Z kavárny jsem se rozeběhla, abych byla co nejdříve doma. Všichni lidé na mě koukali, jako bych se zbláznila. Taková pozornost mi byla velice nepříjemná. Doběhla jsem domů. Kupodivu jsem to stihla docela rychle. Vydýchala jsem se a rychle si omyla záda a ruku od kávy, kterou na mě ta dívka vylila. Docela to lepilo, ale s vodou to šlo pěkně dolů. Převlékla jsem si triko. Nechtěla jsem být doma, tak jsem zase vyrazila do města. Tentokrát jsem se obloukem vyhnula kavárně. Už bylo velmi nebezpečné tam vkročit. Nepotřebovala jsem být znova politá horkým nápojem. Věděla jsem sice, že za to ta holka nemohla, ale byl to trapas. A já trapasy neměla ráda. Povzdechla jsem si a dala si sluchátka do uších, abych začala myslet na něco jiného.
Vešla jsem na náměstí a prohlédla si to tu. Předtím jsem měla pořádnou chuť na čokoládu, tak jsem své okolí nevnímala. Byla tu velká kašna, která fungovala. Voda stékala z nejvyššího patra kašny do toho nejnižšího. Někdy se stalo, že kapky dopadli na kamenné ohraničení kašny. Stoupla jsem si a podívala se do odrazu vody. Pokusila jsem se usmát, ale nějak to nešlo. Sedla jsem si na obrubník a dívala se na lidi, kteří se pořád někam honili, nebo se procházeli se svou drahou polovičkou. Přepnula jsem písničku ze smutné na trochu veselejší. Nepotřebovala jsem mít depku. Byla jsem spokojená se svým životem. Začínalo se stmívat, což mi moc nevadilo. Aspoň bylo přijatelně, co se počasí týče.