Příspěvky uživatele

Maya mi řekla, že nikdo neví, jak by se choval, kdyby musel mít krev. Radši jsem na to nereagovala. Já osobně bych se asi krmila tím způsobem, že bych nikoho nezabila a vše by bylo jen na domluvě. Ale nechtěla jsem přemýšlet nad tím, že bych byla upír. Nikdy by se to nestalo, protože jsem vlkodlak. Několikrát změnila hlas, jako kdyby mluvila o něčem víc osobnějším. Potom se mě zeptala na otázku, která už mi byla nepříjemná. „Myslím, že pokud jsem někomu ublížila, nebo ne, si nechám pro sebe, nezlob se,“ pověděla jsem jí. Už to bylo osobní a mě to vadilo. Měla jsem ruce v klíně a přemýšlela nad tím, proč se každý okamžitě začne ptát na otázky, kterou jsou více na tělo. Měla jsem chuť se zamračit, ale zachovala jsem si hladkou tvář. Pokrčila jsem rameny na další téma o tom, že městu nevychází oddělování upírů od vlkodlaků. Neměla jsem na to co říct.
Vstala jsem na své nohy a řekla jsem, že si aspoň prohlédnu park. Ajša seskočila z lavičky a šla k noze její majitelky. Rozešla jsem se spolu s těma dvěma. Koukala jsem na fontánu, na barevné stromy, na listí na zemi a na občasného ptáka, který seděl na větvi a pípal. Najednou začala má společnice mluvit. Musela jsem přemýšlet nad tím, o čem to mluví. Potom jsem si vzpomněla, že mi neodpověděla na to, jak dlouho tady každá jsme. Řekla mi, že nikdy nikdo neví, co se mu zde přihodí. „Jo, je to tu dost nebezpečný,“ řekla jsem na to svůj názor. „Výhoda může být to, že tu znáš lidi. V tom případě můžeš mít i více ochrany. Nebo více lidí, na které se obrátit, když jsi v nouzi,“ pověděla jsem jí. Ta holka ani nevěděla, jaké výhody možná má. Netušila jsem, jestli tu má přátelé, ale byla tu dlouho, takže musela mít. A vypadalo to, že si toho moc neváží. Docela smutné.

Maya mi řekla, že je sice Ajša mladá, ale čas nebyl zrovna milosrdný. Byla pravda, že vlkodlaci žijí dlouho. A tahle fenka tu nebude napořád. Dále jsme se dostali na téma, jak se vlastně dostala Ajša k Maye. Řekla jsem jí svůj názor na to, když lidi dávají pryč své psy. „Mluvím tak nějak obecně,“ pověděla jsem jí na její názor. Dalším naším tématem byli upíři. Nesnášela jsem tohle téma. Od toho večera, co mě jeden v podstatě využil, jsem upíry neměla zrovna v lásce. „Upíři sice nejsou povahově všichni stejní, ale většina je taková, že využijí a nezajímá je to. V každém z nás je sice zabiják, já se aspoň snažím nikomu neublížit, když se přeměním,“ řekla jsem a hladila psa po hlavě. Přitom jsem se na tu fenku dívala, abych se nemusela dívat do očí druhé vlkodlačici. Řekla mi, že město se vyhýbá střetům dvou ras. „Asi jim to moc nevychází,“ pokrčila jsem rameny. Už jsem se nechtěla bavit o tomhle tématu.
Přiznala jsem se, že Maya je první vlkodlak, kterého jsem zde potkala. Na to mi řekla, že je sice první, ale ne poslední. „No, zatím jsem na nikoho dalšího neměla štěstí,“ řekla jsem s menším úsměvem. Možná to byl smutný úsměv? Asi ano. Byla jsem sice vlk samotář, ale pořád jsem potřebovala někdy kontakt s někým, kdo chápe a rozumí. Dozvěděla jsem se, že patří už mezi lidi, kteří tu jsou opravdu dlouho. „To musí mít i výhody,“ řekla jsem jen tak, abych jenom nemlčela. „Všechno zjistím při chodu. Pokud se nerozhodnu odstěhovat se. Nikdy nevím, co se stane,“ pokrčila jsem rameny a rozhlédla se po parku. Pořád tu byl klid, což mě trochu udivovalo. Najednou se mě Maya zeptala, zda bychom se nešli projít, aby se Ajša proběhla. „Klidně můžeme. Aspoň si ten park pořádně prohlédnu,“ souhlasila jsem a vyprostila se od psa. Postavila jsem se na nohy a upravila si svetr. Počkala jsem, jakým směrem vyjde má společnice.

Složila jsem si ruce do klína a podívala se na Mayu, která stála pořád před lavičkou. Nabídla bych jí místo k sezení, ale sotva tu bylo místo pro mě. Najednou mě něco začalo dloubat do stehna. Podívala jsem se na Ajšu, která se dožadovala mé pozornosti. Pohladila jsem jí po hlavě a usmála se na slova, která Maya řekla. „Nabídla bych ti místo, ale vypadá to, že je takhle spokojená,“ pověděla jsem a poukázala na fenku, která si skoro lehla až do mého klína. Jelikož byla veliká, tak pořád jí mírně přesahovali zadní nohy z kraje lavičky. Zeptala jsem se na věk tohoto psa. Jak jsem správně odhadlo, bylo jí kolem tří let. „To je ještě mladá. Celý život před sebou,“ přikývla jsem a znovu jí pohladila. Maya mi ještě řekla, jak k této fence vlastně přišla. Zamračila jsem se. „Nemám ráda, když se někdo vzdá psa. Ale je to lepší, než aby zůstala na ulici,“ řekla jsem a položila ruku na chlupatou kouli.
Přiznala jsem se, že mám s upíry špatnou zkušenost. „Určitě existují další, kteří mají s upíry nějaké neshody,“ podívala jsem se na blondýnku a potom klesla pohledem na zem. Dozvěděla jsem se, že tady spíše narazím na upíry, než na vlky a lidi. „Jsi první vlkodlačice, kterou jsem zde potkala,“ přiznala jsem, i když jsme věděla, že já její první vlčí známost nejsem. Určitě tu byla dlouho, takže nějaké ty vlkodlaky znala. Já takové štěstí neměla. Škoda, pomyslela jsem si a radši nad tím už nepřemýšlela. „Jo, jsem tu opravdu chvíli,“ přikývla jsem. „Ty jsi tu jak dlouho?“ zeptala jsem se, abych se taky něco dozvěděla. Byla jsem ráda, že si můžu popovídat s někým, kdo by mi nešel po krku, kdyby dostal hlad. Dostali jsme se k mé práci. Bylo zvláštní, že poznala, s čím pracuji. Podívala se na mě pohledem, že jsem okamžitě poznala, na co naráží. Usmála jsem se. „Pár chlupů na oblečení mi neublíží,“ krátce jsem se zasmála. „Ale překvapuje mě, že reaguje dobře na vlkodlaky. Už jsem poznala psy, kteří na mě vrčeli. Nebo se mě báli. Trhá to srdce, protože bych zvířeti nikdy neublížila. Navíc, pokud by mi chtěla ublížit, už by to udělala,“ řekla jsem jí svojí teorii a zkušenosti. Poplácala jsem lehce Ajšu po hlavě.

Fenka si lehla na lavičku a já jí pohladila. Potom jsem si dala ruce do klína a jen se na pejska dívala a mírně se usmívala. Bylo skvělé se potkat někde venku s nějakým zvířetem a nemuset ho trápit vyšetřením. Zeptala jsem se majitelky, proč si nezaslouží tolik chvály. Na to mi řekla, že je až moc divoká. „Ale dokáže tím někdy hnedka zlepšit den. Nebo aspoň mně,“ poslední slova jsem si řekla spíše pro sebe trochu potichu, než předešlou větu. Nepotřebovala jsem vykřikovat do světa, že mi není zrovna do smíchu. Ale tahle fenka mi ten úsměv rozhodně zaručila. „Kolik jí je?“ zeptala jsem se a mohla jsem tak hádat, že nebude stará. Hádala jsem tak tři roky. Rozhodně už to byla dospělá fena. I když se mohla chovat jako přerostlé štěně. Mně se to však líbilo.
Pověděla jsem, že s Ajšou mám stejný pocit, co se týče upírů. Majitelka se hned zeptala, jestli mám nějaký špatný zážitek. „Ano, to bohužel mám. I když, dnes jsem potkala docela milou upírku. Zvláštní,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou a podívala se na dívku, která byla vlkodlakem, stejně jako já. Měla jsem v plánu se jí zeptat, jestli tu žijí ještě nějací vlkodlaci a ne jenom my dvě. Představila jsem se a přijala její ruku. Také zopakovala mé jméno, jako všichni. Dívka se jmenovala Maya a představila se jako majitelka tohoto hafana. Tiše jsem se zasmála. „Ano, vlastně pracuji. To to jde tak poznat?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jestli to není nějak špatně, že vlkodlak pracuje se zvířaty. Nenapadal mě však jediný důvod, proč by to mělo být špatně.

Majitelka tady Ajši se zdá trochu překvapená z toho, jak reaguju na její fenku. Přijde mi to trochu zvláštní, ale radši na to nereaguju a věnuju se psovi. Pracuju jako asistent veterináře, takže jsem milovala zvířata. Jen jsem si k nim nemohla nikdy udělat větší vztah, protože to zvíře potom odešlo zase zpět k majiteli, nebo zemřel. A to bylo nejhorší. Postupem času jsem se naučila, jak se chovat ke zvířatům, aniž bych si k nim vytvořila vztah. Majitelka svojí fenku pohladí. Najednou velký pes vyskočí na lavičku a uvelebila se. Usmála jsem se a znovu jí pohladila.
Zeptala jsem se, jestli jsem jejímu jménu rozuměla správně. „Proč by ne?“ zeptala jsem se, i když mi do toho nic nebylo. Jenže tenhle pes mi právě utvářel záchranné lano od deprese. Byla jsem té fence za to vděčná, i když vůbec nevěděla, že něco takového udělala. Majitelka mi řekla, že miluje vlkodlaky. Podívala jsem se na ní a dala hlavu na stranu jako vlče. Až teď jsem si všimla toho pachu, který mi nebyl až tak známý. Já sama sebe jsem necítila. „Ach,“ vydechla jsem jen a nevěděla, co na to jiného říct. Byl to první vlkodlak, kterého jsem zde potkala. Najednou mi řekla, že by upíry nejraději sežrala. „Tak to máme stejné, že?“ promluvila jsem na Ajšu a pousmála se. „Jsem Ciarah,“ představila jsem se majitelce.

Sem tam někdy proběhl člověk, který měl na sobě sportovní oblečení, a někam běžel. Já cvičila jen někdy. Už dlouho jsem nebyla, pomyslela jsem si a vzpomněla si na to cvičiště, které jsem nedávno našla. Zatím se mi ale moc nechtělo. Sice by mi mohl nějaký boxovací pytel, do kterého bych mohla několikrát bouchnout a kopnout. Ale nikam se mi nechtělo. Teď jsem chtěla jen v klidu odpočívat na lavičce v parku, kde bylo hodně lidí. A jak se zdálo, všichni byli spokojeni se svým životem. Ale co, já jsem taky spokojená. Jen je to někdy těší. Byla by nuda, kdyby se někdy nestalo něco divného, pomyslela jsem si a prohrábla si hnědé kadeřavé vlasy.
Najednou ke mně přiběhla fenka československého vlčáka. „Ahoj," pozdravila jsem psa. Začala mě očichávat tak násilně, že jsem její studený čenich cítila i přes legíny a silný svetr. Zasmála jsem se a pohladila jí po hlavě. Zřejmě jí vlkodlaci nevadili. Už jsem potkala psy, kteří na mě vrčeli, ale přitom se báli. Najednou přišla majitelka této fenky, která se nevzrušovala a nadále mě očichávala. „To je v pořádku. Mám ráda zvířata,“ řekla jsem a podrbala vlčici po hlavě. Tyhle plemena byla opravdu podobná vlkům. Ale byli menší, než vlkodlaci. O dost. „Ajša se jmenuje?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem slyšela dobře to jméno. „Jsi krásná, holka,“ pověděla jsem přímo k fence a pohladila jí od hlavy až na záda.

//←U jezera
Šla jsem zase zpátky kolem lesa. Dostala jsem pořádnou chuť se proměnit. Dokonce mě začala i brnět pokožka. Potlačila jsem to tím, že jsem zavřela oči a nadýchala se vzduchu. Musela jsem se uklidnit. Neznala jsem tyto lesy, takže jsem si nemohla být jistá, jestli bych někomu neublížila. Rozešla jsem se dál a radši nepřemýšlela nad ničím nebezpečným. Moje mysl byla dokonale prázdná. Jako bych byla robot, který prostě někam jde. Ani jsem pořádně nevěděla, kam mám namířeno. Prostě jsem šla. V dálce jsem uviděla park. Přemýšlela jsem, jestli bych tam měla jít. Mohlo tam být dost lidí. A já si moc povídat nechtěla. Jenže parky byli i od toho, aby člověk nabral trochu přírody do svého nitra. Pokrčila jsem nad tím rameny.
Rozešla jsem se tím směrem. Chtěla jsem být někde v přírodě. Ale ne sama. Potřebovala jsem něco, co by mě pořád nutilo myslet na to, abych se nepřeměnila. Teď jsem litovala toho, že jsem neměla žádnou vlčí kamarádku, která by se dokázala ovládat více, než já. Jakmile jsem byla vlkem, chtěla jsem jím už zůstat. Což nešlo. A ta kamarádka by vedla mé přeměny. Sedla jsem si na jednu lavičku a dívala se na všechny lidi, kteří tu byli. Támhle byl pár, který se vedl za ruce, a něčemu se hrozně smáli. Támhle byly děti, kteří se snažily chytit veverku. Nijak jsem se netvářila. Ale vnitřně jsem se cítila smutná.

Malia mi řekla, že se upírům nedělá špatně z krve vlkodlaků. Smutně jsem si povzdechla. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to vůbec nechala dopustit. Už se nikdy neopiju. Nedělá to dobrotu. Jedině v bezpečí domova, pomyslela jsem si a odhodila kousky trávy na zem. Omluvila jsem se jí za to, že se chovám tak divně. Chápala to, za což jsem jí byla vděčná. Netušila jsem, co dál říct, tak jsem prostě seděla a dívala se na jezero. Nic jiného mi nezbývalo. Nechtěla jsem říct něco zlého, aby upírka nevyletěla a nezakousla mě na místě. Nakonec jsme si povídali o tom, jak dlouho tu každá jsme. Já tu byla dva měsíce. Ona asi rok a půl. „To je dlouho,“ řekla jsem prostě, protože na to se nic jiného nedalo říct.
Nakonec se Malia zvedla s tím, že její dítě nemá tátu. Sledovala jsem jí, ale sama jsem zůstala sedět na zemi. Pověděla mi, že děkuje za rozhovor. Pokrčila jsem rameny. Moc jsme si nepokecali, ale co jsem s tím mohla dělat. Nikdo si se mnou povídat nechtěl. Chápala jsem to. Nebyla jsem zrovna výřečný typ a všichni kolem se toho moc ode mě nedozvěděli. „Ahoj,“ řekla jsem jen a sledovala, jak odchází. Byla celkem milá. Možná jsem byla trochu smutná z toho, že jsme si nepopovídali víc. S upíry asi není řeč, řekla jsem si v hlavě. Ještě chvíli jsem tady seděla, než jsem se zvedla na nohy. Oprášila jsem si zadní část těla od trávy a rozešla se směrem víc do města.
//→Park

Pověděla mi, že Thomasovi je 4 nebo 5 let. Překvapilo mě, že neví, kolik přesně je jejímu synovi. Řekla mi ještě k tomu, že se učí a poslouchá a tak. Spíše mi to znělo, jako kdyby mluvila o svém psovi. Přikývla jsem. „Šikovný,“ řekla jsem na to pouze. Co bych na to jiného měla říct? Neuměla jsem se starat o dítě. Sama jsem byla na to až moc mladá. A byla jsem si jistá, že já nikdy nebudu mít děti. Opřel se do mě lehký studený vánek a přitáhlo to ke mně pachy. Necítila jsem nic jiného, než Maliu. Dalo se však na ten pach po chvíli zvyknout.
Řekla jsem jí o svém prvním setkání s upírem. „Doufám, že mu bude špatně z mé krve. Využil mě. Ale můžu si za to sama,“ řekla jsem a kousla se do rtu. Chvilku bylo ticho, než mi řekla, že se jí bát nemusím. „Já vím, nevypadáš jako bys mě chtěla zabít. Omlouvám se, že jsem tak odtažitá,“ omluvila jsem se jí. Vím, že to musela být nepříjemný, když jí opustil přítel a ještě se jí stranila nějaká neznámá dívka, jako kdyby byla prašivá. Zeptala se mě, jak dlouho jsem v tomto městě. „Moc dlouho ne. Přišla jsem asi před měsícem. Před dvěma? Netuším. Čas teďka utíká nějak rychle,“ povzdechla jsem si nad tím. „Ty tu jsi asi už dlouho, že?“ zeptala jsem se, i když to bylo zbytečné. Měla tu už svou rodinu, takže tu musela být dlouho.

Posadila jsem se na zem a dívala se na zem. Někdy jsem se podívala na Maliu, abych se podívala, jak se tváří. Třeba se mohla zlověstně usmát. To bych už brala nohy na ramena. Představila jsem se jí taky. Zopakovala mé jméno, jako všichni, kterým jsem se představila. Nikdo to jméno neznal. Překvapeně jsem se na Maliu podívala, když mi pochválila jméno. „Děkuji,“ pověděla jsem tiše a utrhla stéblo na poloviny, překryla ty poloviny a opět v půlce utrhla. Podívala jsem se na dívku, která seděla vedle mě. Dělala úplně to samé, ale nakonec trávu odhodila. Cítila jsem na sobě její pohled, ale radši jsem oči nezvedla od toho odhozeného stébla. Dala jsem si ruce do klína a dívala se na jezero. Byl to jediný cíl, na který jsem se dívala.
Zeptala jsem se, proč její přítel odešel. Zasmála se. Podívala jsem se na ní a viděla, jak si utírá oči. Pověděla mi, jak vlastně dokonalá život měla. Měla všechno, co já ne. Mlčela jsem a poslouchala jí. To jsem uměla nejlépe. Popsala mi, jak přišla domů a nenašla jeho věci. Taky jsem se dozvěděla, že má dítě. Upíři mohou mít děti? Podivila jsem se v mysli. „Kolik je Thomasovi?“ zeptala jsem se, abych taky něco říkala a nebyla jenom ticho. Jenže ona mi řekla, že mě tím nebude zatěžovat a zeptala se, proč jsem tu já. „Nevydařený večer. Poprvé jsem se potkala s upírem,“ přiznala jsem a znovu si sáhla na krk. Sklopila jsem hlavu a povzdechla si. „Přišla jsem si sem vzpomenout na to, že se mám radši od všech držet dál,“ řekla jsem jí popravdě. Už jsem tu dívku nemusela nikdy potkat, takže jsem si mohla říkat cokoliv.

Dívka se zdála, jako kdyby prožila něco velmi zlého. Chtěla jsem odejít, ale nějak se ve mně probudila holka. A holka k holce sedá. I když byla upír a já vlkodlak. Zeptala jsem se jí, zda se něco nestalo. Nečekala jsem, že by mi odpověděla. Kdo by také odpovídal cizí osobně? Určitě o mě musela vědět, že taky nejsem člověk. Takže jsem byla připravená na odpověď, že mi do toho nic není a ať vypadnu. Místo toho mi pověděla, že jí opustil přítel. Vypadalo to, že jí to opravdu bolí. „To mě mrzí,“ řekla jsem a hrála si s rukávem od svetru. Ona sama na sobě měla svetr, ale ten byl až moc velký, takže se v něm skoro ztrácela. Netušila jsem, jaké to je, když člověk přijde o někoho, na kom mu velmi záleží. Přišla jsem sice o rodiče, ale nežila jsem s nimi. Byl tam sice nějaký smutek, ale brzy to ustalo. Jenže jsem netušila, co se stalo téhle dívce.
Najednou mi nabídla, že se můžu posadit vedle ní. Mírně jsem zaváhala. Přeci jen byla upír. Mohla jen předstírat, že je smutná a mohla toho pěkně využít. Nakonec bych skončila s rozdrásaným krkem. Dívka se mi představila jako Malia. Nakonec jsem si přeci jen sedla. Sedla jsem si tak, abych mohla kdykoliv vyskočit a utéct. Já a bránit se? To určitě. V lidské kůži určitě ne. „Jsem Ciarah,“ představila jsem se na oplátku. Utrhla jsem stéblo trávy a hrála si s ním. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla něco říct. Podívala jsem se na ní a podvědomě si sáhla na krk přes šátek. „Proč odešel?“ zeptala jsem se jí tiše. Nemusela jsem mluvit nahlas. Byl tu takový klid, že šlo slyšet všechno. Nechtěla jsem se ptát, proč jí opustil. To znělo tvrdě, jako kdyby za to mohla ona.

Rozhlížela jsem se po jezeře. Nejradši bych se svlékla a skočila do té vody. Jenže byl už podzim a to bych zmrzla až na kost. A nepomohlo by mi ani to, že jsem vlkodlak. Kousla jsem se do rtu a přemýšlela nad tím, co bych taky mohla dělat. Mohla bych tady jen sedět, trápit se nad svým mizerným životem, pomyslela jsem si a podívala se na vodu. Nebo se utopit. To je taky možnost, napadlo a potom se pousmála. Ne, sice jsem nebyla spokojená s tím, v jakém stavu jsem se právě nacházela, ale svůj život jsem měla ráda. Měla jsem však výhodu. Kdybych se rozhodla umřít, tak by mě nikdo nehledal. Neměla jsem nikoho, komu jsem se pravidelně ozývala. S nikým jsem se nebavila. Přátelé ani rodinu jsem neměla. To by si spousta sebevrahů přálo. Aby byli ve stejné situaci jako já. Vždy někdo měl někoho, koho opustí. Něco ve mně zabrnělo a já se musela usmát. Ano, má vlčí sestro, tebe bych opustila. To je pravda, omluvila jsem se jí v duchu. Uklidnila se a tím i já se uvolnila. Byly jsme na sobě závislé. Už jen z toho důvodu, že jsme obývaly stejné tělo.
Nasála jsem pachy do nosu a do plic. Ucítila jsem zde takový strašný puch. Ohlédla jsem se a hledala zdroj. Bylo to, jako kdyby tady něco umřelo a nikdo se o to nepostaral. Nakonec jsem zdroj zřejmě našla. Nedaleko mě seděla dívka. Blondýnka seděla na břehu, objímala si kolena a vypadala, jako by se měla za chvíli zhroutit. Zaposlouchala jsem se a slyšela její tep. Byl ale strašlivě pomalu. A také ten smrad. Upír, pomyslela jsem si. Už jsem je rozeznala. Vzpomněla jsem si na tu dívčinu, kterou jsem potkala na náměstí. Ta byla bledá, divné oblečení a její puls byl úplně stejný. Takže taky byla upír, uvědomila jsem si. Nechovala se tak. Byla jiná, než ten ze včerejška. Zamračila jsem se. Vzpomněla jsem si, že se mě včera James ptal, zda jsem nepotkala nějakou blondýnku. Zřejmě jeho sestru. Vstala jsem a přišla jsem k dívce blíže. Zastavila jsem se však od ní několik metrů. Nevypadala jako ta na fotce. „Omlouvám se, asi jsem se spletla,“ řekla jsem, protože jsem se sem přiřítila, jako bych jí znala a chtěla jí vynadat, co bratra má. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale všimla jsem si toho, jak se tváří. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se plachým hlasem. Pořád jsem musela myslet na to, že je upír. A mohla by se zachovat, jako ten včerejší.

//←Domov
Prošla jsem skoro celým městem, až jsem se dostala k odlehlým místům. Konečně trošku přírody. Nejradši bych se šla proměnit a strávila několik chvil ve svém vlčím já. Ale moje vlčice byla na mě naštvaná. Cítila jsem to napětí v sobě. Nestačilo, že jsem na sebe byla sama naštvaná. Musela na mě být i moje vlčí sestra. Ta nejbližší bytost, kterou jsem měla. Prošla jsem kolem lesa a v dálce jsem uviděla jezero. Rozhodla jsem se, že bych mohla zajít tam. Jen jsem doufala, že tam nikdo nebude. Potřebovala jsem chvíli ticha a samoty. Věděla jsem, že tenhle životní styl je pro mě to nejlepší. Nebyla jsem společenský člověk. Tak proč mě jen napadlo, že bych mohla vyrazit mezi lidi a zvlášť ještě do baru? Zavrčela jsem a měla chuť se rozeběhnout proti stromu a neuhnout. Zasloužila bych si to. Jedno pozitivní ale na tom bylo. Byla jsem o něco chytřejší, co se týkalo všech nadpřirozených bytostí. Upíři existovali. A nesnášela jsem je. Člověk mohl říct, že jsem potkala jen jednoho a nemusela jsem mít zrovna štěstí. Ale už to tak bylo.
Vešla jsem na molo a podívala se na velikou vodu před sebou. Bylo to tak klidné. Povzdechla jsem si a sedla si na kraj mola. Bylo celkem hezky. Slunce svítilo na hladinu té modré věci a odráželo se. Sice mě to trochu bodalo do mých bolavých očí, ale nevadilo mi to. Roztřeseně jsem se nadechla čerstvého studeného vzduchu a zavřela jsem oči. Okamžitě se mi před očima objevilo to, jak jsem včera byla na těch kabinkách. Okamžitě jsem oči otevřela a radši se dívala do vody. Někdy jsem mohla vidět bubliny od ryb, které byli blízko hladiny. Záviděla jsem zvířatům. Měli problém jenom s tím, co budou dále jíst. Nebo co je za roční období. Lidi toho měli na mysli tolik, až jim z toho šla hlava kolem. A i vlkodlaci. Nebyli jsme o moc jiní, než normální člověk. Měla jsem svůj druh ráda, ale normálním lidem jsem záviděla. Nevědomost byla sladká. Taky bych radši nevěděla.

//←Bar
Ani jsem nevěděla jak, ale dostala jsem se domů. Tam jsem šla okamžitě do svého pokoje, kde jsem našla nějaký obvaz. Přiložila jsem si to ke krku a šla do postele. Chtěla jsem na to zapomenout. Aspoň na pár hodin. Usnula jsem takřka okamžitě.
Ráno jsem se vzbudila a do pokoje mi svítilo slunce. Zavřela jsem oči a schoulila se do klubíčka. Mozek mi začal pracovat a tím se mi rozjela bolest hlavy. Zřejmě z toho alkoholu. A z toho všeho. Ležela jsem v posteli asi ještě hodinu. Potom jsem konečně přiměla své tělo spolupracovat. Zvedla jsem se a jako první jsem šla do koupelny. Smyla jsem ze sebe špínu, alkohol, cigaretový kouř a i krev. Radši jsem se na tu vodu nedívala a zavřela oči. Pořádně jsem si vydrhla celé tělo a i vlasy. Vyšla jsem ze sprchy možná po hodině, kdy jsem se cítila aspoň trochu čistě. Proklínala jsem se za to, že jsem do toho baru vůbec vstoupila. Pamatovala jsem si skoro všechno. A to bylo na tom nejhorší.
Stoupla jsem si před zrcadlo a podívala se na krk. Neměla jsem tak dobrou regeneraci, jako upíři – jak jsem se dozvěděla. Měla jsem dva modré fleky na krku. Kolem vpichu se utvořili modřiny. Radši jsem si to přelepila náplastí. Nemohla jsem se na sebe ani podívat. Radši jsem se šla převlíknout. Vzala jsem si na sebe normálně legíny, nějaké delší tričko. Kolem krku jsem si dala šátek a na nohy boty. Podobné jako jsem měla včera.
Potřebovala jsem trochu vzduchu, proto jsem se rozhodla, že se skočím projít.
//→U jezera

Křičeli za námi nějací lidé, ale já je ignorovala. James zřejmě ne. Otočil se k nim a zvedl prostředníček. Jak neslušné. Zamračila jsem se a už se těšila ven na čerství vzduch. Už jsem se viděla v posteli, jak se zabalím do deky a usnu. Aspoň na jedno století. Dokonce jsem cítila i více energie při téhle myšlence. Najednou se ale má představa rozplynula, protože jsem si všimla, že jsme přešli okolo dveří ven a míříme úplně někam jinam. „Kam mě táhneš?“ zeptala jsem se a do hlasu se mi dostávala mírná panika. Nemohla jsem s tím ale nic dělat, protože mě tělo neposlouchalo. Zamrkala jsem a za chvíli jsme se objevili v kabince. Měla jsem pocit, jako kdybych za chvíli ztratila vědomí. Na záchodech bylo ticho a já netušila, co tady děláme. Zvracet se mi už nechtělo, ale to on nemohl vědět. Jak hezky se stará, pomyslela jsem si.
To jsem si přestala myslet hned, jakmile mi projelo něco ostrého krkem. Chtěla jsem vykřiknout, ale něco mi v tom bránilo. Snažila jsem se ho kousnout, aby mě pustil. Podlomili se mi kolena a zavřela jsem křečovitě oči. Nejdřív přišel šok, ale hned se mi tělem rozlila příjemné teplo. Jiné, než alkohol. Bylo to skoro opojné. Skončilo to dřív, než jsem předpokládala. Jakmile jsem procitla z toho všeho, tak jsem otevřela oči. Byla jsem zhroucená na zemi, na pánských záchodech, v jedné kabince. Sáhla jsem si na krk a našla tam dvě malé díry. Okamžitě jsem si vzpomněla. Podívala jsem se na ruku, která byla od krve. Okamžitě jsem vystřízlivěla. Vyšla jsem ze záchodů a nenápadně jsem vypadla z baru.
//→Domů