Příspěvky uživatele

Seděla jsem na kameni blízko vody. Dívala jsem se na to, jak voda dopadá do jezírka, kam dopadala voda. Přemýšlela jsem snad nad vším. Nad tím psem, kterého jsem měla doma. Nad tím, že bych nejraději zůstala ve vlčí srsti. Nad tím, co se stalo předtím, než jsem sem přišla. Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. Chtěla jsem na něj zapomenout. Nevěděla jsem, proč ho mám pořád v mysli, když jsem ho očividně něčím naštvala. Prohrábla jsem si vlasy. To jsem dělala vždy, když mě něco tížilo na mysli. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem vůbec nevnímala okolí. Byla jsem hypnotizovaná tou vodou. Nevěděla jsem, co budu dělat, až odtud odejdu. Ale věděla jsem, že u tohoto vodopádu nemůžu být celou dobu. Něco mi říkalo, že bych tu nemohla být ani vlk. Moje vlčice byla ticho. Necítila jsem jí. Ale chtěla jsem teď svojí mysl jen pro sebe.
Najednou jsem uslyšela hudbu. Trhla jsem sebou a podívala se na stranu, abych viděla, odkud to jde. Kdybych byla vlk, tak bych se naježila. Uklidnila jsem se tehdy, když jsem viděla nějakou dívku, co hraje na harfu. Bylo to zvláštní, protože jsem dlouho neviděla tento nástroj. Bylo to ale krásné. Byla jsem ticho a jen se na ní dívala, jak pohybuje prsty po strunách. Všechna hudba, která se z ní linula, zněla tak smutně, ale přitom tak krásně. Bylo to přesně to, co jsem právě potřebovala. Chvíli jsem byla ticho a jen to poslouchala. Na moment jsem i zavřela oči, abych se pořádně uvolnila. Uvědomila jsem si, že to musí vypadat divně, proto jsem hned otevřela oči. „Krásné,“ řekla jsem prostě, abych jí ukázala, jak moc dobře hraje.

Terezu jsem odmítla. Nechtěla jsem chodit k někomu, s kým jsem si skoro ani nepopovídala a neznala jsem ho. Takže jsem se rozhodla, že se radši půjdu projít někam jinam. Dojedla jsem punčový řez a nechala talířek i s prázdnou skleničkou na stole. Obsluha byla tak šikovná, že si pro to za minutku přišli sami. Blondýna poděkovala za rozhovor a odešla ještě dřív, než jsem stihla něco odpovědět. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Zvedla jsem si a dala si na sebe bundu, abych venku nezmrzla. Poděkovala jsem obsluze za to, jak dobrý ten punč vlastně byl. Potom jsem otevřela dveře a odešla do zimního počasí.
Netušila jsem, kam bych vlastně mohla jít. Domů se mi nechtělo, ale ani venku jsem nechtěla být. Ještě jsem u sebe měla pár peněz. Rozhlédla jsem se po náměstí a všimla si čajovny. Minule jsem si tam dávala čaj a byl docela dobrý. Mám docela chuť na další, pomyslela jsem si a pomalu se rozešla směrem k čajovně. Doufala jsem, že tam nebude moc lidí. Nebo aby tam byl aspoň někdo, s kým se dá normálně mluvit. A pozná aspoň svůj druh. To mě trochu u té předešlé dívky naštvalo. Nepoznala někoho, kdo byl stejný druh jako ona. Asi byla křížená a nebyla vlkodlakem moc dlouho. I tak to bylo dost nepříjemné.

//→Čajovna

ZVÍŘECÍ MAGIE
5 smaragdů, 10 safírů a 20 perel

Vypadala trochu zamyšleně, tak jsem jí v tom nechala. Sama jsem dojedla svůj punčový řez a užívala si toho ticha, které právě nastalo. Jenže se mě zeptala, kolik mi je. Nezapírala jsem a prostě jí odpověděla. Nestyděla jsem se za svůj věk. Proč taky? A jak jsem se dozvěděla, tak jí bylo devatenáct. Přikývla jsem. Co jsem na to asi měla říct? Netušila jsem. Nikdy jsem se o věku nějakého člověka nebavila. Ale přeci jenom mě napadla nějaká ta otázka. „Takže pořád studuješ?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Byla jsem ráda, že jsem se školy zbavila, protože jsem takhle mohla dělat, co jsem chtěla. A pracování se zvířaty byla ta nejlepší práce, kterou jsem mohla mít. Milovala jsem zvířata, takže někdy bylo těžké vidět je trpět nebo umírat.
Obsluha se na mě podívala a já přikývla. Za chvíli přišla holčina a vzala si talířek. Sklenici s vodou mi ještě nechala, protože jsem neměla dopito. Plánovala jsem za chvíli odejít, ale dala jsem Tereze ještě čas, aby když tak mluvila. A taky čas si rozmyslet, jak od ní odejdu. Nevěděla jsem proč, ale pořád jsem se trochu bála reakce jiných lidí. Najednou na mě promluvila. Podívala jsem se na ní a zamyslela se. „Asi radši ne. Necítím se dobře v cizím prostředí. A navíc se moc dlouho neznáme," odmítla jsem jí mírným hlasem. "Třeba příště?" zeptala jsem se, i když jsem jí moc naděje dávat nechtěla.

Terka se docela zakoktala a snažila se to převést na jiné téma. Pokrčila jsem nad tím rameny. Přemýšlela jsem, jestli říct svůj názor, anebo prostě mlčet a radši si to nechat pro sebe. Někdy bylo lepší si ujasnit pravidla konverzace, ale někdy zase bylo lepší mlčet a nevyvolávat konflikty. „Člověk by měl poznat svůj druh,“ řekla jsem nahlas své myšlenky a doufala jsem, že to pochopí. Často jsem mluvila v kódech a bylo jen na druhé osobě a její inteligenci, jestli to pochopí, nebo nad tím mávne radši rukou. Nechtěla jsem nikoho ztrapňovat. A chránila jsem tím i sama sebe. Ten druhý člověk to mohl pochopit špatně, ale už to nebyla moje chyba. Rozhodla jsem se, že už to radši nechám být. Věděla jsem, že je vlkodlak a bála jsem se, jak by reagovala, kdybych jí řekla, že mám v sobě také vlčí geny. Nebo spíš, že jsem čistokrevná. Neměla jsem moc chuť běhat s někým cizím.
Zeptala se mě na to, kolik mi je let. Byla jsem slušně vychovaná, takže mi nedělalo problém odpovědět. „Bude mi 21 let,“ řekla jsem a podívala se na ní. Vypadala mladší, než já. Ale možná ne o tolik. „A tobě?“ zeptala jsem se, aby jí nepřišlo blbé, že vůbec nekomunikuji. Sice to byla pravda, ale i snaha se cenila. Takže jsem se prostě zeptala. Sice mi její věk bude naprosto k ničemu, ovšem spíš jsem chtěla, aby se cítila ona v pohodě a neposlala mě do patřičných míst a nenazvala mě různými přezdívkami jen kvůli tomu, že se s ní nebavím. Podívala jsem se ven z okna, abych zjistila, že pořád lehce chumelí. Bylo to takové hezké.

Dívka si teda sedla k mému stolu. Netušila jsem, jakým směrem se bude ubírat naše konverzace. Ale neměla jsem potřebu to rozproudit jako první já. Přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec ví, jestli je vlkodlak. Nebo jestli je už tak zběhlá, že už to ví i o mně. Nechtěla jsem se a to ptát, protože to bylo neslušné. Prostě jsem mlčela a dívala se střídavě z okna a na svůj punčový řez. Měla jsem docela ještě chuť na horkou čokoládu, ale už by to bylo moc sladké, takže jsem si jí nedala. Napila jsem se své vody, kterou jsem zde měla. Trochu se mi v ústech zneutralizovala ta sladkost, což jsem opravdu uvítala. Bylo tu chvilku ticho a byla jsem docela ráda, protože jsem ticho měla ráda. Někdy. A teď právě byla doba, kdy jsem ho měla ráda.
Najednou ale Tereza promluvila. Podívala jsem se na ní. Ptala se mě, zda jsem člověk. „Co jiného bych měla být?“ zeptala jsem se a dala hlavu na stranu jako malé vlče. Byla to neslušná otázka. Poznala jsem, že v tom není tak zkušená. Zajímalo by mě, co by dělala, kdybych opravdu byla člověk, který na nadpřirozeno nevěří, pomyslela jsem si a dala si do úst další kousek punče. Už ho moc nezbývalo. Podívala jsem se na dívku přímo před sebou. Prohlídla jsem si jí, ale zase jsem sklopila zrak k mému pokrmu. Byla jsem zvědavá, co mi na tu otázku odpoví.

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem mucholapka – nebo spíš lidolapka. Lidi se na mě v tomto městě celkem často lepili. Všude jinde jsem byla neviditelná, ale tady jsem poznávala lidi snad na každém kroku, který jsem udělala. Měla jsem ráda svůj klid, takže moje hlava a moje vlčice, která se ukrývala v mém jádru, už obě křičely o pomoc a o vysvobození. Byla pravda, že jsem se už dlouho nepřeměnila. Moje pokožka brněla a v hlavě mi bzučelo. Snažila jsem se to ignorovat. Avšak bylo mi jasné, že se budu muset jednou přeměnit. Ne, že bych to neměla ráda. Právě naopak! Milovala jsem tu volnost a čtyři tlapky. Jenže nebyl nějak čas.
Přestala jsem přemýšlet nad tím, jak bych se nejraději přeměnila. Klidně bych to mohla udělat tady. Ale jako vlčice jsem byla celkem nebezpečná. Ano, já – Ciarah de la Cruz byla nebezpečná. Měla jsem chuť se nahlas zasmát, ale nepohnula jsem ani svalem. Terka se mě zeptala, zda na někoho čekám. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jsem tu jen já a můj punčový řez,“ pověděla jsem nahlas, abych jí hnedka neodehnala. Hrozně jsem si protiřečila právě. Zeptala se mě okamžitě, jestli si může sednout. Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem sebe. Bylo jasné, že se dívám na ty všechny prázdné stoly kolem mě. „No, jak chceš,“ pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem být ošklivá, proto jsem řekla pouze tohle.

V klidu jsem si jedla svůj punčový řez. Byl tu docela dobrý. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem jedla takový punčák. Byla pravda, že hodně lidí ho dělá jiným způsobem. Někdy byl moc vodnatý, někdy zase až moc suchý. Měla jsem ráda takový střed. A tady se tomu hodně přiblížili. Nebyla jsem žádná cukrářka, ale jedla jsem těchto řezů opravdu hodně. Všimla jsem si, že do cukrárny vešla další dívka. A poznala jsem, že je to vlkodlak. Druhý vlkodlak za jeden den, pomyslela jsem si. Docela mě to překvapilo, protože jsme zde byla už nějakou dobu a zatím jsem jich tu moc nepotkala. Neznamenalo to však, že bude tak přátelská, jako byla Maya se svým psem. Nechtěla jsem to moc zjišťovat, tak jsem prostě byla na svém místě a nedívala se po ní, aby náhodou nepřišla.
Moc mi to nepomohlo. Všude bylo volno, ale ta blonďatá dívka šla přímo ke mně. Jako kdyby mě měla vyhlídnutou už od začátku. Vyhrnula jsme si mírně rukávy od svého hnědého svetru a dívala se na vidličku. Dívka se přiblížila a promluvila. Okamžitě se představila. Podívala jsem se na ní a prohlídla si jí. Byla jako všichni ostatní. „Ahoj, já Ciarah,“ řekla jsem své celé jméno. Nevěděla jsem, co dál říct, tak jsem se zase podívala na svůj řez a další kousek jsem si vložila do úst. Nebyla jsem dobrá v konverzaci, když nebylo o čem mluvit. A já nebyla na tlachání o ničem.

//←Park

Odešla jsem od Mayi, protože jsem cítila, že naše konverzace by se už nijak nevyvíjela. Možná jsem jí naštvala tím, že jsem neměla k magiím takový vztah, jako ona. Šlo to na ní vidět, že jí to opravdu žere. Zachumlala jsem se do svého svetru a litovala, že jsem si nevzala žádnou bundu. Jenže jsem nečekala, že začne sněžit. Myslela jsem, že půjdu domů, ale nakonec jsem se rozhodla, že nechci trávit další minuty sama doma, proto jsem šla někam na náměstí. Tam už budu vědět, kam dál, pomyslela jsem si a šla jsem prostě tam, kde už jsem to tak nějak znala. Měla jsem chuť na něco sladkého. Věděla jsem, že je tam cukrárna, ale ještě jsem tam nikdy nebyla. To by mohla být premiéra, napadlo mě a pokrčila nad tím rameny. Jen jsem doufala, že tam nebude tolik lidí. Nechtěla jsem si moc povídat. Bylo sice fajn potkat vlkodlačici, ale žili tu i upíři, které jsem opravdu nemusela. Mávla jsem nad tím rukou. Šlo o to, zda budu mít štěstí a v cukrárně bude málo lidí.
Došla jsem k budově a otevřela dveře. Měla jsem celkem štěstí. Moc lidí tu nebylo. Byla tu spousta prázdných stolů. Díkybohu, řekla jsem si v mysli a šla k jednomu stolu, které bylo u okna, a byl tam hezký výhled na celé náměstí. Nebylo to ošklivé náměstí, ale viděla jsem i hezčí. Ve Španělsku to bylo mnohem hezčí. Ale tam už jsem nežila. Sklopila jsem oči k nabídce pohárů a zákusků. Já ze všeho nejvíce milovala punčový řez. Takže jakmile přišla obsluha, tak jsem si jeden objednala. A k tomu vodu, jelikož to bylo až moc sladký. Netrvalo dlouho a přinesli mi mou objednávku. „Děkuji,“ řekla jsem tiše a slušně. Vzala jsem si vidličku a ukrojila si malý kousek nezdravého, ale velmi dobrého pokrmu. Přitom jsem se dívala oknem ven.

Všechna procenta prosím do magie

Objasnila jsem své společnici to, že jsem nic nemyslela špatně. Ona se chytla za hlavu a zřejmě jí mrzelo to, jak to podala. „To je v pohodě,“ řekla jsem a dívala se do země. Odkopla jsem jeden menší kámen přímo před sebe. Kutálel se a stejně se zase zastavil. Znovu jsem do něj však nekopla a nechala ho za sebou. Už jsem tu nemohla nic prohlížet, protože to vypadalo na každém rohu skoro stejně. Prostě lavičky, stromy a lampy. „Neberu,“ pověděla jsem a pokrčila nad tím rameny. Nikdy jsem si takhle dlouho nepovídala s druhým vlkem, aniž by se objevil nějaký problém. Tady se objevil, ale zatím to nebylo tak hrozné, abych musela utéct. Prostě jsem šla dál a čekala, jaká konverzace nastane teď. Doufala jsem v nějaké lehčí téma, které by nerozpoutalo další neshody.
Maya mi řekla, že když v té smečce byla naposledy, tak tam byli pouze čtyři členi. Zamrkala jsem překvapením. „To je opravdu málo,“ řekla jsem trochu smutně. Nepřemýšlela jsem nad tím, že bych se tam přidala. Chtěla jsem jen informace. A ty jsem měla. Byli velmi špatné. Ta smečka byla malá, takže to vypadalo, že není zrovna dobrá. A vždycky byla chyba v alfě. Proto jsem nepřevzala svojí rodnou smečku po tom, co zemřeli mí rodiče. Bylo to stresující a celkem těžké. Vlk to musel mít v krvi. Radši jsme změnili téma na její magii. Což už nebylo tak pěkné téma, protože jsem z toho nebyla tak odvázaná, jak zřejmě čekala. Řekla jsem jí to narovinu. Chtělo to hodně odvahy, ale utéct jsem mohla vždycky. Vysvětlila mi, jaký k tomu má postoj. „Já tě chápu. Ale já k magiím nemám takový vztah, jako ty,“ řekla jsem jí zase svůj postoj.
Nakonec jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Ráda jsem tě poznala, ahoj," řekla jsem a odešla jiným směrem.

//→Cukrárna

Maya mi řekla, abych nesoudila tak rychle. Zamračila jsem se nad tím, ale rychle jsem svůj obličej vyhladila, aby nemohla něco říct. „Nesoudím. Kdyby soudila, tak bych řekla, že je to špatně,“ řekla jsem na svou obranu. Nelíbilo se mi, že mi říká, co mám a nemám dělat. Avšak nic jsem na to neřekla. Věděla jsem, že by to nedopadlo moc dobře. Proto jsem prostě mlčela a šla dál. Dívala jsem se na fenku a přemýšlela nad tím, jestli bych si taky nepořídila svého vlastního psa. Každý den by mě rozesmál. Věděla bych, jak mu pomoci, kdyby mu bylo nejhůř. Zase jsem ale věděla, že jsem vlkodlak a ten pes by mě nemusel mít později rád. A to jsem nechtěla riskovat. Radši jsem požádala Mayu, aby mi něco řekla o zdejší smečce. Řekla mi to, kde ta smečce vlastně sídlí a kdo je alfou. „Kolik je tam vlků?“ zeptala jsem se, abych věděla, jak početná vlastně je. Nechtěla jsem někam, kde by bylo málo vlkodlaků. Ale zase ne někam, kde by mě odmítli kvůli tomu, že mají plno.
Začali jsme se bavit o magii. Maya mi na to řekla, že se spíše neobjeví u lidí. Nadpřirozené osoby k tomu mají více předpokladů. Dokonce začala mluvit i o mě. Možná nevědomky. Pokrčila jsem rameny. „Já osobně spoléhám na sílu mého vlka. Ne na magii,“ pověděla jsem a potom sledovala, jak vytvořila sněhovou kouli ve své ruce a hodila jí Ajše. Ta jí chytila, ale přeci jenom to byl sníh. Maya byla zřejmě trochu vedle z mé reakce. Nebyla jsem z toho totiž tak šokovaná, jak si asi každý myslí. Najednou mi řekla, co by mi mohla udělat. Znovu jsem pokrčila rameny. „A proč bys mi to dělala?“ zeptala jsem se jí narovinu a podívala se na ní. „Nic jsem ti neudělala. A pokud se ti nelíbí, že nejsem tak odvázaná z magie, tak se potom omlouvám, ale už jsem poznala lidi s tvojí magií,“ řekla jsem a znovu se podívala před sebe, abych viděla na cestu. Nevím, co se to se mnou dělo, ale byla jsem z téhle holky mírně naštvaná.

Omluvila jsem se za to, že jsem jí neřekla, kolik lidem jsem ublížila. Opravdu jsem si to chtěla nechat pro sebe. Maya se mě zeptala, proč se omlouvám. „Protože nejsem tak extrovertní a důvěřivá jako ostatní z tohoto města,“ řekla jsem důvod své omluvy. Vstala jsem a šla po chodníku. Prohlížela jsem si přitom celý park. Cítila jsem tu dalšího vlkodlaka, ale po chvíli jeho pach začínat mizet, takže jsem hádala, že odešel. Škoda, pomyslela jsem si a vyhrnula si mírně rukávy. Bylo mi nějaké teplo. Sledovala jsem fenku, jak běhá sem a tam. Divila jsem se, že nikam neutekla mezitím. Řekla jsem svůj názor na to, že každému se zde stane něco jiného. „Ano, to je pravda,“ pověděla jsem a přikývla. Všimla jsem si, že míříme někam dál od ostatních lidí, ale zatím jsem nevyváděla. Zůstala jsem v klidu a šla vedle Mayi.
Dívka mi dala návrh, abych se přidala k místní smečce. „Povíš mi o ní něco víc?“ zeptala jsem se. Avšak zájem jsem neměla. Věděla jsem, jak to se smečkami dopadá. Radši jsem pro teď byla tulák. Navíc už jsem jedné smečce byla zavázaná, bohužel. Měla jsem chuť se oklepat, ale udržela jsem se a dívala se přímo před sebe. Zeptala jsem se na to, jakou magii ovládá. Odpověděla mi však vyhýbavě, že u každého se projeví jindy. Věděla jsem, že je to individuální. Chápala jsem, že mi to nechce říct. „Jo, ale někdo tu magii mít ani nemusí,“ řekla jsem. Částečně jsem mluvila i o sobě. A bylo mi jedno, jestli jí to dojde, nebo ne. Viděla jsem, jak vytvořila ve své ruce sněhovou kouli – a to nebyla ještě ani zima a žádný sníh. „Pěkné,“ pověděla jsem jí na to. Došlo mi, že její magie musí být led. „Led je docela výhodný,“ řekla jsem a sledovala, jak pes chytá sněhovou kouli do tlamy, i když jí moc dlouho nevydrží. Přeci jenom to byl sníh. A pořád bylo docela teplo.

//Dnes asi ne :/ když jo, tak to zmizí a přibude post, ale spíše ne :)

Maya brala docela mojí vyhýbavou odpověď v pohodě. Neslyšně jsem si oddechla. Mohla být sice milá, ale neznala jsem jí. Klidně se mohla jen přetvařovat a potom mě zabít. Zastavila jsem své černé myšlenky, protože kdybych přemýšlela takhle pořád, tak bych nemohla existovat. Lidi byli všude. Někdo byl nebezpečný. Někdo ne. „Omlouvám se,“ řekla jsem na její odpověď a pokrčila mírně rameny. Nemusela jsem se omlouvat, ale přišlo mi to tak nějak vhodné. Už jsem prostě taková byla. Vstala jsem na nohy, protože jsem si myslela, že procházka by mohla být fajn. Aspoň jsem si mohla prohlédnout tenhle park a vědět, v jakém městě vůbec bydlím a co mám poblíž. Dobře, park sice nebyl zrovna blízko, ale zatím to tu bylo pěkné.
Fenka běhá kolem nás a je naprosto spokojená s tím, že může být venku a má poblíž dvě vlkodlačice. Řekla jsem, že se mi tohle město zdá nebezpečné. Maya s tím moc nesouhlasila. „Každý na to může mít jiný názor. Každému se zde může stát něco jiného,“ řekla jsem, abych nějak ten svůj názor obhájila. Řekla jsem jí i nějaké výhody, co se týče délky bydlení tady. Řekla mi něco o magii. Věděla jsem, že existuje, ale já asi žádnou neovládala. Nebo jsem na ní ještě nepřišla. „Pokud je někdo tady nový, tak si upíři i vlkodlaci více dovolují, protože to je nové maso,“ rozhodila jsem rukama a povzdechla si. Mírně mi sklesla nálada. Zase. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a podívala se na psa. „Jakou máš magii? Tedy, pokud se můžu zeptat,“ řekla jsem rychle, aby nedopadlo zase k nepříjemnosti, jako u její otázky na mě.