Příspěvky uživatele

To jí ten skvělý nápad vážně ještě nepřešel..? pomyslel jsem si ne zrovna dvakrát nadšeně. "No to je skvělý, ani se nemusim snažit a dostane se mi tak úžasné příležitosti, co víc si přát že" ušklíbl jsem se. Tahle věta byla vážně plna ironie. Jakékoli její připomínky k mému pokusu o jakousi omluvu jsem se snažil ignorovat.
Co se práce týče, Verity měla pravdu, ta mě míjela velkým obloukem. Alespoň jsem se o to snažil. Kvůli tomu jsem se ani nijak nevyjadřoval, jen poslouchal a sledoval ostatní.

Byl jsem zahleděl nejprve kamsi ven z okna, později do svého mobilu a nějak nic jiného nevnímal. Asi jsem měl za to, že mi nic neuteče. To jako fakt? Vážně se zase baví o práci? zaslechl jsem kratičký úsek jejich rozmluvy. Jasně, nejspíš jsem nějaká témata předtím vůbec neslyšel, ale nějak extra mi to nevadilo. Tak fajn, konec přemýšlení, zpátky do reality.
"Omlouvám se, jestli někdo něco říkal mě, byl jsem jaksi..mimo" konečně jsem promluvil. To slůvko na začátku mé krátké větičky mi sice dalo trochu zabrat, i když to stejně nebylo myšlené vážně. Jen jsem nevěděl nebo nechtěl vymýšlet nějaký jiný co nejrychlejší a nejjednodušší způsob, jak se vrátit zpět do konverzace. Prohlédl jsem si všechny přítomné, abych se ujistil, že se mezitím neobjevil někdo další u našeho stolu. Můj pohled o něco málo déle setrval na té nové dívce, která se nejspíš jmenovala Lacrimosa nebo tak nějak. To bylo jediné nové jméno, které jsem v jejich konverzaci zaslechl a přiřadil ho tedy jí.

Místo klasického smíchu a chuti jí tu hlavu vážně utrhnout jsem se nakonec jen pobaveně usmál. V ovládání emocí jsem nepřekonatelný. "No jistě, takový přátelský lidi jako já přece běžně pořádají seznamovací párky ve fast foodu." ušklíbl jsem se. Nemohl mi uniknou její rádoby nenápadný pohyb. "Kam se ženeš? Ty budeš hlavní organizátorka večera, když se tak krásně umíš seznamovat, tak nemůžeš být ode mne moc daleko, to se pak špatně domlouvá." řekl jsem stále tiše. Teď mi vážně vadilo, že je člověk a já si musim dávat pozor, abych mluvil tak, aby mne slyšela jen ona, což se mi zatim celkem dařilo. Poslouchal jsem, jak mne znovu představila a rázem jí probodl pohledem. Zatím jsem na to nijak nereagoval. Čekal jsem, jak na to zareaguje dotyčná dívka.

Já jsem Ver věnoval poněkud jiný úsměv. Takový, ze kterého bylo jasně patrné, že by mi měla být vlastně vděčná za mé klidné chování, přesněji za to, že má stále na krku svou hlavu. Brzy padl další návrh pro zvětšení našeho kruhu. Letmo jsem zkontroloval, kolik má tenhle stůl vlastně židlí. "Nemáš náhodou v plánu sem pozvat všechny přítomné, že ne?" řekl jsem tak, že dívka, na kterou byl dotaz směřován to rozhodně nemohla slyšet. Ve skutečnosti by mi ani ona nijak nevadila, ale tuhle poznámku jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

Jen nechápavě protočím očima. Další slušňák... Otočím se po zvuku rychlého otevření dveří a zadívám se na nově příchozí dívku. Rychle zjistím, že i ona je člověk, což už mě vážně nepřekvapovalo. "Ne, ale to neznamená, že je nová" odvětím klidně a podíval se na ni. Díky upířímu sluchu jsem dobře slyšel její tichý pozdrav, ale místo toho, abych ji též pozdravil nebo zůstal zticha úplně, jsem jí krátce kývl na pozdrav. To byla asi nejlepší varianta. Buď si toho nevšimne a když ano, tak na tom přece není nic divného na rozdíl od slyšitelného pozdravu.

Dále už jsem tuhle záležitost s An neřešil. Místo toho jsem sledoval, jak onen cizinec pomalu ale jistě přechází k našemu stolu. Zatím jsem jeho počínání nijak nekomentoval, po pravdě jsem mu celkově moc pozornosti nevěnoval. Ani jsem se nedivil, když Ver vyslovila svou nabídku a ještě míň tomu, že ji přijal. Mě osobně to bylo celkem jedno. Neměl jsem nic proti, ale žádný velký pozitiva jsem v tom také neviděl. "Ahoj.." řekl jsem nakonec z holé slušnosti. "Nepřijde ti, že se nějak moc staráš na to, že ji znáš co já vím, minutu?" řekl jsem chladně a věnoval letmý úšklebek Ver. Pokud jsem tu chtěl zůstat, tak jsem jí ani nic moc udělat nemohl, nehledě na to že mi stejně nijak zvlášť nevadilo, že mne představila. Má teorie o tom, že se opravdu jedná o nějakého nově příchozího se pochopitelně potvrdila, takže jsem tu zatím hodlal zůstat už jen proto, abych se něco dozvěděl.

Když dokončila svůj proslov ohledně mého chování, podíval jsem se na ní trochu stylem "no to snad nemyslí vážně". "Proč bych měl být spokojený? Kdybych jí tu vůbec nechtěl, řeknu to rovnou..navíc teď jsem nic tak hroznýho neřekl. nevině jsem se pousmál. "No nekecej a já si myslel, že všechny jsou jako ty..jejich smůla" pokrčím rameny. Za svůj život jsem se pochopitelně setkal se spousty takových holek, které radši utekly, než aby museli snášet moje připomínky...a já na ně většinou zapomněl pomalu ještě dřív než mi stačili zmizet ze zorného pole. I když na An asi jen tak nezapomenu, už jen kvůli té paměťové kartě. "No je pravda, že získat si mé přátelství rozhodně není snadné a spoustě lidí to za tu námahu nestojí...jejich smůla" řekl jsem ležérně ohledně mých přátel. Většina lidí mě z té lepší stránky totiž opravdu nikdy nepoznali. "Jo, asi jí to vrátim,ale s omluvou počítat nemůže" ušklíbl jsem se.
Na chvíli jsem se zamyslel. "Ne...asi je tu nový" usoudil jsem.

Samolibý úsměv mi zůstával i nadále. "No tím líp..a alespoň ti nechybí upřímnost" zkonstatoval jsem s úšklebkem. A aby to bylo naopak? Ale notak, tomu přece sama nemohla věřit. To rozhodně nebylo v lidských silách a i kdyby, nikdy bych to na sobě nenechal znát.
Nad náhlým rozhodnutím An jen protočím očima a sleduji jak mizí ve dveřích. "Pa" zamumlám ještě nevinně. Všimnu si, že jí cosi vypadlo z kapsy. Po chvíli váhání se zvednu a dojdu pro to. Byla to nějaká paměťová karta, tipoval jsem, že od toho foťáku. Někdy, pokud se ještě potkáme, jí to vrátim...možná pomyslel jsem si. Vrátil jsem se na své původní místo a cestou si všiml nově příchozího, což byl velice nečekaně také člověk.

Opět jsem se trochu samolibě usmál. "Ale notak, přece by ses neurazila" Já na tohle byl vlastně celkem zvyklý, takže to poslední, co bych řešil, jsou její pocity ze mně. Ne, že by mi nějak vadila, to vůbec ne, ale s ní to bylo zkrátka příliš jednoduchý. Ona byla ten typ, u kterého jsem prostě nemohl zůstat zticha, na rozdíl od An. Ta mi naopak připadala tak děsně miloučká a nevinná, že jsem se pomalu musel bát, že když budu mít nějaký kecy na ní, tak se mi tady rozsype. Jasně, byl to jen můj poněkud přehnaný dojem, ale stejně. "Bože, proč zrovna jazz?" řekl jsem s nepatrným odporem v hlase. Jazz nepatřil mezi mé favority, ale tohle jsem taky mohl čekat. Trochu pochybovačně se na ni podívám. "Nebezpečné? Při nejhorším mě unudíte k smrti" ušklíbl jsem se.

Hraně jsem se zamyslel.,, No když se to tak vezme, tak se s tebou bavím, vlastně si nemáš na co stěžovat" povrchně jsem se usmál. Tázavě jsem nadzvedl obočí když pro An najednou místo odpovědi na mou polo otázku byl důležitější nějaký hranolek na talíři.,, Ty taky zpíváš?" řekl jsem An s nadějí, že mi třeba řekne jaký má ráda žánr nebo tak, protože já bych se já to asi nakonec nezeptal. Pak jsem svou pozornost obrátil zpátky k Verity.,, No myslím že pár minut navíc už mě s vámi asi taky nezabije" ušklíbl jsem se. Už jsem se opět prestával snažit, takže jsem zase začínal být až arogantní.

Abych byl upřímný, moc jsem An nechápal. "No vidíš, neměla bys být spíš šťastná?" pousmál jsem se. Jasně, další možnost byla, že patří k těm, co se víc zajímají o ostatní než o sebe..což je další věc, kterou nepochopím. "No při nejhorším v baru se najde zábava pokaždý" ušklíbl jsem se. "Ale, když máš s kým a máš chuť, tak párty můžeš uspořádat kdekoli." dodal jsem.
Tak přece jen asi budu muset něco o sobě říct, ale co mám z té množiny spíše záporné formy zábavy vybrat? "Proč myslíš? Vypadám snad na to, že mám důvod být radši zticha?" dobíral jsem si ji. "No...zabývám se hlavně hudbou, především zpěvem a hrou na kytaru..a dřív jsem taky dost sportoval.." řekl jsem nakonec. To, jak hodně dávno už to je, jsem si samozřejmě nechal pro sebe.

"Jo to klidně můžeš" usmál jsem se na Ver a pak si konečně vyslechl odpověď od An. Na holku, co žije nějakých 18, 19 let nebo kolik jí tak může být, to neni zas tak špatný uznal jsem."Sice se ve focení moc nevyznám, ale i pár malých výstav je docela úspěch ne?" prohodil jsem směrem k An, kupodivu bez jakýchkoli jiných keců okolo. Pak jsem se trochu pobaveně ušklíbl, očividně nejsem jediný, kdo občas nevnímá ostatní.

"Pouze a jedině ta první varianta" ujistil jsem ji. Já a pracovat? A navíc v baru? Tak to fakt ne. I když mohl bych jim to tam vypít a pak zmizet. Mmm zajímavá představa...i když nereálná, teda pokud tu chci zatím zůstat. Následně jsem se podíval na An a čekal na její stoprocentně kostrbatou odpověď. Já jsem zatím zůstával ohledně sebe zticha, teď se řeší Aniny zájmy, tak co.

MH: Jžš já nečetl celý jeden příspěvek :D

Pokojská, barmanka, modelka...počkat tahle a modelka? podivil jsem se a znovu ji sjel pohledem, i když jsem toho vlastně ani moc neviděl, když jsme všichni seděli. Aninu teorii mi nezbývalo než potvrdit. "V případě, že si vybereš bar, bychom se asi potkávali trochu častěji" dodal jsem s úsměvem a sám uvažoval nad tím, jestli je to dobře nebo ne.