Příspěvky uživatele

Prvně jsem úplně nechápal, co jsem řekl tak vtipnýho, takže až její věta mi poskytla jisté odůvodnění, i když jsem se zhrozil už jen při té představě, že bych vážně ztratil své dokonalé vlasy, naštěstí to nebylo moc reálné. „Tak na to rovnou zapomeň, stejně by se ti to nepovedlo“ řekl jsem, bylo zcela nepravděpodobné, že by se ke mně kdokoli během spánku nějak víc přiblížil a já o tom nevěděl, navíc když po většinu času stejně ani nespím. Než jsem znovu promluvil, spokojeně jsem se pousmál, evidentně měla mnohem lepší náladu a nutno dodal, že to je taky moje zásluha. „No, to taky nechápu..“ řekl jsem naoko vážně a a díval se na ni asi tak, jako se na drzého žáka dívá učitel těsně před vyřknutím trestu, takový ten kázeňský a zároveň lehce vítězný pohled. I když to nebylo řečeno zcela vážně, stejně jsem nemohl pochopit, jak někdo může pochybovat o mých schopnostech. Na její otázku už jsem neodpovídal, jen jsem se lišácky usmál a v očích mi proběhla jiskra. Možná jsem dokonce na tuhle větu podvědomě čekal, takže nyní jsem hodil úplně všechno za hlavu s odhodláním vychutnat si tuto chvíli dřív, než skončí. Polibky jsem jí toužebně oplácel, zatímco ruce už automaticky zaujaly své klasické místo, jednou jsem přejel po jejím stehně a zastavil se až v té chvíli, když už mi v dalším postupu začala bránit linka a druhou položil na její bok.

Byl sice úspěch, že i přesto, že začala zrychleně dýchat a všechno to ostatní mě nechala pokračovat, ale zprvu to vypadalo, že to celé skončí ještě dřív, než to mohlo pořádně začít. Mnohem lepší to bylo až v momentě, když mi polibky začala vracet a kdybych zrovna neměl rty tak zaměstnaný, jistě bych se vítězoslavně usmál. Cítil jsem, jak se chvěje a nebyl si úplně jistý, jestli je to spíš dobře nebo špatně, ale rozhodl jsem se to neřešit. Vydržel bych se takhle líbat nejspíš hodiny a vlastně se mi vůbec nechtělo přestávat, ale na druhou stranu nic se nemá přehánět. Po chvíli jsem toho tedy skutečně chtě nechtě nechal a chvíli ji jen mlčky pozoroval, popř. jí nechal prostor kdyby mi náhodou chtěla říct něco ve smyslu, že jsem se úplně zbláznil a pak se vrátil k předchozímu tématu. "No sice musíš být hrozně naivní, jestli si myslíš, že vymyslím něco originálního, ale budiž a máš pravdu, kavárna pro mě je romantický místo, ale na druhou stranu si tam aspoň nenamočím vlasy" vysvětlil jsem a vlastně jsem mluvil přesně tak, jako by se tohle mezitím vůbec nestalo. "Ovšem konečný výběr nechám na tobě" usmál jsem se a čekal, co teda řekne. "A mimochodem, tys vážně pochybovala o tom, že se trefím?" zeptal jsem se udiveně, ale myslel to s humorem.

„Jasně jasně, už mlčím“ zasmál jsem se a i já už tohle téma hodil za hlavu. „Ty si prostě nedáš pokoj a pořád mě budeš nutit něco vymejšlet“ ušklíbl jsem se. „No ale když to vezmu tak, že bychom mohli jít někam, kde jsme ještě nebyli, tak se nabízí třeba kavárna“ řekl jsem to první, co mě napadlo. „A nebo se můžeme na celý ten přicházející déšť vykašlat a jít co já vim třeba k jezeru , i když to pak budem nejspíš oba vypadat jako blázni" dodal jsem, protože mi došlo, že u jezera, zkrátka někde venku, se možná líp odreaguje než uvnitř mezi lidmi, ale byla to jen moje teorie, která možná byla úplně nesmyslná, vzhledem k tomu, že jsem nikdy moc cizí pocity neřešil. Vypil jsem zbytek sáčku a podobně jako Lott ho vyhodil, nač se namáhat s chůzí sem a tam že. I když většinou piju způsobně, stejně jsem si pro jistotu otřel ústa a se zvláštní jiskrou v oku se podíval na Lott. "Když už jsme u těch nápadů, mám ještě jeden úžasný nápad...i když si pořád nejsem moc jistý, jestli to mám riskovat" začal jsem, i když ten konec už řekl spíš tak jako sám pro sebe a přistoupil ještě blíž k ní. Váhavě jsem položil ruce na její stehna, uvědomoval jsem si, co riskuju a že je taky dost možný, že mi to nevyjde ale občas zastávám názor, že nejlepší terapie je terapie šokem. Celou tu dobu jsem se jí upřeně díval do očí, abych líp rozpoznal, jestli náhodou nemám přestat, zatímco rukama jsem přejel od stehen k pasu a jestliže mě doteď nezastavila, tak jsem ji políbil. V tomhle polibku už trochu vášně a touhy bylo.

"Možná pro ostatní, pro mě je šedesát minut prostě hodina, kdežto spojení pár minut má být chvíle a hodina mi jako chvíle moc nepřipadá" hájil jsem se. "Alespoň ne v době, kdy mám na něco čekat" dodal jsem vzápětí. Když navrhla, že bychom se měli nejprve najíst, musel jsem její větu prostě trošičku upravit. "Oprava: Ty by ses měla najít, ale návrh přijímám" ušklíbl jsem se. Já jsem nikdy nevycházel z domu, pokud jsem nebyl dosyta najedený, neboť jsem si byl dobře vědom, že lidská krev a s ní spojený zákaz v tomhle městě je mou slabinou a že pokud budu mít vážně hlad bude záviset na síle motivace, jestli se budu chtít hlídat nebo ne. Dokážu se totiž hlídat dost dobře a dlouho, ale jen pokud se mi bude chtít, jakmile ztratím zájem, pak už nevidím jediný důvod, proč bych někoho neměl zabít, protože smrt nějakého neznámého člověka je to poslední, co by mi mělo vadit...navíc vím, že někde uvnitř mě stále ten chladnokrevný zabiják je, jen je pohřbený hodně hodně hluboko. No jo, je ještě hodně věcí, co o mě Charlotte neví, vlastně téměř celá moje minulost. Dřív než jsem mohl začít znovu nad něčím uvažovat, upoutala Lott svým momentálním postojem mou pozornost. Sice to nebylo nic, co by zrovna mě mělo nějak extra zajímat, ale přesto se můj pohled přesunul do těch nižších partií jejího těla. Brzy nato už ke mě letěl sáček s krví, který jsem bleskurychle s děkovným úsměvem namířeným na Lott chytil. Roztrhl jsem ho a napil se, zatímco jsem kráčel k lince, na které seděla. Zastavil jsem se těsně u ní, zkoumavě si ji prohlížel a jedním loktem se z boku opřel o linku.

//Sorry, wifi nechce spolupracovat, takže tenhle příspěvek píšu už po třetí :D

Poměrně brzy jsme se dostali k našemu aktuálnímu cíli alias jejímu domu, kde jsem chvíli čekal až odemkne a následně vešel dovnitř. Jakmile jsem zaslechl tu klasickou větu, abych se choval jako doma, už jsem měl namířeno někam do obýváku, ale nakonec se zarazil a než jsem pokračoval dál v cestě, radši jsem si vyzul boty. Jednak to bylo vážně blbý válet se na její pohovce v botách a taky to bylo celkem výhodný vzhledem k tomu, že jsem počítal s nějakým tím zdržením, aspoň je nebudu mít pořád na nohou. Pak už jsem se přesunul do obýváku, kde jsem si pohodlně lehl na pohovku, ostatně moc možností jsem neměl, chodit z jednoho rohu místnosti na druhý a počítat vteřiny mi jako dobrý nápad totiž nepřišlo. No okamžik jsem se lačně podíval směrem ke kuchyni, ale nakonec i tento nápad zavrhl. Vhledem k tomu, že trpělivost vážně není má silná stránka pro mě bylo i 5 minut dost, takže po těchto pěti minutách jsem sáhl pro ovladač k televizi a doufal, že budou dávat taky něco jinýho než programy o vaření, telenovely a zprávy. Po nějaké době jsem uslyšel kroky, takže doufaje že je hotová jsem vypnul televizi a vracel se k Lott. "Tomuhle neříkám pár minut" rýpl jsem si, ve skutečnosti to vlastně nebylo tak hrozné, ale já si to prostě nemohl odpustit. "Ale evidentně to stálo za to" dodal jsem. Dovětek, že jí to sluší nebo tak něco už jsem vypustil a místo toho si ji jen s úsměvem prohlédl. Vypadala opravdu mnohem líp a nejen proto, že byla upravená a lépe oblečená, to by to vypadalo, že se mi líbí jen takový typ holek, což neni tak úplně pravda, ale hlavně proto, že to celkově tvořilo dojem, že už není takový uzlíček nervů.

Charlotte

„Máte pravdu takové štěstí už bych mít znovu nemusel“ odvětil jsem pohotově a musel se pousmát nad tím, jak se snažila být tak strašně sebevědomá. Skoro jsem se v ní začínal poznávat. No i když..ne to ne, do mě má ještě daleko. „Kdo by taky nebyl, ale musím říct, že i já jsem rád, že jsem vás mohl poznat“ pousmál jsem se. Je to pravda? Vážně jsem tak rád, jak říkám? Těžká otázka i když lepší by byla asi do jako míry jsem rád, ale teď na tom přece nesejde. „Souhlasím..tak kam se chcete vydat nyní?“ zeptal jsem se čistě ze zvyku, ale vůbec jsem neměl v úmyslu čekat na její odpověď. „Co třeba klub?“ navrhl jsem vzápětí. Vyčkal jsem na její reakci a poté se i s ní vydal směrem k východu, přičemž jsem si po cestě ještě stihl vyzvednout cenu z tomboly.

--> Noční klub

Charlotte

Když ta žena, mimochodem ve velice zajímavém kostýmu, alespoň tedy z mého pohledu, dokončí svůj proslov a ukončí tak losování cen, opět jsem svou pozornost alespoň z té větší části přesunul k Lott. "Já jsem samozřejmě pro, takovou příležitost si nemohu nechat ujít..tedy jen za předpokladu, že zde už o nic nepřijdem" řekl jsem nakonec, vážně jsem neměl ponětí, jestli se tu ještě něco bude dít či nikoli. Ještě jsem se na chvíli vrátil k předešlému rozhovoru. "Mimochodem, to jste vlastně celkem spokojená, že jste se mohla přesvědčit, že nejsem jen výplod fantazie, ale že ta dokonalá bytost přece jen existuje" pousmál jsem se, tohle jsem prostě nemohl nechal bez komentáře, i když pravý gentleman by se jistě tak nevychvaloval.

Charlotte

Zvládla to, vykecala se z toho a docela příhodně, teď jen nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale musel jsem se u toho pobaveně usmát. „Ach tak, v tom případě jste mě vlastně alespoň podle jména znala již před tím a vaše návštěva nebyla tak úplně neplánovaná“ uvažoval jsem. Nad její další otázkou jsem se na chvíli pozastavil a snažil se vymyslet co nejlepší a nejuspokojivější odpověď. „Víte vůbec, jak často právě ti nejhezčí muži bývají bez přítelkyně? Navíc to bych vás pak z největší pravděpodobností nepotkal..to by byla zbytečná škoda, nemyslíte?“ pousmál jsem se. Náhle se hudba podezřele moc ztišila, až nakonec kapela přestala hrát úplně, což znamenalo, že my jsme přestali tancovat. Brzy mi došlo, co se děje, konečně došlo na vyhlášení tomboly. Sledoval jsem, jak členové poroty postupně losovali čísla a příslušné ceny, aniž by mě nějak extra zajímalo, co vlastně vyhraju, ostatně tak jako obvykle.

Charlotte

Na její poznámku ohledně toho, jaký jsem skvělý tanečník jsem se pousmál a už už chtěl odpovědět něco ve smyslu „Já vím“ podle zvyku, ale rozmyslel jsem si to a řekl něco, co se mě sice opět vůbec nepodobá, ale tomu gentlemanovi, kterého momentálně zatím docela úspěšně hraji jo. „Děkuji slečno...ale nyní trochu uvažuji nad tím, kde jste přišla na mé příjmení, nepamatuji si, že bych vám ho teď někdy řekl“ provokativně jsem se usmál. Pokud jsme měli být pro sebe cizí, tak jsme teoreticky nemohli vědět naše jména, což znamenalo, že nyní se naše hra asi pomalu chýlí ke konci, i když pořád je tu možnost, že se z toho nějak vykecá. Při tanci jsem s ní udělal jednu elegantní otočku a lehce jsem natáhl ruku, čímž jsem ji donutil nebo spíš podnítil k tomu, aby se pod ní podtočila.

„Jistě, já na to budu myslet a pokusím se, aby se to už nestávalo“ pousmál jsem se na oko omluvně a na okamžik se tak vrátil k našemu tématu ještě před tím tancováním. Zatím se mi celkem dařilo se v tomto společenském kruhu pohybovat, i když kdybych nebyl tak dobrý herec, jistě už bych se dávno začal smát tomu, jaké zdvořilostní kraviny tu teď vykládám, věty, které bych jindy za normálních okolností nikdy nepoužil. Pak už jsem ji mlčky vedl na parket a už byl tak nějak smířený s tím, že hold dneska asi budu muset tancovat, i když to nic neměnilo na tom, že se mi do toho nijak zvlášť nechce. Za tohle by mi měla být vděčná do konce života pomyslel jsem si. Nakonec jsem se s ní zastavil někde, kde bylo volno a automaticky jí dal ruku kolem pasu, čímž jsem si ji k sobě více přitáhl. Vzhledem k tomu, že písnička, co právě hrála, se ještě nechýlila ke konci, nemělo smysl nějak dlouho vyčkávat, takže jsem počkal jen proto, abychom se sladili s hudbou a ve správnou chvíli začal tancovat. Tady šlo spíš o to začít na správnou dobu, což díky mému hudebnímu cítění nebyl žádný problém.

Charlotte

"No samozřejmě, neměl jsem nic jiného na práci než vás pozorovat, abych zjistil jaká alkoholová společnost pro mě bude nejlepší" ironicky jsem se usmál. Jestli je tu někdo, kdo od toho druhého zálibu v bourbonu odkoukal, tak to byla ona ode mě, přece jen pořád jsem starší a bourbon miluju celou tu dobu, ale tohle jsem vážně neměl v úmyslu rozebírat. Když začala s tím tancováním, ani mě to moc nepřekvapovalo, jenže zároveň jsem moc dobře věděl, že nemám na výběr a že se tomu tedy prostě nevyhnu. Vlastně ani nevím, proč se tomu chci mermomocí vyhnout když přitom tančit umím a dokonce dost dobře. Možná proto, že k tomu frajírkovi, kterým jsem po celou tu dobu byl se to prostě nehodí. Ovšem teď hraji úplně někoho jiného, takže to snad nebude tak hrozné. Nakonec jsem se pousmál, vstal z barové židličky a jako pravý gentleman ji slovy "Smím prosit" vyzval k tanci. No výborně, ještě jsem tyhle dvě slova nezapomněl pomyslel jsem si, i když jsem je vždycky používal jen v krajních případech, kdy jsem taky neměl moc na vybranou a zkrátka se to ode mě očekávalo.

Charlotte

Tahle hra mě kupodivu celkem bavila, i když jsem nevěděl jak dlouho to vydržím, ani ne tak proto, že bych se mohl prozradit, herec jsem byl dobrý, ale spíš proto, že na společenskou, spisovnou, zdvořilostí a formální mluvu moc nejsem. "V to také doufám" pousmál jsem se. Ona rozhodně nebyla tak mizerná společnost na to, abych se musel bát, že se budu nudit. "No vidíte, očividně máme stejný zajímavý názor na výběr naší společnosti" usmál jsem se a napil se ze své sklenky, se kterou jsem si celou tu dobu pohrával. Trochu pobaveně jsem se usmál nad její zajímavou otázkou. "Ne, mám svou hrdost, na ženy zásadně nestřílím" odvětil jsem jako bych byl bůhví jak slušný muž, i když je tomu ve skutečnosti právě naopak, když už někoho zabiju, tak je mi jednu jestli je to muž, žena, dítě nebo hermafrodit.

Charlotte

Seděl jsem u baru a více méně už jsem jen čekal na vyhlášení tomboly, které se ale zatím nějak nekonalo. Po chvíli si ke mně přisedla na první pohled nějaká blondýna v šatech, co se rozhodla dělat mi společnost, na tom není nic neobvyklého, takže mě zprvu ani nenapadlo, že by to mohlo být někdo známý. Hlas byl zpočátku také neznámý, i když při bližším zkoumání už mi někoho připomínal. Kdybych si víc všímal těch, se kterými jsem trávil svůj čas, určitě bych ji poznal okamžitě, takhle mi chvíli trvalo, než jsem v ní poznal Charlotte. "Dobrý večer slečno, ale ano, bavím se tak, jak jen se někdo u baru se sklenkou bourbonu bavit může" pousmál jsem se rafinovaně. "I když musím říct, že teď se budu jistě bavit ještě mnohem více, když vedle mě sedí někdo s tak krásnýma očima, jako máte vy" dodal jsem vzápětí a tu zmínku o očích použil dalo by se říct schválně.

Došel jsem k ní zadíval se jí do očí. "Tak to bych si je asi měl zapamatovat" řekl jsem tiše a stále si prohlížel její oči do doby, než mě objala a věnovala mi jakýsi polibek na rozloučenou. Další druh polibku, který jsem já jen tak nerozdával. Následně jsem se s ní za doprovodu mého úsměvu rozloučil a vydal jsem domů. Dokud jsem šel lesem, mohl jsem si vzhledem k denní době dovolit vzít to upíří rychlostí, takže z lesa jsem byl dá se říct za chvíli, pak už stačilo projít městem až k mému domu, tam najít něco, co se dá použít jako maska a mohlo se jít na ples.

--> Domek Alexe --> Taneční sál

Byl jsem stále zticha, ale spíš kvůli ní než kvůli sobě, mě osobně to ticho začínalo pomalu ale jistě lézt na mozek, takže jsem byl vlastně celkem rád, když promluvila. "Ples?..Jo jasně, to bychom asi měli" souhlasil jsem poté, co jsem se zorientoval, protože po pravdě jsem na ten ples málem zapomněl. Vstal jsem a slezl dolů, přičemž jsem sice dával pozor, ale navenek jsem pochopitelně nedal žádnou přehnanou obezřetnost najevo. "Jo..teda pokud tě poznám" usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, že to má být vlastně ples v maskách. Já jsem samozřejmě nic připraveného neměl takže to bude spíš cosi, co najdu všemožně po domě než nějaká bůhví jak dokonale propracovaná maska.