Příspěvky uživatele

Samozřejmě ho začala omlouvat, pořád to přece kdysi byl její přítel, a vlastně tak celou vinu hodila nesmyslně na sebe. „Ne, nebylas pitomá, byla jsi prostě člověk a reagovala jsi jako člověk, to přece nebyla tvoje chyba“ povzbudivě jsem se pousmál. Já sám jsem nevěděl, jak bych asi zaregistroval, kdybych se něco takového dozvěděl ještě v době, kdy jsem býval člověk. Možná bych to bral jako další životní výzvu a vlastně byl i rád, že někoho takového znám..a možná taky ne. Celkově mi přišlo zvláštní, že se vůbec snažil o nějaký opravdový vztak, když Lott byla člověk a on se evidentně neuměl zas až tak odbře ovládat, ale to už jsem nekomentoval. Poté, co jsem se konečně odhodlal jí odvyprávět počátek té nejtemnější části mého života, jsem ji nejistě sledoval a čekal, jak zareaguje. Určitě se vyděsila, to bylo jasné, ale nic neřekla, neodsoudila mě, nevyčítala mi to, prostě nic. Upřímně mě to celkem překvapilo, vypadalo to, jako by se s tím smířila, takže bych vlastně měl být rád. Jediný důvod, proč jsem jí to nechtěl říct byl, že jsem se bál, aby mě kvůli tomu neodvrhla, že by se mi mohly vrátit vzpomínky na rodiče, to mě vážně netrápilo, takže nyní, kdy už to ví a ze mě to konečně spadlo, měl bych mít takový ten radostný pocit úlevy, tak proč se tak sakra necítím? Že bych prostě nevěřil tomu, že by jí to nevadilo? Možná. Pak už přišel ten osvobozující moment, kdy přešla k další otázce, takže jsem tyhle starosti ve své hlavě alespoň na chvíli odložil. Na její dopověď jsem jen přikývl. Zde zazněl další z těch propastných rozdílů mezi námi dvěma. Jí se příčilo někoho zabít a proto se vždy nakonec ovládla, mě ne. Mě bylo jedno, že někoho zabiju, takže jsem neměl důvod se ovládat a co bylo úplně nejhorší-mě nejen, že to vůbec nevadilo, ale právě naopak, mě se to líbilo…a pořád vlastně líbí. Tuhle svou stránku zabijáka v sobě budu mít pořád, jen se jí teď snažím potlačovat, ale tohle se Lott nejspíš vážně nikdy nedozví. Takhle si bude myslet, že ty časy jsou pryč, bude to tak lepší. Když zkonstatovala naší současnou situaci, souhlasně jsem se uchechtl. Ještě předtím, než jsem pokračovali ve hře, mě políbila, což jsem jen a jen uvítal, samozřejmě se do polibku náležitě zapojil, takže jsem ho trochu prodloužil. Pak už opět začala vtipkovat, což mi alespoň povrchně dodávalo pocit, že by mělo být zase vše v pořádku. „No tak vzhledem ke svému věku už vážně poslouchám spíš takový ty dechovky a lidové písně" ironicky jsem se ušklíbl. "Ne tak převážně rock, občas částečně pop" dodal jsem už správnou variantu. U mě to byla jasná odpověď, vždyť jsem býval rockový zpěvák, co jiného bych měl asi tak poslouchat. Možná jsem se teď taky mohl zeptat na něco podobně oddechového, ale já měl v hlavě úplně jinou otázku. "Víš o tom, že bys ovládala nějakou magii?" zeptal jsem se, chtěl jsem mít přehled, i když je pravda, že z těch pár náznaků, co jsem s ní zažil, jsem měl takové tušení. ale pro úplnost jsem se radši zeptal. Možná o tom taky vůbec nevěděla, ale co já vím. Vlastně je celkem zvláštní, že se na to ptá zrovna někdo jako jsem já, kdo se stále nedokáže donutit k tomu, být chvíli soustředěný a snažit se tak nějak vylepšit své bídné schopnosti. No, asi bych s tím vážně měl začít něco dělat.

Očekával jsem, že na tuhle otázku neodpoví úplně klidně a okamžitě, takže jsem jí beze slova nechal, ať se klidně napije, ale když se poté napila ještě s lahve nejspíš v naivní představě, že jí to pomůže, už mi trochu cukly koutky. Pak už jsem k mému překvapení celkem zaujatě poslouchal její příběh. Celkem mě překvapilo, jaký postoj měla tenkrát k upírům, ale mnohem víc mě samozřejmě překvapilo impulzivní a naivní chování onoho Sebastiana. "Aha..." řekl jsem soucitně. "Ale stejně mi to přijde zvláštní, jak jsi vůbec mohla něco mít s takovým šílencem?" podivil jsem se a i když jsem to řekl nahlas, řekl jsem si to spíš sám pro sebe, než abych očekával nějakou odpověď. Chvíli jsem uvažoval, jestli se v takových chvílích obvykle neříká něco ve smyslu "tak to je mi líto", ale nakonec už jsem nic neřekl. Každopádně jsem byl rád, že je mi otevřená, že mi to řekla, a že vím zase další zásadní část její minulosti. Když mi následně jen tak z ničeho nic řekla něco ze svých momentálních pocitů, jen jsem se šťastně a souhlasně usmál, vlastně jsem byl taky rád, Lott ze mě dělala lepšího člověka (upíra). Pak už jsem začal sáhodlouze uvažovat, jak na její otázku odpovím. Buď jsem jí mohl striktně odpovědět opravdu jen na to, na co se ptala, a nebo jí taktéž odvyprávět celý příběh. "Rodiče se o tom, kdo nyní jsem, dozvěděli asi tak vteřinu před tím než umřeli a nevim tedy jak by se s tím bývali vyrovnali..takže vlastně ano, dalo by se říct, že jsem s nimi byl až do konce" řekl jsem trochu zamyšleně a už z tohohle by se dalo vydedukovat, kdopak asi stojí za jejich smrtí. Nakonec jsem si trochu zoufale povzdechl a znovu otevřel pusu s rozhodnutím, že i když by jí to mohlo dojít, stejně jí to řeknu. "Jinými slovy...po proměně jsem udělal asi největší chybu svýho života a to když jsem se hladový vrátil domů. Zcela pochopitelně jsem se nedokázal ovládat, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že..že jsem je prostě zabil..." objasnil jsem jí celou tuto záležitost, opět se zadíval kamsi do země a tentokrát měl vážně strach. Věděl jsem, že už se na mě nejspíš nebude dívat stejně a vůbec, kdo by si chtěl něco začínat s vrahem mj. i vlastních rodičů. Když o tom tak přemýšlím, já jsem vlastně ještě mnohem horší než ten její bývalý, nejsem sice šílenec, to ne, ale jinak..? "Fajn tak další otázka..em..snažila ses potom dělat to samý, co předtím nebo ti to úplně změnilo život?" zeptal jsem se po chvíli, co jsem si uvědomil, že je to vlastně pořád hra a tudíž bych měl pokládat další otázku, přičemž jsem se snažil dostat se co nejrychleji zase pryč od tématu rodina.

Nad jejím uvažováním o tom, že vlastně vůbec není můj typ jsem se musel pobaveně pousmát, ale zároveň mě to donutilo k přemýšlení. Ona vlastně měla pravdu, je úplným opakem toho, co jsem doteď vyhledával, ale že bych cítil zklamání? To se říct nedalo. "Možná právě proto náš vztah dopadl jinak než ty předchozí" usmál jsem se. Pak už jsem jí celkem stručně odpověděl na její otázku a nakonec to vyznělo přece jen o něco lépe, než jsem si myslel, dokonce jsem za to dostal i pusu, no komu by se tohle nelíbilo. Poté, co mi řekla, že nikdo z její rodiny upírem nebyl a a ni o ničem takovém nevěděli mě hned napadla další otázka s tímhle související. Chvilku jsem uvažoval nad tím, jak by asi moji rodiče zareagovali, až by jednou zjistili, že jsem upír. Oni totiž byli jedni z mála, kteří o těchto nadpřirozených bytostech věděli a snažili se mě ochránit...ale jaksi marně. Ono taky ochrana tím způsobem, že to přede mnou tajili bůhví jak chytrá nebyla. Když položila svou další otázku, kupodivu mě ani nezasáhly žádné děsivé vzpomínky, žádné výčitky svědomí. Zkrátka tyhle pocity už jsem dlouho nepociťoval, což mi sice poskytovalo jistou výhodu v tom, že když už mám promluvit o své rodině, můžu si být aspoň jistý. že nezačnu být smutný ani nic podobného, ale nevím, jestli je to úplně výhoda, přece jen byla to má rodina, měl bych truchlit. "Ne byli to lidi, ale o nadpřirozenu do jisté míry věděli" odvětil jsem. Z toho, že jsem mluvil v minulosti a také z podle toho, že jsem řekl, že to byli lidé, je jasné, že už tedy opravdu nežijí, ale zatím nemělo smysl říkat, jak zemřeli, na to se přece ještě neptala. Tázavě a zvědavě zároveň jsem pozoroval, jak se ke mě přibližuje a na tváři se mi objevil letmý úsměv. "Takže..když teda tvý rodiče o tom nevěděli, co jsi dělala po proměně?" zeptal jsem se, osobně bych tipoval, že utekla, tak to chodí celkem často, ale co já vím, možná v té době už nežili, ale přišlo mi blbé se ptát kdy a jak zemřeli. Jasně, touhle otázkou jsem si ještě víc podkopal už tak poničenou půdu pod nohama, ale na druhou stranu, proč zbytečně oddalovat téměř nevyhnutelné.

Po její odpovědi se mi sice neznatelně ale přece jen trochu ulevilo, bylo sice znát, že asi takovou odpověď nečekala, možná stále ještě naivně doufala, že tentokrát konečně našla svého prince a ono zatím tohle, ale aspoň se nevyděsila, nějak převratně nezměnila názor, prozatím. "Možná..ale přesto pravdivé" odvětil jsem s typickým pokřiveným úsměvem a snažil jsem se vypadat důvěryhodně. Nechal jsem jí, ať si mě klidně hladí po ruce a a tak nějak automaticky a nevědomky jsem občas udělal to samé, ono to bylo takové uklidňující. Bože já si za chvíli vážně začnu připadat jak u psychiatra. Neboj se Alexi, to bude dobrý jen i pěkně všechno řekni vybavil jsem si nějaké ty nesmysly, co se obvykle říkávají a musel jsem se pobaveně pousmát. "Jen sedm, to bych možná tipoval i o něco málo víc" řekl jsem jí svůj názor, no dobře stejně bych o moc víc neřekl, ale přece jen, že to nebylo ani 10 let? To mě celkem překvapilo, ale nějak zvlášť mi to nevadilo. I když počkat, nejsem tak náhodou v tom případě pedofil? (:D) "Tak samozřejmě" přitakal jsem s pobaveným úsměvem ohledně toho, že na 28 vypadá dobře. Všiml jsem si, že hned poté lehce zesmutněla a nemusel jsem umět číst myšlenky, abych se dovtípil, že to má nějakou souvislost s právě probuzenými vzpomínkami. Odpověď na její další otázku z mé strany nebyla vůbec složitá, ale stejně mi přišlo trochu blbé jí to jen tak v klidu říct. "Ne" odvětil jsem po chvíli. "Až teď" dodal jsem vzápětí možná proto, abych to trochu vylepšil a tentokrát se jí po celou dobu upřeně díval do očí. Pořád mi to ještě znělo zvláštně nepřirozeně, říct o sobě, že jsem zamilovaný. To slovo ke mě vůbec nesedělo, ale ono si zvykne, já si zvyknu. Chvilku jsem přemýšlel nad svou další otázkou. "Věděla o upírech tvá rodina popř. byl někdo z vaší rodiny a celého příbuzenstva upír?" zeptal jsem se, jasně ptát se na rodinu byl vždycky celkem risk a v mém případě obzvlášť, ale co už, stejně bychom se k tomu jednou dostali.

Když mi odsouhlasila mou odpověď, dalo se z toho tedy pochopit, že to vnímá stejně, což bylo vlastně dobře. Poté už mi začala odpovídat na mou otázku a v tu chvíli jsem úplně nevěděl, co si myslet. Co jsem vlastně čekal, že řekne? No nejspíš určitě o něco větší počet. Po její odpovědi jsem si už velice snadno spojil nějakého toho Sebastiana s tím hajzlem, o kterém mi vyprávěla tenkrát na louce, ale prozatím jsem se nevyptával. Vzhledem k tomu, že byl dle jejích slov jediný, kterého kdy milovala, musel to být on. Na okamžik se mě zmocnila opět ta mě důvěrně známá touha vraždit. Přece jen, teď už nešlo jen o Lott coby nějakou mojí kamarádku, ale o Lott jakožto o mou přítelkyni a tu bych přece měl chránit a to nejen fyzicky, ale i duševně co se týče její cti apod. „Aha…tak to bych se vlastně měl cítit výjimečně co?“ usmál jsem se. Pak už ovšem opravdu přešla k těm nepříjemnějším otázkám, hned poté, co svou otázku vyslovila, jsem si lehce povzdechl. byl jsem notorický lhář, takže mě to pochopitelně nyní hodně nutilo si něco vymyslet, alespoň trochu si přibarvit skutečnost, ale nakonec jsme to v sobě dokázal potlačit a donutil jsem se říct pravdu, i když velice velice stroze. "Spousty, spousty lidí.." povzdechl jsem si a dlouho se vyhýbal očnímu kontaktu s ní, než jsem se na ni konečně podíval a vážně se celkem bál její reakce. Vážně nevim, co budu dělat, bojim se její reakce po tomhle, co si asi tak bude myslet poté, co se dozví, že na seznamu mnou zavražděných jsou i moji rodiče? Tak pořád je tu malá naděje, že se to nedozví, že se nezeptá, ale věděl jsem, že ta naděje je opravdu velmi malá. Mezitím jsem taktéž znovu přemýšlel, jak dlouho už je Lott upírem a nenašel jsem jednodušší způsob než se jí na to prostě zeptat. "Jak dlouho že jsi vlastně upírem?" zeptal jsem se, no oproti Lottině otázce byla ta má celkem neškodná, tedy alespoň doufám.

Do mysli se mi na okamžik vloudila myšlenka, jak dlouho zvládne u těchto témat vydržet, než si uvědomí, že tohle taky může být poslední příležitost, jak se dozvědět věci, co by se jinak nikdy nedozvěděla aneb to, co jí opravdu zajímá. Když mi odpověděla na mou první část otázky, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo, ale ta druhá část už ano. Nasvědčoval tomu i můj pohled, asi tak něco ve stylu "Vážně? To se divim", ale nahlas jsem to nechal bez komentáře. Tohle bylo totiž přesně to, co bych já neudělal. Možná, že z pohledu ženy bych to bral trochu jinak co já vím, ale z mého pohledu mi přijde prostě naprosto absurdní, že bych se měl vyspat s mužem. To je asi jedna z těch věcí, ke kterým by mě nikdo nedonutil. Zatím se spokojeným úsměvem jsem ji pozoroval a čekal, na co se zeptá tentokrát. Musel jsem se pousmát, její otázka mě celkem šokovala, asi bych netipoval, že se na něco takovýho vážně zeptá, ale vlastně proč ne. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout, jak se tentokrát už vážně začervenala, ale co, aspoň byla taková roztomilá. Chvíli jsem přemýšlel a mezitím jsem si dolil a znovu se napil svého drinku, ale došlo mi, že i když jedna otázka souvisela s druhou, prostě na ně nedokážu jednoduše odpovědět. "To je těžký, asi jak kdy..na to prostě nedokážu jednoznačně odpovědět" odvětil jsem sice po pravdě, ale trochu neurčitě. Je pravda, že někdy jsem prostě fakt radši, když se de facto nemusím tak snažit a veškerou iniciativu převezme žena, ale někdy je to přesně opačně. "A co se týče toho svazování..jako ne že by se mi to přímo nelíbilo, ale úplně to nevyhledávám" dodal jsem, tyhle věci byly občas dobré pro zpestření a i když mě baví experimentovat a zkoušet něco nového, většinou to vyzkouším, ale nikdy mě to moc nenadchne. Moje otázka tentokrát byla jasná, i když by mě celkem zajímalo, jak by Lott odpověděla na tu svou otázku, nechtěl jsem se znovu opakovat a navíc na tu svou jsem se chtěl zeptat už předtím. "Tak já se asi vrátim zpátky ke klasice takže..kolik jsi měla vlastně chlapů a teď teda nemyslím takový ty, cos viděla fakt jen jednou v životě?" zeptal jsem se právě na takovou základní otázku, i když v hlavě jsem jich měl ještě spousty.

Začátek této pro mě obvykle neoblíbené hry se vyvíjel celkem dobře. Zvolila téma, na které jsem celkem paradoxně neměl takové problémy mluvit a i když někdo by se za takový sexuální život možná i styděl, já rozhodně ne. Tak hold někdo je zastáncem takové té příšerné věty „Až po svatbě“, jiný je jeho přesným opakem a bylo mi fuk, jestli se to někomu nelíbí. Lott stejně ohledně toho dobře ví, jaký jsem, takže nemělo smysl jí něco zatajovat a hrát si raději na slušňáka. „Neboj, společně to doženeme“ odvětil jsem s úšklebkem na její reakci. Nemyslel jsem to úplně vážně, ale spíš proto, že jsem si myslel, že by ona ani nechtěla, ale pokud někdy bude chtít, tak proč ne, já bych se tomu nebránil. „Jasný, jasný, uvědomuju si to“ ujistil jsem jí pobaveně a očekával odpověď. Ještě než mi odpověděla, stihla pustit nějakou hudbu, nijak zvlášť mi to nevadilo, takže jsem ani nijak neprotestoval a kupodivu neměl ani žádný jiný poznámky. Její první odpověď alias kabinky, to byla taková celkem klasika řekl bych, ale ta opera mě docela zaujala. Pak už přišla řada na další její otázku a ještě než ji položila, jsem dopil svůj drink. Byla to zajímavá otázka, první odpověď byla jasná, ale potom už jsem musel trošičku zapřemýšlet. „Tak trojku už jsem zažil a jinak..já toho zkusil poměrně dost a ten zbytek ani nějak zkoušet nechci“ odvětil jsem s tím, že kdyby to čirou náhodou chtěla konkrétněji, tak se hold bude muset zeptat. I když jsem v hlavě měl jednu takovou otázku, na kterou jsem se jí původně chtěl zeptat, jak jsem tak přemýšlel nad tím, do čeho bych já osobně asi nešel, vnuklo mi to další nápad na otázku. „Vyspala ses někdy s holkou? A pokud ne, udělala bys to někdy?“ zeptal jsem se a s neskrývanou zvědavostí v očích jsem se na ni podíval.

Už jsem se jen pobaveně pousmál, ale vlastně jsem jí musel dát za pravdu. Poté, co se trochu uklidnila a vypila můj sáček krve jsme se s lahví bourbonu a dvěma skleničkami vydali do obýváku, kde si Lott sedla na zem, což mě nevadilo, takže jsem si bez protestů sedl naproti ní a jen doufal, že hned nezačne nějakými otázkami, co jí nejspíš zajímají nejvíce, ale mě se na ně vůbec nechce odpovídat. Naštěstí se tak nestalo, takže jsem se jen lehce pobaveně usmál nad zvolenou otázkou, ale vlastně jsem za ní byl rád. Ovšem odpověď stejně nebyla vůbec jednoduchá. "To mám takhle narychlo jako vybrat jedno místo?" s mírným úšklebkem jsem povytáhl jedno obočí, ale nakonec jsme uvažoval jen chvilinku. "Tak třeba hřbitov a nebo takový ty...jo už vim vodní šlapadla" samozřejmě jich bylo více, například střecha domu či auta, balkon nebo třeba ve výtahu, tohle bylo spíš to první, co se mi krom těch klasických míst vybavilo. Pak už se dostala řada na mě a já měl otázku jasnou už od začátku. "Tak já sice vůbec neznám pravidla, ale já na ně stejně nikdy moc nebyl, takže i když nevim, jestli se může opakovat stejná otázka, já se chtěl od začátku zeptat na to samý takže...Jaké je tvé nejzvláštnější místo, kde jsi to dělala?" nevinně jsem se usmál a tu otázku zopakoval spíš tak pro úplnost, mezitím do obou skleniček nalil bourbon a ani jsem na ni nečekal a prostě se z té své rovnou napil.

„Možná kdysi, ale teď už to prostě nejde..no představ si, že by jsi přišla na nečekanou návštěvu“ dodal jsem ještě. Po celou tu dobu, co jsme se bavili na téma krev, jsem byl celkem v pohodě. Ano, by jsem sice dlouhá léta zvyklý, mít ji kdykoli se mi zamane, ale na druhou stranu taky vzhledem k mému věku jsem se naučil to ovládat, jednak teda proto, že jsem díky tomu měl nad ostatními jistý nadhled a taktéž jsem v případě potřeby mnohem více vydržel, což bylo mnohdy dost výhodné. Lott očividně tak v klidu nebyla, nechal jsem jí tedy se vydýchat a mezitím si ji zkoumavě prohlížel. „Myslíš, že bych tě tu takhle trápil všemi těmi kecy kolem, kdybych ti to pak měl odepřít?“ ušklíbl jsem se, vytáhl z ledničky jeden sáček s krví a podal jí ho. Již ve chvíli, kdy začala s tím, že má nějaký nápad jsem se zatvářil lehce podezřívavě a poté, co dokončila svou myšlenku, už jsem věděl proč, nejspíš mám vážně nějaký šestý smysl. Už při jejím slově pravda jsem lehce přimhouřil oči, kdybych byl člověk, nejspíš by mi naskočila husina, to slovo jsem prostě nikdy neměl rád, ale na druhou stranu jsem to musel dřív nebo později očekávat. Jednou už byla Lott moje přítelkyně tak není možné, aby o mě stále téměř nic nevěděla. Sice se mi do nějakého svěřování moc nechtělo, ale zase jsem si říkal, že pořád to bude vědět jen a jen Lott takže není, čeho se obávat. No dobře, je čeho se obávat. Co když na mě změní názor poté, co se dozví kdo doopravdy jsem? No uvidíme. "Tak fajn.." odvětil jsem nakonec s nepatrným povzdechem a otevřel jednu ze skříněk, ze které jsem vytáhl láhev čeho jiného než bourbonu. Alespoň něco pozitivního na celé téhle akci je-bourbon.

Klidně jsem se pousmál. „To by bylo moc nápadný, ta by nemohla být v obýváku“ odvětil jsem s nevinným úsměvem. Na její odpověď ohledně toho, že bych se ještě mohl i urazit jsem se už jen pousmál a potřásl hlavou. Hrát uraženýho můžu každou chvíli, ale doopravdy se neurazím téměř nikdy, protože většinou všechno stejně beru s nadhledem. Byl jsem rád, že v tomhle jsme s Lott jako v jedné z mála věcí stejní, prozatím se mi jí urazit nepovedlo. „To jsem neřekl, jen jsem ti chtěl nějak taktně oznámit, že ať už budeš do tý lednice koukat jak chceš dlouho, nic moc nevykoukáš“ odvětil jsem. Pravda, nějaké sáčky s krví tam byly, ale jinak vážně skoro vůbec nic. Zkrátka nyní bych si sem asi člověka pozvat nemohl nebo bych ho musel držet dál od lednice, jinak by mu ihned došlo, že něco není v pořádku. Buď by si myslel, že jsem doktor a mám dvě ledničky, ale ta mnohem pravděpodobnější verze by byla, že by se asi zděsil a nevím, jak bych mu to chtěl vysvětlovat. Jinde bych ho mohl zabít jakožto nepohodlného svědka, ale zde? Každopádně, když jsem se podíval do Lottiných rozzářených očí, uvažoval jsem, jestli mi vůbec dá na vybranou. Tedy, ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, přece jen je to prožitek pro obě dvě strany, tak proč bych bránil. Taktéž se mi do hlavy vloudila myšlenka, jak dlouho že je Lott vlastně upírem. V určitých situacích se totiž mé teorie značně rozcházely, takže jsem si nebyl úplně jistý.

Cesta tentokrát k mému domu netrvala dlouho a navíc jsme se skvěle zabavili, takže čas utekl velmi rychle a my už stáli před mým domem. Spěšně jsem uvažoval, v jakém stavu jsem dům naposledy opouštěl, abych ji nepřivedl do úplné katastrofy, ale vhledem k tomu, že doma všeho všudy moc nebývám a ani zatím nemám žádné zvíře ani nic podobného, co by mi v době mé nepřítomnosti mohlo obrátit dům vzhůru nohama, žádné katastrofické scénáře by se konat neměly. Někde po kapsách jsem našel klíče, odemkl a poté, co jsme byli oba uvnitř, jsem jen tak ledabyle nohou zabouchl dveře. Se zavíráním jsem se nikdy moc nezdržoval, i když mi bylo jasný, že tímhle stylem si ty dveře brzo zničím. „A cos čekala? Že jsem si nechal do obýváku nainstalovat fontánku nebo co?“ plácl jsem to první, co mě momentálně napadlo a mezitím si zul boty. Což o to, nápad to nebyl špatný, určitě by to bylo originální a hlavně extravagantní, ale u mě také dost nereálný. „Tss samozřejmě že byl“ ohradil jsem se a automaticky jí dal ruce kolem pasu. Já měl opravdu původně namířeno do baru s cílem zajít za ní, jen se to trochu zkomplikovalo, takže ve výsledku jsem měl vlastně spíš štěstí, ale tak jako tak, dorazil jsem. Poté jsem přešel do kuchyně, zkřížil ruce na prsou a opřel se o stěnu hned vedle lednice. "A já ti jako nestačim?" řekl jsem a pobaveně ji pozoroval. Nemyslel jsem to sice úplně doslovně, ale s ohledem na to, že ta lednice rozhodně nebyla plná od shora až dolů, tak tam toho stejně moc nenajde.

Polibek jsem si naprosto užíval, ať už to bude jakkoli dlouho, co se naše rty spojily naposled, já toho stejně nebudu mít nikdy dost. Na mou odpověď odpověděla se smíchem, takže jsem si podvědomě trochu oddechl, na chvíli, hlavně poté, co se zamračila, jsem se bál, že by to mohla brát vážně a mohla by se třeba urazit, ale tak se naštěstí nestalo. Stále v rámci jakéhosi našeho vzájemného provokování jsem se na ni vyděšeně podíval. „Neboj, už mlčim“ odvětil jsem pobaveně. Zase. Občas vážně přemýšlím, jestli jsem vůbec schopen někdy něco brát vážně, poslední dobou všechno beru s humorem. I když jsem věděl nebo jsem si alespoň myslel, že by mi to stejně neudělala, představa, že by mi vážně nějakým způsobem zničila můj dokonale upravený účes, se mi vůbec nelíbila a Lott to věděla, ale byla originální, to se musí nechat. Na vlasy jsem zkrátka hodně háklivý, vím to o sobě a ani to nehodlám nijak napravovat. Tohle prostě ke mě patří jako mnoha jiných věcí, které taky napravovat nemíním. Poté, co jsem tedy zaplatil naši útratu jsem se jen letmo usmál na barmanku, které jsem to platil a vydal se za Lott ven z baru.

--> Alexův dům

Pozoroval jsem, jakým způsobem se Lott s Claire loučila a mě jakožto muži a navíc ještě takovému, který se ničeho takového v minulosti kvůli tomu, že dřív nikdy s holkou tolik času netrávil, neúčastnil, přišlo hrozně komické, ale snažil jsem se zůstal v klidu a nijak to nekomentoval, jen mi lehce cukly koutky. Když tedy Claire odešla, Lottin polibek jsem jen a jen uvítal a samozřejmě ho prodloužil. Poté, co zmínila, že by si mě de facto měla jít zkontrolovat, jsem se musel zasmát, dokonce mi už ani nepřišlo nijak zvlášť divný to oslovení broučku. „No tak to abych začal uklízet“ dodal jsem vzápětí. Samozřejmě jsem neměl co uklízet, teda jistě že měl, ale ne to, co měla na mysli a to mě udivovalo ze všeho nejvíce. Já jsem to alespoň prozatím vážně zvládal, k žádnému podvádění nedošlo, já jsem vážně zůstal holce věrný déle jak jeden den, což je vážně úspěch. Jakmile jsem dostal do ruky drink, tak jsem ho vypil a prázdnou skleničku odložil zpět na bar. "No tak klidně můžeme jít ke mě, když mi nevěříš" odvětil jsem, ale rozhodně to nevyznělo nijak uraženě, spíš jsem se stále ještě usmíval. Mezitím jsem si nechal přinést účet a zaplatil naši celkovou útratu. Jasně, Lott tady pracovala, takže by to možná opět šlo nějak vyřešit minimálně nějakou slevou, ale přece jí nemůžu pořád takhle využívat. Když jsem o tom tak přemýšlel, tohle bych nikdy dříve taky neřešil a hezky využíval veškerých momentálně dostupných výhod. No jo no, Charlotte mě přece jen změnila víc než dost, ale bez ní jsem se choval pořád vesměs stejně jako předtím, což alespoň mě přišlo jen a jen dobře.

Brzy se Lott zeptala na nějakou dívku, kterou jsem vůbec neznal, avšak to neznamenalo, že by mě odpověď Claire vůbec nezajímala. Podle mě není nikdy na škodu se o někom něco dozvědět, i když ho vůbec neznáte, protože to přece neznamená, že se někdy v budoucnu nepoznáme a až tomu tak bude, aspoň už o nějaké té Casey budu něco málo vědět. Navíc ta dívky minimálně ráda zpívala, takže mě okamžitě zaujala, neboť doba, kdy jsem ještě hrával v kapele je pryč a já už si dlouho s někým jiným nezazpíval, což mi vlastně docela chybí. Poté, co jsem si vzal Lott k sobě na klín, mi nemohl ujít Claiřin takový jakoby rozzářený úsměv, evidentně si byly hodně blízké, takže má nejspíš opravdu radost ze štěstí své kamarádky a já sám jsem z toho, že někoho dělám šťastným, měl kupodivu vážně dobrý pocit. Než jsem vůbec začal přemýšlet nad tím, kam bychom se mohli takhle ve třech vydat, se začala Claire omlouvat, že bude muset jít. Mě osobně to bylo celkem jedno, Claire mi přišla přátelská a sympatická, takže bych neměl nic proti, kdyby s námi zůstala stejně tak jako nemám nic proti tomu, že zůstaneme jen já s Lott. „Já tě taky rád poznal, Ahoj“ rozloučil jsem se s ní a obrátil se zpět k Lott, přičemž jsem jí dal ruce kolem pasu. „No..tak to vypadá, že jsme tu nakonec přece jen zůstali jen my dva“ šibalsky jsem se usmál.

//No tak na to ani nemysli :D

Když Claire položila pro mě celkem očekávanou otázku, nad odpovědí jsem ze začátku moc neuvažoval. „No nějaký ten pátek už to bude“ odvětil jsem po pravdě a i když to tak nevypadalo, celkem mě to donutilo k přemýšlení. S Lott jsme se znali opravdu celkem dlouho, je to určitě víc jak polovina mého celkového pobytu v tomto městě, takže je to na mě až moc dlouho na to, aby náš vztah mohl nakonec dopadnout jinak, než jak dopadl. Teď už zbývá jen otázka, jak dlouho nám to vydrží. Následně už se Lott vrátila z šatny, usmál jsem se a musel uznat, že jí to vážně sluší. Nechal jsem se obejmout a opravdu na ní bylo vidět, že je šťastná, takže jsem musel posléze souhlasit s Claire, která konstatovala, že je dnes jako sluníčko, i když jsem moc dobře věděl v jakém smyslu to myslela. Nicméně jsem to nekomentoval, jen mi lehce cukly koutky nad veškerými těmi opravdu nenápadnými gesty, ale vesměs jsem jí musel dát za pravdu. Mezitím jsem možná i díky tomu, že jsem to viděl u Lott a pochopitelně na to taky dostal chuť, vypil svou sklenku bourbonu a položil ji zpět na bar. Když se o mě Lott znovu otřela, téměř neznatelně jsem nadzvedl obočí, evidentně taky moc neví, jak se má chovat, ale kdo jiný by to měl vědět, já snad? Na druhou stranu mě už to teď stejně všechno mohlo být jedno a co se týče Claire, ta to nespíš stejně ví nebo by se to v nejbližší době stejně dozvěděla, tak co. "Lott přece tady nebudeš takhle u nás postávat..?" řekl jsem, přitáhl si ji k sobě a posadil si ji na klín tak, že jsem stále dobře viděl na proti sedící Claire.

// Claire: Alíka?! Really?? :D