Příspěvky uživatele

Samozřejmě, že na má slova musel nějak reagovat, ale já to stejně nebral ani trochu vážně. Nepředstavoval pro mě hrozbu jako takovou, spíš jen zdroj dalších problémů. „Buď klidný, to se nestane“ ujistil jsem ho opět s tím stejným samolibým úsměvem. Já a dostat se někdy do nějaké podřadné role, takový nesmysl. Na jednu stranu jsem nadále toužil po nějakém boji, ale bylo tu riziko, vlastně rizika. Co kdyby to neskončilo max. u nějakých zlomenin, ale jeho smrtí? To by se mě pak jistě pokusila zabít Lott, což by se jí sice jistě nepovedlo, ale tak jako tak bych musel z města, což se mi teď vážně moc nehodí. Ve výsledku tedy od tohoto nápadu musím opustit. Na okamžik jsem přestal vnímat celou existenci tady toho otravnýho vlkodlaka a vnímal jen Lott a to konkrétně v době, kdy se rozhodla chytit mě za ruku. věnoval jsem jí letmý úsměv a pak už jsem si vyslechl její naprosto zcestný plán. To jako, že budu muset snést jeho přítomnost ještě o něco dýl? zděsil jsem se, ale navenek to na mě nebylo nijak poznat. No možná na vteřinu se v mých očích objevil náznak jasného nesouhlasu. "Fajn" souhlasil jsem a opět měl takový ten přátelský smířlivý tón hlasu, ale jakmile jsem se od Lott podíval na Williama, ihned jsem vražděně přimhouřil oči. Podle mě byla Lott vážně dost naivní, jestli si myslí, že s ním budu bez problému vycházet a ještě se pokoušet o nějaké spřátelení.

Já za nimi prostě musel jít a proč taky ne, stejně to z mého pohledu už být o moc horší nemůže. Nebyl bych to ale já, kdyby se to obešlo bez nějakých povýšeneckých poznámek, vždycky mě bavilo bavit se na cizí účet a ani na tom nehodlám nic měnit. Poklidně jsem stál na místě a se samolibým výrazem sledoval, jak má teď jistě sto chutí mě roztrhnout, ale nakonec neudělá vůbec nic. Pro jistotu jsem nadále úspěšně ignoroval to, že nic neudělal jen kvůli tomu, že se na něj Lott tak..přilepila. Když nás Lott posléze začala představovat, pro jistotu jsem spolkl další jedovaté poznámky, co mě ať už jen kolem té záležitosti s jménem ihned napadaly. "Tak to tě velice rád poznávám..Williame" řekl jsem jakoby přátelsky, ale ironie s mých slov jen odkapávala. „Jo, přesně tak“ potvrdil jsem mu klidně ještě jeho slova a následně se na něj pochybovačně podíval. „No jistě“ pohrdavě jsem se ušklíbl a pak už Lott začala představovat mě. Celý večer popsala tak, že nedopadl podle očekávání. No to není tak úplně pravda, on vlastně dopadl přesně tak jak měl, lépe řečeno jak musel dopadnout a to, že to nemá příliš pozitivní důsledky už je věc druhá. Nad jejími následnými výhružnými slovy jsem měl chuť protočit očima, ale nakonec jsem se zatvářil spíš stylem jako že to beru na vědomí, ale na 100% jí to slíbit nemůžu. Někde v nitru mě byla ta část, kterou lákal nějaký pro mě jistě vítězný souboj, alespoň bych si vybil vztek, ale tyto myšlenky jsem urychleně zase zahnal už při prvním pohledu zpět na Lott. Pak ale udělala něco, čím mě dost překvapila. Tedy nepřekvapilo mě, že konečně pustila jeho, jako spíš to, že se následně po tom všem dotkla mě. Chytil jsem ji za ruku a na tváři se mi objevil lehký náznak upřímného úsměvu, ale v duchu jsem se téhle situaci musel smát. Připadalo mi, jakoby si nás střídala, jenže já jsem s ním rozhodně v ničem nesoutěžil. Pro mě nikdo nikdy nepředstavoval dostatečně velkou konkurenci, i když teď bych se nad touto možností možná měl zamyslet. Ne snad proto, že bych si myslel, že by někdy mohl být někdo takový lepší než já, ale spíš proto, že teď jsem z Lott necítil tu jistotu v tom, že by mě nepodvedla. Stále jsem měl před očima ten strach v jejích čích, co jsem viděl ještě před chvílí.

Čistě ze zvědavosti a taky z pocitu ochránit ji jsem vyšel ven a zastavil se u vchodu do kapličky. Dobře jsem tak na ně viděl a přesto jsem byl vzdálený. Nejprve jsem je sledoval s takovým nevraživým pohledem, ale to mě brzy přešlo. Jistá podezřívavost v mých očích byla po celou dobu jejich rozhovoru, ale jinak jsem měl víceméně spíš takový neúčastněný pohled. Kdyby se tohle setkání uskutečnilo za jiné situace, určitě bych se s ním šel vesele seznámit, zase měl různé ironické poznámky a náramně se bavil. Ostatně přesně tak jsem se choval, když jsem prvně narazil na Sebastiana. Taky jsem si z něj maximálně tak dělal prdel a veškeré jeho výhružky mi přišly vyloženě směšné. Možná, že toho byl tady v tuto chvíli dokonce i spíš uvítal, na něm bych si mohl aspoň vylít zlost, protože to všechno stejně byla jeho chyba. Namísto něho tady ale bylo tohle psisko, kterýmu jsem měl sto chutí říct, aby si laskavě hleděl svého a už vůbec mi nikam mojí Lott netahal. No mojí, teď už moje možná nebude. Normálně bych to i udělal, ale nyní jsem zůstal zticha. Cítil jsem vinu a bál jsem se, že v tuto chvíli by si Lott možná vážně raději vybrala jeho společnost než tu moji. Ovšem na druhou stranu, jestliže jí ztratim, tak bude stejně úplně jedno, jak se teď zachovám, takž vlastně co bych mohl ztratit. Odlepil jsem se od zdi, ruce dal automaticky do kapes a vyrazil k nim. Celkem mi vadilo o to, jak stáli v objetí dalo by se říct, ale snažil jsem si toho nevšímat. I když už jen při té myšlence jsem zaskřípal zuby, jak jsem se mermomocí snažil potlačit jakýkoli další vztek. "Strašně nerad narušuji vaši dojemnou konverzaci, ale já mám vždycky hroznou potřebu se seznamovat řekl jsem medovým hlasem. "Takže jakpak se jmenuje tenhle tvůj mazlíček, který se mi tě snaží odvést?" zeptal jsem se Lott a kriticky jsem se na něj podíval. Ano, záměrně jsem použil slovo mazlíček namísto kamarád, protože i ten nejlepší pes je přece pořád jen mazlíček. Vlkodlaci mi sice nikdy nijak zvlášť nevadili, ale teď mi tento fakt, že její kamarád je vlkodlak, přišel vhod. Cestou jsem se skutečně dostal zpět do role typického egoistického a sarkastického Alexe, i když mi bylo jasný, že si tím spíš přidělávám problémy.

Z tohohle se jen tak nevykecám, udělal jsem vážně hroznou chybu a teď mi nezbývá, než se postavit důsledkům, ať už jsou jakékoli. Přesto všechno jsem ale ve svých slovech viděl pravdu, jednou mě musela poznat i z téhle stránky. „Jo, možná..“ řekl jsem s pohledem zabodnutým kamsi k zemi a až potom jsem k ní vzhlédl. Tak z poloviny jsem s ní souhlasil a z poloviny ne, ale nemělo smysl říkat teď cokoli jiného. I přesto, že jsem teď víceméně vnímal jen ji a tenhle náš rozhovor, stejně jsem vycítil přítomnost ještě někoho dalšího, neboť já za jakékoliv situace alespoň částečně vnímal i své okolí. Jakmile se ten ještě ke všemu vlkodlak začal z nepochopitelného důvodu přibližovat, první myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla, že můžu být rád, že nepřišel dřív. Zatímco jsem vnímal přibližující se kroky, vyslechl jsem si další a další kritiku. Už jsem neodpovídal, naopak musel jsem se hlídat, protože už jsem měl na jazyku něco ve smyslu, že má smůlu, jednou už je upír a nic s tím nenadělá. Vlastně mi teď tak trochu připomínala mě na začátku, taktéž jsem nenáviděl celou svou upíří podstatu. Jenže takhle to prostě je, jsem upír a takhle se správný upír chová. Ona je upír taky ať se jí to líbí nebo ne, takže, jestliže si tohle myslí o upírech, pak si to musí myslet i o sobě, nemá na vybranou. Zkrátka není jiná možnost, než to přijmout. Možná bych jí přesto něco málo k tomu řekl, ale já stejně tu možnost neměl, neboť se hned poté otočila a odešla. Očekával jsem to a asi bych ji i nechal jít, ale v hlavě jsem stále měl toho vlkodlaka. Nevěděl jsem z jakého důvodu je tady, takže jsem myslel taky na to, že bych ji stejně měl v případě potřeby ochránit. Vydal jsem se za ní, ale zůstal jsem stát v pozadí u kapličky. Jedno obočí mi překvapeně vystřelilo nahoru, oni se znali a podle jeho slov rozhodně ne tady odtud, páni tohle mi Lott jaksi zatajila. Ani mě moc nepřekvapilo, že vypadal tak, jak vypadal, vlastně vzhledem k tomu, jak momentálně vypadala Lott se k sobě náramně hodili. To jen já jsem tu byl takový upravený, naoko i vyrovnaný, žádné slzy, nic takového. Zkřížil jsem ruce na prsou, ramenem se opřel o zeď kapličky u jejího vchodu a se zaťatými zuby je pozoroval.

No mám, co jsem chtěl tak proč si vlastně stěžuju. Dostal jsem ji a navíc mě měla možnost poznat i z té stránky zabijáka, ale cítil jsem se naprosto mizerně. Vlastně mě to na jednu stranu i celkem uráželo, že mě srovnává zrovna se Sebastianem, vážně si myslí, že jsem stejný? Stejný psychopatický magor? Jistě že ne, ale v tuto chvíli to možná mohla vnímat stejně. Věděl jsem, že se to stane, měl jsem to prostě pro jistotu zarazit hned na začátku. Teď jsem toho litoval, ničilo mě vidět ji takhle, přesně proto, jsem jí nikdy nechtěl říct pravdu. Nechtěl jsem, aby se mě bála a přesto to se teď děje. Takhle mizerně jsem se vážně ještě nikdy necítil. Nakonec jsem ze sebe vysoukal tu jedinou myšlenku, co jsem měl v hlavě. Bylo to řečeno upřímně a přesto jsem věděl, že mi to nebude nic moc platné, což také opravdu nebylo. Místo toho jsem docílil jen toho, že už jí prostě definitivně ruply nervy. Potlačil jsem v sobě nutkání říct automaticky něco ve stylu „Přestaň“, když do mě začala mlátit, stejně mi to připadalo spíš tak jako z čirého zoufalství. Lehce jsem na okamžik přivřel oči, jakmile si nehtem opět protrhla kůži na krku a navíc mě ještě cpala k tomu, abych se znovu napil a zabil ji tak. Být ještě stále popoháněný svým starým já, byl bych to jistě i udělal ještě s nějakým komentářem, ale teď jsem měl v plánu přesný opak. Chtěl jsem se pokusit o v mém případě téměř nemožné a snažit se to nějak vyžehlit a ne si přidělávat další problémy. No i když, kdybych ji vážně zabil, nejspíš by se vrátil starý Alex a bylo by taky po problémech, ale to bylo naprosto absurdní. "Lott, nech toho" řekl jsem klidně a důrazně. "Vážně mě mrzí, co jsem udělal, mrzí mě, že jsem to nezastavil včas a že si mě poznala z této stránky" hlesl jsem a snažil se udržet pohled na ní. Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát vážně mluvil upřímně, tak mým slovům odpovídal i pohled mých očí. "Ale víš, tohle jsem taky já. Zamilovala ses do mě, aniž bys mě znala a myslim, že bys mě měla poznat ze všech stránek" dodal jsem po chvíli. Věděl jsem, jak strašně teď riskuju a že mi vážně s největší pravděpodobností teď řekne, že to byla asi vážně chyba zamilovat se do někoho jako jsem já, ale já to prostě musel říct. Navíc horší než teď už to stejně asi jen tak nebude, takže kdy jindy bych jí to měl říct.

Jakmile jsem svoji nespokojenost vyjádřil slovy, omluvila se a nechala mě pokračovat, za což jsem byl jedině rád. Pak už věci nabraly celkem rychlý spád a brzy jsme oba dosáhli svého. Rázem jsem se tak nějak začínal probírat, což vlastně ani nebylo moc překvapující. Starý Alex se dostal na povrch jen s jediným cílem a ten získal, důsledky svých děsivých činů již typicky nechal na někom jiném, v tomto případě to bohužel odneslo moje nové, současné já. Když mě pak ze sebe shodila, probralo mě to naprosto dokonale. Já jsem fakt takovej kus vola to byla první myšlenka, co mi proběhla hlavou a zdaleka ne poslední s podobným obsahem. byl jsem na sebe tak děsně naštvaný, měl jsem mít dost síly tomu odolat. A ze začátku jsem se i snažil, věděl jsem, jak to skončí, ale ona mě nezastavila a já sám to tak nechtěl, že jsem všechny ta varování naivně ignoroval. Tuhle úvahu jsem okamžitě zarazil, zase jsem měl tendence hledat si nějaké důvody, jak si své chování ospravedlnit. Teď to ale nepřipadalo v úvahu, musel jsem se tomu postavit. Hleděl jsem na ni s utrápeným výrazem v očích a jen tiše poslouchal jaké tohle všechno má důsledky. Po její první větě jsem měl najednou sto chutí se sebrat a jít Sebastianovi rovnou utrhnout hlavu, i přesto, že bych tím porušil ten pitomý zákon. Měl jsem za to, že kdyby jí Sebastian neudělal to, co jí udělal, takhle katastroficky by to nedopadlo. Možná by se jí to i líbilo a to až do konce a ne jen na začátku. I já jsem se zvedl a začal se urychleně oblékat, což mi tentokrát vážně zabralo jen chvíli vzhledem k tomu, že jsme byli pořád jen v té malé kapličce. Nevěděl jsem, co jí mám odpovědět, ono asi ani neexistovala slova, kterými bych to napravil. "Lott..já...hrozně mě to mrzí" hlesl jsem jen a radši jsem se hned poté podíval jinam. Bylo mi jasné, jak moc jsem ji musel zklamat, částečně jsem tím vlastně zklamal i sám sebe. Váhavě jsem postával kousek od ní, když už nic jiného, chtěl jsem jí dát aspoň trochu času a prostoru. Hlavně jsem si nebyl jistý, jak by nyní reagovala na mou blízkou přítomnost.

Neměl jsem to dělat, vlastně nic z tohohle jsem neměl dopustit, ale bylo pozdě, stalo se. Když začala znovu a tentokrát mnohem výrazněji protestovat, opravdu mě to rozčílilo. Nečekal jsem to a rozhodně to nebylo příjemné překvapení a podle toho jsem také reagoval. Musel jsem se opravdu hlídat, abych jí v nějakém záchvatu agrese opravdu nějak víc neublížil, což teď nebylo moc těžké a už vůbec ne nemožné. Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem ze sebe vydal myšlenku, která se mi teď nejvíc honila hlavou. Proč to sakra udělala? Zůstal jsem nakloněný k jejímu uchu, neočekával jsem, že by mi neodpověděla, i když jsem sám nevěděl, co by mi na to mohla říct. Její odpověď mě do jisté míry zarazila. Spíš jsem přikládal větší váhu tomu, že se prostě bála říct cokoli jiného, tak se raději rychle omluvila, než aby to myslela vážně, ale to mi v tuto chvíli bylo celkem jedno, hlavně že jsem měl zase uvolněnou cestu. „Hodná holka..“ spokojeně jsem zamumlal a překvapivě docela jemně i když stále s trochou vášně ji políbil na krk a opět se v ní začal pohybovat. Ruce už jsem jí netiskl, ale nechával jsem je na těch jejích. Tyhle věčné pauzy taky udělaly své, takže chvíli poté, co se udělala ona, jsem vyvrcholil také. Spokojeně jsem se vydýchával a všechna ta agrese a hrubost nepatrně poodstoupily, což je dáno hlavně tím, že jsem konečně dostal, co jsem chtěl.

Bála se mě, to bylo zřejmé, ten strach, tu hrůzu v jejích očích nešlo přehlédnout. Jo, určitě toho budu litovat..později, ale teď? Teď mě spíš vytáčel ten její ustavičný, naprosto zbytečný a marný odpor. Nakonec jsem potlačil nutkání opět jí chytit ruce, myslel jsem si, že tohle bylo vážně naposled, ale evidentně jsem se spletl. Ze začátku vše vypadalo ještě relativně v pořádku, jen zavřela oči a vše se chvíli obešlo bez protestů, ale pak znovu vyjekla, i když jsem jí tentokrát vůbec nic hroznýho nedělal a navíc sebou ještě začala cukat. Snažila se mě všemožně setřást a i když jí nic z toho pochopitelně nebylo vůbec nic platné, pořád to byl mnohem silnější odpor než kdy dřív. Odpor, který jsem si nemohl nechat líbit. Strhl jsem její ruce, které byly vlastně jen tak položené na mé hrudi, neboť tomu, co ona dělala, se rozhodně nedalo říkat projevování nějaké síly. Silně jsem jí je držel opět u země a zatnul zuby, ale stejně se mi skrze ně prodralo výhružné a nekompromisní zavrčení. Snažil jsem se stále si připomínat, kdo že vlastně tahle blondýna je, že je to moje přítelkyně, na které mi záleží, kterou přece miluji a neměl bych jí tolik ubližovat, ale zároveň všechny moje smysly nyní otupovala nová vlna rozzuření. Nečekal jsem, že mi to až tak překazí. Přesto všechno jsem se ale zastavil a zadíval se na ni pořád se stejnou agresí v očích. "Proč to sakra děláš.." procedil jsem u jejího ucha jako bych sám byl zoufalý z toho, co jsem udělal a zároveň to nedokázal pochopit, vždyť i jí muselo být jasné, že to tím jen zhorší. Vlastně jsem momentálně ani nechápal, jak se mi podařilo se zastavit, možná za to mohou nějaké ty momentálně potlačené city.

Tohle se mi vážně líbilo a po pravdě už mi něco takové fakt chybělo, ale přesto jsem jasně pociťoval, že je to něčím jiné než kdy jindy. Bylo mi jasné, čím to je. To, že tentokrát to nebylo s neznámou dívkou, na které mi vůbec nezáleželo, ale s mou přítelkyní, na které mi záleželo, na které by mi mělo záležet, to vše to trochu komplikovalo, musel jsem se aspoň trochu držet zpátky. Neříkám, že je to špatně, jen tak bylo znát, že je to jiné. Dneska jsem si chtěl hrát a taky jsem tak činil. Trápil jsem ji a vlastně i sebe tím, že jsem se donutil zpomalit, čímž jsem to celé prodloužil. Jakmile jsem ucítil její krev, neodolal jsem, ale protentokrát jsem ji už nekousl. Bůhví jak by to skončilo a navíc jsem usoudil, že dnes už jsem měl vážně víc než dost. No dobře, to zas ne, asi nikdy nebudu mít skutečně dost. Všechno se vyvíjelo idylicky, dokud se nepokusila zatahat mi za vlasy. Musel jsem reagovat a bylo celkem jasné, co v tuto chvíli udělám. Reagovala přesně podle očekávání, s křikem jsem počítal, muselo ji to bolet. Ten následný vyděšený výraz to jen dokazoval, ale můj pohled se o od posledně, kdy se mi takto dívala do očí, moc nezměnil, nechtěl jsem jí dávat najevo, že mě to vlastně těší, neboť to znamená, že moje předchozí počínání splnilo svůj účel, ale nechtěl jsem ji děsit ještě víc. Nejspíš se mě vážně začne bát, ale teď jsem nebyl ve stavu, kdy by mě to mělo nějak extra trápit. Už už jsem znovu měl nutkání chytit ty její ruce, ale nakonec jsem se na to jednoduše řečeno vykašlal v naději, že snad konečně pochopila, že pro ni bude mnohem lepší a hlavně bezpečnější spolupracovat. Opět takovým tím hladovým stylem jsem ji políbil na krk a poté i na prsou, než jsem postupně zase zrychlil, slastně přivřel oči a už na tomto tempu nehodlal nějak nic měnit.

Dalo by se říct, že nyní jsem byl opravdu spokojený, jindy by mi to nejspíš tak nepřišlo, ale při mém momentálním smýšlení ano. Konečně jsem byl v ní, Lott mi nekladla žádný odpor a konečně to byla taková trochu drsnější hra výhradně podle mých pravidel. Ze začátku se mi dařilo ji trochu utišovat, vlastně ani neměla na vybranou, křičet nemohla, na to byla moc zaměstnaná. Nicméně, jak jsem zrychloval tempo, musel jsem ji přestat líbat, takže už mohla vzdychat, křičet, cokoli. Doufal jsem, že kolem zrovna nikdo nepůjde, ne že by mi nějak vadilo, že nás někdo uslyší, bylo mi jedno, co si o tom pomyslí, ale ať se nikdo ani neopovažuje mi to překazit, což by jistě nějakého zvědavce mohlo i napadnout. Po menším přemlouvání sebe samého jsem znovu zpomalil a, i když přírazy byly pořád stejně tvrdé, nebyly už tak prudké, protáhly se. Taktéž jsem znovu ucítil její krev, ale tentokrát jsem na tom neměl žádné přičinění. Uvažoval jsem, jestli je to dobrý nápad, přece jen dnes už jsem měl vážně dost, ale na druhou stranu, když mi to sama postrčí až pod nos, tak se mi pak nikdo nemůže divit. Opět jsem rty vyhledal ty její a slíbl jí krev ze rtů, ale hlídal jsem se a zuby jsem se jí skoro ani nedotkl, jinými slovy, nekousl jsem ji. Líbily se mi její pohyby jakoby proti mně, všechno zatím vycházelo skvěle, tedy až do doby, než mě zatahala za vlasy. Jednak to trošku bolelo, ale hlavně se opovážila tahat za mé vlasy. Na prázdno jsem cvakl zuby a hlavou mi prolétla myšlenka, že jsem ty její rty možná neměl opouštět tak brzy, jinak bych je teď držel mezi zuby. I když možná je dobře, že k tomu nedošlo. Ve stejnou chvíli jsem velice silně přirazil a asi bych se celkem i divil, kdyby jí to nebolelo. Bylo to takové připomenutí toho, že vážně ještě nehodlám ztratit tu nadvládu nad ní, což samo o sobě znělo trochu šíleně. Po nějaké, asi vteřinové pauze jsem se však vrátil k původně rozdělané činnosti, jakoby se tohle vůbec nestalo.

Občas jsem měl nutkání se trochu zamyslet nad tím, jaké to bude mít důsledky. Vadí jí to, nevadí jí to? Teď neprotestovala, ale to ani moc dobře nemohla, ale co až se z toho vzpamatuje a opět bude tak nějak svobodná, zproštěná od mého nátlaku, bude mi to vyčítat? A hlavně..bude se mě bát? Ovšem byly to vždy jen chvilkové úvahy, než to vše vyhnaly jiné myšlenky, mnohem prostší myšlenky. Už jsem dlouho neotálel a poté, co jsem se chvíli zaměstnával jejím rozkrokem a vyřešil drobný problém se zbytkem oblečení, jsem do ní konečně vnikl. Neměl jsem proč čekat, já chtěl teď hned a to bylo to jediné, na čem momentálně záleželo. Velice úspěšně se mi dařilo tlumit její výkřiky a pohybovat se v ní ani ne pomalu, ani ne příliš rychle, zkrátka tak, abych ji u toho ještě zvládal i líbat. Postupně jsem opět začal přidávat na tempu a ruku v ruce s tím se samozřejmě lehce zrychloval i můj dech. Taktéž jsem ji přestal líbat a nemohl jí už nijak bránit v jakkoli hlasitém projevu. Opět jsem použil takový ten osvědčený způsob, který se jednak líbil mě, ale určitě i jí a po chvíli jsem začal zpomalovat, což mě sice stálo hodně vnitřního boje a přemáhání, ale povedlo se. Mé pohyby se tak změnily na dlouhé a táhle, ale nic to neměnilo na skutečnosti, že nakonec byly stejně dost tvrdé. Tohle jsem prostě nemohl ovlivnit, ta agrese a ten úžasný pocit nadvlády, moci a autority, to vše bylo pořád ve mě. Vlastně jsem to měl v sobě pořád, celý svůj život a když už se to teď zase pro jednou projevilo, nedalo se to jen tak najednou zase potlačit.

Líbilo se mi to, vzrušovala mě ta nadvláda, ta moc a taky skutečnost, že teď patří jen mě a já si s ní, s jejím tělem, mohu dělat, co chci, a nezastaví mě. Do značné míry jsem toho skutečně využíval, ale zároveň jsem se kvůli ní snažil držet se aspoň trochu zpátky. Nějakou dobu jsem si hrál s jejími bradavkami a poté, co jsem jí tím zjevně způsobil nějakou tu bolest, jsem ji utišil jedním hřejivým a náhle o tolik něžnějším a procítěnějším polibkem, což bylo ovšem pouze jednorázová akce, neměl jsem v plánu přejít do nějakého něžného stylu. I když přece jen trochu znát to bylo, neboť jsem se hned na to vrátil zpět k jejím prsům a nechtěl jsem, aby ji to znovu tolik bolelo, takže jsem vlastně neměl moc na výběr. Zároveň jsem ji jednou rukou začal dráždit v rozkroku a věděl, že už dlouho otálet nebudu. A taky že ne, po chvíli jsem jí nadobro zbavil vyloženě překážejících kalhotek a sám si v rychlosti sundal zbytek oblečení. Opět jsem se na ni na vteřinku podíval, jako bych se při pohledu na ní snažil v sobě najít kousek něžnosti. Věděl jsem, že něžný tak jako tak určitě nebudu, ale přesto jsem doufal, že ji to nebude bolet. Pak už jsem do ní bez nějakého dalšího otálení prudce a poměrně tvrdě vnikl a vzhledem k tomu, že jsem očekával nějaký ten výkřik, rovnou jsem jí ústa zaměstnal svými polibky, zatímco jsem se v ní začal pohybovat. Bylo mi jasné, že Lott zticha moc nebude a ani jsem jí v tom nemohl nějak dlouhodobě bránit pokud jí nechci definitivně zničit, takže jsem jen doufal, že se zrovna někdo nerozhodne projít se kolem hřbitova. Že by někdo šel přímo sem bylo nepravděpodobné, tenhle hřbitov není zrovna hojně navštěvovaný.

Tentokrát jsem jí vážně ublížil, vzal jsem si víc krve, než jsem měl a byl si jistý, že tohle rozhodně bude mít nějakou dohru. Nyní jsem se tím zas až tolik nezabýval, ale přesto už teď jsem měl v hlavě otázku, co si o mě asi tak po tomhle pomyslí, bude chtít mít vůbec ještě něco společného s někým takovým? Bylo ale pozdě to řešit, navíc tu byl pořád ten argument, že by mě vážně měla poznat i z téhle stránky, když už se rozhodla pojmout mě za přítele. Zbavil jsem ji tedy veškerého přebytečného oblečení vyjma kalhotek a vzápětí ona to samé udělala alespoň s vrchními díly mého oblečení. Ještě než jsem se k ní naklonil zpátky, mě pohladila po tváři, na což jsem ale nijak nezareagoval a vysloužil si tak další lehce zděšený pohled. Nebylo to tak, že by to se mnou vůbec nic nedělalo a nelíbilo se mi to, jen to na mě v tuto chvíli nebylo vidět. Pak už jsem si začal hrát převážně s jejími bradavkami. Snažil jsem se v sobě najít potřebnou dávku něžnosti, ono mi ani nic jiného nezbývalo, když jsem se zároveň stále snažil jí neublížit, ale evidentně jí nebylo dost. Na pár okamžiků jsem si ještě jejího křiku nevšímal, ale později jsem se odtáhl od jejích prsou a na nepatrný okamžik se na ni jen díval, než jsem se naklonil tentokrát zpět k jejím rtům. „Pšš..“ zašeptal jsem tak trochu konejšivě a hřejivě ji políbil, čímž jsem na chvíli zarazil jakýkoli další hlasitý projev. Mezitím se jedna má ruka dostala do kalhotek, kde jsem ji automaticky začal dráždit, zatímco svými rty se postupně přesouval na krk a odtud zpět k prsům, kde jsem se vlastně vrátil ke své předešlé činnosti, jen jsem přece jen opět o něco zjemnil a celkově se snažil více používat rty než zuby. Ty už napůl sundané kalhoty jsem nijak neřešil, sundám si to potom všechno najednou a že byla vážně jen otázka chvilky, než to udělám.

Musel jsem prostě znovu ochutnat její krev a na okamžik jsem se vážně začínal bát, že už se od ní tentokrát ani neodtrhnu, což je dáno i tím, že obvykle jsem to opravdu v těchto chvílích nedělal, to už jsem věděl, že ta dotyčná umře. Cítil jsem, jak začíná slábnout, opravdu jsem jí vzal více krve, než bylo v normě. Proto vlastně ani nebylo divu, že už se pak o žádný další protest ani nepokoušela, na to byla zkrátka příliš oslabená. Mohlo to vypadat, jakoby to byla nějaká má pojistka, že jsem to udělal schválně, aby se nemohla bránit, ale to nebyla pravda. Plánoval jsem sice vypít víc krve, to ano, ale ne až tolik, jen už to potom nešlo zastavit. Již bez problémů jsem jí tedy mohl sundat šaty a následně i tu již stejně rozepnutou podprsenku. Chvíli jsem nic nedělal a jen jí tak trochu dopomohl v sundavání mého oblečení. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych byl na nějaké jemnosti, takže jsem na ni jen hleděl, ale žádný z těch něžných doteků jí neopětoval. Pak jsem se k ní natáhl zpět, tentokrát už jsem jí nijak zvlášť nedržel, místo toho jsem jí jednou rukou přejel po holém stehnu a druhou jí již klasicky pohladil po boku. Rty jsem se začal věnovat jejím prsům, ke kterým jsem teď měl již dokonalý přístup. Neodolal jsem a několikrát si bral do zubů její bradavky, jen jsem byl tentokrát nucen vážně trochu ubrat na tý dravosti a hrubosti, dobře jsem věděl, jak moc by jí to jinak mohlo bolet. Samozřejmě se mi to nepodařilo úplně, to bylo prostě nyní zcela nemožné, takže je možné, že ji to stejně trochu bolelo, ale to už jsem nějak neřešil. Jestli vůbec, tak to stejně nebude tak hrozná bolest. Má touha po ní rostla rapidním způsobem, takže se brzy začal ozývat i můj kamarád, který ji začal silně tlačit do slabin. No je fakt, že teď mi ty kalhoty vyloženě překážely, ale byl jsem prozatím moc zaměstnaný na to, abych si je sundaval.

Teď už bylo asi vážně pozdě na jakoukoli záchranu a nezbývalo mi tedy než doufat, že něco z toho nebude mít později nějaké následky. Tak nějak podvědomě jsem se přestal sám sobě tolik bránit, což jsem možná neměl dělat, protože jsem tím ztratil schopnost ovládat se, ale stalo se. Zaujatě jsem ji pozoroval a chvíli ji nechal v přesvědčení, že to tak nechám a nebudu na momentálním stavu nic měnit. Vážně by mě zajímalo, kde se to v ní tak najednou všechno vzalo, ale celkově vzato mi to vlastně nevadilo, alespoň mi teď snad nebude tolik odporovat. Mezitím jsem si chvíli hrál s jejími prsy, i když mi to celé značně zkomplikovala stálá přítomnost šatů, ale však já to brzo napravím. Brzy na to jsem se s ní přetočil tak, abych ji měl pěkně pevně pod sebou a propletené ruce jsem jí tiskl k zemi. Nějakou dobu jsem ji tak jen nadále vášnivě líbal, než jsem se ze rtů přesunul na její krk. Její krev mě až příliš lákala na to, abych si vystačil jen s pár kapičkami na začátku, takže jsem se do ní po prvním polibku na krk opět zakousl. Hladově jsem pil její krev a nepatrně silněji přitom tiskl její ruce, ale tentokrát to nemělo vůbec žádný význam, ani jsem nevěděl, že to dělám. Tentokrát to celé trvalo mnohem déle, možná nejdýl za celou tu dobu a vlastně jsem měl co dělat, abych se od ní vůbec odtrhl. Následně notně povzbuzený ještě tou krví jsem jednou rukou zajel jakoby pod její záda a donutil ji tak se trochu prohnout. Bylo fajn, že měla jen ty šaty, ty stačilo pouze rozepnout a bylo po problému. Při té příležitosti jsem rovnou rozepnul i podprsenku, přece tohle nebudu podnikat nadvakrát. Trochu jsem se od ní odtáhl, abych jí mohl sundat ty šaty úplně a nepřekáželi mi tu. Tohle bylo trochu riskantní, nemohl jsem jí nijak držet a na okamžik jí tak poskytl něco málo prostoru, který může znovu využít ke změně situace, ale na druhou stranu jsem tak trochu doufal, že už by jí mohlo dojít, že stejně nemá smysl mi odporovat.