Příspěvky uživatele

Tiše jsem si povzdechl, tohle je přesně to, co na vztazích nesnáším. Ty hádky, vysvětlování, proč jsem co kdy udělal a hlavně zpětné řešení dávno zapomenutých situací. Na tu holku jsem ten den narazil úplně náhodou a prostě jen tak jsem s ní šel do baru. Po pravdě jsem původně vůbec nepřišel za Lott, to bylo spíš jen plus k dobru, ale na druhou stranu, bar je přece veřejný místo, takže to, že tam jdu ještě nutně nemusí znamenat, že jdu za někým určitým. Jenže zrovna takový argument by mi zrovna moc nepomohl, takže jsem k tomu neměl, co říct. Navíc měla pravdu, tenkrát jsem to tak vůbec nevnímal, ale vážně jsem se nechoval jako ideální partner. Hned na to už po mě letěla flaška, kterou jsem obratně chytil ve vzduchu a posléze jí znovu vysvětlil, proč mi tohle všechno vlastně tak vadilo. „Oficiálně ano…“ zamumlal jsem tiše ohledně toho, jestli je stále moje přítelkyně, ale byla tu celkem vysoká pravděpodobnost, že po tomhle už tomu tak nebude. Ano, dobře to vím, uvědomuji si to. Pak už jsme se konečně dostali k tomu, proč vlastně začala najednou tak vehementně protestovat, opět za to může Sebastian. Sakra, ten chlap snad může za všechno! Mohl jsem to tušit, ale ono by mi to stejně moc nepomohlo, stejně bych se v tom stavu, v jakém jsem byl, asi nezastavil. Možná se mě to dokonce i dotklo, ona si vážně myslí, že nejsem o nic lepší než on, i když já jsem v tom stále nějaký rozdíl viděl. Musel jsem, přece ve svých vlastních očích neklesnu na jeho úroveň. Pak pokračovala dál a já se trochu začínal ztrácet v tom, jestli to všechno vůbec myslí vážně nebo je to spíš jen výsledek vzteku a touhy po krvi. Hrnuly se mi na jazyk další a další poznámky, ale ani jednu z nich jsem neřekl nahlas. Potřeboval jsem, aby se uklidnila a tímhle bych to spíš jen zhoršoval nebo minimálně protahoval. "To nemůžeš vědět. Naopak to pro mě hodně znamená, kdyby ne, tak se teď o tom s tebou ani nedohaduju" hlesl jsem nakonec a doufal jsem, že jsem to moc nezhoršil. To už bych se jí tady radši sám naporcoval jen proto, aby už byl klid. Její další větou mě šokuje. Klekl jsem si k ní a s ustaraným výrazem jí konejšivě pohladil po vlasech a následně pak po zádech. "Co to povídáš? Charlotte vždyť ty jsi úžasná a každý musí být šťastný, že tě mohl poznat" tiše jsem se pousmál. Stále jsem se tak nějak instinktivně držel zpátky, takže jsem se jí jinak ani moc nedotýkal, zkrátka jsem nevěděl, jestli by jí to vzhledem k okolnostem utěšilo nebo naopak.

Dobře vím, že jsem to neměl říkat. Po tom všem bych vlastně měl být zticha, poslouchat její kritiku a děkovat bohu za to, že mě odsud ještě nevyhodila jenže..to bych prostě nebyl já. To už by byla moc velká změna a to je prostě nemožné, už tak jsem se kvůli ní změnil nějak moc. I když jsem to kolikrát ani nevnímal, oproti začátku je to vážně velká změna. "Slušnosti?? No tak hlavně, že tys jí měla" ohradil jsem se. Tohle jsem vážně říkat neměl, mělo to zůstat jen v mé hlavě, ale možná i vzhledem k tomu, že ani ona příliš nepřemýšlela nad tím, co říká a byla trochu zaslepená rozzuřením, to i mě samotného nutilo mluvit stejně. Jakmile mi oznámila, že jí to vlastně jenom vypadlo a jinak by mi to určitě řekla, podíval jsem se na ni stylem "Nečekáš, že ti to uvěřim, že ne?", avšak na jazyku už jsem měl trochu jinou myšlenku. Když bych jí nechal při tom, že na to zapomněla, tak opravdu nemohl být tak důležitý, jak tvrdila. Tohle jsem si však na poslední chvíli rozmyslel a radši protentokrát zůstal zticha. Na to další už jsem ani nestihl odpovědět, protože to už po mě letěla flaška. Chytil jsem ji dřív, než se mě mohla dotknout nebo se roztříštit o stěnu. "Samozřejmě, že se zajímám..po bůhví kolika letech si sem zničehonic nakráčí nějaký starý známý mojí holky, já o něm nevim vůbec nic, on by mě nejradši zabil a moje přítelkyně se k němu tulí jakoby vše bylo v nejlepším pořádku..kdo by se v takovém případě nezajímal" řekl jsem, no spíš procedil skrz zaťaté zuby a pro jistotu se nějak rychle zabil tý flašky tak, abych se nemusel ohýbat až k zemi a přitom se nerozmlátila. Ještě, že jsem to udělal, jinak bych ji asi rozdrtil v ruce. Mísily se ve mě děsně protichůdné pocity. Měl jsem chuť nad její poslední větou protočit očima, alespoň ze začátku se jí to líbilo určitě, zároveň mi jí bylo hrozně líto a navíc jsem měl pocit, že jsem za tohle všechno vinný já. No dobře, on to nebyl jenom pocit, bohužel to byla realita. Omluvně jsem se na ni díval, i když jsem věděl, že je mi to teď úplně k ničemu a nic neříkal. Nemělo to smysl, stejně teď byla natolik naštvaná, hladová a mimo, že by mě nebrala nijak vážně.

Byl jsem velice rád, že už ho tady nemusím trpět, teď už jsem se jen hlídal, abych na poslední chvíli neřekl nebo neudělal nějakou kravinu. Ostražitě jsem ho sledoval do doby, než za ním Lott konečně zavřela dveře. Ještě, že už zmizel, protože už se mi na jazyk hrnuly další poznámky ve smyslu, že najednou už nemá pocit, že ji musí přede mnou chránit a radši ji tu se mnou nechá, než aby jí jako zdroj krve posloužil on sám. No myslím, že z nás dvou se vážně nikdy přátelé nestanou, na to může Lott rovnou zapomenout. Na jednu stranu jsem si oddechl, že už jsme zase sami, ale na tu druhou to znamenalo, že se bude rozebírat a řešit spoustu věcí, což znamenalo další problémy. Upřeně jsem se na Lott podíval a v tu chvíli byl připravený snad úplně na všechno. Navíc zatím je stále hladová a to také udělá s emocemi své. "Dobře víš, že takový prostě jsem pořád a vzhledem k tomu, že to byl pro mě naprosto neznámý člověk, neměl jsem důvod chovat se jinak...Jo možná kdyby se s o něm alespoň trochu zmínila, možná bych se mohl líp připravit na případnou tak vzácnou návštěvu a možná bych se pak choval jinak" odpověděl jsem, prostě jsem musel, nemohl jsem zůstat zticha, na to jsem měl v hlavě až moc myšlenek. Na začátku jsem ještě mluvil poměrně klidně, ale na konci už jsem zrovna dvakrát klidně nezněl. Stále jsem se držel spíš jenom proto, že jsem věděl, jak na tom momentálně je. S tichým povzdechem jsem ji následoval do obýváku, jako bych snad měl pocit, že ji musím hlídat. Ještě, že je upír, jako člověk..no nevím, nejspíš bych jí začal poučovat i o tom, že by neměla tolik pít.

Hra se na chvíli přerušila kvůli Lott. Očekával jsem, že to ale nebude dlouho trvat, protože odpoví, že zásoby má, dojde se napít a bude po problému, ale tak se nestalo. Neměla je. No popravdě jsem netušil v jakém stavu jsou ty mé a po tomto zjištění mi došlo, že to asi tak nebude tak ideální stav, jak jsem si myslel, ale rozhodně zatím nebude tak katastrofický. Tak jako tak v tom nevidím moc velký problém, prostě si můžeme dojít pro nové..nebo aspoň já jo, Lott si klidně může jít lovit zvířátka, jestli je jí to milejší. V duchu jsem se nad tím musel uchechtnout, ano zvířátka, zvířátka jako je třeba tady William. V tuto chvíli jsem ale jedinou záchranou byl já, zvláštní to pocit. Pak přišlo další překvapení, které by být sice ani překvapením nemělo, měl bych to očekávat, ale já jsem spíš tak nějak nedoufal, že k tomu opravdu může dojít tak brzy. Lott ho poprosila, aby už šel a on, světe div se, vážně šel. Sice s jasně patrnou neochotou, ale skutečně se zvedl k odchodu. Taktéž jsem se zvedl, ne však proto, že bych ho snad chtěl jít vyprovodit, ale spíš proto, že hra protentokrát stejně skončila, tak nač se budu nadále válet po zemi. Ještě jsem si všiml toho jeho pohledu ve stylu, že mě nespustí z očí. Probodl jsem ho pohledem, ale nehodlal tomu přikládat nějakou váhu, vždyť to je taky asi tak to jediný, co může dělat a koneckonců, jeho to přece šíleně baví. Držel jsem se, abych na jeho slova nějak nereagoval. Nebylo těžké si domyslet, co s ní asi tak bude chtít rozebírat a vlastně to hned následně potvrdil. Měl svým způsobem vlastně pravdu, věděl jsem, že jsem pro ni nebezpečný, vždycky jsem byl a vždycky taky budu. Tohle by se jí s ním rozhodně nestalo, ale na druhou stranu, jejich vztah by byl dost nudný. Pro všechny případy jsem se držel pár kroků stranou, abych mu na poslední chvílí jednu nevrazil, bylo by to zbytečný, když jsem se doposud tak skvěle držel.

Na nějakou dobu jsem se musel zabavit pouze s jeho přítomností a jak jinak by to mělo dopadnout, než nějakými pokud možno urážlivými poznámkami. „No když je to taková zábava, já ti to neberu..ostatně, někdo prostě ani nemůže dělat nic jinýho, než vše jen sledovat“ ušklíbl jsem se a jakékoliv další narážky už si nechal pro sebe hlavě proto, že jsem zaslechl, že se vrací Lott. Mohli jsme tedy pokračovat, já roztočil flašku a ta nakonec ukázala na vlčka. V tu chvíli už jsem měl celkem jasno, co řeknu, jen jsem chvíli přemýšlel nad tím, jestli by nebylo dobré to nějak hezky zformulovat, ale nakonec jsem položil otázku přesně tak, jak mi ležela v hlavě. Bylo to nejspíš to jediné, co mě tak nějak zajímalo, jinak mi byl jeho život naprosto ukradený. Spíše jsem se přikláněl k variantě, že mi odpoví, protože jsem tak nějak tušil, že se mi skutečnost zrovna dvakrát líbit nebude, takže by si nenechal ujít možnost mě rozčílit. V tuto chvíli se můj pohled ubíral pouze jeho směrem, na Lott jsem se ani nepodíval, koneckonců, ptal jsem se přece jeho. Do zorného pole mi přišla až ve chvíli, kdy se k ní přiblížil. Od kdy se při odpovědi musíš hýbat a dotýkat se osoby, které se nadcházející slova týkají? pomyslel jsem si, ale nekomentoval to. Záhy jsem konečně dostal nějakou odpověď. Hmm tak to jsem se toho zase jednou dozvěděl problesklo mi hlavou, ale nahlas na to nijak neodpovídal. Nebylo to třeba a ani nebylo jak. Přesto jsem získal jednu důležitou informaci, ať to bylo co to bylo, a jakože já se to časem stejně dozvím, skončilo to, takže to není nic, čím bych se já teď měl zaobírat. No a taky je tady jasně vidět, jak je nevýhodné býti vlkodlakem. Plně a pouze na Lott jsem se podíval až tehdy, když se projevil další jasný příznak toho, že nutně potřebuje krev. Vážně by k tomuto účelu mohla využít svého kamaráda, který by se pro ní jistě samou láskou třeba rozkrájel, takže by mu to jistě vůbec nevadilo. Navíc když byli tak u sebe, byl výborný kandidát, ale znal jsem ji až moc dobře na to, abych věděl, že to neudělá. Všechny mé naděje definitivně zadupal sám William svou otázkou o zásobách. Jistě, že má, pokud to teda už nevypila, pak to budou ty naše společné z nemocnice. Taktéž jsem sledoval Lott jen jsem neměl tak děsně ustaraný výraz. Nezažil jsem to poprvé, tak mi to nepřišlo jako něco extra tragického.

Byl jsem si téměř jistý, že to udělá, vždyť celá tahle hra běžela trochu jako podle předem připraveného scénáře. Samozřejmě, že se mi tenhle její úkol ani trochu nelíbil, ale právě proto, že jsem to očekával, se můj výraz od toho neutrálního příliš nezměnil. Možná je to trochu i tím, že pořád je to přece jenom hra a já jsem výborný hráč. Navíc perfektně ovládám své emoce a vždy se tvářím přesně tak, jak potřebuji. Lott už se k němu natahovala, zatímco já se natáhl pro změnu pro láhev bourbonu, abych si dolil nějak podezřele dlouho prázdnou skleničku. Přece jen, nikdo netvrdí, že tomu musím přihlížet a musel jsem se nějak zaměstnat, protože se mi na jazyk dostala ne zrovna vhodná, jízlivá poznámka, že by to nemuseli tolik protahovat, což jsem rozhodně neměl v plánu říkat nahlas. Následně jsem si vzal dolitou skleničku do ruky s úmyslem se napít, ale namísto toho jsem chvíli překvapeně sledoval, co se děje. Ona to neudělala, páni… Byl jsem za to pochopitelně nesmírně rád. Jednak tím vlček nedostane, co chce a mimo to je to taky prvně, co se děje něco, co jsem nepředvídal, což je celkem dobře, už jsem si vážně připadal jako věštec, ale hlavně…ani po tom všem její city úplně nevyprchaly, dokonce si troufám říct, že mě možná stále miluje, což znamená, že by mi možná vážně mohla odpustit. Pořád je tam ale to možná, to se mi vůbec nepodobá. Většinou jsem si vždy jistý, což je dáno také tím, že i kdyby to čirou náhodou pravda nebyla, tak by mi to bylo jedno, ale teď to bylo jinak. Záleží mi na ní, miluji ji a udělám téměř cokoli, abych si ji udržel...a tohle to sedící naproti mě mi v tom rozhodně bránit nebude. Už jsem dokonce ani neřešil to, že ji i přesto políbil do dlaně, ne, že by mi to bylo úplně jedno, ale bylo najednou nějak moc unavující to řešit. Jakmile se tedy odtáhla, s vděčností jsem se na ni podíval, avšak když jsem posléze stočil pohled na něj, už dávno jsem měl zase ten samolibý a tentokrát ještě k tomu i vítězný pohled. Pak už mi Lott podstrčí flašku s tím, abych točil já. Původně jsem zcela automaticky chtěl protestovat, ale velice rychle jsem si to zase rozmyslel. Ještě než jsme mohli pokračovat, nám Lott na chvíli odešla. Nechal jsem ji, spořádaně seděl na zemi a spíš z nudy si točil s flaškou na zemi. "Teda já sice vim, že jsem natolik dokonalý, že ze mě prostě ani ty nemůžeš spustit oči, ale nezačíná tě to trochu unavovat?" hlesl jsem aniž bych se na něj podíval a mezitím přemýšlel, co dál. Spíš bych to viděl na nějakou otázku, ale uvidíme. Jakmile se Lott vrátila, mohlo se pokračovat. "Jo" odvětil jsem ani ne zmučeně, ani ne vesele, zkrátka opět neutrálně a bez nějakého většího zájmu roztočil flašku. mezitím jsem stále přemýšlel nad svou otázkou, popř. úkolem a když se hrdlo lahve zastavilo u toho vlčka, měl jsem už celkem jasno. Chvíli jsem přemýšlel, jak to zformulovat, jak to nějak hezky zabalit, ale nakonec jsem se na to vykašlal. "Mám otázku..Co mezi vámi bylo?" zeptal jsem se přímo na to jediný, co mě alespoň trošičku zajímalo, i když o odpovědi, pokud se teda nějaké dočkám, jsem měl celkem jasno..a nelíbila se mi. Nejlepší scénář by byl asi ten, že on ji miloval, ona ho odkopla, možná kvůli Sebastianovi a tečka, konec příběhu. Jenže něco mi říkalo, že takhle jednoduché to nebude. Dokonce jsem na chvíli přemýšlel jestli to vůbec chci vědět, jenže to bylo to jediné, co se mi aspoň občas ve spojitosti s ním honilo hlavou. Jasně, taky jsem mu mohl dát úkol, jenže jediné úkol, co by měl nějaký smysl by byl "odejdi a nevracej se", což byl bohužel nemožné.

Mám já to vůbec zapotřebí? Do té hry se mi nechce ani trochu, takže jistě by pro mě bylo mnohem jednodušší se prostě sebrat a odejít. Tak proč tu zůstávám? Sam v sobě jsem se nyní moc nevyznal. Každopádně teď bych měl asi přestat tolik přemýšlet a radši se věnovat hře a vynaložit nějaké úsilí do toho, abych vypadal spokojeně a pokud možno bez vražedného výrazu kdykoliv se na vlčka byť jen podívám. Jakmile se Lott vrátila s prázdnou flaškou v ruce, mohli jsme začít, přesněji řečeno, William mohl začít. Všechna má pozornost se tedy soustředila víceméně na něj a na rotující láhev. Když se flaška konečně zastavila, ukázala jasně na Lott. Na jednu stranu jsem si oddechl, že tohle kolo se mě ještě moc netýká, jenže na tu druhou..byl jsem si téměř jistý, co bude následovat, takže ono to není tak úplně pravda, že se mě to netýká. Po jeho větě a předstíraném přemýšlení, už mi to bylo víc než jenom jasné, takže celé tohle dramatické vystoupení si klidně mohl odpustit. Jakmile se na mě se škodolibou radostí podíval, jen jsem s náznakem výsměchu nepatrně zakroutil hlavou. Přesto jsem ale čekal, až to vysloví nahlas a až potom se na Lott podíval. Ve tváři jsem ale neměl žádné známky zděšení, prosby nebo něčeho jiného, co by napovídalo tomu, že bych si přál, aby to nedělala. Naopak, měl jsem téměř neutrální výraz, možná něco málo ve stylu, že jsem to čekal a jen jsem sledoval, jak bude reagovat. Ani jsem nepočítal s tím, že by to čirou náhodou třeba neudělala. Podle mě by to vzhledem k dané situaci nyní udělala i kdyby se jí do toho příliš nechtělo, z principu. Tedy alespoň takový jsem měl pocit.

Na její otázku, která zákonitě musela přijít, jsem odpověděl téměř hned, přemýšlel jsem o tom až potom. „To nejdůležitější ano“ odvětil jsem vážně. Vlastně jsem měl pravdu, ale každý bere tutéž věc jinak důležitou. To nejdůležitější, to co jsem se nejvíc bál jí říct, už ví, takže nic jinýho už tak podstatné není. Pak už jsem byl až příliš zaměstnávaný jejími rty na to, abych mohl ještě cokoliv dodat a na chvíli mi připadalo, že je vše relativně v pořádku, dokonce jsem na okamžik zapomněl i na to, že tu dnes musím trpět ještě jednu návštěvu. Tahle návštěva na sebe však velice rychle upozornila svým dupotem po schodech. Lott se odtáhla a ještě předtím, než začala připravovat svůj dokonale šílený plán, viděl jsem v jejích očích tu prosbu, abych ho už ušetřil. No uvidím, možná bych to mohl zvážit, ještě jsem totiž neměl zcela jistě vymyšlenou taktiku, jak přetrpět tenhle večer. Pak už jsem popadl láhev bourbonu a tři, ano překvapivě opravdu tři, skleničky a odnesl to na stolek do obýváku. Mezitím jsem se zaposlouchal do právě hrané písně. Dneska vážně nemám jeden ze svých nejlepších dní, i ta hudba je proti mně.. problesklo mi hlavou. Po svém jsem se tak nějak uvelebil na zemi kousek vedle Lott z druhé strany. Natáhl jsem se pro svého panáka a rovnou ho do sebe kopl, byl to prostě zvyk. Všiml jsem si, že Lott udělala to samý a mě bylo jasný proč. Jednak jsem to poznal podle těch očí a taky, přesně takhle se chovala už prvně, když jsme se potkali, taky se to snažila utlumit alkoholem. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jak velkou ztrátu krve asi takový vlkodlak může vydržet, až mě z mých myšlenek vytrhla opět Lott svých skutečně skvělým nápadem. Ne, že by mě to překvapovalo, ale přesto se v mé tváři na vteřinku objevil jakýsi ztrápený výraz, než jsem nahodil zase svou relativně přátelskou masku a souhlasil s tím. Ve skutečnosti se mi do toho ani trochu nechtělo. Neměl jsem ani sebemenší zájem o to dozvídat se cokoliv z jeho života, ale naopak ty jeho otázky už jsem si teď dokázal živě představit.

Věděl jsem, že bude mít nějaké komentáře k mému chování, já jí k tomu taky řekl svoje, ale její odpověď mě zrovna moc neuklidnila, spíš přesně naopak. „Aha, takže toho vlastně pro jistotu možná nevim víc“ vydedukoval jsem z toho, tak rád bych to neřešil, ale to se prostě ani nedalo. Na té druhé věci o tom, že by mě teď vlastně měla nenávidět za to, co jsem udělal, jsme se naštěstí shodli v tom, že to teď řešit nebudeme. Následně jsem jí s něžností oplatil její polibek. Samozřejmě, že jsem to v sobě stále měl, měl jsem to v sobě po celý život, protože to jsem byl prostě já, ale už to mám zase pod kontrolou tak, jako je tomu po většinu času. Pak už se bohužel ten její převelice důležitý kamarád vrátil, Lott se pochopitelně odtáhla a vzhledem k okolnostem takřka dokonalá chvíle se rázem rozplynula. Vlček měl na sobě jiné triko, nejspíš to, co mu tam Lott připravila a mě bylo jasné, že si musí myslet, že možná bude moje. Rozhodl jsem se v něm tuhle lživou myšlenku uživit a proto jsem se taky na to triko podíval tak nějak vlastecky. Bohužel jsem nemohl nic říct, protože po pravdě moje nebylo. Jako odpověď na Lottiná slova jsem jen cosi souhlasně zamumlal, popadl láhev bourbonu, dva panáky a se značnou nevolí nakonec i toho třetího. S tímto jsem nakráčel do obýváku, kde jsem to všechno položil na stoleček u pohovky a mezitím poslouchal, co Lott vybrala za hudbu. Imagine Dragons..no mohlo to dopadnout i hůř pomyslel jsem si. Pořád jsem nechápal, kde se v ní bere tolik naděje, že bych snad mohl začít snášet jeho přítomnost nebo že bych snad měl mít nějakou radost z toho, že bych se s ním měl seznamovat. No jo no, ona vždycky byla optimistka a vidí všechno moc růžově. Koneckonců když i ve mě uviděla nějaké dobro, tak být ani jiná nemůže.

I přesto, že jsem z toho jejího plánu nebyl zrovna dvakrát nadšený, souhlasil jsem s tím, ale jinak jsem za celou tu dobu už nepromluvil. Až do doby, než vlček konečně aspoň na chvíli zmizel. Ocenil jsem, že pustila tu vodu a tudíž nic z našeho rozhovoru William neuslyší. Když mě pak objala, udělal jsem tak nějak to samé. Dal jsem jí ruce kolem pasu, ale byla ze mě cítit ta opatrnost, kdy jsem nevěděl, jestli si to teď vůbec můžu dovolit. Jenže na druhou stranu, byla to automatika a taky, přece tady nebudu jen tak stát jak tvrdý Y. „Ano, kamarád, o kterém ses ani nezmínila..takže možná nebude tak důležitý“ řekl jsem poněkud jedovatěji, než jsem měl v plánu. „Ale s tím druhým už souhlasím, taky bych na to pro teď rád zapomněl“ lehce jsem se pousmál, i když jsem nevěděl, co přesně to v jejím podání znamená. Asi těžko se bude chovat úplně jako by se to nestalo, spíš to jen před ním nebude řešit, což je ale taky dobrý. Na její další větu už jsem nic neříkal. Moje první myšlenka byla „Samozřejmě“, ale hned na to se ozvala další „Nojo, ale na jak dlouho..“. Proto jsem se jen znovu lehce usmál a polibek jí něžně oplatil. Docela mě překvapovala, má v sobě víc odvahy a hlavně víc smyslu pro odpuštění a toleranci, než jsem si doteď myslel. Následně jsem uslyšel blížící se kroky, tiše jsem si povzdechl jemu to vážně moc dlouho netrvalo.

Moje připomínky už nijak nekomentoval, což mě na jednu stranu celkem mrzí, ale na tu druhou je to možná i dobře, takhle bychom se vážně mohli hádat do nekonečna. Pak už se objevila Lott. Pochopitelně vypadala skvěle, ostatně jak vždy, ale já už jsem to nekomentoval, nemělo smysl opakovat stejnou věc dvakrát. Namísto toho jsem jí nalil požadovaný drink a s úsměvem jí ho podal. Všichni tři jsme znovu tak nějak dělali, že se vlastně vůbec nic neděje, všechno je v nejlepším pořádku a my tři jsme vlastně skvělí přátelé. Nebo jsme se tak aspoň tvářili. Jakmile se Lott zmíní, že by se měl jít trochu zkulturnit taky on, svitla mi naděje, že mi aspoň na chvíli zmizí ze zorného pole, což je nyní v téhle situaci to nejlepší, co se můžu stát. Její další nápad už mě zas až tak moc nenadchl. Snaží se, to se musí nechat, jenže já nemám na nějaké marné pokusy o spřátelení chuť ani náladu. Podíval jsem se na ni ve stylu "To jako vážně?" ale nakonec jsem souhlasil. Pak už se vlček konečně dokopal k odchodu, i když samozřejmě nezapomněl pronést další bezvýznamný varování, nad kterým jsem opět jen protočil očima. Další poznámky k tomu, co se mi okamžitě hrnuly z hlavy na jazyk, jsem nakonec přece jen spolkl a nechal si je pro sebe. Jindy bych asi uvítal mnohem víc, že ji mám teď jen pro sebe, ale nyní jsem byl trochu nejistý. Navíc jsem pořád myslel na to, co se teprve bude dít, z mého pohledu spojení zábavy s ním bylo něco naprosto absurdního.

Opět jsem měl chuť nad tím vším, nad jeho slovy, protočit očima. „To všechno zní sice strašně hezky, ale pořád je tu jedna drobnost..tohle se mě vůbec netýká“ řekl jsem tónem jako by mě snad samotnýho opravdu mrzelo, že prostě nemá pravdu. Občas uvažuju o tom, že jsem se vážně měl dát na herectví, byl by ze mě jistě ten nejlepší herec. Když se zmíním o jednom z důvodů podvádění, trochu pobaveně zakroutím hlavou nad jeho reakcí. „Vidíš snad někde u mě zbraň? Neboj usnadním ti to, samozřejmě, že ne, protože já ji nepotřebuju“ ušklíbl jsem se. Samozřejmě mi došlo, jak to myslel a měl pravdu. Ostatně nemusel být Sherlock Holmes, aby mu to došlo, mě by si asi těžko někdo spojil s přívlastky jako jsou čestný nebo spravedlivý. Jenže já to dělám úplně z jiného důvodu. Automatické bezmyšlenkové zabíjení je prostě moc nudné, kdežto různé podvody, manipulace a vydírání, to představuje mnohem větší zdroj zábavy. To už jsem mu ale nevysvětloval, místo toho můj pohled střelil směrem ke schodům odkud jsem uslyšel ránu. Jakmile se Lott objevila u nás, automaticky jsem nasadil úsměv. Z části proto, že ji rád vidím a taky trochu jen kvůli tomu, aby to vypadalo bůhví jak skvěle jsme si tu nepovídali. Samozřejmě jsem věděl, že jistě celý náš rozhovor slyšela, ale tohle byl prostě další rys mého vžitého chování, ani jsem nad tím nepřemýšlel a vlastně ani nevěděl, že to dělám. "Jistě" usmál jsem se na otázku ohledně toho drinku, ale na rozdíl od Willa já už ji nechválil, že vypadá dobře. Ne, že bych to neměl v plánu, ale ten vlček mě jaksi předběhl a já si vážně nechtěl ještě víc připadat jako v nějakém hodně nepovedeném filmu. Otočil jsem se ke skřínce se skleničkami, jednu z ní vytáhl a začal jí nalívat drink.

No jo, evidentně i on sám si přešel k smíchu, to je smutný. Jako klasicky jsem opět žádné jeho varování nebral vážně, zkrátka mi pořád nějak chyběl jakýkoliv pohled na něj, kdy bych v něm viděl aspoň nějakou hrozbu. Evidentně jsem na to byl až moc egoistický. „Neměj péči“ ušklíbl jsem se a nadále si ho dobíral, až se mé myšlenky stočily zpět k té zbrani. Musel jsem na toto téma něco poznamenat a jeho odpověď mi dala zase další možnost si ho dobírat. ostatně tuto možnost mi poskytovala téměř každá jeho odpověď. "Důvodem k podvádění často bývá skutečnost, že ti jedinci jsou naprosto neschopní a a jinak by neměli sebemenší šanci vyhrát....Jinými slovy, uznáváš že jsi jinak naprosto neschopný..?" vyvodil jsem si z jeho odpovědi vlastní důsledky, které opět hrají v můj prospěch a jeho to potápí. Opět jsem začal poklidně pít i druhou skleničku a mezitím se na okamžik zaposlouchal do kroků nahoře, do Lottiných kroků, abych věděl za jak dlouho se k nám asi tak bude blížit. Přece jen nerad bych, aby sem přišla zrovna v době, kdy já skutečně vybouchnu a její kamarád vlkodlak skončí v bolestech na zemi. Bylo by to zbytečný, když se zatím tak skvěle držím. Navenek vypadám poměrně v klidu, ale v duchu stále přemýšlím jen nad tím jak mu vážně vyrvat srdce a přitom to zařídit, aby to vypadalo jako nehoda. Pokud by to byla nehoda nebo by to bylo v obraně, možná, opravdu jen možná, bych vyvázl bez větších problémů a přitom bych jeden-jeho měl z krku.

Lott zmizela, já jsem potlačil za ty roky vžité chování a místo za ní mířil do kuchyně pro bourbon. Ostatně proto jsem přece taky přišel. Zatím úspěšně jsem ignoroval jeho přítomnost, i když mi bylo jasné, že mi to moc dlouho nevydrží. A taky že ne, v době kdy jsem se mu chystal něco říct, samozřejmě něco, kdy bych si ho zase jen dobíral, se rozhodl jednat on. Bez problému jsem stihl položit nedopitou sklenku na linku a pak už jsem ucítil jeho ruku pod krkem. Jako upír nepotřebuji k životu kyslík a tudíž mi to tolik nevadilo, spíš to bylo celkově dost nepříjemný...a navíc mě to děsně dopalovalo. Jen jsem protestně a výhružně zároveň zavrčel, ale vesměs jsem se vlastně ani moc nebránil a už vůbec se nesnažil nějak útočit. Ten povýšenecký pohled mi z očí nezmizel, spíš naopak. Nejvíc mě ale asi stejně překvapila ta zbraň, teď mi připomínal spíš nějakýho rozzuřenýho policistu než vlkodlaka. Zkrátka to celé na mě působilo tak, že jsem spíš měl co dělat, abych se i přes nějakou tu nepatrnou bolest nezačal smát a nakonec mi stejně lehce cukly koutky. "O tom dost pochybuju" hlesl jsem. "A vůbec, to jsi nemohl s tímhle svým výstupem počkat, až to dopiju?" dál jsem ho provokoval, hned jak mě pustil. Jistě by v sobě tuhle nicotnou myšlenku ještě chvíli udržel. Pozoroval jsem ho ostražitým pohledem, zatímco jsem dopil zbytek bourbonu a rovnou si nalil další. Myšlenky se mi vrátili zpět k té zbrani. "A mimochodem, tu zbraň dostanou všichni vlkodlaci nebo jen ti méně zdatní jedinci, co jí prostě potřebují?" zeptal jsem se jízlivě a na poslední chvíli ze své věty vypustil dodatek, že ji vlastně jakožto psi dostávají od svého páníčka. Tohle jsem si celkem užíval a rozhodně jsem teď neměl v plánu snížit se na jeho úroveň a vystartovat po něm.

<-- Hřbitov

"No to věřim, ale to by se ti ještě něco takového muselo povést..." ušklíbl jsem se, byla to další výhružka, které jsem nepřikládal vůbec žádnou váhu stejně tak jako tomu vrčení. Naopak jsem se snažil, abych se čirou náhodou nezačal smát, ale v tomhle směru bylo mé sebeovládání naprosto dokonalé, takže nic takového opravdu nehrozilo. Pak už jsme se vydali k Lottinýmu domku a po dlouhé době bylo cestou nějaké podezřelé ticho. Do domu logicky první vešla Lott a hned za ní se nacpal on, nad čímž jsem vážně musel protočit očima. Chovali jsme se jako děti. I když to je blbost, že my, spíš on. Jakmile jsem vešel i já, zavřel za sebou dveře a skopl si z nohou boty. Měl jsem v plánu se rovnou přemístit do kuchyně, ale ještě předtím mou pozornost opět upoutala Lott, respektive její tělo. Tohohle pohledu se nikdy nenabažím. To co udělala potom mě do jisté míry šokovalo, ale bylo mi tak trochu jasný, že mi to dělá víceméně schválně. Zatnul jsem zuby a stejně tak jsem zatnul i ruce v pěst, abych se nějakým způsobem udržel na místě a rovnou mu nevyrval srdce z těla, zatímco jsem toho přidrzlýho vlkodlaka probodával pohledem. Naopak na Lott jsem se následně podíval spíš pohledem typu "ty sis to prostě nemohla odpustit". Koneckonců provokovali jsme se celou tu dobu, co se známe, nebyla to žádné převratná novinka, ale tak jako tak mi to samozřejmě vadilo. Zároveň mě tohle přivedlo k myšlence, co mezi nimi sakra bylo. Ale na druhou stranu, bylo, minulý čas, nic co by se mě mělo týkat..snad. Pozoroval jsem jak Lott odchází do koupelny a kdykoli jindy bych šel za ní, ale teď jsem měl namířeno do kuchyně. Vytáhl jsem jednu skleničku a láhev čeho jiného než bourbonu a poklidně si tuto zlatavou tekutinu nalil do skleničky. Naprosto jsem ignoroval Willovu přítomnost i když v hlavě jsem měl hned několik vět, které bych mu teď mohl říct.