Příspěvky uživatele

Pobaveně jsem se usmál nad její větou, ale pak trochu zvážněl. „O to nejde..“ zamumlal jsem a dál už jí k tomu nic nevysvětloval. Pak už jsme se ocitli u mě doma. „Tak jednoduchý to mít nebudeš“ odvětil jsem s lišáckým úsměvem, vážně jí nebude stačit hrát si na blbou. Její polibek poté, co jsme si vysvětili to s těmi jmény, působil jako odměna po dlouhém a nakonec vítězném boji, doslova. S vášní a zároveň procítěně jsem jí ho opětoval a pak už se ode mě odtáhla a začala mi oznamovat, co vše by se zde mělo změnit. Nad její následnou větou jsem znovu pobaveně potřásl hlavou. Tak si říkám, co my bychom dělali, kdybychom se chvíli nemohli provokovat. Ve stejném duchu vlastně zazní i její další věta ohledně jména pro psa. "Ferda, no to čekej" pronesl jsem ironicky a vážně se konečně nad tím jménem trochu zamyslel. Najednou tak nějak děsně pomalu jsem šel za ní do obýváku a stále pobaveně pozoroval psíkovo snažení a Lottiny rozradostněné oči. Posadil jsem se vedle Lott na pohovku tak nějak natočeně, takže jsem opět seděl v tom polotureckém sedu. S úsměvem jsem drbal pejska za uchem a mezitím přemýšlel nad jménem. Chtělo to něco originálního, rozhodně ne žádný Ferda, Punťa nebo něco podobného. Někteří lidé dávají svým mazlíčkům jména podle významných králů nebo uznávaných sportovců...a v tom mě to napadlo, co třeba jméno podle agenta? No a jaký je nejznámější agent..? "Co třeba Bond..James Bond" navrhl jsem zamyšleně a při dodatku James Bond stočil pohled na Lott. Musím říct, že to neznělo úplně děsně, takže se to možná ujme.

"A taky asi jen tak neuvidíš" dodal jsem ještě k těm autům. Na její větu jsem se jen souhlasně usmál, měla pravdu, stejně jsme teď spolu trávili většinu času, tak by jsme spolu měli vycházet i nadále i když teď bude u mě bydlet. Následně jsem se musel lehce pobaveně usmát, když si začala stěžovat, že psíkovi by mělo všechno projít. "Jo, on totiž ještě nemá tolik rozumu" zatvářil jsem se nevinně a to už jsme stáli u mého domu a já své nové spolubydlící pustit dovnitř. Položil jsem věci na zem, zatímco Lott se mě snažila přesvědčit, že zatím použitá jména jsou vlastně naprosto fantastická. Už při její první větě jsem otevřel pusu a nadechoval jsem se, že odpovím, ale místo toho jsem zase s úsměvem vydechl, když chytla můj rozkrok. "To je dobrý, já myslim že se radši budeme držet nějakých jmen, oslovení kuličko se mi totiž vážně nelíbí.. odvětil jsem a poté, co jsem vlastně dostal souhlas k tomu, že jí můžu v případě potřeby kdykoliv vyhodit, jsem ji konečně vášnivě políbil. Jakmile se ode mě odtáhla a začala vyjmenovávat všechny věci, co by se tu měli změnit, musel jsem se lehce pobaveně zasmát. Nad něčím z toho, co jmenovala jsem se musel trochu zamyslet. Například je fakt, že kuchyně mě zajímá jen jakožto skladiště krve a alkoholu a jinak ji vlastně téměř vůbec nevyužívám. Ovšem nebylo nutný, abych se uskromňoval ve skříni, ona byla dost velká, aby se jí tam ty důležité věci vešli a pro ten zbytek..je tu přece ještě jeden zcela volný pokoj. "No jasně, takže se mám vlastně odstěhovat do garáže, abych ti náhodou nepřekážel" poznamenal jsem s úšklebkem a letmo se podíval za ní na psíka, který zatím nevypadal, že by nás nějak extra postrádal a vesele prozkoumával dům a kupodivu se mu zatím podařilo nic nezničit.

<-- Obchodní centrum

Vydali jsme se domů a cestou se ještě řešila ta má averze k taxíkům. Při její odpovědi jsem se na ni trochu překvapeně podíval, jestli to vůbec myslí vážně. „No dovol“ řekl jsem jakoby dotčeně a na okamžik se tak i tvářil, než se na mé tváři znovu objevil úsměv. Samozřejmě že řídím, řídím velice rád a je pravda, že ne vždy úplně bezpečně a už vůbec ne podle předpisů. Ovšem Lott mě opravdu řídit ještě neviděla, což je možná i dobře, a nejspíš ani jen tak neuvidí, přece jen nechodím pěšky pro nic za nic, vytahovat tohle auto v takovém městečku není úplně rozumné. Od doby, co jsem přijel sem a rozhodl se zde zůstat, se už můžu spíš jen kochat pohledem na tu krásku, co věčně jen tak stojí v garáži, skrytá před zraky kolemjdoucích. Pak už se začal rozebírat fakt, že teď budu mít v době o dva členy víc. „Tak v tom případě bychom spolu mohli vycházet“ oznámil jsem jí s nepatrným úšklebkem a opět se podíval na psíka vesele cupitajícího před námi. „S nějakými těmi ztrátami prostě asi budu muset počítat“ dodal jsem, to byl další důvod, proč jsem si myslel, že nikdy nebudu mít štěně. Je moc hravé, nepořádné a je téměř nemožné ho uhlídat. To už jsme se konečně objevili u mého domu, já vylovil z kapsy klíče odemkl a kupodivu jsem jí i nechal vejít první. No dobře, úplně první vlastně stejně vešel pejsek, zatím stále beze jména. „No to bychom měli, dosavadní oslovení kulička nebo junior mi nepřijde dostatečně…důstojný“ ušklíbl jsem se, vešel a zavřel za námi dveře. Lehce jsem se pousmál nad její větou, že už jsme doma. Vážně je to všechno tak strašně zvláštní. Mezitím jsem odložil kufr s taškou na zem a následně objal Lott. "Beru na vědomí" pobaveně jsem se pousmál, opět to byla spíš provokace. Pak už jsem jí její polibek vášnivě a procítěně opětoval a hlavou se mi přitom mihla myšlenka,a že lepší holku jsem si vážně nemohl přát.

Lott si opravdu mého zdržení ani nevšimla, není divu, oči jí jen zářily a jistě se s pejskem velice dobře zabavila. Ten pes má vážně štěstí, Lott ho miluje už teď a rozhodně ho bude rozmazlovat. To bych já asi tak úplně nedělal nebo ne do takové míry, ale vzhledem k tomu, že u mě teď bude Lott i bydlet, tak se bude mít pejsek jako v bavlnce. Pak jsem rychle vyřešil můj nepatrný problém s nepřekonatelnou averzí k taxíkům tím, že jsem vlastně všechno svedl na psa a to, co by pro něj bylo nejlepší. Zatím to má jen samé výhody, dokonce díky němu nemusím znovu absolvovat tu cestu taxíkem. Měl jsem tušit, že se na to dřív nebo později Lott zeptá, protože jsem se to ani nijak nesnažil skrývat. No když mi doma stojí luxusní auto, které by mi tu mohli všichni závidět, je trochu pod úroveň jezdit taxíkem pomyslel jsem si, ale rozhodně neměl v plánu říkat to nahlas. „Já radši auto řídím sám..a nebo chodím pěšky“ odvětil jsem stručně, ale došlo mi, že mi tahle tak trochu výmluva moc dlouho nevydrží. Vždyť teď se mi bude volně promenádovat po domě, jaká je šance, že nikdy nenarazí na garáž? No jakožto holku by ji to tolik zajímat nemuselo, ale jistotu nemám. Nad její větou jsem se lehce pobaveně pousmál. „No pokud se budou vetřelci chovat slušně" laškovně jsem se pousmál a pak stočil pohled na psa. Ten se rozhodně chovat slušně nebude, co když mi zdemoluje dům? No určitě s ním bude hodně práce, ale na druhou stranu, já mám času dost.

--> Dům Alexe

Je jasné, že se psem se jen tak nemůžeme procházet po obchodech, takže je zcela pochopitelné, že se rozhodla jít s ním ven, ale mě to momentálně nesmírně pomohlo. Mohl jsem se v klidu dostat do šperkovnictví a něco jí koupit. No a vzhledem k tomu, že bude jistě velice zaměstnaná naším novým společným miláčkem, tak si doufejme ani nevšimne, že mi vyzvednutí jejího kufru trvá nějak déle. Snažil jsem se co nejrychleji vrátit zpět k ní, ale na druhou stranu jsem to nechtěl nijak zbytečně uspěchat a vybrat špatně. Naštěstí mi opravdu netrvalo tak dlouho najít něco zajímavého, takže po tomto nákupu a vyzvednutí jejich věcí jsem se mohl vrátit k ní. Jakmile jsem došel k Lott, jemně jsem ji políbil a přivítal se i s psíkem. Když o tom tak přemýšlím, je to trochu zvláštní, nikdy bych si nemyslel, že si někdy budu kupovat štěně, nikdy jsem na tolik roztomilosti moc nebyl, ale teď? Je to prostě jinak. Když se mě zeptala, jestli vůbec zvládnu celou cestu nést její kufr a vlastně ještě i tu tašku s věcmi pro psa, podíval jsem se na ni trochu stylem, jak o tom vůbec může pochybovat. Vzápětí navrhla, že pořád ještě můžeme jet znovu taxíkem. „To je dobrý, já to zvládnu. Teď bychom mu měli dopřát čerstvý vzduch" řekl jsem a pohled při tom stočil na pejska. Já jsem vážně schopný říct a udělat všechno možný jen abych se nemusel vrátit znovu do toho taxíku.

Žádné dodatečné kupování kočky se díky bohu nekonalo, takže jsme se psem a taškou s věcmi mohli jít. Všichni tři jsme měli v očích radost. Vážně mi to připadalo jako bych mohl všechny své starosti na chvíli hodit za hlavu a převtělit se do úplně jiného Alexe, který má mnohem pohotovější a bezstarostnější život. Chvíli jsem přemýšlel, jak bych teď mohl nějak nenápadně zmizet, ale Lott můj problém velice rychle vyřešila za mě, aniž by si to možná uvědomovala. „Jistě“ usmál jsem se a v duchu se musel zasmát psímu oslovení „kulička“. Hned další předmět k debatě bude rozhodně jeho jméno, ale teď jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Měl jsem v hlavě trochu jiné myšlenky a koneckonců, je mi úplně jasný, že Lott už bude mít v hlavě nejmíň tisíc nápadů. Nechal jsem tedy zatím nepojmenovaného psa s Lott a vydal se za svým cílem, což rozhodně nebyly informace. Vešel jsem do šperkovnictví a měl trochu zvláštní pocit. Prvně v životě tu nevybírám nic pro sebe, co když vyberu špatně? Ne, to je blbost. Raději jsem se začal poohlížet po nějakém tom krásném šperku. Hledal jsem spíš nějakou drobnost nic velkolepého, koneckonců nežádám ji přece o ruku. Navíc jsem tu nemohl strávit dva dny, takže jsem byl velice rád, když jsem konečně objevil něco zajímavého. Byla to vážně spíš drobnost a přesto to bylo krásné. http://www.nakupvakci.cz/userfiles/retizek-propletene-srdce.jpg Zaplatil jsem, od prodavačky jsem si ještě vyslechl něco v tom stylu, že má přítelkyně musí být šťastná žena, což jsem jí velice rád odsouhlasil a s krabičkou v kapse jsem se vydal zpět za Lott a psíkem. Cestou jsem se stavil pro Lottin kufr na infu. "Tak jsem tu" usmál jsem se, zlehka ji políbil a následně pohladil pejska. Vážně ideální stav.

Bude to zvláštní muset se najednou starat taky o někoho jiného než jen o sebe, ale ten Husky mě natolik zaujal, že jsem se už prostě nemohl tvářit tak nezúčastněně. Dokonce jsem měl takový pocit, jakoby se ve mě probudila jakási romantická duše, i když je to možná blbost, protože si nejsem jistý, jestli je něco takového u mě vůbec možný. Ať to bylo, co to bylo, každopádně se mi to líbilo. Vždy jsem si myslel, že by mě vztah příliš svazoval, ale děl se pravý opak, cítil jsem se tak uvolněný. Právě díky celé téhle atmosféře mě napadla ještě jedna věc, co bych nyní mohl udělat a taky že jsem měl v plánu to udělat jen co koupíme toho psa. Této činnosti se ujala Lott, která si už brala vybraného pejska do náruče. Byla vážně roztomilá, vlastně oba dva byli roztomilí, měl jsem štěstí, že jsem na ni tenkrát narazil. I když je to stále trochu neuvěřitelné, kompletně mi změnila život a já jsem vážně rád, že jsem tu změnu dovolil. Sledoval jsem ji a v očích měl to samé, co ona. Pak už jsme se konečně dostali k tomu, že si toho psa vážně vezmeme. Lehce jsem se na Lott pousmál na souhlas a mezitím jsme si vyslechli něco z toho, co prodavačka o tom psovi věděla, například to, jaký je a jak se sem vlastně dostal. Nakonec jsem zaplatil jak za psa, tak i za nějaké doplňky, co jsem k tomu vybral, jako například vodítko, ale hlavně krmivo a misku, protože možná to bude znít překvapivě, ale vážně doma nic z toho pro nějaké zatoulané psy nemám. Tohle všechno vybavení mi prodavačka zabalila do nějaké tašky a my mohli jít...teda pokud se Lott nerozhodne vzít si k tomu i tu kočku. Mezitím jsem přemýšlel jak to udělat. Chtěl jsem jí něco koupit, ale poslat jí napřed, to by vážně moc nenápadný nebylo a aby šla se mnou s tím, že už jen třeba kvůli tomu psovi bude čekat před obchodem se mi taky nejevilo jako dobrý nápad.

Už jsem se s ní nehádal o tom, jestli by se mne měla nebo neměla ptát, zda si domu může vzít tu kočku nebo ne. Můj názor zůstával stejný, samozřejmě, že měla, pořád je to přece můj dům. Nebyl jsem si ani jistý, jestli to s tou kočkou myslí vážně, ale pro jistotu jsem ji varoval, že se o to vážně starat nebudu. Tiše jsem si povzdechl a lehce se pousmál, zatímco už jsem přemýšlel o tom, jaké má výhody pořídit si psa. Nakonec jsem usoudil, že od tohoto stavu s kočkou už si pohoršit nemůžu, spíš jen naopak, takže jsem souhlasil a už s ní šel ke psům. Užíval jsem si její blízkou přítomnost, položil si ruce na ty její, které mi obmotala kolem pasu a zamyšleně hleděl na všechny ty psy. Jakékoliv malé jsem jednoduše přehlížel, ty jsem nikdy nebral jako psy, ale spíš jako zmutované kočky, takže to bych si taky moc nepomohl. Při její otázce jsem se musel lehce pobaveně usmát, připadal jsem si jako malé dítě, kterého se maminka ptá, jakou si vybral zmrzlinku. "Ten Husky.." řekl jsem po chvíli zamyšleně. Možná je dobře, že Lott stojí za mou a tak nevidí, že mi oči lehce zazáří už jen při představě, že bych si konečně vážně koupil psa. Ono by bylo celkem fajn, kdyby mi bylo čerstvě 22 a prostě jsem si jen tak se svou přítelkyní, kterou bych mimochodem rozhodně nikdy neměl šanci zabít, šel koupit psa a splnil si tak svůj dávný dětský sen. Naštěstí nějakým sentimentalismem a větami coby kdyby moc netrpím, takže mě tohle velice rychle zase přejde. Jen jsem zamyšleně hleděl a právě vybraného psa. Byl trochu jiný než ostatní, takový hrdý, statný, měl ledově modré oči a celkově velice pěkný..no prostě pes jako stvořený pro mě.

Přemýšlel jsem, jestli už jsem se totálně nezcvokl, když přemýšlím nad něčím takovým jako je dítě. Pro jistotu jsem všechny tyhle myšlenky zase co nejdříve vyhnal z hlavy a následoval ji do zverimexu. To je další věc, co svědčí o tom, jak moc jsem se kvůli ní změnil. Jindy bych asi jen těžko souhlasil s tím, že se ke mě nějaká holka nastěhuje a navíc si ještě přitáhne nějaké zvíře. Jak to, že teď mi to tolik nevadí? Je to zvláštní. Bohužel opravdu došlo na nejhorší a ona zamířila ke kočkám. Vážně jsem kočky neměl rád, takže jsem jí také řekl něco v tom smyslu, že ke mě to tahat teda nebude. Odpověděla...no tak trochu i podle očekávání. "No to bys ale měla" řekl jsem taktéž vážně, ale s letmým úsměvem na tváři. Jakmile mě objala, úplně automaticky jsem položil ruce na její boky. Najednou vypadala tak sladce, milounce, nevinně, ale tomu jsem alespoň úplně nepodlehl. Krásné? Myslím, že máme trochu rozdílný pohled na krásu...pomyslel jsem si. Tiše jsem si povzdechl a tak trochu doufal, že mě jen zkouší nebo je to jen sen, ale to je nesmysl, téměř nespím a sny se mi nezdají. "Zakázat ti to nemůžu, ale já se o to starat nebudu" upozornil jsem ji a poněkud ztrápeně se podíval za ní na to kotě, na kterém jsem neviděl vůbec nic krásného..spíš jen další komplikace. Pak se zeptala, jestli si k tomu nevezmeme ještě psa. To ti jako jedno zvíře nestačí? pomyslel jsem si, ale na druhou stranu, pes bude pořád lepší než to kotě a když budu mít štěstí, tak by to kotě díky psovi ani moc dlouho vydržet nemuselo. "Psa ke kočce? No fajn" souhlasil jsem s úsměvem a v očích mi nepatrně zajiskřilo, takže jsem se raději otočil a vedl jí k těm psům dřív, než si všimne, že z toho mám nějakou zvláštní radost. Byla tu ještě jedna věc, proč jsem souhlasil. Jako člověk jsem vždycky chtěl psa, jako upír se mé priority přece jen poněkud změnily, ale psy mám vlastně rád pořád.

Nikdy bych neřekl, že budu tak rád, že vidím budovu obchodu jako pávě teď. Lott už vystoupila, já ještě zaplatil za cestu, pronesl takovou tu klasickou větu „Drobný si nechte“, hlavně abych už byl od toho taxíku co nejdál. Došel jsem k Lott, která si mezitím odložila kufr na informacích a čekal, že mi konečně řekne přesný důvod, proč jsme tady. Musela mít nějaký konkrétnější důvod, nějak mi nepřišlo, že by si tu chtěla bůhví jak dlouho nakupovat oblečení. Odpověď na svou nevyřčenou otázku jsem skutečně dostal, i když řečenou trochu zvláštním stylem. Musel jsem se lehce pobaveně pousmát, k mému štěstí a neštěstí zároveň se děti vážně v obchodě nekupují, takže musela myslet nějakého mazlíčka. Ovšem trochu mě to přece jen znepokojovalo, i když byla Lott upír, pořád to byla žena a téměř každá žena touží po dítěti, co když ona taky? Tohohle jsem se vážně celkem děsil, i když máme mnohem menší šanci, pořád tu nějaká byla, co když...ne, musím přestat tolik přemýšlet! Následoval jsem ji do zverimexu a své myšlenky raději přesunul k tomu, že můj dům bude nyní okupovat kromě Lott ještě nějaké zvíře. Jen jsem doufal, že to nebude kočka. No doufat je sice hezký, jenže realita byla trochu jiná, Lott totiž jako první ihned zamířila právě ke kočkám. Nechápal jsem, co se jí na nich může tak líbit jenže..jaký holce se kočky nelíbí že. "Nemyslíš si doufám, že tohle přitáhneš ke mě domu, že ne?" hlesl jsem, zatímco jsem si s nevolí prohlížel to malé chlupaté stvoření v její ruce.

Její nápad se mi vážně moc nezamlouval, spíš jsem měl v plánu se držet zpátky, nikdy se nedostat do situace, kdy bych se mohl znovu stát tím, čím jsem byl, a ne to..trénovat. Tohle nebyla žádná hra, tady si nemůžu dovolit udělat chybu a prohrát. Ona mi ale věří, takže budu doufat, že to zvládnu. Pak už jsem jí potvrdil, že se jí to nezdálo a já jí vážně poděkoval, taktéž ji objal a následně už se zase začala projevovat ta její neuvěřitelná aktivita a chuť neustále něco dělat. Ono to mělo své výhody, nikdy jsem se s ní nenudil a navíc dost často vymyslela něco sama a rovnou to i navrhla, takže já jsem se nemusel téměř nijak činit. Ještě předtím, než zmizela nahoru, mi oznámila, že u mě teď bude bydlet. Stále ještě nevím, jak to mám vlastně brát, ale rozhodl jsem se to teď neřešit. Takže jediné, co z toho teď pro mě vyplývá je to, že jí příprava jistě bude trvat děsně dlouho, když si ještě musí zabalit. Rozhodl jsem se tedy přemístit zpět do obýváku, kde jsem se natáhl na gauč a způsobně čekal. I když po pravdě, chvilkami jsem vážně musel přemáhat nutkání jít za ní. Z právě zaujaté polohy jsem se dostal až v době, kdy už sešla ze schodů. To jsem se zvedl z gauče a vrátil se zpět k ní. Ani jsem nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale rozhodně jsem očekával delší dobu čekání. Wow! prolétlo mi hlavou a opět se stejně tak i tvářil, nebyl pochyb o tom, že byla opět nádherná. Hned na to jsem svou pozornost přesměroval na ten kufr, který mi vecpala do ruky. "Jistě" ušklíbl jsem se a převzal ho od ní. Pak už jsem zaslechl zvuk přijíždějícího auta, náš "superodvoz" už je tady. "Tak jdem" pousmál jsem se, zlehka ji políbil na tvář a snažil jsem se znít vesele. Ne, že bych nechtěl někam jet, šlo jen o to, čím tam pojedeme. Nazul jsem si tedy boty a s Lottiným kufrem v ruce a samotnou Lott po boku jsem se vydal vstříc tomu úžasnýmu autu, co stálo před domem. Jakmile už jsme seděli v autě, nadiktoval jsem řidiči, kam že to chceme odvést. No to je skvělý, v garáži mi stojí naprosto božský auto a já jedu tímhle taxíkem, jak potupný... přemýšlel jsem, tahle myšlenka mi zněla v hlavě vlastně celou cestu.

--> Obchodní centrum

Poté, co se ode mě konečně odtáhla a trochu se vydýchala, začala opět mluvit takovým stylem, že mě ani nenechala k tomu cokoliv říct. Trochu prostoru jsem dostal až ke konci a já toho prostě využít. I když její věta ve mě vyvolávala dost protichůdné pocity. V jednom jsem s ní bohužel musel souhlasit, ona teď nemá kde brát tu jistotu, že se to nestane znovu, takže se mě vlastně pořád bude tak trochu bát? No každopádně její způsob řešení se mi nezdál moc reálný a už vůbec ne bezpečný. Trénovat? To nemyslíš vážně, že ne? problesklo mi hlavou a stejně tak jsem se i tvářil. Jasný no, tak prostě budeme trénovat a když jí čirou náhodou zabiju, tak zjistím, že jsem asi prostě trénoval málo, jo to zní vážně skvěle. V duchu jsem se nad tím musel ušklíbnout, i když ono to vlastně až tak vtipné nebylo. Znamenalo to, že v sobě nemám tu jistotu, že už se to nestane, což není zrovna moc dobrý. Z těchto myšlenek mě probral až její nevěřícný tón hlasu ohledně toho, že jsem jí poděkoval. Ani já sám jsem tomu nemohl uvěřit, takže jsem se jí ani nedivil. "Jo" potvrdil jsem jí s úsměvem a už jen v mysli dodal: No vidíš jaký máš na mě vliv... . Jakmile mě objala, pohladil jsem jí po zádech. Pak už jsem musel lehce pobaveně zakroutit hlavou, už měla zase tu svojí extrémně akční náladu a dokazovala to vlastně i stylem, jakým mluvila. Samozřejmě hned věděla, co budeme dělat a já tak nějak ani neprotestoval, naopak jsem souhlasil. I když počkat..pojedeme? Do obchodu? uvažoval jsem, zatímco Lott mi jen tak oznámila, že u mě teď bude bydlet. Ani jsem neměl možnost na nic z toho reagovat, i když ona by mě jistě slyšela i tak, ale to zase nemělo smysl. Opět jsem způsobně čekal dole a mezitím uvažoval, co se to do háje děje s mým životem. Kromě toho všeho, nad čímž už jsem uvažoval dříve si jí teď ještě klidně nastěhuju do domu. Je až neuvěřitelný, čeho jsem se kvůli ní dokázal vzdát a jak jsem se dokázal změnit..i když na druhou stranu, pořád to evidentně není dost natolik, abych jí neublížil. Ovšem to asi nebude nikdy, nikdo se nedokáže změnit od základů a já jsem bohužel už od základů zabiják, jen to dokážu většinou skvěle potlačovat. Takže mi vlastně nezbývá než doufat, že právě kvůli tomu, že jsem si nyní zažil ty následky, se už dokážu zase o něco víc hlídat a hlavně..pokud by se to kdykoliv mělo opakovat, musím to zarazit včas.

Sám jsem nechápal, jak jsem mohl tak změnit názor na to vše kolem vztahů. Není to tak dávno, co jsem si ještě myslel, že do takovéhle situace se v životě nemůžu dostat, že mi nikdy nebude na nikom tak záležet, abych mu byl schopný cokoliv obětovat a vida. Přesně to teď dělám, dokonce jsem si i dokázal přiznat, že jsem udělal chybu. Měl jsem se ovládnout, sice jsem na to myslel po celou tu dobu, dokud to jen šlo, takže by se dalo říct, že jsem nepodlehl ihned, snažil jsem se to zastavit, ne že ne, ale stejně, měl jsem v sobě najít tu sílu. Nevím, co se po tomhle všem bude dít, ale teď je důležitější, aby se Lott konečně nakrmila a uhasila tak svou žízeň. Užívala si to a já vlastně taky. I ona měla jisté problémy se ode mě odtrhnout, ale já jsem nijak neprotestoval, nechal jsem ji a jen trpělivě čekal, až se jí to podaří. Brzy se jí to podařilo, jak jinak, Lott v sobě nemá žádné vražedné sklony, což jsem jí celkem záviděl. O ránu jsem se nestaral, stejně se velice rychle zahojí, místo toho jsem jí opětoval upřený pohled do očí a tak trochu očekával nebo se spíš bál toho, že mě teď prostě vyhodí. Ale stal se úplný opak. Na její omluvu jsem chtěl reagovat slovy, že se nemusí omlouvat, byla přece v právu, ale jaksi mi k tomu neposkytla dostatek času, takže jsem jí nadále jen poslouchal a myšlenky se mi v hlavě hromadily. V době, kdy se na okamžik odmlčela, jsem se taktéž pousmál, normálně bych takto asi vážně reagoval. Jak mluvila dál, začalo mi tím znovu docházet, jak moc jsem jí ublížil a přesně jak řekla, ani ne tolik po stránce fyzické jako spíš psychické. Jasně, já vážně nemohl za jeho chování, ale krásně jsem jí to tím zase všechno připomněl. Když bych o tom přemýšlel, jakože jsem se k tomu zatím moc nedostal, s žádnou jinou bych nejspíš takové problémy řešit nemusel, přece jen, kolik holek má ve městě šílenýho expřítele, ale já si prostě musel vybrat zrovna tu nejkomplikovanější. Ta její spíše řečnická otázka na konci ale způsobila, že už jsem nemohl zůstat zticha, i když jsem měl v hlavě takový zmatek, že jsem vlastně vůbec nevěděl, co bych jí měl říct, aby to dávalo nějaký smysl. "Samozřejmě, že ne. Byla to chyba, vím to, měl jsem to zastavit, dokud jsem mohl..." řekl jsem tiše a dál už radši ani nepokračoval nebo bych začal plácat nesmysly. Její další slova mě udivila snad zatím nejvíce, ona nade mnou vážně ještě nezlomila hůl, to je skvělý, i když nějak nechápu, kde se v ní ten další optimismus a naděje bere. Na chvíli jsem odvrátil oči od ní a sklopil zrak k zemi, ale po mém prvním nadcházejícím slově jsem se podíval zase zpět na ni. "Děkuju..Vážně, tolik šancí, co už jsi mi dala, si snad ani nezasloužím, ale jsem za to vděčný" nepatrně jsem se pousmál. Bylo to něco, co jiný říkali běžně, jen já jsem se k tomu dlouho odhodlával, než jsem vlastně prvně v životě řekl slovo "Děkuju".

Po pravdě, vlastně jsem si nebyl svými slovy nějak extra jistý. Tedy, tím, že teď Lott hraje hlavní roli v mé životě, tím ano, jen nevím, jestli bych se vážně ihned sebral a odešel, když by mi to řekla. Možná bych se jí to pokoušel dál vysvětlit, nějak to okecat..a nebo by naopak vyhrála ta část, kdy bych si řekl, že jsem jí to tak trochu slíbil, takže bych to udělal. No sám nevím. Každopádně, to je teď jedno, Lott na to nereagovala tak, abych jí to musel vysvětlovat. Teď bylo důležitější něco úplně jiného, než mé myšlenkové pochody. Lott nutně potřebovala krev a já byl jediný, kdo ji jí mohl poskytnout. Na to, že to byl nejspíš jediný důvod proč jsem tu, zatímco Williama vyhnala, uplynula už od jeho odchodu nějak moc dlouhá doba. A o to víc to teď bylo akutnější. Ostatně to, co jsem si před chvílí vyslechl, mluvilo za své. Vážně není žádný med poslouchat hladovou Lott, byla schopná mi v tu chvíli vyčíst kde co. I když jsem si to vlastně zasloužil. Po krátkém přemýšlení už jsem si protrhl kůži na krku a pobídl ji. Když mě ještě předtím políbila, zlehka jsem vzal její ret do svých, ale jinak sám od sebe nic moc nedělal a nechal to na ní. Ruce jsem jí dal automaticky kolem pasu, ono to ani jinak moc nešlo a pak už ucítil, jak do mě zatnula zuby. Lehce spokojeně jsem se pousmál, možná jsem čekal trochu jiný styl sání, ale tahle varianta se mi samozřejmě líbila mnohem víc. V tuto chvíli mi opět připadalo jakože je vše v pořádku, ale stačilo si jen vybavit některou z jejích předešlých vět a rázem jsem si uvědomil, jak moc je na mě ve skutečnosti právem naštvaná a vrátilo mě to zpět na zem.

Samozřejmě, že jsem tenhle rozhovor očekával, částečně na něj byl i připravený, ale to neznamenalo, že snesu cokoliv. Nevěděl jsem jak velkou část mohu připisovat jejímu momentálnímu stavu, ale hádám, že zas až tak moc velkou ne. Většinu z toho si opravdu myslí, jen by mi to možná normálně neřekla takhle přímo. Na má slova už si nenašla žádný další argument, který by mohla použít proti mě, což bylo jedině dobře, cítil jsem, že začíná být taková alespoň o malinko klidnější. Pak už řekla tu větu, že by vlastně teoreticky byla radši mrtvá. Posmutněle jsem se na ni podíval a snažil se jí nějak utěšit. Ne snad, že by se mi to nějak zvlášť dařilo, ale pořád lepší než nic. Znovu jsem si vyslechl něco v tom stylu, že bych se teď měl sebrat a odejít. Odejdu a nechám tě tu vyhladovět, to určitě.. problesklo mi hlavou. "Vážně si myslíš, že bych tohle dělal a byl tady celou tu dobu, abych se teď sebral a prostě odešel?" hlesl jsem a jemně jí zvedl bradu, aby se na mě podívala a zlehka jí setřel slzy pod očima. "Lott, můj život jsi teď ty a nikdy bych ho nevyměnil, ale máš plný právo být na mě naštvaná, takže pokud vážně chceš, odejdu...ale nejdřív se musíš nakrmit" řekl jsem vážně a tak trochu přemýšlel, proč to vlastně už dávno neudělala. Taktéž jsem uvažoval, jestli bude lepší ruka nebo krk. Jenže ta ruka, to by mi příliš připomínalo například uzdravování Katie, obyčejného člověka nebo proměna člověka v upíra. Ovšem Lott byla upír a navíc prozatím stále ještě má přítelkyně, takže ruka rozhodně ne. I když na druhou stranu by to bylo vhodnější, co se týče mé zásady se jí pokud možno moc nedotýkat. Nakonec jsem si nehtem protrhl kůži na krku a upřeně se jí podíval do očí. "No tak.." pobídl jsem ji tiše.