Příspěvky uživatele

Po pravdě to, že tento dům nyní obývá kromě Lott ještě i pes, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se po něm začala Lott shánět. Původně jsem si myslel, že na jeho přítomnost mě upozorní například zdemolovaný nábytek a na okamžik už to vypadalo, že se má teorie přece jen potvrdí, ale nakonec se nic takového nestalo. Bond spořádaně ležel na gauči a nejspíš nic neprovedl nebo to aspoň teď není vidět. Odměnil jsem ho pohlazením, ale netrvalo to dlouho a už jsem se objevil zase u Lott. Měl jsem prostě potřebu se jí znovu dotknout, každé dotknutí se jejího těla pro mě bylo, jako bych si právě vzal svou pravidelnou dávku drogy. Až mě kolikrát děsilo, jak moc po ní stále toužím. Přitom jsem se zeptal, co má v plánu teď, jakože určitě nějaký plán v hlavě má a taky že jsem se nespletl. Vyjmenovala mi hned několik možností. Samozřejmě bych úplně nejradši bral tu poslední možnost, kterou ale ihned zavrhla a tak jsem se jí to snažil nějak nenápadně vymluvit, i když jsem ani nepočítal s tím, že by to opravdu mělo mít nějaký účinek. „Samozřejmě, že mám“ odvětil jsem a dlouze a toužebně ji políbil. Vnímal jsem, jak si opět hraje s mými vlasy, ale tentokrát jsem to moc neřešil, na to jsem byl až moc zaneprázdněný. Pak už jsem ale chtě nechtě začal přemýšlet o těch dalších možnostech a až nyní mi došlo, že mezi nimi jmenovala i Playstation, což mě překvapilo a taky jsem něco v tom stylu řekl. „To těžko“ pronesl jsem samolibě, já jsem přece nejlepší úplně ve všem. I když už jsem to nějaký ten čas nehrál, ale pochybuju, že Lott běžně doma po práci hraje na Playstationu. „Leda, že bys mě nadále tak rozptylovala..“ hlesl jsem vzápětí, no spíše to už skoro zašeptal a pohled mi na okamžik uvízl někde u jejích prsou. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme stáli tak blízko u sebe, jsem musel dost sklopit zrak, tudíž jsem se jí brzy zadíval zpět do očí. Sakra na co vůbec ještě čekám?! pomyslel jsem si, tohle se mi moc nepodobá, abych si nevzal, co chci. Možná, že jsem jí někde hluboko v podvědomí dal za pravdu, že bychom alespoň jednou mohli dělat něco jiného a proto jsem se zatím držel.

O tom dost pochybuju..projelo mi hlavou, když mi nadšeně tvrdila, že těmhle vánočním tradicím určitě přijdu na chuť, i když možný je všechno, ale hlavně, co bych pro ní neudělal že. Proběhla krátká domluva a po nějaké chvíli už jsme se ocitli doma. Pohled mi na chvíli spočinul na jejích botách, není divu, že se jich s takovou úlevou zbavila, vážně jsem nechápal, jak v tom někdo může dobrovolně chodit, ale na druhou stranu u Lott mi to přišlo tak nějak přirozený, prostě mi to k ní sedělo. "Já..to zvážim, díky za nabídku" pobaveně jsem se ušklíbl, naštěstí ale něco takového jako zkoušení těhle bot bylo naprosto vyloučené, už jen proto, že má pochopitelně menší nohu jak já. Po chvíli zdržení už jsem se objevil v obýváku, neboť mě sem přilákal její zděšený hlas. Na okamžik jsem si vážně myslel, že Bond něco provedl, ale velmi rychle mi došlo, že si naštěstí jen dělala srandu. Měl jsem v hlavě připravenou větu, co bych jí řekl, ale nakonec jsem si to rozmyslel už při prvním pohledu na ty dva. Šel jsem se přivítat s Bondem, ale jakmile byla Lott otočená k rádiu, ve vteřině jsem se ocitl těstě u ní. Ano, bylo to dost podobné mému příchodu na tom hřbitově včetně jejího překvapení, ale tentokrát mě vůbec nespaloval ten samý chtíč. Teda samozřejmě někde uvnitř ano, ten tam bude vždycky, ale alespoň pro tento moment jsem hodlal zůstat spíš u té něhy. Zeptal jsem se, co budeme dělat, když její plán s Vánoci trochu stagnuje, respektive je odložen, něžně ji políbil a pak už jen poslouchal další kopu nápadů. Než jsem stačil říct nějaký svůj celkový názor, už mě velice vášnivě políbila."Já bych ale proti nebyl" zaskuhral jsem a jak jsem ji stále držel kolem pasu, tak jsem si ji k sobě automaticky víc přitiskl. Přece jen tohohle jakožto upír, co navíc ještě byl zvyklý si užívat de facto, kdy se mu zachce, nikdy nebudu mít dost. "Náhodou některé činnosti je dobré opakovat" dodal jsem jako bych se to snad snažil nějak obhájit, ale pak už začal přemýšlet trochu vážněji, což znamenalo přehrát si v hlavě celý seznam nápadů, co teď řekla. "Počkej, ty ses jako vážně ptala na PlayStation?" zarazil jsem se. "Nečekal bych, že bys něco takovýho chtěla hrát" podivil jsem se, ale na druhou stranu, čemu se vlastně divím, takový akční člověk jako je Lott, ten by nemusel pohrdnout ani takovouto zábavou.

Už jsem nic z toho nekomentoval, ani to kolem Sebastiana, stejně si pořád budu myslet svou, takže jsem nad její větou jen s povzdechem zakroutil hlavou. Když po chvíli začala řešit Vánoce, stromky a cukroví, musel jsem se aspoň ohledně toho cukroví ozvat. „To jsem neřekl“ bránil jsem se. Jen bys z toho slavení mohla vynechat pečení cukroví pomyslel jsem si, ale už si to nechal pro sebe. Vydali jsme se tedy na cestu a kdyby to bylo jen na mě, asi bychom do nějakého toho obchodu i došli, ale díky Lottininé ohleduplnosti se to odložilo na zítra a my místo toho šli rovnou domu. Jakmile jsme se ocitli u domu, bůhví proč jsem ji nechal vejít první, uvnitř jsem se vyzul a sundal si bundu. „To věřim“ souhlasil jsem, při pohledu na její boty jsem se jí ani trochu nedivil, že je ráda, že je sundala. Lott se šla podívat po Bondovi a mě až teď došlo, jak dlouho tu byl chudáček sám, takže jsem se vlastně celkem divil tomu, že ten dům ještě vůbec stojí. Chvíli jsem se zdržel v předsíni, protože jsem se chtěl ještě podívat po těch klíčích, buď budou v některých šuplících zde, nebo v obýváku, snad. Jakmile jsem ale slyšel její větu a zděšený tón hlasu, okamžitě jsem všeho nechal. „Co?“ zhrozil jsem se. Že by se to přece jen neobešlo bez potíží? V hlavě jsem měl hned několik scénářů, jeden děsivější než druhý. Brzy jsem ale naštěstí uslyšel její smích a hned mi to bylo jasné. Nahlédl jsem do obýváku, kde bylo opravdu vše pořád ve stejném stavu a už už jí chtěl něco říct, ale nakonec jsem zůstal zticha a jen k nim se spokojeným úsměvem došel. Tak roztomile nevinným stvořením ani nemůžu nic vyčítat. Lottiný láskyplný úsměv jsem jí oplatil podobným a chvíli ji zamyšleně sledoval, než jsem svou pozornost obrátil k Bondovi. Sedl jsem si vedle něj na pohovku, Bond poněkud rozespale ale přesto s radostí v očích zvedl hlavu, nechal se ode mě podrbat za ušima a položil si hlavu na mé stehno. Automaticky jsem ho hladil po hlavě a svůj pohled opět stočil k Lott, která mezitím stihla pustit nějakou tu hudbu. Ještě v době, kdy byla otočená k rádiu jsem se vyprostil od Bonda a objevil se asi tak krok za ní. Zbylý kousek už jsem došel pomalu a jemně ji objal kolem pasu. "Takže..stromeček nemáme, suroviny na pečení taky ne a pochybuju, že se v celém domě najde jediná věc, co by se dala považovat za vánoční..tak co budem dělat?" pronesl jsem poměrně tiše, protože jsem mluvil těsně u jejího ucha a ona by mě stejně tak jako tak slyšela a hned na to ji něžně políbil těsně k lalůčku jejího ucha.

<-- Vodopád

Nic kolem toho otravnýho vlkodlaka jsem pro jistotu nekomentoval, stejně jsem tušil, že se dřív nebo později znovu objeví a když už jsem mu dal takovou příležitost, bylo jasné, že jí využije. Ohledně toho Sebastiana, v tom se asi nikdy neshodneme. Já být jí, tak ho už dávno hodím za hlavu, ať si dělá, co chce a rozhodně bych si nenechal i po tolika letech stále ničit život, navíc ještě jen kvůli tomu, že bych před ním chtěl někoho ochránit. Pro mě to bylo naprosto nepochopitelné, ale na druhou stranu jsem chápal, že ona to vnímá jinak, koneckonců drtivá většina populace by to asi spíš vnímala jinak než já. „No jistě“ utrousil jsem ironicky, tomuhle jsem prostě odmítal věřit, že by mu najednou opravdu byla ukradená, ale dál už jsem to teď nechtěl řešit. Místo toho jsem se pokusil zachránit to, co zatím pro změnu ničím já. Musel jsem znít vážně hrozně, vůbec jsem nechápal, kde se ve mně tohle všechno bere, ale prostě to tak bylo. Naštěstí to mělo aspoň trochu úspěch a po polibku už jsem se mohl dozvědět, co vše má hlavně teda kolem Vánoc v plánu. "A nezapomněla jsi čirou náhodou na takovou tu drobnost, jako třeba, že jsi upír?“ optal jsem se pobaveně skoro už za cesty. Bylo mi ale víc než jasné, že to cukroví nakonec upečený bude, i kdyby se potom mělo vyhodit. Nad její následnou úvahou jsem se musel zasmát, zároveň tu byl opět vidět ten rozdíl mezi námi dvěma, mě by bylo úplně jedno, že někdo kvůli mně nemůže jít domu a musí mi pomáhat s výběrem nějaký stromku. „Fajn no“ řekl jsem pobaveně, teď nemělo smysl se jakkoli ohrazovat a zamířil tedy domů. Jakmile jsem stál u dveří a vytahoval klíče s úmyslem odemknout, připomnělo mi to, že ještě musím najít ty druhý náhradní klíče, abych jí je mohl dát. „Prosím“ pousmál jsem se a nechal ji způsobně vejít první. Uvnitř jsem jako první skopl z nohou boty, sundal si bundu a i když jsem měl nutkání se po ní vrhnout hned jak se za námi zavřeli dveře, neudělal jsem to. Přece jen vím, že je na mě naštvaná nebo jí to aspoň mrzí, něco z toho to být určitě musí mj. taky proto, že mě cestou nechytla za ruku, což jsem respektoval, ale šli jsme potom jako cizí.

I přesto, v jaké jsem se nacházel situaci, jsem si neodpustil nějakou tu poznámku ohledně Williama, ono taky co jinýho jsem jí na její slova měl odpovědět. Její odpovědí mi jen potvrdila to, co mě bylo už dávno jasné a to, že náš drahý William opravdu nezaváhal a jakmile jsem nebyl poblíž, šel si s ní jistě od srdce popovídat. Na tohle jsem tedy alespoň slovně nereagoval, ale jakmile pronesla tu větu o poskytnutí prostoru, už jsem reagovat musel a to poměrně hned a bez přemýšlení. Začal jsem přemýšlet až v průběhu, takže jsem se najednou zarazil, jestli je to vůbec dobrý nápad říkat jí to, co jsem měl na jazyku. Nakonec jsem to ale řekl, měla by to vědět, ale bylo mi naprosto jasné, co mi odpoví. A taky že jsem se nespletl. Ale ona přece není tvoje sestra pomyslel jsem si, navíc co je mi do toho, komu chce ublížit tentokrát. Tohle já bohužel už nikdy nepochopím, protože ve mně už dlouhá léta slovo rodina a cokoliv s tím spojeného nevyvolává ani tu sebemenší emoci, o záchraně někoho úplně cizího ani nemluvě, dokonce mě netrápí ani to, že jsem zabil své vlastní rodiče. Ti lidé pro mě prostě už vůbec nic neznamenají, prostě jsem s nimi strávil 22 let života, pak umřeli a tečka, a proto moje pravdivá odpověď na její otázku by byla, že je mi to fuk, byl by to přece její život ne můj, ale tohle kdyby se Lott dozvěděla, tak by se mnou už asi vážně do konce života nepromluvila. „Já nevim, nikdy jsem setru neměl..“ zvolil jsem nakonec možná i očekávanou odpověď. „Navíc, nemyslíš si, že přesně tohle je to, co on chce? Abys to zase řešila ty, aby ti nadále mohl ubližovat alespoň psychicky?“ dodal jsem poněkud důrazněji, než jsem zamýšlel. Pak už jsem se pokusil alespoň o nějakou tu poslední záchranu, kdy jsem jí de facto prosil, aby neodcházela. Vážně jsem ji nechtěl ztratit, takže jsem byl i ochoten se tak nějak vlastně snížit k něčemu, pro mě do téhle doby naprosto vyloučenému. Očividně z toho byla překvapená i Lott, ale nejspíš to zabralo. „No jo, já občas dokážu překvapit“ zavtipkoval jsem víceméně jen pro aspoň vteřinové odlehčení atmosféry než mě políbila a já jí její polibek stejně tak vrátil a rukou jí automaticky taktéž přejel po tváři. Hned na to už opět začala plánovat a já na vteřinu nahodil výraz ve stylu „To nemyslíš vážně“ a něco podobného i po chvíli řekl. „Počkej, ty chceš jako vážně péct cukroví?“ I když minimálně já ho jíst nebudu a ani tobě už nebude tolik chutnat? doplnil jsem v duchu, ale celé jsem to řekl spíš tak jako pobaveně, než že bych s tím vyloženě nesouhlasil nebo jí chtěl odporovat. I když, stromeček bych ještě nějak skousnul, ale cukroví? Navíc mě celkem děsil i fakt, že to řekla v množném čísle, tudíž počítá s mojí pomocí a mě v téhle situaci nezbude, než jejímu přání vyhovět. Tak jako tak, alespoň ten stromek bych jí odsouhlasit mohl, takže jsme se přece jen vydali znovu na nákup.

--> Dům Alexe

Připadal jsem si vážně hrozně, miluji ji a stejně dělám pořád ty stejné nebo podobné chyby a bohužel si to uvědomím až později a pak mi nezbývá, než to pořád dokola napravovat. A pak se divím, že pořád dokola řešíme nějaké problémy. Nebylo těžké ji najít, ale stejně mi to trvalo neobvykle dlouho, protože jsem celou tu dobu přemýšlel, co bych měl vlastně říct. Když jsem se konečně odhodlal, vypustil jsem z úst tu jedinou zformulovatelnou myšlenku a jen odevzdaně čekal, jak zareaguje. Na její první odpověď jsem neodpovídal, neměl jsem k tomu co říct. Když mě pak z ničeho nic políbila, na okamžik jsem měl takový překvapený výraz , ale nad její větou jsem se musel nepatrně uchechtnout. „No že to říkáš zrovna ty, ty taky nejsi cítit jen sama sebou“ neodpustil jsem si drobnou poznámku. Stačilo, že se ho dotkla a už jsem ho cítil, navíc pach vlkodlaka se nedá necítit. Chvíli na to už řekla tu větu, kterou jsem doufal, že neuslyším. „Ale já nepotřebuju další prostor, chci být s tebou, jen…“ odmlčel jsem se, mám to vůbec říkat? „Jen chci být s celou tvojí osobou, ne jen s tou částí, která není myšlenkami stále ještě u Sebastiana a toho, co udělal nebo teprve udělá“ já to prostě musel říct, protože ačkoli to tak možná nemuselo vypadat, tohle mi vadilo nejvíc. Je to už několik let, ale on jí pořád zasahuje do života, tohle by se přece nelíbilo nikomu. Jenže na druhou stranu, v tomhle se Lott prostě nezmění a sama si z toho nepomůže, takže tu chci, musím být pro ní. „Charlotte já vím, že si další šanci už nezasloužím, ale prosím, neodcházej..“ řekl jsem po chvíli ticha a můj hlas zněl možná skoro až zoufale, vážně jsem o ni nechtěl přijít a při tom šel postupně do ztracena, při posledním slově už jsem skoro šeptal.

<-- Koleje

Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi vůbec ozve, možná bych se ani nedivil tomu, kdyby ne a hned na to se mé myšlenky začaly točit kolem toho, co bude, protože nějak bych ji našel tak jako tak. Byly dvě možnosti, buď mě seřve a vytkne mi zase každičkou drobnost, nebo bude dělat jakoby nic. Teď jen nevím, co je lepší. Než jsem ale stihl dojít k nějakému závěru, z kapsy se mi ozval můj mobil s upozorněním na novou sms. Po přečtení jsem se lehce pobaveně usmál, ale na okamžik jsem dokonce i zvažoval, jestli mě jen nevodí za nos, jestli ve skutečnosti není někde úplně jinde. Dál už jsem nad tím ale nepřemýšlel a vydal se za ní a díky mé skvělé upíří rychlosti opravdu netrvalo dlouho a už jsem byl v lese kousek od vodopádu. V tu chvíli jsem zpomalil a kráčel naopak velice pomalu. Nevěděl jsem, co dělat až ji uvidím, mám snad dělat, že se nic nestalo? Ne to rozhodně ne. Omluvit se? A za co vlastně. Tentokrát jsem v hlavě neměl vůbec žádný plán a proto jsem taky začal být takový trochu nejistý. Po chvíli mé pomalé chůze, kdy už i ona dávno musela vědět, že tam někde jsem, jsem konečně došel na místo a uviděl ji. Hned mi bylo jasné, proč je ona přesně tím důvodem, proč se najednou po těch letech chovám tak jinak a proč jsem odešel od Alex. Ovšem nic to nemění na skutečnosti, že jsem stále nevěděl, co bych měl říct. Navíc, jakmile jsem k ní došel blíž, konečně jsem si začal všímat i jiných skutečností a došlo mi, že z ní kromě Sebastiana cítím i někoho dalšího. No jistě, William, využil první příležitosti, kdy jsem nebyl poblíž, aby jí mohl přemlouvat a vysvětlovat, že já jsem to určitě to nejhorší, co kdy chodilo po světě. Jenže když to tak vezmu, nemohl jsem proti tomu nic namítat, vždyť je to vlastně pravda. Zadíval jsem se zpátky na Lott a lehce pootevřel pusu, musel jsem něco říct, nemůžu tu jen tak postávat. Jenže co? Nejspíš tu jedinou srozumitelnou a v této chvíli jedinou možnou vyslovitelnou myšlenku, co jsem ještě kromě toho Williama měl v hlavě. "Já..nevim, co říct..zklamal jsem tě, opět..." povzdechl jsem si a jen horko těžko na ní udržel pohled. Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, jen po tom jistě velice úžasném rozhovoru se Sebatianem a ještě úžasnějším rozhovoru s Williamam ve mě bude jistě vidět jen to špatné, a já jí to bohužel nemůžu nijak vyvrátit.

To šlo celkem rychle podivil jsem se, neměla žádné připomínky ani nic jiného a prostě souhlasila, to je dobře. I když to obvykle nedělám, že to byla Lott, tak jsem tentokrát popadl skleničku a odnesl ji na bar, abych jí zbytečně nepřidělával práci. Alex už byla venku, zatímco já váhavě postával u baru a přemýšlel. Podle mého úsudku, jsem vlastně nedělal nic špatného, stejně tam teď nemůžu jen tak přijít a utnout jim to. Slyšel jsem každičký jejich slovo a znal jsem Lott moc dobře na to, abych věděl, že toho jen tak nenechá a udělá pro tu blondýnku cokoliv. Navíc když se vrátím včas, tak se jí nestihne nic stát a ani se nemusí dozvědět, že jsem odešel zrovna s Alex, nehledě na to, že ani na tom podle mě není nic tak špatného. Každý přece potřebuje někdy pauzu, nikdo spolu netráví každičkou vteřinu svého života, natož pak někdo jako já. Stále jsem si však nebyl jistý, co bych měl udělat, ale nakonec jsem stejně popadl svou bundu a vyrazil ven. Měla pravdu, i mě by nějaká ta procházka přišla vhod. Šel jsem poklidně vedle ní a tak nějak uvažoval, co bych měl říct, co udělat. Ticho nakonec prolomila až ona svou otázkou. „Jo tak, něčeho normálního.." ušklíbl jsem se. "No proč ne, aspoň zjistím, jak si v dnešní době žijí studenti" dodal jsem. To, že s ní půjdu na kolej, určitě představovalo určité riziko, ale na druhou stranu já se potřeboval nějak odreagovat. Navíc jsem se uklidňoval myšlenkou. že tam stejně moc dlouho nepobudeme a tudíž se to nestihne nijak zvrtnout jako tomu jindy obvykle bývalo.

„Doufám, že se takhle nebudeš tvářit pokaždé, když tě potkám“ poznamenal jsem namísto odpovědi, ale dál se o to nijak zvlášť nestaral, její pocity a nálady vážně nebyly můj problém. V době, kdy se otevřeli dveře baru, jsem se podíval tím směrem, měl jsem to prostě ve zvyku, ale rozhodně jsem nečekal, že uvidím to, co jsem uviděl. Kromě toho, že jsem uviděl Sebastiana mi přišlo ještě zvláštnější to, že po jeho boku se objevila nějaká křehká bondýnka. Cožpak ta holka je slepá..nebo pod vlivem nějakých omamných látek? uvažoval jsem a na okamžik střelil pohledem k Lott, která zrovna upustila skleničku. Věděl jsem, že tohle není dobrý, ale neohlížel jsem se, nesledoval je, jen bedlivě poslouchal. V tu chvíli přede mě Lott postavila dalšího panáka. Konečně se umoudřila a pochopila, že vodu pít opravdu nehodlám a dokonce byla tak laskavá, že mi přinesla něco lepšího. Podíval jsem se na skleničku jako na svou záchranu. Okamžitě jsem do sebe překlopil obsah skleničky, zatímco Alex se mě z ničeho nic zeptala, jestli odtud nechci vypadnout. Nejdřív jsem neodpovídal, jen ji dál poslouchal a přemýšlel. Je celkem zbytečné tu sedět, nemohu s Lott být každičký den 24 hodin, abych ji před ním chránil, takže bude jen dobře, když to teď zvládne sama a čekat, až si to vyříkají je taky dost nesmyslný, takže z tohoto hlediska je odchod s Alex to nejlepší, co můžu udělat. Od těchto myšlenek mě odpoutala až Alexina slova. No jo, další amatér, co neumí pít.. odtušil jsem s úšklebkem. „To máš pravdu, z nás dvou potřebuješ pobyt na čerstvém vzduchu rozhodně víc ty“ kriticky jsem se na ni podíval. „Ale nesmí nám to zabrat půl dne, chci tu Lott ještě po práci vyzvednout“ obeznámil jsem ji se situací. Sice jsem tu Lott nechtěl nechávat, ale plést se do toho teď taky moc nemůžu a koneckonců, bar je veřejné místo a pokud bude chtít Sebastian nadále hrát tu hru na zamilovaného, jakože to bezpochyby hra byla, tak před tou druhou blondýnkou nemůže vypadat jako bezcharakterní surovec.

Už jsem na tyhle dohady neodpovídal, jen nad tím lehce zakroutil hlavou. Poté, co se vrátila ze šatny, si začala stěžovat na to, že už jí ta moje arogance nebaví, což jsem sice na jednu stranu chápal, leč nic s tím nenadělám a ona si to musí uvědomit. Lehce jsem se pousmál, její slova mě trochu uklidnila, přece jen si uvědomuje, že se s tím asi bude muset smířit. Ohledně toho dalšího tématu jménem William jsem se pro jistotu nevyjadřoval. Byl jsem vesměs rád, že mi to konečně řekla, ale pokud jsem nechtěl mít nějaké další ironické poznámky, neboť to je to jediné, co mě teď napadlo, musel jsem držet jazyk za zuby. Poté, co dokončila svůj proslov a nechala mě se tak nějak uklidnit, jsem zkusil zvolit trochu jiný postup a omluvit se jí. Samozřejmě mi na to tak úplně neskočila, ale s tím jsem celkem i počítal, na to ji znám až moc dobře. Nad její další větou už jsem nemusel přemýšlet a rovnou odpověděl a tímto už se mi podařilo, že trochu pookřála. Dokonce jsem se nad její větou o stěhování musel zasmát. Asi ze sebou vážně budu muset něco udělat, zjistil jsem, že mě vážně ničí vidět ji takhle, i když to nedávám najevo, takže se o nějakou tu změnu ještě musím pokusit. Prostě si budu dávat ještě větší pozor na to, co říkám, i když to asi půjde těžko. Mezitím přede mě místo dalšího bourbonu postavila obyčejnou perlivou vodu, nad čímž jsem se musel poněkud zhnuseně a nechápavě ušklíbnout. Zatvářil jsem se svatouškovsky, ale samozřejmě jsem měl v plánu tam tu skleničku nechat. "No tak, když tady mám takový VIP místo, to bych toho asi měl využít" odvětil jsem hned po polibku a zamířil od baru dál. Jak je to dávno, co jsem naposled seděl jinde než hned u baru? Nejspíš věčnost, já totiž možná ani jinde nikdy neseděl. Jakmile jsem se uvelebil na svém místě, uviděl jsem vcházet nějakou novou postavu a netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že ji znám, byla to ta Ruska Alex. A samozřejmě ke mě po chvíli zamířila. "Čau" pozdravil jsem ji už z dálky.

Měl jsem už vážně chuť nad tím vším protočit očima, no tak jsem to neřekl tak jednoduše, bože kvůli tomu se snad svět nezboří. "Možná by ses nemusela hned tak rozčilovat.." hlesl jsem jen, už jsem to vážně nechtěl dál rozebírat, i když mi bylo jasné, že tyhle hádky jen tak neskončí a taky že jsem měl pravdu. Hned jak se vrátila a probrali jsme všechno kolem těch přání to začalo nanovo. Ohledně té mé arogance, to bude asi problém, já se opravdu zas tak moc nezměním, takový budu pořád a ona si to evidentně neuvědomuje. Na poslední chvíli jsem v sobě potlačil další poznámku, kterou bych si tak akorát připravil cestu do hrobu. "Tak to mě mrzí, že ti to došlo až teď.." zamumlal jsem s pohledem stočeným na svou skleničku v ruce. Pak už jsem si vyslechl všechno kolem toho jejího vlkodlačího přítele a pro jistotu opět všechny své poznámky nasměroval pouze do své hlavy. Samozřejmě mě napadlo, že by se s ním asi měla líp, ale dál už jsem to moc neřešil, koneckonců jak sama řekla, je to minulost a navíc by ten jejich ideální vztah byl dost nudný. Jinak už jsem na její slova nereagoval, neboť na chvíli odešla, což je i dobře, protože jsem tím pádem měl čas se donutit k malé změně chování. Místo toho, abych se s ní dál dohadoval jsem se omluvil. Už jen podle toho jejího pohledu mi na to evidentně neskočila, ale výsledek byl pořád lepší, než kdybych jí řekl, co jsem měl původně na jazyku. "Já nad tím nemusím přemýšlet, vím, že ty mi za to stojíš a vážně se snažim se pro tebe změnit..ale nejde mi to" povzdechl jsem si. Fajn takže mimo to, že jsem zase plácal nějaký citově založený věty, jsem ještě uznal, že mi něco nejde..se mnou vážně není něco v pořádku. Vlastně jsem se jí ale ani nedivil, že má těch řečí plné zuby, žádná se mnou nikdy nebyla takhle dlouho a nebo byla úplně blbá a odpustila mi úplně všechno, jen abych byl s ní. Lott je jiná a proto jí naprosto chápu, problém je v tom, že já mnohdy dřív mluvim než myslim, přece jen proti všem těm letům, kdy jsem žil stylem, jakým jsem žil, jsem z Lott moc krátkou dobu na to, abych se naučil alespoň v její přítomnosti mluvit jinak. Pak už jsem se nejprve trochu nechápavě podíval na sklenku perlivé vody a hned na to stejně nechápavě na Lott. "To nemyslíš vážně, že ne?" hlesl jsem a s náznakem lehce pobaveného úsměvu, tohle jsem snad v baru nepil nikdy a ani s tím nějak nemám potřebu začínat.

Nechtěl jsem se s ní zase hádat navíc o něčem alespoň pro mě tak nepodstatným, ale na druhou stranu jsem nemohl jen mlčet a na všechno hloupě přikyvovat. „To je věc názoru, nemyslíš?“ odvětil jsem a chvíli na to se Lott odebrala do šatny. Já jsem zatím vypil dalšího panáka a seznámil se s barmankou, která mě sice v tuto chvíli ani trochu nezajímala, dělal jsem to čistě ze zvyku a taky proto, abych se nějak zabavil. Jakmile se Lott vrátila, barmanka se instinktivně zdekovala a my začali řešit, co dál, jestli mám ještě nějaké přání nebo jak. „Tak to pochybuješ zbytečně“ ujistil jsem ji a to už u mě přistál další panák. Před jeho vypitím jsem se ale zarazil a pro jistotu se na ni jen podíval a očekával další vlnu stížností apod. a kopl ho do sebe až potom. Raději? To jako ještě jde? pomyslel jsem si. Místo své klasické přehnaně arogantní odpovědi jsem zvolil alespoň trochu vlídnější postup. „Věděla jsi, že takový jsem a takový i budu, nikdo se nedokáže změnit od základů“ odvětil jsem, arogantnosti se prostě nezbavím, to už bych byl úplně někdo jiný. Dál už jsem to nekomentoval, jen poslouchal a veškeré poznámky k tomu zůstaly jen v mé hlavě. No jo hotový superhrdina pomyslel jsem si jedovatě, jakmile jsem si vyslechl celou historku o Willovi, zachránci světa. Trochu mě zmátla těmi řečmi o citech, to že spolu spali a že alespoň z jeho strany tam byly nějaké city, to nebylo těžké uhodnout, ale problém je v tom, že podle všeho byly ty city opětované. Na jednu stranu, s ním by se asi vážně měla líp, s ním by totiž zcela určitě nemusela řešit problémy s arogancí nebo nevěrou. Pak už jsem si doposlechl těch pár slov, co mi ještě chtěla sdělit a než jsem stačil odpovědět, zmizela k jiným lidem, což je možná i dobře, alespoň jsem v sobě potlačil další ironický a arogantní poznámky. Totiž, pokud bych se s ní rozešel, už bych si další přítelkyni rozhodně nehledal. Jakmile se vrátila, chvíli jsem ještě přemýšlel, jak odpovím. Měl jsem v hlavě ještě tolik poznámek, které se mi draly na jazyk a i když jsem si myslel, že mi z toho praskne hlava, nějakým způsobem jsem je v té hlavě udržel. Měl jsem totiž v plánu zcela změnit taktiku. "Já...omlouvám se, vím že to se mnou kolikrát neni jednoduchý.." hlesl jsem a takovým zvláštně upřímným a ztrápeným pohledem se na ni podíval.

Opět se vyhnula odpovědi, znovu to převedla ve vlastní prospěch a tu správnou odpověď mi nedala, jak nečekané. "Neboj, časem se k tomu určitě dostanu" odvětil jsem. Měla pravdu, vážně jsem klidně mohl říct, že jí vyzvednu a hotovo, ale to bych to přece nebyl já. Poté, co se odešla připravit, jsem já do sebe kopnul dalšího panáka a po chvíli klábosení s barmankou už byla Lott zpět i se svou úžasnou větou, kterou jsem však nyní snad poprvé nemohl využít ve svůj prospěch. "Já? Já vždycky" reagoval jsem samolibě avšak místo placení a následného mého odchodu se u mě objevil další bourbon. Nic jsem nenamítal, jen poděkoval a měl v úmyslu i ten do sebe urychleně překlopit, ovšem to se mi jaksi nepovedlo. Můj plán překazil její pohled a následně pak ten její proslov. Co mě žere? To je velice dobrá otázka, já sám jsem si tím totiž nebyl tak jistý. Možná jsem měl opravdu pocit, že veškeré té romantiky bylo už na jeden den dost a teď je na čase se zase chvíli chovat normálně, samozřejmě je to blbost, ale já to tak možná mohl vnímat. A nebo mě opravdu dopaluje, že se stále vyhýbá předem jasné odpovědi, to je taky možnost. "Možná obojí.." hlesl jsem a nakonec k tomu nic jiného ani nedodával a místo toho do sebe kopl připravený bourbon.

Na její odpověď už jsem jen cosi nesrozumitelného zamručel a raději už byl co se tohoto téma týče zticha. Místo toho jsem si hleděl svého drinku a poté taky nějakého jejího známého. Nijak zvlášť jsem ho neřešil, prostě další chlap, co se zakoukal do hezké barmanky a chce s ní trávit co nejvíce času alespoň prostřednictvím toho, že si bude objednávat pouze u ní. Nic netradičního. Na její odpověď jsem se jen lehce uchechtl, zatímco stále zamyšleně hleděl za odcházejícím mužem, teď už jí vážně chyběl jen ten její svatouškovský úsměv. Pak už se mě zeptala, co vlastně budu dělat a jestli jí vyzvednu. „No to nevim, tys mě totiž s podrobnostmi vašeho úžasného vztahu stále ještě neobeznámila“ ušklíbl jsem se, byla to pravda, oba dva stále jen mlžili, ale přímo mi to neřekl ani jeden z nich, i když nebylo těžké si to domyslet, ale občas není na škodu hrát si na blbýho. Lott do sebe kopla druhého panáka a já udělal s tím svým tentýž rychlý proces, hned na to jsem přikývl na její větu a naklonil se k ní pro další polibek. Po čas, kdy byla pryč jsem si stihl objednat a vypít dalšího panáka a prohodit pár slov s tou barmankou. Jakmile se objevila Lott, pronesla tu větu, kterou jsem právě u barmanek tolik miloval. Tentokrát jsem však nemohl odpovědět tak jako mám obvykle ve zvyku, i když už jsem to měl na jazyku, než jsem si uvědomil, komu bych to vlastně říkal. „Což o to, přání by tu byla, ale myslím, že vy mi je slečno momentálně splnit nemůžete“ řekl jsem nakonec s takovým zvláštně pokřiveným úsměvem. "Takže ano, zaplatím" dodal jsem najednou tak odměřeně.

V baru jsem na můj vkus už nebyl nějak moc dlouho, takže jsem rovnou zamířil pro nějaký ten drink, přičemž jsem si nemohl odpustit dlouhý zkoumavý pohled na barmanku. Lott si toho samozřejmě všimla, ale kupodivu to brala celkem v klidu. „Fajn to budeš moc laskavá“ ušklíbl jsem se a jakmile u mě přistála sklenka s bourbonem, vzal jsem ji do ruky a téměř okamžitě ji vypil. Rovnou jsem využil toho, že barmanka je stále ještě u nás a objednal to samé znovu. Asi jsem se potřeboval nějak probrat z téhle přeněžnělé nálady, kterou jsem dosud měl a tohle mi přišlo jako nejrychlejší a nejsnazší způsob. Mezitím se kolem Lott začal motat nějaký pro mě sice neznámý chlápek, ale ona ho evidentně znala. Jen jsem to s jakýmsi neutrálním pohledem vše sledoval a na její vysvětlení řekl pouhé „Aha“. "Čím to asi bude.." zamumlal jsem, zatímco jsem zamyšleně a trochu povýšenecky pozoroval, jak ten muž odchází. Pak už jsem svou pozornost opět obrátil k Lott. „Lottinko já si svůj život tak neplánuju, spíš sázim na improvizaci…a jestli tě vyzvednu? No jestli nebudu moc zaneprázdněný a nezapomenu na to..“ ušklíbl jsem se, i když jsem věděl, že ji nejspíš opravdu vyzvednu, už jen proto, že když jsem ji opustil naposled, objevil se Sebastian, takže teď si budu muset tak nějak zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Ale jinak jsem vážně netušil, co budu dělat, možná vezmu prostě Bonda ven a cestou bych možná mohl potkat někoho zajímavého, s kým bych se aspoň chvíli nenudil.