Příspěvky uživatele

Na svou otázku jsem dostal takovou odpověď..no jakou jsem jen od ní dostat mohl. Nečekal jsem, že by mi snad mohla dát za pravdu, na to je až moc zaslepená. „No jistě“ poznamenal jsem tentokrát s neskrývanou pohrdavostí a ironií. Když mi pak oznámila, že už by měla jít domů, neprotestoval jsem, tedy alespoň ze začátku ne, ale přesto jsem pronesl tu větu, co by dělala, kdybych ji nepustit. Zatím to vše bylo jen teoretické, protože jsem se ve skutečnosti nehnul z místa a už to vypadalo, že ji snad i nechám odejít. Ale na druhou stranu, ani jsem se s ní nerozloučil, protože na její loučení jsem neodpovídal a jen chvíli pozoroval, jak se kolem mě snaží projít. Jako upír jsem měl spoustu času, než jsem ji chytil za ruku, stáhl ji zpátky a zamezil jí tak v odchodu. Sám jsem se objevil těsně před ní a znovu jen pronesl tu větu, že se vlastně nemá čemu divit, já jí to přece říkal. "Protože přesně tak se drahoušku obvykle tihle vrahové chovají, čekají na příležitost a když se jim naskytne, nepustí se jí" stále jsem mluvil tak jako poučně, i když mě to teď stálo značné úsilí, když jsem stál tak těsně u jejího těla. Musel jsem se tiše pobaveně zasmát její marné snaze se ode mě vyprostit, celý tenhle její odpor byl spíš zábavný, ale na druhou stranu, konečně jsem jí k nějakému takovému zákroku aspoň přinutil. "Jo to je asi tak to jediný, co můžeš" usoudil jsem a udělal ještě jeden nepatrný krůček k ní, takže jsem se k ní ještě více natiskl. "Ale ty to neuděláš, protože jsi určitě chytrá holka a dojde ti, že ti to k ničemu nebude" dodal jsem s nepatrným samolibým úšklebkem.

Při jejích dalších slovech jsem chvíli nevěděl, jestli se začít smát nebo ji spíš už vážně začít litovat. Bože bylo by tak strašně jednoduchý získat si její důvěru, že si to snad ani ona sama neuvědomuje. Vždyť už se to tak trochu i děje, stačí, když bych si nadále hrál na tohohle šarmantního sympatického a naprosto mírumilovného gentlemana a za chvíli nehledě na to, že bych o ní věděl úplně všechno, tak by mi i naprosto bezmezně důvěřovala. Kdybych chtěl. „To mi řekni ty, jestli stačí, když se chlap chvíli chová mile a přátelsky a ty mu hned začneš důvěřovat..“ zauvažoval jsem a tentokrát se na ni podíval trochu pedagogicky. Možná jsem jí podvědomě tímto chtěl přivolat myšlenky na Sebastiana, ten rozhodně není andílek, ale pokud se k sobě stále chovají tak, jako v tom baru, pak se jako andílek musí chovat a tyhle slova by v ní mohli vyvolat jisté pochybnosti, ale moc jsem tomu nevěřil. No spíš vůbec, ale což. Když mi po chvíli oznámí, že by vlastně měla už jít domu, tak nějak jsem s tím ani nemohl nesouhlasit, vždyť přesně do toho jí celou tu dobu navádím, ale stejně se mi nějak příčilo, aby hned teď odešla. Zůstal jsem u toho moralizování a stále mluvil stylem, kdybych byl onen vrah a tudíž ji nechtěl pustit. Nad jejími slovy jsem se musel tiše zasmát, nebere to vážně, samozřejmě. Na její jakoby rozloučení jsem nereagoval, já se přece ještě neloučil a jakmile kolem mě tak jakoby nic prošla, chytl jsem ji za ruku a stáhl ji vedle sebe k zábradlí, načež jsem se otočil, takže stál teď těsně u ní. "Já ti říkal, že tě přece taky nemusím pustit.." hlesl jsem takovým skoro pološeptem a poté, co jsem ji celou přejel pohledem se jí opět upřeně podíval do očí.

Vlastně jsem ji tak trochu litoval, s její naivitou jí každý může nakecat, co chce a ona tomu všemu bez mrknutí oka, bez jakýchkoli pochybností uvěří. Nebyl jsem si jistý, jak mohla tolik let žít v tom svém úžasném růžovém světě, že jí to zatím nikdo nezkazil, ale měl jsem dojem, že čím déle bude žít právě v tomto městě, tím více bude postupně přicházet o své iluze. Teď jsem jen uvažoval nad tím, jestli to budu zrovna já, kdo ji o ty prvotní iluze připraví. Přece jen měl jsem k tomu skvělou příležitost a že já umím být hrubý a nahánět strach, to vím moc dobře, nehledě na to, že bych z toho i já sám něco měl.Když to vezmu takhle, tak vlastně vůbec nechápu, nad čím ještě váhám. Navíc mě samotného to z nějakého zvláštního zvráceného důvodu i baví. Právě proto jsem tímto tématem i začal a zeptal se jí, jestli se nebojí takhle sama. Vlastně to říkávám obvykle, byl to dalo by se říct reflex, jen teď to bylo trochu z jiného důvodu. Tentokrát jsem jí to neříkal proto, abych se jí sám nabízel jako ochrana s jasným účelem ji dostat do postele, ale proto, že jsem se jí snažil přimět k tomu, aby viděla, že ne každý, koho potká je milý a přátelský. „Třeba mě to baví..? Každý si rád popovídá ne? Navíc bylo by celkem výhodný získat si napřed tvoji důvěru..“ opět jsem začal se svými teoriemi a vlastně celou dobu mluvil spíše teoreticky, stylem co kdyby. Pak z ní konečně vypadla nějaká rozumná věta, po které jsem se musel pousmát. "Možná.." pokrčil jsem rameny a zadíval se jí do očí. "Ale co když tě nepustím..?" hlesl jsem, stále to bylo spíše jen hypoteticky, neboť jsem se ve skutečnosti vůbec nehnul z místa, i když je pravda, že jsem ji provrtával tak uhrančivým pohledem, že snad bylo nemožné se pohnout.

Věděl jsem, že musí být příšerně naivní, když vydržela v Sebastianovo společnosti a stále s úsměvem na tváři, ale stejně mě to zaráželo. Jak někdo takový může ještě ke všemu zrovna v takovémto městě žít, být tak spokojený a přitom stále zůstat tak..řekněme neposkvrněný. To nedávalo smysl, přece nemůže mít takové štěstí, aby vždy narazila jen na přátelské osoby. No jistě že ne, narazila přece na Sebastiana, jenže to je tak trochu kapitola sama pro sebe. Dál už jsem se tím radši moc nezabýval a věnoval se radši našemu seznámení, které jsem si upravil trošičku do své verze, ale přesto jsem se stále držel jakési šlechetnosti či co. Ona nic nenamítala, jen byla trochu zaskočená, což bylo vlastně docela rozkošné. „Mě též“ odvětil jsem a kráčel za ní k mostu, o jehož zábradlí jsem se opřel opačným způsobem, než Cas. Pousmál jsem se nad její odpovědí, že teď už sám nejsem a můj usměv se ještě rozšířil, když začala s tím, že se přece nemá vůbec čeho bát. Jak naivní. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ji už teď vyvedl z omylu a ukázal jí, jaký je svět doopravdy, ale nakonec jsem se to rozhodl ještě odložit. „Co ty víš, možná jsem krvelačný vrah čekající přesně na někoho tak krásného a přitom nevinného jako jsi ty..?" odvětil jsem takovým zvláštním zamyšleným a přitom lehce vyzývavým tónem a zrak se mi přitom zabodl na místo na jejím krku, odkud jsem v tuto chvíli i na tu dálku slyšel pulzovat její krev.

Původně jsem si myslel, že těhle pár chvil vážně strávím víceméně sám jen s Bondem a snad poprvé mi to ani moc nevadilo, ale když mi osud přihrál nějakou společnost, proč toho nevyužít. Navíc to nebyla ledajaká společnost, v hlavě jsem měl spoustu plánů, jak její přítomnosti využít, přece jen, co by mi mohlo udělat větší radost než překazit Sebastianovi plány, jakože s touhle holkou určitě nějaký plány měl. Tu zamilovanost jsem mu nevěřil, na to jsme si byli až moc podobní. Šel jsem se s ní tedy prozatím alespoň seznámit, přičemž jsem se snažil nějak mile odpovídat na její rozplývání se nad psy. Na konci jejího nadšeného projevu už jsem se musel lehce pobaveně pousmát, než jsem znovu s úsměvem odvětil „To ano“ přičemž jsem tak jako zasněně hleděl na Bonda, který kdyby mohl, určitě by se mi už vysmál. „Jo, to zní lákavě“ odvětil jsem ohledně té společné procházky a neodpustil jsem si drobnou ironii v hlase, ale měl jsem za to, že jí to stejně nedojde. Pak už došlo na klasické představování, ale v momentě, kdy mi ona podala svou ruku, mi lehce vítězně zajiskřilo v očích, přitáhl si ji k sobě a věnoval jí opět takovou tu klasickou přivítací pusu do koutku úst. Hned na to jsem ji pustil a opět se tvářil jakože je vše v nejlepším pořádku, což taky opravdu je, na tomhle seznamovacím „rituálu“ přece není vůbec nic špatného. Nad její další otázkou jsem se v duchu musel smát, větší nesmysl jsem snad neslyšel. "Vůbec ne, tohle je spíš výjimka, ale tak jako tak, teď už sám přece nejsem.." šibalsky jsem se pousmál a znovu se opřel o zábradlí, jen tentokrát obráceně, tudíž zády. "Ale co ty? Nebojíš se takhle sama navíc mimo civilizaci jen se mnou?" tentokrát jsem se usmál spíš tajemně a v očích mi stále nepatrně jiskřilo.

Opíral jsem se o zábradlí a chvílemi ani moc nevnímal Bonda, toho ostatně můžu kontrolovat i podle sluchu. Místo toho jsem chtěl dát na chvíli volno veškerým svým myšlenkám, potřeboval jsem si vyčistit hlavu, jenže samozřejmě se děl pravý opak. Čím víc jsem nad něčím začal přemýšlet, tím větší se z toho tvořily problémy. Z mých myšlenek mě vytáhly až nějaké kroky, podle pachu sice člověk, ale z části se tam prolínal i upíří pach, navíc ne úplně neznámý. No jistě, byla to ta blondýnka, kterou jsem viděl v baru se Sebastianem, ta, o kterou se Lott tak bojí. Bond se s ní běžel přivítat a já ho nechal, byl jsem si jistý, že jí nic neudělá, možná ji tak maximálně oblízne obličej nebo povalí na zem, ale to jaksi nebyl můj problém. Bond ale neudělal ani jedno z toho, jen vesele vrtěl ocáskem, asi spokojený, že potkal někoho nového. Já jsem se konečně odlepil od zábradlí, ruce pro změnu přesunul do kapes a pomalu a tak jako zamyšleně se rozešel za nimi. "Dobrý, to máš pravdu, je nádherný" pousmál jsem se, přičemž jsem jí zcela automaticky tykal, na formality jsem si nikdy moc nepotrpěl. Snažil jsem se nějak skloubit své sebevědomí se snahou být milý, takže jsem neřekl ani děkuju, ani já vím, ani nic podobného, ale vlastně jí jen odsouhlasil její slova. Další informace mě nijak zvlášť sice nezajímala, ale přesto jsem se tvářil stále celkem přívětivě. Bůhví proč jsem se na ni snažil být milý, ale každopádně to bylo jen na povrch, mé myšlenky se točili trochu jiným směrem. "Jo? Tak to bych ho moc rád někdy viděl" odvětil jsem mile, i když ve skutečnosti mě nějaký další pes vyjma Bonda vůbec nezajímal, jen jsem si chtěl zajistit pozvánku. "A mimochodem, tykej mi..jsem Alex" opět jsem se tvářil převelice důvěryhodně a natáhl k ní ruku v očekávání, že se mi představí.

<-- Dům Alexe

Nějakou dobu jsem se jen tak toulal městem a nespouštěl oči z Bonda, který byl teď plný energie a tudíž bylo téměř nemožné ho udržet v klidu. Na okamžik jsem se ale dokonce i přistihl, že mu vlastně závidím ten jeho relativně bezstarostný život. Uvažoval jsem, jak tenhle den strávím, je to vlastně celkem zvláštní nemít žádný plán, nesedět u baru a nesnažit se sbalit další holku jako zábavu na dnešní večer. Místo toho se jen tak toulám ulicemi města a navíc ještě se psem. Nikdy mě nelákal tento usedlý způsob života, vždyť já nikde nevydržel dlouho, v naprosto žádném městě jsem nikdy dlouho nepobyl, tak proč je to tady jiné? Ale to mě tolik netrápilo jak spíš to, co bude až mě i toto město přestane bavit. Byl jsem přesvědčený o tom, že jednou se to stane, jde jen o to za jak dlouho. Raději jsem vrátil myšlenky zpět do současnosti, já vlastně ani neměl na vybranou, Bond se totiž evidentně rozhodl dnes otravovat každého kolemjdoucího, ne že by mi snad na těch lidech a na tom, co si pomyslí záleželo, šlo mi spíš o princip a o jakousi výchovu toho psa. Proto jsem dlouho zvažoval, jestli je dobrý nápad ho teď nechávat samotného, ale jinak to nešlo. Musel jsem ještě Lott koupit alespoň nějaký ten dárek, aby neřekla, že jsem se na ty Vánoce opravdu vykašlal, i když co se mě týče, já byl se svým vánočním dárkem v podobě sexu celkem spokojený. Vybíráním dárku jsem strávil nějakou tu chvíli, takže když jsem se pak s dárkem objevil venku, měl jsem dojem, že nechybělo moc a Bond by vážně vyrval ze země i ten stojan na kola, ke kterému jsem jeho vodítko přivázal. S pobaveným úsměvem jsem ho podrbal za ušima, odvázal vodítko a mohlo se pokračovat v procházce. Jakmile jsem byli z dosahu chodníků a aut a objevili jsme se někde na polní pěšině, riskl jsem to a uvolnil mu vodítko. Sledoval jsem ho, jak vesele pobíhá sem tam a postupně jsme se pěšinkou dostali až k nějakému dřevěnému mostu. Rozhodl jsem se tu chvíli zůstat, takže jsem se lokty opřel o zábradlí a jen kontroloval, aby se náhodou Bond nechystal celý tento ne zrovna dvakrát bytelný dřevěný most zdemolovat.

Sám nevím, jak jsem se dostal k tomu, že jsem dokonce vůbec byť jen uvažoval nad tím, že bych jí vyhověl, natožpak jak je vůbec možný, že jsem to nakonec vážně udělal. Kolikrát mě až děsilo, co všechno jsem nakonec schopný pro ni udělat jen proto, aby byla spokojenější. Věděl jsem, že mě s tím bude provokovat a dobírat si mě za to, tudíž bych na její větu měl být připravený. Já taky připravený dalo by se říct byl, jen jsem dostatečně důkladně nepromyslel svou odpověď, takže nakonec stejně vyhrálo mé přirozené chování, kdy jsem jí nějak musel dát najevo, že se mi její reakce ani trochu nelíbí, i když byla řečena jen z legrace. Jakmile tedy i ona dosáhla svého jsem ji postavil zpátky na nohy, nechal ji si sebrat věci ze země, ale když mi pak chtěla hned zdrhnout, zastavil jsem ji. Já to totiž neměl tak jednoduché a ať už jsem si chtěl vzít na sebe cokoliv, musel jsem pro to nahoru, tudíž jsem chtěl nějak dostat Lott k tomu, aby mi to oblečení přinesla ona, když mi ho taky ona roztrhala. Lehce jsem se pousmál při její první větě, kupodivu se nezalekla ani mého hlasu, což je jedině dobře a hned potom se mi sama nabídla, že mi teda nějaké to nové oblečení přinese. „Skvělý nápad“ zářivě jsem se usmál a pustil ji, což Lott hned využila k odchodu. To šlo celkem snadno pomyslel jsem si. Mezitím jsem posbíral všechno to, co zbylo z mého šatstva s úmyslem to všechno vyhodit a chvíli uvažoval nad tím, jestli si mám obléct aspoň ty trenky, které jediné zůstaly jakž takž v pořádku. Nakonec jsem je ale hodil do koše s prádlem na praní v dolní koupelně, však ona mi Lott určitě přinese jiný. A že by mi nějak vadilo, že se tu budu zatím promenádovat úplně nahý, to se říct taky nedalo. Pak už jsem se vrátil zpět do obýváku, kde se poté objevila i Lott v mojí košili. Ženská jenom v pánské košili, to je splněný sen a kdybych zrovna nebyl po jednom sexu, určitě už bych po ní vyjel, takhle jsem se ještě jakž takž držel. Stejně jsem ale nemohl dělat jakože nic, takže jakmile jsem si od ní přebíral všechno to oblečení, jsem ji druhou rukou chytil kolem pasu, takže se jí znatelně vyhrnula košile a spojil naše rty v dlouhý polibek. Do polibku jsem stihl zašeptat jakési poděkování, hned na to ji pustil a bez jakéhokoliv dalšího slova se prostě začal oblékat. Lott jsem si v tuto chvíli moc nevšímal, ale ona stejně dělala to samé, takže jsem ji znovu viděl až v dalších tentokrát krajkovaných šatech. Stoprocentně má pod tím krajkované prádlo problesklo mi hlavou. "Fajn, měj se.." zamumlal jsem tak trochu už do polibku a ani já už se dlouho doma nezdržoval. Vzal jsem si na sebe bundu, obul si boty, popadl vodítko, Bonda jsem ani volat nemusel, protože už stejně poskakoval kolem mě, takže jsem mu ho jen připnul a taky se vydal ven.

-->Ven

Měnil jsem se, pozoroval jsem to každým dnem a fajn, do jisté míry je to asi dobře, musí být, protože jinak by z našeho vztahu bylo stále jen kamarádství s výhodami. Jen si nejsem jistý, kde je ta hranice, kdy už další změny prostě nedovolím, ale hlavně mě děsilo, aby mě Lott nechtěla změnit v nějakého romantika s poněkud přijatelnějším sebevědomím, protože tím já nikdy nebudu a co potom. Jistě, zamilovala se do mě, když jsem takový rozhodně nebyl, ale ženy mívají často naivní představu, že svého muže prostě změní. Jenže já rozhodně neměl v plánu se tak radikálně měnit, už teď mi to přijde až až. Zatím se vše vyvíjelo dá se říct standardně, dokonce došlo i na mou velice oblíbenou činnost, kdy jsem ji mohl trochu potrápit, ale tentokrát se Lott očividně rozhodla mi tohle oplatit a oddalovala své vyvrcholení, jenže já už tak dlouho vydržet nemohl. Jistě, místo to, abych se snažil vydržet, jsem mohl udělat něco, čím bych jí přivedl k orgasmu dřív, ale zároveň jsem tak nějak nebyl ani proti tomu jí jednou vyhovět. Zde se vlastně opět projevila ta má dosavadní změna, protože nikdy dřív bych nad tím ani na vteřinu nepřemýšlel, teď jsem se dokonce rozhodl se prostě přece jen vzdát. Jen a jen kvůli ní. Její reakce mě vlastně ani trochu nepřekvapila, něco takového jsem očekával, ale přesto jsem ostře výhružně zavrčel. Hned jakmile i ona dosáhla orgasmu jsem ji postavil zpět na nohy a v tu chvíli mi běželo hlavou, proč jsem to sakra vůbec udělal. Po jejích dalších slovech jsem původně otevřel pusu s úplně jinou myšlenkou, ale nakonec si to rozmyslel. "Jo no, snad" řekl jsem s lehce pobaveným úšklebkem místo toho, ale v očích jsem žádnou známku pobavení neměl. Nechal jsem ji sebrat si ze země šaty, ale hned na to jsem ji chytil za ruku a stáhl ji zpátky k sobě, což vlastně znamenalo zpět ke stěně, jen teď se jí už tak úplně nedotýkala. "Kam tak rychle miláčku?" ušklíbl jsem se. "Myslim, že mi dlužíš oblečení.." podíval jsem se směrem, kde se válely roztrhané kusy mého oblečení a pak svůj kritický pohled vrátil k ní. Ne snad, že bych na ní byl vážně naštvaný za to, že mi ho roztrhala a normálně bych jí k tomu asi nic moc neřekl nebo to bral s humorem, ale teď jsem měl trochu jinou náladu. Takže jsem se chtěl dopracovat k tomu, aby to nějak odčinila aspoň tím, že mi dojde pro jiný, ale to bude tak trochu záležet na tom, co teď odpoví, protože jsem si byl vědom toho, že můj hlas zní spíš jako z nějakýho hororu, kdy se jasný zabiják snaží mluvit mile a vůbec mu to nejde, takže to zní spíš dost psychopaticky.

Z pravidla sice nedělám, co mi Lott řekne a v tomhle už vůbec ne, tak nějak mě baví ji trápit, ale tentokrát jsme evidentně měli stejný názor. I mně se tenhle návrh rychlovky celkem zamlouval, což bude možná i tím, že jsem vlastně vůbec nepočítal s tím, že by mi tohle teď vůbec mohlo projít. Každopádně už jsem chtěl být co nejdříve v ní, což se taky v další vteřině, hned poté, co jsem si ji vyzdvihl, stalo. Začal jsem se v ní pohybovat zase aspoň trošičku jinak, než kdy předtím a její jakoby výhružka mi přinesla spíš takové zvláštní uspokojení. V tuto chvíli už se opět projevila má záliba v jejím trápení, tudíž jsem udělal přesný opak toho, než jaký by na mě ta výhružka měla mít účinek-pokračoval jsem v tom. Postupně jsem přece jenom zrychloval a ještě mnohem prudčeji do ní přirazil v době, kdy mě opět zatahala za vlasy. Nikdy jí to nebudu úplně tolerovat, i když pořád jí toho toleruju víc než všem ostatním, a vždycky k tomu budu mít výhrady, ale nyní jsem to víceméně zas až tak moc neřešil. Namísto toho jsem vnímal to, jak se mi zakousla do krku, což jsem jí kupodivu taky nezarazil, i když jsem si na vteřinu myslel, že by se to tentokrát možná i mohlo obejít bez ztráty mojí krve, leč myslel jsem si to špatně. Tohle všechno dohromady mi způsobovalo nesmírnou slast a vzhledem k tomu, že jsem dnes bůhví proč byl ještě nadrženější než obvykle, věděl jsem, že už vážně dlouho nevydržím. Lott na tom sice určitě byla stejně, ale evidentně se rozhodla pro změnu totálně ničit ona mě. Jistě bych jí tim udělal nesmírnou radost, že vlastně vyhrála, ale na druhou stranu, celé to bylo v mé režii, stačilo by celkem málo k tomu ji přivést k orgasmu. Vlastně jsem vůbec nechápal, nad čím uvažuju, vždyť pro mě by to byla hrozná potupa, ale jak to mám sakra vydržet?! Chvíli jsem se ještě snažil, ale pak najednou z ničeho nic jsem to prostě vzdal a s ní prvně a stoprocentně taky naposled se udělal první. Stále jsem se v ní pohyboval a udělal jsem to vážně jenom proto, aby ona byla spokojená, protože víckrát se to rozhodně opakovat nebude.

V době, kdy na chvíli znejistěla, mnou jako první projela myšlenka, co se zase děje. Nebylo ale těžké to uhodnout, ona měla v hlavě pořád dokola ty samé pochybnosti a proto jsem se rozhodl to pro jistotu už moc neřešit. Pokud by se tento její stav nezlepšil, tak bych toho asi nechal, ale naštěstí ji to asi přešlo nebo nevím, ale už jsem z ní tu nejistotu necítil, takže jsem mohl poklidně pokračovat. Brzy jsem už mohl ochutnat její krev, po které jsem alespoň podvědomě prahnul téměř neustále. Vážně nevím, co to způsobovalo, že na mě zrovna její krev měla až takové účinky, že mě její pití vzrušovalo snad ještě víc, než kterékoli jiné, ale prostě tomu tak bylo. Proto už jsem pak na nic nečekal a prostě do ní co nejrychleji vstoupil. Již od začátku jsem se pohyboval celkem rychle, ale zároveň jakoby táhle. Jejím slovům jsem se musel zasmát, i když na jednu stranu to byl jasný znak toho, že to dělám moc dobře, taky jak jinak že. Jen jsem něco nesrozumitelného zamumlal a pak už věnoval polibku, co vyvolala. Ovšem jak už to tak bývá, tyhle slova mě jen nutila k tomu, abych svou taktiku neměnil. Postupně jsem sice přidával na rychlosti, ostatně celý dnešní sex byl tak trochu právě o rychlosti, tak proč se toho nedržet, ale jinak jsem ten způsob moc neměnil, tedy alespoň do určité míry, jak jen mi to šlo. Snažil jsem se nemyslet na to, že mě zase tahá za vlasy, ale přesto byl v té chvíli onen příraz asi trochu prudší a tvrdší. Ve stejnou chvíli mi protrhla ret a o chvíli později ze mě pomalu začala pít, v čemž jsem jí nijak nebránil. Je to vlastně celkem zvláštní, Lott je první a taky poslední, komu jsem dovolil si vzít už tolik krve, obvykle jsem já ten, co spíš jen bere a nedává, maximálně si upírky stačily vzít jen pár kapek, než jsem je zarazil. Od Lott se mi to ale líbilo, navíc ona pro mě byla opravdu výjimečná, takže jí jediné jsem to dovolil. Nehledě na to, že spolu s tím vším ještě tohle sání krve mě dokonale vzrušilo, pokud to ještě vůbec bylo možné, takže mi bylo jasné, že už asi dlouho nevydržím, ale Lott by na tom naštěstí neměla být o moc lépe.

V tuhle chvíli mi bylo úplně fuk, že mé oblečení už bude naprosto nepoužitelné, protože skončilo roztrhané na kousky a vlastně mě celkem lákalo udělat to samé s tím jejím, ale přesto jsem to neudělal. Tentokrát jsem myslel dopředu a to kupodivu nejen na sebe, ale i na ní a na to, že by asi vážně moc nadšená nebyla, kdybych jí tyhle šaty roztrhal. No nevadí, tak tento osud potká někdy jindy jiný kus jejího oblečení. Teď už jsem se věnoval pouze jí, jejímu teď už zcela obnaženému tělu, které mne z nějakého důvodu stále tak neuvěřitelně přitahovalo. Možná jsem i cítil tu její chvilkovou nejistotu, ale rozhodl jsem se tím nezaobírat, stejně by to k ničemu nebylo. Naštěstí tenhle její stav netrval moc dlouho a jakmile lehce zaklonila hlavu, ani já už jsem nevnímal nic jinýho. Držel jsem se a nenapil se z ní, ale stejně jsem jí jemně škrábnul. Tomu jsem nemohl odolat, když mi svůj krk tak vystavila a umožnila mi k němu naprosto volný přístup. Poté, co jsem znovu ochutnal její krev, i když jen nepatrné množství, jsem si ji prostě vyzdvihl a konečně do ní vstoupil. Sice kór v tomhle téměř nikdy nedělám, co mi řekne, ale teď se mi to tak nějak hodilo, chtěl jsem to samý a nějak ani neměl chuť ji nějak trápit a oddalovat to. Začal jsem se v ní pohybovat, sice poměrně rychle, ale přesto jsem ho pokaždé skoro celého vytáhl a pak zas zajel až po kořen a párkrát při tom slastně vydechl. Moje smysly byly sice momentálně poněkud otupené, ale stejně jsem vnímal, takže jsem postřehl, že mi k nosu přivál ten otravný příšerný pach vlkodlaka a na jednu stranu mě vlastně děsně štvalo, že jsem měl pravdu a opravdu nás stále sleduje, ale na tu druhou jsem se právě z toho důvodu, že jsem měl pravdu, musel v duchu vítězně ušklíbnout. Lott sice tvrdila, že je to nesmysl, ale já mám přece vždycky pravdu, takže mě vlastně ani moc nepřekvapilo, že se tu nakonec ukázal. Moc dobře jsem věděl, že dokáže rozpoznat, co zrovna děláme a měl z toho pochopitelně nesmírnou škodolibou radost.

Sice mě její odpověď dost překvapila, ale byl jsem za takovou odpověď rád. Dobře jsem věděl, že bychom to neměli dělat, nemáme na to čas a ne, že by se mi nějak chtělo slavit Vánoce, ale když už je Lott chce slavit, tohle je nejspíš to poslední, co bychom teď měli dělat. A přesto je to přesně to, co chci a co taky nakonec děláme. Na okamžik mi hlavou projela myšlenka, co se stane, až Lott přestane uspokojovat mou touhu kdykoliv si zamanu. Nikdy mi totiž žádná holka neřekla ne, takže vlastně ani nevím, jestli bych to vydržel, rozhodně bych si to nevzal násilím, znovu už ne, jde spíš o to, jestli by mě přece jen pak nezlákala možnost vyspat se teda s nějakou jinou, když ne s Lott. Naštěstí to teď řešit nemusím, takže jsem se touhle myšlenkou moc dlouho nezaobíral a radši si hleděl toho, aby už z ní bylo konečně to oblečení dole. Jediný důvod, proč jsem já její oblečení neroztrhal na kousky, což mě po pravdě děsně lákalo, byl ten, že jsem se obvykle snažil myslet dopředu a tudíž mi došlo, že by mi asi později moc nepoděkovala, kdybych jí roztrhal zrovna tyhle šaty. Jakmile jsme byli oba nazí, opět jsem ji přitiskl ke stěně už jen z toho důvodu, že je to alespoň pro mě výhodnější a začal ji dychtivě a tudíž by se dalo říct i dravě líbat. Brzy jsem tak ucítil její krev, což mě ještě více vzrušilo, ale přesto jsem si ještě chvíli jen užíval její těsnou fyzickou blízkost podpořenou ještě tím, že jsem jednu její nohu vytáhl k pasu a tudíž se pak snadno dotýkala i naše přirození. Cítil jsem ten její značně patrný, ale v tuto chvíli naprosto marný odpor, teď už jsem se jí nehodlal vzdát a své výhodné pozice jakbysmet. Na důkaz toho jsem se k ní na okamžik ještě víc natiskl, takže byla dost pevně uzavřená mezi mnou a stěnou za ní, a pevně sevřel její stehno, než Lott zaklonila hlavu a veškerá má pozornost se přesunula právě k jejímu krku. Mě jakožto upíra toto místo na těle vždy děsně lákalo a nikdy tomu nebude jinak, tudíž jsem teď polibky zasypával její krk a nakonec jí jemně škrábl špičákem, až se objevila kapička krve, kterou jsem pohotově slíbl. Dál už jsem neotálel, koneckonců jak sama řekla, měla to být jen rychlovka, takže jsem ji chytl za zadek, vyzdvihl do vzduchu a jakmile mi obmotala nohy kolem pasu, už jsem na nic nečekal a bez nějakého dalšího varování do ní vnikl. Spokojeně jsem vydechl, tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Bylo mi jasné, že svůj poslední návrh, který taky hned zamítla, nemyslela vážně, ale zrovna ten se mi pochopitelně líbil nejvíce, to jsem prostě celý já. Proto jsem se taky snažil přivést na toto téma i její myšlenky a chvilkově se mi to i dařilo, než znovu začala uvažovat nad Vánoci a tím vším, co musíme za tak krátký čas ještě stihnout. Jo jasně, bylo by nanejvýš rozumné začít shánět ty všechny možné vánoční věci, stromkem počínaje, ale já se prostě nechtěl tak rychle vzdát. Navíc já jsem teď vlastně vůbec nemyslel, tudíž jsem mohl říct to jediné, co jsem měl v hlavě. Ani jsem neodpovídal na její reakci, i když měla jistě pravdu, zítra bude určitě pozdě, ale na druhou stranu těch pár minut už by to taky počkalo. Přitom jsem ji natiskl na stěnu a tak jako zvláštně pokřiveně se pousmál na její větu, jestli taky myslím na něco jiného. Kdybych nad tím uvažoval, zjistil bych, že vlastně ani ne, já opravdu spoustu času myslel zrovna na toto a není se ani čemu divit, když jsem to opravdu dostal kdykoliv jsem si umanul. „Ani ne“ zašeptal jsem tedy a na závěr vydechl něco v tom smyslu, jestli je to tak špatný nápad, ale přitom už jsem byl dávno smířený s tím, že teď prostě budou na programu hlavně ty Vánoce. Právě proto mě její odpověď velice překvapila, dokonce natolik, že jsem se tak nějak probral až v době, kdy už jsem stál u stěny já a Lott mě zbavovala oblečení. Nechal jsem ji a ani jí nijak zvlášť nepomáhal, spíš jsem si hleděl svého. Rozepnul jsem jí šaty a po chvíli jí zbavil i podprsenky a kalhotek. V tu chvíli jsem se s ní otočil zase zpět a vlastním tělem se na ni natiskl. Začal jsem ji dychtivě líbat až jsem jí vlastně tak trochu neplánovaně protrhl ret a ve stejné chvíli jí přejel po stehnu, které jsem zvedl k pasu. Děsně jsem po ní toužil a samozřejmě to na mě bylo i vidět. Líbila se mi i ta rychlost, s jakou se to všechno stalo, ale přesto jsem si chtěl alespoň na pár mizivých vteřin vychutnat ten pocit, kdy jsem se k ní tak tiskl a cítil tak její nahé tělo po co největší ploše.

Na chvíli jsem se od Lott vzdálil jednak proto, že jsem se zdržel v předsíni a pak proto, abych se přivítal i s Bondem, který kupodivu vůbec nic nezdemoloval. Netrvalo to ale dlouho a už jsem se ocitl opět u Lott. Neměli jsme stromek, co bychom mohli zdobit ani suroviny na pečení, ale ona přesto měla spoustu jiných nápadů, co bychom mohli dělat. Po pravdě mě to bylo celkem jedno, já měl v hlavě stejně opět něco úplně jiného. A taky že jsem se snažil jí vysvětlit, že je to to nejlepší, co můžeme udělat. Pak už jsem ale začal uvažovat i o jiných variantách a zmínil tak znovu ten Playstation. Samozřejmě, že bych vyhrál, ale je pravda, že to bych nejdřív musel usoudit, že výhra je pro mě zajímavější a lákavější než pohled na ní, čímž jsem si nebyl ta úplně jistý. Něco podobného jsem taky řekl a na její odpověď bych možná i nějak zareagoval, ale místo toho už jsem znovu ucítil její rty na těch svých. Jakmile se pak ale odtáhla, navrhla něco, co bylo jistě naprosto logické, pochopitelné a já bych se měl nejspíš sebrat a odejít pro stromek a kdykoli jindy bych to možná i udělal, ale já se tentokrát ani nepohnul. V tomhle stavu se přece nemůžu jen tak sebrat a odejít, na to jsem byl jaksi až moc mimo. „Hned teď? Já si totiž nejsem jistý, že momentálně dokážu myslet ještě i na nějaký stromek..“ zamručel jsem, zatímco jsem s ní automaticky, téměř nevědomky postupoval k nejbližší stěně, která byla stejně jen pár kroků od nás. Vlastně jsem ani nepřemýšlel nad tím, co říkám nebo co dělám a ani jsem si nemyslel, že by to mohlo zabrat, jen jsem prostě teď nemohl najednou všeho nechat. „když teď dokážu myslet jenom na to, jak z tebe co nejrychleji servat tohle oblečení a zulíbat každičký centimetr tvýho dokonalýho těla“ dokončil jsem svou myšlenku, to už jsem ji natiskl na stěnu, jednou rukou se opřel o stěnu těsně nad její hlavou, zatímco druhou měl stále položenou někde u jejího boku. „Asi špatný nápad, co?“ hlesl jsem tiše takovým lehce nakřápnutým hlasem, mé rty se pohybovali těsně u těch jejích, ale já jí upřeným pronikavým pohledem hleděl do očí. V duchu už jsem se ale smířil s tím, že teď prostě nic nebude, já se velice brzo vážně seberu a odejdu pro ten stromek a to vše víceméně jenom z lásky k ní. Koneckonců, zítra je 24. a pokud tedy vážně chce slavit Vánoce, měli bychom trochu pohnout.