Příspěvky uživatele

Na její samozřejmě děsně arogantní větu už jsem neodpovídal, navíc samozřejmě, že jsem věděl, kdo to je, i když jméno mi pořád dělalo trochu problémy, ale na jméně mi nikdy nezáleželo a jinak jsem věděl naprosto přesně, s kým mám tu čest. Postupně to začalo být snad ještě horší, na to, že původně jsem nebyl dvakrát nadšený ani z té pusy na tvář, tak teď vážně nevím, jak se z tohohle chci dostat, aniž by utrpěla má pověst, ego nebo cokoli podobného. Teď jsem jí jednou rukou držel za zadek, druhá ruka se mi automaticky objevila na jejím pase a já se stále snažil nacházet důvody, proč po ní prostě nevyjet, když se mi tak sama od sebe nabízí. „Jak velkorysé“ odtušil jsem s dalším nepatrným úšklebkem a jednou rukou jí přejel po páteři než jsem se od ní odtáhl. Zamířil jsem do kuchyně přičemž jsem se jí zeptal, co tu vlastně chce krom toho mě otravovat. „Vlastně si myslim, že už si mi ho řekla, ty totiž žádný lepší plán nemáš“ prohlásil jsem sebejistě a stále stejně ostražitě ji pozoroval. Jen jsem nevěděl, jestli mi víc vadí to, jak se na mě neustále tiskne nebo to, že mi krade můj bourbon. I když vždyť vlastně zase o tolik nejde, no tak prostě vypijeme další flašku, to není konec světa, takže mi rozhodně víc vadí ta první možnost, což je způsobeno taky tím, že nemůžu jednoznačně říct, že se mi to nelíbí. Chtěl jsem si dolít skleničku, ale místo toho jsem jen mlčky sledoval její počínání, ale nenašel v sobě dostatečnou sílu vůle jí to zarazit. „Když já si myslim, že teď nemám náladu na to ti něco připomínat“ hlesl jsem, ale byla to jen poloviční pravda. Ne, ne, ne, ne, ne!! protestoval jsem v duchu, zatímco si ona sundávala šaty, ale nezabránil jí v tom. Jakmile byly šaty dole, znovu jsem si ji velice důkladně prohlédl, sakra ona je snad ještě hezčí než kdysi. No jistě, tenkrát se taky nenosilo takhle vyzývavé spodní prádlo o šatech ani nemluvě. Její slova mi zněla v hlavě pořád dokola i přesto, že jsem se snažil je z té hlavy vytěsnit, ale kdybych řekl, že po tom netoužím, byla by to příšerná lež. Ve vteřině jsem se s ní přetočil takřka na místě, dalo by se říct, že jsme si jen vyměnili místa, na chvíli jsem chytil její ruce, které by se jinak určitě brzy objevily v tom lepším případě jen kolem mého krku, a rozhodně jsem nebyl jemný. K ní jsem nebyl jemný nikdy a teď už vůbec ne. "Snažíš se marně. Být tebou, raději si ty šaty zase obleču" lehce jsem se ušklíbl a natáhl se za ní pro flašku bourbonu, přičemž jsem ji opět zcela nevědomky držel druhou rukou za pas. Přitáhl jsem si k sobě sklenku položenou opodál aniž bych se musel jakkoli pohnout ze svého místa, nalil do ní zase trochu bourbonu, ale tentokrát už to do sebe nekopl celé, jen asi tak půlku, než jsem se zase podíval zpět na ni.

Teď jsem vážně děkoval za to, že jsem tak dobrý herec a umím se naprosto úžasně přetvářet. Nedělalo mi tak vetší problém nasadit svou chladnou masku a hlavně se ji i udržet. Sledoval jsem její dalo by se říct slovní potyčku s Bondem a lehce pobaveně se ušklíbl. „Ale prosim tě, nepřeháněj“ odvětil jsem, tohle bych rozhodně nedovolil, takže dřív než by stačila cokoliv udělat, bych ji zastavil. Pak už se se mnou tak nějak po jejím přivítala, no nějak jsem se zatím držel, a následně se mi snažila připomenout, kdo že vlastně je. „No tim bych si právě nebyl tak jistý“ odvětil jsem, sice už jsem věděl, kdo to je, ale vzpomenout si ještě, jak se jmenuje, to bylo jaksi moc. Nějak od S to bylo..Sonia, Stacy, Sofie, Stefanie? Sakra jak to mám vědět přemýšlel jsem a tak trochu jsem se jí vlastně chtěl i zbavit, z tohohle koukaly jenom další problémy, jako bych si jich teď nenadělal už dost. Na její větu jsem se jen pochybovačně pousmál a lehce protočil očima nad jejím dalším chováním. Já teď bohužel měl co dělat sám se sebou, natož pak abych se věnoval ještě jí. Měl bych jí odstrčit, dobře to vím, ale já udělal pravý opak, kapku jsem zmáčkl její zadek a druhá ruka se mi zcela automaticky objevila na jejím pase. Teď mi šlo víceméně pouze o princip. „Po 30ti letech se tu z čista jasna objevíš a to rovnou v mém domě, myslim, že překvapení je na místě“ hlesl jsem a mé rty se v tuto chvíli pohybovaly jen pár milimetrů od těch jejích a to zcela cíleně. Ve stejné době jsem jí rukou, kterou jsem měl původně v pase, přejel od krku po celé páteři, než jsem se od ní s lehce samolibým úsměvem prostě odtáhnul. "Takže máš ještě jiný plán v tomto městě, než přijít otravovat toho nejlepšího chlapa, který kdy vstoupil do tvého života?" zeptal jsem se klidně už po cestě do kuchyně, kam jsem mířil pro svou záchranu a to v podobně zlatavé tekutiny aneb bourbonu, který jsem si taky hned nalil, opřel se zády o linku a kopl ho do sebe.

Hned jak jsem se alespoň trochu přiblížil k domu jsem poznal, že teď rozhodně nebudu sám, jenže Lott to nebyla ani nikdo, koho jsem tu kdy potkat, ale přesto mi ten pach připadal známý. Vešel jsem do domu a nebudu lhát, byl jsem samozřejmě zvědavý, kdo to je, ale zároveň mi něco, nejspíš instinkt říkal, že tohle nebude dobrý. A taky že jsem nebyl daleko od pravdy, už jen proto, že v obýváku seděla děsně sexy černovláska v minišatech a samozřejmě čekala jen a jen na mě. Pronesl jsem nějakou svoji typickou poznámku a jen na ni tázavě hleděl ve snaze udržet si klidný pohled bez nějakého většího zájmu. Na její první větu jsem reagoval jen povytažením obočí, vážně jsem si nevybavoval, kdo to je, jak bych taky mohl. Jakmile se zvedla, automaticky jsem ji přejel zkoumavým pohledem. Stoprocentně jsem s ní spal, jenž to mi zrovna v mém případě moc nepomůže v tom rozpoznat, kdo to je. „Vadí, nevadí, není to už teď jedno?“ hlesl jsem, tyhle kecy kolem mě teď moc nezajímaly, chtěl jsem vysvětlení. Na její větu ohledně chování Bonda jsem opět reagoval po svém. „To nech laskavě na mém uvážení“ ušklíbl jsem se, Bonda její chování očividně překvapilo, ale nezalekl se, je prostě odvážný. Stále jsem ji jen ostražitě pozoroval a nehnul ani brvou a to ani v době, kdy přede mnou vypila tu sklenku bourbonu. Na vteřinu jsem se napnul, než jsem se zase vrátil do svého klidného stavu, tohle jsem vážně nepotřeboval, aby se mě dotýkala a na mě tak zůstal její pach. "Budeš muset být asi trochu konkrétnější, přece jen rok má 365 dní, bude těžký si vybavit jen jeden jediný" ušklíbl jsem se, i když po pravdě už mi začínalo svítat. V tom roce v mém životě byla jedna výjimečnější než všechny ostatní, nedalo se zapomenout. Fajn, teď už stačí si jen vzpomenout, jak se vlastně jmenuje, já na jména nikdy moc nebyl. Stále stejně ostražitě jsem ji pozoroval a mermomocí se snažil udržet pohled alespoň stále v blízkosti jejího obličeje. "Úžasný" ironicky jsem se ušklíbl. "Já sice chápu, že už si beze mne nemohla vydržet ani den, ale stejně nevidim důvod, proč by ses mi nadále měla promenádovat po domě" hlesl jsem, skoro jsem až žasnul, jak moc jsme si podobní. Kdykoliv jindy bych určitě využil příležitost, ale teď? Naprosto nemyslitelný.

<-- Most

Nevím, jestli si Casey z našeho setkání odnesla alespoň nějaké mé moudro, no nejspíš ne, ale jedno vím jistě. Jsem první, koho se bála, první, kdo jí ublížil, kdo se k ní nechoval jako k panence z porcelánu. Alespoň trochu jsem jí ukázal svět bez růžových brýlí, měla by mi být vděčná, vždyť je tolik upírů, ale koneckonců i obyčejných lidí, co by ji v té chvíli už prostě nepustili. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem přece jen neudělal chybu, když jsem ji poslechl a upřednostnil pouze svou prvotní touhu. Přece jen, co by mi mohlo udělat větší radost, než překazit Sebastiánovi tohle prvenství. Navíc je to vždy skvělý pocit být u holky ten první, ale na druhou stranu, takhle mám pořád před Lott relativně čisté svědomí. Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně už druhá dívka v tomto městě, co má v těle mou krev, tudíž až umře, bude z ní upír. To vlastně vůbec není špatné, teď už si stačí jen chvíli počkat až se jí něco stane, jakože se jí určitě časem něco stane, pokud nedá na moje slova a pak už bude možná konečně co k čemu. Teď jsem byl ale celkem spokojený, v klidu jsem kráčel městem a sledoval Bonda, kterému jsem musel znovu připnout vodítko. Jakmile jsem se přiblížil k mému domu, ucítil jsem zvláštní pach. Nebyla to Lott, tudíž ta doma ještě nebyla, možná bych trochu tipoval Williama, na toho by tohle vloupání docela i sedělo, nehledě na to, že jeho pach jsem cítil kolem domu už předtím, ale ani ten to nebyl. Tohle byl někdo úplně jiný, ale zároveň nemůžu říct, že neznámý, měl jsem pocit, že tu osobu znám. Vešel jsem tedy s poněkud rozporuplnými pocity do domu a rovnou pustil Bonda, skopl z nohou boty a sundal si bundu. Když jsem došel do obýváku, uviděl jsem děsně sexy dívku v extrémně krátkých šatech a mimo to navíc ještě s mým bourbonem v ruce, ta drzost. "Teda já sice vím, že po mě stále touží spousta žen, ale otravovat mě i ve vlastím domě, to už je trochu moc ne?" ušklíbl jsem se, tuhle holku už jsem určitě někdy někde viděl, zrak mi na chvíli spočinul na jejím tetování, obvykle to bývá dobrý poznávací znak, ale teď mi to nějak nic moc nenapovědělo. Mezitím Bond stihl doběhnout ke své misce, napít se a přiběhnout zpět k nám. Tiše výhružně vrčel, nedůvěřivě na ni hleděl a já ho nechal, koneckonců má na to plné právo, jen brání svého pána a své teritorium.

Nad jejími slovy už jsem jen protočil očima, tohle vážně nemělo smysl. „No když myslíš, ale až se něco takovýho stane, vzpomeň si na mě“ dodal jsem, nedělal jsem si už ani ty nejmenší naděje, že by mi třeba mohla dát za pravdu, takže jsem si raději dál hleděl pouze svých nynějších záměrů. Ne, že bych nečekal, že si vybere pouze tu krev, ale stejně jsem hrál, že jsem zklamaný. Na její poznámku už jsem nereagoval, místo toho už jsem si ji možná ze zvyku chytil kolem pasu a konečně se do ní zakousl. Nějakou dobu jsem z ní pil a skoro až zázrakem se mi podařilo se od ní nakonec odtáhnout. Odstoupil jsem, abych se podíval, jak dopadla, i když mi bylo celkem jasné, že ji prostě budu muset uzdravit. Ani na její další slova jsem nereagoval, místo toho jsem okomentoval jen to, že lidi vážně vůbec nic nevydrží. I když stejně jsem se nad jejími slovy musel lehce ušklíbnout, když bych to vzal totiž doslovně, já teď stál několik kroků od ní a tím pádem jí vůbec nijak nedržel. Pak už jsem se k ní zase vrátil a nabídl jí svou krev se záměrem ji uzdravit, i když jsem jí to nijak neobjasnil. Po jejích naprosto očekávaných slovech jsem se na ni jen podíval stylem 'to nemyslíš vážně, že ne?', ale naštěstí už i Cas konečně pochopila, že vážně nemá smysl mi odporovat, takže se pak prostě aspoň trochu napila. Když pak začala trochu tu krev plivat, tiše jsem si povzdechl a lehce nechápavě zakroutil hlavou, takové zbytečné plýtvání něčím tak vynikajícím. Znovu jsem si tiše povzdechl nad jejím jakoby rozloučením a chytil ji za ruku, když mi opět chtěla zmizet. "Ne, že bych se divil, ale tys to vážně vůbec nepochopila. Chci, aby sis zapamatovala, že jsem ti vlastně celou tu dobu chtěl jen pomoct a i když teď to samozřejmě nevidíš, věř nebo ne tohle všechno bylo pro tvoje dobro" a moje potěšení dodal jsem si v duchu. "Takže se měj a doufám, že brzy na shledanou" pousmál jsem tak trochu provokativně a jemně ji políbil na rozloučenou. Takováhle hra mě vážně bavila, choval jsem se teď znovu trochu jako ten, za kterého mě měla na začátku. Pak už jsem ji pustil a otočil se k odchodu, než jsem se znovu zastavil a naposledy se na ni podíval. "A ještě něco, uděláš nejlíp, když si tohle naše setkání necháš pro sebe" řekl jsem klidně s naprosto nekompromisním pohledem, pak už se otočil a kráčel pryč, přičemž jsem cestou zavolal na Bonda, který po celou tu dobu buď pobíhal kolem nebo nás ke konci poněkud nechápavě sledoval.

-->Domek Alexe

Nad její odpovědí jsem se musel uchechtnout a to hned ze dvou důvodů, oba dva vlastně souvisely s tou její naivitou. O upírech neví zhola nic a přesto tady o tom teď mluví tak všeznale, ale hlavě, pořád si myslí, že zrovna Sebastian je ten hodný, ten který se ovládá. Měl jsem sto chutí jí říct, že má vlastně pravdu, on se opravdu skvěle ovládá, dokonce natolik skvěle, že dokázal znásilnit svoji bývalou přítelkyni, jenže nehledě na to, že by mi stejně neuvěřila, neměl jsem ponětí, kolik toho ví nebo neví a navíc tohle bylo spíš na Lott, jestli jí to řekne nebo ne. „Jak to můžeš vědět, drahoušku tady nejsme ve filmu“ ušklíbl jsem se a když mi na další otázku odpověděla opět dost podobně, zmohl jsem se už jen na velice pohrdavé a sarkastické „No jistě“. Pak už jsem si radši všímal jen toho, co chci já, než abych tu dál řešil jeho a celou upíří podstatu. Dal jsem jí na vybranou a i když si vybrala zcela podle očekávání, stejně jsem se zatvářil poněkud zklamaně, i když někde hluboko v podvědomí jsem byl vlastně i rád, alespoň nemusím řešit to, že bych náhodou měl Lott podvádět. „To říkáš teď, ale nemusíš mít obavy, já už si jinou našel“ odvětil jsem ještě a když mi ona sama řekla, aby to bylo rychle, hodlal jsem toho alespoň v rámci možností využít, tudíž jsem se již s ničím moc nezdržoval a za chvíli už moje zuby protnuly její kůži na krku. Pil jsem ale pomalu, naprosto jsem si to užíval až jsem se dostal do stavu, kdy jsem už jen hledal jakýkoliv důvod, proč bych měl vlastně přestávat. Nakonec jsem se nějakým způsobem donutil přestat, možná taky proto, že už pak nebylo bezpečný si od ní vzít byť jen kapičku, aby mi tu taky nezačala omdlévat. Jediným chtivým polibkem jsem její krk zbavil okolní krve, takže tam na chvíli zbyly jen ranky po zubech, odkud se bohužel, vzhledem k tomu, že byla Cas člověk, velice rychle znovu vyřítila další krev. Oblízl jsem si rty a udělal několik kroků dozadu, několik vteřin na ni jen zamyšleně hleděl a stále si ji prohlížel od hlavy až k patě. "Do háje, vy lidi vážně vůbec nic nevydržíte..a navíc to vypadá blbě.." uvažoval jsem nahlas a věděl úplně přesně, co nastane. Musím ji zase vyléčit, takhle nemůže chodit po městě. Přistoupil jsem zase zpět k ní, protrhl si kůži na zápěstí, ale tentokrát ji silou nedonutil se napít, místo toho jsem jí svou ruku nabídl asi tak jako bych jí nabízel dejme tomu třeba čokoládu. "Napij se" pobídl jsem ji, ale vysvětlení jí k tomu nedal, prostě jen dalo by se říct netrpělivě čekal, až udělá, co jí říkám.

Konečně to začínalo vypadat, že postupně přestala protestovat, žádné další slovní projevy začínající obvykle slovy ale, proč nebo prosím, žádné další chabé pokusy mě odstrčit a dokonce mi i poslušně odpovídala na každičkou mou otázku. Tohle se mi celkem líbilo, i když na jednu stanu to bylo nějaké až moc snadné, ale to mi teď tak nějak ani nevadilo. Přesto jsem se z ní ale ještě nechtěl napít hned teď, držel jsem to v sobě, i když ta touha znovu ochutnat čerstvou lidskou krev byla obrovská. Bylo mi samozřejmě úplně jedno, že se jí to nemusí zrovna dvakrát líbit, ale nehledě na to, že to byl nesmysl, to byl její problém. Neměla tudy chodit, neměla se se mnou dávat do řeči a už vůbec neměla brát každé mé varování na lehkou váhu, protože kdyby mě poslechla hned na začátku, asi by to takhle ani nedopadlo, ale to už je teď jedno. Přesně tenhle pocit strachu a toho, že je to vlastně celé její vina jsem v ní chtěl vyvolat, aby začala být opatrnější. Zeptal jsem se tedy na poslední nebo spíš předposlední otázku, na kterou mi kupodivu odpověděla správně. „Jako každý upír..“ prohodil jsem ledabyle, ale myslel to vážně. Se stejným dalo by se říct nezájmem jsem se jí jen tak mimochodem zeptal, jak dlouho to asi tak ten její Sebastiánek vydrží, když si pořád myslí, že on je přece úplně jiný. „Hmm a když tě při tom zabije..?“ hlesl jsem opět tak nějak zamyšleně, aniž bych se jí podíval alespoň do obličeje. Při své poslední otázce, na kterou se nebýt toho, že se jedná zrovna o Casey, ani neptám, jsem jí jednou rukou přejel od pasu k bokům, ale jinak nic dalšího neudělal a věděl jsem, že už ani neudělám, pokud se mi bude chtít dodržet to, co jsem řekl. Její odpověď byla očekávaná, ale přesto jsem se na ní schválně tak trochu zklamaně podíval. "Škoda, jsem ten nejlepší milenec" hlesl jsem a opět se zaměřil na její krk, přičemž jsem znovu schválně na sucho polkl. "Když to bude rychle, nepřežiješ.." odvětil jsem na její prosbu, ale vlastně proč ne, když to tedy sama tak chce, proč se zdržovat s nějakými jemnostmi kolem. Jednou rukou jsem si ji pevně chytil kolem pasu, druhou si položil tak nějak na její paži a pak už si nechal narůst špičáky, naklonil se k jejímu krásné vystavenému krčku a prostě se zakousl. V tu chvíli mnou projel překrásný pocit slasti, připomínalo mi to staré časy, kdy jsem si tohle mohl dělat kdy se mi zachtělo bez ohledu na to, jestli u toho ta dotyčná zemře či nikoliv. Sál jsem pomalu, spíš si to vychutnával a to taky proto, že kdybych začal sál rychle a hltavě, určitě bych to nezastavil v čas, pokud teda vůbec. Takhle jsem měl přece jenom větší jistotu.

V jednu chvíli se ve mně probudil dokonce i nějaký ten soucit, říkal jsem si, jestli je to rozumný. Vždyť já jí původně vůbec nechtěl ublížit, ale situace se vyvinula poněkud jinak a teď netoužím po ničem víc, než smočit rty v její krvi a je mi úplně jedno, jakým způsobem se k té krvi dostanu nebo co si o mě bude myslet. Zkrátka tahle část mého mozku, která by alespoň trochu měla myslet na důsledky, mi teď vůbec nepracovala. Nijak jsem to ani neskrýval, koneckonců ona ví, že jsem upír, takže ví, o co mi jde, tudíž jsem jí přejel prsty po krku a chvílemi jsem měl co dělat, abych jí ten krk neprotrhl už nyní. Místo toho jsem se bavil jejím oprávněným zděšením a pravda je, že jsem jí neodpověděl zrovna dvakrát přívětivě, takže jsem se vůbec nedivil, že se jí tenhle způsob zacházení vůbec nelíbí, ale co mně je do toho. Dokonce mě pobídla, abych se z ní napil už teď a upřímně, proč bych měl váhat že, ale měl jsem v hlavě ještě jednu myšlenku, i když bych ji možná mohl i vynechat, neboť jsem věděl, jakou odpověď nakonec dostanu. „Já bych to tak nedramatizoval“ ušklíbl jsem se, mě bylo teď úplně jedno, jestli se jí to bude líbit nebo ne, nehledě na to, že i když to bude popírat, alespoň trochu se jí to líbit prostě musí tak jako tak. Na mojí otázku mi překvapivě odpověděla vesměs správně, i když jsem se musel lehce pobaveně pousmát nad volenými slovy. „No výborně, jen bych se nenazýval zvířetem, já na rozdíl od některých svou podobu neměním, stále vypadám jako člověk" poučil jsem ji. "Mimochodem, jak dlouho si myslíš, že to asi tak on ještě vydrží..?" poznamenal jsem a bylo úplně jasné, koho mám na mysli. Pak jsem na okamžik sklopil zrak, abych si znovu prohlédl alespoň tu část jejího těla, kterou ze své pozice uvidím, aniž bych musel poodstoupit. "No obvykle se sice neptám, ale že jsi to ty, můžeš si vybrat..jakou touhu mám upřednostnit tentokrát?" hlesl jsem trochu vyzývavě a jedna má ruka se v tu chvíli objevila na jejím pase, i když velice rychle sklouzla níž někam k bokům, ale čekal jsem, i když bych si mohl vzít klidně obojí a přitom jsem věděl, jak tohle skončí a tak nějak mi to tentokrát i stačilo.

Už jsem jen lehce zavrtěl hlavou, jakékoliv další protesty už jsem prostě nechtěl poslouchat. Místo toho jsem se začal zaobírat tím, co jsem měl v plánu, i když po pravdě, můj původní plán byl úplně, úplně jiný, ale zkrátka došlo ke změně. Můj nynější plán závisel tak trochu i na jejích odpovědích, i když na druhou stranu, já z ní stejně nakonec dostanu přesně takové, jaké chci slyšet. Projevilo se to už při první otázce, kdy napoprvé neodpověděla úplně podle mých představ, ale napodruhé už mi dala správnou odpověď. Tak trochu jsem i doufal, že se aspoň trochu poučila už jenom proto, že prostě nesnáším tohle všechno zdržování. Její snad už stý pokus o vzdor a následné škemrání, abych jí pustil, už jsem prostě vůbec neřešil, neodpovídal na to a raději se držel svého plánu. Přece jen Casey byla pořád ještě jenom člověk, moc toho nevydrží a já ji nesměl zabít a ubližování jen napůl nějak není ono. Dal jsem jí vlasy na záda, prsty přejel po jejím krčku a upřeně přitom hleděl pouze na to místo, kudy zrovna putoval můj prst, přičemž jsem myslel mj. taky na to, jak velice snadné by bylo z ní servat oblečení. "Pššt, otázky tady kladu já.." hlesl jsem polohlasně, i když nepopírám, že se mi tohle její zděšení celkem líbilo, ale místo toho jsem stále takovým lehce zamyšleným tónem položil další otázku, na kterou mi naštěstí už bez nějakého dalšího zdržování odpověděla. "Přesně tak" pousmál jsem se spokojeně a následně se pobaveně usmál nad jejím dalším pokusem o odpor a následným hraním na hrdinku. "Kdepak, chápu, že už se nemůžeš dočkat, nakonec se to líbí každé, ale mám ještě jednu otázku.." na chvíli jsem se odmlčel, "nejsilnější touhu znáš, výborně, a víš ještě jaká je ta hned druhá nejsilnější..?" optal jsem se a pak se zamračil. "A ve vlastním zájmu otevři ty oči, vypadá to děsně" poznamenal jsem s úšklebkem.

Tohle už mě vážně začínalo unavovat, ale stále jsem se držel, zůstal relativně klidný a stále odpovídal na její marné pokusy se mě zbavit. „Nemyslím si“ hlesl jsem jen a už to prostě nechtěl dál řešit, zkrátka se Cas bude muset smířit s tím, že o mou společnost jen tak nepřijde a tudíž i ten následný vzdor byl stejně marný jako všechny ty předchozí. Když už to konečně vypadalo, že bude pěkně spolupracovat, ukázalo se, že je vlastně ještě tvrdohlavější, než jsem čekal a tudíž její první odpověď na mou otázku vůbec nebyla uspokojivá. Naštěstí pro ni jsem k ní byl hrozně tolerantní, z nějakého důvodu mě to bavilo a navíc když se vzápětí začala tak rozkošně omlouvat, tolik jsem to neřešil. Pobídl jsem ji tedy, aby to zkusila ještě jednou a s mou nápovědou už mi dala kýženou odpověď. „Správně, vidíš, že to jde..i když teda s menší nápovědou“ lehce jsem se ušklíbl a pak následoval další její protest. Já vážně nechápu, že to tu holku pořád baví, navíc když je tak neohrabaná, takže se jí stejně nic nedaří. Stejným nechápavým pohledem jsem se na ni i podíval, ale jinak nic moc neudělal, spíš mě to pobavilo, než abych měl potřebu na ni hned začít s agresí a výhružkami. „Casey, Casey, už jednou jsem ti říkal, že bude mnohem výhodnější spolupracovat..a já se velice nerad opakuji“ povzdechl jsem si a můj pohled se změnil spíš na takový zamyšlený a zabodnutý opět k jejímu krku. Případné překážející vlasy jsem jí jednoduše hodil na záda a prsty jí přejel po krku. "Víš co je nejsilnější touhou naprosto každého upíra?" zeptal jsem se jakoby mimoděk a slovo 'každého' použil samozřejmě naprosto záměrně.

Po její odpovědi, která byla vesměs už dlouhou dobu pořád totožná, jsem si už jen povzdechl a poněkud ztrápeně se na ni podíval, ale neodpovídal jsem. To bych se musel znovu opakovat a na to jsem až moc líný a nestojí mi to za to, stejně si bude mlít svou. Když se mě pokusí poslat do baru, odvětil jsem vlastně po pravdě, ale kdybych slyšel její myšlenky, musel bych se začít smát. Když bych nad tím, ale přemýšlel, ona to není zas až tak mylná myšlenka, do baru jsem vždycky chodil kvůli alkoholu a kvůli barmankám, takže se vlastně zas až tolik nespletla, ale vzhledem k tomu, že její myšlenky neslyším, tak jsem nic z toho řešit ani nemohl. „Neměj o sobě tak nízký mínění, nejsi zas až tolik nezajímavá…to bych s tebou vůbec neztrácel čas“ poučil jsem ji, vlastně to byl jeden chabý vzdor za druhým a všechny, včetně toho pokusu s tím, že nemůže dýchat, jí byly prostě k ničemu. Teď to pro mě byla kořist, které jsem se nechtěl jen tak vzdát. Jakmile konečně rezignovala, vysvětlil jsem jí, že se vlastně nemá vůbec čeho bát, stačí jen, když bude spolupracovat. Místo toho, abych jí dal nějakou odpověď ohledně toho, s čím má spolupracovat, jsem jí rovnou položil první otázku. Její odpověď mě vlastně pobavila a taky jsem to dal tak trochu najevo lehce pobaveným úsměvem, ale nezlobil jsem se na ní nebo to tak aspoň mělo vypadat. Ze začátku jsem neodpovídal, bylo to celkem roztomilý, jak se hned na to začala omlouvat a červenat se. "Noo..je to zajímavá teorie, ale trochu špatná, zkus to znovu" pobídl jsem ji. "No ták, neni to tak těžký, máš tutéž osobu před očima teď jistě každou chvílí" dodal jsem s malou nápovědou.

Je to čím dál tím zajímavější, i přesto, jaký má strach, mi všechno neodsouhlasí, stojí si za svým názorem, to je celkem zajímavý zjištění, aspoň se teď nebudu nudit. "Já taky netvrdím, že jsou úplně všichni lidi zlí" pronesl jsem nevinně. Tahle situace se nevyvíjela vůbec špatně, i když tu byl menší problém, původně jsem měl v plánu ji opravdu jen donutit, aby měla pochybnosti, aby se aspoň trošku začala bát, jenže čím víc se bála, tím víc se mi to líbilo a najednou mě vážně lákala představa jí ublížit. "Kdepak, v baru jsem až moc často, ty jsi novinka" ušklíbl jsem se, to tak zrovna teď jen tak odejít do baru. Navíc jí to přece muselo být jasné, přece nemohla čekat, že teď řeknu "Fajn", otočím se a ve vteřině zmizím, takový nesmysl. Když pak na to zkusila jít s nějakým soucitem, samozřejmě pohořela. Jasně, nedával jsem jí zrovna moc volného prostoru, ale dýchat mohla, nechtěl jsem ji přece zabít. Místo toho, abych třeba poodstoupil, jsem se k ní ještě víc naklonil, abych jí oznámil dávno jasný stav, alias že tenhle stísněný prostor je to poslední, co by teď měla řešit. Slyšel jsem její zrychlený dech, každičký tep jejího neklidného srdce a když pak ještě dodala, abych jí neubližoval, musel jsem se spokojeně usmát, ale neodpovídal. Nakonec ale rezignuje a je vidět, že udělá cokoliv, aby mohla odejít, no výborně. "Nic moc, stačí když budeš spolupracovat.." hlesl jsem a na chvíli se znovu lačně zadíval na její krk, přičemž jsem spíše jen pro vylepšení atmosféry nasucho polkl a nakonec se podíval zpět do jejích očí. "Tak schválně, co myslíš, že jsem zač?" optal jsem se klidně a tázavě na ni hleděl očekávajíc odpověď.

Její odpověď mě sice vůbec nepřekvapila, ale když jsem se nad tím tak zamyslel, konečně řekla něco, co neznělo jako úplný nesmysl, ale jen jako poloviční nesmysl. Lidé jí přece jen asi neublíží tolik, co upíři, popř. vlkodlaci, i když ti už asi přece jen o něco méně. Problém je v tom, že to by nemohla žít zrovna v tomto městě, tady je jí tahle úvaha k ničemu. „To je hezké, o lidech si to taky klidně mysli“ odvětil jsem, jenže já člověk nejsem, tudíž nemůžu splňovat její očekávání. Taky jsem měl v plánu jí to časem oznámit, proč to tajit, ale to má ještě čas. Moje vysvětlování ohledně toho, že všichni na světě nemusí být tak hodní, jak se zdají, očividně vůbec nezabralo, tedy ne, že bych to snad očekával, ale stejně to přineslo aspoň nějaké ovoce. Jsem si jistý, že jsem první, koho se alespoň trochu bojí, to taky není úplně špatný výsledek. „Nojo momentálně možná..ale i to by ti mělo stačit“ řekl jsem a upřeně se jí přitom podíval do očí. Její protest byl naprosto zbytečný, stejně tak jako její naděje, že bych jí snad vážně tak brzo pustil, ale to snad bylo jasné. „Nejsi mi tak úplně k ničemu, alespoň na chvíli mě zabavíš“ objasnil jsem jí klidně, teď jsem ji prostě nemohl jen tak pustit, ale zároveň jsem tentokrát chtěl zůstat řekněme tím novým Alexem, neměl jsem na vybranou, protože to dřívější já ve mně by se zachovalo stejně jako tenkrát s Lott, jenže Casey takové chování nepřežije, což jsem bohužel nemohl připustit. Takže jsem lépe řečeno opět musel najít nějaký kompromis. Její následná snaha se ode mě odprostit tím, že mě upozorní, že nemůže dýchat, byla samozřejmě naprosto zbytečná. Navíc ona přece mohla dýchat v tom jsem jí nebránil, to že ne zrovna pohodlně, to je už věc druhá. "Hmm.." hlesl jsem s lehkým pokrčením ramen bez jakéhokoliv projeveného zájmu, trochu blíž se k ní naklonil a rty nasměroval k jejímu uchu. "Věř mi, to že se ti teď možná nedýchá příliš pohodlně je teď tvůj nejmenší problém" zašeptal jsem a myslel to vážně. Stojí tváří v tvář krvelačnému upírovi, který se navíc vyžívá v poněkud sadističtějších praktikách a momentálně myslí především na to, jak asi chutná její krev. Přece jen čerstvou lidskou krev už jsem nějakou tu dobu neměl a teď mám jedinečnou příležitost to napravit.

Musel jsem se pobaveně uchechtnout, tomu už se vážně nedalo nic jiného než smát. Jí prostě stále nedochází, že bych mohl být skutečně nebezpečný, možná by jí to konečně došlo až v době, kdy bych jí vážně něco udělal a že to nebude dlouho trvat, pokud se situace bude vyvíjet pořád stejně. Navíc ta její věta, holka ty nemáš nejmenší ponětí, čeho já jsem ve skutečnosti schopen. “To mě těší, že máš o mě tak hezký mínění“ pousmál jsem se a její následný velice chabý a naprosto zbytečný vzdor okamžitě zarazil. Samozřejmě se jí v očích objevily slzy, nad čímž už jsem vážně musel protočit očima, ale moc jsem to tentokrát neřešil, vlastně to se mnou ani nehlo. Snažil jsem se jí vysvětlit, že já nejsem ten, kdo jí ublíží, i když po pravdě, ne že bych na to nemyslel, měl jsem to v sobě a tady by to bylo tak jednoduchý, ale ona si stále mlela svou. Tiše jsem si povzdechl, jakoby mě snad tahle její zaslepenost už vážně unavovala. „Tys mě snad celou tu dobu neposlouchala?“ hlesl jsem jen a podíval se na ni takovým tím pohledem, kterému se těžko odporuje. Pak se mě znovu zeptala, jestli už jí pustím. Neměl jsem důvod jí nepustit, ale zároveň jich bylo tolik. Pravdou je, že mě tohle prostě baví, mám to v sobě, vždycky jsem měl a vždycky mít budu a teď, když to hlavně teda před Lott skrývám, si to prostě musím nějak vykompenzovat jinde. Problém je v tom, že Casey asi nebude nejvhodnější oběť, jen se mi prostě příčí ji teď jen tak nechat odejít, to se mi nepodobá. "Ne" pronesl jsem ledabyle se samolibým úsměvem.

Lákalo mě pomyšlení, že si s ní vlastně můžu dělat, co chci, že mi v tom prostě nijak nezabrání, ale na druhou stranu mi to přišlo tak příšerně snadné, že se mi do toho vlastně ani nechtělo. Mohl jsem si dělat, co chci i tak, ani Lott jakožto upír mi v tom nedokáže zabránit, natožpak křehká, zranitelná a naprosto bezbranná Casey, které z očí kouká jen a jen naprostá nevinnost. Stejně jsem ji ale nenechal jen tak odejít, místo toho ji chytil za ruku a zarazil tak jakýkoliv další odchod. Přesto jsem ale v jejích očích neviděl strach, jako spíš nechápavost, prostě jí to stále nedocházelo. No nevadí, ono to už nebude trvat dlouho. „A to je přesně ono, jak to můžeš vědět, jsem pro tebe přece naprosto cizí člověk“ vrah k tobě taky nepřijde a neřekne ti Dobrý den slečno, jsem vrah a mám v úmyslu vás zabít dodal jsem si s lehkou nadsázkou v hlavě. Jenže tyhle myšlenky mi zrovna dvakrát nepomáhaly v tom, abych jí vážně něco neudělal, když to tak vezmu, vždyť já jsem vrah, de facto ji poučuji o tom, že by se měla vyhýbat mě samotnému. Právě proto jsem tyhle myšlenky radši odložil stranou zaposlouchal se do jejích slov. Tentokrát už jsem z ní konečně cítil nějaký ten strach, no aspoň jsme se někam pohnuli, ale já se místo vítězně zatvářil spíš dotčeně. Musel jsem se zasmát její opět naprosto marné snaze mě nějak odstrčit, obratně jsem chytl její ruce, abych zamezil jejímu dalšímu zbytečnému vysílení a poněkud ztrápeně se na ni podíval. „Ale broučku, my jsme se vážně špatně pochopili“ andílkovsky jsem se usmál jako kdyby před ní rázem stála úplně jiná osoba a něžně jí pohladil po tváři. "Já ti neublížím, ani nemusím, to za mě udělá někdo jiný, já jen chci, aby jsi pochopila, že právě ti, kteří se zdají být nejdůvěryhodnější, ti můžou vrazit kudlu do zad" lehce jsem se pousmál.