Příspěvky uživatele

"Kdybys byl, bylo by to ještě horší." Zamračí se a nijak se neobtěžuje s tím, aby mu třeba vykala. Nedůležitá věc. "Mě? Nic. A předpokládám, že nejsi zpovědnice, takže Ti ani nic říkat nebudu." Poví celkem drsně a otočí se na něj celým tělem, přičemž jí několik pramenů vlasů spadne do obličeje.

Nad jeho poznámkou jen zakroutí hlavou. Když na ni pak ale upře pohled, udělá to samé. Ušklíbne se nad jeho další reakcí, tohle ji baví. "Jo, zamlouvala..." Poví bez nějakého náznaku zájmu a pohled jí na chvíli sjede k zemi, kde nakonec také zůstane.

Zaslechne jeho slova a pootočí k němu na okamžik hlavu. Někdo se činil? Že by snad věděla kdo? Ach, jistěže. "Jo, to teda stojí." Musí s ním souhlasit. Počkat, ona s někým souhlasí? To nevidí, jak se chová a jak se tváří? Myslela si, že to ho od radí, aby odešel a radši se s ní ani nepokoušel bavit. "Tady si moc nepokecáš, zkoušela bych to být Tebou jinde..." Řekne k němu jedovatě a stiskne jednu dlaň pěst.

Mlčky sleduje vodní krajinu, když v tom uslyší něčí kroky. Škubne sebou a automaticky přiloží prsty na zbraň. Jakmile však uvidí toho, kdo ji tak vylekal, jen se zamračí a zakroutí hlavou. Vrátí se do své původní polohy jak byla předtím a upřeně se zadívá na vodu. "Nejradši bych zabíjela něco živého." Zavrčí jedovatě a ani se po něm nepodívá. Cítí z něj vlkodlaka, ale ani to nebrání její agresivitě vůči ostatním. Teď by nejradši zabila úplně všechno kolem sebe, ale nejradši sebe samotnou, jenže jí něco nedovoluje to udělat a navíc... kdo by pak otravoval lidem život víc než ona sama? To by se tady bez ní nudili...

Už měla po práci, po službě, která dnes byla celkem živá. Taková menší přestřelka v jednom menším obchůdku. Nějakej idiot vytáhl na prodavačku bouchačku, postřelil ji a stejně si ani tu blbou stovku neodnesl, protože pro něj včas přijeli. I když než se vzdal, tak to zabralo asi hodinu a ona sama schytala pár šrámů, jak se snažila těm jeho nepřesným střelbám vyhnout. Ale aspoň byla nějaká akce. Poslední dobou to byla bída, i když ta prodavačka je na tom dost bledě, tak si to ten parchant taky dlouho odsedí.
Došla k mostu a podívala se na něj. Dlouho zde nebyla. Vlastně, tady byla jednom párkrát a nijak dlouho se zde nezdržovala. Jako každý den, i ten dnešní neměla vůbec náladu a bude to tak asi už napořád. Hnusná, zlá a protivně jedovatá Aina, co se s nikým nekamarádí. A po tom, co se stalo s Milanem už vůbec ne. Daří se jí se mu vyhýbat, úspěšně a bude se o to pokoušet i nadále. Už nikdy se s ním nesmí setkat, natož promluvit třeba jen jedno jediné slovo.
Opřela se o zábradlí někde uprostřed toho mostu a zadívala se do řeky. Věrnou kamarádku zbraň teď nosila neustále u sebe, kdo ví proč...

Přikývla mlčky na jeho poděkování. Tohle ani díky nepotřebuje. Jen v jeho přítomnosti se chová jinak. A vůbec netuší proč. Pozoruje ho, to jí problém nedělat. Propalovat ostatní pohledem, až jim to může být nepříjemné. "To říkáš Ty. Já si je dělám. Nevím, jestli je dobrý zkoumat, co se Ti vlastně stalo, ale nejsi ve svý kůži a já Tě takhle samotnýho nenechám... i po tom všem. Po té dlouhé době, co jsme se naposledy viděli. Nech mě Tě doprovodit domů. Alespoň to." Poví trochu naléhavě, přičemž si ještě zapne zip u bundy, je fakt chladno.

Upírala na něj pohled. Neodešla by, ani kdyby na ni křičel, řval a nadával. Prostě mu teď pomůže. "To jsi teda uhodl." Krátce se pro sebe ušklíbne. Taková prostě je. "Dobře. Měl by ses obléct." Upozorní ho. "Hned jsem zpátky." Poví. Moc dobře ví, kde ten strom, ve kterém má schované věci, je. Proto se tím směrem rychle rozeběhne, tam vše popadne a hned se k němu vrátí. Poté mu oblečení podá. Sama se teď cítí opravdu zvláštně. Snaží se zhluboka a klidně dýchat, jenže vědomí, že je tady s Milanem, který je na tom opravdu špatně, ji klidnou fakt nenechá.

Nemohla tomu uvěřit. Už ani nedoufala, že by ho někdy mohla potkat, měla za to, že ze Shadowhillu zmizel po tom, co zmizela ona. Promluvil, ale bylo vidět, že je to pro něj těžké. Tiše si povzdechla i ona. Když se po chvilce rozešel zase dál a řekl, ať odejde, zavrtěla hlavou, což on vidět nemohl. "Ne. Ne, neodejdu. Chci Ti pomoct." Vypadlo z ní bez nějakého přemýšlení. Neví, proč se tak choval a co se mu vlastně za tu dobu všechno přihodilo, ale cítí, že teď na tom není opravdu nejlépe, a proto by mu ráda pomohla. "Ať chceš nebo ne." Dodá ještě.

Jen, co se otočil a rozešel se pryč, měla chuť jít ona. Rozeběhnout se pryč, asi do baru a pořádně se opít. Proč? Takhle se nerve každý den. Jo, to je správný důvod.
Než se ale stačila otočit a vypadnout odsud pryč, vlk se změnil na člověka. A v tu chvíli zůstala jen tupě zírat před sebe. Hned ho poznala. I když byl celý od krve a zády k ní. Udělala pár kroků kupředu a hned na to se proměnila. Měla sucho v hrdle. Opravdu to je on? Milan? Proto jí byl tak povědomý... Udělala další krok, ale v půlce se zarazila. "Mil-... ane?" Řekla jeho směrem tiše, kdo ví, jestli ji vůbec slyšel. Nemůže tomu uvěřit. Jak dlouho ho neviděla? Strašně dlouho...

Najednou jí připadalo, jakoby se úplně změnil. Všechen vztek, jako kdyby z něj vyprchal a on byl úplně jiný. A jí tak povědomý...
Když se hrabal zpět na všechny čtyři tlapy, zakňučel. I tak ale nehybně stále a pozorovala ho. Sledovala jeho počínání. Sklopil hlavu a zdál se být asi hodně zraněný. Fyzicky určitě. Byl celý od krve. Za tím musí být něco víc. Chovala se tak, jako v lidské podobě, i když v té vlčí je možná o něco krutější. V tomhle případě ale neví. Udělala pár kroků vzad. Důvěřovat mu nemůže. Nejradši by se sebrala a vypadla odsud, ale něco ji tu drželo. Nemohla přijít ale na to, co.

Pár okamžiků po tom, co ho držela u země, čemuž se sama divila, proč se prostě nesebere a zase ji nesvalí, přestal cukat úplně. Zůstal jen ležet na zemi a měl zavřené oči. Slezla z něj zůstala na něj koukat, připravená na cokoli. Těch pár modřin a škrábanců co bude mít po proměně zpátky na člověka ji vůbec netrápili. Pozorovala ho a ještě stále trochu cenila zuby.

Zaujaly ji jeho oči. Rudé, plné vzteku a hněvu. Takhle rozzuřeného vlkodlaka dlouho neviděla, naposledy někdy v Norsku. To bylo něco. Vrčela, dokonce i vyštěkávala, čím dál tím víc. Celé tělo napnuté jako struna. Každý smysl v pozoru. Byla připravená bojovat, bránit se... A pak vystartoval. Udělala to samé, ale on byl rychlejší. Svalili se oba na zem a on jí šel po krku. To nesmí dopustit. Bránila se. Po vynaložení více sil se jí podařilo ho na chvíli přišpendlit k zemi a tím pádem mu i pěkně scvaknout tlapu. Je zlá, a to hodně. Ale nezabije jen tak. A navíc... jeho pach se jí zdál povědomý.

A stalo se to, co možná tak úplně nechtěla. Zastavil se a pohled upřel jejím směrem. Fajn. Výhružně zavrčela a vycenila zuby, ostré jako břitvy, přičemž sklopila uši. Zůstala stát zarytě na místě a sledovala ho. Čím víc se blížil, tím více vrčela a nespouštěla z něj oči. Tohle začalo zavánět rvačkou. A pokud se chce tenhle o hodně větší vlkodlak rvát, klidně. Ona zbaběle neuteče. Tohle bude bolet.

Octla se na kraji lesa. Zhluboka nabrala vzduch do plic a zavřela oči. Měla v sobě tolik energie, kterou potřebuje vybít. A dnes už ji z toho nikdo, jako minule, nevyruší. V lese na smrtelníky takové štěstí mít nebude. Obzvláště v tuto denní dobu. Neváhala ani minutu. Ani vteřinu. Rozeběhla se vpřed a v několika okamžicích už na zem dopadaly silné a velké vlčí tlapy. Jo, tak tohle přesně potřebovala. Pořádně se protáhnout, proběhnout a vyplašit možná i pár těch srnek nebo ptáků. Každým metrem se její běh zrychloval a ona se po dlouhé době cítila opravdu uvolněně a skvěle. A že se tak zrovna ona cítí málokdy. Uviděla v dálce spadlý strom. Ideální příležitost si i trochu skočit. Ty pařezy nejsou zrovna ideální a hlavně, jsou až moc nízké. Blížila se k němu každou vteřinou víc a víc, když zaslechla nějaké zvuky. A ne, že by se jí zrovna zamlouvali. Už byla skoro u padlého kmene, když poblíž uviděla běžet dalšího vlkodlaka. Prudce zabrzdila, až se jí tlapy zaryly několik centimetrů do půdy. Onen vlkodlak byl celý potřísněný krví. To neznačí nic dobrého. Pokud si jí nebude všímat, nebude o něj jevit zájem ani ona. Tenhle nevypadá, že by se měl k nějakému kamarádíčkování. Ostatně to ani ona ne. Bedlivě ho pozorovala. Má výhodu v tom, že ve stínu, či tmě není tak dobře vidět. V úplné tmě není vidět vůbec. Stále z něj nespouštěla oči... ono, kdo ví, jak se může zachovat. Třeba mu ruplo v bedně.

Chodili tu poměrně dlouhou dobu na to, aby se už vrátila domů. Má ještě nějaké povinnosti. Na které tak trochu pozapomněla. "Půjdu." Oznámila mu to prostě. Ukázala tu Mateovi celkem dost míst, kam by se mohl, když by chtěl, vypravit. Takže svůj úkol splnila. A navíc už bylo celkem pozdě, takže byl nejvyšší čas jít. "Třeba se ještě někdy potkáme." Poví tónem, jako by jí to bylo úplně lhostejné. Nahodila zase tu masku. Poslední dobou je nějaká měkká, což se jí vůbec, absolutně vůbec, nelíbilo. A nesmí to dopustit. "Zatím, a dávej si bacha na krvelačné veverky." Rýpne si ještě, krátce se ušklíbne a pak se rychlými kroky rozejde pryč, až zmizí v jedné z tmavých uliček...