Příspěvky uživatele

Tak tohle je poprvé v jejím životě, co se k ní upír přiblížil tak blízko a ještě ho od sebe ani neodstrčila. Nepoznávala se. Nechávala ho, aby si hrál s jejím ušním lalůčkem a přitom se pokoušela vymyslet, co dál. Bohužel, v hlavě měla úplně vymeteno. Jakmile ucítila jeho ruku na své kůži, zlehka sebou škubla a hlavu k němu otočila. Kruci... ve chvíli, kdy se jeho rty začaly zajímat o její krk, spokojeně vydechla a tak nějak automaticky mu ruce obmotala kolem krku. Teda, pravačka ji ještě trochu bolela, ale dalo se to vydržet. Trochu zvrátila hlavu dozadu, aby mu tak umožnila lepší přístup k jejímu krku.

Seděla na gauči a pohled teď upírala na hojící se ruku a cítila, jak se i žebra začínají zlepšovat. To je dobře. Moc dobře... brzy bude moct odejít... snad. Zhluboka dýchala a ještě si nalila jednu sklenku. Ovšem, když tak učinila a sklenici přiblížila ke svým rtům, ucítila vedle sebe pohyb. To si Trevis přisedl. Pohlédla na něj opravdu hodně překvapeně a nechápavě... jaksi nevěděla, co má dělat. Chtěla si odsednout, ovšem ve chvíli, kdy se jí dotkl a jeho rty si začaly hrát s jejím ušním lalůčkem, zkoprněla. To si fakt necháš líbit?! Okřikla se v mysli a odložila sklenku s bourbonem. Kruci... Sváděla vnitřní boj, ale bohužel pro ni, bylo to až moc příjemné na to, aby něco udělala. Zůstala jen sedět, hlavu trochu naklonila do strany a zlehka si přejela zuby po spodním rtu.

Zranění se pomalu hojila, což bylo dobré znamení. Jedna z výhod být vlkodlakem. Nabrala vzduch do plic, co nejopatrněji a pak pomalu vydechla. Několikrát tento úkon zopakovala, přičemž poté obrátila pohled k Trevisovi, který ji upozornil, kde má uschovaný alkohol. Připadala si teď tak otupěle... fakt měla pocit, jakoby jí dočista přeskočilo. Ale už jen z toho důvodu, že ji hned nezabil, i když mohl, měla takový pocit, jakoby... jakoby každej upír nemusel být špatnej. Hráblo Ti.. Aino, Tobě hráblo.. do hajzlu.. Pomyslela si a krapet namáhavě se posadila. Když jí to nabídl, tak proč by si nedala, že ano.. navíc, teď to opravdu potřebovala. Dát si něco tvrdýho. Zaregistrovala jeho odpověď a povytáhla nechápavě obočí.. Aha? Dobře, no. Tak když si toho je vědom. Také jí neunikl ani ten skenovací pohled, kterým ji sjel. Začínal jí připomínat ji. Ale notak, Aino... Napomenula se v mysli a i když to původně neplánovala a ani udělat nechtěla, úšklebek mu oplatila. Jednou rukou se zapřela o gauč a zvedla se. Krapet zavrávorala, ale zvládla to ustát. Zamířila pomalu ke skříňce, kde měl prý ten alkohol. Otevřela ji a opravdu, výběr byl veliký. Chvíli přemýšlela, co si vezme, ale nakonec sáhla po oblíbeném bourbonu. Byli tam i skleničky, takže si jednu vzala a vydala se zpátky ke gauči, kam si opatrně sedla, lahev s alkoholem rozdělala a trochu si nalila do sklenky, kterou pak uchopila a nadvakrát její obsah vypila... poté ji odložila a pohledem si změřila Trevise... pořád tomu tak nějak nemohla uvěřit.

Jo, zbláznila jsem se... představuju se tu upírovi.. přeskočilo mi. Kurňa. Pomyslela si v duchu a zakroutila nad tím hlavou. Jaksi ji bolelo za krkem... proč asi, že. "Ale bolelo." Odvětila mu a jasně narážela na to, co se stalo předtím na mostě. Fajn, tenhle nemusí být tak špatnej... Mě fakt hráblo. Chvíli váhala, jestli se s ním má začít bavit a poprosit ho o nějaké pití, ale nakonec ji chuť stejně donutila. "Pokud máš něco tvrdýho, tak klidně.." Vydrala ze sebe tiše, ale že by se v jeho přítomnosti cítila dobře a klidně, to opravdu ne. Pozorovala ho, jak jí chválil jméno... Z výrazů Trevisovi tváře se dalo jasně poznat, na co myslí. Přimhouřila oči a krátce si odkašlala. Na lichotky teď nijak nereagovala a odbočila úplně jiným směrem.. "To Ti fakt nevadí, že tady máš vlkodlaka, se kterým ses ještě před chvílí rval?" Zůstala na něj hledět a opravdu by ji zajímala odpověď.

Teď nějak neměla síly na to si hrát na silného vlkodlaka. Navíc ji stačil přesvědčit o tom, že on také nemá zrovna málo sil, takže... Jen si odfrkla a pozorně ho sledovala. U něj doma.. o tom se už stačila přesvědčit, paráda no. Oči na chvíli stočila k ruce, která ji stále bolela, stejně jako žebra, díky kterým bylo dýchání o něco složitější a značně nepříjemnější. Stále ležela a hlavou se jí momentálně honilo plno myšlenek a otázek. Nechápala ho. Bylo to zvláštní... vždyť ona nenávidí upíry a teď je u jednoho doma... Neporaněnou rukou se chytila za hlavu a podívala se na něj. Chvíli přemýšlela, zda mu své jméno má říct nebo ne, ale nakonec usoudila, že by to možná bylo lepší. Asi jsem se zbláznila... Přimhouřila oči a prohlédla si ho. "Jsem Aina.... Aina Fox."

<- Most

Pěknou chvíli byla mimo a nevěděla o sobě. Takže ani netušila, kde se zrovna nachází. Jakmile se však začala po nějaké době probouzet, první, co ji trklo bylo, že leží na něčem měkkém. Pomalu otevřela oči a trhaně se nadechla. Ruka se už pomalu léčila a zlomená žebra také, ale ještě to bude nějakou chvíli trvat. Došlo jí, že je někde, kde to nezná. A co víc, větší šok byl, když spatřila toho upíra, se kterým se servala. Trevise. Škubla sebou, ale momentálně nebyla v pozici, kdy by mohla nějak odporovat nebo se o něco pokoušet. "Neprosila jsem se o pomoc.." Vypadlo z ní najednou tiše a nepříjemně. Nechápala to. Ona po něm skočila jako lev po kořisti, servali se, ona to pak neustála a nakonec se probere u něj doma, kam ji odnesl. Proč to do háje dělal?! To mu nedala jasně najevo, že upíry v lásce nemá?

Chvíli ho pod sebou měla přišpendleného a nijak ho nešetřila. Jak by taky mohla, je to upír! Trhala, škrábala, kousala, cupovala, všechno možné, ovšem... pak zase použil on svoji upíří sílu a byla někde na zemi dál od něj. Zalapala po dechu a chystala se znovu postavit. Bohužel, než to stačila udělat, byl zase u ní, využil situace a ona pocítila bolestivou srážku kládu s jejími zády. Vzal to zjevně tak šikovně, že jí zlomil i jedno nebo dvě žebra. Skvěle. Tohle fakt nečekala a neměla v plánu.. bohužel, to nebylo celé, protože hned na to se její tlapa octla v sevření jeho rukou, ozvalo se křupnutí, které bylo doprovázeno jejím bolestivým zakňučením. Zatracenej upír... Vyštěkla a svalila se k zemi, přičemž se hned na to změnila zpátky do své lidské podoby, kde se s velkými obtížemi posadila, zalapala po dechu a obličej měla zkroucený od bolesti. Krátký boj... "Tohle jsi vyhrál..." Zasyčela. Zjevně přecenila své síly, jak u ní bývá zvykem. S největší námahou se postavila, ignorujíc upíra, který byl stále jen kousek od ní a opřela se o zábradlí. Dýchalo se jí opravdu špatně, dvě zlomená žebra dělají svoje a navíc ta zlomená pravačka... musela to chvíli vydýchat než se vydá.... domů... Upíra už nevnímala, ignorovala ho, počítala i s tím, že už dávno zmizel.

Ani v nejmenším nemyslela na to, že by se teď sebrala a zmizela. Samozřejmě, její očekávání se naplnilo, když ji ihned odhodil a ona skončila asi čtyři metry od něj na zemi. Hlasitě zavrčela a zatřepala hlavou. Zahleděla se mu do obličeje. Tesáky.. odporní upíři. Nijak na ta slova, která měla být zřejmě varovná, nereagovala a rozeběhla se znovu jeho směrem s úmyslem ho srazit k zemi a už ho tak snadno nepustit... Ovšem, když se znovu chystala k odražení, ten vypočítavej parchant vzal kládu a silně ji s ní praštil. A bylo to až tak, že to neustála a narazila do nejbližšího stromu. Kurva... Zhluboka se nadechla a pokoušela se nabrat dech. Když se jí to povedlo, sesbírala se a zaútočila na něj znovu. Tentokrát ho opravdu srazila k zemi a jen tak nehodlala pustit. Pěkně ho podrápala a dokonce i pokousala, ale pravda, že po tom nárazu do stromu ji začala bolet žebra.

Bedlivě jej sledovala, vrčela, cenila své tesáky a švihala ocasem. Neměla vůbec náladu na nějaké srandičky nebo něco podobného. Hrozně ji rozčilovalo, jak se na ni šklebil, usmíval se a další podobné výrazy. Jakmile se znovu ozval a pochválil jí vzhled i jako vlčici, chlupy se jí od samého vzteku naježili. To si snad dělá srandu... Rozhodla se, že už mu žádné další šance na zmizení dávat nebude. Věděla, že se boji nevyhne. Ona tyhle bestie prostě nesnáší a na každého útočí. Tenhle si vybral sám. Nehleděla na možné následky, jako nikdy... prostě to bere jako "teď a tady", budoucnost ji nezajímá. Nijak na jeho slova nereagovala, namísto toho se jen mohutně odrazila na svých silných zadních nohách a skočila na něj, čímž ho srazila k zemi. A rvačka započala...

Hleděla mu zpříma do očí. O co mu do hajzlu jde?! Nejprve si udělal srandu ze svého sluchu, což ji ještě víc popudilo a když ji nazval bublinou a že se chce jen seznámit, svraštěla obočí, svůj stisk zvětšila a znovu výhružně zavrčela. On si nedá pokoj... když se jí pak ještě ke všemu představil, byl to vrchol všeho. Neodbytný, ji naprosto rozčilující a v běsnící potvoru měnící, upír. Co může být lepší. "Řekl sis o to sám." Zavrčela a pustila ho. O několik kroků ustoupila a rázem z ní byla velká, černá vlčice, která cenila své tesáky a stavěla se do bojovného postoje... nenávidí upíry a teď ji jeden nasral. Vynikající!

Utíkala by dál a na to krátké, a pro ni tak rozčilující setkání, zapomněla, ale to by se nesmělo stát něco, co jí doslova vyrazilo dech a zažehlo ty plameny vzteku, které v sobě ještě do té chvíle potlačovala. Ten upír se pomocí svých schopností dostal vedle a po pár vteřinách i před ni a běhání pozadu mu zjevně nečinilo žádné potíže. Jakmile však natáhl ruku blíže k ní a zatáhl za jedno sluchátko, čímž jí je automaticky vytáhl z ucha, v očích se jí objevili plameny a ona už se neudržela. "Snad jsem Ti něco řekla, ne?!" Vyštěkla, chmátla po jeho ruce a sundala ho k zemi. Skláněla se nad ním a hleděla mu zle do očí. Je pochopitelné, že jakožto upír dlouho na zemi nezůstane, ale to už se ona také promění ve vlka a nedopadne to dobře. "Dala jsem Ti šanci..." Zavrčela na něj a svírala jeho ruku ve svých dlaních. Pak se připravovala na proměnu, která přijde velice brzy... tenhle upír ji pěkně nasral.

Pozorovala upíra, který se nejprve tvářil vážně a hned na to se ušklíbl. Zhluboka nabrala vzduch do plic a pomalu ho vydechla. Vztek se v ní zase začínal hromadit. Když se ozval ohledně toho kamínku, zakroutila na tím hlavou a znovu tiše zavrčela. Neměl by ji provokovat. Přimhouřila oči a zaťala dlaně v pěst. Ovšem, jakmile se jí zeptal na jméno, nechápala. Si z ní jako dělá srandu nebo co? To mu nedala jasně najevo, že s ní si nepokecá?! "To Tě nemusí zajímat." Zasyčela a stále po něm vrhala zlý pohled. Potřebovala běžet dál, tady si jen dala krátkou přestávku. V přítomnosti upíra opravdu být nechtěla a jestliže by tu zůstala jen o pár vteřinek dýl, vrhla by se po něm jako hladový po kusu masa. Tady by ale začal boj. Teď dávala ještě šanci sobě i jemu se tomu vyhnout, proto si na uši dala znovu sluchátka a s opravdu zlým a vražedným pohledem se kolem něj rozešla po mostě na druhou stranu, kde se pak bude chtít rozběhnout dál...

Opírala se o zábradlí a hleděla do klidné vody, vnímala jen písničky, které jí poměrně hlasitě hráli v uších a okolí absolutně ignorovala. Ostatně, jako skoro pořád. Toho, že někdo se objevil poblíž a že to byl shodou okolností upír, které tak nenáviděla, si nevšimla. Ale ve chvíli, kdy jí na rameno dopadl kamínek a ona také konečně nasála okolní vzduch, poznala, kdo je v její blízkosti. V očích se jí nebezpečně zablýsklo. Z uší vyndala jedním rychlým pohybem sluchátka a prudce se otočila na toho, kdo se po ní ještě opovážila házet kamínky. Věnovala mu opravdu zlý pohled a nepřátelsky, tiše zavrčela. "Neprovokuj." Zasyčela... i kdyby měla dobrou náladu a objevil se před ní upír, rázem je jako běsnící bouře... teď mu dává ještě šanci, aby zmizel, ale pokud tak neučiní, rozhodně to dobře nedopadne. Ani pro ni, ani pro něj.

V černých upnutých legínách na běhání s neonově žlutými zbarvenými švy, šedé mikině s černým nápisem "Nike: Just do it" a černých botách stejné značky s příměsí neonově žluté stejně jako na legínách, se ještě se sluchátky v uších vydala ven, zaběhat si. Blonďaté vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a naprosto ignorujíc okolní svět se s tvrdým výrazem ve tváři rozeběhla do přírody. Sportem a ještě rychlým během ve své vlčí podobě se dokázala tak nějak "uklidnit" a vyčistit si hlavu od přebytečných, tíživých myšlenek. A že dneska si měla proč čistit hlavu. V práci toho bylo nad hlavu, z noční směny odcházela pořádně rozčílená, div něco cestou domů nerozbila. Nejen, že toho měli nad hlavu, ve městě byla asi nějaká pařba nebo co, protože tolik zátahů, kolik měli, div se jim do té cely na záchytce vlezli. A furt je něčím srali, dělali bordel, pár z těch opilců je dokonce i napadlo, takže skvělý... proto hned, jak dorazila domů, vydala se běhat. Sice byla unavená, ale co na tom. Uběhla poměrně dlouho trasu a když se před ní objevil most, rozhodla se na chvíli zastavit. Přece jen, nevydrží všechno a její tělo začínalo být poměrně unavené. Zastavila nějak uprostřed, rukama se opřela o zábradlí a zahleděla se do vody. Sluchátka si stále nechávala v uších a tvrdým pohledem skenovala každičký detail kolem sebe. Onen vztek, který v sobě dusila, se už pomalu ztrácel, ale ještě to není úplně ono...

Hodnou chvíli se ještě věnovala jeho rtům a spolupracovala s nimi, jak jen nejlépe uměla, a že ona to uměla víc než skvěle, než se rozhodla od něj odtáhnout. S úšklebkem na něj hleděla a samovolně se k němu o něco více přitiskla. Ne, teď už by nezvládla jen tak odejít a dělat, že se nic neděje. Začínala být poměrně dost rozpálená a to stáli jenom v temné uličce, v zimě. Ovšem, byla si víc než jistá, že s ním to bude ještě jistě hodně zajímavé. Že celá noc, která je teprve před nimi, bude hodně zajímavá. Při nabídnutí jeho rámě, se s přemýšlením sklonila pro tašku, kterou stihla za tu dobu hodit vedle sebe na zem a znovu si ji hodila přes rameno, načež se mu zahleděla do očí, ve kterých byl vidět jasný chtíč. "Tak mě veď." Vypadlo z ní rychle, skoro neslyšně, načež se po jeho boku rozešla směrem, kterým ji vedl. Rámě nepřijala, na toto fakt není. Ale vlastně se i těšila... no jasně, že se těšila. Ten chlap byl pro ni něčím strašně zajímavý a ona hodlá zjistit víc.