Příspěvky uživatele

Pokusím se, ale pokud budou přibývat pořád tak super návrhy, tak to půjde hodně těžko. :D

Přátelé, tak teď opravdu nevím, co se mi líbí nejvíce... :D
Ale jsem pro ty Coltonovi, taky ta od Attica se mi líbí a ta předposlední též není špatná. :)

Tak pošli tu, co jsi ukazovala mě. Mě se teda moc líbila. :)

Akorát poslouchala Milanova slova, na které nemohla nalézt žádnou odpověď. Jediné, co chtěla, bylo zmizet, ovšem její nohy ji jaksi zradili a ona nemohla udělat ani jeden jediný krok. Sakra... zmiz, vypadni odsud! Pobízela sama sebe v duchu a dech měla přerývavý, přičemž jí srdce tlouklo rychleji než obvykle. Tohle se jí nestávalo často. Spíš vůbec... nikdy!
Nad jeho dalšími slovy akorát zakroutila hlavou a cosi si sama pro sebe nesrozumitelně zabrblala. Snažila se mu pomoci a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Aspoň mi nekecej. Myslela si svoje a myslet bude. Až když se ozvala Maya, kterou tak nějak nebrala úplně na vědomí, protože podstatný pro ni byl teď Milan, stočila k ní pohled a tiše zavrčela. "Nějaká moc chytrá..." Zavrčela slabě a probodla ji pohledem. Neměla by se do toho plést, není to její věc.
"Ale já sobě neodpustím, tak se nesnaž mě přinutit k opaku." Vyštěkla po Milanovi nečekaně a pohlédla na něj. Nemůže tu zůstat už ani minutu. Nezvládne se na něj dívat, být v jeho přítomnosti. Prostě všechno posrala. Úplně všechno. Jakmile pak ale uslyšela ještě jednou tu vlčici opodál, udělala několik rychlých kroků směrem k ní, svoji hlavu přiblížila k té její a výhružně zavrčela. "Nepleť se do toho." Každé slovo zdůraznila a několik vteřin jí zle hleděla do očí, načež se naposledy podívala na Milana a při tom pohledu ji píchlo u srdce. Tak dlouho se znají a ona všechno zničila. Byla sama na sebe tak neskutečně naštvaná. To se ani nedalo popsat. Švihla ocasem, na zadních tlapách se otočila a stačil jeden jediný, mohutný odraz, několik dlouhých skoků a zmizela mezi stromy... pryč... teď by jí bodl nějaký fakt silný a tvrdý alkohol.

// >> Město

Byla donucena zůstat ležet a poslouchat veškerá slova, která k ní Milan vysílal. Ať chtěla nebo nechtěla, stejně poslouchala. Zrychleně oddechovala a své pronikavé, vlčí oči upírala na vlka, který ji držel přišpendlenou k zemi a mluvil na ni. Snažil se jí vysvětlit, jak to bylo, je a bude. "Jenže já to všechno začala..." Zamrmlala si sama pro sebe a už se přestala zmítat. Jen poslouchala. Když se dostal až k Tamii, která ho opět opustila, na chvíli přestala dýchat a nevěděla, jak na to reagovat. Sklopila uši a když ji pak pustil a ona byla opět volná, v mžiku byla na nohou a o několik kroků ustoupila vzad. Nevěděla, co má dělat. Opravdu nevěděla, jak se teď zachovat. Nejsnazší by bylo pláchnout a už se mu nikdy neukázat, jenže má na to, aby se takhle zbaběle vytratila? Sakra... já nevím, doprdele, já prostě nevím, co mám dělat! Pomyslela si a zatřepala hlavou.
Milan znovu promluvil a ta slova se jí vryla do paměti. "Ale bude mne mrzet, že mne opouští přítelkyně, kterou znám už takovou dobu..." Tiše vzdychla a její pozornost po několika malých chvilkách zaujala vlčice, která to všechno sledovala z povzdálí. Má pravdu... sakra, má pravdu.
Chvíli tam stála, usilovně přemýšlela a dokonce měla chuť se opravdu otočit a zmizet, jenže na to neměla srdce. Jindy zlá, jedovatá a protivná Aina neměla srdce na to někoho takhle bezcitně opustit. "Já..." Začala a další slova se jí zadrhla v krku a ona nevěděla, co má říct dál. Přemýšlela, váhala, netušila... "Nezvládnu si odpustit. Prostě ne." Zasyčela tiše a prudce švihla ocasem, drápy zaryla do půdy a sklopila hlavu i pohled k zemi... to prostě nedokáže.

Rozhodně neměla v úmyslu se zastavit a počkat si na to, co jí Milan řekne. Netoužila po tom, se s ním znovu setkat, ještě někdy se mu vůbec podívat do očí. Udělala strašnou kravinu a zařekla se, že už se s ním nikdy neuvidí. Nikdy. Neměla do toho lesa vůbec chodit! Neměla! Jenže jak sakra mohla vědět, že tady zrovna bude?! Do hajzlu.
"Dej mi pokoj. Nech mě..." Zavrčela, ale říkala to spíš sama pro sebe než aby to na něj zakřičela. Utíkala by dál a pak se ztratila někde mezi stromy, že by už neměli možnost ji najít, ovšem Milan byl stejně tak rychlý jako ona, a tak do několika málo vteřin ležela na zemi, pod ním a neměla zrovna moc šancí na to, se zpod něj dostat.
Ano, chtěla prchat jak malá, zdrhnout od něčeho nevyřešeného, jenže nevěděla coby. Neměla sebemenší tušení, co by mu asi tak řekla, jak by to řekla... dle všeho mu zničila život, pokazila vztah a to už bylo moc i na ni. Ona sama si žila to svoje a nechtěla se plést do života i Milanovi. Prostě to posrala. "Sakra pusť mě! Milane, pusť mě!" Vyštěkla na něj a vlčici, která se ptala na její stav, neodpověděla. Jediné, co teď chtěla, bylo dostat se z jeho sevření a zmizet. "Není o čem mluvit... za všechno můžu já, tak mě sakra pusť!" Vypadlo z ní naléhavě a nezapomněla i zavrčet. Chtěla odsud zmizet... nejen, že její nálada šla dolů opravdu rychle, ale také se začínala cítit zase provinile jako to ráno, kdy zjistila, co se vlastně stalo... tyhle pocity nezažívala často a rozhodně nechtěla, aby se opakovali... měl by ji prostě nechat jít.

Její dlouhé vlčí nohy se ladně odráželi od země a přeskakovali veškeré překážky, které jí byly stavěny do cesty. Vyhýbala se stromům, kličkovala mezi nimi a byla teď spokojená, protože ji nikdo nerušil a neobtěžoval její život. Byla tu jen ona a les, který měl sama pro sebe. Jenže to ještě nevěděla, jak šeredně se plete.
Ještě nějakou chvíli si tak běhala po lese, dokud ji do čenichu přímo neudeřil jeden z pachů, který tak moc dobře znala. Nemusela ani větřit, aby ho ucítila, aby poznala, kdo to je. Prudce zabrzdila a nevěřícně zůstala hledět před sebe. Sakra... doprdele... jenom to ne! Prohnalo se jí myslí a ona si přála, aby se uměla teleportovat.
Tiše si sama pro sebe zavrčela a rozhlédla se. Musí zmizet. Tady nemůže zůstat. A když se před ní pak objevili dva vlci, přičemž pach toho druhého, té vlčice, neznala, svoji pozornost teď věnovala jen tomu jednomu. Ne! Několik vteřin na něj hleděla, ignorujíc vlčici po jeho boku a namísto nějaké reakce, ba dokonce i pozdravu, se zadníma tlapama opřela do země, v okamžiku se otočila a rozeběhla se pryč... nechtěla se s ním už nikdy vidět! Všechno to posrala! Zničila mu život! Chtěla mu tak moc pomoct, až to nakonec všechno pokazila... úplně všechno. Proto se už v jeho přítomnosti nikdy nesmí objevit.

// << Odněkud...

Dnes měla volno, a tak měla celý den čas na to, aby si vyřešila veškeré, ještě nedořešené věci, na které neměla dříve čas. A když konečně někdy odpoledne skončila, měla všeho plné zuby, takže nejlepší nápad, který ji přepadl, byl ten, jít se proběhnout. Do lesa. Ale ne v lidské podobě. Hezky v té vlčí, ve které se mnohokrát cítila lépe než v lidské. Kráčela poklidným krokem směrem k lesu a už se těšila, jak se z ní stane opět ta černá, nespoutaná a nikým neohrožená vlčice. S úšklebkem, který jí hrál ve tváři, se dostala až na kraj lesa, kde se ještě ohlédla za sebe, zda nikdo není poblíž a když se ujistila, že tomu tak opravdu je a nikdo ji neuvidí, stačila chvilka a byla z ní velká, černá vlčice. Švihla ocasem, zastříhala ušima a rozeběhla se vpřed. Do nitra lesa, kde hodlala nějakou chvíli zůstat. Chtěla si protáhnout svaly, načerpat energii z lesa, užít si samotu a klid, který jí už nebyl nějakou dobu dopřán. Navíc už poměrně dlouho neměla možnost se takhle proběhnout ve vlčí podobě, takže si to hodlala maximálně užít. Nestarala se teď o nějaké zjišťování pachů v okolí a jestli náhodou není poblíž nějaký další vlkodlak nebo upír... prostě chtěla běhat, běhat, běhat...

Willow nakonec odešla a ona už tam taky neměla co dělat. Proto si počkala na tombolu, do které si nějaké ty lístky zakoupila a když se vyhlásila, vyzvedla si výhry (nebo taky nic), vyšla ven ze sálu a jelikož neměla nic odloženého v šatně, zamířila rovnou domů...

// >> Domov

Spokojeně posedávala u stolku a nijak se jí ani nechtělo zvedat, byla tak naprosto v pohodě, nic jí nechybělo. Muži po ní koukali, ona pozorovala je, občas někoho propálila pohledem, zamračila se nebo svůdně zamrkala... záleží, kdo se jí zrovna odvážil zadívat do očí. Naposledy se napila ze sklenice s martini, kterou tím také vyprázdnila a po zjištění, že už nic nemá, s mírným odfrknutím zakroutila hlavou a podívala se do davu. Najednou se sálem rozezněl něčí hlas, přimhouřila oči a zahleděla se na chlápka, který to tu i zahajoval. Někoho uvedl na parket a protože jí zvědavost nedala, postavila se na nohy, chytila prázdnou sklenici a vydala se blíže, aby viděla. Po dlouhé době ji něco tak zaujalo, ale když spatřila ženskou v černém, hned ji to zase přešlo. No ale když už vstala... tak divadýlko dosledovala a po skončení a nečekaném zmizení oné "tajemné" ženy s protočením očí zamířila k baru. To, že se něco získala, samozřejmě ještě nezjistila... ale to se určitě zanedlouho změní.

Willow

Zaslechla prohlášení Willow o tom, že se dobře baví. Ihned po ní hodila jeden ze svých nechápavý výrazů, přičemž pozvedla obočí a chvilku na to se už šklebila a kroutila hlavou. "To nevím... přemýšlím, zda byl dobrý nápad sem chodit." Odpověděla a opět se trochu napila ze své skleničky s martini. Nevadilo jí, že je mezi nimi ticho, i když je Willow vlkodlak a s těmi ona problém nemá. Naopak s upíry, kterými se to tu jen hemžilo, problém měla. Smrdělo to tady víc než dost a asi brzo hodí šavli, pokud nezmizí alespoň z její blízkosti. Jindy by už startovala a trhala, teď se však dokázala skvěle ovládat, protože byla přeci jen ve společnosti i obyčejných, nic netušících, smrtelníků, lidí. Pak však uslyšela Willow, která na ni promluvila. Pootočila k ní hlavu a zvědavě si ji prohlédla. "Asi dva roky." Odpověděla s pokrčením ramen a při představě, co všechno tu už prožila, se mírně zašklebila. "Co Ty? Nováček nebo rodák?" Zeptala se na oplátku a jak si ji tak prohlížela, neunikli jí jizvy na krku... chvíli na ni koukala a pak jen s pokrčením ramen sjela pohledem okolí... a hele, hele... všimla si v davu nějaké známé tváře... že by to byl ten... Trevis? Hmm... Přimhouřila oči a přemýšlela, jestli má být ráda, že ho vidí nebo naopak... dilema.

Willow

S pozvednutým pravým obočím a neutuchajícím úšklebkem ve tváři sledovala slečnu oproti, která přiznala, že vlkodlakem není moc dlouho. Ahá, takže čerstvě proměněná. Tak to je jiná. Slabě přikývla, pokrčila rameny a konečky prstů začala poklepávat o desku stolu. Hm, nebylo by na škodu si udělat nějakého známého. Vlkodlaků sice nezná málo, ale spíše to jsou muži, než-li ženy, tím pádem by se to opravdu hodilo. Alespoň by si měla s kým pokecat... jéé, Aině schází nějaká kamarádka. Kámošenka na dlouhé večery, polštářové bitky a společné lakování nehtů! Né, tak to fakt ne. Zavrtěla hlavou a pečlivěji si slečnu vlkodlačici prohlédla. I ona neměla špatné šaty, ale prostě jí se líbily ty její. Heh, no co? Když se jí představila, chvíli si prohlížela nataženou ruku, ale nakonec natáhla i ona tu svoji, stiskla tu její a potřásla si s ní. "Aina. Aina Fox." Představila se také a dokonce by Willow mohla zahlédnout mírný úsměv, ale opravdu jen mírný a nebylo lehké jej najít. "Těší mě, Willow." Přikývla a pak její ruku pustila a uchopila skleničku s martini, kterého opět trochu upila. Pak zabrousila pohledem do velkého chumlu lidí na parketu a přemýšlela, jestli je tu někdo známý, anebo jediná známost, kterou tu má, je právě poznaná Willow... hmmm.

Willow

Pohledem skenovala okolí a přemýšlela, jak dlouho tu asi ještě vydrží sedět než se vydá na lov. Hmm, na lov. Byla naprosto spokojená se svým vzhledem, jak by taky ne, koukalo po ní tolik chlápků, což se jí samozřejmě mooc líbilo. Jen ten smrad upírů to celé kazil. Dokonce i přestávala litovat, že se sem vypravila.
Jenže to by se neměla za několik chvil z nějakého neznámého důvodu a příčiny před ní zjevit nějaká osoba, která skoro polila její krásné, černé minišaty. Naštěstí minula a ta osoba, ženského pohlaví, skleničku položila na stůl, kde se její obsah trochu zmenšil, protože něco vycintala na desku onoho stolu. Nechápavě na ni pohlédla a jen zakroutila hlavou. Ne, ale kdyby jo, tak Tě asi zabiju a je mi je jedno, že jsi vlkodlak... Proběhlo jí myslí. Ale vlkodlaci jí nevadili, a tak na otázku, zda si může přisednout, přikývla a upila ze své sklenice s martini. "Ráda zase vidím nějakýho vlkodlaka." Pověděla a slabě se na ni ušklíbla. A myslela to upřímně.

Tombola: 4, 101, 55, 23, 149

Vystála si frontu v baru, házela očkem po nějakém tom chlapíkovi, který procházel kolem a přitom přemýšlela, kdy to tu asi zapíchne. Jo, hezký přemýšlet o tom, kdy odejdete chvíli po tom, co jste sem přišli. Objednala si jedno martini a když je dostala, zaplatila a vydala se skleničkou pryč. Rozhlížela se kolem a poté zamířila k nějakému volnému stolku v rohu celého sálu, kam se posadila a s úšklebkem si prohlížela lidi kolem. Smrděli tu i upíři, ale zvládala se kontrolovat. Trochu upila ze své skleničky a chvíli na to slupla i olivu, kterou jí tam přidali.
Všimla si, že si ostatní kupují lístky do tomboly. Tak proč to nezkusit taky, že? Zvedla svůj krásný zadek a zamířila si nějaké ty losy koupit. Když tak učinila, vrátila se zpátky na své místo a skenovala pohledem všechny, kteří se po sále pohybovali. Ať už vražedným, jedovatým nebo naopak svůdným pohledem... záleží, na koho zrovna narazila.

// << Odněkud...

Kruci, proč se vůbec rozhodla na tu Oldies Párty jít? Vždyť tam bude plno lidí, jistě plno upírů a dalších, které nemá v lásce. Sakra. No, vidina dalšího proseděného večera doma na gauči a čučením na přihlouplé televizní programy ji až tak moc nelákala a upřímně ji znechucovala natolik, že raději zvolila variantu jisté zábavy v podobě té akce, co se konala v Tanečním sále tady v Shadowhillu. Koneckonců to nemusí být zas až takový vopruz a třeba narazí i na nějakého zajímavého.... jedince, se kterým by si jistě užila v pozdějších nočních hodinách mnoho zábavy. No, uvidí se. Je to Oldies Párty, čili se předpokládá nějaký dresscode, a tak sáhla do skříně pro černé šaty s krajkou, aby alespoň trochu zapadla. Tou krajkou. Černou má ráda jako takovou, v šatech jiné barvy a nedejbože nějaké zářivé, či až moc barevné, by se necítila dobře. Hodila se do gala. Čili bylo na místě líčení, jednoduchá úprava vlasů a pro lepší zapůsobení si vzala i lesklé, černé silonky. Obula si černé botky na vyšším podpatku, do menší taštičky naházela vše, co je potřeba a mohla vyrazit. Nestarala se s nějakou bundou nebo kabátem, už není taková zima a nemá to zase tak daleko. Navíc jí nikdy zima nevadila, takže se vydala směrem k budově, kde se dnešní akce měla konat.
Když dorazila na místo, vešla dovnitř, kde si koupila u pokladny lístek, podala ho před vstupem do sálu osobě, která toho byla hodná a s úšklebkem si ho pak od něj vzala zpátky. Líbilo se jí, když se za ní otáčeli, zejména jedinci mužského pohlaví. S úšklebkem vstoupila dovnitř a ihned si zamířila koupit něco k pití.