Příspěvky uživatele

// O tom jaksi nevím, táákže... no... :D

Poslouchá ho a raději na to nic neodpovídá. Raději. Vím, že nejsem jediná, ale málokdo se tak jako já chová. Nikomu se nestalo to co mě! Nikomu. Sama se sebou se v mysli dohaduje a taky to je na ní dost poznat. "Je dobře, že se mě nepokoušíš nutit. Neuspěl bys a spíše bys o něco přišel než získal." Krátce se ušklíbne a rozhlédne se kolem. Den pomalu ubíhal, ani nepostřehla, kolik je hodin, ale podle Slunce, které přes stromy vidí jen maličko usoudí, že už ráno jistě nebude. Asi odpoledne...
Začíná si ale tohohle chlapíka, i přes svůj nesouhlas, celkem oblibovat. Každý utekl vždycky, když se s ní pár minut bavil nebo spíše, snažil se s ní komunikovat. Ono jde taky o to, že si málokoho pustí k tělu. Když k ní pokýve hlavou, vydá se za ním. Přece jen ji taky zajímá jeho minulost, i když ona mu o sobě řekla naprosté kulové.
Při chůzi měla uši našpicované, bedlivě poslouchala, ale stále sledovala okolí, aby se tady náhodou někdo neobjevil. Jenže to by ji do nosu nesmělo cosi praštit. Sice to bylo daleko, ale moc dobře věděla, že se jedná o upíry. Byla samotář a nějaké hranice jí byli ukradené, takže pokud na ně narazí... no, o tom někdy jindy. "Takže..." Začne a ještě jednou ostře sjede pohledem prostředí kolem. "Tě vlastně samota donutila se stát někým jiným a založit smečku?" Nadhodí jednu z otázek, co jí vyběhla v hlavě, ale neví, zda ji zformulovala správně a zda se vůbec ptá dobře. Nu což, to se dozví. Dál Dom pokračuje o své smečce. Právě jí... nabídl, že kdyby chtěla, může se přidat? Zastaví a zůstane na něj koukat. "Kdybych chtěla... copak Ty bys mě s mými vlastnostmi chtěl mít u sebe ve smečce? Riskoval bys to? Já nedodržuju zásady o kamarádíčkování se s upíry, prostě je zabíjím ať jsou jaký chcou. A pokud tam máš něco takového, ani Tvůj úsměv, ani nic jiného mě nedonutí moje postavení k téhle věci změnit. Vím, že to je jen nabídka, kterou bych si samozřejmě mohla promyslet, ale říkám Ti rovnou... upíry nikdy mít v lásce nebudu a už vůbec s nimi nikdy nebudu jednat dobře." Vážně se na něj zadívá, oči upře do těch jeho a myslí to naprosto, smrtelně vážně. "Nemluvě o tom, že teď jsou tady někde dvě z těch bestií a už mě ten jejich smrad vážně začíná otravovat." Zavrčí si pro sebe a pak se zase ohlédne na Doma. Možná mu bude připadat až moc krutá a zlá, jenomže takhle to bylo, je a bude. S upíry bude válčit napořád.

// Teď pro vás dva: neberte si to nijak zle, ona jen Aina má na upíry svůj vlastní názor a označení, tak aby vás to třeba nepohoršilo. :D :D

Chvíli se dívala do země a zarývala dlouhé a ostré drápy do půdy. Ocasem jednou švihla o zem, až se zavířil prach ve vzduchu a podívala se zpátky na Dominicka. Nedráždi hada bosou nohou... Řekne k němu v myšlenkách. Nikdo si nedovolil o ní říct, že má strach. Ještě nikdy nikdo. "Hlavně, že to Ty víš nejlíp." Zavrčí jeho směrem. Teď se prát nechce, ale kdyby se potkali třeba už včera, chlapec by asi neskončil dobře. A ona jistě taky ne. Určitě by se nenechal dorvat až na krev jen tak.
Nechce mu to říkat, nebude vytrubovat nic o sobě jen tak do vzduchu kdejakému kolemjdoucímu. I když je tohle vlkodlak, co se odvážil jít dál k jejímu nitru a pokouší se rozlousknout tu tvrdou slupku a objevit tak, co se skrývá pod ní, tak prostě ne. "Třeba Ti to někdy jindy řeknu." Pronese tvrdou větu. "Ale dneska... fakt... ne." oddělí od sebe každé slovo a upře na něj pohled. Pokud se mnou tak dlouho vydržíš. Sama pro sebe se ušklíbne. "Teď je řada na Tobě." Řekne a čeká, co jí o sobě poví sám Dominick.

// A já odepíšu až zítra (bohužel už dneska...). :) Dobrou noc! :D

Nad jeho omluvou jenom zavrtěla hlavou. Jindy by už ho držela přišpendleného k zemi, hezky pod sebou a z vrchu by mu ukazovala své bílé a smrtelně ostré tesáky.
Dostane se jí vysvětlení, proč že na ni vlastně skočil a srazil ji k zemi. Měla by teď projevit nějakou vděčnost? Ah, ne, to ne, tak měkká vážně nebude. "Aha. A proto jsi mě prostě srazil k zemi a normálně mě nezarazil slovně." Poví trochu posměšně, ale tu jedovatost teď vypustila. I když představa, jak se řítí dolů ze srázu je poněkud... nepředstavitelná, odporná.
Dominick řekl, že není tak tvrdá jak se zdá. Ale jsem. Pomyslí si a rozhodně chce tohle převést i do normální řeči. "Jsem tak tvrdá! A vždycky budu." Poví dost rázně a zřetelně, aby jí rozuměl každé slovo, každičké písmenko. Jeho pohled jí nevadí, ona ho teď sama propaluje svýma svítivýma očima. "Jak dlouho tu jsem vážně nevím, ale bude to už poměrně dlouho na to, jak dlouho se po tomhle zpropadeném světě toulám." Odpoví. Povídá mu to jen proto, že potom čeká to stejné od něj. A bude ho tím klidně otravovat do té doby, než jí prostě vyklopí něco o sobě i on. Něco za něco. "Rodina." Odpoví jednoslovně. Dá se pod tím představit mnoho věcí, ale nechce o tom mluvit. Taky hned po tom, co to řekla, stočila hlavu stranou a pohled upřela do země.

V lidském těle si kondičku udržovala opravdu dobře a to se přeneslo i do vlčí podoby, jenomže Dominick na tom asi nebyl o moc hůř, možná stejně, ba i líp, což by ale zase netvrdila. Nač ho přeceňovat, že. Cítila za svými zády jeho dech, ale rozhodně se nechtěla vzdát. Ani si neurčili cíl, nu což, poběží tak dlouho, dokud to půjde. V tuhle chvíli se jí jaksi z mysli vytratilo všechno, prostě jen běžela...
Měla před sebou jeden vysoký pařez, který se chystala přeskočit. Jenomže když se octla ve vzduchu, kdosi ji strhl k zemi spolu s sebou. A ten kdosi byl Dominick. Hned se zvedla a otřepala se od té hlíny a jehličí. Měla chuť na něj začít vrčet, vyjet po něm. Tohle se nedělá! Nesportovní chování! Proto se na něj podívá stylem "To myslíš vážně?" a posadí se. "Tohle nebylo hezký." Vydá ze sebe nenadšeně, ba dokonce zase hodně nevrle. Měla chuť závodit, ale ne si hrát jak malé dítě.

Alespoň přijal její menší "podmínku" o lovení. Ona je prostě zvláštní bytost. Je to vlkodlak, ale lovení se jí příčí, nemá ráda společnost - vyjma vlkodlaků a výjimek v podobě některých lidí, na všechny se mračí a je zlá. Pravda je ale někde úúplně jinde...
Poslouchá ho a připadá jí to trochu jako nějaké sentimentální řeči osamoceného člověka. I když uvnitř ní samotné se někdy i takové slůvko, či věta vyskytne, takže mu jen hodně výrazně přikývne. "Jo." Přitaká mu slabým hlasem a zastrčí si pramen neposedných blonďatých vlasů za ucho. "Za chvíli na viděnou." Houkne za ním s úšklebkem a když se rozeběhne, chvíli ho jen tak pozoruje. Hned na to ale udělá to samé s tím rozdílem, že vyskočí za běhu do vzduchu a dopadne na všechny čtyři už jako velká, mohutná černá vlčice. Jo, tak tohle jí chybělo. Konečně. Pomyslí si a zamíří za Dominickem. V jeho přítomnosti cítí, že by zas tak zlá a nepříjemná být nemusela. Alespoň ne ve vlčím těle. Hodí po něm pohled, který jasně značí jediné - výzva na závod. Nečeká moc dlouho a rozeběhne se vpřed mezi stromy, přeskakujíc pařezy a dává si pozor, aby se nedostala moc blízko k nějakým cestám, či ke kraji lesa, ale to nehrozí, les je dostatečně velký, hluboký a hustý.

Janette:

Zaslechne její poznámku a v tu chvíli se celé její tělo napne jako jedna velká struna. Rysy ve tváři jí ztvrdli a ona se po Janette ožene s opravdu ošklivým jedovatým pohledem. "Tyhle rádoby vtípky si zkoušej na někoho jinýho. Já na to nemám náladu." Zasyčí a stisknuté dlaně povolí. Sice se po okolí a ostatních kouká opravdu hnusně, doslova zabíjí pohledem, ale jestli jí někdo nedá opravdu pádný důvod k tomu, aby jej napadla, nic neudělá. Vyjma upírů. Na ty útočí, ať se k ní chovají mile, či sami vyzývají k bojí. No, dobře, jestli se drží stranou, dá jim chvíli, aby se buď připravili (což je jen v opravdových výjimkách), anebo aby se dali na útěk.
Sleduje, jak Janette její otázka zarazí. Byl to účel? Dalo by se to tak říct. Buď mi to řekne nebo ne. Hodí po ní pohled, který jasně říká, že je jí jedno, jestli se s ní o její tajemství podělí, anebo ne. Ona sama se nemá za co stydět, čistokrevný rod vlkodlaků. Tedy... opravdu se nemá za co stydět? Kromě matky už z původní rodiny nemá nikoho... všichni se proti ní obrátili. Ne, na tohle myslet nebude. Zatřepe hlavou a pohledem sjede k pravačce, která byla před měsíci ošklivě potrhaná a nebýt jistého vlkodlaka, asi by tu už nebyla, protože by sama do nemocnice dobrovolně nevstoupila.
"No tak, dalo by se říct, že je, i není, ale záleží, jak si to přebereš. Říkat mi to nemusíš." Pokrčí rameny a vytáhne z kapsy mobil. Zkontroluje čas. Už by zase měla běžet. "Opustím Tě. Ale myslím si, že Ti to ani vadit nebude." Každý je rád, když ho svou přítomností neobtěžuje a radši si jde po svých. Stejně jako to má ráda ona. "Konečně jsem potkala dalšího vlkodlaka. Upíři jsou... havěť, kterou musíme odstranit." Poví k ní a zlehka kývne hlavou. "Měj se." Pronese opět tvrdě a ledově, přičemž ji ještě jednou propíchne pohledem. Pak už jí nevěnuje pozornost. Dá si znovu kapuci na hlavu a rozeběhne se dál parkem. Přidá tempo a dá si pořádně do těla. Když už se rozhodne, že to pro dnešek stačí, obrátí se kolem vlastní osy na patě a zamíří domů.

Propaluje tu ženu neustále pohledem, avšak občas očima těkne i jinam, aby se... ujistila, že někdo není poblíž? Zřejmě. Rukou si přejede po zátylku a tiše oddechne.
Uslyší hlas zrzavé, která stojí naproti a zakroutí se slabým úšklebkem hlavou. "Jo, to se nedivím. Ale můžeš být ráda za tohle, o mě mají někteří mínění, že jsem masový vrah, nebo jím zanedlouho budu." Zakroutila hlavou, až se jí pár pramínků blond vlasů uvolnilo z culíku a třepotavě se spustili podél hlavy...
Přešlápne z pravé nohy na levou a zase zpět. Sice je tvrdá, nelítostná a zlá, ale necita, jak si o ní každý myslí opravdu není. Jen chce, aby si to mysleli. Nikoho blíže ke svému nitru a pravé povahové stránce za žádnou cenu nepustí. "Aina." Představí se taky, ale podávat ruku vážně v plánu nemá, i když to je gesto slušnosti, ve většině případů. Zamyslí se, jakou otázkou by ji mohla zahrnout teď. Sama sobě se diví, že nad tímhle tak přemýšlí. Nikdy nepokládala zvědavé otázky ona, nehrnula se do to, čekala na druhého, případně něco doplnila. "Jsi vlkodlakem od narození, anebo Tě pokousali?" Zeptá se a pozvedne pravé obočí. Tohle by ji upřímně zajímalo víc, než-li její jméno, či odkud pochází.

// Uf, to je makačka psát to na mobilu. :D Ale sláva, něco jsem splácala!

Neměla by se možná tvářit až tak ošklivě a nenávistně, ale nemá ráda, když se jí někdo přímo směje do obličeje a ještě se tváří, jakože nic a myslí si, že ho snad nevidí. To je hloupost. Ona vidí! Moc dobře vidí všechno kolem sebe! Buď tvrdá, ale ne zlá... nemusíš být na každého tak hnusná, to přece nejsi. Proběhlo jí myslí a jen nad tím nepatrně zakroutila hlavou.
Přišla k ženě blíž a zastavila asi krok, možná dva, od ní. Bezpečná vzdálenost. Cítila z ní vlkodlaka, čili její druh, který ve své blízkosti vždy jen vítala. Každý další stejný jako ona v boji proti upířímu odpadu. "To se těžko poznává, takhle na dálku. Takhle po ránu. Řekne ledově a sjede ji pohledem. Nemůže být o moc starší než ona sama. Ale tak si říká... proč by měla být na vcelku mile vypadající ženu, vlkodlaka, ošklivá, když nikdy neví, kdy její pomoc bude potřebovat? Ne, že by se o to prosila, vždy se spoléhá jen sama na sebe, ale pak jí proběhne hlavou Milan a tak trošku váhá. Nu což, to je zase jiný příběh.
Jméno jí jen tak říkat nebude, ale chvíli by se tu s ní zabavit mohla, než zase půjde prohýbat končetiny a dát si pořádně do těla. "Takhle po ránu sem moc lidí nechodí. Že by na lovu?" Proč jí nevpálit do obličeje rovnou, že ví o tom, čím je. Ona už taky jistojistě ví, že sama je vlkodlakem.

Běžela by dál, ale to by jí do nosu nesměl uhodit silný vlkodlačí pach tady někde poblíž. Vždy si chce onoho dotyčného prohlédnout, v jistých případech o proklepnout. Zabrzdila a zůstala stát na místě. Přejela pohledem ještě trochu potemnělé okolí a oklepala si kapuci, kterou měla nandanou na hlavě. Všimla si ženy, co stála poblíž a neunikl jí její úšklebek, který ženě hrál ve tváři. Semkla rty do úzké linky a zavrčela, tiše, ale v její tváři se zračilo nepříliš velké nadšení. Sekla po ženě pohledem: "Co je tu tak vtipného?" a zakroutila hlavou. Vydala se blíže k ní, přemýšlejíc, co vlastně udělá dál.

Bylo kupodivu ještě celkem brzo ráno, když se rozhodla si jít zaběhat. Dbát o svou postavu, kondici a zdraví bude neustále. Po tom, co viděla, se její život obrátil o hodně obrátek jiným směrem. Doma se navlékla do černých běžeckých elastických kalhot a šedavého termo, příjemného tílka, na které hodila černou, volnější mikinu a na nohy nazula běžecké, šedé boty s neonově žlutým lemováním. Vlasy sepnula do culíku a do uší strčila sluchátka s písničkami. Vyšla z domu a po chvilce se rozeběhla směrem k parku. Bylo ještě poměrně chladno, obzvlášť po ránu, ale ani tohle ji neodradilo od běhání, při kterém si vždycky krásně pročistila mysl. Občas po ránu v parku potká nějaké opilce, či lidi, co míří do práce, ale nevěnuje jim nějakou extra pozornost. Jen, když ji někdo obtěžuje. To se nezná. Ale horší to je u upírů, kterého by teď teda fakt nerada potkala. Drží si svůj přirozeně tvrdý a chladný pohled, kterým propaluje okolní svět. Pravidelně oddechuje a pomalu se dostává díky běhu do středu parku.

S chladným pohledem přijde po cestě až na kraj lesa. Zhluboka se nadechne toho čerstvého, pro ni příjemného vzduchu a poté vydechne obláček páry, který se vznese k nebesům a poté se rozplyne. Ruce, na kterých má nasazené kožené prstové rukavice stiskne v pěst a po chvilce povolí. Dívá se na ještě trochu potemnělé okolí kolem sebe poněkud tvrdě. Ano, vždyť se také změnila. Z posledního zásahu vyfasovala průstřel ramene, což má už tedy za sebou, avšak občasnou bolest zrovna v této oblasti nezažene nic jiného než čas. Musí to přestat. Jednou určitě. Proběhne jí v mysli a ona vykročí kupředu. Není tu za účelem lovu. Ale... vlastně čeho? Sama neví. Zastaví se nedaleko té zídky, která jí vykouzlí ve tváři úšklebek. "Opravdu?" Pronese posměšně. Tohle je taková blbost... Zakroutí hlavou, otočí se a za okamžik se z ní stane uhlově černá, velká vlčice s pronikavýma žlutýma očima. Zůstane stát na místě a prozatím, prozatím se jen rozhlíží. Že by své plány pozměnila?

"Zas tak hrozný to není." Pousměje se jeho směrem a pak se podívá na psa, co vyštěkl a upřel pohled jedním směrem. Podívá se tam taky. Jej, Milan. Počkat... co ten tady dělá? On mě špehuje?! Se zavrčením na něj zůstanu koukat. "Bylo by mi líp, kdybys mě nešpehoval." Poví nakvašeně a pak se zase koukne na Daxe. Čí společnost je jí teď příjemnější? Těžko říct, takhle z hlavy...
"Vše je v naprostým pořádku." Dodá ještě z chladným podtónem v hlase.

"Já vím, pane Blacku. Jinak bych to ani neříkala." Mrkne na něj pravým očkem a potom se protáhne v zádech jako luk. Po těch dnech je jakási ztuhlá. "Mělo by na vašich slovech být něco zvláštního?" Odpoví na otázku otázkou. Tohle Ainu táák baví. "Copak já vám nějak naznačila, že vám to povolím?" Rozesměje se.