Příspěvky uživatele

Přeměří si ho při chůzi pohledem, když se do ní taky tak pěkně naveze. Pravda, nahrála si. Ale co. "Opakovanej vtip přestává být vtipem." Oznámí mu tento velice důležitý fakt a přitom se nezapomene rozhlédnout, aby zmapovala potemnělé okolí. Uvnitř sebe teď ale bojovala s touhou se změnit ve vlka. Měla hroznou chuť to udělat, jenže kdyby se tu najednou z ní stala vlčice a přímo před tímhle mužem, tak by asi hodně koukal, fakt hodně koukal a možná nejen to. Musela se nějak ovládnout. Náádech, výýdech... zaslechla jeho poznámku a ušklíbla se. "Já klidně, ale jelikož jsi tu nový, musela jsem, bohužel." Svěsí na oko smutně ramena a také si tak povzdychne. Tohle ji celkem baví. Zanedlouho jsme byli na náměstí. "Takže, tady toho máš na výběr celkem hodně, pane neznámý. Támhle je zrovna jeden noční klub. Nedaleko odsud je i bar. Kousek i cukrárna, čajovna a cestou bys určitě našel i hotel, či kavárnu. Je toho tady fakt dost na to, že to město není zase tak velký." Dopoví a zhluboka nabere vzduch do plic a podívá se na něj. "Já? Jak kdy. Ale dá se tam zabavit dobře. Chceš tam jít?" Zeptá se s pozvednutým obočím. "Mimochodem, procházet se tady s Tebou jen tak a nevědět ani Tvoje jméno, svalovče, se mi zrovna nelíbí... jsem Aina." Představí se mu tak, jak se to líbí jí a doufá, že i on udělá to samé. Přinejhorším by si to dohledala. A takový problém by jí to zase nečinilo.

Jen přikývne. "S tím krájením sebe samého Ti klidně mileráda pomůžu." Andělsky se usměje, ale dlouho jí to opravdu nevydrží, stejně by jí tu andělíčkovskou tvář ani nevěřil, tak toho nechá. "Přesně, to samý máš i Ty, co?" Zeptá se a hned se jí vlastně dostane i odpovědi, i když né tak úplně přímé. "Hlavně si v tom věř..." Řekne zcela vážně. "Jasně, já si ještě něco oběhnu a taky půjdu." Poví a postaví se, načež se hned protáhne. "No nic, těšilo mě," podívá se mu do obličeje a v její tváři se odrazí slabounké cuknutí koutků vzhůru, ale po okamžiku z toho stejně sejde. "Měj se a hodně štěstí s hledáním." Řekne ještě, než se od něj odvrátí na druhou stranu, zapne sluchátka do mobilu, nasadí si je a rozeběhne se směr domov...

Pokrčí rameny a nepatrně přikývne. Má pravdu, ale nebude ten souhlas dávat až tak moc najevo. "Doufej." Krátce se zasměje. "Ne, zprávy fakt moc nesleduju..." Odpoví s dalším pokrčením ramen. Po jeho otázce se krátce zamyslí. "Nevadilo by mi ochutnat Tvá jídla, ale zase by mi nevadila ani Tvá společnost. To se uvidí, podle situace, jak to nakonec bude." Řekne, prostě už to bere jako hotovou věc, že to tak bude. "Věřím, jak se to vezme... baví mě to, zatím, je to práce pro mě a dělám ji ráda." Poví upřímně a upírá na něj pohled. Poslouchá. "Na takový lidi se vykašli. Shazují ostatní, protože jsou sami zoufalí ze sebe samotných, že nic nedokázali." Zavrtí hlavou. "Nevím, jak Ty nebo oni, ale já vždycky viděla ty nejlepší šéfkuchaře jako chlapi, žádný ženský a když jo, tak jich bylo fakt maličko. Nedělala bych si s tím těžkou hlavu." Řekne k němu, zahledí se mu dlouze do očí a pak se podívá kolem.

Přikývla. "Je toho dost." Řekne. "Já nikdy nepřeháním." Tohle řekne trochu ostřeji než původně zamýšlela a taky u toho krapet svraštila obočí. "Očividně mě nechápeš, což je nejspíš lepší." Dodá ještě už s ledovým klidem a výrazem ve tváři. Možná bude lepší, když se nebude vyptávat, to by jí ta nálada mohla hodně rychle sklouznout do obvyklých kolejí a chovala by se tak jako obvykle. "Jo, to jsme dva." Reaguje na jeho odpověď, co se kouzelných věcí týče. "To jsem neřekla, ale ani to nevyvracím." Nakloní trochu hlavu do strany a ušklíbne se. "Zvláštní, ale já do toho nevidím, tak nemůžu soudit, no." Poví prostě a dál se k tomu nevyjadřuje. "Fajn, budu tiše čekat, až se mi s takovou nabídkou ozveš." Ironicky se rozesměje. Čekat asi nebude a rozhodně nepředpokládá, že by zrovna jí nabídl něco takového. Nad další otázkou se hluboce zamyslí. Přemýšlí, co říct. "Přišlo to samo. Armáda potřebuje tvrdý lidi, co se s ničím nepářou... který se nebojí jít vstříc nepřátelům a nebezpečí." Řekne vážně. "Ale pak přišel úraz, kterej mě ale neodradil, já chtěla bojovat dál, ale znáš to... poraněnej voják je nepoužitelnej, a tak jsem skončila zpátky tady, u policie." Pokrčí rameny a zahledí se na něj.

// To je dobrý :) chápu to, stejně mám hodně školy, tak tu jsem taky až k večeru nebo úplně večer...

Pokrčila rameny a na okamžik upřela pohled před sebe, než zase začala plně vnímat jeho přítomnost i jeho slova. "No... jak se to vezme. I v malých městech se dějí zajímavé věci." Poví tajemně a taky to tak myslí a chtěla, aby to tak vyznělo. Bububu, trochu ho postrašíme. Aino, Aino... "Jak kdy, Darryle. Ne se všemi protivnými lidmi se dá zvládnout sdílet stejný dům, ulici, či dokonce město, anebo i celou planetu Zemi..." Dala asi moc průchod svým myšlenkám, jelikož je zřetelné, jak jí ztvrdly rysy ve tváři a zaťala k tomu ještě dlaně v pěst. Neměla by přemýšlet nad upíry, ne teď, když vedle ní sedí člověk, který o tom nemá absolutně žádné tušení, pravděpodobně. "Mimochodem, nevíš, jestli tu něco kouzelného není, kdo ví, co Shadowhill skrývá." Řekne zase tak tajemně, až by se z toho jeden po... ehm, ehm. Jeho otázka ji zarazí. Fakt, že jo. Ale musí to brát s nadhledem a klidným výrazem ve tváři. "Aaale, sem tam nějaká rvačka, přestřelka, vražda, normálka." Poví lhostejně a pokrčí rameny. Jo, tohle už přehání. "Dělám si srandu, prosimtě, to by sem necestovalo tolik lidí." Zasměje se. "Příroda je asi to nejlepší, co tohle město může nabídnout." Řekne upřímně. "Věřím Ti... možná." Propálí ho pohledem, párkrát pozvedne obočí a pak se ušklíbne. No nic, měla by se krotit, jinak mu tu ještě vykvákne, že tu žijí vlkodlaci, upíři, další kouzelné bytosti a že s jedním vlkoušem právě teď mluví. Čeká, co z něj vypadne. Netipovala si nic, co by mohl dělat za práci, proto prostě čekala. "Kuchař? To zní dobře. Čekám grátis večeři v restauraci, kde makáš." Rozesměje se. Ne, že by to myslela vážně, ale ještě aby to on vážně nevzal, i když to si taky nemyslí. "Hlavn to neber vážně." Dodá raději a znovu se protáhne. Už neví, na co by se ho měla ještě zeptat, a proto čeká, že něco navrhne on... anebo... třeba se něco stane a vyplyne to ze situace.

Trochu ji zarazila jeho otázka, i když se dala čekat. "Tak, nikdy nevíš, co Tě tu může potkat... všude se něco děje." Pokrčí rameny. Nic mu neřekne. A když už jo, tak rozhodně ne teď a v blízké, možná i vzdálenější, době. Jen doufá, že už se dál ptát nebude, ale to je asi nepravděpodobné, každého by tohle zajímalo. "Já? Nic. Jen tu jsou občas pěkně protivní lidé, ale to máš všude." Těmi protivnými lidmi samozřejmě myslí ty odporné upíry a to je nazvala ještě hoodně, hooodně hezky. A navíc... lidmi. Toto jsou bestie! No, raději pryč od tohoto tématu. "Je tu ale pěkná příroda." Poví mu. Kruci, fakt se tu baví o přírodě s někým, koho zná teprve pár chvil a ještě se tu před ním tak pěkně vymlela? Hůů, jen aby jí ta dobrá nálada nevlezla na mozek. Ona není hodná a přívětivá! Nikdy! Tak proč s tím začínat, že? "Boj," utrousí jen tak. Prohlédne si ho. Nemůže říct, že je ošklivý. Naopak... Jo tak ještě přemýšlej nad tím a dáš tomu úplnou tečku! Probleskne jí hlavou. No a co! Jsem ženská, můžu se na něj dívat i z takového úhlu pohledu. Hádá se sama se sebou v mysli. No jo, ale Ty jsi Aina, to je rozdíl. Zavrtí hlavou a radši ty myšlenkové pochody neřeší. "To bych Ti radila, protože pak bych Tě musela sebrat a to by se Ti asi zrovna nelíbilo. Záchytka není hezký místo... věř mi." Ušklíbne se. "A... hrm, co vlastně děláš za práci Ty?" Zeptá se a propaluje ho přitom pohledem.

"Jo, to asi jo." Pokrčí rameny s úšklebkem. Strčí ruce do kapes a protáhne si nohy. Hlavu stočí jeho směrem a pozvedne obočí. "Třeba. Třeba jo, třeba ne." Poví maličko tajemně a pak nad tím zakroutí hlavou. "Malý je, ale klidný... ani v nejmenším." Krátce se zasmála. Kdyby jen věděl, co se tady všechno děje. Upíři, vlkodlaci, útoky, souboje, vlkodlačí smečky a upíří klany, které by nejraději všechny vymýtila. A udělá to! Zase se trochu proboří do svých myšlenek víc než původně zamýšlela. "Znám i neznám, dá se říct. Pořád je tady co objevovat." Řekne. "Jasně, boj se." Řekne a nahodí přísný výraz.

// Dobrá, dobrá. :)

// Jeejda, to mě mrzí, dřív to nešlo. :/ No, nic, až přijdeš, tak už tu máš odpověď. :)

Zakroutí hlavou a raději tu jeho větu neřeší. Neurazila se ani nic podobného, prostě na to nijak nereaguje. "Asi na to máme jiný pohled. Jasně, že někdy běhám jen tak bez sluchátek, ale když chci zapřemýšlet, mozek zapojit musím." Zasměje se. "Jasný," řekne, když jde směrem k lavičce, na kterou se hned na to posadí a natáhne nohy před sebe. "Pro jednou si můžu dovolit zkrátit ten úsek, ještě, když jsem před Tebou tak krásně sletěla." Nikdy tak nemotorná nebyla, čím to je? Jasně, přemýšlej nad takovýma hovadinama. Nicméně se taky zasměje, byť jen na malý okamžik. "Nemyslím si, ale to neřeš." Pokrčí rameny, které si následně prohýbe. "Tak ještěže jsem byla tak rychlá a nikdo si na mě nezačal stavět bábovičky." Pronese s protočením očí. Nesnáší zdrobněliny a sama teď jednu použila. Holka, holka. Poslouchá jeho poněkud krátké vyprávění o minulosti, ale je to celkem pochopitelné, kdo by před cizím člověkem mluvil o tom, co prožil, atp. "Takže za prací, jasně... v Shadowhillu je dost práce na to jak je to město malý." Pronese krapet ironicky a rozpřáhne rukama, tak, aby ho netrefila do obličeje, třeba. "Já? O mě není co povídat." Nemůže mu říct o své historii, nechce, zas tak upovídaná není ani s dobrou náladou. "Prostě se to nějak semlelo a já se sem přistěhovala, stejně jako Ty. Jsem tu už asi rok, plus mínus, za tu dobu jsem ještě byla nějakej čas v armádě a teď jsem u místních policajtů, hm." Řekne obsáhle se značnými vynechávkami a ušklíbne se.

Pozoruje ho a přitom si zastrčí pramen blonďatých vlasů za ucho. Moc dlouho to ale stejně nevydrželo, zase jej měla v obličeji, proto to už raději neřešila. "Jooo, to asi jo." Přitaká mu. Třeba by to bylo i lepší, co já vím. Zavrtí nad svými myšlenkami hlavou a trochu se protáhne. Má jen trochu sedřené dlaně, ale to moc vidět není. "Mě taky." Dodá. "Proč? To tak většinou bývá, když jdu běhat a... mám sluchátka v uších." Odpoví mu a pokrčí rameny. "A probořím se do svých myšlenek." Dodá ještě tiše a pak zapřemýšlí nad jeho otázkou. "Můžeme, na běhání už dneska kašlu." Mávla nad tím rukou a sama sobě se divila, jak až moc je dneska přívětivá a dokáže se s ostatními bavit a celkově komunikovat. Pozvedne obočí na to jeho upozornění, a tak se hned opráší. "Seš všímavej." Ušklíbne se a vydá se k lavičce, na kterou se posadí a rozhlédne se, načež pohledem skončí zpátky u Darryla. "Pocházíš odsud nebo jsi sem přicestoval?" Zeptá se a upírá na něj pohled. Bravo, kamarádskej mód aktivován. Dej mi pokoj, jednou za čas to neuškodí! Hádá se sama se sebou, ale zvenčí nic poznat není.

Nečekala, že si jí někdo všimne až tak, že by jí šel na pomoc. Proto se překvapeně podívá na muže, který přiběhl blíž a už natahoval ruku jejím směrem s otázkou, zda je v pohodě. "Jo, jo, jsem v cajku." Řekla ještě trochu naštvaně. "Díky." Chytila jeho ruku a s pomocí se vyhrabala zpátky na nohy. Ještěže si nevyvrtla kotník, to by nebylo zrovna nejlepší. Převzala od něj mobil a sluchátka. "Fůha, žije, to je hlavní..." Schová si tyhle dvě věci do kapsy, kterou následně zapne a podívá se na něj. Jeden koutek jí trochu cukne do výšky. "Aina." Také se představí. "A teď jsi viděl, jak to vypadá, když je člověk úplně mimo." Směje se sama sobě, proto se pobaveně ušklíbne. Ani vlkodlak, ani upír... tohle je člověk. Prohnalo se jí myslí. Proto nedá na sobě nic znát a bude dělat, jakoby nic. Možná by s ním mohla strávit nějakou tu chvíli, když už jí pomohl, projevil starost a koneckonců, toho běhání už dnes bylo dost.

Po delší době zase vytáhla paty z domu. No, z domu a policejní stanice, kde ji posílali na zásahy, ale to se vlastně ani moc nepočítá. Teď je mimo službu, má volno, a tak se místo posedávání v obýváku oděla do sportovního oblečení - přiléhavé černé třičtvrťáky, tílko svítivě neonově žluté barvy, které stejně nejde vidět pod volnější mikinou, u které má povytažené rukávy a nesměla zapomenout na běžeckou obuv, na tom jí záleží asi nejvíce - na kvalitě obuvi, ve které chodí, či běhá, to je fuk. Výjimečně měla dnes lepší náladu než v jiné dny, což je plus pro ty, kteří ji náhodou potkají. Do uší si dala sluchátka a vyběhla z domu směrem k parku. Jakmile se dostala na jednu pěšinku, upírala pohled před sebe nebo do země, záleží na situaci a ignorovala okolí. Jenže při její ignoraci si ten nahoře řekl, proč by to té zlé potvoře neznepříjemnil a ze země, přímo na pěšince, přes celou její délku, rašil poměrně velký a hlavně vysoký kořen stromu, jehož si jako na potvoru nevšimla. Takže jí samozřejmě nevyšel krok, ona pravou nohou zaškobrtla a letěla k zemi velice vysokou rychlostí a to celé bylo doprovázeno nějakou pěknou nadávkou bez ohledů na to, kdo by ji mohl slyšet. Sluchátka se jí vytrhla z uší a dokonce se jim povedlo upláchnout i mobilu, a tak se válela někde vedle ní. "Ksakru." Zasyčela a bouchla pěstí do země. Nálada, ta lepší, nevyprchala, ale momentálně na sebe byla naštvaná, že je tak hloupá a nedokáže překročit ani pitomý kořen, co jí stál v cestě. Nevšimla si ani, že nedaleko sedí nějaký muž. No co, určitě to viděl a minimálně z té komedie musel mít velkou, ale fakt velkou, srandu.

Je ráda, že jí to objasnil, ale to je tak vše. Přikývla a našpicovala uši. Pak zase obrátila pozornost k němu. Stojí si za tím, co právě teď řekla.
Jenže to, co řekl potom, ji maximálně dopálilo. "Máš ze mě srandu?" Podívá se na něj a změří ho pohledem. "Máš-ze-mě-srandu?" Zopakuje s oddělením každého slova. Přijde až úplně k němu. Tímhle ji fakt dostal. "Dávej si bacha na čumák... aby si přes něj pak nedostal." Zavrčí mu do ucha a na zadních tlapách se otočí, přičemž sklopí hlavu a rozeběhne se od něj bez rozloučení pryč.

// A tak jsem to teda ukončila. Děkuju za hru a snad jsem Tě moc neodradila od hraní se mnou. :DD

// No jooo prosimtěě. :DDD