Příspěvky uživatele

Neměla teď prostě žádnou šanci k žádné další akci. Nejen, že Trevis jí sebral dost sil díky tomu, jak jí působil onu fyzickou bolest za pomoci jedné ze svých magií, ale také ona sama neměla nekonečný džbán energie, a tím pádem při používání své vrozené magie spolu s tím, co jí Trevis ještě znehybňoval, už se zkrátka na nic dalšího nezmohl. SAKRA! Byla za to na sebe rozčílená, nejradši by si dala pořádných pár facek, protože tohle byl bezmyšlenkový útok bez přípravy. Neměla šanci vyhrát už jen z toho důvodu, že Trevis měl více schopností než ona. A to byla chyba, kterou musí napravit. Už jen ta motivace, že se musí zlepšit a zdokonalit, aby ho srazila k zemi, ji poháněla vpřed. Ale ne teď... teď už na to neměla dost energie a i přesto, že chuť zabít tu stvůru byla silnější než cokoli, musela to překousnout a dát se na ústup, i když vůbec nechtěla. Najdu si Tě... a budu silnější... budu mocnější... pak budeš prosit Ty... pomyslela si a nenávistně upíra nedaleko propálila pohledem. Bylo očividné a jasně viditelné, že on z ní má srandu, ale ne nadarmo se říká, že... kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A smát se budu já.
Nijak na jeho provokativní slova nereagovala, namísto toho počkala, až ji umožní se více hýbat, a když se tak stalo, neváhala. Už mu nevěnovala další ze svých pohledů, pouze se otočila a co nejrychleji zamířila ze hřbitova pryč s jedinou a jasnou myšlenkou. Ve všem se zlepšit, získat více magií a pak si ho znovu najít... a ona si ho najde. Najde a zničí.

// >> Pryč

Nebrala jeho kecy nijak vážně, jediné, co ji teď zajímalo, bylo, aby ho pořádně potrápila a pak ho konečně sundala. Nedělalo jí to sebemenší problém, přeci jen upíry považovala za své úhlavní nepřítele. A Trevis patří mezi ty největší. Rty měla stažené do úzké linky a maximálně se soustředila na to, aby Trevis nemohl z její pasti uniknout.
I přesto, že ji sil každou chvíli ubývalo, snažila se, aby vydržela co nejdéle. Ovšem byla si vědoma toho, že nemůže všechno vypotřebovat jen při používání magie, protože pak už by ho nemohla rozcupovat na kusy. Jak měla v plánu.
Nevydala ze sebe jediné slovo. Propalovala pohledem na zemi ležící Trevise, jehož tělo bylo obmotáno silnými kořeny, jejichž síla byla neuvěřitelná. V duchu se už dokonce předčasně radovala z vítězství, avšak stačila jen chvíle, aby pochopila, že její nadšení bylo předčasné. I když věnovala využívání své magie naprosto všechnu pozornost a vkládala do něj veškeré síly, zničeno nic začala pociťovat, že se nemůže hýbat. I mrknutí oka se stalo v ten okamžik nemožné. Nejprve nechápala, co to je, ale Trevis jí to v další vteřině hned ukázal. Další jeho magie, kterou měl v zásobě a o které ona neměla žádné tušení. DO PRDELE! Nemohla udělat vůbec nic. Její magie přestala fungovat, kořeny zapluly zpět pod zem a upír oproti ní byl tak volný. A ona v úplném hajzlu...

V moment, kdy konečně ty hrozné pocity odezněly, sebou prudce škubla a zůstala několik chvil na zemi jen nečinně klečet, dávajíc se do kupy. Musela se z toho vzpamatovat, protože to nebylo fakt nic příjemnýho. A ještě ke všemu, když vás takhle trápí upír, který nenávidíte ze všeho nejvíc, je to o to horší. Vědět totiž, že proti němu v tu chvíli nic nezmůžete, je fakt sakra blbej pocit. A teď se připrav na smrt, ty hajzle. Stiskla dlaně v pěst a propálila Trevisova záda, která se jí pomalu ztrácela víc a víc z dohledu, nenávistným pohledem.
Sázela na to, že on už jí teď pozornost nevěnuje, což bylo přesně to, co chtěla. Několika rychlými pohyby se postavila zpátky na nohy a rozhodla se po opravdu, opravdu dlouhé době použít svoji vrozenou magii. Přeci jen, od toho ji měla. Aby byla nějakým způsobem využita v její prospěch, či na obranu... Veškeré soustředění momentálně věnovala právě přírodě okolo sebe. Věděla, že je na ni napojená, navíc svoji magii ovládala již velice dobře, tím pádem se jí otevírala brána nevídaných možností, o kterých neměl Trevis žádné tušení. Na malý moment zavřela oči a využila dostatek síly a své schopnosti na to, aby se přímo pod Trevisem objevila v zemi prasklina, o kterou prostě musel klopýtnout a ztratit tak rovnováhu. Ihned na to se z díry, kde uvízla jeho noha, vynořily dva dlouhé, silné kořeny, které se kolem jeho těla obmotaly tak moc a tak silně, že ho jedním pohybem, který učinila ona sama za pomocí své mysli, srazily k zemi a držely u ní tak dlouho, jak bude chtít. Prudce rozevřela svá víčka a pohlédla na své dílo. Trevis ležel na zemi, po těle se mu plazily kořeny, které ho pevně svíraly a znemožňovaly jakýkoli pohyb. A to přesně jí šlo. S úšklebkem se vydala jeho směrem. Zastavila až těsně u něj a nemohla se přestat šklebit nad tím, kam ho dostala. Teď byl bezmocný a to bylo přesně to, o co jí šlo. Chvíli mu působit bolest a že to ona umí... a pak ho rozcupovat na kusy.

Už toho měla vážně plné zuby. Ani za mák se jí nelíbilo, že se dostala do takové situace, kdy prakticky neměla jinou možnost než Trevise poprosit jako nějakej chcípák, aby ji nechal být. Zatínala čelist a svíjela se na zemi, svázaná těmi hnusnými pocity. Zmetek... Nenávist, kterou k tomu upírovi cítila, byla nepopsatelná.
Jeho slova ji ještě více provokovala, ovšem momentálně nebyla v pozici, kdy by si mohla nějak vyskakovat... jenže to se za chvíli změní. Tak už to řekni a pak po něm rovnou skoč! Popohnala sama sebe v duchu. Musela se opravdu hodně přemáhat, aby se odhodlala k něčemu takovému, jako poprosit upíra, aby ji nechal na pokoji. Jenomže tohle nemohla vydržet věčně. Dlouze vydechla a zaťatými pěstmi se opírala o chladnou, zmrzlou zem. "Dobře... tak jo..." zavrčela a pomalu k němu vzhlédla. "Prosím." Vypadlo z ní polohlasně a už jen z výrazu bylo znát, jak moc se jí to hnusí. Avšak cíl byl jasný. Jen, co toho Trevis nechá, zažije peklo na zemi.

Ten tlak a nepříjemné pocity neodcházely. A co víc, vypadalo to, jako kdyby všechno akorát sílilo. Nedovedla si vysvětlit, proč si ten kretén vybral zrovna ji, ale až to skončí a on ji přestane paralyzovat, tak něco zažije. Trevis bude ještě litovat toho, že si dovolil ji bezdůvodně napadnout. Chcípne!
Nijak na ta slova, která k ní vysílal nereagovala. Místo toho se kroutila u stromu jako had a pokoušela se s tím vším bojovat, ovšem žádný účinek její snažení nemělo. Jak by taky mohlo. Paralýza je sakra sviňská magie. Odtrhla pohled od země, ze které se snažila vycucat nějakou sílu, jelikož její eso v rukávu souviselo právě s přírodou a zle se zahleděla na upíra oproti.
Jenže stačilo jen jedno jeho slovo, aby se vztek uvnitř ještě zvětšil. Pokud to bylo vůbec možné. Už teď byl na opravdu vysoké úrovni. "Nebudu Tě... prosit! Ani za nic... do hajzlu, okamžitě... PŘESTAŇ! Skončíš... špatně! TAK TOHO DOPRDELE NECH!" Vykřikla znovu dost nahlas a pomalu se začala sesouvat k zemi. Všechno bylo horší a horší a i ona tohle už pomalu přestala zvládat. Ale až Trevis udělá, byť jen nějakou malou chybu, tak zakročí ona. A to pak bude litovat chvíle, kdy se rozhodl ji napadnout. A nasrat.

Čekala, že se Trevis sebere a vypadne, jenže to by asi chtěla od někoho s jeho povahou a ještě ke všemu, od upíra, až příliš. S každou další číslicí to uvnitř ní vřelo jako voda v hrnci. Musela se držet, aby po něm neskočila rovnou, opravdu musela. Drtila zatnuté dlaně a tiskla k sobě čelisti. Nenávistně na něj hleděla a tlukot srdce byl každým okamžikem rychlejší. Adrenalin v krvi začínal stoupat a chuť se s ním porvat taktéž. Dala mu šanci, aby se sebral a vypadl, jenže on chce zjevně dnes skončit špatně. Má to mít. S předposledním číslem, které ten kretén schválně natáhl, aby ji ještě víc namíchl, už se opravdu nehodlala držet zpátky. Stačila jen chvilka, aby se proměnila ve velkou černou vlčici, jenže právě v moment, kdy byla na proměnu připravená a právě i s posledním číslem ve stupnici, se jejím tělem prohnalo něco fakt, ale fakt nepříjemného. V prvotní chvíli měla pocit, jakoby jí na hrudi ležel neskutečně těžký balvan, jež zapříčinil špatné dýchání a lapání po dechu. O krok ucouvla vzad a pozvedla pravačku, kterou si na hrudník přitiskla. Těžce vydechla a než stačila cokoli udělat, přišla další vlna těch opravdu nechutně hnusných pocitů. Nejprve si myslela, že se její pravá ruka opravdu láme vejpůl a co víc, za pár vteřin se k ní přidala i levá noha. Tlumeně zaúpěla a znovu ucouvla, až narazila zády do stromu, který její další nekontrolované pohyby zastavil. "Přestaň... s... tím... do hajzlu." Zavrčela skrze pootevřená ústa a v moment, kdy se situace opakovala i u levačky, už opravdu měla namále, aby nezačala křičet. Bylo to fakt něco neuvěřitelně nepříjemného. Pocit, že se jí lámou ruce a noha + onen tlak na hrudi, jí nedovoloval žádní pořádné přemýšlení ani zpětnou vazbu, kterou by mu jeho zákeřný útok oplatila. I ona měla v zásobě jisté finty, jenže teď nemohla udělat prakticky vůbec nic, protože ji Trevis trápil.
Ve chvíli, kdy k jejím uším dolehla ta slova, pomalu pozvedla hlavu a propálila ho nenávistným pohledem. Kdyby teď mohla, už ho trhá na kusy nebo minimálně působí bolest i jemu. "Jaká věc sakra! PŘESTAŇ S TÍM... HNED... HNED DOPRDELE!" Vykřikla až příliš hlasitě, ovšem na to, zda její netradiční styl "prosení" někdo uslyší, teď nebrala sebemenší zřetel. Chtěla, aby to přestalo a až se tak stane, tak Trevis něco zažije.

Stála již pevně a jistě na nohou, takže pokud se nestane něco dalšího, jen tak na zemi zase neskončí. Dost možná na zemi skončí právě ten kretén, kterej ji zničehonic prostě vzal a třískl s ní o zem. PROČ?! Zatínala pěsti tak silně až jí bělaly kloubky. Nemohla si nevšimnout flašky v jeho ruce ani toho, že alkohol na jeho chování značně působí, ale do hajzlu, proč ona? Nevěděla o něm a nevšímala si ho až do té doby, než se jí bez jejího souhlasu a vědomí dotkl a narušil osobní prostor. Což se mimochodem chystal udělat i teď.
Zle na Trevise hleděla a při onom pozdravu se rozčílení, jež proudilo žilami, jen znásobilo. "Máš deset vteřin na to, abys vypadl a zmizel mi z očí." Zavrčela jeho směrem místo pozdravu a dala na každé slovo dostatečný důraz. Nikdo se k ní nebude přibližovat, když to sama nechce a už vůbec ne upír. Nikdo se jí nebude dotýkat bez jejího vědomí a svolení. A už vůbec nikdo s ní nebude házet jak s kusem hadru! Jestli nevypadneš, skončíš špatně. Zavyhrožovala mu ve své vlastní mysli a nenávistně na něj s lehce přimhouřenýma očima hleděla. Byla si vědoma toho, co se stalo, věděla, že mezi nimi došlo k něčemu většímu, ovšem to už dávno hodila za hlavu... byl to zkrat a byla to nehorázná chyba.

Očima skenovala zmrzlou půdu pod nohama a plně se zaposlouchala do songu, který se jí zrovna rozezněl v uších. Neběžela přímo pěšinkou mezi hroby, pochopitelně, brala to kolem velké zídky, jež lemovala celý tenhle pro lidi nepříjemný dojem budící pozemek. Ona sama si z ničeho takového těžkou hlavu nedělala. Spíše naopak. Klid a ticho, které zde panovalo, jí v jiných chvílích, kdy se sem náhodou díky běhu dostala a neměla sluchátka v uších, její duši doslova lahodilo. Teď se však na nic takového nesoustředila, pouze věnovala pozornost tempu, které nasadila.
Jenže, když už byla téměř za hřbitovem a měla v plánu běžet ještě několik kilometrů, stalo se něco, co rozhodně nemohla čekat. A už vůbec ne tomu zabránit. Ve vteřině ji chytil nějakej magor a než se stačila, byť jen nadechnout, skončila na zemi pod vysokým opadaným stromem. "Doprdele." Zavrčela si jen sama pro sebe a pár okamžiků se z tohohle šoku a nečekaného nárazu, který nebyl zrovna nejpříjemnější, vzpamatovávala. Přestala pohledem propalovat zem a pomalu jej zvedla a pohlédla před sebe. Chtěla zjistit, kterej kretén tohle udělal a pokud tady ještě bude, zabije ho. Vztek v ní totiž začal vřít a každou vteřinou se akorát zvětšoval. Jakmile spatřila Trevise, zatnula čelist a několika pohyby se vyšvihla na nohy. Strhla kapuci z hlavy, stáhla šátek a vyndala sluchátka z uší. "Co to mělo kurva bejt?!" Vyštěkla na něj a nenávistně toho upíra propálila pohledem.

30% - do magie
20% - vyměnit za kamínky
8% - do trezoru

<< Z domu

Poslední týdny se čas, který trávila běháním, jen a jen násobil. Dost na tom měl svůj podíl i fakt, že práce, kterou vykonávala, se čím dál více kupila. Volného času už nebylo tolik, jako kdysi a když už přeci jen nějaký měla, tak jej využívala právě k tomu, aby udržovala své tělo v kondici, či si, sem tam, zašla ulevit do baru nebo klubu. Náročných případů, které musela za poslední dobu řešit, opravdu přibývalo nevídanou rychlostí, až se sama divila, co se děje. To jako někdo vytvořil trhlinu v pytli s kriminálníky nebo co?! Celá tahle situace se také dosti podepisovala na její náladě. Podrážděná a protivná víc než kdy jindy. Nebyla v tom však sama. I její kolegové na tom byli podobně. Ovšem u její maličkosti to byl zcela jiný level. A právě proto se také tak často vypravovala na dlouhé kilometry běhu...
Oděná do tmavého, přiléhavého oblečení zavedla svůj směr ke hřbitovu. Vlasy měla sepnuté do copu, přičemž hlavu zahalovala kapuce. Obličej skrýval tmavě zelený nákrčník a v uších hrála hudba. Nesoustředila se na okolní svět, věnovala pozornost pouze svému tempu a sem tam zkontrolovala i měřící hodinky, jež byli upevněné na levém zápěstí. Kdyby teď na zemi dopadl asteroid anebo se stala jiná katastrofa, nevšimla by si jí. Dost možná by teď ani nezaregistrovala žádného upíra, který se mohl v okolí pohybovat.

Aina Fox, Dorothea Lorrie Jackson

Fantazie

Propalovala holku oproti sobě pohledem a musela se vážně, ale vážně moc držet, aby neudělala nějakou pitomost. Vtipný na tom byl fakt, že ji rozčílila zrovna jedna úplná blbost v podobě kanadského žertíku. Ironie. Buď vypadne ona nebo já, protože to jinak nedopadne dobře. Neustále se mračila a už hodně uvažovala nad tím, že se prostě sebere a odejde. Jakmile ta holka ale promluvila, krev se začala znovu vařit a ona měla doopravdy pocit, že co nevidět vybouchne a rozcupuje ji ve své vlčí podobě na tisíc kousků. "Když děláš takový kraviny, tak Tvoje IQ nebude na moc vysoké úrovni." Na moment pozvedla koutky do rýpavého úšklebku a protočila u toho dost výrazně a viditelně panenkami. Poslouchala její kecy dál. "Dávej si bacha na jazyk." Zasyčela nakonec a propálila ji svým zlým, nepříjemným pohledem. Nehodlala tu s ní ale už dál trávit čas, měla hlad a bylo zbytečné tu plýtvat svoji energii zrovna na ni. "Už se tady neukazuj a doufej, že se my dvě už nikdy nepotkáme!" Zavrčela a pak se bez dalších řečí na patě otočila a zapadla zpět do svého domu.

Pozorovala tu holku, která se tvářila zmateně. Zjevně tím chtěla vzbudit dojem, že ona o ničem nemá ani tušení a všechno udělali její kamarádi. Jasně, nejsem taková kráva... jako Ty. Zamračeně na ni hleděla a stále drtila pěsti v pevném stisku. "Utekli? Ale nééé," na okamžik nahodila velice soucitný výraz. "Tak oni zdrhli a nechali tu svoji nebohou kamarádku, aby to schytala za ně. To mě.... kurva vůbec nemrzí!" Zvýšila hlas a propálila ji zlověstným pohledem. Přišlo jí až podivuhodné, jak to ta holka dokázala hrát a přetvařovat se. To musela uznat, ale zase.... ji to ještě více rozčilovalo. "Nevypadáš na deset... tohle je výmluva malých fakanů. Seš doprdele normální?!" Vykřikla a o krok se k té holce přiblížila. Kdyby ji potkala jindy, to by se s ní možná i bavila, ale teď... už ji nenávidí a bude to tak navždy. Kráva blbá!

Prozatím stála na místě a rozhlížela se kolem. Bylo však nadmíru jasné, že ti smradi dobrovolně nevylezou, to by jim totiž musela zakroutit krkem rovnou, jen co by je uviděla. Já je zabiju! Nálada tímpádem klesla pod bod mrazu a musela se ještě držet, aby se zde namísto blondýny neobjevila rozzuřený vlk s černou srstí. Její vztek občas neznal mezí a dnes to byl právě ten případ. Proč má ona vždycky takové štěstí na ty malý haranty, co si z každého musí vystřelit? Vždyť to ani není vtipný!
"Vím, že tady jste." Zavrčela si pro sebe tiše a dlaně tiskla v pěst. Teď měla nesmírnou výhodu, že byla jiná než ostatní lidé, kteří žili v jejím okolí. Měla skvěle vyvinuté všechny smysly, a tak je stačilo jen zapojit a brzy ty vtipálky najde. Měřila si pohledem okolí, ale čich byl v tuto chvíli lepší volbou než-li zrak. Stačilo tedy jen do plic nasát vzduch, který jí prozradí jistojistě více. A když ji do nosu uhodil pach člověka, který byl až moc blízko, v očích se jí nebezpečně zablesklo. Udělala několik rychlých kroků vpřed směrem ke křoví, které vypadalo jako dokonalá skrýš pro děcko, které chce vidět, jak se z jeho vtípku oběť vzteká. Teď si ale vybrali špatného jedince. Čekala cokoliv, ale rozhodně by ji nenapadlo, že by se mohl za keřem skrývat dospělý člověk. Proto je obešla a když spatřila dívku, jak tam dřepí a téměř ani nedýchá, čekal ji šok. "Co si sakra myslíš, že děláš?!" Zvýšila na ni svůj rozčílený hlas a z očí jí šlehaly plameny zlosti. Tyčila se nad ní a čekala na odpověď. Přijde, nepřijde? To se uvidí. Tak jako tak, ji pořádně seřve.

Momentálně se nacházela v kuchyni a chystala si něco dobrého k jídlu. Konkrétně měla v plánu si vytvořit ovocný salát, proto měla na lince vyskládaných několik druhů ovoce a krájela a krájela. Ne, že by měla dobrou náladu, to snad neměla nikdy, ale jelikož jí v mysli utkvěla jakási písnička, kterou neustále hráli v rádiu, které mají v práci sem tam puštěné, tiše si ji pobrukovala a přitom se trochu vlnila rytmů hudby, která stejně nehrála. Dnes měla volno, proto se rozhodla celý den strávit doma a chtěla si dopřát trochu odpočinku. Potřebovala na další dny nabrat síly, mají jet na nějaké školení, kde je čeká kdo ví co. Snad žádní upíři. Krájela by na kostičky ovoce dál, jenže zrovna v okamžiku, kdy sáhla po dalším jablku, se ozval zvonek. Položila nůž i jablko a vydala se ke dveřím v obyčejných, šedých teplákových šortkách na doma a volném černém triku s krátkými rukávy. Nemusela ale ani otevírat, stačilo se podívat oknem ven a bylo jí jasné, že si z ní někdo pouze udělal blbou srandu. "Smradi malý." Zamračila se, na patě se otočila a zamířila zpět do kuchyně, kde pokračovala v přípravě svého oběda. Další zazvonění ignorovala, prozatím Jakmile se však zvonek ozval znovu a už potřetí, zkoprněla a v pravém oku jí škublo od samého vzteku, který se tak znenadání přihnal. S ránou nůž položila a rychlými kroky si to zamířila ke dveřím, které prudce otevřela a hodlala vyběhnout ven a ty haranty seřvat. "Vy faka-," ani to nestačila doříct a jen, co šlápla na práh a udělala rychlý pohyb vpřed, do něčeho vrazila jak obličejem, tak celým svým tělem. A nebylo to zrovna příjemné. Bolelo to a vztek uvnitř se ještě zdvojnásobil. "KURVA!" Zařvala z plných plic, když ze sebe tu fólii zkopala a rozzuřeně hodila zmuchlanou na zem. Alespoň tedy z obličeje, zbytek z ní opadá. "Vylezte, vy parchanti! Tak jako tak vás najdu!" Křičela a byla opravdu pěkně vzteklá. Tyhle vtípky malých děcek nenáviděla, fakt nenáviděla. Ten náraz do fólie nebyl mírný, ani příjemný, ani nic podobného. Docela to i bolelo a tím pádem byla její rozzuřenost dvakrát tak větší. Udělala několik kroků vpřed a pozorně se rozhlédla kolem. Byla si víc než jistá, že ti fakani tu někde jsou a mají z toho ohromnou srandu.