| Jak už vyplývá u životopisu, Mirion je kamarádský pes, který touží po tom rozdávat radost. Bohužel jeho prosby nebyli vyslyšeny a tak pomalu zapomíná na to, jaké to je. Přestal věřit. Na lidi ještě neštěká a nevrčí, ale taky si je nepustí k tělu. Už nechce být znovu zrazen. Jinak je velmi učenlivý a chápavý, ne jako většina líných panelákových psů. V duši má zvláštní jiskru, která vyzařuje i v jeho očích. Nedovedu to popsat... Je zvláštní. Vždycky byl. Možná proto se ho lidi bojí. . |
| Můj pán mě měl moc rád. Sice mě vzal od maminky, ale to nevadí. Sice mě zavřel do krabice, ale to nevadí. Dal mi do ní otvory, tak se mi dýchalo dobře. Sice mi dal mašli kolem krku, ale to nevadí. Sice jsem byl v té bedny skoro den, ale to nevadí. Měl jsem ho rád, chtěl jsem ho vidět, složit se mu k nohám...
Ale on mě dal někomu jinému. Byla uřvaná, páchla, mačkala mě. A hlavně mě nechtěla. Kopala do mě, uvazovala na mrazu. Tenkrát byla pořád zima. Moc zima na malé štěně.
Ale já ji stejně měl rád. Každý dvounohý si zaslouží být milován a ona pořád říkala, že je na světě sama. Že ji nikdo nechápe. Ani já. Každý můj projev lásky tvrdě odkopla.
A jednoho dne mě nechala venku stát zase, jako mnohokrát předtím. A já čekal. Další den a další noc, další den a další, a další... A ona nepřišla. Měl jsem hlad, chytal sněhové vločky abych se trochu napil. A pak přišel někdo jiný. Dal mi smyčku kolem krku a odvlekl do temné díry.
Občas přišli dvounožci. Nakrmili mě, dali vodu a zase zmizeli. Jindy zase přišli nějací menší, s rodiči. Malí se na mě dívali s láskou, ti větší je odtahovali pryč.
Ale já je taky nechápal. CHtěl jsem je milovat, být milován. Báli se mě? Proč? Jsem to jen já... A tak čekám. Už jsem vzdal pokusy vítat dvounohé. STejně mě žádný nikdy nepohladil. Už je to osm měsíců. A já čekám, pomalu mi tuhnou svaly, zavírají se oči. Vzali mi svobodu a lásku. bez ní nemám nic. |
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.