Sebastien Doyle
| JMÉNO, PŘÍJMENÍ: | Sebastien Doyle | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POHLAVÍ: | Muž | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DATUM NAROZENÍ: | 4. 11. 1945 (věk zastaven na 20ti letech) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RASA: | upír | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAMĚSTNÁNÍ: | nezaměstnaný | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| PARTNERKA: | nezadaný | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RODINA: | Matka - So Min Hee (člověk) Otec - Kim Tae Hyun (člověk) (Původné jméno Sebastiena - Kim Tae Sun) - Své pravé rodiče nikdy nepoznal, matka ho odložila do dětského domova, když byl ještě hodně malý. Adoptivní rodiče matka - Adriana Doyle (člověk) otec - Christian Doyle (člověk) sourozenci - Alexander Doyle (není pokrevní)[Rasa Alexandra zatím není upřesněná, protože za něj hledám hráče, a jakou rasu si vybere je na něm... je jisté jen to, že to není člověk] |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAJÍMAVOSTI: |
Sebastien si díky velké psychické újmě nese v sobě další dvě osobnosti. První se u něj objevila již v 15ti letech, něco málo po matčině smrti. Je to Lawson, který mu nadělal nejvíce problémů. Lawson je přibližně stejně starý jako Sebastien, je ovšem velmi krutý a bezcitný – snadno se naštve, život pro něj nemá žádnou hodnotu, necítí téměř žádné emoce. Utrpení je pro něj pocit zadostiučinění. To je jeho osobnost ve zkratce. Také často ubližuje sám sobě, tudíž pokud se Sebastien neubrání a „vládu“ přebere Lawson, často je zraněný, pořezaný, má na sobě modřiny… Druhá osobnost, která se u něj objevila až v posledních letech, je Rylee. Vlastně je to neškodná osobnost, problém je v tom, že Sebastien může vypadat jako šílenec, když se v jeho hlavě Rylee objeví. Je to vlastně dítě, kterému je něco okolo 12ti let. Je usměvavý, optimistický, přátelský. Nicméně se také velmi snadno vyděsí. Je ale pravda, že se u Bastiena objevuje jen velmi vzácně. Mnohem častější je Lawson. Jiná osobnost se u něj může projevit při psychické zátěži, stresu, hlubokém smutku, či vzteku. Ovšem i při běžném životě se může stávat, že slyší v hlavě hlas Lawsona / Ryleeho. Noční můry – Sebastien velmi málo času tráví spánkem. Téměř polovinu jeho života ho trápí noční můru či zlé sny, které navíc v posledních měsících ještě zesílily. Spánku tedy propadá jen vzácně, a pokud se tak stane, většinou se o pár minu probudí, či je při spaní velmi neklidný. Nejčastěji se mu zdá o hořícím domě, z kterého jde slyšet hlas matky, nebo o Lawsonovi, který se mu zjevuje v různých podobách. Jizvy - Není moc časté, aby Bastien nosil kraťasy nebo jen trička s krátkým rukávem, jelikož pod oblečením ukrývá popáleniny z dětství a mnoho jizev od Lawsona. Sice nejde o to, že by se za ně styděl, ale snaží se vyhnout zbytečným otázkám ohledně toho, co se mu stalo. Jizvy na rukách jsou téměř nepřehlédnutelné, pár menších ran má i na krku, ale těch by si všimnou jen pozornější lidé. Tetování – Sebastien má na krku malý křížek, který sice vznikl při „nadvládě“ Lawsona, ale Seb to přijal bez problémů. Bere tohle nenápadné tetování jako neustálou připomínku toho, co se s ním táhne, a že si má dávat velký pozor. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VÝŠKA: | Střední (160-180cm) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| FYZICKÁ STAVBA: | Silně osvalený | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POVAHA: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Bastien je většinou klidný a vyrovnaný člověk, který nenechá nikoho nahlédnout pod pokličku a zjistit, co se v něm právě odehrává za emoce. Pokud chce, dokáže být naprosto nečitelný, ledový. A většinu času také takový je. Ačkoli je však jeho umění sebeovládání na velmi vysoké úrovni, stále se může stát, že ukáže něco, co nechce. Že vybuchne a udělá něco, čeho by později mohl litovat. Ovšem tyto velice spontánní „výbuchy vzteku“ pramení spíše z jeho traumatu, než aby se daly považovat za charakterovou vadu, tudíž s tím už nic moc neudělá. Ačkoli se může jevit a dokonce i záměrně prezentovat jako nepříjemný člověk, kterému je všechno kolem lhostejné, není tomu tak. Ve skutečnosti je celkem přátelský a až překvapivě ohleduplný k lidem, kteří mu padnou do oka (což není v případě Bastiena nic těžkého), jenže to není něco, co by rád ukazoval před jinými. A proč? Ne, že by ho nějak moc bavilo si hrát na kostku ledu, ale vyvinul tímto odstupem od ostatních jakousi ochranu. Bojí se navazovat vztahy proto, že podle něj je pro ostatní nebezpečný a tím pádem jako přítel nepoužitelný. Ačkoli je celkem apatický k tomu, co se děje okolo něj a dalo by se říct, že ztratil motivaci téměř k čemukoliv na tomhle světě, je jedna věc, která s ním dokáže hodně zamávat. A to je, pokud trpí jeho bližní. A to je jeden z hlavních důvodů, proč ty, které má rád, od sebe odhání nejvíce. Je to možná pro ostatní matoucí, ale díky své rozdvojené osobnosti Bastien nemůže ovládat, kdy se jeho charakter změní a někomu ublíží. A jelikož by si nikdy neodpustil, kdyby jeho vlastní vinou někdo přišel k úrazu, radši zůstává od ostatních tak nějak distancovaný. Jako za stěnou, která je sice hodně tenká, ale pořád stojí. Pokud je třeba, tak pomůže v nouzi a poradí, dokonce se může snažit být i oporou, což mu jde celkem dobře. V podstatě je to dobrý člověk, který dokáže vnímat emoce ostatních a vcítit se do nich, ale jakmile vycítí, že už ho není potřeba, tak kontakt s danou osobou už znova nevyhledává. Existují ale i lidé, které Bastien nemá rád. Ačkoli je pravda, že většinou si za to můžou sami, tak k nim umí být naopak až překvapivě nepřátelský a zákeřný. Ačkoli svoje záporné povahové rysy Bastien ukrývá kdesi hluboko v sobě a většinou dřímou hlubokým spánkem, probudit je v sobě dokáže. Umí být rýpavý, sarkastický, zlý, či dokonce použít hrubé násilí se nebojí. Pokud je to nutné dokáže také dlouho čekat na příležitost ke své pomstě a trpělivě čekat v úkrytu jako predátor. Dokáže dobře taktizovat a vycítit, kdy je dobré zaútočit, kdy se stáhnout a kdy nedělat nic. Ačkoli svědomí ho trápí často, tak jen u těch, které má rád. Často se ptá sám sebe, jestli se zachoval správně. Přemýšlí, jak dané osobě co nejméně ublížit a zda je jeho krok správný. Ale co se týče lidí, které nemá rád, či je dokonce považuje za nepřátele, tam je skutečně až děsivě lhostejný. Je mu jedno, jestli onen člověk trpí fyzicky, psychicky, jestli je na pokraji zhroucení. Je to ovšem vážně jen v případě, kdy mu (potažmo jeho známým) někdo hodně ublížil. Aby si Sebastien někoho skutečně přidal na pomyslný seznam lidí, které nemá rád, je potřeba hodně „snahy.“ Je velmi tolerantní, co se týče charakteru druhých. Snaží se pochopit i jejich kroky a rozhodnutí, která udělali, či důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Ovšem činy, které jsou vyloženě zlé a špatné, bez žádné omluvy, ty nedokáže nikdy odpustit. Má opravdu velký, velký problém s důvěrou. Přirozeně je hlavní důvodem fakt, že ho v minulosti mnoho lidí bodlo do zad a on to nedokázal zapomenout. Všechny svoje démony z minulosti si nese sebou a špatně je tráví, s většinou už se nedokáže vypořádat nikdy. Bastien je vlastně velice citlivý člověk, a cokoliv se mu stane, má vliv na to, jak se jeho charakter bude dál vyvíjet. Ačkoli mu už je dost let, je jako nedopsaná knížka, na kterou stále přibývají další řádky bez ohledu na to, jak dlouhý nakonec bude celý příběh. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ŽIVOTOPIS: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, zůstává očím skryto.“ Nepamatuju si téměř nic ze svého života, který jsem žil u svých skutečných rodičů. Bylo to hodně, hodně dávno, v zcela jiném světě, zvaném Jižní Korea. Bylo mi řečeno, že matka utekla před otcem do Ameriky, nakonec se ale vzdala i mě. Nevím proč. Vše znám jen z vyprávění. Jak už to tak bývá, vzpomínky se pomalu vytrácí, tváře se zmatňují, hlasy utichají. Všechno jako by to bylo za mlhou, která postupem času houstne a houstne. Já jí v tom ale nijak nebráním. Tohle není podstatná část mého života. Věřím, že moji rodiče měli pádný důvod k tomu, aby mě opustili a neučili tak lehkovážně. I když, i kdyby ano, nic by to na věci nezměnilo. Můj život, ten skutečný, jaký žijí všichni ostatní, začal až v sedmi letech. Tehdy jsem byl odveden z dětského domova k poměrně bohaté rodině, všude doprovázen mým novým, mladším bráškou, který si mě poměrně rychle oblíbil, a začal jsem ochutnávat všechna tajemství plnohodnotného, rodinného života. Mohu s jistotou říct, že tenhle čas bezstarostného života, patří k nejlepším vzpomínkám, které mám. A vděčím za to jen a jen rodině Doylů. Bez nich by byl můj život ještě ponuřejší, než je teď. Ačkoli jsem všechny z rodiny miloval, nejvíce jsem si vždy rozuměl se svým otcem. Moje podivná povaha se semnou táhla už od malička, vždycky jsem byl odtažitý a podivně chladný, ale on mi to nijak nezazlíval a rozuměl mi. Byl jsem mu za to neskonale vděčný a bral ho jako svého vlastního otce. Vždycky. Jakožto starší bratr jsem se také staral o Alexe. Byl to můj malý bráška, který beze mne neudělal ani krok a všude chtěl být se mnou. Pamatuji si, že se na mě v mládí velmi fixoval, ale nevadilo mi to. Měl jsem ho rád a on měl rád mě. Pak tu byla má matka. I jí jsem měl pochopitelně velmi rád. Snažila se o nás všechny pečovat a to jí občas přinášelo velké starosti, tak jsem se jí snažil pomáhat, jak jen to šlo. Nebyli jsme vlastně ničím moc zvláštní, prostě rodina, jako každá jiná. Ach, kéž by to tak mohlo zůstat navždycky. „O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.“ Ten osudný den, který mi navždy změnil život, nastal v době, kdy mi bylo 14 let. Náš otec té noci nebyl doma, nevím s jistotou, proč. Nejspíše měl práci, to ostatně nebylo nic neobvyklého. Byli jsme doma s bratrem a matkou sami. Je až komické, když si uvědomím, jaká malichernost mi změnila tak výrazně můj osud. Byla to snad nesfouknutá svíčka? Nebo nedopalek od cigarety? Náš otec sice s oblibou kouřil, ale ten nebyl doma. Tak snad unikal plyn? To se nikdy nedozvím. Každopádně tahle noc byla dozajista tou nejhorší nocí v mém životě. Vzbudil mě kašel. Ne ten můj, ale bratrovo. Jeho pokoj byl blíž k ohni než ten můj. Žel, náš barák byl poměrně velký, kdyby to tak nebylo, mohlo být hodně věcí jinak. Ale nebude si tu hrát na žádné kdyby… „Alexi?“ nahodil jsem rozespale a zmateně a otevřel dveře. Do místnosti se ihned nahromadil kouř a neuvěřitelný smrad. Neměl jsem moc času, doběhnul jsem pro svého bratra a snažil se ho dostat ven. Velmi brečel a naříkal – přitom jsme oba utrpěli značné popáleniny, především pak já, ale v ten okamžik to ani jeden z nás necítil. Boj o holý život byl podstatnější. Strach byl silnější. Když se mi ho povedlo dostat ven, musel jsem se ihned vrátit zpátky. Pořád tam přece byla má matka. Oheň rychle nabíhal na intenzitě a už jenom dostat se zpátky byl problém, ale nemohl jsem jí tam nechat. Běžel jsem až do ložnice a přitom jsem cítil, jak se části mojí kůže škvaří. V tom spěchu jsem si ani nevšiml, jak moc jsem se vlastně stihl popálit. „Pomoc!“ ozval se zoufalý ženský hlas. Ten křik byl tak úzkostlivý, tak bolestivý… plný strachu ne jen o sebe, ale také o své bližní. Doběhl jsem ke dveřím, za kterými byla moje matka. Ale nešlo je otevřít. Vztekle jsem do nich začal kopat jako rozzuřený býk, nažil jsem se je vyrazit vlastní vahou, ale výsledkem byla jen větší bolest. Zoufale jsem se sesunul k zemi. „Sebastiene? Jsi to ty?“ zeptala se moje matka. „Ano, jsem.“ „Je Alex v pořádku? Dostal si ho ven?“ „Ano,“ řekl jsem tiše. Přestával jsem vnímat realitu – kouř sílil a sílil, a mé smysly namísto toho začínaly slábnout. „Sebe, Sebe poslouchej, musíš jít. Ty dveře neotevřeš. Jsou tu popadané sutiny. Musíš odejít. Hned!“ Její hlas byl stále zoufalejší. Myslel jsem si, že je to hlavně kvůli mně, ale pravdou bylo… že plameny si pro ní pomaličku přicházely. Trpělivě a plíživě, jako by snad moje matka byla nějaká kořist. Křik, který jsem uslyšel za dveřmi, byl jako z té nejhorší noční můry. Moje matka umírala, a já jí neměl jak pomoct. Nemohl jsem ale odejít. „Nemůžu tě opustit,“ byla poslední věta, kterou jsem stihl vyslovit, než jsem dočista ztratil vědomí. V ten okamžik jsem slyšel poprvé jeho odporný smích. Přikládal jsem to tehdy jen jakési halucinaci. Netušil jsem, že otrávil mou duši již navždycky. Záchranka nás nakonec našla, mě dokonce včas. Těžko však říct, jestli to bylo dobře. Kdybych tam tehdy zemřel s mou matkou, možná by nám všem bylo lépe… ,,Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Potom už nic nebylo jako dřív. Náš otec jako kdyby zestárnul o několik let. Netrávil už s námi tolik času, uzavřel se do svého vlastního smutku, ale co Alex? Já jsem se dokázal vypořádat se smutkem sám, ale on přišel o matku a teď, víceméně, i o otce? Byl přeci moc malý na to, aby tohle zvládl. A i když jsem se snažil být tu pro něj, nestačilo to. Rodiče jsem mu přece nahradit nemohl. Přes to všechno jsem si ani neuvědomil, nebo si spíše nepřiznal, že se mnou něco děje. Slýchával jsem ve své hlavě hlas, občas se mi stalo, že jsem přišel o vzpomínku z určitého úseku dne, jenže jsem na to nedbal. Nejspíše to bylo příliš nezodpovědné, protože jednoho dne… Zdál se to být den jako každý jiný. Otec byl ve své pracovně, kam se zavíral před světem už téměř neustále a já hlídal svého mladšího bratra. Nepamatuju si, co se přesně stalo. Nebyl jsem to já, ale Lawson, který mému bratrovi ublížil. Začal jsem vnímat až po tom zběsilém křiku, který se rozlehl celou místností. Bylo mi tehdy 19 let. Pamatuji si to do dneška. Tehdy se mi Lawson poprvé připletl do života, a už ho stihl od základů změnit. Stihl ublížit osobě, na které mi záleželo nejvíc. „Alexi?“ natáhl jsem k němu ruku, ale on brečel ještě víc a odtáhl se ode mě. Měl pořezanou ruku, velmi ošklivě a hluboce. Bylo mi jasné, že musí do nemocnice, ale jakmile jsem odtrhl pohled od něj a podíval se na své ruce… zjistil jsem, že držím nůž. Já držím nůž. Proč? Co to má znamenat? Co se vlastně stalo? Proč si nemůžu vzpomenout? „Alexi, uklidni se, prosím…“ nevěděl jsem, co mám dělat. Bál se mě a já se mu vlastně ani nemohl divit, jenomže to jsem přece nebyl já! Já bych mu nikdy neublížil! ,,Chceš-li porozumět lidem, přestaň poslouchat, co říkají.“ Tušil jsem, že ten incident se neobejde bez následků. Ale to, co mi otec provedl, to jsem opravdu nečekal. Stále jsem totiž věřil, že ve mne má nějakou důvěru a že mě snad má i rád, protože to on ve mne vždycky viděl něco, co jiní ne. On viděl mou duši a ne jen podivného, odtažitého kluka. On ve mne vždycky věřil. A já jsem ho zklamal? Nejspíše nevěřil mému vysvětlení. Nechápal, co se se mnou děje. A pravdou bylo, že já se mu to ani nesnažil příliš vysvětlovat – cítil jsem z něj nezájem, se kterým se nedalo hnout. A pak přišel jeho rozsudek. Bylo to necelý týden po tom, co jsem svému bratrovi ublížil. Řekl, že už mě nikdy nechce vidět. „Sbal si věci a odejdi. Nejsi tu vítán.“ Ta slova si pamatuji do dneška. Naposledy jsem se mu snažil vysvětlit, že bych nikdy Alexovi neublížil, ale on na to nedbal. A tak jsem se, bez dalších slov, sebral a odešel. Když jsem opouštěl svůj domov, ozval se za mnou ten tichý dětský hlásek. „Sebastiene!“ otočil jsem se a překvapeně upřel pohled na svého mladšího brášku. „Já vím, že jsi mi nechtěl ublížit. Vím to! Táta nechtěl, abych se s tebou přišel rozloučit, ale já musel, jsi totiž můj velký brácha.“ Skutečně mi dokázal odpustit? Byl tak mladý, a přesto již dokázal poznat, jakou sílu má odpuštění. Chápal to. On tomu rozuměl. Více než jeho otec. Ten už nechápal nic. On zemřel v den, kdy zemřela naše matka. Kleknul jsem si a podíval se bratrovi do očí. Pousmál jsem se a prohrábl mu rukou vlasy. „Jsem na tebe pyšný, bráško. Koukej dávat pozor na tátu, bude tě teď moc potřebovat, když tady nebudu,“ řekl jsem, otočil se a pomalu se rozešel pryč. Jenže pak… pak se mě zeptal na tu otázku, která jsem doufal, že nepřijde. „Uvidím tě ještě někdy?“ Zhluboka jsem se nadechl a donutil se usmát, když jsem se na něj naposledy ohlédl. „Jistě. Zase se uvidíme.“ Otočil jsem se a s těžkým srdcem pokračoval v cestě. Už tehdy jsem věděl, že bratra nikdy neuvidím. Ta nehoda mi stačila k tomu, abych pochopil, že moje přítomnost by pro něj byla nebezpečná. Nakonec asi bylo dobře, že mě otec vyhodil. Už jsem mu rozuměl. Byl jsem pro své okolí nebezpečný. ,,…ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?“ Popravdě řečeno, mi otec nabídnul, abych se vrátil zpátky. Možná se v něm hnulo svědomí. Ale já to odmítl. Jeden by si mohl myslet, že jen z uraženosti – pravda ale byla, že jsem si již plně přiznal svůj problém a můj otec s bráškou byli poslední, kterým bych chtěl ublížit. Nemohl jsem ovlivnit, kdy nade mnou převezme Lawson kontrolu. Otec mi však, nejspíše pro svůj lepší pocit, začal aspoň posílat peníze. A málo jich nebylo. Snažil si mě snad koupit? Za těch pár týdnů jsem se poměrně změnil a emoce začal potlačovat. Nechtěl jsem se na nikoho vázat, což byl možná další důvod, proč jsem se nevrátil. Otec však ve své snaze nikdy nepolevil a peníze mi chodily na účet stále. Ačkoli jsem o jeho pomoc nestál, v tu dobu jsem ještě jiný zdroj neměl, a tak jsem se aspoň mohl ubytovat v hotelu, který nestál příliš mnoho. Vystřídal jsem jich za tu dobu hned několik, protože mě to nikde nebavilo moc dlouho. Další podstatná část mého života přišla v den, kdy jsem poprvé poznal jí. Také už si nepamatuji, jak přesně jsme se poznali, ale v tu dobu jsem coural opravdu často po barech, užíval si a hodně pil, nejspíše právě tam jsme poprvé prohodili pár slov. A světe div se, měl jsem pocit, že ona mi opravdu rozumí. Nezáleželo na tom, jak podivínský, málomluvný jsem byl, s ní to nebylo překážkou – dokázala mě vždycky rozpovídat, zlepšit mi náladu, hnala mě prostě vpřed. Zamiloval jsem se. Poprvé v životě. Přesto jsem však nedokázal zapomenout na svůj problém, který se semnou táhnul. Lawson jako kdyby mi vždycky našeptával „jsem tu, dávej si pozor…“ Nejspíše jsem byl paranoidní, ale opravdu jsem se bál. Ale ona? Jednoduše mi řekla, že se nebojí, že prý jí nemůžu ublížit. Nerozuměl jsem tomu. Ale vysvětlení přišlo rychle. Nikdy jsem nevěřil na nadpřirozeno. Upíři, vlkodlaci, draci či elfové? To všechno pro mě existovalo jen v knížkách, byl jsem zatvrzelý realista a odmítal věřit v cokoliv, co jsem nemohl vidět. Ona ale můj pohled na svět dokonale změnila. Když mi řekla, že je upírka, zacházela přitom do detailů a vše mi pečlivě vysvětlovala. Díky pozastavenému stárnutí bylo vše jasné – pokud s ní chci zůstat, musím být jako ona. „Takže si to přeješ?“ zeptala se Grace naposledy, s otázkou v očích. Na ty nádherné oči nikdy nezapomenu. „Udělám to proto, abych mohl být s tebou. Navždy. Ty mě nikdy neopustíš, že ne?“ Namísto odpovědi se jen začervenala a vstala. Nakonec kývla hlavou a objala mě. Ten den se změnil můj život, velmi zásadně. ,,Pro lásku lidé netrpí. Trpí pro pocit vlastnictví, který je opakem lásky.“ Bylo to jako žít v jakémsi krásném snu, ale člověk se z něj jednou musí probudit. Ačkoli jsem se kvůli Grace zásadně změnil a žil jsem s ní poměrně dlouhou dobu, za kterou jsme si mohli svobodně užívat života, nakonec mě i ona zradila. Opustila mě. Tuhle zradu jsem ale nesl asi nejhůře, protože pro mě byla vším. Možná jsem se na ní až moc fixoval. Bral jí jako samozřejmost. Přivlastňoval si jí… a to se mi vymstilo. Když si za mě tenkrát našla náhradu, prostě mi to jen oznámila. Asi jako když někomu říkáte, že jste vyměnili starý stůl za nový. Jestli v tom byla nějaká lítost, nejspíše byla jen hraná, já jí neviděl. A nezáleželo už na tom, že jsem se kvůli ní vzdal lidského života, ona mě i tak opustila a já jí za to začal nenávidět. Začal jsem znovu cestovat, objevovat nová místa. Peněz jsem si sehnal dost – byl jsem dostatečně chytrý na to, abych si vydělal a vlastně nehnul prstem. Ať už díky hazardu nebo všemožným podvodům, občas i krádežím… S vědomím, že tenhle život, který mi přišel být k smíchu, nikdy neskončí (anebo až za opravdu mnoho let) jsem se musel prodírat nekonečným časem. Zemřeli mi přátele, bližní, rodina. Nové přátele jsem nehledal, na rodinu se snažil (neúspěšně) zapomenout. Tohle je můj příběh. Není nikterak šťastný, ale ještě nedošel ke svému konci. Kdo ví, jak se ještě vyvrbí… možná můj příchod do Shadowhillu něco změní. Přišel jsem do toho města vlastně jen shodou náhod. Netušil jsem tedy, že je zde plno upírů a dokonce vlkodlaků. Ačkoli jsem věděl o jejich existenci, nikdy jsem se s jiným vlkodlakem nesetkal. Ani jsem tedy netušil, jaká zajímavá poznání mě zde čekají. A to jsem si myslel, že mě už nic nemůže překvapit. HERNÍ HISTORIE: Co jsem přišel do Shadowhillu, potkal jsem mnoho lidí, upírů a dokonce i vlkodlaků, ovšem první vzpomínka, která mi utkvěla v paměti jako ne zrovna příjemná, byla smrt vlkodlaka, které jsem přihlížel. Nepamatuji si jeho jméno a vlastně ani tvář, ale nikdy nezapomenu na ty nekonečné výkřiky bolesti, jak se jeho tělo měnilo na vlkodlaka a zase zpátky. Na muka, která jsem viděl v jeho očích a úlevu, jakmile bylo po všem. Pamatuji si také pach krve. Tak nezaměnitelný. Ačkoli řešení mohlo být prosté, nemohl jsem ho opustit, neboť jsem na něm tenkrát viděl strach. Strach z toho, že zemře, a že zemře sám. Žádal mě, abych s ním zůstal a já tak učinil. S vědomím, že pro něj nemůžu nic udělat, jsem při něm stál až dokonce – přesto, že jsem ho viděl poprvé v životě. A také naposledy. Z celé této nepříjemné situace jsem se nějakou dobu vzpamatovával, ale pomohla mi k tomu Lotte. Celým jménem Vivian L. Allaure, která byla jedna z prvních, kterou jsem měl tu čest poznat. Dokonce se neplánovaně dozvěděla také o mé rozdvojené osobnosti, čímž byla na jednu dobu jediná v Shadowhillu, kdo o této nepříjemnosti věděl. Ačkoli tvrdila, že jí to nevadí, začal jsem se jí pro jistotu stranit a už je to opravdu dlouho, co jsem jí viděl naposledy. Bohužel nemám v plánu na tom něco měnit, pro její vlastní dobro. Další důležitý zlom v mém životě zde nastal, když se vrátila Grace. Viděl jsem jí poprvé po několika letech a samozřejmě to se mnou dost zamávalo. Řekli jsme si toho hodně, dozvěděl jsem se věci, které jsem do teď netušil a její chování vůči mě z jisté části pochopil, ovšem… stále mezi námi byla jakási neviditelná stěna. Těžko říct, zda někdy zmizí, každopádně… ačkoli ve mne vířilo dost emocí, nakonec jsem byl rád, že jí vidím živou a zdravou. Ačkoli mi hodně ublížila, pořád mi na ní velmi záleželo, tudíž její návrat pro mě byl určitou úlevou na duši. Stalo se toho ještě daleko víc, potkal jsem muže stejné národnosti jako já, dozvěděl jsem se toho dost o vlkodlacích, dokonce i o upírech a lidské, pochybné povaze. Poznal jsem také Dianu Johnson. Mezi námi se časem vyvinul dost podivný, řekněme, že sourozenecký vztah a dokonce se ke mně na nějakou dobu i nastěhovala. Zjistil jsem, že Shadowhill mi může hodně nabídnout, co se zkušeností týče. A zjistil jsem, že mi tohle město doopravdy jakýmsi způsobem vyhovuje. Takže… co bude dál? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DOVEDNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • SÍLA: 90% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • RYCHLOST: 95% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • VYTRVALOST: 55% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • OBRATNOST: 30% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| MAGIE: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
VODA 100%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
LED 79%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
OBRANA 35%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| INVENTÁŘ: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Diamant: 0 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Smaragd: 1 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Safír: 9 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Perla: 8 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Rudé semínko - nezasazené  ERAXA | Tuhle rostlinku není těžké najít, roste skoro na každém rohu. Je poměrně malinká, ale vždy kvete ve větším množství. Její vůně není moc výrazná, ovšem to samé se nedá říct o chuti – ta je vynikající. Chutná všem a to bez výjimky, jelikož její chuť se mění dle toho, kdo jí zrovna pojídá. Také se z ní dá udělat čaj, to jsou její účinky potom ještě silnější. Eraxa způsobuje pocit nekontrolovatelného štěstí, při velkém množství si můžete připadat jako opilí. Účinky sice do pár hodin odezní, Eraxa je ovšem silně návyková a při častém požívání můžete přijít trvalá otupělost. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.