Maverick Svendsen -

(vzkazy posílejte na jméno: Maverick)

FACECLAIM: maloch - Jackson Robert Scott, dospělý - Froy Gutierrez
BYDLENÍ: DOMEK | MAZLÍČEK: Bailey
Další postavy: Killian, Chloe, Brianna, Gabryjel

JMÉNO, PŘÍJMENÍ:

Maverick Svendsen

POHLAVÍ:

muž

DATUM NAROZENÍ:

10. 10. 2017 (stárne)

RASA:

upír

ZAMĚSTNÁNÍ:

dítě/student/později doplním

PARTNERKA:

nezadaný

RODINA:

Matka - Sofia Romero
Narozena 5. 6. 1930, upír

Otec - Julien Svendsen
Narozen 23. 10. 1902, truhlář, upír

Nevlastní sestra - Lorelei Huxley
Narozena 1. 6. 2007, studentka, člověk

ZAJÍMAVOSTI:

♦ má na nose záplavu jasných pih, které nesnáší
♦ trpí syndromem "Evil twin" - má v hlavě své dvojče Simona, který ho čas od času terorizuje

♦ miluje surfování
♦ je to adrenalinový freak
♦ rád dělá pokusy a vynalézá nové věci
♦ nikdy nepohrdne naučením se něčeho nového

VÝŠKA:

Vysoký (186 cm)

FYZICKÁ STAVBA:

štíhlý, osvalený

INFO O RODIČÍCH:

Jeho matka Sofie Romero pochází z Brazílie. Její životní příběh je poměrně tragický. V osmnácti letech se z ní stala modelka a Sofia se tak ocitla na výsluní. Avšak, jednoho osudového dne přišel její pád. Byla znásilněná ve špinavé uličce a pak pohozen jako nějaký odpad. Sofia se z toho dostala, ale zjistila, že otěhotněla. Její odporný otec ji donutil jít na potrat a Sofia pak ze zoufalství a zlosti zabila onoho muže, co jí znásilnil. Z toho důvodu musela do vězení, kde strávila čtyři roky. Později se nechala přeměnit na upíra a užívala si života. Život se jí obrátil na ruby, když poznala Juliena. Julien Svendsen pochází z Norska a je nejmladší z šesti sourozenců. Později se vyučil truhlářem a následovně pracoval u firmy Madhus. To také vedlo k tomu, že si tam poznal svou první ženu a roku 1927 se vzali. O několik let později jeho žena zemřela a Julien se stal upírem. Julien se se ztrátou ženy vyrovnával tak dlouho až se mu nakonec objevila v hlavě jako přízrak, který ho pravděpodobně bude pronásledovat až do smrti. Ovšem, též se mu život obrátil o sto šedesát stupňů, když poznal Sofii. Jednoho večera, když toho oba měli pokrk, zamířili do Shadowhillského baru na skleničku. Dali se do řeči a bylo jasné, že si také padly do oka. Sofii imponovalo to, že si z ní hned nesedl na zadek a Julienovi, že se ho snažila dostat stůj, co stůj. Ten večer nebyl zrovna dvakrát růžový. Spíš jako by se ocitli na bitevním poli. Uštěpačné poznámky, koketování, narážky, ostrá slova... Ke konci večera však spolu skončili v lese, kde se odehrávalo jejich první dostaveníčko. Nějakou dobu se stýkali, ale oba dva se tak nějak nemohli vystát. Ale jak se říká - co se škádlívá, to se rádo mívá... A pak jí jednoho večera Julien oznámil, že jí miluje. Sofie si to nechtěla přiznat, ale milovala ho taktéž. No a pak nastal ten happy end, kdy se dali dohromady.

POVAHA:

Mave je velice přátelský a otevřený typ, nestranní se společnosti a je pro jakoukoliv zábavu. Myslí si, že má skvělý smysl pro humor. Ale některé věci můžou přijít vtipné pouze jemu. Vlastně je to tak skoro pořád, což ho někdy dostává do komických situací, z kterých však dokáže hravě vybruslit nějakým tím dalším vtípkem na svůj účet. Jeho komentáře k některým věcem a hlavně vážným tématům se můžou zdát až nemístné, ale to mu nikdy nezabránilo se o ně s ostatními podělit. Aneb, co na srdci to na jazyku. Obvykle, to co vypustí z úst, osciluje mezi sarkasmem a ironií. Někdy si však není tak zcela jist, jestli to myslel krutě upřímně a nebo to byla první věc, co napadla jeho zákeřné dvojče či jeho demoralizovaný mozek. Když se pro něco nadchne, jde potom jak šílený. Dokáže se zapálit snad pro cokoliv. Nemá problém skočit bungee jumping z dvou set metrové plošiny, potápět se se žraloky či si jen tak vylézt na skálu bez všech těch prkotin, co jsou k tomu potřeba. Není to tím, že by si nevážil života nebo byl lehkovážný, ba právě naopak. Byl zkrátka zastáncem toho, že život se má žít naplno ať už bude trvat jakkoliv dlouho a také toho, že vyzkoušet se má vše. Je rád středem pozornosti, a proto mu není proti srsti udělat ze sebe blbečka, aby se ostatní zasmáli jeho neochvějnému humoru. Jeho rodina je poměrně bohatá, ale na jeho chování to nic nezměnilo. Mnohem raději si vydělá své vlastní peníze, které pak utratí za nějakou kravinu, která ho právě zaujala, než aby o ně musel prosit rodiče. Nemá problém sdělit svůj názor a stát si pevně za ním. Klidně Vám podá tisíc pádných argumentů, aby si prosadil to svoje, avšak dokáže uznat svou chybu a ustoupit pokud ho dokážete přesvědčit, že to vy máte pravdu. Nemá rád násilí a proto to není žádný ranař, raději vše v klidu vyřeší použitím pádných slov. Avšak někdy, když mu do mysli pronikne jeho dvojče Simon, může se k Vám chovat naprosto jinak, odtažitě, podle a všechny ty zlé vlastnosti, kterými Simon vládne. Když už se z nějakého důvodu stane, že je Maverick nervózní (což se mu někdy sem tam stane v dámské společnosti), aby to takzvaně "zamaskoval", mluví páté přes deváté, což je jasný signál nervózy, a to jen proto, aby nenastalo to trapné ticho, které tak nesnáší. Je to zkrátka další mladý pošuk, který se stále učí, co to vlastně život je a snaží se ho žít a né jen přežívat.

Optimista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Pesimista	▬▬	Realista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Snílek
Energický	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Líný	▬▬	Hodný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zlý
Společenský	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Samotář	▬▬	Chytrý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Hloupý
Extrovert	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Introvert	▬▬	Upřímný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Ulhaný
Skromný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Chamtivý	▬▬	Ochotný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Sobecký
Statečný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zbabělý	▬▬	Důvěřivý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nedůvěřivý
Ústupný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Tvrdohlavý	▬▬	Sebejistý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nejistý

ŽIVOTOPIS:

Dne 10. října 2017, kdy byl ten největší slejvák, co kdy kdo zažil, se narodil chlapeček jménem Maverick Svendsen v Shadowhillské nemocnici Sofii Romero a Julienovi Svendsenovi. Jeho křik se nesl na míle daleko a oba rodiče se pyšnili štěstím. Ale to ještě netušili, jaká tragická událost nastala po jeho zrození. V maminčině bříšku bylo totiž ještě jedno děťátko, které se bohužel narodilo mrtvé. Tahle skutečnost způsobila to, že se v Maverickově vědomí objevila další osoba. Ano, někteří z Vás už tuší... Jednalo se o jeho jednovaječného bratr Simona, který o sobě nedal vědět až do předškolního věku. Simon a Maverick byli zcela povahově odlišní. Avšak, ze začátku se Simon choval hezky a Maverick ho měl rád a dalo by se říct, že Simon svým zvráceným způsobem rovněž. Aspoň měl nějakou možnost komunikovat se svým mrtvím bratrem leč poměrně podivným způsobem. Postupem času se ze Simona stal někdo, kdo byl zákeřně podlý a až nesourodě jiný a Maverick se ho začínal pomalu, ale jistě bát. Jako by mu snad záviděl to, že Mave opravdu žije a on nikoli. Jak se lidově říká - jablko nepadá daleko od stromu, ale pro Mavericka to tak úplně neplatilo. Maverick musel padnout, co nejdále to šlo. Zdědil jen pár předností po svém otci a matce. Například bledě modré oči své matky, které byly jako malé kousky ledu, třpytivé, jako zmrzlé drahokamy. Po otci pak jasnou záplavu pih na obličeji a lehce nazrzlé vlasy. Tím to, ale končilo.

Dne 10. října 2017, kdy byl ten největší slejvák, co kdy kdo zažil, se narodil chlapeček jménem Maverick Svendsen v Shadowhillské nemocnici Sofii Romero a Julienovi Svendsenovi. Jeho křik se nesl na míle daleko a oba rodiče se pyšnili štěstím. Ale to ještě netušili, jaká tragická událost nastala po jeho zrození. V maminčině bříšku bylo totiž ještě jedno děťátko, které se bohužel narodilo mrtvé. Tahle skutečnost způsobila to, že se v Maverickově vědomí objevila další osoba. Ano, někteří z vás už tuší... Jednalo se o jeho jednovaječného bratra Simona, který o sobě nedal vědět až do předškolního věku. Simon a Maverick byli zcela povahově odlišní. Avšak, ze začátku se Simon choval hezky a Maverick ho měl rád a dalo by se říct, že Simon svým zvráceným způsobem rovněž. Aspoň měl nějakou možnost komunikovat se svým mrtvím bratrem leč poměrně podivným způsobem. Postupem času se ze Simona stal někdo, kdo byl zákeřně podlý a až nesourodě jiný a Maverick se ho začínal pomalu, ale jistě bát. Jako by mu snad záviděl to, že Mave opravdu žije a on nikoli. Jak se lidově říká - jablko nepadá daleko od stromu, ale pro Mavericka to tak úplně neplatilo. Maverick musel padnout, co nejdále to šlo. Zdědil jen pár předností po svém otci a matce. Například bledě modré oči své matky, které byly třpytivé, jako zmrzlé drahokamy. Po otci pak jasnou záplavu pih na obličeji a lehce nazrzlé vlasy. Tím to, ale končilo.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

DENÍK MAVERICKA SVENDSENA

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZAN!
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
HEJ, KÁMO, OPRAVDU SI TO ROZMYSLI!
JESTLIŽE, SI TO ŠIFROVÁNÍ PROLOMIL, TAK SI TO TEDA PŘEČTI, PROTOŽE BUDEŠ STEJNEJ GEEK JAKO JÁ!
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
DATUM: 20/12/17 ČAS: 18:26:57

Dnes jsme se přestěhovali do novýho domu, což byla pěkná pruda. Tahat všechny ty krabice a krámy do druhýho patra byla celkem makačka. Jakožto správný puberťák jsem si u toho neodpustil dělal scény. Navíc, ten mámin starej dům se mi líbil, tak proč jsme se museli stěhovat jinam? Dobře, znělo logicky, že potřebujeme něco většího, když nás najednou bylo tolik, ale já měl svůj pokoj vopravdu rád. Obzvlášť svý terárium s bleším cirkusem, kterej mě máma nutila vyhodit, že prej nic takového ve svým novým domě nestrpí. Koupil jsem ho na ebay od jednoho chlápka, kterej celej život nedělal nic jinýho, než že trénoval blechy. Dost brzo na to umřely, byly to přece blechy, ale než k tomu došlo, předvedly mi spoustu úžasnejch salt. Nakonec tedy máma vyhrála a já je vyhodil do popelnice. Chtěl jsem si udělat pokoj na půdě, ale to mi táta zatrh, prej aby mě měl pod dohledem. Tsss, jako by to snad bylo nutný. Stejně v mým plánu bylo si tam zřídit tajnou laboratoř. Dobře, zas tak moc tajný to nebude, když bude pod střechou rodičů, ale to bylo vedlejší… Vybral jsem si tedy pokoj ve druhém patře, blízko ke schodům od půdy (a dost daleko od rodičů), abych se tam, když bude potřeba, dostal co nejrychlejc. To, co se mi líbilo na novým baráku bylo to, že byl celý ze dřeva. Což bylo příhodný, protože přírodu mám rád. Vyžívám se ve zkoumání brouků a všechnu tu havěť jak by je nazvala máma. Celkově by se dalo říct, že jsem jinej. Co se taky dalo očekávat, když se stále učím doma. Většinu času trávím buď venku, na wikipedii, ponořen v knížkách nebo vymejšlením novejch projektů. No a taky se slečnou Buvierovou, která byla i nadále mojí domácí učitelkou a plnila mou hlavu svými moudry a příslovími. Třeba včera, Když jsme se zrovna snažil udělat jeden projekt, kterej mě vůbec nebavil, čímž bylo jasné, že mi to moc nešlo, mě slečna Buvierová zpražila pohledem a řekla – abys nevylil vaničku i s dítětem... Tím mi dala dostatečně najevo jak jsem neschopnej. Jenomže zase jindy říkala, jak jsem geniální. Někdy mi přišlo, že sama nevěděla, co si o mě má myslet…

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
DATUM: 12/01/18 ČAS: 22/42/59

Včera mě napadla skvělá myšlenka na nový projekt [teda aspoň mně to přišlo skvělý], když jsem zašel do knihovny a přečet si báji o Ikarosovi. No, jasně, že jsem to musel vyzkoušet. Postavil jsem křídla, přesně podle plánů, které nakreslil Leonardo da Vinci [na netu seženete opravdu všechno]. Ukázalo se, že když skáčete ze střechy garáže, plátěná křídla z balzového dřeva podle renesančního návrhu moc nefungují. Zlomil jsem si ruku. A to byl konec projektu Ikaros. Rodičům se ulevilo, ale dostal jsem zaracha. Kdyby mě náhodou napadla zase další kravina, abych věděl, co mě čeká. Jenže tím mé vylomeniny ani zdaleka nekončily. Tak například, když mi bylo třináct jsem se společně se Simonem [tak se jmenuje hlas v mé hlavě, tvrdí, že je můj bratr o něm se zmíním později] rozhodli, že vytvoříme něco skvělýho. Ukradli jsme mámě auto a jeli jsme dvě stě kilometrů daleko, jen abychom mohli koupit správný peří pro výrobu vycpanýho falešnýho lva. Tomu týpkovi jsme zaplatili v keši, vrátili se na dálnici a jeli domů, kde už nás u vjezdu čekala máma s tátou. V kufru auta jsme přivezli mrtvolu zmraženýho krocana spolu se supími pařáty a velkou plechovkou superlepidla. Když jsme ho otevřeli mámin a tátův pohled byl k nezaplacení. Asi nemusím říkat, že zaracha bylo o hodně delší. Táta se otočil na mámu a řekl jí, že až budu větší, buď mě naverbuje CIA, nebo se vydám na dráhu zločinu. Jak to dopadne to zatím nikdo neví. Jako by to nebylo fuk. No a teď zpátky ke Simonovi. Zjistil jsem, že jsem měl nenarozené dvojče. Máma neví, že o tom vím a ani jí to neřeknu. Abych to uvedl na správnou míru, byl jsem totálně překvapenej a nasranej, co vám budu povídat. Nikdo mi o tom nic neřek a já se cítil podvedenej! Musel jsem na to přijít sám, zrovna když jsem něco hledal v mámině stole a tohle na mě vypadlo. Nějakej lékařskej spis. No a pak mi došlo, že Simon osídluje moji hlavu. Nic velkýho a naprosto normálního... haha. Během prvních pár týdnů, co jsem to zjistil jsem přečetl všechno, co jsem našel o dvojčatech a o úmrtí v rodině. Zvlášť ta dvojčata byla zajímavá. Abyste to pochopili, když člověku v jakémkoliv věku umře dvojče, je to, jako by ztratil kus sebe. I lidi, kteří nevědí, že pocházejí z dvojčat, protože jejich bratr nebo sestra zemřeli v lůně nebo žili od narození odděleně, trpí celý život pocity odloučení a smutku, jako kdyby nemohli najít svoji ztracenou polovičku. Takže je to vlastně taková vomluva, proč jsem tak divnej. Pročet jsem hromadu lékařskejch časopisů. Je fascinující, co všechno dokáže člověk pochopit, když má správnou motivaci. Sehnal jsem si články datované až do šestnáctého století. Kdyby po mně třeba někdo chtěl, abych mu znázornil mozek, klidně bych to sved. Dokonce bych to dokázal i poslepu. Vím, že něčím podobným trpí táta, ale nikde jsem nenašel, že by to bylo dědičné. Sám jsem si pak určil diagnózu, kterou jsem však po čase vyvrátil. A nakonec jsem usoudil, že o tom nikomu neřeknu a svůj zkažený mozek si nechám jen pro sebe. Simon souhlasil…

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
DATUM: 08/03/18 ČAS: 23/48/59

Patnáctý narozeniny nebyly vo nic lepší. Pořád jsem to byl já. Pořád jsem vyváděl spoustu šíleností, který štvali jak mámu, tak tátu. Dokonce i paní Buvierová řekla, že patřím, a teď cituji - do klece s paviány. Nemoh jsem jí to zazlívat, nikomu z nich. Jenže jsem si nemoh pomoct. Moje výzkumy se stupňovaly a já byl čím dál víc odvázanější. Tentokrát jsem chtěl vyrobit něco, co by pomohlo stimulovat lidský mozek, aby využil více mozkový kapacity. No, asi jsem to neměl dělat, celá laboratoř mi vybouchla před nosem a všechno bylo červený vod těch zatracenejch kapslí. Jak já, tak stěny a všechno kolem. Dokonce i máma, ale ta byla vzteky. Haha. Tentokrát jsem dostal zaracha na měsíc. Jednoho dne, když jsem se zrovna díval na dokument o obřích velrybách mě jen tak zčista jasna napadlo, že bych se chtěl naučit surfovat. Táta byl nadšený, když jsem mu to sdělil. Konečně něco normálního. Souhlasil, protože jakožto upír jsem se nemohl utopit, a tak to jako bylo prej celkem bezpečný. Jenže asi nepomyslel na žraloky, tak jsem mu teda řekl, že nepomyslel na žraloky a on mi zase sdělil, že je dobrý bojovník, že v případně nouze toho gigantickýho žraloka prostě probodne. Je super mít tátu bojovníka, který si kvůli vám troufne i na gigantickýho žraloka. No, a tak jsme to šli na druhý den na pláž vyzkoušet. Ještě večer jsem shlédl snad dvacet videí o tom jak, správně surfovat, a přečet nějaký ten manuál. Takže je vám asi jasný, že jsem vůbec nespal. Což nevadilo, nepotřeboval jsem to. Spal jsem tak čtyři hodiny denně, zbytek dne jsem se věnoval svým věcem. No, musím říct, že to nebylo tak snadný jak to na první pohled vypadalo. Tolikrát jsem se rozsekal nebo se odřel o šutr, že jsem to přestal počítat. Taky jsem si všiml táty, jak na mě ustaraně čučí a sem tam se smál pod fousy, protože to muselo být fakt vtipný jak jsem se furt nemotorně snažil a plácal sebou ve vodě. Na konci dne se mi podařilo párkrát sjet vlnu a nemohl jsem být pyšnější! Ani nevím, co jsem si na tom tak zamiloval. Ale měl jsem jasno, stanu se profesionálním surfařem.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
DATUM: 11/04/18 ČAS: 19/33/09

Před třemi týdny jsem oslavil šestnácté narozeniny. Jako by na tom snad záleželo. Neuplynul ani rok a už jsem tak starej. To je nevýhoda být upírem, stárnete příliš rychle aniž byste chtěli. Moje tělo se změnilo, já se změnil, a byl jsem z toho celej rozhozenej. Vytáhl jsem se jako by mě někdo natáhl na skřipec a táhl a táhl. Najednou jsem měl skoro sto devadesát cenťáků, což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou ne. Teď už třeba nemůžu pracovat jako kominík, protože bych se tam nevlezl... Haha. Můj hlas byl o něco hlubší, jako by ten skřivan, který tam zřejmě po celou tu dobu hnízdil, zmizel. Moje ramena se rozšířila, že jsem měl teď po stavu do tvaru V. Kupodivu mi narostl i nějakej ten sval (ovšem, žádná korba ze mě nebyla, to zas ne). Holky po mně divně pokukovaly, jako by mě chtěly sežrat zaživa, a já tomu vůbec nerozuměl. Proč se na mě tak koukaj? Dokonce mi na bradě začalo růst pár vousů. Lo si dělala srandu, že bych je neměl nazývat vousy, ale chmýřím. Čímž si od mě vysloužila pořádnýho políčka do temene. Od teď už prej zůstanu stejný, a tak mi nic nebránilo v nástupu na střední školu. Ve škole mě měli za podivína. Sexy podivín, jak jsem jednou zaslechl holky, když jsem vycházel ze třídy. Nevím, co bylo podivného na tom, že mě zajímali jiné věci, než je. Jednou jsem zase zaslechl kluky, jak se o mně ve volné hodině baví - Maverick Svendsen mě tak znechucuje. Co ten všechno neví? Musí mít úplně zmutovanou paměť. To se prostě nedá omluvit. Pan dokonalý... Jenže já nebyl dokonalý. Občas jsem dělal některý věci, jen protože jsem moh. Co bylo špatnýho na tom chtít nacpat do svého mozku co nejvíc informací? Nezajímali mě žádný párty a podobně. Na střední jsem jen zabíjel čas. Měl jsem totiž plán. Prolézám jen stěží, protože tvrdím, že chci něco dokázat. Učitelé věděli, jak jsem nadaný, všechny jsem je šíleně frustroval, protože jsem nepracoval tak, jak jsem moh, proste jsem se na ně jen prázdně podíval a vyhrál jsem. Neměli nejmenší páru proč to dělám. Měl jsem v plánu odmaturovat jako nejhorší ze třídy a pak ovládnout celý svět. Což se bude do mé biografie, které nakonec nevyhnutelně vzniknou, hodit. Haha. Dobře, možná jsem byl pošetilý, ale to mi bylo vážně jedno. Aspoň nějaký sen jsem měl. Dneska jsem vstával brzy. Ostatně jako vždycky. Spánek byl zbytečnej. Poslední dobou mě začaly fascinovat hvězdy. A tak, když mi dal táta teleskop jen tak, asi nemusím říkat, že jsem radostí skákal do vzduchu a pobíhal po pokoji jako kdyby mě honil roj včel až jsem si skopl zatracený malíček o dveře. Pak jsem tam poskakoval jako pako na jedné noze, ale byl jsem šťastný pako. Už jsem se nemohl dočkat večera až ten novej teleskop vyzkouším. Souhvězdí a podobný věci jsem měl tak nějak naštudovaný, tak jsem byl zvědavej jestli mi to půjde tak dobře i v praxi. No a ten den jsem poznal Lenu…

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
DATUM: 129/04/18 ČAS: 23/59/20

Poslední týdny byly dost hektický, nejen, že se mi podařilo zůstat po škole, ale taky se mi podařilo si vykoledovat týdenního zaracha. Vážně mi nejde do hlavy, co jsem tak strašnýho proved, že to skončilo takhle! Podle mě, to bylo dost ukvapený rozhodnutí! Být dospívající teenager je fakt votravný. Jasně, mohl jsem dát mámě vědět, že budu spát v tom starým zbořeništi u hřbitova, ale vybil se mi mobil a elektřina tam nebyla! Myslel jsem si, že na tohle jsem už dost starej, ale očividně ne, zaracha se dávaj i když je vám sedmnáct, protože prej bydlíte pod jejich střechou a stále vás živí. (Dobře, na tom něco bylo, ale na hlas bych to nikdy nepřiznal). Taky jsem možná nemusel říkat to co jsem řek. Ale jak by řekla slečna Buvierová - co na srdci to na jazyku. Když jsem teda na druhej den došel domů, divil jsem se, že máma ještě nezavolala FBI! Celá rozlícená se na mě vobořila kde, že jsem to, a teď cituji - do prdele byl? Tak jsem jí to slušně řek. Ten pohled stál rozhodně za to. Měl jsem si ho vyfotit, ale určitě by to dopadlo hůř, tak jsem ji ujistil, že o nic nešlo. „O nic nejde? O nic nejde?“ Zajíkala se Sofia, „Jak to vůbec můžeš říct? Víš, jak moc jsem se o tebe bála? Jak moc se o tebe bál tvůj otec?“ „Jo, určitě si nabrečel do PowerPointu.“ Ta slova ze mě vyletěla dřív, než jsem se stih zamyslet. Máma se sykavě nadechla a řekla, že mám zaracha. Nechápejte mě špatně, tátu jsem měl rád, ale skoro doma nebyl. Jen jsem na to pokrčil rameny a odebral se nahoru. Stejně jsem nic jiného na práci neměl. A aspoň jsem se moh věnovat svému novému projektu. Zrovna dnes (když mi konečně pominulo týdenní zaracha), jsem dokončil svou mobilní aplikaci pro pozorování neobvyklých jevů. Tudíž jsem teď vlastníkem aplikace sledující anomálie na obloze. Prostě jen namířím telefon do místa, kde jsem viděl cokoliv zvláštního, třeba divné mraky, světlo, bouřku, která přišla z ničeho nic, a ta aplikace si vytáhne souřadnice a podívá se do informací ze satelitů, na jejichž základně odhadne v daném místě hustotu vzduchu, vlhkost, kondenzaci nebo cokoli si přejete. A navíc se ještě podívá, jestli někdo někde nenahlásil něco podobného! Šprt uvnitř mě byl nadšením bez sebe. Mohlo by ještě něco, co kdy uslyším, znít víc cool? Svět je někdy úžasné místo. No a kvůli tomu jsem dnes v podvečer vyrazil do parku. Byl to totiž jenom prototyp a musel jsem zjistit, jestli to vopravdu funguje. První namíření vyšlo přesně. Měl jsem takovou radost, že jsem musel zakřičet svůj oblíbený výraz - „Hula hupr!“ Tuhle zkomoleninu jsem vymyslel, když mi byly čtyři roky. Máma mě dychtivě informovala, že takto jsem označoval všechno, co mě nadchlo. V tom věku jsem si vymýšlel spoustu slov a frází, ale tahle připadala všem nejvydařenější a líbila se jim nejvíc. Zrovna, když jsem byl v tom svém pokřiku se zakloněnou hlavou a poskakoval na jedné noze, někoho jsem sejmul. (Anebo někdo sejmul mě!). A takhle jsem poznal Erin…

DOVEDNOSTI:

• SÍLA: 95 %