Immanuel Hinrich Holzknecht
| JMÉNO, PŘÍJMENÍ: | Immanuel Hinrich Holzknecht | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POHLAVÍ: | muž | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DATUM NAROZENÍ: | 26. 7. 1919 (věk zastaven na 35) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RASA: | vlkodlak | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAMĚSTNÁNÍ: | Výkonný manažer autosalonu Vivian Allaire | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| PARTNERKA: | nezadaný | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAJÍMAVOSTI: |
- spává ve své vlčí podobě, pokud mu to situace dovoluje - na levé klíční kosti má vytetovány číslice 00021 - na levé straně hrudi a na levé paži má celkem tři slabé válečné jizvy po kulkách - umí hrát na klavír a poměrně obstojně zpívat - ovládá plynule němčinu, angličtinu, ruštinu a nizozemštinu - po částech sepisuje svůj životopis, který má ale být pro potřeby výhradně jeho a nikomu o něm zatím neříká. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VÝŠKA: | Střední (160-180cm) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| FYZICKÁ STAVBA: | Průměrný, normální | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VZHLED: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Po vzhledové stránce není Immanuel nijak zvlášť zajímavý člověk, tedy, vlkodlak. Výškou zapadá do takového toho zlatého mužského průměru a svaly bychom na něm také našli, kulturistickou postavou se však nepyšní, to ne. Trochu delší, hnědé vlasy má nejčastěji sčesané tak nějak na stranu a co se tváří týče, momentálně je pokrývají vousy stejné barvy jako vlasy. A není divu, že si tu změť chlupů na svém obličeji nechává, kdyby si je oholil, vypadal by totiž asi jako dvacetiletý holobrádek. A tato léta už si prožil opravdu, opravdu dávno a vracet se k nim zrovna dvakrát nechce. Také už za svůj život vyzkoušel i nějaký ten knírek, ale v dnešní době si ho nechat opět narůst nehodlá, pokud se nebude chtít stát například pornohvězdou. Co se oblečení týče, nejčastěji je možné ho zastihnout v tlumených tmavých barvách jako jsou černá, šedá a modrá a to ať už v podobě obyčejného trička, kalhot, košil, nebo v chladnějších obdobích i v podobě nějakých těch svetrů. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POVAHA: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Za těch let, co už je tento vlkodlak na světě, si prošel mnoha obdobími a snad skoro z každého z nich mu vždy něco zůstalo až do jeho nynějších dní. Za jeho nejvýraznější povahový rys by se dala považovat jeho přímočarost. Minimálně co se vážných záležitostí týče, nikdy se nezdráhá vyjádřit svůj názor, i kdyby s ním snad neměl souhlasit jediný další člověk na celém širém světě, a stát si za ním, někdy možná až příliš tvrdě. Často to tak může působit urážlivě, ale to obvykle nebývá jeho záměr, alespoň ne ten prvotní ani hlavní. Pokud se ovšem jedná o situaci čistě banálně konverzační, dokáže komunikovat i ve slovních hříčkách, ironii, nebo jiných podobných metodách, které jsou jinak jeho vážnému a tvrdému já cizí.
V obvyklých situacích působí přátelsky, ovšem trochu bystřejší člověk může vycítit, že k tělu si jen tak někoho nepustí a vždy za všemi jeho slovy bude nějaké větší tajemno, větší příběh. Není to přímo tak, že by svou pravou podstatu všem záměrně tajil, ale trvalo by velmi dlouho, než by svůj životní příběh vypověděl a také by se našla nejspíš jen hrstka lidí, kteří by ho pochopili. Vlastně v životě potkal jen jednoho takového člověka. A ten už nějakou tu dobu do jeho života nepatří. Co se takových žen a milostného života s nimi týče, je spíše spontánního rázu. Bere je tak, že tu jsou a budou, jsou to bytosti jako on, ale zároveň úplně jiné, ale jejich společnost v tom jednom určitém slova smyslu již striktně nevyhledává, ano, dříve často vymetal bary, kluby a kde jaké podniky jen proto, aby měl každý den v posteli jinou, v dnešní době se k tomu všemu staví maximálně tak s nějakou tou nárazovostí, přílišnou nevázaností a částečným flegmatismem. Prostě a jednoduše, když to nějaký čas nevychází, nehroutí se. Svou nepotřebu si vysvětluje snad i tím, že se toho nabažil na několik desítek let dopředu, ale kdo ví, čím to ve skutečnosti může být. Když ale chce, ženu sbalit docela dobře dokáže, zkušenosti má a za nějakého stydlína byste ho označit rozhodně nemohli. Immanuela také není příliš těžké naštvat, cholerik to přímo není, ale například nějaké to, dle jeho názoru stupidní, tvrdošíjné přesvědčení jiné osoby, se kterým se ho daný člověk snaží ztotožnit, ho dokáže někdy opravdu dopálit. Ani jistý typ urážek nebo kritiky na jeho osobu nesnáší příliš dobře, například pokud mu budete vyčítat jeho životní styl, zásady a rozhodnutí, která v minulosto učinil, byť sám ví, že byla špatná, rozhodně se na vás usmívat jako měsíček na hnoji nebude a takový rozezlený vlkodlak asi není něco úplně příjemného. Naopak ale takové posměšky ohledně jeho vzhledu, nebo něčeho podobně banálního bude brát s naprostým klidem, nebo rovnou i humorem, který mu ani v jiných oblastech nechybí. Celkově se rád baví, protože co jiného má v tak dlouhém životě dělat, pro pobavení ať už své, nebo cizí dokáže udělat poměrně mnoho a notoricky známý alkohol by se dal nazvat jeho dobrým kamarádem, i když... bývávalo to horší. Míru udržet dokáže, i když někdy to dělat ani nechce. Často tak chodívá ven za zábavou a rád potkává jak nové, tak již dobře známé lidi. Zároveň ale miluje čas, kdy může být sám a někdy se tak může stát, že není ve svém domě ani nikde jinde hned několik dní k zastižení. To se potom nejčastěji toulá někde v dalekých lesích a provadí všemožné věci jen a pouze ve své vlčí podobě. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ŽIVOTOPIS: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Psal se rok 1919 a již tak poměrně početná rodina Holzknechtových žijících nedaleko Berlína očekávala dalšího potomka. A opravdu, jednoho teplého letního dne přišel na svět v pořadí již třetí chlapeček, pojmenovaný Immanuel. Rodina nebyla ani z těch bohatších, ani z těch chudších. Se svými třemi dětmi prospívala až do okamžiku smrti hlavy rodiny. Bylo to asi dva roky po Immanuelově narození a nedlouho po této smrti se narodil čtvrtý člen rodiny, první holčička. Osamělá a zlomená Gertruda, vdova a matka čtyř dětí, se po problematickém porodu rozhodla na nějakou dobu usadit u svých rodičů na jihu Německa. Immanuel tak strávil čtyři roky na venkově se slepicemi, kravami a jinou farmářskou havětí. Už tehdy se začal projevovat jeho bojový duch. Vždy, když mu babička dala na starost hlídání krav, vzal na sebe uniformu po dědečkovi, která mu plandala ve všech směrech, a vyrazil na pole, rovný jako prkno, štrádujíc si to sem a tam se sveřepým výrazem na tváři. Chtěl být lepší než jeho dělnický otec a často matce těmito slovy lámal srdce. V jeho sedmi letech se Gertruda rozhodla přestěhovat se zpět do centra dění, tentokrát přímo do Berlína, sebrala tak opět všechny své čtyři děti a ze zbylých peněz po manželovi koupila maličký byt v centru. Immanuel byl štěstím bez sebe, že může komandovat opravdové lidi namísto slepic. Podle matky to byl malý diktátor jejich rodiny, dokonce si dokázal podmanit i své dva starší bratry, kterým často naháněl strach. Nebylo tak divu, že jakmile dosáhl patřičného věku, stal se hrdým členem Hitlerjugend, kde byla jeho dosavadní povaha prvotřídně vybroušena, až z něj vyrostl patřičný a nefalšovaný nácek. Pouhý měsíc a pár dní po jeho devatenáctých narozeninách propukla 2. světová válka a bylo víc než jasné, že se jí Immanuel zúčastní. A opravdu, byl jedním z nejodhodlanějších vojáků, hlásil se dobrovolně na jakoukoliv misi a postupně se propracovával z obyčejného vojáka na vyšší a vyšší pozice. Jeho odhodlanost a věrnost Německé říši ho dovedla až tak daleko, že když jednoho dne roku 1942 přišel do jejich tábora neznámý muž a velmi neurčitě a obecně jim poreferoval o jistém vědeckém projektu, na který je potřeba několika dobrovolníků, a po jehož ukončení bude zúčastněným udělena náležitá odměna a uznání samotného Hitlera, neváhal a ač neměl sebemenší ponětí, k čemu se přesně se zavazuje, přihlásil se. Druhého dne ho tak odvezli do tajné vědecké laboratoře, kde ho uspali a na levou klíční kost mu vytetovali pořadové číslo 00021. Sám nemá ponětí, co se s ním pak dělo. Jako další věc si pamatuje až probuzení zpět v táboře, bez jakýchkoliv informací. Byl přesvědčen, že se pokus nezdařil a že uznání Vůdce si bude muset zasloužit jinak. Jen pár dní na byl vyslán do Ruska, aby mohl usilovat o Stalingrad. Byla to bitva, jakou doposud nezažil a do paměti se mu vryla ne díky nelítostnému boji, nýbrž díky události, ke které došlo během prvního úplňku. V jednu chvíli sestřeloval ve tmě nepřátelské Rusy a v druhé už se k nim řítil nadlidskou rychlostí, po všech čtyřech a hrdla jim trhal vlastními tesáky. To je jediná vzpomínka, kterou si po první proměně uchoval. Když se pak následujícího ráno probudil na míle daleko od bojiště, nahý a uprostřed pole, nechápal, co se stalo. Netrvalo mu však dlouho a domyslel si, že pokus přeci jen vyšel a z něj je teď... jiná bytost. Stále nahý a zmatený se vrátil zpět ke svým druhům, obstaral si novou uniformu, zbraň a vyslechl si pokárání svého velitele, neschopen mu to celé vysvětlit. Byl zdrcen. Zklamal. Poprvé za celou dobu zklamal svůj národ. Nedodržel rozkazy a vzepřel se Vůdci a něco se v něm zlomilo, jako kdyby vyhasl jeho plamen. I přesto se však navrátil do služby a ještě několik měsíců statečně bojoval. Všichni v jeho okolí umírali, zdálo se, že už mnoho naděje nezbývá a právě v té době ho zasáhlo hned několik kulek. Už předtím pár zranění utržil, nikdy to však nebylo tak vážné. Dostal tři zásahy, jeden do levé paže, druhý do levého ramene a třetí jen o pár palců minul jeho srdce. Nebyl nikdo, kdo by ho zachránil, nebo mu snad odchod z tohoto světa ulehčil. Myslel, že umře pomalou a bolestivou smrtí, ale když se ani po několika hodinách necítil smrti o nic blíž, rozhodl se zkusit se odbelhat někam do ústraní. Ani sám neví, jak přesně na to přišlo, ale v další chvíli už místo po dvou ťapkal po všech čtyřech, stále pociťujíc bolest v prsou, ale přeci jen schopen pohybu. S veškerým sebezapřením se nějakým zázračným způsobem nakonec dostal až za město a rovnou do malé osady. Ruská zima není žádná sranda a co teprve, když jste nazí, ranění a celí od krve. A právě tyto tři aspekty mu zachránily život, když totiž z posledních sil, při kterých ho udržovalo jeho vlkodlačí já, zabušil na dveře nejbližšího stavení a otevřela mu mladá baculatá dívka, nezbylo jí nic jiného, než toho ubohého muže vzít dovnitř, rány mu ošetřit a poskytnout mu přístřeší než se zotaví. A k tomu bylo potřeba jen pár dní, protože jakmile byly kulky venku, jeho rychle se regenerujícím buňkám už nic nebránilo v zacelení ran. Bylo víc než jasné, že zpět k armádě se vrátit nemůže a kdyby se ukázalo, že je to Němec, byl by předán ruským mocnostem, a podrobem výslechu. Rozhodl se proto se zbaběle ukrýt. Dívka, která ho u sebe přechovávala byla velmi prostého ducha a nebylo tak těžké ji přesvědčit, že má amnesii a dokonce zapomněl i řeč. Dobrotivá Ruska se ho ujala a pomohla mu postavit se zpátky na nohy. Pomocí posunků a náznaků ho za několik měsíců naučila obstojně rusky výměnou za výpomoc s jejím statkem a zahřívání postele. Nebylo divu, že do té doby, než se u jejích dveří zjevil Immanuel, kterého pojmenovala Ivan, byla sama. Její mdlá inteligence by dokázala odradit i vola. Immanuel však neměl příliš na výběr. Přebýval u ní celé tři roky, než se dozvěděl, že válka skončila, Německá říše padla a Hitler je mrtev. Přepadl ho starch o rodinu, o které neslyšel od té doby, co nastoupil do armády. Pod rouškou noci se tak jednoho dne vykradl z domu té slabomyslné ženy a jednoduše odcestoval. Nikdy se nedozvěděl, že tu ženu obtěžkal dítětem. Cesta zpět do jeho rodiště mu zabrala dva měsíce, protože nemohl cestovat veřejně a když se konečně dostal do Berlína, ihned se pustil do pátrání. Nejdříve navštívil místo, kde dříve stával jejich byt, ze kterého teď zbývaly už jen trosky. Neztrácel však naději a celé tři měsíce pak pod falešným jménem Ignatius Hüber pátral po svých sourozencích a matce. Když zjistil, že jeho babička ani děda už nejsou živi, pátrání zanechal, přesvědčen, že celá jeho rodina se stala obětí války. Nastalo pro něj období temna. Peníze neměl, ke své pravé identitě se z hrdosti a kvůli bezpečí hlásit nemohl a proto prožil celé tři roky v Berlínských ulicích. Jako vlk se o sebe dokázal postarat poměrně dobře, ale jako člověk se ostatním jevil jen jako smrdutý zarostlý muž žijící ve stoce. Nemohl odejít, nebylo kam a proč. Až do roku 1950, kdy se opět ocitl na pokraji života a smrti při pouliční rvačce s muži, ze kterých se k jeho velkému překvapení vyklubaly stejné bestie, jako on. Po částečném zotavení a zhojení tržných ran se rozhodl vydat na cestu do neznáma, cestu, která skončila v proslulém Amsterdamu. Právě tam se rozhodl začít nový život. Jeho začátky spočívaly v kradení, jinou možnost, než jak si vydělat na ten nejlevnější zablešený hotel neviděl. Trvalo to velmi dlouho, ale nakonec se zpět na nohy postavit dokázal, jeho první legální výdělky pramenily z doprovodné hry na klavír v jednom malém divadýlku, kdy byl poprvé za svůj život vděčný, že ho matka v mládí nutila ne tento nástroj hrát. Později se k tomu přidal také zpěv, skrytý talent, který v něm objevila jedna vyjímečná žena. Sonja, tak se ona upírka jmenovala. Netrvalo dlouho a Immanuel k té malé děvce vzplanul nehynoucí láskou. Ukázala mu nepoznané, naučila ho zdejšímu jazyku, seznámila ho s dalšími bytostmi, jako byli oni dva a celkově změnila jeho pohled na svět. Po dvou letech se rozhodli pro společné soužití, koupili rovnou celý domek a sedm let žili v prazvláštní, zvrácené idilce. Immanuel se s ní cítil jako s nikým jiným, rozuměla mu a on ji zbožňoval. Až do doby, kdy se zapletl s drogami. Byla to zrovna léta, kdy Amsterdam praskal ve švech, co se omamných látek týče a ve společenských kruzích, ve kterých se pohyboval, nebylo těžké se k tomu dostat. Ale spíše než jako uživatel se osvědčil jako poskytovatel. Umělecká kariéra mu příliš nevynášela a jakmile přičichnul k množství peněz, které dealerství vynáší, neodolal. Sonje se to příliš nelíbilo, ale nějaký ten měsíc mu to trpěla, než se prostě jednoho dne sebrala a odešla, kam, to nikdy nezjistil. Mezitím si však stihl sám na vlastní pěst vybojovat váženou pozici v drogovém odvětví a v 70tých letech si dokonce otevřel jeden z prvních coffeeshopů. Svůj volný čas trávil ve společnosti lehkých děv a podobných individuí a svědomí s dobrotou srdce utekly někam za kopce. Takto v Amsterdamu prožil celých 48 let, než mu vláda po obchodování s tvrdšími drogami zatla tipec a on musel opět prchnout. Jako svůj další cíl si vybral Liverpool. Koncem devadesátých let už hudební éra tohoto města pominula a místní těžili maximálně z popularity zde vzniklých skupin. Immanuel sem ale kvůli ničemu takovému nepřijel. Nechtěl se vzdát svého Amsterdamského života a tak i zde pokračoval nějakou dobu jako promiskuitní jedinec a malý zprostředkovatel hašiše pod záštitou větší organizace. Po čase však začalo přicházet něco, co by se snad dalo nazvat výčitkami svědomí, neměl by si svůj život trochu seřídit? Ano, asi by měl. Začal dělat všechno proto, aby se vymanil z onoho života v ďáblových dlaních a povedlo se. Našel si dívku, oženil se s ní a dokonce i splodil dítě. Všechno však jen z přesvědčení mysli. Šťastným ho to nečinilo. Snad ani onu ženu nikdy skutečně nemiloval, k dítěti, malé dcerce, nějaké city choval, ale ani to mu nezabránilo v úprku. Celých deset let se mu před svou lidskou ženou dařilo tajit jeho vlkodlačí já, žil naprosto falešný život s falešnou minulostí, falešným jménem a falešnými city. Proto drahá Helena nikdy nepochopila, co znamenaly velké otisky tlap na její zahradě v den, kdy její manžel zmizel. Po tomto nezdařeném idilickém pokusu se Immanuel rozhodl zkusit opět najít "vnitřní klid", podnikl velkou cestu a navštívil všechna důležitá místa svého života. Připomněl si, kým byl a kým je teď a to vše převážně jako velký rezatý vlk křižující po svých vlastních křížem krážem celou Evropu. Tento několikaroční výlet ukončil v Berlíně a právě tam se rozhodl, že opět odcestuje, do města, o kterém už několikrát slyšel, sepsat všechny své paměti a začít zde naprosto novou etapu. Etapu ve městě jménem Shadowhill. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DOVEDNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • SÍLA: 90% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • RYCHLOST: 65% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • VYTRVALOST: 60% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • OBRATNOST: 45% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| MAGIE: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
ILUZE 94%
 |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
LED 81%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
STRACH 83%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
HALK 40%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| INVENTÁŘ: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Diamant: 8 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Smaragd: 20 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Safír: 98 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Perla: 660 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Podvodní přívěsek Můžete dýchat pod vodou. Tento přívěsek při použtí bliká. Nefunguje celou dobu. Funguje 2 příspěvky, pak 5 ne, pak 2 ano, 5 ne atd. Využívání jeho síly vás oslabuje, ale ne moc, pokud ho nepoužíváte pokaždé, když je to možné. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Malá bonboniera Pro mého taťuldu ♥ je tahle speciální bonboniera, která mu pomůže sbalit novou mamču. Působí pouze na nezlatokopky, které mají rády roztomilé dcerušky a obří pejsky. - Lorelei |
 | Revolver Taurus 44 Ačkoliv vypadá jako hodně nebezpečná zbraň, zdání klame. V zásobníku se nachází 5 nábojů. Ne však ledajakých. Po vystřelení kulka netrefí cíl, ale zamíří k nebi, kde se za silné rány změní v nádhernou ohňostrojovou květinu. Ale na zastrašení potencionálního nápadníka malé Lo stačí a bude se určitě hodit i při nějaké pěkné romantické chvilce. Jakmile Immanuel ze zásobníku vystřelí poslední kulku, zbraň se promění v drobné okvětní lístky. |
 | Nestálé semínko - nezasazené | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.