Dean McLaren
| JMÉNO, PŘÍJMENÍ: | Dean McLaren | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POHLAVÍ: | muž | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DATUM NAROZENÍ: | 31.1.1986 (30) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RASA: | vlkodlak | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAMĚSTNÁNÍ: | doktor | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| PARTNERKA: | Marion Byrne | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| RODINA: |
Rodiče: Elisabeth McLaren (1958-2005; člověk; učitelka) + Sebastian Jones (1950-2017; vlkodlak; baseballista) Sourozenci: nemá Expartner: Miley „Minnie“ Black-Thompson (1990-?; rasa a povolání neznámé) |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZAJÍMAVOSTI: |
-Měl rakovinu plic -Je to doktor medicíny (MUDr.) -Dříve jel v drogách -Má alergii na lepek, takže drží bezlepkovou dietu -Je bisexuál -Má tetování - na rameni malé M, které dřív znamenalo Miley, ale teď si to vykládá jako Mother, protože pro něj matka byla velmi důležitá -Nemá rád kuřáky a snaží se jim vyhýbat | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| VÝŠKA: | Střední (160-180cm) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| FYZICKÁ STAVBA: | Průměrný, normální | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| POVAHA: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Dean je sám o sobě velmi specifický člověk. Je to přesně ten, koho při sobě chcete mít, když umíráte. Postará se o vás jako o vlastní dítě nebo sourozence, protože ani jednoho nikdy neměl a to ho strašně mrzí. Do všeho se pouští s neuvěřitelnou energií, pozitivně nabitý a s jiskrou v oku. Sem tam mívá špatnou náladu nebo deprese, ale v životě ho to neovlivňuje, je to důsledek jeho ne zrovna růžové minulosti. Nerad se řídí srdcem, každé jeho rozhodnutí si nejdříve řádně promyslí, zváží následky a až poté vydá konečný rozsudek. Ne vždy je to ale správně, protože to dokáže zničit přátelství. Je to skvělý kamarád, ovšem někdy až krutě upřímný. Menší lež mu problém nedělá, pokud je to za účelem dobra. Má svůj specifický styl humoru a nemá rád, když ho za to někdo odsuzuje. Dean je ten typ člověka, co se rád baví, ale nepřijde za vámi do větší společnosti sám, musíte ho oslovit a chvíli mít trpělivost. Navázat s ním kontakt není až tak těžké, ale k přátelství se musíte prokousat, vznikne až časem. Rozhodně ale nečekejte, že si dáte dvakrát pivo a bude vám věřit, lidi mu musí předvést, že si jeho důvěru zaslouží. Právě to z něj dělá dobrého doktora, není hloupý a pacienty si prověřuje. Skromnost je jedna z těch mnoha dobrých vlastností, které má - vystačí si s málem a pro přátele by se přetrhl. Asi byste čekali, že to bude pesimista, ale tak to vůbec není - je usměvavý a na všem vidí dobro. Ne, že by si neuvědomoval, že vše není tak růžové, ale nerad se zabývá špatnými věcmi, vzhledem k tomu, kolik času mu zbývá. Když si něco usmyslí, stojí si za tím a věří si v tom, ovšem pokud mu na vás záleží, snaha ho může přesvědčit o opaku. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ŽIVOTOPIS: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Narodil jsem se v porodnici ve městě Canberra v Austrálii. Psal se den 31.1.1986 a moje matka, Elisabeth, mě porodila jako naprosto zdravého a životaschopného kluka. Otec od ní odešel měsíc před mým narozením a nikdy jsem ho nepotkal. Byl to zbabělec, jak ona říkávala. Na mém životě nebylo nic zvláštního, chodil jsem do školky. Byla sice dražší, protože v Austrálii jsou téměř všechny placené, ale mamka pro mě chtěla to nejlepší. Hrával jsem si rád, byl jsem kamarádský a velmi učenlivý, tak mě učitelky chválily. Mrzelo mě, když jsem šel do školy. Na základce jsem si našel spoustu kamarádů a byl jsem šťastný. Neměl jsem sourozence ani otce, takže kamarádi byli má rodina a matka s tím neměla sebemenší problém, ba dokonce je u nás ráda viděla a vítala je jako vlastní. Časem si jako náhradu za otce, který tak zbaběle utekl, našla přítele, George. Byl hodný a vzal mě jako vlastního, chodili jsme spolu na baseball a tak. On sám ho totiž hrál, tak mě to učil a bral mě na svá utkání, abych mu fandil. Baseball, 26.8.1994 “Táto!” volal jsem se smíchem a běžel za Georgem. On se na mě zrovna otočil a chytil mě do náruče. Pevně mě objal. “Jsi skvělej!” pochválil jsem ho a on mi prohrábl vlasy, jako to vždy dělával. Všichni fanoušci se na mě dívali a spekulovali, proč mu říkám tati. On přece děti nemá, ne? Další den se v novinách objevil článek o nemanželském utajeném dítěti. Ano, došlo vám to, to já jsem měl být to děcko, které můj nevlastní otec tajil. Média do toho zatahal novináře, takže jsem nemohl ani v klidu jít do školy, aby mě nepronásledovali. Všude byly moje fotky, moc se to řešilo, až se kvůli tomu máma s Georgem rozešli. Mrzelo mě to a po nocích jsem brečel. Nikdo z fanoušků baseballu mě neměl rád. Nechápal jsem to. Co jsem jim provedl? Doma, 31.12.1997 “Tak co Deane, těšíš se na nový rok?” zeptala se mamka s úsměvem a usrkla si vína. Všude kolem byli moji kamarád a mámini přátelé. Nesměl tu chybět ani její nový přítel. Jmenoval se Liam a byl to vůl. Neměl mě rád a bůhví proč s ním byla máma, nechápal jsem to, každopádně jsem ji chtěl vidět šťastnou, a tak jsem s i s tím nelámal hlavu. Dost často mi od něj přiletěl pohlavek nebo rána, ale já to mámě neříkal. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti. “Jasně,” přikývl jsem a vzal si brambůrek. Než jsem ho stihnul strčit do pusy, přiletěla mi od Liama facka. “Co jsem ti říkal?!” zařval. “Abych to nejedl, že je pozdě,” opáčil jsem tiše. Pak jsem se zvedl a utekl, takže nevím, co se dělo dál. Tvář jsem měl celou červenou a oči opuchlé, jak jsem brečel. Máma ale nepřišla. To bylo poprvé, co jsem brečel a ona tu nebyla. Škola, 30.6.1998 Byl jsem nervózní. Dnes bylo vysvědčení. Konec šesté třídy, začátku na vyšším stupni. Vlastně jsem ve škole docela válel, ale i tak jsem byl nervózní, abych neměl špatné známky. “Deane, tak pojď už. Přijdeš pozdě,” napomínala mě máma. Vzal jsem si desky na vysvědčení a kytičku pro paní učitelku jako vzorný žák. Dojeli jsme před školu a mamka mě čapla za ruku. “Mami,” zamručel jsem a vyvlékl se z jeho sevření. Nemůžu s ní přece jít za ruku, ne? Nenápadně se uchechtla a postrčila mě dopředu. Ve třídě jsme se měli seřadit a vyfotit, rodiče čekali na druhé straně. Mě bůhví proč strčili zase dopředu. Vždycky jsem na fotkách vpředu a začíná mě to štvát. Vysvědčení se začalo rozdávat vcelku brzy. Máma mi celou dobu naznačovala, že drží palce. Meh. Modlil jsem se, aby to dopadlo dobře… “No a jako jeden z mála dostal samé jedničky i…” Učitelka nás ráda napíná. “.. Dean McLaren!” dořekla konečně. Zamrazilo mě. Vážně? Usmál jsem se a šel si pro vysvědčení. Byl jsem moc rád, že to dopadlo takhle. Když jsem se ale otočil na mámu, nebyla tam. “Mami?” zavolal jsem. Popadl jsem vysvědčení a běžel ji najít. Stále jsem za ní volal, ale nikde nic, našel jsem ji až na záchodech. Zvracela. “Jsi v pořádku? Mám zavolat pomoc?” ptal jsem se vyděšeně. “Ne, nikoho nevolej, jen se mi udělalo nevolno,” usmála se na mě pokřiveně. Něco mi tají… Nemocnice, prosinec 1998 Sanitka odvezla mámu do nemocnice. Už vím proč. Je těhotná, takže si s tím nedělám hlavu. Řekla mi jen, ať jí vezmu tu tašku a dojedu za ní do nemocnice. Sbalil jsem poctivě všecko, co by mohla potřebovat, a vyrazil. Autobusem jsem dojel až k nemocnici a tam jsem ji hledal. Čekal jsem dlouho, prý byla na sále. Hodina, dvě, tři, už jsem v křesle usínal. Ze sálu ale někdo vyšel. “Dean?” zeptal se doktor a ukázal na mě. Přikývl jsem. “Vaše matka je na pokoji 104c, můžete za ní jít. Návštěvní hodiny ale brzy končí,” poklepal si na hodinky a zmizel. Hned jsem se tam vydal. “Mami, jsi v pohodě?!” díval jsem se na ni vyděšeně. Ona brečela a dítě nikde. “Deane… je… je mrtvý,” procedila přes vzlyky. Utkání v boxu, 15.5.2000 “JayT! To dáš!” křičel jsem nahlas. S úsměvem na rtech jsem pobízel svého nejlepšího kamaráda, aby bojoval za postup do vyšší tabulky a mohl se tak kvalifikovat mezi těmi nejlepšími z naší oblasti. “Deane! Ale já jsem ve špatné kategorii!” křiknul na mě zpátky. Vypadal dost vyděšeně. “To zvládneš!” Nemohl jsem udělat nic jiného, než ho povzbudit, aby pokračoval. Netušil jsem, co ho čeká. Prvních pár zápasů byla docela nuda, byli to nějací malí kluci, takže žádná extra podívaná. Jako další zápas měl být ale JayT s někým dalším. To slibovalo zajímavou podívanou. On za sebou totiž měl už dost vyhraných zápasů, věřil jsem, že to zvládne i teď. Rozhodčí mávl vlaječkou a kluci mohli začít. Nejdřív se jen tak oťukávali, aby zjistili, jak silný je ten druhý. Pak to ale začalo. Jay měl převahu a já mu nahlas fandil. Ten druhý ale využil momentu nepozornosti a udeřil ho do břicha. Jay se složil a hlavou narazil do země. Nezvedal se, takže toho druhého prohlásili za vítěze. Už to ale bylo divné, tak jsem se zvedl a běžel tam. “Pitomci! On krvácí!” vyjekl jsem na ty blbce kolem. Oni mu začali měřit puls, ale bylo pozdě. “Neee!” křičel jsem a dostal se k němu. Objal jsem jeho bezvládné tělo. “T… nemůžeš mi jen tak odejít… prosím,” žadonil jsem. Marně. Nevracel se. Slzy mi stékaly po tvářích a kropily všechno kolem. Nemohl jsem se smířit s tím, že mi umřel nejlepší kamarád, prostě nemohl. Park, 15.5.2002 Seděl jsem v parku s mými novými kamarády a smáli jsme se, bylo to super. Teda, bavili jsme se spolu asi jen proto, že jsme měli všichni společnou jednu věc - hulení. Poslední dva roky jsem si totiž dost ujížděl na trávě. Od té doby, co je Jay pryč, jsem nenašel nikoho, kdo by ho nahradil. “Deane… na,” pobídnul mi jeden z nich. Ani jsem nevěděl jejich jména a bylo mi to jedno. Vzal jsem si jointa a potáhnul. Předal jsem ho dál a lehl si na záda. Sledoval jsem nebe. Bylo temné a málo hvězd efektu temné noci jen přidávalo. Vstal jsem a koukl na ostatní. “Už půjdu,” oznámil jsem jim a vydal se směrem do města. Mávli mi na rozloučenou. Mě to ale netáhlo domů, nepotřeboval jsem mít s mamkou problémy, už tak toho měla dost. Šel jsem na hřbitov a posadil se naproti hrobu mého nejlepšího kamaráda. “Jayi…” Sklopil jsem pohled do země. “Ani nevíš, jak mi chybíš. Šlo to se mnou dost z kopce, od doby, co tu nejsi, ale sám se nezvládnu vyhrabat. Docela jsem se vyděsil, když se kolem mě mihl stín. Mohla to být halucinace, ale co když ne? Co když to byl on? Vstal jsem a spěchal domů.Tam jsem se šikovně vyhnul rozhovoru s mámou a schoval se. Kino, 31.12.2004 “Minnie!” zavolal jsem se smíchem za mou holkou Miley, která zrovna koupila popcorn a utíkala s ním pryč. Běžel jsem za ní a když zastavila, srazil jsem ji do sedačky a dlouze ji políbil. Já tu holku tak miluju, pomyslel jsem si a usmál se na ni. Posadil jsem se vedle ní a čekal, až začne film. Minnie zase vybrala nějakou slaďárnu, takže se celou dobu opírala o mé rameno, svírala mou ruku a culila se. Po skončení filmu jsem vyšel ze sálu a zapnul telefon. Zmeškaný hovor od matky. Bez váhání jsem vytočil její číslo. “Deane?” Z druhé strany se ozvalo jen zachraptění. “Mami? Jsi v pořádku?” zeptal jsem se starostlivě. “Všechno… bude dobrý. Jsem v nemocnici. Jen se tu zítra stav,” šeptla tiše. “Slibuji, zítra přijedu,” opáčil jsem. Rozloučili jsme se a já se vrátil k Miley. Dělal jsem, jakože nic, ale trápilo mě to… Nemocnice, 1.1.2005 Stál jsem u skla pokoje mé matky a sledoval, jak poklidně oddychuje. Byl jsem rád, že nemá bolesti. Analgetika nemám moc rád, ale teď bych udělal cokoliv, abych ji zbavil bolesti. “Doktore, co jí je?” zeptal jsem se kolem procházejícího doktora. “Tahle?” Nahlédl do složky. “Nejvýš dva dny života. Karcinom plic, který metastázoval do celého těla,” opáčil, jakoby se nechumelilo, a zas šel dál. Rukou jsem si zakryl pusu. Tak moje matka umírá na rakovinu. Cítil jsem se příšerně. Chtěl jsem ji zachránit, ale nemohl jsem dělat nic. Najednou začly přístroje zběsile pípat. “Sestro!” zavolal jsem a vběhl tam. Začal jsem s masáží srdce, ale nereagovala. Sestřičky přiběhly, ale místo šoků na nahození srdce mé matky mě začaly odtahovat a uklidňovat. Daly mi něco na uklidnění a já se jen svezl po zdi dolů v slzách. Nejdůležitější osoba v mém životě je pryč. Nebude to v pohodě. Už nikdy. Nestihl jsem se ani rozloučit… Doma, červen 2005 Zíral jsem na obálku s mou adresou, která má rozhodnout o mé budoucnosti. Minnie mě držela za ruku a usmívala se. “Určitě tě vzali,” konejšila mě. Nehodlal jsem se s ní hádat, a tak jsem obálku otevřel. “Vážený pane McLarene, s radostí Vám oznamujeme, že jste od října roku 2009 přijat na VOŠ medicíny…” Už první řádek mě zalil pocitem blaha. A ten druhý? “Vzali mě!” vyjekl jsem nadšeně. Objal jsem Miley a pevně ji tiskl v náručí. “Já to říkala,” ohradila se ta malá brunetka s úšklebkem. Pohladil jsem ji ve vlasech a musel jí dát za pravdu. Ona mě zná tak moc dobře… “Takže ze mě bude vážený doktor Dean McLaren,” uchechtnu se. Zní to tak skvěle! Vždy jsem to chtěl. I matka. Chtěla ze mě mít doktora, říkala to často. A já jí chtěl potěšit, za to vše, co pro mě udělala. Škola, 13.10.2008 “Káámo, to jako vážně?” divil se Anthony. Byl vždycky trošku pomalejší, ale já ho měl rád, byl to kámoš. “Jo, tak to prosímtě nevytrub do celýho světa,” procedil jsem skrz zuby a posadil se v posluchárně na své oblíbené místo. “Hej lidi! Dean má rakovinu!” zařval na celou místnost Anthony. Podíval jsem se na něj naštvaně. “Pitomče!” Sebral jsem si tašku s věcmi a zmizel z posluchárny jako pára nad hrncem. “Kámo, kam běžíš?” zeptal se Tony, když mě dohnal. Neodpověděl jsem a odemkl svůj pokoj na kolejích. Začal jsem skládat věci do kufru. “Stěhuju se do USA,” oznámil jsem mu hotovou věc. “Cože, ne, to nemůžeš, co to děláš, neblbni Ericu!” Mlel páté přes deváté. “Zmlkni. Nezajímáš mě. Za dva roky už budu nejspíš mrtvý, takže si budu dělat, co chci. Sbohem, Tony,” řekl jsem chladně a dál skládal věci do druhého kufru, protože jeden byl malý. Na netu jsem objednal letenky do USA a sbalil i notebook. S kufry jsem vyšel z kolejí na ulici a zavolal taxíka. Tony za mnou furt lezl jako ocásek, nevěřil, že to myslím vážně. Až když jsem nakládal kufry do taxíku a diktoval adresu letiště, pochopil, že odjíždím. “Omlouvám se…” Se sklopenou hlavou odešel. To bylo vše, na co se zmohl. V autě jsem vzal telefon a zavolal Miley. “Zlato, vím, že to zní bláznivě, ale stěhuji se do USA. Můžeš jet se mnou, nebo zůstat. Pochopím, když nepoletíš, přeci jen je to narychlo…” Z telefonu mě ale umlčel její okamžitý souhlas. Prý ji tu nic kromě mě nedrželo a pojede se mnou. “Miluju tě,” usmál jsem se. Co bych bez ní dělal… Nemocnice, 22.5.2009 Seděl jsem v čekárně v nemocnici. Sem tam jsem si do kapesníku vykašlal trochu krve a u toho kašlal jako devadesátiletý kuřák. Vlastně mi bylo jasné, co se mnou je, jen jsem to chtěl potvrdit z CT a krevního obrazu. To sám doma neudělám. Lékař vylezl a podíval se, kdo je další. Úplně klidně jsem k němu došel a poprosil ho, aby mi udělal CT a vyšetření krve, že mám důvodné podezření na rakovinu plic. Koukal na mě trochu divně. “Doktore, mám všechny příznaky rakoviny, a pokud mi nevyhovíte, další příznak bude smrt. Nevím, jestli jste na tu hodinu chyběl, ale je to neléčitelné,” poznamenal jsem sarkasticky. Odkašlal jsem si trošku krve do kapesníku a on mi konečně uvěřil. Po vyšetření jsem chvíli čekal na výsledky krevního testu. Jen mi potvrdili to, co už jsem věděl. Mám nemalobuněčný karcinom plic. Tohle oznámení všechno změnilo. Jak to oznámím Miley? Netušil jsem to, ale to mě netrápilo tolik jako to, že mi zbývají max tři roky života. Náš dům, srpen 2010 “Miley?” zavolal jsem. Ihned se mi dostalo odpovědi. “Ano, lásko?” S úsměvem přiběhla. “Jdu do práce. Vrátím se večer,” pohladil jsem ji po tváři. Přikývla a políbila mě. “Dávej na sebe pozor,” upozornila mě. Už jsem krev kašlal docela často, ale to mě nezastavilo. “Neboj. Uvidíme se.” Chodil jsem stále na vysokou, přestoupil jsem na jednu tady v Louisianě. Pomáhal jsem v nemocnici na ambulanci a jako zdravotní sestřička. Ještě nemám plnou kvalifikaci, tak musím dělat pod dozorem. Potřeboval jsem peníze a ty se samy nevydělají. I když Miley dělá sekretářku, ty peníze by nám nestačily. Ta práce mě bavila a chodil jsem tam rád, takže jsem byl spokojený. Doma, 13.2.2011 Stál jsem venku před domem a čekal na kamarádku Jessicu. Jess jsem měl vždy rád, byla to hodná holka, upřímná, nikdy nikomu nelhala, ovšem něco mi na ní přišlo divné. Málo jedla, ale já to ignoroval, říkala, že se o to nemám starat, a tak jsem se nestaral. Dnes mi měla pomoct. Zbývalo mi jen pár dní života, doufal jsem v jeden, týden už by byl zázrak. Nádor na plicích se zvětšoval příliš rychle a mě se dýchalo čím dál hůř, musel jsem už u sebe nosit malou kyslíkovou bombu, pro případ potřeby a tuny kapesníků, kvůli vykašlávání krve. Usmál jsem se, když na zledovatělé silnici zaskřípaly pneumatiky. V dálce se objevil červený Land Rover a já věděl, že je to ona. Řídila vždy jako blázen, a za to jsem ji měl rád. Vždycky jsem si přál zemřít za vysoké rychlosti v autě, věděl jsem, že bych pak byl klidný, protože bych umřel při své oblíbené činnosti. Auto zastavilo přede mnou a já nasedl. “Ahoj Jess,” usmál jsem se. Dnes vypadala obzvlášť upraveně a já věděl proč. Se svým přítelem měla jít oslavit Valentýna, on prý na Valentýna ráno odlétal. “Ahoj,” pokývla mi s vřelým úsměvem a dupla na plyn. “Tak kam jedeme?” zeptala se, ale pozornost věnovala stále vozovce. “To víš, chci Minnie koupit nějaký dárek, abychom zítra oslavili Valentýna.” Vy vlastně nevíte, proč jí říkám Minnie, že? To proto, že často nosí mašle a šaty. “Jasně. Co Hamleys? Obrovský medvěd a růže?” navrhla. To nebylo vůbec špatné. Přikývl jsem. “Jako normální chlap bych ji požádal o ruku… ale sama víš, kolik času mi zbývá.” Sklonil jsem pohled k nohám a vydechl. Jess se na mě otočila a pohladila mě po tváři. “Ty za to nemůžeš. Důstojně se rozloučíte, milovali jste se, ale tvůj osud to chtěl jinak,” řekla povzbudivým, ale neveselým hlasem. Zbytek cesty do nově otevřeného hračkářství jsme nepromrhali rozhovorem o tom, že brzy už nebudu. Bavili jsme se, jako vždy předtím. V hračkářství jsme se spolu smáli, fotili a vybírali co nejlepší Valentýnský a vlastně i rozlučkový dárek pro mou holku, kterou jsem nadevše miloval. Spokojení jsme nasedli do auta, měli jsme co dělat, abychom tam toho medvěda nacpali. Byl vážně obrovský. Stavili jsme se i v květinářství, ale tam to musela obstarat Jess. Já zůstal v autě napojený na hadičkách s kyslíkem. Zhoršilo se to. Ona ale nezklamala a růže vybrala přesně takové, jaké by se zajisté Minnie líbily. Nastoupila a bez váhání vyjela k mému domu. Věděla, že mi cestování nedělá dobře, a chtěla to urychlit. To ale byla osudová chyba. Kontrolovala mě, ale s pohledem a konejšivým pohlazením jí sjela z volantu i druhá ruka, takže sebou auto cuklo a v rychlosti zhruba 180 km/h to napálilo do stromu vedle silnice. Měl bych být mrtvý, to byla první věc, co mě napadla, když jsem otevřel oči. Všude byla krev, rozbité sklo, z motoru auta stoupal dým. Jess jsem nikde neviděl. “Jess…” zamumlal jsem vystrašeně a pokusil se pohnout. Všechno mě bolelo, kašlal jsem krev a oči mě pálily. “Nehýbej se, ty tupče,” upozornil mě hlas Jessicy odněkud. Uposlechl jsem a vzápětí mi u úst přistálo její zápěstí, což jsem nechápal. “Napij se a neptej se,” nařídila mi a já tak udělal. Můžu vám říct, že to, co mi dala napít, mi pekelně chutnalo, ať už to bylo cokoliv. Chtěl jsem víc, ale ona bez vysvětlení zmizela. To už mě moje vědomí zase zklamalo a já usnul. Valentýn, 14.2.2011 Otevřel jsem oči. Ta místnost kolem mě byla natřená fádně bílou barvou. Na stěně visela televize a nějaký obraz. U mé hlavy byl stolek, na něm květiny, jídlo a bonboniéra. Nechápal jsem, co tu dělám, a jakto, že žiju, ale byl jsem z celého srdce vděčný. Dýchalo se mi lépe, normálně, řekl bych. Na hrudi to už tolik nebolelo a podle pípajících přístrojů na zdi jsem měl v pořádku i srdeční tep. Nechápal jsem. Posadil jsem se a podíval se na sestřičku, která zrovna přišla. “Pane, měl jste obrovské štěstí, že jste přežil. Čelní náraz v tak vysoké rychlosti, ještě za volantem…” Nechápavě zavrtěla hlavou. “Ale já neřídil, to Jessica,” namítl jsem. “Nikdo v tom autě s vámi nebyl, to byla jen halucinace. Proto ta nehoda,” osvětlila mi sestřička. “A-ha.” Nedávalo to smysl. Jess jsem znal tak dlouho, nemohla být pouhý výmysl, no ne? “A divím se, že s vámi nic, vůbec nic není. Necháme si vás tu na pozorování a zítra můžete domů.” Okej, tak tohle bylo asi nejdivnější z toho všeho. Nechtěl jsem být za blázna, a tak už jsem mlčel. Hloupě jsem papouškoval, co jsem se dozvěděl, a dělal, že nic víc nevím a nic si nepamatuji. Omyl, pamatuji si všechno. Chuť té tekutiny, co mi dala Jess. Ať to bylo cokoliv, zachránilo mě to. Oheň, sklo, náraz, bolest… Dali mi nějaké prášky na halucinace, prý mi to pomůže. Bez námitek jsem si je vzal a pár jich spolkl. Celý den jsem musel ležet, bylo to dost nudné. Střídavě jsem luštil křížovky, koukal na televizi, počítal stromy venku a poslouchal doktory. Jediná naděje na to, že mě tu snad Jess nebo Miley navštíví pohasla v moment, kdy sestřička zhasla a popřála mi dobrou noc. Nemocnice, 15.2.2011 Probral jsem na tom samém místě jako včera. Dnes už ale můžu domů. Rovnou jsem si začal balit věci, když jsem si na stoku všiml dopisu. Bylo tam napsané “Pro Deana”. Jak se to sem dostalo? Nebyla návštěvní doba… “Milý Deane. Moc mě to mrzí. Vím, co se ti stalo, a ráda bych tě viděla, ale nejde to. Chtěla jsem ti jen říct, že tě miluju a tohle mi láme srdce.. ale musíš to vědět. Spolu s Johnem se stěhujeme zpátky do Austrálie a budeme se brát. Tolik mě to mrzí. Doufám, že budeš šťastný. Tvoje Minnie.” Právě se mi srdce rozpadlo na milion kousků, když už mám spravené alespoň ty plíce. Podváděla mě. A nejspíš pěkně dlouho, když se budou brát. Už ji nechci nikdy vidět, tohle mi propichovalo mozek jako jehličky. To byla jediná věc, kterou jsem si byl jistý. Možná je pryč ta bolest od rakoviny, ale tohle jen tak nezmizí. Tennessee, 2015 Asi vás zajímá, co se mnou bylo dál. Přestěhoval jsem se do Texasu. Dostudoval jsem vysokou na doktora, celých šest let, a začal se tím živit. Dodělal jsem i povinnou praxi pod dozorem, takže už ordinuju sám. Prachy mám docela slušný, ale holku jsem si od rozchodu s Miley nenašel. Ne, že by se mi žádná nelíbila, jen jsem si nechtěl nic začínat. Ale teď? Nudím se. Ta nemocnice začala být nudná, a tak jsem se rozhodl přestěhovat. Do nějakého malého města. Na internetu jsem našel informace o malém městečku Shadowhill, co leží kousek od San Franciska. Vypadá to tam pěkně. Nejdřív ale musím zařídit všechny papíry a tak… Taky se asi ptáte na rakovinu. Vrátila se. Mám bolesti, kašlu.. ale žiju. Doteď nechápu to s Jess a autonehodou, ale asi mi není souzeno to pochopit. Vlastně věřím tomu, že mě máma vystrčila, že ještě není můj čas- víte, jak se to říká, že když někdo z vašich blízkých umře a pak málem umřete vy, že vás tam prostě nepustí…? Na tohle věřím, že to byla moje máma. Moc mi chybí a nikdo se o mě od té doby tak nestaral… |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DOVEDNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • SÍLA: 63% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • RYCHLOST: 44% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • VYTRVALOST: 64% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| • OBRATNOST: 39% |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| MAGIE: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
BEZ MAGIE
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
MYŠLENKY 24 %
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
ZOSOBNĚNÍ 0%
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| INVENTÁŘ: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Diamant: 1 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Smaragd: 10 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Safír: 20 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Perla: 40 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Šátek na obojek pro Aileen Doplněk, který dokazuje, že pes ke štěstí nepotřebuje páníčka s paničkou, ale rovnou dva páníčky! A nejen, že to bude na té malé flekaté fenečce krásně vynikat, ale dokonce šáteček slouží jako zařízení umožňující lidskou řeč. Pokud se Aileen někam zaběhne, zařízení se satelitním snímání polohy okamžitě spustí mechanismus, který při kontaktu s jinou lidskou osobou prohlásí: "Ahoj! Já jsem Aileen a ztratila jsem se. Vraťte mě prosím na adresu... a zavolejte mým páníčkům, že jsem v pořádku." Jakmile se Aileen vrátí do rukou Deana nebo Mikela, zařízení se deaktivuje a samo se od šátku oddělí v podobě malého plastu vhodného k recyklaci. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.