Aingeal Snow -

(vzkazy posílejte na jméno: Aingeal)

FACECLAIM: Luca Hollestelle
BYDLENÍ: DOMEK
Další charakter: Monique

JMÉNO, PŘÍJMENÍ:

Aingeal Snow

POHLAVÍ:

žena

DATUM NAROZENÍ:

24. 9. 1750 (pravé - 20. 9. 1750 - 267 let, vypadá na takových zhruba 20 let)

RASA:

Vlkodlak

ZAMĚSTNÁNÍ:

Příležitostná pianistka či modelka, avšak stálé zaměstnání nemá

PARTNER:

Nezadaná

RODINA:

Adoptivní rodiče:
Adreea - člověk - kočovná zpěvačka
Valeriu - člověk - kočovný artista

O svých biologických rodičích nic neví, tudíž ani neví, zdali má nějaké sourozence

ZAJÍMAVOSTI:

Od narození je slepá, avšak když je ve vlčí podobě, vidí naprosto dokonale, proto je v této podobě nejčastěji.
Díky tomu, že je slepá, má absolutní sluch, slyší jakýkoliv falešný tón, jakýkoliv pokles hlasu na velikou dálku… díky tomu je jí umožněno hrát na klavír. Taky se jí ztrátou hlavního smyslu zlepšil i čich a hmat. Když chodí mezi lidi, mívá s sebou slepeckou hůl a umí Braillovo písmo. Má doma několik knih s tímto písmem. Avšak jinak psát ani číst neumí.
Neumí plavat ani bruslit.
Má tři tetování, jedno se nachází na pravém rameni, další mezi lopatkami a to třetí má na levém předloktí. Jejich význam si nechává pro sebe, je to její nejvěrnější tajemství, které řekne doopravdy jen tomu, komu věří. Na krku nosí řetízek s přívěškem kříže, celé je to ze stříbra, má to na dekoltu vypálené do masa, vzhledem k tomu, že vlkodlaci nemají rádi stříbro, je to její kotva, která jí brání zvlčet. I když se promění do své vlčí podoby, na krku se její tento přívěšek houpe.
Neustále nosí barevné kontaktní čočky, aby zakryla své mléčně bílé oči. Vidět ji bez nich je téměř nemožné. Je Irka, avšak irsky neumí žblebtnout ani slůvko.
Umí anglicky, německy, francouzsky, rusky a rumunsky.
Její jméno v keltštině znamená Anděl.
Narodila se 20. 9., což neví, jelikož nezná své rodiče, takže slaví narozeniny v den, kdy ji našli nomádi, což je 24. 9.
Na pravém prsteníčku nosí snubní prsten ještě z dob jejího manžela. Správně se má sice nosit na levém prsteníčku, ale ona si to po jeho odchodu prohodila, aby to nebylo tak nápadné.
Pravé lýtko má zohyzděné jizvou ve tvaru kousnutí, to má od té doby, co se stala vlkodlakem.

VÝŠKA:

Malá (do 160 cm)

FYZICKÁ STAVBA:

Štíhlá, vyzáblá

VZHLED:

Tato nomádská irská vlkodlačice rozhodně neoplývá nějakými závratnými ženskými křivkami, právě naopak. Měří nějakých 158 cm a postavu má jako dítě. Hubená, doslova vychrtnutá, téměř žádné poprsí, o pozadí či bocích ani nemluvě. Vystouplé pánevní i klíční kosti. Vypadá křehce, drobně, jako kdyby ji jeden pevnější dotek měl zlomit vejpůl. Ona a svaly k sobě patří asi jako pizza a ananas. Pleť má po většinu roku mírně opálenou. Na dekoltu má vypálený kříž a na pravém lýtku jizvu od kousnuté. Velikost nožky má malou, celkově je prostě taková drobná panenka. Mezi lopatkami má tetování vlčí hlavy, na pravém rameni pro změnu leknín a levém předloktí houslový klíč. Chodí pomalu, protože nechce nikde spadnout ani si ublížit, avšak je vždy hrdě vzpřímená, rozhodně se nijak zvlášť nehrbí, nestydí se za sebe. Mluví poměrně sopránovým hlasem. Voní jako les po dešti a jahody dohromady, když opomeneme specifický pach vlkodlaků.
Co vás jistě na první pohled zaujme je množství pih, které má především na obličeji, hrudi, zádech a pažích. Vytváří tak mezi sebou veliké roztomilé souostroví. Kolem trošku hranatého obličeje s poměrně ďůlkovitou bradou jí splývají zrzavohnědé vlasy, jež jí dosahují někam nad prsa. Mívá je většinou rozpuštěné, často zacuchané, ale když má dobrý den a náladu, tak si vlasy i splete do copu, ale to nestává moc často. Na svět kolem sebe se dívá mléčně zabarvenýma očima, avšak jejich pravá barva by byla tmavě hnědá. Aby zakryla své slepé oči, nosí barevné kontaktní čočky, většinou tedy hnědé, ale je možné ji potkat i třeba s růžovýma očima, když se přehmátne. Má je orámované docela tmavě hnědými řasami a nad nimi se klene zrzavohnědé upravené obočí. Dále je tu jen trochu křivý, malý nos a pod ním úzké, světlé rty, které při úsměvu odhalí poměrně rovné, bílé zoubky.
Moc se nelíčí, pravděpodobně by si vypíchla oko a to nechce riskovat. Obléká se podle situace, nedělá jí problém se celá zahalit či se právě naopak vyzývavě odhalit. Módě poměrně rozumí, má dost peněz na to, aby si mohla dovolit drahé oblečení, ale nějak tomu neholduje, protože většinu času tráví ve své vlčí podobě. Nosí ale jinak úplně všechno od šatů, přes rifle až moc nějaké hodně veliké mikiny. Na nohou mívá baleríny či nějaké tenisky, rozhodně nenosí boty na podpatku, protože v jejím případě je to poměrně rizikové. Vždy ji na cestách po městě doprovází jedna z jejích bílých slepeckých holí. Jediné šperky, které nosí je přívěšek kříže a prstýnek na pravém prsteníčku.
Ve vlčí podobě je poměrně malá, mezi vlkodlaky se hravě ztratí a mezi obyčejné vlky tak akorát zapadne. Srst má zabarvenou do takové zrzavohnědé, někde má tmavší a někde naopak světlejší místa. Oči má bílé s černou panenkou. Běhá rychle, je mrštná. Na mohutném krku se jí houpe přívěšek kříže.

POVAHA:

Její náhradní matka se s jejím jménem očividně netrefila, protože jakmile ji poznáte, pochopíte, že ona rozhodně žádný andílek není, právě naopak. Je to prostě svině. Dokáže vás využít pro svůj prospěch a ještě to udělá tak, že ani nepoznáte, že vás využívá. Je mistryně v přetvařování, sice nesnáší, když si lidé myslí, že je kvůli své slepotě nějak omezená, ale nedělá jí problém to zahrát tak, že je strašná chudinka, která potřebuje pomoct. Společnost vědomě nevyhledává, avšak nevadí jí si s vámi povídat, když ji potkáte, o všem možném, od politiky, přes ekologii až po druhy umění. Když od ní ale budete odcházet, uvědomíte si, že o ní vlastně stále nic nevíte. I když se jí zeptáte na něco osobního, hladce odvede řeč úplně někam jinam či začne lhát, jako když tiskne. Moc se lidem neotevírá, stane se málokdy, aby jí někdo padl do oka a ona se mu otevřela hned při první setkání. Vlastně se něco takového stalo jen s jejím manželem a od té doby s nikým. Tato situace však není vyloučená. Avšak je těžké si udržet její pozornost, protože jak byla zvyklá cestovat z místa na místo, tak jí ani přátelé nevydrží dlouho, za chvíli ji daný člověk omrzí, pokud doopravdy není nějak zajímavý. Ale po pár setkáních, která budou probíhat aspoň trochu zajímavě, příjemně, tak by vám o sobě mohla něco sdělit, i když se bude stále chovat chladně. Nenechte se mýlit, ona se usmívá, směje se vašim hloupým vtipům, třeba s vámi i flirtuje, i když neví, jak vypadáte, ale stále z ní čiší chlad. A jak poznáte, že vás má doopravdy ráda? Řekne vám o svých tetováních, co pro ni znamenají, řekne vám, od koho má svůj prstýnek. Toto jsou její nejcennější informace, které poví doopravdy jen člověku, kterému bezmezně věří a v tuto chvíli nastává zlom. Jakmile jí někdo takto moc přiroste k srdci, i když se tomu snaží zabránit, je k nezastavení, chová se možná až moc majetnicky, rozhodně se o vás nebude s nikým dělit, starostlivě a skočila by kvůli vám před letící šíp, jen aby vám zachránila život. V tuto chvíli, kdy vám propadne, se vám stává nejbližším přítelem, který přijde i ve tři ráno, když budete mít problémy. A z toho má strach, bojí se emocí, bojí se toho, že si k někomu vybuduje vztah, jelikož její zkušenosti nejsou zrovna nejlepší. První Crina, pak její manžel a nakonec nevlastní rodiče. Všichni jí přirostli k srdci a všichni ji opustili, nechali ji zlomenou, rozbitou. Musela slepit svoje srdce sama. Nedá se přesně určit, jestli je vlastně trpělivá či ne, protože záleží na situaci, osobě a podobných proměnných. A stejné je to i s „imismem“. Je pesimistická vůči sobě, vůči tomu, jak se bude vyvíjet její život, vůči světu kolem ní a rozhodně vám nebude mazat med kolem pusy, i když vy budete potřebovat povzbudit. V tomto je velice otevřená. Avšak když má dobrý den, když doopravdy ví, že by to mohlo dopadnout dobře, povzbudí vás, ale s tím moc nepočítejte. Co se mužů týče, vybírá si podle toho, kdo je jí příjemný podle hlasu, chováním, protože neví, jak vypadáte. Leda tak si může zmapovat váš obličej a to jí něco řekne, ale stále to nebude takové, jako kdyby vás doopravdy viděla. Zranitelnou ji doopravdy uvidíte jen v případě, že hraje na klavír či je v kontaktu s dětmi, pro které má příšernou slabost, už jen kvůli tomu, že o jedno přišla. To je její nejvroucnější přání. Mít někdy děti a vroucně se opět zamilovat, avšak to by si přišla, jako kdyby podváděla svého manžela, kterého stále aspoň trochu miluje. Ve své vlčí podobě nechává převládnout instinkty, naprosto vypouští nějakou lidskost, a když ji budete ohrožovat, ať už budete blízký čí neznámý, nedělá jí problém vás napadnout, ublížit vám. V lidské podobě ale nijak neubližuje, aspoň ne fyzicky, psychicky… to už je něco jiného. Pokud máte to štěstí či smůlu, záleží na úhlu pohledu, a potkáte ji ve vlčí podobě, rozhodně se nijak nestydí a promění se přímo před vámi, aby se mohla obléct. Nestydí se za své tělo, ví, že vypadá dobře. Vidět ji plakat je téměř nemožné. Když už ji rozesmutníte a to byste se museli hodně snažit, tak vždy vydrží a vypustí to ze sebe až je sama. Už si tak nějak zvykla na svoji slepotu, že jí příroda vzala ten hlavní smysl, avšak už bez zraku žije tak dlouho, že si ani nedovede představit, jaké by to bylo, kdyby viděla i jako člověk. Je s tím smířená, dokáže se sama o sebe postarat, i když občas může vypadat trochu zmateně či dezorientovaně. Nesnáší ale, když si o ní někdo myslí, že je slabá, bezbranná, to rozhodně není, dokáže se v mžiku proměnit ve vlka a rozdrásat vám hrdlo. Ale má stále nějaké ty své hranice, před kterými ji drží její přívěšek, který se jí bolestivě vpaluje do kůže. Kdyby ho neměla, zvlčela by úplně a zase by, bůh ví, jak dlouhou dobu byla ve své vlčí podobě.
Neumí plavat, bruslit, žádné takové aktivity, které by ji mohly nějak ohrozit. Ani ve vlčí podobě by nedokázala plavat ve velké hloubce. Díky tomu, že hodně cestovala, zná hromadu jazyků, ale doopravdy perfektně ovládá jenom pár, jenom takové ty základní. Nejčastěji ji můžete potkat v lese, u vodopádu, no prostě někde venku, ale stane se, že je nucena si jít nakoupit jídlo a podobné věci, proto ani není vyloučeno ji potkat ve městě. Miluje, když je poledne a ona se může jít opalovat, je jí jedno, jestli jako vlk či člověk. Miluje jahody, celkově by se po ovoci utloukla, avšak nejí sladké, tomuto doopravdy neholduje. Její nejoblíbenější květinou je asi orchidej, sice nikdy neví, jak vypadá, ale tato květina jí velice voní. Neumí tančit, ani zpívat nebo dokonce malovat, na tyhle umělecké věci je naprosto tupá… asi za to může i ten fakt, že je prostě slepá.

Optimistka	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Pesimistka	▬▬	Realistka	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Snílek
Energická	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Líná	▬▬	Hodná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zlá
Společenská	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Samotářka	▬▬	Chytrá	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Hloupá
Extrovertka	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Introvertka	▬▬	Upřímná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Ulhaná
Skromná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Chamtivá	▬▬	Ochotná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Sobecká
Statečná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zbabělá	▬▬	Důvěřivá	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nedůvěřivá
Ústupná	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Tvrdohlavá	▬▬	Sebejistá	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nejistá

ŽIVOTOPIS:

Už je to pár set let zpátky, co jsem se narodila. Vlastně… ani nevím, kdy přesně jsem se narodila, svoje narození beru jako den, kdy mne našla Andreea, moje nevlastní matka. Stalo se to 24. 9. 1750. Těch pár dní předtím nevím, co se dělo, jak bych mohla nepamatuji si to, ale typuji to tak, že matka nemohla vystát fakt, že má slepé dítě a prostě mě odložila na naprosto náhodném místě, aspoň tak bych to viděla já. V ten den, když mě mí nevlastní rodiče našli, se Andreea a její manžel procházeli lesem, ruku v ruce, aby si mohli v klidu popovídat, přičemž uslyšeli křik, byl to prý můj křik. Plakala jsem, mlátila kolem sebe pěstičkami a už v té době jsem nic neviděla, měla jsem duhovky schované za mléčně bílým závojem, který mi bránil v tom, abych něco viděla. Andreea a její manžel Valeriu neměli žádné děti, na rozdíl od dalších třech rodin, které s nimi cestovaly, ty měly vždy dvě děti. Andreea byla totiž neplodná, proto neměli děti, a tak se ujali mě, nemohli mě prý jen tak nechat ležet schovanou mezi kořeny vysokého stromu. Bylo ale už od začátku jasné, že mezi ně nezapadnu. Oni byli rumunští nomádi a já byla pravděpodobně Irka s keltskými kořeny vzhledem k mým rusým vlasům a pihám po celém těle. Ale i tak si mě moje matka vzala k sobě, začala se o mě starat a dala mi jméno Aingeal, což prý v keltštině znamená Anděl. Stala jsem se v ten den jejím andílkem. Zamilovala si mě. Všechny ty děti byly starší, ale jedna dívka vyrůstala zároveň se mnou a byla mi mojí nejbližší kamarádkou, jmenovala se Crina, moc hodná dívka. Starala se o mě, držela mě stále za ruku, aby mě mohla navigovat, protože jsem už od miminka byla závislá na pomoci ostatních vzhledem k mé slepotě. Nedalo se nic dělat, v té době ještě nebyly žádné léky či operace, které by mne tohoto handicapu zbavily, ale mně to nevadí, aspoň nejsem jako každá druhá.
Bylo mi ale hrozně. Byli jsme kočovníci, živili jsme se tím, co jsme uměli. Tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, různými akrobatickými představeními… a já nemohla dělat ani jedno z toho, protože jsem nic neviděla, byla jsem slepá a zpívat doopravdy neumím, tak dobrá zase nejsem. A to mě samozřejmě trápilo, protože jsem byla jediná, která nijak té naší kočovné komunitě nepomáhala. Až do jednoho večera. Opět jsme konvoj zastavili poblíž lesa, rozdělali oheň a zpívali, tančili, měla jsem v té době 8. narozeniny, už jsem se blížila k pubertě. S otcovou pomocí jsem tančila, smála se a najednou… jsem ztuhla, protože jsem viděla. V té době jsem ještě nevěděla, co to bylo, jak bych taky mohla? Viděla jsem veliké krásné sídlo plné života obklopené stromy, zahradou. A pod jedním z těch stromů ležel muž do půli těla obnažený, který se skláněl nad zrzavou dívkou a laskal ji svými rty po celém těle. A pak se tohle vidění přerušilo. Byla jsem tak rozrušená. Netušila jsem, co to je, když jsem to vyprávěla matce či otci, ani jeden z nich mi to nevěřili, byla jsem ještě malá, museli si myslet, že si vymýšlím. Ani Crina mi to nevěřila, přeci jen jsem pořád byla slepá, nemohla jsem vidět nic, navíc nic takového se před mýma očima neodehrávalo. A tak mi nakonec všichni vsugerovali, že jsem si to jen vymyslela a já jim uvěřila. Jenže pak se ta vidění začala objevovat častěji. Viděla jsem věci, které už se staly, ale i věci, které se stanou. Někdy to bylo ve vzdálené budoucnosti, jindy jsem viděla něco tak o dvě vteřiny dříve. Nevydržela jsem to, nemohla jsem to už skrývat. Opět na mne přišlo vidění s tím, že Crina upustí čutoru s vodou, pronesla jsem to nahlas a ono se to doopravdy vyplnilo. Všichni zírali, jako kdyby tam právě přistálo UFO a já si jen poklidně seděla a vychutnávala si své jídlo. Konečně mi ale uvěřili, taky že to trvalo asi dva roky, než jsem je doopravdy přesvědčila. Samozřejmě se tohohle mého daru dalo využít. Mohla jsem dělat věštkyni, sice se ze začátku lidé ostýchali ke mně chodit, byla jsem desetiletá holčička. Navíc jsem svoji schopnost nedokázala ovládat, když to přišlo, tak to prostě přišlo. Avšak jakmile se pár lidem moje předpověď vyplnila, začalo se po celé Evropě rozšiřovat, že jsem doopravdy věštkyně. A tak jsem mohla konečně pomáhat i já, přestože jsem slepá.
Hodně jsme celý můj život cestovali. Rusko, Rumunsko, Itálie či Dánsko, nebyl problém, nikde jsme se nezdrželi dlouho. Byla jsem dost nezkrotné dítě, společně Crinou jsme všude létaly. Tedy… Ona mě držela za ruku a tahala mě po všech čertech, ale vždycky se starala, abych byla v pořádku, abych náhodou nebyla dezorientovaná, což se mi občas stávalo, protože podle hmatu mi všechno přišlo naprosto stejné. Naše čtyři rodiny se rozrostly o další, bylo nás hodně, naučila jsem se jezdit na koni, věřila jsem, že mi ten kůň pomůže, že mě nenechá narazit s ním do stromu. A snažili se mě naučit ohánět se lukem, avšak málem jsem jednomu dospělému, mému strýci, vypíchla oko a od té doby jsme to raději neriskovali.
No a jednou v noci jsme se zase rozhodli s Crinou odejít do lesa. Bylo nám už patnáct, už jsme byly velké, mohly jsme si přeci dělat, co jsme chtěly. Jak hloupé a naivní jsme byly. Na obloze jasně zářil měsíc v úplňku. Crina do mě byla zavěšená, pomalu jsme se procházely po lese, až jsme najednou uslyšely zavytí a nějaký šramot. Srdce jsem měla strachem až někde v krku. Pak jsem uslyšela nějaký dupot a najednou jsem byla stržena k zemi. Křičela jsem, snažila jsem se postavit, ale nevěděla jsem, kde jsem. Crina zmizela, necítila jsem ji kolem sebe. Slyšela jsem jen její křik a nějaký hluk. Bylo to hrozné. Příšerně jsem se bála, byla jsem z toho strach celá zpocená, klopýtala jsem poslepu, narazila jsem do stromu a cítila jsem, jak mě ta šelma obchází jako nějakou kořist. Nechtěla jsem skončit jako Crina. Ach, moje ubohá Crina, nejlepší kamarádka. A najednou jsem zakopla, odřela si dlaně, hučelo mi v hlavě, byla jsem tak dezorientovaná, a pak jsem ucítila bolest v lýtku. Jako by z dálky jsem slyšela zavytí, znělo to zvláštně, ale teď tak nějak tuším, že to musela být Alfa, a ten vlkodlak se musel podřídit jejímu rozkazu, proto utekl. To ale nemění nic na tom, že jsem křičela a pak mám tmu, nejen před očima, ale i v mysli.
Probrala jsem v teple, celé tělo mě bolelo, slyšela jsem kolem sebe hluk a kdosi mě držel za ruku. Taktéž jsem slyšela pláč. Poznala jsem ale, že jsem doma, cítila jsem tu domácí vůni, která mě každý večer uspávala a uklidňovala. Když lidi kolem mě zjistili, že jsem se probrala, Andreea a Valeriu mě začali objímat, málem mě umačkali, plakali. Netušila jsem proč, měla jsem naprosté okno, ale pak jsem si začala vzpomínat na různé detaily. Já a Crina jsme šly do lesa, cosi nás napadlo… Dostala jsem naprostý záchvat. Křičela jsem, škubala sebou, potřebovala jsem cítit dotek Criny, že je ještě naživu. Rodičům trvalo dlouho, než mě uklidnili. Dali mi nějaký vývar z bylinek, který mě zase uspal. Na hodně dlouho, ale měla jsem neklidné spaní. Zdálo se mi o Crině, o tom monstru, které ji zabilo a mě prý pokousalo. Prý to byl prostě vlk. Už v té době jsem o tom silně pochybovala.
Celé týdny jsem nevylézala z povozu, seděla jsem na posteli, rukama objímala svá kolena a třásla se. Noha se mi sice zahojila, ale zůstaly na ní jizvy. Jenže to mě netrápilo. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že Crina je doopravdy mrtvá. S nikým jsem nemluvila, téměř jsem nejedla, nepila, ani žádná vidění jsem neměla. Vlastně od té doby jsem neměla ani jedno.
Jenže přesně o měsíc později od té příšerné noci se cosi začalo dít. Byla noc, ležela jsem na posteli a snažila se usnout, což se mi nedařilo, tak jsem jen zírala do stropu. A pak mé tělo zachvátila nepředstavitelná bolest. Ruce se mi kroutily, křičela jsem… ne, doslova jsem řvala bolestí, prohýbala jsem se v zádech a začala jsem vidět. Cítila jsem, jak mi tělem prochází příšerná bolest, jak mi křupají kosti, samovolně se lámají. Nikdo nechápal, co se to děje. Mysleli si, že mě posedl ďábel. Nechtěli se ke mně ani přiblížit. A pak jsem začala vnímat očima různé barvy, odstíny, svět se celkově zmenšil, tělo mi zarostlo srstí a bolest pomalu odcházela. Viděla jsem. A byla jsem vlk. Hodně, hodně naštvaný, nezkrotný vlk. Rozmlátila jsem ten povoz uvnitř na kousky, na jednotlivé třísky a teprve poté jsem vyskočila ven. Netušila jsem, co se to děje. Vnímala jsem objekty, viděla jsem a bylo to naprosto nepředstavitelné. A taky nepředstavitelné bylo to, že jsem zaútočila na vlastní rodiče. Přiblížili se moc blízko, vnímala jsem je ve své vlčí podobě jako hrozbu a prostě jsem se odrazila a povalila tlapami Andreeu na zem. Měla jsem v plánu ji prostě zabít, chtěla jsem to, ale Valeriu mě z ní sejmul, bodl mě dýkou, aby mě z ní dostal, což se mu povedlo. Kňučela jsem a rozhodla se ukrýt do lesa, kde jsem povraždilo všechno, co mi šlo pod ruku.
Ráno jsem se probrala někde uprostřed lesa, aniž bych věděla, kde jsem. Zase jsem nic neviděla, byla jsem nahá, tělo pomazané krví a nic jsem si nepamatovala. Bylo to hrozné. Navíc jsem ani nevěděla, kde to vůbec jsem. Byla jsem zoufalá, netušila jsem, kudy se dostat domů, za matkou a otcem. A proto jsem se začala nekontrolovatelně měnit. Proměnila jsem se podruhé, což se neobešlo bez nějakého toho řevu, ale využila jsem toho a snažila se dostat blíže k domovu, snažila jsem uklidnit toho mého vnitřního vlka, který mě nutil, abych se tomu opět poddala. A pak jsem se zase proměnila zpátky do člověka. Takto se to několikrát zopakovalo, až jsem se nakonec dostala až domů, kde jsem prostě vyčerpáním omdlela. Všichni se mě báli, mysleli si, že jsem zrůda, což jsem vlastně tak trochu byla. Ale věděli, co se mnou je. Že to kousnutí nebylo od obyčejného vlka, ale vlkodlaka. Slýchávali jsme o nich různé pověsti, tyto pověsti kolovaly mezi nomády, ostatní lidé tomu možná nevěřili, ale my ano, jsou to děti úplňku, krvelačné bestie, přes den obyčejní lidé, ale v noci vlci. Nechtěla jsem mezi ně patřit, chtěla jsem být normální, ten „dar“ jsem rozhodně nechtěla. Jenže se už nedá co dělat, stalo se to, už to neovlivním. Ale plus bylo, že jsem měla další měsíc, než se proměním, pokud se nenechám unést emocemi. Rodiče mi ale neřekli, že jsem napadla Andreeu, měla bych z toho špatné svědomí, chtěli mě toho ušetřit. Jenže od toho dne jsem slyšela a cítila naprosto všechno. Všechny smysly jsem měla vyvinutější, byla jsem silnější, rychlejší, byla jsem vlkodlak.
Vydupala jsem si, abych mohla znovu pracovat, pomáhat. Jenže můj dar zmizel, tím, že jsem mohla vidět ve vlčí podobě, mi příroda odebrala můj dar jasnovidectví. Mrzelo mě to, bylo to mojí součástí, jenže… už ne, ale i tak jsem si na ni mohla hrát. A díky tomu jsem pak objevila moji lásku, moje štěstí. Seděla jsem za stolem a trpělivě čekala, až za mnou někdo dojde. A v tu chvíli jsem uslyšela kroky, kdosi se posadil naproti mně, srdce mu hlasitě tlouklo, až moc rychle a tak nějak zvláštně voněl. Trochu jako zmoklý pes. Prý se do mě v té době zamiloval, když jsem tam tak seděla, bezbranná a slepá, bez moci vidět, jak můj budoucí manžel vypadal. Bylo to šílené, zeptala jsem se ho, na co by chtěl znát odpověď a on jen na chvíli zatajil dech a ptal se, jestli si ho vezmu. Nevěřila jsem svým uším, jak jsem taky mohla, vždyť to je úplně cizí muž, neznala jsem ho, ale ta jeho odvaha mě udivovala, přitahoval mě zvuk jeho hlasu. Sice jsem nevěděla, jak vypadal, ale už v tuto chvíli jsem mu propadla. Ale i tak jsem odpověděla, že ne, že si ho nevezmu. Ne dokud se pořádně nepoznáme. A i přes to, že už jsme se pak chtěli přesunout do dalšího státu, on mě pronásledoval. Jezdil za naším konvojem, snažil se mě donutit, abych si s ním promluvila, a já jsem nakonec nedokázala odolat a zůstala s ním celý, celičký den. Poznávala jsem ho, pověděl mi o sobě téměř všechno a já jemu taky, kromě mého jistého problému s lykantropií,to jsem mu říct nechtěla. Propadla jsem mu, tak šíleně moc, zamilovala jsem se příšerně rychle, chvíli před půlnocí toho našeho společně prožitého dne mě políbil. Můj první polibek, ale bylo to úžasné, doopravdy. Chtěl, abych s ním odešla do jeho sídla. Byl to bohatý šlechtic a miloval mě, pořád netuším, jak se to vlastně stalo, ale řekla jsem ano, musela jsem. Rodiče z toho nebyli nadšení, nejen kvůli tomu, že ho vůbec neznám a že jsem nezvladatelná, ale protože mě prostě nechtěli opustit. Byla jsem matčin Anděl, který právě roztáhl křídla. Ale po nějakém to přesvědčování povolili, ale domluvili se, že můžu kdykoliv odejít od něj či oni mě mohou navštívit. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Hned jsem si sbalila své věci a prostě s ním odešla do jeho sídla. Neviděla jsem, jak to sídlo vypadá, ale líbilo se mi tu. Hezky to tu vonělo, bylo to tu živé a můj přítel se ode mne nehnul ani na krok. Pomáhal mi, abych nebyla dezorientovaná, miloval mě, ale nenaléhal na mě se svatbou, což mě nutilo ho milovat ještě více. Navíc mě učil hrát na klavír, bavilo mě to, měla jsem citlivý sluch, slyšela jsem každý falešný tón, dokázala jsem zahrát téměř cokoliv.
Jenže jednou to muselo přijít. Úplněk, bylo to šílené, přeměna už nebyla doprovázená bolestí, ležela jsem v posteli na zádech a najednou jsem byla na všech čtyřech a koukala do očí cizího vlka. Cítila jsem z něj svého přítele. On byl taky vlkodlak? Vždyť to nebylo možné, on nemohl být vlkodlak. Utekla jsem ven, co nejdál od něj, protože jsem cítila, jak opět začínám vlčet. A pak jsem se probrala na naší zahradě, opět pokrytá krví. Můj muž volal mé jméno, až mě nakonec našel. Vyděšenou, dezorientovanou, ale aspoň živou. Musel mě uklidňovat hodně dlouho, říkal, že jsem zabila jen pár zvířat, ale jinak jsem nikomu jinému neublížila. Že on to tak měl taky, ale naučil se ovládat, že už je tady na světě dlouho a může mi pomoct. I přes to, že jsem byla trochu naštvaná, že mi o tom svém tajemství neřekl, nemohla jsem se na něj zlobit dlouho, milovala jsem ho. Začal mi pomáhat. Učil mě, jak se ovládat, co všechno obnáší být vlkodlak, jaké to má výhody i nevýhody. A já jsem se nakonec zvládla ovládat, sice to trvalo dlouho, už mi bylo nějakých padesát let, ale dokázala jsem se ovládat. Avšak jsem tuto kontrolu opustila, když mi umřeli rodiče. Byli už staří, prostě zesnuli. Zajistila jsem jim řádný pohřeb, plakala jsem pro ně dlouho, ale měla jsem ho, mého anděla, který mě uklidňoval, držel mě a zůstal se mnou celou noc vzhůru, jen abych se mohla vyplakat. Sice už jsem přestala plakat, ale stále mi rodiče chyběli. Ale i tak jsem se snažila chovat vesele, protože jsem věděla, že mého přítele bolí, když jsem smutná. Jednou jsme byli na jeho zahradě, leželi jsme pod stromem, on byl do půli těla obnažený. Nechal mě, abych rukama prozkoumala jeho tvář, hruď, mezitím co mě laskal svými rty po těle, krku, bříšku. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tuto situaci už viděla. Když jsem byla malá holčička, bylo to mé první vidění. Musela jsem se nad tím pousmát, přičemž jsem své lásce pověděla, že jsem tento den předpověděla. Bylo to hezké vědět, že se moje vidění doopravdy vyplnilo, protože ne vždy se tak stalo.
Zhruba o další rok později v roce 1801 mě opět požádal o roku a já řekla ano, musela jsem, milovala jsem ho. Měli jsme obrovskou, krásnou svatbu, avšak bez našich rodičů, ale děti, se kterými jsem vyrůstala, nás přijeli navštívit. I jeho přátelé tam byli a bylo to veliké, oslavovalo se a já už jsem nebyla jen Aingeal, ale rovnou Aingeal Snow. A o dva roky později jsem zjistila, že jsem těhotná. Pod srdcem mi rostl další život. Doufala jsem, že to bude holčička, chtěla jsem holčičku, abych ji mohla rozmazlovat, byla by jako já a zároveň jako můj manžel.
Jenže v tu chvíli šlo všechno do kytek. Začali jsme se hádat kvůli hloupostem, často jsme na sebe štěkali. Měl asi nějaké problémy s prací, do těchto věcí jsem moc neviděla. Mé emoce byly jako na houpačce, často jsem plakávala kvůli hloupostem, kvůli tomu se on nemohl soustředit na práci a byl naštvaný. Nechtěla jsem ho rozzlobit, jenže už to změnit nemůžu. Jednou při úplňku to prostě prasklo. Oba jsme byli ve svých vlčích podobách, on na mě vrčel, a pak se na mě vrhl. Zvlčel, naprosto zvlčel, pokousal mě, choval se jako zvíře, kterým jsem byla já ze začátku. I přes to, že byl úplněk, proměnila jsem se do lidské podoby a sledovala své krvácející břicho. Plakala jsem, bolelo to, tak hrozně moc to bolelo. Můj manžel si uvědomil, co udělal, ten vztek jako kdyby zmizel… stejně jako on, od té noci jsem ho neviděla, zřejmě nemohl žít s tím, že zabil naše dítě. Potratila jsem, nešlo to zastavit, sotva zachránili mě. Srdce jsem měla sevřené, bylo mi špatné, moje duše krvácela. Přišla jsem o naše miminko a ještě k tomu i o mého manžela.
A stejně jako můj muž… i já jsem zvlčela, jenže na delší dobu. Toulala jsem se přírodou, lesy, měla jsem s sebou větší váček, který se mi houpal na krku, měla jsem v něm snubní prsten a hromadu dalších cenností z našeho sídla. Takto jsem se toulala asi celé století po celé Evropě, šla jsem i do Asie, nemohla jsem se proměnit zpátky, nešlo to, celou moji bytost ovládal můj žalem zlomený vlk, který nechtěl, abych se opět stala člověkem, nechtěl mě pustit. Vyhýbala jsem se lidem, zabíjela jsem zvířata, žrala jsem a spala. Obyčejní vlci ze mě měli respekt.
Toto moje období ale v roce 1903 skončilo. Pobíhala jsem lesem po všech čtyřech, ale najednou jsem uslyšela pláč, dětský pláč. A můj divoký vlk začal ustupovat, vybavila jsem si, jak mi matka říkala, že jsem taky takto plakala. Navíc mi to připomnělo moje nenarozené děťátko, moji milovanou holčičku. Po všech čtyřech jsem doběhla k nějakému malému klučinovi, mohlo mu být tak šest, zřejmě se ztratil. A bál se mě, přeci jen… byla jsem veliký vlk, chudáček malý, musela jsem ho příšerně vyděsit. Křičel a plakal ještě víc. Něžně jsem čumákem šťouchla do jeho ruky, olízla mu hrubým jazykem tvář, čímž jsem si ho naklonila k sobě tak, aby mi věřil, aspoň trochu. Ale i tak poposmrkoval, plakal a já jsem se poprvé za sto let proměnila zpátky do člověka. Nic jsem neviděla, byla jsem nahá a na krku se mi houpal veliký váček s cennostmi z našeho sídla, navíc se mi po dvou špatně chodilo. A tím jsem ho samozřejmě vyděsila. Musela jsem mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Řekla jsem mu, že ho můžu dostat domů, za jeho rodiči, ale musí mi věřit. Když mi to tedy odkýval, proměnila jsem se zpátky do vlka, už to nebolelo, bylo to naprosto přirozené. Vysadila jsem si ho na záda, nebyl nijak zvlášť těžký a rozešla se s ním směrem do města, musel se chudáček ztratit.
Dovezla jsem ho až do města, kde jsem se proměnila a ukradla ze šňůry nějaké oblečení, abych zde nechodila nahá. Chytla jsem ho za ruku, musela jsem mu vysvětlit, že jsem slepá, že potřebuji, aby mě vedl, aby mi řekl, kde bydlí. Trvalo to nějakou chvíli, byl malý, nepamatoval si adresu, ale navigoval mě pomocí vůní a všeho možného. Pak jsem zaslechla z jednoho domu pláč matky, která se bála o svého syna. Musela jsem se tomu pousmát, taky bych byla takto hysterická, bála bych se o moje děťátko, ale to už je dávno. Dovedla jsem toho kluka k němu domů a pochopila jsem, že lidský život se změnil, hodně moc. Prodala jsem za slušné peníze všechny cennosti kromě snubního prstenu, který jsem začala nosit na pravém prsteníčku a začala jsem rozšiřovat svůj majetek, dělat si nějakou pověst v tomto městě, byl to Londýn. Živila jsem se, čím jen to šlo, ale vždy tak, aby mi to vydělávalo, hrála jsem na různých akcích na klavír, třeba jsem i učila, uklízela či prodávala. A byla jsem čím dál bohatší, jenže… měla jsem příšerný problém se sebekontrolou. Mojí kotvou byl můj manžel, jenže ten je pryč, musela jsem za něj najít náhradu. Rozhodla jsem se k razantnímu kroku. Koupila jsem si řetízek, na kterém byl přívěšek kříže. Celý tento šperk byl ze stříbra, pálil mě to na kůži, ale ta bolest mě odváděla od toho, abych se nekontrolovatelně měnila. Tento šperk se teď stal mojí kotvou, měla jsem ho vpálený do kůže na dekoltu, ale po nějaké době si na tu bolest člověk zvykne. Musela jsem se přizpůsobit životu kolem mě, naučila jsem se Braillovo písmo, pořídila jsem si slepeckou hůl, abych mohla fungovat naprosto normálně a spoléhat se jen na sebe. A co se týče mého společenského života… Moc přátel jsem neměla, dělala jsem chůvu tomu klučinovi, kterého jsem před třemi lety našla v lese. Ano, už to jsou tři roky, psal se rok 1906 a mě už se nelíbilo zůstávat na jednom místě. Byla jsem zvyklá cestovat, žila jsem kočovným životem, když opomeneme období, které jsem strávila se svým milovaným manželem. Proto jsem si vzala všechny své úspory, a že jich nebylo nějak moc málo, prodala jsem dům a začala cestovat. Poznávala jsem celou Zemi, když byla první světová válka, schovala jsem se v Jižní Americe, při druhé světové naopak v Austrálii, byla jsem prostě naprosto všude. I Irsko jsem navštívila, zde jsem ale nestrávila moc dlouhou dobu. Navíc od té doby, kdy mě zde našli rodiče, už uplynulo hodně, hodně času, všechno se to tam změnilo. Též jsem začala riskovat, dala jsem si vytetovat tři tetování, ta bolest byla uklidňující, nevadila mi, navíc jsem aspoň měla něco, co mi vždy bude připomínat svůj život. Vystudovala jsem pár škol, přesněji pedagogickou a na speciálního pedagoga, i přes můj handicap, ale nějak jsem netoužila se tím živit. Ano, milovala jsem děti, pořád je mám ráda, ale život se tím zatím nechci, možná někdy do budoucna. Byla jsem vzdělaná, bohatá a svobodná. Též jsem objevila kontaktní čočky, naprosto úžasná věc, protože některé lidi mé bílé oči děsily, takže jsem je takto mohla hezky schovat. Měla bych mít hnědé oči, kdybych nebyla slepá, bylo to vidět i přes to bílo, takže jsem většinou nosila jen tyto, hnědé, ale mám jich velkou sbírku. Byla jsem též bez práce, ale to mi nevadilo.
Nikde jsem se nezdržela moc dlouho, ale pak jsem se dostala před pár lety do jedné vlkodlačí smečky ve skandinávských zemích. Musela jsem poslouchat Alfu, což mě příšerně iritovalo, zajímal se tam o mě jeden vlk, kterého jsem musela odmítnout s tím, že mé srdce stále patří jinému, chudákovi jsem asi zlomila srdce. Nevzal to moc dobře, chtěl mě napadnout, ale byla jsem starší a i přes moji kotvu, můj přívěšek mi nedělala problém ho sejmout. Chudák… jeho mužské ego muselo hodně utrpět. Jenže on prostě nebyl dostatečně zajímavý, byl nudný, stereotypní, ano, milovala jsem svého manžela, stále ho svým způsobem miluji, ale kdyby se našel někdo zajímavý, možná bych mu mohla věnovat špetku energie… jenže tento vlk se mezi tyto zajímavé lidi rozhodně neřadil.
A pak asi před půl rokem jsem od nich slyšela o městě někde v Americe, kam se slézají lidé, kteří nezapadají, jsou jiní, prý je to město prolezlé magií, upíry a vlkodlaky. Zaujalo mě to, odešla jsem z té smečky a odcestovala do Shadowhillu. Nechala jsem si postavit svůj domek v lese, dál od lidí, hezky v klidu… Často jsem běhala po lese, ale stále tak abych se zvládla proměnit zpátky. Mezi lidi jsem moc nechodila, jen když jsem potřebovala něco nakoupit, jinak moc ne. Ale uvidím, jak dlouho se tady zdržím, třeba bych se mohla i znovu zamilovat. Líbí se mi tu, ale moje dobrodružná dušička se ozve, až bude chtít pokračovat v cestě dál. Ale už jsem tu půl roku, tak bych se tu možná mohla i zabydlet natrvalo.

VLASTNOSTI:

• SÍLA: 55%