Oblak
Zdravím všechny upíry, vlkodlaky, lidi či co ještě jste!
V co nejbližším termínu proběhne další herní akce s názvem OBLAK. Půjde o něco podobného, jako byla akce Kdopak vraždil? nebo Cirkus. Jen s tím rozdílem, že tentokrát budu důsledně dbát na aktivitu hráčů. Od jejich postů se bude odvíjet závěrečná odměna - čím kvalitnější (pozor! Ne delší!), tím lepší a větší odměna. Hráči se teď budou moct zúčastnit jen ČTYŘI. Navíc si budu moct vybrat ze všech přihlášených, kdo se zúčastní a kdo ne. Prostě a jednoduše řečeno je to výběrová akce pro ty nejlepší - nebo spíše lepší. Ale také aktivnější.
Kdo je přijat, zveřejním v komentáři pod tento příspěvek v neděli večer nebo v pondělí dopoledne.
A teď už k samotné akci a jejímu ději...
Jednoho už skoro jarního dne se obloha zničehonic celá zatáhla. Město zahalil obrovský oblak a přiklopil ho jako poklop. Nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, respektive na metr před sebe. Zbytek je rozmazaný a zastíněný. Všechny rasy bez rozdílu bloudí a tápou po ulicích a nikdo neví, čím to je způsobeno. Vy čtyři jste se náhodně sešli na náměstí a přímo u kašny se vám otevřel vchod do tajemného podzemí. Schody z černého lesklého kamene vás vyzývají ke vstupu, avšak louče hořící ledový ohněm naopak odrazují. Vše napovídá tomu, že ať už se děje cokoliv, vychází to odtamtud. Vychází z chodby zima a naskakuje vám instinktivně husí kůže. Bohové ví, co vás tam dole čeká. Spolehnout se můžete jen na sebe a své schopnosti.
Od všech, kdo se budou chtít přihlásit, požaduji rozpis příštího týdne, jak budou nebo nebudou mít čas - myšleno tím večer, i já mám školu a jiné aktivity. A také pár řádků o tom, proč si myslí, že by zrovna oni jsou ti praví.
Hodně štěstí,
Sienna
Komentáře
Amandě naopak přijetí existence hadů pomohlo. Rozpadli se na lesklý černý prášek. Ten se zformoval a nasál do lahvičky, kde se rozvířil a vytvořil lektvar. Ten vklouzl Amandě do kapsy. Jenže hned nato se několik hadů opět zhmotnilo. Zažrali se jí pod kůži a zůstala po ní jen kůže.
Oba dva se probudili před kašnou brzy ráno. Měli rozostřený zrak a pamatovali si obrovskou bolest a strach, který je provázel. Oba dva měli v kapse jedno Mizivé semínko a dvě lahvičky s lektvary. Jeden jim do všech dovedností přidal 5 % a druhý měl jiné zvláštní účinky.
KONEC
Snažila se je ze sebe setřást, ale nešlo to. Když spadl jeden, nahradili ho dva, když spadli tři, na nohy nalezli čtyři... a takhle to šlo pořád dál, než se jí začali obtáčet kolem těla a rukou.
Prosím...
Pocítila nával hrůzy, když jí hadi začali lézt pod oblečení. Běžte pryč... To přání bylo tak vážné, že ho i vyslovila. "Běžte pryč..." zašeptala. Dobrá. Musím být silná, nesmím se jim vzdát... Ale ať říkala, co chtěla, nešlo to.
Nakonec si hady prohlédla. Věděla, že to nejsou jen tak obyčejní hadi - mléčně bílé šupiny, krvavě rudé oči... co je to za zrůdy?
Cítila je všude. Měla jich na sobě tolik, že se téměř skácela k zemi. To nejhorší však teprve přijít mělo, když se jí hadi hačali zakusovat do těla. Jakmile pocítila prudkou bolest, přidušeně vykřikla. Chtělo se jí zvolat "Cože?!" a začít se silněji bránit, ale zkrátka to nešlo...
Když se jí zakousli do krku, byla to poslední kapka. "Dobrá!" zvolala. "Přiznávám! Jsou tady, všude! Cítím je! Uznávám jejich existenci!"
Milan si sice lehl, ale co mu to bylo platné? Nic. Sklo křupalo dál a dál, až skrz praskliny nebylo téměř vidět dolů. Vlkodlaka zachvátil silný pocit závratě a také jako kdyby se začal propadávat dolů. Jenže nepadal. Sklo kupodivu drželo. Prozatím. Ale ne na dlouho. Zničehonic se pomalu propadl dolů. Bez jediného zvuku; zašustění, křupnutí či tříštění skla. Nic se neozývalo. A Milan padal a padal a hladina obrovského jezera se stále zdála tak vzdálená.
Meredith stěny těsně u konce stiskly mezi sebou. Mohla cítit nechutný pach škvařícího se masa, z něhož se jí jistě začal zvedat žaludek. Ale kupodivu necítila žádnou bolest, jen teplo a tlak na kůži. Jako kdyby se její duše odpoutala od těla a sledovala to všechno z bezpečné vzdálenosti. A až po chvilce se ozval výkřik. V tu chvíli se vrátila do svého těla a zjistila, že to křičí ona.
Podlaha se s ní propadla a dostala se do místnosti plné zrcadel. V žádném se neviděla ve své původní podobě. Jedno ji ukazovalo jako něco podobného zombie - popálenou, odpadávaly z ní kusy masa a občas byla vidět jen kost. Půlku obličeje postrádala úplně. Další ji ukazovalo jako silně nalíčeného klauna s šíleným šklebem na tváři. Jiné jako seschlou stařenku...
Dannymu se před pavouky prchnout nepodařilo. Narazil do skleněné stěny a pavouci ho jakoby pozorovali. Část se z nich oddělila a začala se formovat do jakýchsi obrysů. Obrysů třech lvů! Ti měli šílené rezavě krvavé oči a hladově na Dannyho hleděli.
Stěny jsou pořád... Blíž a blíž... A... Žhnou!
Nechápu, co se to děje, ani se to nesnažím chápat, srdce zprudka buší, cítím jej až v krku, tupá bolest se stává nedůležitou. "Ale n-ne..." Překotně se zvedám na nohy, musím běžet dál, rychleji, za každou cenu.
V duchu si opakuji, že je to sen, že je to jen sen, ale... Co když není...
Nakonec jsem se ale dokopal a pokusil se si opatrně lehnout a rozložit na tu váhu. Ale něco tu nebylo v pořádku a vnitřní hlas mi říkal, že tohle nebude a neskončí jen tak.
Ale stále jsem nevydal ani hlásku.
Co jiného než noční můra by mohlo být to, co právě prožívala? Jinak to nazvat neuměla.
Ale na nočních můrách je dobré to, pomyslela si, že se z nich člověk probudí, zatímco tady to zrovna dvakrát nevypadá na probuzení!
Na konci chodby bylo stále to záhadné světélko, což byla pro Amandu jakási "útěcha" - jediný takový teplý a kladný bod v celé této situaci. Nevěděla, co ji u záhadného světla čeká, ale raději to, než plazivé slizké netvory všude kolem.
Tahle noční můra pro Amandu zdaleka neskončila. Začala být opravdu zoufalá - pro panickou fobii z hadů žádný název nebyl, bylo to daleko neobvyklejší než arachnofobie, ale ona stále pociťovala ten doslova panický strach.
"Prosím..." zanaříkala. "Už dost..." Sama sebe by nazvala silnou ženou, po tom všem, co si prožila, ale toto už opravdu nezvládala. Čím víc si říkala, že zde žádní hadi nejsou, tím více je cítila, všude kolem.
Zoufale zavřela oči a přitiskla se ke zdi. Cítila je všude kolem sebe, jak se jí otírají o kotníky...
Pocítila jakési "šimrání" na pravé noze. Otevřela oči a ke své hrůze spatřila odporného hada, jak se obtáčí kolem její hubené končetiny a pomalu se začínal plazit nahoru.
Chtělo se jí křičet, chtělo se jí plakat, chtěla cokoli krom toho, co právě prožívala. Chytla se zdi a zatřásla nohou, aby hada setřásla, ten se však stále pevně držel na její noze a zřejmě se nehodlal jen tak pustit.
Hadů byla plná zem a Amanda už ani neměla kam stoupnout. Nakonec se pustila zdi a přitiskla se k ní obličejem dopředu. Teď nebo nikdy. Prudce švihla svou rukou a ohnala se kolem svého kolena. Pocítila škubnutí v oblasti lýtka a pocit úlevy, když had z její nohy zmizel. Buď ho opravdu odhodila, anebo zmizel - zmizel jen tak. To ovšem Amanda nevěděla, ale byla na sebe hrdá za to, že našla odhodlání se hada dotknout. Tedy, pokud se ho vůbec dotkla. Také se jí to může celé jen zdát a opravdu to může být jen "obyčejná noční můra".
"Ne!" zvolala nešťastně, když jí obě nohy začali ovíjet další hadi. Nemohla nic dělat - stále se pomalu posouvala podél zdi ke světélku a při tom pociťovala, jak se jí na nohy omotávají ti slizcí ohavní hadi a stoupají stále nahoru, až měla nohy tak těžké, že se nemohla pohnout.
"Už dost!" Považovala samu sebe za naivní, že si myslela, že by něčím takovým jako beznadějným a zoufalým výkřikem mohla vše ukončit.