Šedý Vlk -

(vzkazy posílejte na jméno: sedy-vlk)

FACECLAIM: Bobby BonaparteBYDLENÍ: DOMEK
Další charaktery:Mikel, Wolfgang, Gideon, Elijah

JMÉNO, PŘÍJMENÍ:

Šedý Vlk

POHLAVÍ:

muž

DATUM NAROZENÍ:

Datuje se na únor 1916

RASA:

vlkodlak

ZAMĚSTNÁNÍ:

Tesař

PARTNERKA:

nezadaný

RODINA:

Matka: Vodní liška, 1890 - 1916 (přibližně), člověk
Otec: Allistar Fleming (věk zastaven přibližně na 40 letech), narozen 1856, vlkodlak
Zesnulá partnerka: Jeanne, 1918 - 1943, vlkodlak, Nebyla za Vlka provdaná, ale vždy ji nazýval svou ženou
Dcera: Beatrice, 1939 - 1943, vlkodlak, jako vlkodlak se narodila

ZAJÍMAVOSTI:

• Vzhledem k tomu, že se narodil mimo civilizaci, není si vědom svého data narození, pouze ví, že se jednalo o zimu – není si jist ani rokem.
• Matka patřila k původním indiánům, přesněji do kmene Kríů, při porodu vlkodlaka však zemřela. Otec je naopak poloviční Skot a Francouz
• Vlkodlačí geny jeho otce (bělocha) převládly z velké části Kríjské geny a na polovičního indiána by ho někdo jenom těžce odhadoval.
• Nemá žádné soudně uznané jméno.
• Trpí Syndromem Marie-Antoinetty – jeho vlasy zešedly v důsledků dlouhodobé stresové situace, podobně dopadla i jeho vlkodlačí forma. Z původního zlatohnědého vlka se stal vlk šedý. Ze stejného důvodu také přestal stárnout (v té době mu bylo něco kolem dvaceti osmi lety).
• Jedna se o dyslektika (ztížená schopnost osvojení pravopisu), dysgrafika (neobratné a nečitelné psaní). Vzhledem k tomu, že nikdy ani nechodil do pořádné školy, psanému projevu řeči prakticky nerozumí – doma má knihy jenom z důvodu, aby svou dysfunkci před lidmi co nejlépe zatajil.
• Vzhledem k tomu, že je pro něho až nemožné přečíst si zakázky nebo informace, které mu někdo zapíše, vše si pamatuje a jeho paměť je v těchto ohledech takřka bezchybná.

VÝŠKA:

Střední (178 cm)

FYZICKÁ STAVBA:

Průměrný, normální

VZHLED:

Vlk by nemusel být nijak zajímavým člověkem. Jeho vzhled je víceméně normální a stavba těla nijak zajímavá. Není vyhublý, ale není tlustý. Svaly má pouze na rukou, za což může druh práce, který si zvolil. Není ani náramně vysoký, ale ani zakrslý. On by byl normální, kdyby nebyl šedovlasý. Přestal stárnout poté, co si prožil těžkou životní situaci a stres, který v tu dobu prožil, mohl za to, že i zešedivěl. Jedná se o nemoc a vzhledem k tomu, že stres přebýval dlouho, barva se do Vlkových vlasů a vousů nejspíše nikdy nevrátí.
Jinak na něm moc věcí zajímavých není. Oči má zlatohnědé, díky původu své matky výraznější lícní kosti, špičatá brada a špičatější nos.

POVAHA:

Dal by se popsat jako tichý trpitel. Jeho hlava je těžká pod náporem toho všeho, co se stalo, čeho lituje, čemu mohl zabránit. Ale nikdy to nedá najevo. Místo toho se bude usmívat, ale jeho oči ho takřka vždy prozradí. Neumí se totiž usmát i jimi, je přes ně vždy viditelná ta bolest, která ho tíží. Nestává se však, že by přiznal, že ho něco trápí, že se něco stalo a že se trápí. Místo toho zakroutí hlavou, usměje se a řekne, že je v pořádku.
Obecně je Vlk milý člověk. Slušný, ochotný, nekonfliktní, dokáže ustoupit, pokud si to situace vyžaduje a nedělá mu ani problém komukoli pomoct, pokud pomoc evidentně potřebuje nebo si o ni požádá. Na druhou stranu on pomoc nikdy nepřijme, protože se stydí, že věci nezvládne on sám. Pokud se však člověk už rozhodl pomoci mu a koná, nic nenamítne a pouze poděkuje za to, co mu bylo dopřáno.
Je posluchačem i vypravěčem. Umí mluvit, ale dokáže i mlčet a vyslechnout ostatní. Ani jedno mu nedělá problémy a ani jedno neupřednostňuje před tím druhým. Když ale vypráví, nedokáže hledět na člověka, dívá se do nekonečna, vybavuje si své vyprávění a pociťuje to všechno znova. Pokud vypráví něco vtipného, usmívá se, pokud něco smutného, je na něm vidět, jak moc kvůli tomu trpí a jak ho to bolí… Proto moc nevypráví o zlých věcech, ale raději zmiňuje ty šťastné vzpomínky, které má z velké části potříštěné krví.
Vlk je víceméně submisivní jedinec. Rád následuje, ale nesnáší, když musí být následován. Nedělá mu problém podmanit se ve smečce a před silnějšími. Podobně to má i ve vztazích, kde se také jedině umí zcela otevřít. Obecně vzato není špatný a zlý jedinec. Ale má své slabiny. Nesnáší, když někdo upozorňuje na jeho chyby. Nemá rád, když lidé zmiňují jeho šedé vlasy a vousy, kdy se ptají, jak k ním přišel. Nesnáší, když někdo upozorňuje na to, že neumí číst a psát a už vůbec nemá rád, když někdo zpochybňuje jeho původ a jméno. Je na to háklivý a umí v těch chvílích i zakřičet a naštvat se.

Optimista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Pesimista	▬▬	Realista	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Snílek
Energický	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Líný	▬▬	Hodný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zlý
Společenský	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Samotář	▬▬	Chytrý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Hloupý
Extrovert	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Introvert	▬▬	Upřímný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Ulhaný
Skromný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Chamtivý	▬▬	Ochotný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Sobecký
Statečný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Zbabělý	▬▬	Důvěřivý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nedůvěřivý
Ústupný	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Tvrdohlavý	▬▬	Sebejistý	▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬	Nejistý

ŽIVOTOPIS:

Početí
Indiánský kmen Kríů, obývající okolí Winnipegského jezera, se v době narození Šedého Vlka už řadila k těm kmenům, kteří se mísili se skotskými a francouzskými osadníky, čímž vznikali míšenci mezi indiány a evropany. Šedý Vlk se řadí mezi jednoho z těchto míšenců. Allistar Fleming, otec Vlka, přišel mezi Kríé původně jako jeden z mnoha obchodníků.
Jako obchodník se u tohoto kmene moc nevyznamenal. Ihned po své první návštěvě kmene byl kmenovým tipiskauiyinem osočen jako zlý duch. Obchod nevyšel, Allister byl vyhnán a jakýkoli jeho pokus o proniknutí na území kmene skončilo fiaskem v podobě několika výhružných a pár těsných výstřelů v těsné blízkosti jeho těla, ve kterém dle všeho přebýval zlý duch. Nikdy neřekl nic na svou obhajobu, mlčel, zatínal zuby a vzdálil se, pokud se kmen zdál, že s jeho zabitím nemá žádné problémy.
Možná až na jednu členku. Půvabná Kríijka s dvěma dlouhými černými copy do půlky zad a potetovanými pažemi a levou tváří. Vždy onoho cizince pouze sledovala, nakláněla hlavu do strany, dokonce se i usmívala, když viděla nejistotu toho muže, který věděl, že její soukmenovníci by neměli problém s jeho zavražděním. Možná v něm ona sama toho zlého ducha neviděla, nebo se snažila právě zjistit, kým přesně je, ale začala za ním chodit. Plížila se pryč od jezera a dlouhé noci sledovala tmavý srub, kde Allistar sám žil a sledovala, kdy v sobě probudí onoho zlého ducha.
A on ho skutečně jednou probudil. Kríijka se schovávala za kameny, sledovala srub, z jehož komína plápolal oheň, dívala se do jediného okna, kam proudilo světlo, které najednou zhaslo. Jediným světlem byl stříbrný měsíc v úplňku.
Ze srubu vyšel muž, ale po pár krocích z něho byl vlk větší než kterýkoli jiný. Pro jeho štěstí a smůlu mladé ženy foukal vítr k němu a její pach k němu lehce dolétl. Viděla jen, jak našpicoval uši, zvedl čumák k nebi a následně se rozeběhl k jeho tichému pozorovateli.
Jenže vlk pozorovatelku nezabil. Místo toho ji on sám pozoroval a hypnotizoval zlatýma očima, zatímco ona tiše mumlala jazykem indiánů, kterému vlk nerozuměl a couvala. Myslela si, že jí vlk ublíží, zabije nebo snad i sežere, ale neudělal to. Místo toho po chvíli odešel lovit a výt na měsíc.
Po mnoho následujících dní se indiánka ke srubu nepřiblížila ze strachu z muže, který se proměnil ve vlka, ale přesto jedné noci přišla. Srub byl tmavý, z jeho komína nestoupal kouř a žádná lampa nesvítila. Indiánka se zamračila, zvedla se ze svého úkrytu a chystala se odejít. Trhla však celým svým tělem, když spatřila jenom opodál sedět muže na kamenech a pozorovat hvězdnatou oblohu. Pomalu se k němu přiblížila, sledovala ho a čekala, zda něco udělá.
„Pěkná noc, že? Dlouho jsem tě tu neviděl… Poslal tě kmen, abys pozorovala zlého ducha? Rozumíš vlastně anglicky?“ zeptal se, sklopil k ní hlavu a sledoval ji.
Ucouvla, zamračila se a nakonec lámanou angličtinou řekla. „Rozumim. A ne, neposlali.“
„Tak proč tu jsi? Myslel jsem, že už nepřijdeš potom, cos… Však víš,“ pokrčil rameny s mírným úsměvem.
„Zlý duch nevypadá zlý,“ odpověděla.
„Jo, to protože není… Je to prokletí, abys věděla. Nemyslím si, že to pochopíš, ale já si tento život nevybral. Jenom je tvůj kmen první, co to ve mně poznal,“ povzdechl si. Světlovlasý Skot opět zvedl hlavu k výšinám, pozoroval hvězdy a cítil, že indiánka sleduje jeho. „Nikdy jsem tě neviděl mezi těmi, co se mě pokusili zabít… Jak se jmenuješ?“
„Složité jméno. Ale znamená něco jako… Vodní Liška,“ řekla nejistým tónem. „Jak byl muž Allistar proklet?“ zeptala se ho, načež se usadila vedle něho na jeden ledový kámen, aby ho mohla vyslechnout.

Narození
„Duch není zlý… Duch je milý,“ říkávala Vodní Liška následující měsíce Allistarovi. Přesvědčil o sobě pouze jednu členku kmene, zbytek ho nepřijal, obchod padl a on s tím nemohl nic dělat. Naopak byl kmenem zavrhnut ještě více, když se jedna z jeho členek rozhodla dát život neobyčejnému míšenci. Nebylo to tak, že byl Kríjové nedali život míšencům, ale bylo to poprvé, co se měl narodit někdo, jehož rodič v sobě měl zlého ducha. Měl se narodit mimo kmen, protože ten ho nechtěl. Báli se, že duch přejde do malého dítěte a bude mít na svědomí zničení kmene. Allistar nevěřil, že by jeho potomek měl zdědit i jeho prokletí, to pochopil až ve chvíli, kdy se malý Vlk narodil.
Pár dní předtím musel odjet za obchodem. Byl pryč pár týdnů, a když se vrátil, srub, kde na něho Vodní Liška měla čekat, aby prázdný. Všechno nasvědčovalo tomu, že byla pryč už dlouhé dny. Po krátkém záchvatu paniky Allistarovi došlo, že může být jedině zpět u svého kmene. I přes jakýkoli zákaz přiblížit se k nim se vydal na jejich území s jednoduchým požadavkem – chtěl zpět ženu, kterou miloval.
Jenže ona zemřela. Porodila dítě pár dní poté, co Allistar odjel a zemřela. Tipiskauiyin, který před více než dvěma roky Allistara označil za zlého ducha její smrt prý vycítil. Vyslal lovce do srubu, aby Vodní Lišku dovedli zpátky k nim, ale než tam došli, dítě už bylo na světě. Křik se roznášel srubem, zatímco v krvavém loži ležela vyčerpaná matka, která věděla, že nepřežije. Dala jim dítě, jazykem Kríjů zašeptala slovo vlče a zemřela.
„Nazvala ho vlčetem. A má zlého ducha,“ řekl mu tipiskauiyin, než mu dítě předal a ustoupil dozadu. Allistar si svého syna zabaleného v kožešinách převzal. Prohlédl si tvář, která se náramně podobala to jeho a sklopil oči. Neviděl v něm ani špetku jeho matky, byl jeho přesnou kopií a chápal proč. Jeho gen zlého ducha překonal Vodní Lišku.
Allistar nikdy nebyl u kmene vítán, ale vzhledem k situaci dostal možnost. Mohl buď navždycky odejít se synem a nikdy se k jezeru nevrátit, nebo měl odejít a přijít až za rok, čímž by synovi dal šanci, aby nezemřel. Mohla se o něho postarat jiná matka z kmene, dokud nebude schopen jíst kaše, pak s ním měl navždycky odejít.
Allistar nebyl hloupý, věděl, že se pokusí z jeho syna ducha vyhnat, ale věděl, že nikdy neuspějí. Nechal je, odešel a vrátil se po více než roce, kdy mu světlovlasý syn byl předán a následně doživotně vyhnán.
Matka nazvala dítě vlčetem, kmen ho tak také nazýval. Otec mu jméno ponechal. Allistar Fleming se synem Vlče. Rozmazloval ho, připravoval se na to, co se jednou stane – přemění se – a vyprávěl mu o matce, o jeho polovičním původu a o tom, co se stalo jemu samotnému. Vyprávěl mu tom, jak se dříve živil lovem vlků, aniž by tušil, že jednou zabil něco, co vlkem nebylo. Byl to vlkodlak, jehož smečka se mu vymstila tak, že z lovce samotného tuto kořist udělala.
„Proč zemřela?“ ptal se furt, takřka každý den svého otce před spaním.
„Já nevím, ale je mi to líto za nás oba,“ odpovídal mu lží. Bál se mu přiznat, že to je kvůli tomu, kým je. Neodpustil sobě, že to nemohl předvídat a věděl, že Vlče by vinu vzalo zase na sebe. Stačilo, že musel žít Allistar se sebou, nechtěl zničit život i svého syna.

Vyrůstání
Poprvé se Vlče proměnilo v deseti. Srst jeho vlka byla stejně zlatohnědá jako jeho otce. Vlastně byli skoro stejní až na to, že oči Vlčete byly tmavší než otce – alespoň částečně byl po matce. Proměna to byla bolestná, ale přežil ji. Byl oficiálně vlkodlakem jako otec, pro kmen prokletý zlým duchem a vyhnán.
„Teď už seš spíš Vlkem, že?“ řekl mu Allistar, jakmile se z proměny vzpamatoval.
„Raději bych byl liška,“ zamumlal na to ještě zmatený Vlk, kterého bolela každá část v těle.
Liškou sice nebyl, ale část jména po matce přeci jenom získal. To mu bylo patnáct let. Bylo léto, koupal se v jezeře poté, co s asistencí otce poprvé pokácel sám jeden strom. Žili skryti v lesích, živili se tím, co ulovili, žili ve srubu, co sami postavili.
Vlk měl vodu vždycky rád. Lákala ho, přišel si jako jeho součástí a přál si, aby byl i on její. To přání se mu splnilo. Voda ho začala poslouchat. Pokud chtěl, aby se vlnila, začala. Pokud chtěl, aby potok, který přes léto vyschl, nabral zpět svou vodu, stalo se. Své malé tajemství o vodě otci nikdy neřekl. Ne, že by se bál, jenom si to chtěl nechat pro sebe. Pokud mu navíc otec o něčem takovém nikdy neřekl, bylo to něco, co ani on neznal. „Máma byla Vodní Liška… Já jsem Vodní Vlk,“ usmíval se, když mu to došlo. Alespoň trochu jako matka byl – a byl na to pyšný.
Kolem osmnáctého roku se Vlk začal vyptávat. Už se neptal, proč jeho matka zemřela, proč není u kmene vítán, jak se jeho otec proměnil, ale ptal se na to, zda něco ví o té smečce, která ho napadla.
„Sídlí v Kanadě. Tak sto mil na sever odtud. Nechali mě u sebe, když jsem se proměnil, abych pocítil, jaké to je být zájmem lovců. Každopádně na mě byli naštvaní a mnoho z nich mě nenávidělo na to, že jsem zabil jejich druha. Ale byla to omega a… To je nízko postavený jedinec. Chvíli jsem s nimi pobýval, ale pak jsem si šel vlastní cestou. No a už je to skoro čtyřicet let.“
„Takže ti je vlastně kolik?“ nechápal Vlk.
„Přes sedmdesát… Ale vypadá jako pokročilý čtyřicátník, co?“ zasmál se tiše Allistar.
„Jo, to jo… A nenapadlo tě někdy později, že by ses do nějaký přidal? Třeba až potom, co jsem se narodil, prostě… Tebe tenhle život baví? Nesmíš se vrátit ke Kríjům, nesmíš k lidem, protože člověk nejsi a… není tim pádem smečka to poslední, co ti zbývá jako společnost, která by tě přijala?“ nechápal Vlk. Celý život strávil sám s otcem. Potkával minimum lidí, neměl přátelé, hrál si sám, mluvil pouze z otcem. Samota ho sžírala.
„Jestli si to přeješ… Můžeme nějakou najít. Pokusit se tam dostat a ty tak poznáš, co to znamená žít ve smečce,“ navrhl Allistar, i když se v jeho tváři neodráželo jakékoli nadšení. Spíše jenom posmutnělá potřeba poskytnout svému synovi vše, co si přeje.

Dospívání
Byla to poměrně malá smečka na jihu Kanady. I přes svůj menší odpor ke všemu, co dýchalo, tam Allistar se svým synem zůstal. Sledoval, jak dospívá, jak se seznamuje s novými, sobě rovnými vlkodlaky a pomalu se od něho vzdaloval, aby mu mohl dát více prostoru.
Pro svůj míšený původ a netradiční jméno se tam Vlk dal považovat za zajímavého jedince, které zajímalo, proč vlastně nežije s Kríji, když má v sobě kus zvířete. Vyprávěl všem všechno, co jemu dlouhá léta vyprávěl otec a to přesto, že byl sotva několikadenní dítě, když se většina těch věcí stala.
„Takže když ses narodil, tvá matka tě nazvala Vlčetem a od toho to jméno? Dokud si byl dítě, Allistar ti říkal Vlče a pak tě přejmenoval na Vlka? Takže tvoje jméno je Vlk Fleming?“ ptala se jeho jedna rudovlasá vlkodlačice.
„Ne, jenom Vlk. Nic víc, žádné příjmení. Indiáni příjmení nemají,“ opravil ji.
„Zavrháváš jméno otce?“ nechápala.
„Ne. Otec je mým tělem, jsem jako on. Mé jméno je matky. Jmenovala se Vodní Liška. Já jsem… Vodní Vlk. Nebo prostě jenom Vlk,“ vysvětlil.
Jeanne, mladá vlkodlačice s vlasy v barvě mrkve – jak je Vlk nazýval –, nebyla vlkodlakem dlouho. Proměněna byla bývalým vojákem. Hned na to odcestovala do Kanady, přidala se ke smečce pár měsíců před Vlkem a Allistarem a byla výborná lovkyně. Dokonce lepší jak Allister, který lovil většinu Vlkova života, aby ho uživil.
S Jeanne Vlk zažil mnoho nových věcí. Ať to byla první rvačka na dokázání toho, kdo je silnější, soutěž v lovu, smích, ponocování, hádka, polibek a v neposlední řadě i milování. Život ve smečce poblíž někoho, koho miloval, pro něho byl mnohem lepší než ten osamělý v lesích, kdy mohl spoléhat pouze na sebe a svého otce. Ten se mu postupně vzdaloval – Anebo se Vlk vzdaloval jemu –, ale nijak to nevnímal. Žil život mladého, po uši zamilovaného vlkodlaka, kterému nic nescházelo.
Tenhle spokojený život Vlk žil deset let. V prvním roce se spřátelil se smečkou, v druhém se zamiloval, v pátém přišla na svět jeho dcera, Beatrice. Světlovlasé děvče, které Vlk miloval více než cokoli na světě. „Je nádherná,“ pronesl Allistar, když svou vnučku poprvé spatřil. Bylo to také naposledy, protože krátce poté se smečku rozhodl opustit. Jeho syn dospěl, měl vlastní rodinu, byl šťastný a nepotřeboval od svého otce další pomoc. Vlk však Allistarovi slíbil, že jednou za čas se sejdou mimo území, budou spolu pár dní, aby se Allistar nemusel vracet, ale se synem neztratil kontakt.
To, že Allistar navíc odešel, si zachránil život.
Do pěti let byl totiž každý člen, s výjimkou Vodního Vlka, mrtev.

Umírání
Alfa smečky se vyznačoval tím, že rád vyvolával spory. S každým se dokázal hádat kvůli hlouposti, okamžitě se urážel a nepřemýšlel předtím, než začal konat. Nejhorší byl však v tom ohledu, pokud přišlo na území smečky. Vedl spor se sousední smečkou, která měla minimálně dvojnásobek členů. Bral jim jejich území, posílal lovce lovit do jejich teritorií. Nehleděl na to, že si bere věci odtamtud, kde nemá co dělat a vystavuje tak své lidi nebezpečí a blížící se smrti.
Ta malá smečka, kde Vlk žil svůj život, pro sousední smečkou byla pouhým parazitem, který měl být zlikvidován. A pokud to nešlo po dobrém, muselo se na to jít po zlém.
Útok se konal v noci, když bylo minimum vlkodlaků, kteří by útok očekávali. Vše to začalo jedním bolestným výkřikem, když se rudý vlkodlak zakousl do krku mladičké vlkodlačice. Pak propuklo peklo. Křik, krev, výstřely, prošení o milost a bojový pokřik těch, kteří měli převahu.
Nepřežil nikdo, ostatně to byl cíl těch, kteří útočili. Mrtvé nechali svému osudu, vzali si vše, co jim patřilo a odešli.
Mysleli si, že zemřeli všichni členové, ale jeden přežil. Byl to ten, který byl zrovna po více jak půl roce více než dvacet mil na jihu, kde zrovna rozmlouval se svým otcem, vyprávěl mu o jeho roztomilé malé dceři a o tom, že smečka má menší problémy s jinou smečkou. Netušil, že v té době všichni umírají.
Historie se následně opakovala. Vlk se vracel domů, kde očekával svou ženu a dceru. Podobně Allistar před lety očekával svou těhotnou indiánku. Oba dva se však vrátili ke smrti, zradě a bolesti.
Allistar však viděl prázdno a své dítě musel najít a příběh poznat. Vlk se vrátil, viděl krev, zbytky násilí a příběh znal.
Už v té chvíli sotva šel, třásl se, nohy se mu podlamovaly a sotva dýchal. Jeho svět se zhroutil ve chvíli, když spatřil ty mrkvové vlasy slepené krví a přehozeny přes hlavičku nehybného tělíčka. Vlk padl k zemi, propukl v dávivý křik doprovázený s pláčem. Jeho milované osoby ležely na zemi ledové, ztuhlé a hlavně mrtvé. Svět se mu zhroutil, najednou už pro něho neexistoval žádný důvod, proč existovat.
Dlouho tam seděl mezi mrtvými, přemítal si všechny ty nádherné chvilky, které najednou pokryla rudá krev. Věděl, že tomu tak už bude navždycky a nemohl s tím nic dělat. Sám by nikdy nezničil několikanásobnou přesilu, která zničila jeho život.
Mohl se vrátit za otcem, ten by ho pochopil, utišil, pomohl by mu vyrovnat se s tím, co se stalo, ale Vlk na to neměl sílu. Vstal. Před očima měl mžitky, netušil, co bude dělat. Ale odešel. Odešel z místa, které pro něj bylo skoro deset let domovem a odmítal se tam kdykoli vrátit.

Znovuzrození
Od toho dne si všiml, že už nezestárl ve tváři. Ale jeho vlasy ano. Krátce po tom incidentu si všiml, že jeho vlasy nabírají šedého odstínu. Vyrůstají v barvě kouře, vousy stejně tak a zlatohnědá barva se ztrácí. Do několika let se ztratila zcela a Vlk zešedivěl. Bylo to způsobeno tím, co viděl, čím se trápil, co musel snášet ty další roky svého života. Najednou už nebyl Vodní Vlk. Svou schopnost zapomněl, od tý doby nikdy nebyl schopen použít ji.
Stal se Šedým Vlkem. Začal se tak představovat, přijal to, co se stalo, ale nikdy na to nezapomněl. Jenom to vytěsnil co nejdále do své hlavy, aby to neměl každý den na očích.

DOVEDNOSTI:

• SÍLA: 90%