Gideon Wells -

Gideon Wells

(vzkazy posílejte na jméno: gideon-wells)

FACECLAIM: Joshua Rush
BYDLENÍ: tulák | MAZLÍČEK: Pes
Další postavy: Wolfgang, Mikel, Vlk, Elijah


JMÉNO, PŘÍJMENÍ:   Gideon Wells
POHLAVÍ:   chlapec
DATUM NAROZENÍ:   28. 6. 1838 (věk pozastaven na 11 letech) – 178 let
RASA:   upír
ZAMĚSTNÁNÍ:   nezaměstnaný
PARTNERKA:   nezadaný
RODINA: Matka & otec: Neznámí
Nevlastní otec: Anthony Wells (1760 - ???), upír, možná zesnul, možná je živý, Gideon sám netuší
Nevlastní dědeček: Philip (1687 - 1854), upír
ZAJÍMAVOSTI:













  
• Za posledních padesát let neměl žádný majetek, který by se nevešel do turistického batohu, který u sebe stále nosí (momentálně vlastní pouze spací vak, vystřelovací nůž, peníze za kapsařinu a zalaminátovanou fotku jeho samého z roku 1861 – jeho první fotka, když mu bylo jedenáct let, krátce před proměnou, je na ní vyfocen společně s Ním) • Jako nalezenec dostal jméno Gabriel Walker, ale v jedenácti letech se nechal od Něho přejmenovat na Gideona Wellse
• Nenávidí lidi
• Po WW1 přísahal, že se nenapije lidské krve
• Když se někdo podívá na Gideonv krk, tak si myslí, že pod krkem má černou pihu. Pravdou však je, že On takto „značil“ upíry jeho klanu. Je to tedy tetování vytvořené pomocí obyčejné jehly a tuše, ale Gideon to představuje jako pihu
• Ještě se u něho neprojevila magie
• Nikdy mu nedělalo problém, aby se přizpůsobil nové době, mluvě a stylu, duší však stále žije v minulosti
• Ovládá plynule ještě francouzštinu a ruštinu, ale nikdy ty jazyky nepoužívá
VÝŠKA:   Malý (160cm a méně)
FYZICKÁ STAVBA:   Štíhlý, vyzáblý
VZHLED:     
Nejvíc ze všeho se Gideon pokouší splynout s okolí jako normální dítě 21. století. Jeho tmavě hnědé vlasy dosahují délky asi po uši, zasahují do čela a mnohokrát se schovávají pod lehkou pletenou čepicí. Nedá se vůbec považovat za vysokého, protože jeho růst se zastavil na 144 centimetrech a za 167 let nevyrostl už ani o píď. Stavbou těla by se dal popsat pouze jako normální chlapec, který buď nebyl moc živený nebo má velmi rychlý metabolismus – u něho platí to první.
Asi nejpoutavější jsou na něm jeho oči. Obrovské oči v barvě havraních křídel, které se dokáží i hodiny upírat na jediný cíl. Většinu emocí právě vyjadřuje očima a jdou velmi dobře rozeznat. Také by se dalo říct, že u tohohle dítěte perfektně fungují psí oči, i když je nepoužívá zrovna záměrně.
Nejeden člověk si všimne, že má na sobě mnohokrát špinavé oblečení. Hlavně rukávy a kolena jsou častokrát natržené, špinavé a boty dost okopané. Je to kvůli tomu, že Gideon si oblečení kupuje jenom občas. Většinou jenom tehdy, když už je jeho oblečení nenositelné nebo už vybočuje z řady kvůli času, v kterém se nachází.
POVAHA:     
Jestli by šel Gideon popsat pouze třemi slovy, tak jsou to slova: Černý a bílý. Přesně takový je. Je hodný, ale i zlý. Je extrovert, ale i introvert. Je to cholerik, ale i flegmatik. Je upovídaný, ale i zamlklý. Je všechno a vlastně vůbec nic. Je to, jako kdyby si před každým slovem nebo reakcí hodil mincí. Když padne hlava, zachová se negativně, pokud padne orel, tak se zachová pozitivně. Jediná vlastnost, která by se u něho dala na sto procent popsat, je tedy labilita. Je neuvěřitelně nestálý jedinec, který se dokáže v jedné sekundě starat o druhé a v té druhé už může člověka napadnout a bít se s ním do krve. V jedné chvíli se dokáže smát, ale rázem sedí v koutě a smutní pro všechny, které ztratil. Na rozdíl od mnoha lidí se však s labilitou nenarodil, ale vyvinula se u něho v průběhu WW1, když přišel o posledního člověka, kterého miloval a uvědomil si, že jeho vrstevníci jsou již po smrti.
Přes svojí labilitu je psychicky silný. Dokáže jakýkoli pocit udržet v sobě, když je potřeba. Když je vůči němu kdokoli agresivní, dokáže klidně stát a nevyjádřit jakoukoli emoci, ač uvnitř něho je zrovna naštvaný nebo naopak vyděšený k smrti. Nejde poznat, jaká jeho „strana“ je zrovna u moci, protože se to naučil držet v sobě. Kvůli své minulosti v sobě chová nenávist vůči lidem. Je tomu od té doby, co ztratil člověka, který byl pro něho ten nejdůležitější na světě a odmítá svůj názor i po více jak století změnit. Také se už více než sto let nenapil lidské krve. Zhnusila se mu a bez svého ochránce už ani nebyl schopen napadnout člověka. Živí se tedy jen zvířecí krví přímo od zdroje – krve z láhve nebo sáčku by se nenapil.
Za svého jediného rodiče považuje upíra, který ho proměnil. Když o tom upírovi mluví, tak řekne pouze „On.“ Není to kvůli tomu, že by se ho bál nebo nenáviděl, právě naopak. Vzhlíží k němu, dříve mu sice říkal otče, ale pro ostatní upíry ten muž byl pouze On, protože nechtěli říkat jeho jméno. Gideon se k nim později přidal, když ho ztratil. On byl také jediná autorita, kterou Gideon kdy od srdce uznával. Sice se dokáže jiným podřídit, ale nedělá to kvůli tomu, že by chtěl, ale protože mu tak zrovna padla mince.
Optimista ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Pesimista ▬▬ Realista ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Snílek
Energický ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Líný ▬▬ Hodný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Zlý
Společenský ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Samotář ▬▬ Chytrý ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Hloupý
Extrovert ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Introvert ▬▬ Upřímný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Ulhaný
Skromný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Chamtivý ▬▬ Ochotný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Sobecký
Statečný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Zbabělý ▬▬ Důvěřivý ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Nedůvěřivý
Ústupný ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Tvrdohlavý ▬▬ Sebejistý ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬    Nejistý

ŽIVOTOPIS:     
Celá Anglie toho dne žila pouze korunovací královny Viktorie, ale jedna žena žila zcela něčím jiným. Zrovna přivedla na svět chlapce s černýma očima. Životní úroveň chudých lidí byla velice nízká a matka černookého chlapce neměla dostatek peněz na to, aby se o chlapce postarala. Vlastně se ani starat nechtěla, byla to prostitutka a dítě vzniklo omylem. Odložila chlapce před vrata sirotčince na kraji Londýna a nikdy více se o chlapce už nestarala.
Černooký chlapec dostal od opatrovatelek jméno Gabriel Walker a na prvních šest let svého života byl přidělen do pěstounské rodiny, která žila necelých padesát mil od Londýna. Společně s ním dostala rodina ještě dva chlapce – Russela a Isaaca. Rodina měla ještě dvě své vlastní dcery a jednoho syna a čtyřletá dvojčata – chlapce a dívku – v opatrovnictví. Nebyla to kdo ví jak bohatá rodina, otec pracoval na poli, kde mu pomáhali mnohokrát i děti a dva výrostci z vesnice. Gabriel byl na tom místě však šťastný. Sice to bylo neposedné děcko, které mnohokrát své pěstounské rodiče neposlouchalo, takže nejednou dostal malý výprask, ale jinak byl šťastný. Měl domov, měl lidi, které mohl nazývat dokonce rodiči a měl sourozence, i když byli nepokrevní.
Když mu byly dva roky, tak dvojčata zmizela. Jednoho dne pro ně přijela nějaká žena a odvezla je pryč. Gabriel nechápal, stýskalo se mu po těch dvou a doufal, že se jednoho dne vrátí. Ale nikdy se nevrátili. Místo nich přišlo jedno miminko, holčička. Sirotek, jako byl Gabriel, Russel nebo Isaac. Toho dne také pochopil, až mu bude šest let, tak se bude muset také vrátit do sirotčince, kde bude muset prožít zbytek svého dětství. Bez rodiny, bez domova…
Ty čtyři zbývající roky utekly strašně rychle v dětských očích. Jednoho dne byl miminko, které jeho pěstounská matka poprvé pochovala a najednou už nasedal do kočáru, který ho přivezl a odjížděl do Londýna, aby našel místo mezi ostatními nechtěnými chlapci. Jediná pozitivní věc, která ho potkala, bylo to, že Russel i Isaac byli ve stejném sirotčinci jako Gabriel.
Ti tři tam nikdy nezapadli. Ani jeden z nich nebyl ochotný respektovat starší chlapce. V sirotčinci vládla hierarchie a malí chlapci si nemohli dovolit na vysoké a silné chlapce. Nejvíce trpěli o nedělích. V té době, v čase oběda, do sirotčince přicházeli bezdětní lidé, kteří se buď jenom chtěli podívat na děti, co nemají ani vlastní postel a vysmát se jim, nebo chtěli právě dětem zlepšit den. Většina lidí přinášela dětem bonbony a rozdávala jim je. A čím mladší dítě, tím více bonbonů mělo. Starší chlapci samozřejmě těm menším bonbony brali a to byla věc, kterou Gabriel nenáviděl ze všeho nejvíce.
Občas bylo nějaké šťastné dítě adoptováno, ale nestávalo se to často. Isaac tím šťastlivcem byl. Nikdo se však nemohl divit, měl nádherně modré oči, vlnité blond vlasy a nádherný dětský úsměv. Gabriel zůstal v sirotčinci sám s Russelem, ale ne na moc dlouho. V zimě v roce 1845 Russel onemocněl a po několika dnech v horečkách zemřel.
Ve svých osmi letech tedy Gabriel poprvé poznal, co to znamená být sám. A bylo to to nejhorší, co zažil. Aby přestal vnímat samotu a smutek, začal se rvát. Pral se se staršími, kradl bonbony mladším a neplnil povinnosti, které musel. Nikdy neunikl bez trestu, ale pro Gabriela to bylo jakési uspokojení. Sirotčinec i nadále zůstával nenáviděným místem, černooký chlapec s chtěl vrátit ke svým pěstounům. Věděl, že by ho vzali k sobě zpátky, že by se o něho postarali a milovali ho. Ve volných chvílích snil o tom, jak by pomáhal otci na poli, jedl máminy borůvkové koláče a jak by si hrál u potoka.
Ve svých devíti letech přestal stavět své vzdušné zámky a rozhodl se, že se za svými pěstouny vydá. Celé dny si prohlížel každou cihlu ve zdi, která ho dělila od světa venku. Hledal způsob, jak uniknout a jeden přeci našel. Uvědomil si, že v neděli se brána sirotčince otevře, aby dospělí mohli koukat na děcka jako na zvířata v ZOO. Nikdo moc bránu nehlídal. Všechny děti byly v době otevírání brány v jídelně a žádné se nepotulovalo venku, nebylo tedy koho hlídat. A toho ostatně Gabriel využil. Při cestě do jídelny se odpojil, aby si mohl dojít na toaletu v přízemí, tam prolezl malým okénkem a stačilo proběhnout otevřenou bránou. Nebylo to nic těžkého, těžkosti přišly až venku. To město bylo pro chlapce tak příšerně velké, mnoho lidí, psů, zápach a zmatek. Pobíhal sem a tam, snažil se dostat co nejdále od sirotčince a snažil si vzpomenout na cestu, kterou byl přivezen do sirotčince.
Cestu však nenašel. Zůstal ztracený ve městě, sám, bez jídla, teplého oblečení a noci byly chladné. Unavený se usadil na schody, které vedly ke kanálu k Temži a tam přemýšlel, co bude dělat dál. Netušil. A pak přišla jeho záchrana a člověk, co mu změnil celý život.
Měsíc visel vysoko na obloze, Londýn byl nezvykle tichý, ale ticho prolomilo klapání podpatků o kamennou zem. Gabriel ani hlavu nepootočil, za tu dobu kolem něho prošlo mnoho lidí a tenhle měl být prostě další. Ale ten muž byl chlapcem zaujat. Zastavil se, otočil své tělo k chlapci a zeptal se: „Je vhodné, aby se chlapec tvého věku, potuloval nebezpečným městem takto v noci?“
Gabriel k němu natočil hlavu, zamračil se a zase hlavu otočil k Temži.
„Kde máš rodiče, chlapče?“ položil mu další otázku onen muž.
Gabriel k němu opět natočil hlavu, všiml si, že je dost vysoký. Jeho tělo bylo hubené, ale podle oblečení Gabriel poznal, že není vyhublý z hladu, jenom dokázal udržet svou postavu štíhlou. Oblečení na něm dokonale sedělo, muselo být šité na míru a z nejdražší látky. V obličeji se podobal Gabrielovi. Oči černé, vlasy tmavě hnědé a pokožka trochu bledá.
Gabriel mu však na otázku opět neodpověděl.
To však muže neodradilo, klekl si, jednu ruku si podepřel o koleno, bradu si položil na dlaň a sledoval upřeně chlapce, který se k němu točil zády.
„Jaké je tvé jméno?“
Bez odpovědi.
Tiše se zasmál, natáhl k chlapci ruku a chytil jeho límec. Opatrovatelky v sirotčinci na oblečení chlapců vždy vyšily monogramy, aby se předešlo krádežím oblečení.
„G.W?“ řekl muž s otázkou v hlase.
Gabriel se vyškubl, postavil se na nohy proti muži a tvářil se vůči němu nepřátelsky. „Co po mně chcete?!“ vyštěkl.
Úsměv vysokého muže se roztáhl ještě více. „Nic, jen s ptám, co dělá takto malý chlapec sám v ulicích Londýna.“ „Hledám svoje rodiče,“ zavrčel.
„Jsi sirotek, ne?“ divil se.
Gabrielovi bylo jasné, že muž poznal, že je sirotek. Měl oblečení ze sirotčince. „Hledám své pěstounské rodiče,“ objasnil mu.
Z mužových rtů vyšel tichý smích. „Ti se o tebe nepostarají. Pěstouni dostávají peníze, aby se o vás mohli postarat. Sami jsou chudí,“ vysvětlil mu.
Byla to pravda a Gabriel to věděl, ale snažil se věřit tomu, že by nebyl na obtíž. Ale někde hluboko uvnitř věděl, že by to byl pouze hladový krk.
Gabriela napadlo, že se vrátí do sirotčince. Věděl, že bude potrestán, ale na ulicích by zemřel. A on nechtěl zemřít.
„Sirotčinec je zlé místo, že?“ pověděl muž. Už se neusmíval pobaveně, ale spíše sklíčeně a chápavě. „Také jsem v něm vyrůstal. A víš, co? Utekl jsem z něj, ale byl jsem trochu starší než ty a… Potkal jsem jednoho muže, který mi nabídl to, co jsem nikdy neměl. Domov, jídlo, lásku, vzdělání… Chtěl bys to taky?“ zeptal se. Gabriel posmutněle přikývl.
„Dobrá. Domov, jídlo, lásku, peníze na školy… To všechno mám,“ usmál se. „Dám ti to, když mi řekneš, jak se jmenuješ,“ dodal.
„Nemám to jméno rád,“ špitl Gabriel a odvrátil zrak. „Je jako pro děvče,“ dodal. Myslel si to kvůli tomu, že jeho nepokrevní sestra se jmenovala Gabrielle a to bylo dost podobné jméno.
„Ach tak. Chceš jiné jméno?“
Gabriel přikývnul.
„Tvé iniciály jsou G a W. Mé příjmení je Wells. Jestli chceš, tak si ho můžeš vzít,“ navrhl mu. Černooký chlapec se lehce usmál. „Jak byste mě pojmenoval?“ zeptal se. Rodiče dávali jména svým dětem. A jestli se o něho měl ten muž starat, tak se měl stát jeho otcem, ne?
„Gideon,“ řekl.

Jméno Gideon už chlapci zůstalo. A příjmení Wells také. Jak zjistil později, onen muž, který se ho ujal, se jmenoval Anthony Wells, žil kousek od Londýna ve velkém domě, neměl rodinu ani služebné a byl lékařem. Zařídil Gideonovi domácí výuku, mluvil o něm jako o svém synovi a Gideonovi navrhnul, aby ho nazýval otcem. A netrvalo tomu dlouho, než Gideon Anthonymu začal říkat „otče“. Jeho učitelem byl možná padesátiletý muž s blond vlasy, modrýma očima a bledou pokožkou. Také to byl dobrý přítel Anthonyho.
Anthony byl zvláštní člověk, velice chytrý a chodilo za ním mnoho lidí a on chodil za nimi. A nechodil pouze za svými pacienty, ale i zdravými lidmi, s kterými dlouho mluvil o věcech, o kterých Gideon nejdříve neměl ani tušení.
Gideon se dozvěděl, co je na Anthonym a jeho přátelích divného, až v jedenácti letech.
Za tu dobu se Gideon stal mladým chlapcem, slušně vychovaným, docela dost i vzdělaným, ale věčně nemocným. Mnohokrát ulehl s chřipkou, ale v péči Anthonyho se na rozdíl od jeho nepokrevního bratra Russela uzdravil. Ale jednou ho přemohla nemoc, z které ho ani Anthony nedokázal vyléčit. Společně s Gideonovým učitelem seděli u postele nemocného chlapce a už jenom čekali, kdy vydechne naposledy. Pak však učitel, který se jmenoval Phillip, navrhnul: „Mohl by být jako my. Přežil by… A mohl by žít navždy s tím, kdo ho zachránil. Jako ty, Anthony.“
Anthony pevně zatínal pěsti i zuby. Gideon mu za ty roky přirostl k srdci, jako vlastní syn.
„Byl by tvůj syn i po stránce krve. Copak to nechceš?“ mluvil dále Phillip.
„Ale je to dítě. A bude dítětem navždy,“ zašeptal Anthony.
„… Nebo zemře,“ dodal Phillip.
Záleželo, zda se Anthony zachová sobecky nebo nechá zemřít dítě. Rozhodl se pro to první. Ještě toho večera přišel k Gideonově posteli, v ruce sklenku s rudou tekutinou, kterou pokynul slabému Gideonovi. „Napij se,“ pobídl ho. A Gideon tak učinil.
Byla to Anthonyho krev, ale nebyla obyčejná. On sám Anthony nebyl obyčejný člověk. Byl to upír a navíc vůdce místního klanu. Proto byl často pryč, proto si k němu chodili jiní pro radu a proto mu všichni pomáhali. Phillip byl také z Anthonyho klanu a byl také jeho zástupcem. Když Anthony nemohl být s klanem, byl tam Phillip, a když byl Anthony potřeba, Phillip se staral o Gideona. Bylo to jednoduché.
Gideon si nepamatuje z těch dní, kdy byl nemocný, ani si nepamatuje pár dní poté, co se napil Anthonyho krve. Pamatuje si pouze to, jak otevírá oči a hledí na jiný strop, než byl ten v domě. I postel byla jiná, tvrdá a deka tenká. Horečka byla pryč, ale měl neuvěřitelný hlad. Všude kolem sebe cítil krev a přítomnost cizinců. Posadil se, rozhlédl se kolem sebe a hleděl přitom do dvaceti bledých tváří, které neznal a do dvou povědomých. Z davu vykročil Anthony, v ruce držel další sklenku rudé tekutiny, která Gideonovi nesmírně voněla. Napil se a dobře poznal, co to je. Byla to krev.
„Kde to jsem?“ zeptal se Gideon.
„V sídle klanu Abyhort,“ pověděl Anthony a vzal si od Gideona sklenici.
„Abyhort?“ nechápal.
„Přesmyčka jména Bathory… Víš, kdo byla Bathory, že?“ usmál se.
„Šlechtična. Vražedkyně a koupala se v krvi,“ zamumlal rozespalý Gideon. Cítil se příšerně.
Anthony propustil z ložnice všechny přítomné až na Phillipa. Společně se pustili do vysvětlení, co se stalo, co udělali a kým se Gideon takto mladý stal.

Trvalo měsíce, než si Gideon zvykl. Špatně přijal fakt, že bude navždycky dítětem, ale pochopil, že existuje člověk, kterému na Gideonovi záleží. A vlastně to byl jeho otec. Už i oficiálně. Gideon se už do Londýna nevrátil, zůstal s Anthonym a zbytkem klanu v lesích a učil se být upírem. Opět se jeho učitelem stal Phillip, který mu také prozradil zajímavou věc. To on byl ten muž, který se dříve ujal Anthonyho, když utekl ze sirotčince. Vychoval ho, učil a později ho i proměnil. Anthony sice neumíral, ale vyhlídka věčného života ho lákala. A chtěl být jako jeho otec. Phillip dal Anthonymu napít své krve, stali se otcem a synem a později dal Anthony napít Gideonovi. „Takže jsi vlastně můj dědeček,“ smál se tomu Gideon. Najednou měl rodinu a dokonce i klan. Jak zjistil, tak Anthony byl silný upír a vůdcem nebyl jenom tak. Nikdo ho nikdy nenazval jménem, mluvili jako o Něm a dokonce se i lehce klaněli, když ho potkali na chodbách sídla. A Gideon byl synem tohoto upíra. Cítil se úžasně.
Anthony se však trochu změnil, když se už mohl naplno věnovat svému vůdcovství a nemusel předstírat doktořinu kvůli Gideonovi. Byl silný, ale přísný. Krutý, ale férový. A nenáviděl lidi.
Nebyl proti, že jeho lidé loví lidi, sám to dělal a učil tomu i Gideona. Lidé pro něho byli to, co krávy byli pro lidi. Jenom potrava.
Lidé z okolí sídla se upírů báli, to byla pravda, ale zároveň proti nim chtěli bojovat. A tak bojovali. Nejdříve se jednoho dne nevrátila mladičká upírka. Lidé ji zabili. Po roce a půl se ztratili dva další upíři. Anthony jejich ztracení přičetl lidem. Chtěl proti nim bojovat a lidé chtěli bojovat proti nim. Lidí bylo mnohem více, ale upíři byli silnější a Anthony věřil, že to bude jeho klan, který vyhraje.
Ale klan nevyhrál. Lidí bylo mnoho a věděli, jak na upíry zaútočit.
Kromě dvou upírů, kteří utekli, přežil pouze Gideon s Anthonym. Phillip byl mrtvý a všichni ostatní také. „Jsme sami,“ řekl Anthony.
Toho dne se uzavřel do sebe. Ztratil všechny, svého otce a zůstal mu pouze jeho syn. Urputně Gideona chránil, před lidmi, před upíry, vlkodlaky, před jím samotným. Snažil se ho naučit, jak se o sebe postarat, jak přežít, jak zabít.

Ztráta klanu Gideona bolela. Ale nic ho nebolelo více, než ztracení jeho otce. Stalo se to při První Světové Válce. Už to bylo více než půl století, co byl Gideon dítětem, ale do té doby mu to nevadilo. Ti dva se usídlili v Rusku, daleko od minulosti a lidí, kteří zabili jejich klan.
„Proč se nepřidáme k jinému klanu?“ zeptal se Gideon, když zrovna sledovali, jak lidští muži odchází do války. „Klan je už minulostí,“ odpověděl Anthony a přitom si i promnul tečku o velikosti nehtu na malíku pod krkem. Bylo to tetování, co ani nebylo tetováním. Uděláno po domácku tuší a bez jakékoli hygieny. Normálního člověka by to mohlo i zabít kvůli žloutence, ale upíři byli v pořádku.
„Mám hlad,“ řekl náhle Gideon. Byl věčně hladový.
„Tak pojďme,“ odpověděl Anthony.
Vyrazili na lov, ale tentokrát se přepočítali. I v tom městě byli upíři už známí a ukazovalo se zrovna na ty dva bledé muže s hnědými vlasy a černýma očima. Ten den byl poslední Gideonův s Anthonym.
Proplétali se uličkami města a hledali někoho, kdo by padl za jejich oběť. Šli za jedním kymácejícím se mužem, který se zázrakem vyhnul povolaní do války, ale netušili, že se jedná o past. Zavedl je do slepé uličky, kde se otočil a už se pouze usmíval, když jeho druhové zatarasili jediný východ z uličky.
„Otče…?“ hlesl zděšeně Gideon.
„Klid,“ řekl a posunul chlapce za sebe, aby ho mohl chránit vlastním tělem.
První zaútočil muž, který měl být jejich obětí. Chtěl oslabit Gideona ostrou dýkou, ale Anthonyho smysly byly až moc dobré. Zareagoval včas, chytil muže a přerazil mu ruku. Ozval se křik, muž upustil svou zbraň a sesunul se k zemi.
Lidé zatlačili Gideona s Anthonym až ke zdi na konci uličky. Zatímco se Gideon třásl, Anthony se rozhlížel kolem a hledal východ. Pak si všiml římsy na zdi, která je dělila od svobody.
„Umíš utíkat, že?“ usmál se spiklenecky Anthony na Gideona, kterého držel za sebou jako správný otec.
„Jo,“ přikývl.
„Tak utíkej… Najdu si tě,“ šeptl.
Byl to silný upír. Uchopil Gideona za boky a vyhodil ho do vzduchu, aby se mohl chytit římsy a přelézt zeď. Začalo pršet, když Gideon naposledy hleděl na svého otce, který stál proti skupině ozbrojených lidí. Ale nevypadal vyděšeně. Ani už Gideon se nebál. Věděl, že jeho otec porazí partu bezcenných lidí.
Seskočil ze zdi na druhou stranu do tichých ulicích města a rozeběhl se. Běžel tam, kde se s otcem ukrývali, aby ho tam mohl později najít.
Ale Anthony se nevrátil.
Gideon na něho čekal týdny, ale marně.
Odmítal však uvěřit, že by byl lidmi zabit. To mu však nezabránilo v tom, aby je respektoval. Začal lidi nenávidět, protože mu vzali i toho posledního člověka v jeho životě. Přestal se i živit jejich krví, protože se mu zhnusila.
A po Anglii mu lidé zhnusili i Rusko.
Dostal se do Francie, kde opět pobyl nějaký čas. V průběhu WW2, když Němci obsadili Francii, však unikl přes moře do Ameriky. Tam zůstal až do dnešních dní. Po svých vlastních nohách procestoval západ, jih, sever a nakonec zůstal na východě poblíž Tichého oceánu.
A skoro po sto letech stále čeká na svého otce. Stále naivně věří, že nezemřel, že unikl, ale že se pro něho jenom nemohl vrátit. Odmítá přijmout, že je mrtvý.
DOVEDNOSTI:      
   SÍLA: 42%
   RYCHLOST: 90%
   VYTRVALOST: 50%
   OBRATNOST: 50%
MAGIE:      
  vitr   OHEŇ 24%
INVENTÁŘ:      
    Diamant Diamant: 2
    Smaragd Smaragd: 10
    Safír Safír: 60
    Perla Perla: 710
     
Rybářský prut
Aby nemusel chytat papů rukama. ♥ - Lorelei

     
Nestálé semínko - nezasazené

Komentáře


Nebyly přidány žádné komentáře.